Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

pátek 28. listopadu 2014

Dějepis pro "Husákovy děti" a mladší: Móda (11)



Dějepis pro "Husákovy děti" a mladší: Tábor míru a socializmu (1)
Evropská móda 50. let vlastně vycházela z let 40., ale byla nápaditější, uvolněnější a hravější. V Československu vyrostla po válce spousta textilek zabývajících se pásovou výrobou oděvů, což byl základ uniformity. Oděvní podniky měly předepsaný plán výroby a chrlily stejný výrobek i mnoho let, neměly zájem reagovat na módní novinky. Byla však ještě spousta švadlen a krejčích ochotných se zabývat mimo zaměstnání zakázkovým šitím.


V 50.letech ženy nosily rozšiřující se šaty ve tvaru písmene A nebo zužující se sukně ve tvaru Y. Zdůrazňoval se vosí pas, široké boky a velká ňadra. Nosily se kostýmky, živůtky, vysoké podpatky a peleríny. Délka sukní i šatů dosahovala většinou těsně pod kolena, ale nosily se také délky do půlky lýtek či ke kotníkům. Barvy ženského oblečení bývaly pastelové. Často se objevovala žlutá, modrá, zelená I bílá. Rychle se v západní Evropě šířilo nošení džínů. Jejich dovoz a výroba byly v Československu a některých dalších socialistických státech zakázány, neboť se jednalo o americkou imperialistickou módu pro buržoazní mládež. Bylo je možné koupit jen v Tuzexu. Šíření džinových obleků začalo až v druhé polovině 80. let, když se ilegálním dovozem zahraničního zboží začali zabývat Vietnamci.

U mužů dlouho přetrvávala válečná a poválečná móda hubertusů, montgomeráků a baloňáků. Rozšířené bylo nošení nízkých klobouků, tzv žehliček (v podobných později vystupoval Felix Holzman). Od poloviny 50. let se objevovali ojediněle  ve městech i na vesnicích mladíci oblečení do širokých tvídových sak a kalhot s úzkými nohavicemi a obutí do vysokých kožených polobotek se silnou žlutě prošívanou podrážkou, tzv. maďarek. Na krku nosili široké kravaty s nějakou malbou, například krajinou, a na hlavě měli načesané kohouty. Říkalo se jim chuligáni (ruský výraz) a velmi se o ně zajímala bezpečnost. 

Další vlnu uniformní módy přinesly kabáty z jemných umělých látek - šusťáky. Umělá vlákna vůbec začala ovládat oděvní průmysl v Československu. Jedinými přednostmi těchto oděvů z tesilu, silonu apod. bylo, že byly snadno dostupné a levné. Československý trh navíc zaplavilo východoněmecké prádlo z dederonu, které sice vypadalo velmi pěkně a bylo levné, ale bylo téměř neprodyšné.  

Móda druhé poloviny 60. let byla ve světě ovlivněná hnutím hippies. V módě panovala naprostá svoboda a cílem bylo především šokovat. I v Československu se objevily minisukně. Mužům, kteří si nechali narůst dlouhé vlasy, se říkalo "máničky". Éra hippies, která přinesla do módy barevné tuniky, květinové vzory, rozevláté košile, přívěsky a korálky, Etno prvky se v Československu moc nerozšířila, dlouhodobě se ujala  jen móda zvonových nohavic. Nosily se boty na silném širokém podpatku
at Žádné komentáře:

čtvrtek 27. listopadu 2014

Dnes to je 43 let od prvních normalizačních voleb

V pátek 26. a v sobotu 27. listopadu 1971  se konaly první volby do obou sněmoven a České národní rady a volby do národních výborů. Od  voleb z šedesátých let se nelišily, opět nebyl výběr kandidátů a byli voleni jen kandidáti Národní fronty.

Volby v roce 1971 se konaly s tříletým zpožděním. Tyto volby byly připravovány na jaře 1968 a měly být na podzim téhož roku, po federalizaci státu. Úpravy ústavy sice byly připravovány komunistickými právníky, pravděpodobně by nebylo umožněno obnovit předúnorové strany a založit nové, ale byl by výběr mezi nesmiřitelnými směry v KSČ a mezi kandidáty společenských organizací v Národní frontě. I toto málo by zřejmě stačilo k rychlému konci komunistického režimu v Československu.

A o náladách a představách českého a slovenského obyvatelstva věděli dobře v Kremlu. (Ruskými špiony se to v českých zemích hemžilo už za Rakouska - měl s tím potíže už vachmajstr Flanderka v Putimi.) Stále žily sta tisíce lidí, kteří po roce 1948 byli okradeni komunistickým režimem, tisíce lidí, kteří prošli komunistickými kriminály a byli miliony mladých lidí, kteří se během jara dozvídali o nezákonnostech komunistického režimu. To byly masy, kterých se komunisté doma i v Moskvě báli.

Volby v Československu, které se měly konat na podzim 1968, určitě byly jednou z hlavních příčin, proč sovětská vojska v srpnu 1968 Československo okupovala. Odložení voleb pak bylo zřejmě jedním z hlavních Brežněvových požadavků při moskevských jednáních o "dočasném " pobytu sovětských vojsk na československém území. Husák s Bilakem slovo dodrželi, volby se konaly už za tvrdé normalizace, když se KSČ zbavila všech oportunistů a když většina lidí v Československu lhostejně brala normalizaci jako nutné zlo.    
at Žádné komentáře:

pondělí 24. listopadu 2014

Dějepis pro "Husákovy děti" a mladší: Nostalgie (10)

Československo mělo rozsáhlou průmyslovou základnu, v níž převažovala výroba s vyšší přidanou hodnotou. Technologicky náš průmysl sice zaostával za průmyslem západním (proto také mnohde devastoval životní prostředí), ale pořád ještě představoval reálnou hospodářskou sílu, kterou jsme v nových poměrech ztratili. Dnes jsme ekonomicky tak trochu polokolonií, v níž levná pracovní síla vytváří většinou střední přidanou hodnotu, která navíc v dividendách odplyne do zahraničí.

K.H., živnostník:
Bylo více volného času, než dnes. Život nesměřoval tolik k „úspěchu“ či „neúspěchu“, nebyl tolik stržen osobními zájmy a kariérami, lidská existence byla proto snad o něco přemýšlivější – včetně všeobecného a sdíleného odporu k režimu. S volným časem, odstupem od režimu a se sníženou možností budovat kariéru souvisela i větší ochota lidí setkávat se.

T.N., novinářka:
Průmyslově vyráběné potraviny byly podstatně kvalitnější než ty dnešní, přičemž výběr z pěti druhů víceméně stejného kečupu nepovažuju za výhodu.

H.H., učitelka:
Existovaly mléčné bary s jahodami se šlehačkou, vaječnými řízky na chlebu s hořčicí, jahodovými koktejly. Byly bufety na stojáka s držkovou, ovarem a točeným pivem. Život byl pomalejší, nebyli jsme zahlceni informacemi. Chodili jsme na stejné filmy, četli jsme stejné knížky, a to ve stejný čas. Diskutovali jsme o nich dopodrobna a byli šťastní, když někdo přinesl „zakázané autory či na videokazatě „zakázaný“ film. Vyzní to absurdně, ale řekla bych, že jsem tehdy byla svobodnější. Kdo chce, pochopí. Kdo to nedokáže, ať mě klidně prokleje.
  
R.S. dramatik:
Za Husáka jsem prožil v podstatě celé své dětství a dospívání, takže ta doba byla dost idylická. Ale některé věci byly skutečně lepší. Třeba výše nájmu. Vzpomínám si, že otec, který v Třineckých železárnách vydělával 3000 korun,  za byt 3+1 platil 345 Kčs měsíčně. Tedy něco málo přes 10 % svého příjmu.

J.K., bývalý zemědělec:
Pracoval jsem jako opravář a traktorista v zemědělství. Všude byla spousta špíny. Dneska jsou mnohem lepší a pohodlnější stroje, ale obilí se nepěstuje, pole neobdělávají, mléko se nevyrábí. Jen se mulčuje tráva. Dříve na vsi měli lidé práci. Bývalo na středisku státního statku asi 100 zaměstnanců, dneska v obci pracuje v zemědělství jeden člověk, ostatní dojíždí do práce 20-30 km a víc. Musí dojíždět vlastními auty, protože autobus vozí jen školáky. Prodejna potravin není, zase se musí do města. Na vsi se život zhoršil.

Dějepis pro "Husákovy děti" a mladší: Tábor míru a socializmu (1)
at Žádné komentáře:

středa 19. listopadu 2014

Dějepis pro "Husákovy děti" a mladší: Volby (9)

Další masovou organizací Národní fronty byl Československý svaz tělesné výchovy a sportu, který KSČ uměle založila v roce 1956, přičemž zrušila všechny dosavadní sportovní svazy. ČSTV řídil veškerou tělovýchovu, sport a všechny sportovní kluby na československém území. Měl okresní, krajské a ústřední výbory.
V letech 1959 až 1967 jej vedl František Vodsloň, který později jako poslanec FS měl v roku 1968 odvahu hlasovat proti pobytu vojsk Varšavské smlouvy na československém území. V příštím roce byl zbaven poslaneckého mandátu. Řízení ČSTV za normalizace bylo v roce 1969 předáno dlouholetému mládežnickému funkcionáři Antonínu Himlovi, jenž současně byl také dosazen do FS a do ÚV KSČ. S Himlovým jménem jsou mj. spojena podezření na doping u československých sportovců a zákaz jejich účasti na OH 1984 v Los Angeles.

Nejmasovější organizací Národní fronty asi byla odborová organizace ROH (Revoluční odborové hnutí), která měla základní organizace ve všech závodech, úřadech a institucích. Vzniklo  roku 1946 z Ústřední rady odborů. Od roku 1948 bylo zcela podřízeno KSČ. Od roku 1951 převzalo správu nemocenského pojištění. ROH nebylo konfrontační vůči zaměstnavatelům, spíš s nimi spolupracovalo. Mimo vybírání členských příspěvků, přidělování rekreací a lázeňských pobytů a provozování rekreačních zařízení činnost organizací ROH spočívala v pořádání oslav MDŽ a rozdávání čokoládových kolekcí na vánoční stromky. ROH ovlivňovalo trestní řízení zaměstnanců (mohlo se za ně zaručit).

V Národní frontě  před rokem 1968 bylo 14 organizací, po federalizaci Československa v roce 1968 se jenom v českých zemích počet organizací NF zdvojnásobil. K nejpočetnějším svazům ještě patřily Svaz požární ochrany  a Český myslivecký svaz, ale byly mezi nimi i méně početné svazy filatelistů, včelařů, stavebních inženýrů atd. Bylo běžné, že jeden člověk byl členem několika organizací NF. Na NF dohlížela  KSČ, která do čela jednotlivých organizací NF prosadila (jmenovala) své členy. Tak se stalo, že při volbách byli sice voleni kandidáti z různých svazů, ale ve skutečnosti se jednalo o členy komunistické strany, kteří pak poslušně hlasovali podle pokynů své strany.
Volby po roce 1968 probíhaly jednou za pět let a ve stejném dni se volilo do Sněmovny lidu, Sněmovny národů, České národní rady, krajského národního výboru, okresního národního výboru a místního národního výboru. Volební komise zasedaly stejně jako dnes. Volební kraje také kopírovaly území krajů. Voliči však nedostávali domů volební lístky. Ve volební místnosti si každý vyzvedl šest volebních lístků různých barev. Na každém byla vytištěna příslušná  jména kandidátů do komor FS, ČNR a národní rady. Formálně sice byly ve volebních místnostech plenty, kde volič mohl vyškrtnout kandidáta, se kterým nesouhlasil, ale praxe byla taková, že lidé si vzali od komise lístky, které bez čtení vhodili do urny.

Volby byly brány jako prestižní politická záležitost vládnoucí strany. Dlouho předem byli voliči upozorňováni na svou občanskou povinnost. Před volebními místnostmi pak hrály kapely a zpívali pionýři. V pohotovosti byla Veřejná bezpečnost, která dnem i nocí kontrolovala okolí volebních místností. V padesátých letech bylo při volbách zakázáno v hostincích prodávat alkohol, mimo sedmistupňového piva (v ceně okolo 0,70 korun).
at Žádné komentáře:

úterý 18. listopadu 2014

Dějepis pro "Husákovy děti" a mladší (8)




Není možné historii, tedy i období 1948 až 1989, popsat, nafilmovat tak jak skutečné bylo. To nikdo nedokáže, a kdyby to dokázal, ti, co to na vlastní kůži nepoznali, stejně neuvěří. Popsat tato léta jako by byla všechna a všude stejná, už vůbec nelze, i když třeba ceny zboží byly jednotné.  Člověk věděl, že za stejný výrobek nebo službu zaplatí stejnou cenu v Praze, Aši nebo Michalovcích. Od toho byl Federální cenový úřad, který ceny stanovoval. Výrobci je rovnou tiskli na zboží.


Problémy byly s distribucí zboží od výrobce k velkoobchodu a od velkoobchodu do prodejny. Snaha co nejvíc šetřit měla úplně opačný efekt. Ve skladu naložili na nákladní auto jeden druh ze zboží, které si prodejna objednala na jeden týden. Aby  prodejnu nemuseli zásobovat každý týden, odvezli tam množství zboží na pět nebo deset týdnů. Ostatní se na korbu už nevešlo. Prodejna musela dodávku převzít.

Občan, mohl vlastnit půdu, ale mohl užívat maximálně 0,10 ha půdy. Ostatní měl v bezplatném užívání stát, který ji bezplatně pronajímal organizacím státním i družstevním. Když se stavěla nějaká veřejná stavba, dostal vlastník k podpisu tiskopis, že souhlasí, pak mu bylo vyplaceno 0,20 korun za 1 m2. Když nesouhlasil došlo k vyvlastnění. Pokud něco stavěl socialistický podnik, například JZD, nikoho se neptal a stavěl. Povolení ke stavbě se vyřizovalo dodatečně, ale většinou ne, proto se nyní restituenti často diví, co že to na jejich pozemku stojí.

 Víceméně cestou násilnou v úředním a pracovním styku vžilo se podle sovětského vzoru staré oslovení sociálních demokratů a komunistů "soudruhu", "soudružko". To bylo povinně vyžadováno ve školách, včetně mateřských, a v armádě. Toto oslovení bylo, hlavně ve školách, vypuštěním slabiky -dru- zkomoleno. Místo "soudruhu učiteli", "soudružko učitelko" říkaly děti "sou-hu", "sou-žko", přičemž slovo učiteli, učitelko úplně vymizelo.

Většina dětí byla dobrovolně organizovaná v "Pionýru". Pionýři nosili na krku červené šátky a při pozdravu salutovali pravou rukou. Nejdříve k šátkům nosili bílé košile, později košile světlomodré. Pionýr byl částí mládežnické organizace, který se do roku 1968 nazývala Československý svaz mládeže a členství v ní bylo vyžadováno u studentů a učňů. Členové ČSM nosili při oslavách tmavomodré košile. V roce 1968 se ČSM rozpadl. Místo něho vzniklo 18 dětských a mládežnických organizací (např. Junák nebo Juvena). V roce 1970 byly všechny tyto organizace zakázány a založen jednotný Svaz socialistické mládeže. Jeho členové - děti i mládežníci - nosili světlomodré košile a tmavošedí kalhoty a sukně. SSM už byl více výběrovou organizací, jeho členy byly hlavně děti komunistů. Svaz mládeže měl základní organizace ve všech školách, v závodech, městech a vesnicích. Měl okresní, krajské a ústřední výbory a početné aparáty placených funkcionářů a zaměstnanců. Ti byli podřízeni okresním, krajským a Ústředním výborům KSČ. Předseda ÚV SSM byl automaticky členem ÚV KSČ (posledním byl Vasil Mohorita).
 
Rudolf Slánský mez svazáky
Jinou masovou organizací napojenou na komunistickou stranou byl Československý svaz žen, jenž byl založen v roce 1950. První předsedkyni se stal Anežka Hodinová-Spurná. Mezi zakladatelky patřila Milada Horáková, která byla za dva roky vyloučena a popravena. ČSŽ byl v 50. letech rozšiřován za pomoci komunistických organizací a národních výboru, které měly povinnost zakládat tzv. Výbory žen, v nichž byly hlavně manželky komunistů. Tyto výbory byly přeměňovány na základní organizace ČSŽ. Za normalizace se předsedkyní ČSŽ stala Gusta Fučíková, která byla v jeho čele až do smrti v roce 1974. Byla zároveň předsedkyní Mezinárodní federace žen. Tiskovým orgánem ČSŽ byl týdeník "Vlasta", který měl výbornou úroveň a byl mezi ženami všech vrstev velmi oblíben. Jeho náklad obsahoval 850.000 výtisků. Poslední předsedkyní ČSŽ byla opět nepříliš oblíbená komunistka Marie Kabrhelová.

at Žádné komentáře:

pondělí 17. listopadu 2014

Dějepis pro "Husákovy děti" a mladší (7)

Československo mělo jednu celoplošnou rozhlasovou stanici, která vysílala česky a slovensky na několika vlnách, včetně dlouhých vln. V padesátých letech se nazývala "Praha II". Později "Československo", za normalizace "Hvězda" (dnes "Radiožurnál"). Hlavní českou stanicí byla stanice "Praha I", později jen "Praha". V krajských městech byla menší studia, která vysílala jen několik hodin denně, jinak na jejich vlně byla Praha.


Mimo příjmu těchto čs. stanic byla ve městech možnost používat "Rozhlas po drátě". Radiový signál byl dráty rozveden do bytů, podniků, úřadů, obchodů, hotelů, hostinců apod. Stačilo jen připojit reproduktor. Rozhlas po drátě vysílal v podstatě program, jaký měli posluchači běžných přijímačů možnost slyšet na vlně krajských studií. Výhodou pro posluchače bylo, že tento signál nebyl rušen atmosférickými vlivy, nevýhodou, že musel poslouchat vše, že nemohl přeladit na jinou stanici. Toto také vyhovovalo režimu, který byl rád, že lidé se dozvědí jen ty správné informace, že neladí zahraniční stanice. Bylo to pro posluchače výhodné také finančně, protože běžné radiopřijímače byly drahé - v ceně jednoho měsíčního platu.

Všechny rozhlasové stanice řídil podnik "Ceskoslovenský rozhlas", který sídlil v Praze ve Vinohradské ulici. Rovněž televizní studia byla pod centrálním řízení "Československé televize." Hlavní televizní studio bylo v Praze. V Brně. Ostravě, Bratislavě a Košicích byla menší studia.


 Sledování televize se po celé zemi začalo rozšiřovat až v šedesátých letech. Cena televizoru se tehdy pohybovala okolo 4.000 korun. Vysílání bylo až do 70. let černobílé. Nejdříve vysílal jeden program, a to ještě jen ve večerních hodinách. Během dne zářil na obrazovkách jakýsi kulatý terč nazývaný monoskop. Snad to mělo sloužit technikům a opravářům při vylaďování obrazu. Druhý program bylo možné v některých krajích sledovat až osmdesátých letech. Byl prezentován jako program vzdělávací. Mimo toho v některých krajích byl jakýsi III. program, což bylo vysílání sovětské televize. V pohraničních krajích bylo možné sledovat programy televizí sousedních států.



Výpočetní technika existovala i v socialistickém Československu, ale v důsledku omezeného zahraničního obchodu a nedostatku komponentů se vývoj ubíral jiným směrem. Na Západě už začátkem 80. let bylo možné pořídit si osobní počítač, u nás pořád byla snaha  budovat velká státní výpočetní střediska. Podniky data zaznamenávaly nejdříve na děrné štítky, které předávaly do výpočetní stanice v krajském nebo okresním městě. Tam byly údaje spočítané, seřazené a vytištěné na papír. Ten se vrátil podnikům.  Veřejnost nevěděla, o co se jedná, tak jí byly zprávy o počítačích k smíchu. Jeden takový počítač se dostal i do názvu filmové komedie "Jáchyme, hoď ho do stroje." Výroba osobních počítačů se v polovině 80. letech rozběhla i v Československu (např. ve Slušovicích), jejich cena byla závratně vysoká (jako cena nového osobního vozu).
at Žádné komentáře:

neděle 16. listopadu 2014

Dějepis pro "Husákovy děti" a mladší (6)


Protože 1. máj byl státním svátkem, byla účast dobrovolná, ale přihlíželo se k ní při posudcích zaměstnanců a  žáků. Převládal názor, že lepší je jít půlhodiny v průvodu a stát hodinu na náměstí než si znehodnotit kádrový profil a poškodit celou rodinu. Jiné to bylo při dalších oslavách, především Velké říjnové revoluce 7. listopadu, které se konaly v pracovní době, takže neúčast mohla být braná jako absence či ve škole neomluvené hodiny v docházce.

Pracovní doba začínala většinou v 7 hodin a končila v půl čtvrté. Ve směnných provozech a  velké části dalších závodů úřadů začínala, hlavně v létě, v 6 hodin a dříve. Pracující si často vymohli časný začátek pracovní doby, aby se odpoledne mohli déle pracovat na domcích a zahradách, mohli se rekreovat či věnovat svým zálibám a zábavám. Hustý provoz motorových vozidel začínal ráno v půl šesté (zácpy na křižovatkách byly mezi 6 a 7 hodinou) a končil okolo 17 hodiny, kdy končila prodejní doba v obchodech. Večer život v ulicích končil v 22 hodin, kdy už byly zavřené restaurace a hospody.

Do práce lidé cestovali převážně veřejnou dopravou, která pro pracující byla velmi levná, v létě na motocyklech a na kolech. Auta si vzhledem k nedostatku náhradních dílů majitelé šetřili na víkend. Víkend majitele auta začínal prací. V sobotu dopoledne se svými plechovými embéčky, žigulíky, trabanty a wartburgy vyjeli před domy a garáže a opravovali, čistili,myli, natírali a leštili. V neděli jeli na návštěvu 20 - 30 km, aby večer zase autíčka odstavili. Muselo se šetřit, auto byla investice na celý život.

Když ráno kolem šesté přijížděly pracující do měst, byly už otevřené trafiky, samoobsluhy potravin a bufety. Takže se ještě před zahájením pracovní doby dal udělat nákup potravin  nebo posnídat v bufetu.

Noviny byly pouze s černobílými obrázky. Deníky formálně vycházely jako tiskové orgány politických stran a nejmasovějších organizací. Ve skutečnosti byly řízeny ČTK a Rudým právem a ve všech byly hlavní zprávy stejné. Rudé právo byl orgán ÚV KSČ, Mladá fronta - svaz mládeže, Zemědělské noviny - ministerstvo zemědělství, Práce - odbory ROH, Svobodné slovo - socialistická strana, Lidová demokracie - lidová strana, Československý sport - ČSTV. Mimo toho vycházely krajské deníky a Večerní Praha jako orgány krajských výborů KSČ. Cena novin byla 0,50 korun, v pátek nebo sobotu, když byly přílohy, 1 korunu. Zájem býval o všechny noviny mimo Rudého práva, kterého denně trafiky vraceli (do sběru) velké balíky. Politické a zahraniční zprávy bývaly na prvních dvou stranách, které byly prakticky u všech novin stejné, další stánky už se lišily. Inzerce bývala pouze na předposlední straně a týkala se hlavně hledání zaměstnanců. Poslední strana patřila sportu.

Další noviny a časopisy vycházely jako týdeníky, čtrnáctideníky a měsíčníky. Velmi kvalitní byly časopisy pro mládež (Mateřídouška, Sedmička, ABC, Veda a technika mládeži aj.), které rádi četli i dospělí. Své noviny měla i armáda.



at Žádné komentáře:

sobota 15. listopadu 2014

17. listopad tenkrát a dnes.

Kdybych v roce 1989 neposlouchal Svobodnou Evropu, tak bych o událostech na Národní třídě  3 dni nic nevěděl. Nevěřil jsem tehdy - a nevěřím dodnes, že jen několika naivním disidentům se podařilo vytáhnout k protestům tolik studentů.

Vzhledem k tomu, že studenty podporoval soudruh Mohorita z ÚV KSČ - asi to byl taky předseda Svazu mládeže - myslím, že listopad byl akcí jednoho křídla komunistů. Za pomoci StB, samozřejmě. Utvrdila mě generální stávka v našem městě, které jsem se s dvěma spolupracovníky zúčastnil.

To byla tenkráte na náměstí sláva. Byla tam tlačenice. A co jsem viděl? Proti komunistům protestovali komunisté. Vedle vůdců Občanského fóra hrdě nesli vlajky komunističtí ředitelé, náměstci a předsedové ROH a ZV KSČ. Jako na 1. máje. A ty projevy na tribuně.

"My, pracující závodu XY, nesouhlasíme se zákrokem proti studentům na Národní třídě a podporujeme demokratické změny." Zástupci podniků, škol, z nemocníce a odjinud volali po demokracii a nové vládě. Nejdelší projev asi měl komunista-předseda MěNV (dnes jeden z nejbohatších lidí v kraji). Major z vojenské posádky slíbil, že armáda bude podporovat demokracii, ale pouze takovou, která zajistí socializmus. Ten prý bude armáda hájit všemi zbraněmi.

Zatleskali jsme, zazpívali hymnu a šli jsme s kolegou domů, zastavivše se ještě v krámku Potravin Na Růžku na dvě lahvová piva. Ani nám v rohu u dveří prodejny, s lahvemi v rukou, nebylo ze sametové revoluce  moc do řeči, a tak jsme jen pozorovali tu dlouhou frontu u pultu. Chleba, mléko v igelitových sáčcích, mouka, cukr, káva a další základní potraviny podávali zákaznicím hbité ruce prodavaček. Žádné banány a ananasy. Určitě nás nenapadlo, že tohle všechno za pár let zmizí. Že banány budou všude. A budou levnější než jablka, dokonce než brambory.

Tušili jsme nějaké velké změny. Budoucnost našeho podniku-výkupu, tedy i naše, byla už za socializmu nejasná. Jezedáci si vybudovali vlastní sklady obilí se sušičkami, výkup moc nepotřebovali. Ten už propouštěl zaměstnance. U nás 2 lidi kvůli nadbytečnosti. Místo jednoho nemocného dělníka a jedné účetní na mateřské přišli dva inženýři na práci s počítačem. Padesátka byla na krku, řemeslo žádné. "Žrát budou lidi pořád, v zemědělství je budoucnost."mysleli jsme si. Všechno je jinak.

Nejsou dnes fronty u pultů, nejsou malé krámky a hbité prodavačky. Nejsou ani ty továrny a dílny, ze kterých zákaznice do krámku přicházely. Už se také neuvidí, jak po práci skupinky chlapů občerstvují se v obchodě či před ním. Jednak do práce se jezdí auty, jednak dnes se s lahví postávat jako za totality na ulici nesmí. Taková je taky vybojovaná svoboda.  Divná věc. To jsou asi důvody včerejších prázdných ulic. 

 Co vlastně mají lidé oslavovat? Banány? Potom nemají čas, protože musejí pořád někam jezdit auty. Všichni jsou nervozní, nikdo nerozumí vtipu, každý má hned krev v očích."Rozčilení není program", říkával Masaryk. Asi měl pravdu. 

Zahradníček Josef.
at Žádné komentáře:

Dějepis pro "Husákovy děti" a mladší (5)

Protože armáda chtěla muže už částečně odborně připravené, byla zřízena organizace, která se o to starala. Jmenovala se Svaz pro spolupráci s armádou, zkráceně Svazarm. Tato organizace nejen zajišťovala výcvik branců pro armádu a zastřešovala všechny branné sporty, a hlavně byla jedinou institucí, v jejíž autoškole mohl občan absolvovat řidičský výcvik. Soustředěni v ní byli sportovní motoristé, sportovní letci, střelci, kynologové apod. Základní organizace Svazarmu byly v každé větší obci, ve větších podnicích a školách. Tyto organizace pořádaly sportovní podniky (závody motorových vozidel aj.), a také měly vlastní vystoupení na spartakiádách.

Spartakiády byla vystoupení cvičenců. Byla to jednak napodobenina bývalých populárních prvorepublikových sokolských sletů, jednak připomínka komunistického "trucpodniku", který pod tímto jménem kdysi komunističtí cvičenci uspořádali v Maninách. První velká spartakiáda na strahovském stadionu se uskutečnila v roce 1955, další vždy po pěti letech. Nácvik na spartakiádu byl náplní tělesné výchovy téměř na všech školách. Mimo školní mládeže nacvičovali dospělí dobrovolníci ve sportovních organizacích a v armádě.

Armáda se zúčastňovala spartakiády dvěma vystoupeními: cvičením prostným a gymnastickým. Jestliže ve školách byl nácvik spartakiádního cvičení nepříjemnou zátěží, v armádě to byla "ulejvárna", protože armádní cvičenci byli vyřazeni z vojenského výcviku i služeb. Před vystoupeními měli dlouhá soustředění, na kterých program pilovali téměř k dokonalosti. A také se opalovali, protože snědá pleť patřila k bílému spartakiádnímu úboru.

Během spartakiádních vystoupeních v Praze - předtím spartakiády místní, okresní, krajské, celostátní - vojáci byli ubytováni ve stanech někde za Prahou, ostatní cvičenci v pražských školách (tělocvičnách) vybavených "spartakiádními lehátky". Stravování pro cvičence bylo zdarma. Diváci na spartakiádu v Praze přijížděli z celé republiky i zahraničí (kde byla značná propagace spartakiády), přičemž měli velké slevy na dopravu. Spartakiádní stadion na Strahově, který měl kapacitu 200.000 diváků, nikdy nezel prázdnotou, i když třeba pršelo.

Spartakiáda byla velkou propagací socializmu, ale život v pražských ulicích příliš neovlivnila. To se každoročně dařilo oslavám Prvního máje. Ty se sice konaly v každém městě, ale v Praze byly nejokázalejší. Už od časného rána byla celá země pražským rozhlasem a televizí informována o tom, jak se všichni pražští pracující, studenti a žáci, vybaveni transparenty, vlajkami a mávátky, řadí v ulicích. Udýchaní reportéři dělali rozhovory s nejnadšenějšími účastníky průvodu, kteří se s posluchači dělili o radost ze splněného plánu a z nových závazků. Potom se všichni spojili do průvodu, který zamířil na Letnou, kde radující se a jásající účastníci průvodu upřímně pozdravovali spokojeně se usmívající představitele strany a vlády. 
at Žádné komentáře:

pátek 14. listopadu 2014

Dějepis pro "Husákovy děti" a mladší (4)


Všechny předlistopadové předpisy o rychlosti motorových vozidel končily, když se na silnici objevila vojenská vozidla. Ta jezdila denně a měla povolenou rychlost 50 km/hod.Denně bylo  v armádě co převážet nebo jen absolvovat cvičné jízdy. Několikrát ročně měl každý útvar poplach a přesun většiny vojenské techniky na nějaká bojové stanoviště, jejichž vzdálenosti byly 50 až 100 km, ale i více.
Alexej Čepička
Současní netrpěliví lidi za volanty, kteří si říkají řidiči, by se asi zbláznili úplně, když by museli jet desítky km za kolonou tanků, jedoucí rychlostí 10 -20 km/hod, která se nedala předjet. Obyčejně regulovčíci na křižovatkách zastavili provoz na několik hodin, než kolona přejede. Protestovat a stěžovat si nikdo nedovolil, protože by mohl mít na krku paragrafy o poškozování obranyschopnosti státu, ne-li rovnou o podezření ze špionážní činnosti pro západní nepřátele. Navíc soukromá vozidla armáda evidovala a v případě potřeby zabírala. Stávalo se, že při vojenském cvičení si vojáci přišli k šťastnému vlastníkovi pro jeho nové auto a za 3 měsíce mu vrátili vrak. Zůstaly mu jen slzy pro pláč. 

 Armáda čítala asi 150.000 mužů. Nejvíc útvarů bylo při jihozápadní hranici, tedy v blízkosti Západního Německa a Rakouska. Vojenskou službu byl povinen vykonávat každý mladý muž. Nižší důstojníci byli absolventy důstojnických škol na Slovensku, vyšší absolventy válečných škol v SSSR. Z ministrů obrany se neslavnou legendou stal prvorepublikový komunista Alexej Čepička, jinak zeť  prezidenta Gottwalda.

Čepička se "vyznamenal" založením Pracovních technických praporů (PTP) a aktivitou při likvidace církevních řádů a pronásledování církevních hodnostářů. Za něho došlo k velkým změnám v celé armádě, ČSLA začala být vyzbrojována podle sovětského vzoru, převzala i sovětské řády(předpisy), způsoby, hodnosti a tvar uniforem. Za předcházejícího ministra obrany Ludvíka Svobody dostávala armáda z rozpočtu 9 miliard korun, po Čepičkově příchodu do čela  ministerstva to bylo jedenáctkrát víc - 99 miliard korun. Začaly přípravy na válku - v první řadě se Čepička musel zbavit zkušených prvorepublikových důstojníků a frontových důstojníků z východu i západu a na nahradit je komunisty.  Něco o tom, co se za Čepičky dělo v armádě, napsali například Švandrlík a Škvorecký a bylo po roce 1989 natočeno na film, ale podle vyprávění jiných pamětníků skutečnost byla drsnější a pikantnější.

V roce 1956 byl Čepička z vlády nenápadně odstraněn, avšak jako jeden z mála lidí, kteří se pohybovali v blízkosti Slánského a Gottwalda, neskončil ve vězení. Po Čepičkovi přišel na ministerstvo obrany  frontový velitel Bohumír Lomský, za něhož se poměry v armádě postupně zlepšovaly, ustupovalo se od slepého kopírování sovětského vzoru, armáda se modernizovala. Jeho pozice byla obtížná, když v Kremlu Brežněv nastoupil na místo Chruščova. Lomský musel dokazovat, že naše armáda je sama schopna západní hranici bránit, že přítomnost Rusů není zde potřebná.

at Žádné komentáře:
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)
Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.