Císařské lázně za normalizace. Zahradníček komentuje

17.12.2019; 6:37  - Před týdnem jsem psal, že letošní měsíc prosinec chce svými teplotními rozmary překonat duben. Nedělní teplota +13°C sice božíhodový prosincový rekord z roku 2015 nepřekonala, přesto se uplynulá neděle zapsala k nejteplejším dnům prosincovým.  Vezmeme-li v úvahu, že severní polokoule planety Země je právě v těchto dnech nejdále od slunce, jsou prosincové teploty posledních několik let vyšší, než bývaly v minulosti.

Počasí přálo i fotbalistům, takže se 1. liga mohla v pohodě dohrávat v polovině prosince, což před takovými padesáti lety by bývalo nepředstavitelné. V prosinci běhat venku v trenýrkách si nedovolili ani otužilci. Časy se mění. Minule jsem předpovídal povánoční odchod trenéra Vrby z Viktorie Plzeň. Stalo se skutkem o 14 dní dříve. Vrba jako  nejúspěšnější český trenér 21. století ukončil v Plzni smlouvu a oznámil, že po novém roce přesídli do Bulharska, k uměle vytvořenému milionářskému klubu Razgrad, a bere sebou i své plzeňské asistenty Bečku a Ticháčka.

V Karlových Varech v sobotu začala rekonstrukce Císařských lázní. Oprava národní kulturní památky bude stát 828,8 milionu korun a bude trvat 3,5 roku. Měl jsem čest být jedním z pacientů, který, krátce před jejich dlouhodobým uzavřením, v nich absolvoval lázeňské procedury. Tenkrát se ovšem nejmenovaly Císařské lázně, ale Lázně I. Dodnes nechápu, jak jsem se tam mohl dostat na poukaz ROH, i když jsem v ROH ani v žádné straně nebyl. Dostal jsem doporučení od doktora a dal jsem ho úřednici v kanceláři. Asi za rok jsem dostal výzvu jet do Karlových Varů. Začínala normalizace, takže bylo možné leccos.

Ubytován jsem byl v luxusním hotelu na Zámeckém vrchu, tehdy ovšem to byl lázeňský dům Marx. Bohužel za téměř půlstoletí se vzpomínky z paměti vytratí. Vzpomínám jen, že z Císařských lázních jsem tehdy byl vyjeven, dělaly na mne dojem zámku či banky. Byla tam nějaká zvláštní vůně páry, všude koberce. Při proceduře měl host k dispozici pro sebe dvě velké místnosti, koupelnu se stěnami obloženými kachlíky s ornamenty a  dozlatova vyleštěnou mosaznou vanou. Po koupeli následoval odpočinek na pohovce v odpočívárně vybavené secesním nábytkem. Koupelny tehdy obsluhovaly úslužné starší ženy, které snad v lázních pracovaly už za první republiky, i když tehdy bylo město převážně německé. Tenkrát jsem si neuvědomoval, jaké výsady se mi dostalo. To mi došlo, až když jsem nahlédl do moderních třeboňských lázní, které v porovnání s Císařskými v Karlových Varech mi připadaly jako kasárenská umývárna. 

Bourat v Prešově panelák poškozený výbuchem plynu se vydal z Kladna obří jeřáb. Firma, která bourání poškozené části paneláku provádí, oznámila, že práci provede za symbolickou cenu 1 euro. Člověk se nadme pýchou nad šlechetností svých spoluobčanů a předpokládá chválu od občanů země, kde došlo k neštěstí. Nic takového jsem se nedočetl, naopak slovenská kritika se snesla na adresu přepravců jeřábu kvůli tomu, že nadměrným nákladem omezují a zpomalují provoz na slovenských silnicích. Za dobrotu na žebrotu, říkávalo se u nás.

Svět je zlý. Lidé na lidi jsou jako saně, zpívali kdysi Voskovec s Werichem. Chamtivost někdy nezná mezí. Mládežnická organizace rakouských socialistů se nyní soudí s hornorakouskou Zemskou realitní společností, která poté, co se stala majitelem pozemku, mládežníkům zvýšila nájemné z louky u jezera Atter z 10 eur ročně na nekřesťanských 189.000 eur. Zatím se socialističtí mládežníci, kteří mají na louce stanový tábor Eurocamp, marně ohánějí smlouvou z roku 1951, kdy jim země Horní Rakousy pozemek pronajala na 99 let, za nájem 25 šilinků ročně. Do soudního sporu se tam dostává i politika, což neslibuje jednoduché řešení. Původně totiž pozemek patřil židovské rodině Pollaků, jíž ho po anšlusu Rakouska zabavila Německá říše.

Hodně jsem byl překvapen, když jsem v holandském městě Mierlo viděl asi 15 m vysoký vánoční strom s obrovskou pěticípou hvězdou na vrcholu. Připomnělo mi to dobu před 30 lety, kdy ve východní Evropě vládli komunisté a pěticípá hvězda byla jako symbol jejich moci na vrcholu kdejaké radnice, úřadu, školy i fabriky. To Holanďané nepoznali, proto jim pěticípá hvězda vůbec nevadí, nepřipomíná jim režimy, které své politické odpůrce věznily a popravovaly.

Jednou z obětí komunistické vlády byl právě před 70 lety, před vánocemi 1949, v Čihošti na Vysočině farář Josef Toufar, který byl obviněn z inscenování zázraku, jímž měla být ohrožena vláda komunistů. Za dva měsíce Josef Toufar během vyšetřováni Státní bezpečností zemřel. 

V minulém týdnu se dožil osmdesáti let známý český herec Josef Abrhám. Hlavní roli měl například ve filmu Vrchní prchni. Do podvědomí televizních diváků vstoupil jako velmi schopný doktor Blažej v seriálu Nemocnice na kraji města. Jak ten čas letí. Primář Sova se Štrosmajerem, Cvachem, Fastovou, Královou a Jáchymovou už léčí zelinářku Dobiášovou někde v tom nejvyšším nebeském nemocničním patře. Při natáčení bylo Abrhámovi okolo čtyřiceti let. Tmavé vlasy mladého primáře Blažeje zbělely, ale typický nesmělý úsměv zůstal.

 Josef Zahradníček

Tam na konečné. Zahradníček vzpomíná

2.12.2019; 5:32 - První prosincový den se ohlásil pěkným bílým mrazíkem, což nevadilo fotbalistům, kteří běhají po trávnících jako uprostřed léta. Naopak spousta zimomřivých diváků raději sledovala fotbal na obrazovkách. Fotbalisté si prodloužili sezónu až do půlky prosince. Na počasí a fotbal dojde snad v dalším příspěvku, tentokrát je na řadě starší filmová kultura.

Množství celovečerních filmů natočených od vynalezení filmové kamery a promítacího přístroje jdou jen v naší zemi do tisíců. Ve třicátých letech se ročně natáčela téměř stovka filmů. Za války a po ní to bylo o něco slabší. Filmy a fotografie mají z historického hlediska ohromnou cenu. Ne všechny samozřejmě. Filmy natáčené celé v atelierech, nebo téměř celé, asi nostalgicky zaujmou  méně než filmy natáčené přímo v terénu.

Jedním ze starých filmů, který jsem nedávno opět shlédl, a který svými exteriéry upoutal moji pozornost, byl film "Tam na konečné" natočený oskarovými režiséry Kadárem a Klossem v roce 1957.  Film přiblížil okrajovou část Prahy v celé její dobové jednoduchosti. Přitom život byl tehdy stejně složitý jako v kterékoli jiné době.

Staré oprýskané domy s pavlačemi, byty vytápěné kamny na uhlí, v krámku s velkou kupeckou váhou se prodává mléko do konviček, lahví a sklenic, muži chodí v kloboucích a zmačkaných pláštích, ženy v sukních, dlážděné ulice jsou téměř bez aut, ale hrají si na nich děti a především tam jezdí staré tramvaje s průvodčími, předsíňkami , ručně zasouvanými dveřmi a dřevěnými lavicemi poděl stěn. Vystupovat za jízdy se nesmělo, ale bylo to u mladých lidí běžné a tolerovalo se to. Bylo to prostředí, které se už nedá napodobit.

Hlavní hrdinka filmu studentka Olinka (Eva Otčenášová) vezme do bytu kufry, polepené nálepkami, výřečného lékárníka Martince (Vladimír Ráž). Nemusela to být Olinka, mohla mít jméno třeba Ina (od Dietla) či jiné románové  jméno vhodné pro takové naivní osůbky. Nesympatický magistr se vybarvil, když zjistil, že Olinka bude mít dítě. 

Zajímavé ve filmu jsou i tajemné úsměvy herečky Jany Dítětové (30).  Narodila se jako Kalabzová v Plzni. Jméno Kalabza mi připomnělo figuru vrátného, který kvůli nadměrnému popíjeni střídal jednu vrátnici za druhou. Míval pejska, kterého sebou vozil v tašce pověšené na řidítkách bicyklu. Jana Dítětová na filmových plátnech poprvé zaujala v protektorátním filmu Prstýnek, jako nesmělá ochutnávačka zámeckého cukroví. Na konci 50. let se z filmu vytratila, a na hodně dlouho.

Ve filmu nechybí opilec, jak je v Kadárových filmech téměř nezbytné. Opilce Peštu, jenž se ohání dobrým kádrovým profilem, hraje Martin Růžek.

Děj filmu je sice všeobecný, bez nutné autocenzury tvůrců by ho bylo možné posadit do kterékoli doby, avšak pražské rušné i pohodové prostředí 50. let, jaké je možné spatřit ve filmu "Tam na konečné," napodobit nelze ani při nejlepší vůli. A v tom je velká cena tohoto filmu.

Padesátá léta byla kulturně značně rozporuplná. Snahou režimu bylo  prostřednictvím filmu vnutit lidem komunistickou ideologii. Kino mělo v českých zemích velkou tradici, proto se ho režim v 50. letech snažil využívat k propagandě a zřizoval kina téměř v každé vesnici. Záplavu více či méně  ubohých sovětských filmů se snažili někteří čeští a slovenští filmaři doplňovat budovatelskými filmy podobné kvality (Pan Novák, Anděl na horách aj.) nebo  filmy zkreslujícími historii a podněcujícími k "třídní" nenávisti. S následky budovatelské kultury se proto lze dodnes setkat na diskusních fórech.

Je však obdivuhodné, že v této době temna, kdy všechno, co přicházelo na veřejnost, muselo být schváleno ideologickými komisemi a referenty různých stupňů, se dařilo natočit i některé kvalitní filmy nepolitické (detektivky), a také dovézt výborné filmy ze zahraničí, především z Itálie a Francie, zemí, v nichž v 50. letech byly silné komunistické strany podporované sovětským blokem. Dováželi se hlavně filmy s proletářskou tematikou. Mimo italských a francouzských filmů se v roce 1956 podařilo doposud téměř bezvýznamný Karlovarský filmový festival dostat mezi hlavní světové festivaly. Ani tato velká kulturní událost se nevyhnula politickému zneužívání, protože jednu z hlavních cen musel mít film z některé socialistické země.

Josef Zahradníček 

Na rakouské hranici po 30 letech. České Velenice (1)

Několik dní po pádu železné opony v prosinci 1989 jsem se i já rozhodl podívat na druhou stranu hranice, do Rakouska, kam běžnému smrtelníkovi byl v předcházejících 40 letech vstup umožněn jen výjimečně. Mně se se to nikdy nepodařilo, i když jsem o to žádal asi dvanáctkrát. Nejvhodnější místo pro nahlédnutí k sousedům tenkrát byly České Velenice. Vlakem se dalo dojet až do města, potom pokračovat pěšky. Tuto cestu jsem se rozhodl před několika dny, po necelých třiceti letech, zopakovat a popsat, co se v Českých Velenicích změnilo.

Nádraží České Velenice dříve

Nádraží České Velenice nyní

Tenkrát, v prosinci 1989, mě přivítala nádražní hala českovelenického nádraží zaplněná lidmi. Státní banka československá si totiž v jedné železniční výdejně jízdenek zřídila směnárnu. Rakouský šilink prodávala asi za 2,70 Kčs. Postál jsem si ve frontě, přičemž jsem měl možnost přečíst si něco na nástěnkách českovelenických organizací KSČ. Pro komunisty bylo tehdy všechno špatné, byli připraveni obléknout milicionářské uniformy a jít bojovat za obnovení pořádku. Žádný nepořádek jsem ale nespatřil. Lidé stáli spořádaně ve frontě a čekali, až po předložení cestovního pasu budou moci osahat tu neznámou kapitalistickou měnu. Potom se pěšky vydali k téměř 2 km vzdálenému hraničnímu. Bylo ten den příjemné zimní počasí s teplotou mírně pod nulou, bez větru, bez sněhu. Pěkná odpolední vycházka. Od nervozních vyjevených pohraničníků, stále ozbrojených, jsme dostali evidenční lístky, na nichž měl každý napsat své osobní data, adresu den překročení hranice.

Vstup do podchodu vypadá jako vstup do hrobky. Hrobkou se podchod stal v březnu 1945, kdy po americkém bombardování v něm spočinuly stovky mrtvých uprchlíků. Tehdy patřilo nádraží Německu, německé orgány ho také jako důležitý železniční uzel rychle zprovoznily. Tudy proudily na východní frontu zbraně.

Lítačky mezi podchodem a nádražní halou vypadají, jako by pamatovaly bombardování  23. března 1945, pokud také nepamatují císaře pána, který přes České Velenice rád cestoval do Prahy.

Letošní příjezd do Českých Velenic byl trochu jiný než v roce 1989. Tenkrát jsme přijeli ve starých východoněmeckých vagónech, letos s námi vjel do stanice RegioPanter s klimatizací. Na druhou stranu nástupiště přijel rychlík z Vidně, pro který je zde konečná. Na další nástupiště přijel osobní vlak od Veselí nad Lužnicí. Cestující vystoupí, přestoupí, nastoupí a vlaky zase odjedou odkud přijely. Tak to zde nyní vypadá každou lichou hodinu.

Vlaky jsou připraveny k odjezdu, každý do jiného státu

V roce 1989 vlaky na sebe moc nenavazovaly, bylo nutno čekat, zato tudy jezdily denně 3 páry rychlíků mezi Prahou a Vídní. Rychlík do Prahy  Rakušanům nyní chybí, ale těší se, že se to v prosinci letošního roku změní. Vadí jim, že se nepodařilo přesvědčit České dráhy, aby jízdu některých rychlíků z Prahy do Českých Budějovic protáhli až do Českých Velenic. Od prosince se na Třeboňsko stará dobrá Vindobona ještě nevrátí, místo ní bude čtyřikrát denně přijíždět z Prahy rychlík "Lužnice." Přestupu v Českých Velenicích se Rakušané tedy nevyhnou, takže budou nadále volat po přímých rychlících z Vídně do Prahy případně až do Berlína.

Nádraží v Českých Velenicích má stále podobu z poválečných let, tento objekt napodobil elegantní secesní budovu.

Od postavení Dráhy Františka Josefa se nezměnil ani viadukt pod tratí. Jinudy se nelze do Dolních Velenic dostat

Tyto domy silně připomínají vzhled českých měst před 30 lety

Kdyby zde nebyla značka Zákaz vjezdu do jednosměrné ulice a pod ní záhon květin, bylo to zde jako před rokem 1989. Vlevo byla ulice pro domácí obyvatelstvo, vpravo k celnici, kam mířili jen cizinci, kteří se za den dali spočítat na prstech. Někdy jedné ruky.

Hotel Konsul. Nevzhledná budova s uťatým rohem, na hlavní křižovatce,  bývala proslulou českovelenickou pivnicí. Na snímku z 50. let je vidět, že obyvatelé jsou vzrušeni nějakou událostí. Fotografie z té doby jsou ovšem vzácností, protože v té době každý majitel fotoaparátu byl podezřelý ze špionáže a jiné nepřátelské činnosti a byl okamžitě zadržen, vyšetřován a zbaven filmu. Fotografování v blízkosti (5-10 km) státní hranice bylo přísně zakázáno. Zde vládla Pohraniční stráž.

 Po otevření hranic a po privatizaci přestal hotel Konsul být vyhlášenou hospodou místního obyvatelstva a mnohokrát změnil svou vizáž. Zasloužili se o to vietnamští podnikatelé, který v něm zřizovali různé své provozovny. Dnes v něm má významné místo i jeden z nezbytných salónů krásy, jichž je  na počet obyvatel v Českých Velenicích požehnaně.

 Pokračování

Rozmarné léto. Zahradníček komentuje

20.7.2019; 6:36  - Zatímco červen lámal teplotní rekordy, červenec se klimaticky příliš nepovedl.  Zásluhou studených severozápadních větrů byly teploty  skoro pořád pod dlouhodobým průměrem. Vodní srážky sice jsou v červenci průměrné, ale žádné velké vlhko v přírodě a na polích nelze pozorovat, srážkový dluh od počátku roku je velký. 

Pro sklizňové práce je vyschlá pevná půda ideální. Zatím. Doufejme že s ohlášenou vlnou veder nepřijdou povodně jako na jihu USA, kde předevčírem teploměr vystoupil na 107 F (41,6°C). Hovoří se všude o klimatických změnách a globálním oteplování,  na kterém se podílí lidská činnost. Domnívám se, že vědci přeceňují důležitost lidstva, že příčina klimatických změn na Zemi je ve vesmíru, kde dochází k nějakým kosmickým bouřím a výkyvům. Lidé mohou nepatrně ovlivnit jen prostředí ve kterém žijí, nikoli přírodní jevy, a už vůbec ne Vesmír.

Sucho na Zemi a menší úroda vyvolává pomalu nedostatek potravin. To vede ke zvyšování jejich ceny. Brambory, jejichž cena v minulosti se vždy pohybovala okolo 1 koruny za 1 kg, jsme na jaře mohli koupit za 20 korun a více. V obchodech docházela i cibule, která se ještě nedávno dala koupit za méně než 5 korun za 1 kg.

"Sleva" oznamoval nápis u přepravky s cibulí. Neodolal jsem. Koupil jsem jednu cibuli o váze 0,20 kg, za kterou jsem zaplatil 10 korun. Až při pohledu na účtenku jsem si uvědomil, že cibule je dražší než exotické ovoce. 54 korun za 1 kg tam stálo. Po slevě.  Prý pochází z Nového Zélandu. To je na jižní polokouli, tedy hodně daleko.

Žijeme sice v blahobytu, jaký tady nikdy nebyl, ale každý blahobyt jednou skončil. Takže, až tenhle blahobyt skončí, bude nás to asi moc bolet. Nad poměry vydělávají v Čechách a na Moravě i někteří fotbalisté. Milion korun za měsíc není vzácností. Přesto prchají do zahraničí, kde se mají ještě lépe. Tvrdíkovi ze Slávie uprchli dvě velké opory, obrovití tmaví stopeři, kteří především se podíleli na mistrovském titulu. Nový ročník prvoligové soutěže už se rozjel. Jak první kolo ukázalo, český technický, kombinační, chytrý fotbal je pořád víc nahrazován fyzickou zdatností, v obraně i v útoku začínají hrát prim dvoumetroví hráči. Všeobecné jsou hráči připravováni drilem okoukaným u stájí dostihových koní.

V úterý probíhala v Evropském parlamentu volba předsedy Evropské komise. Většina evropských medií, včetně ruských, dění ve Strasburgu uváděla celý den na prvních stránkách jako událost číslo jedna. Česká media to však nezajímalo, místo toho vzrušovala občany postižené závislostí na domácí žabomyší politice informacemi o Staňkovi a Hamáčkovi a Zemanovi. EU je pro české pisálky tabu. Podle toho vypadá vztah jednoduchých českých občanů k ostatnímu světu. Tito ubožáci z šedé masy, kteří nejsou schopni se rozhlédnou po světě, jsou zásluhou tupých a chamtivých novinářů snadnou kořistí populistů pirátských, okamurovských či zelených.

O zelených populistech, kteří pod rouškou ekologie chtějí vládnout a tyranizovat občany, nelze napsat nic dobrého, protože patří k největším ničitelům české krajiny. Zákaz likvidace dřeva napadeného kůrovcem způsobil už nyní miliardové škody v národních parcích, kam mířil, ale ve většině  českých lesů. A nejen českých. Kůrovec je létající brouk, který nerespektuje hranice národních parků, ani hranice států.

Josef Zahradníček

Horko, brouci, chemie. Zahradníček komentuje

30.6.2019; 6:44   Slunce se od Evropy začíná vzdalovat, den se zkracuje, noc prodlužuje. Tropické teploty z jihovýchodu se v české kotlině zdržely dva tři dny, odehnal je asi jen na chvíli studený vánek ze severu.  Teplotní rekordy si zapsali Francouzi, jimž rtuť teploměrů přelezla čtyřicítku.

Vysoké teploty vysoušejí pole a louky a snižují úrodu. Horko však nevadí takovému škůdci jako je mandelinka bramborová. V blízké vesnici jsem předevčírem zastavil u políčka s bramborami, kde právě jakýsi mladý muž s ošuntělým Zetorem 5611 se snažil uvést do chodu nesený postřikovač o záběru asi 5 m. Je to jedna  z posledních vesnic, kde ještě je možné spatřit políčka malozemědělců, záhumenkářů, o výměrách do půl hektaru. Při bližším pohledu na bramborovou nať jsem se zděsil, pole se skoro červenalo, co tam bylo larev. Snad se je podařilo chemicky zlikvidovat, jinak by bylo po úrodě, všechny náklady a práce marné.

Nechat porost čehokoli na vůli přírody, jak hlásají idioti z ekologických organizací, je podle mne zločin. Experimenty se dají dělat ve skleníku, nikoli na tisícovkách hektarů. Je to pohrdání člověkem a jeho prací. Někdo musel vypěstovat sazenice, zasázet šumavské lesy a ošetřovat. Potom se objeví  Bursíkova parta, několik zakomplexovaných holek se přiváže na stromy, a dřevo v hodnotě desítek miliard je zničeno. Práce několika generací má být zapomenuta. Proč má mít brouk přednost před člověkem? Když před škůdci neochráníme pole s porosty brambor, vypuknou hladomory. Ochranu potřebují i lesy.

Včera jsem několikrát zahlédl sousedku, jak usilovně nějakým ručním postřikovačem ničí trávu v zahrádce i kolem zdí domu a plotu. Jistě použila Roundup obsahující tolik diskutovaný glyfosat. Zemědělci jsou kvůli němu téměř vydáváni za zločince, i když dávky na 1 m2 použité na polích jednou za mnoho let jsou bezvýznamné proti dávkám, které i několikrát za rok použijí železničáři, technické služby měst, údržba sportovišt a parkovišť nebo ji zahrádkáři, .

Štvanice na Babiše vyvrcholila před týdnem na Letné. Hodila se především novinářům, kteří potřebují obyvatelstvo udržovat v napětí. Když nejsou schopni se živit poctivě, musí se živit vnášením zla mezi lidi. 

Josef Zahradníček

Zima se vrátila, dvojí kvalita jídla v EU zůstává. Zahradníček komentuje

6.5.2019; 14:07    Právě jsem se vrátil, nikoli z hradu, jak pravil Gottwald, ale z venku a konstatuji, že je tam zima jako v únoru. Nebo ještě větší. Severní polární vítr i v květnu prohání módu triček a kraťasů. Studený máj, v stodole ráj říkávali naši předkové. Pokud se toto přísloví letos splní, nebudou zemědělci vědět co s úrodou.  Chladné počasí a drobné srážky zřejmě připravují přírodu na vegetační explozi. Čas na napsání komentáře pro Náš venkov.

Netradiční nástavba první fotbalové ligy se už o prvním víkendu představila několika kotrmelci, s nimiž její vyznavači příliš nepočítali. Teplice doma, na svém parádním stadionu, utrpěly od Mladé Boleslavi porážku, jaká už dlouho v první lize nebyla. Osmigólový rozdíl naznačil zřetelně, že v Teplicích se něco děje. Snad to byl protest proti trenérovi nebo vedení klubu. Oblíbený kapitán teplického týmu Ljevakovič je zdrcen a očekává zrušení své smlouvy.

Rozhořčeni jsou příznivci  pražské Slávie, která ztratila dva body v Liberci a její suverénní náskok se ztenčil tak, že plzeňská Viktorie jí začíná šlapat na paty. V Plzni se osmdesát minut hrál fotbal v režii Jabloneckého Baumatu. Jablonečtí proti Viktorii úspěšně vyrukovali s tvrdou osobní obranou po celém hřišti a ujali se vedení Doležalem, takže 7 minut před koncem zápasu málokdo pochyboval, že si neodvezou vítězství.  Plzeňský trenér Vrba však předtím sáhl do rukávu pro trumf a na hřiště poslal Konžana Kayambu. Vrbova černá perla stav utkání obrátila a zničila perly jablonecké. Dvě Kayambovy nádherné přihrávky znamenaly dva góly v jablonecké bráně.

Chladné počasí na začátku května zahání lidi do tepla, kde je možnost sledovat staré filmy, jak se v mém případě stalo zvykem.

Tentokrát to nebyl film prvorepublikový, ale film poválečný, film z roku 1953, o kterém se po několika minutách sledování nedá pochybovat, že byl natočen na objednávku tajné bezpečnosti. Jeden z předchůdců Majora Zemana. Ubohý film, který měl ukázat epizodu studené války, jak by měla probíhat podle představ StB, by zřejmě neuspěl ani ve své době, kdyby v něm neúčinkovaly největší československé filmové hvězdy jako Jaroslav Marvan, Zdenka Baldová, Svatopluk Beneš, Josef Bek, Bohuš Záhorský, František Filipovský, Ladislav Chudík, Ladislav Boháč, Miroslav Homola, Jaroslav Vojta, Rudolf Deym ml. Zdeněk Dítě, Gustav Nezval, Jiří Bruder a další, a také mladá Lída Vendlová jako kladná hrdinka učitelka Mikulová. K čemu všemu se umělci museli propůjčit!

K sledování filmu a zajímavostí z 50. let jsem byl náhodně vyprovokován záběry z chebského nádraží, například porcelánovými tácky na stolech nádražní restaurace, knihou s nápisem Marx-Engels nabízenou trafikou na nástupišti jako četbu do vlaku  a dvojitou palubkovou lavičkou, která na českých nádražích k spatření už není, ale viděl jsem je na malých amerických stanicích jako upomínku na minulost železnice. Nádražní rozhlas vyzývá k ukončení nástupu do Orient-expresu, který jede přes Plzeň a Prahu do Varšavy. To byla pro mne novinka. Domníval jsem se, že Orient-expres je vlak pro nudící se boháče a jezdí mezi Paříží a Istanbulem. Zatím zde do vlaku nazvaného Orient-expres se hrne dav lidu prostého českého, v němž nechybí dva zákeřní přisluhovači amerických imperialistů (Záhorský a Beneš), aby si vyzvedli pod sedadlem propašovanou krabičku od cigaret Marlboro, ve které jsou pokyny jak vyhodit do povětří jednu československou přehradu. Film za každou cenu musel ukázat jací jsou zákeřní a zlí zápaďáci idioti. O zprávě pod sedačkou samozřejmě věděla vševědoucí StB, jejíž příslušníci jsou ve vlaku početně zastoupeni, spojky jim navíc dělají průvodčí, a chce odhalit, kdo si zprávu vyzvedne.

Státní bezpečnost neopomněla ve filmu připomenout jednu ze svých provokačních akcí. Kouzelník (Filipovský) se v plném kupé chlubí svým uměním tak, že prohlásí "zázrak v Čihošti a na dalších farách" za fušařinu. (Ta fušařina StB ovšem stála život faráře Toufara.)

Následuje série hloupých a trapných scén. I přes zastavení vlaku záchrannou brzdou přijede mašinfíra (Vojta) do Prahy včas a říká, že spěchal nikoli kvůli tomu, aby topič(Deyl ml.) chytil spoj domů, ale kvůli tomu, že si dal socialistický závazek.

Víme, že byli lidé, kteří tomuto filmu a podobným věřili. Ne všichni byli odolní propagandě a la Geobbels; "Stokrát opakovaná lež se stane pravdou." Na takové filmy povinně chodila školné mládež, studenti a dělnické pracovní kolektivy, promítaly se ve vojenských kasárnách a po venkově s nimi jezdila putovní kina.

Končí maturity a absolventi se mají dát do práce. Podle průzkumu se jich v prvním zaměstnání uchytí jen málo. Přicházejí s neobyčejně nadsazenými představami o svých schopnostech, jimiž stávající zaměstnance značně převyšují. Podle těchto představ čerství absolventi nechtějí pracovat v kolektivech, a když už, tak na vedoucí pozici a podle toho chtějí plat, jenž alespoň dvojnásobně převyšuje platy zkušených zaměstnanců. Na jejich stranu se staví jistá psycholožka, která požaduje, aby vedení firem absolvovalo školení, jak mladé absolventy přijmout a vyhovět jim. Podle šéfa jedné pražské firmy jsou pro něj absolventi pražských středních škol nepoužitelní, raději přijme někoho z venkova, nejraději z Moravy, kde jsou děti alespoň trochu vedeni k práci už v rodinách.

Se situací ve zdravotnictví se nechce srovnat moje myšlení. Podle statistiky ministerstva zdravotnictví letos platy lékařů překročí částku 84.000 Kč měsíčně a sester 42.000 Kč měsíčně. Tyto platy už jsou nad průměrem EU. Údajně  vysoké mzdy jsou na úkor rozvoje a vybavení zdravotnických zařízení. Přitom lékařů mimo Prahu je tragický nedostatek.  Dostat se na venkově k praktickému lékaři je téměř nemožné. Všichni mají obsazeno. U zubařů je to ještě horší. Ročně chrlí lékařské fakulty davy nových lékařů, kde ti lékaři jsou? Proč odcházejí do ciziny, když tam nemají lepší mzdové podmínky než v ČR?  Pamatuji doby, kdy začínající lékař měl několik let poloviční plat, co měl řemeslník nebo traktorista, přesto dělali svou práci dobře a obětavě.

Na závěr ledového květnového komentáře alespoň trochu politiky. Do boje proti dvojí kvalitě potravin a dalšího zboží vyrazila vláda Andreje Babiše (ANO). Chce nastavit podmínky pro to, aby si Češi mohli kupovat stejně kvalitní věci, jako se prodávají třeba v sousedním Německu.

Babiš minulý týden prohlásil, že dvojí kvalitu potravin považuje za skandální. „Jsme skutečně popelnicí Evropy. V Evropě si myslí, že žijeme na kokosových palmách, že jsme méněcenní občané. Co se děje ve výrobě potravin, je skutečný skandál,“ prohlásil a postěžoval si, že někde mají děti čokoládu s vyšším obsahem tuku a cukru než děti z jiných zemí, ač se jedná o stejnou značku. Návrh proti dvojí kvalitě potravin v Evropském parlamentu neprošel, údajně mají lidé na západě (myšlena stará patnáctka zemí EU) jiné chutě než na východě EU. Babiš proto vyzývá k počkání na volby do EP a potom znovu proti dvojí kvalitě potravin vystoupit.

Josef Zahradníček

Čarodějnice a prvomájové průvody. Zahradníček komentuje

30.4.2019; 16:02  Konečně přišel vytoužený déšť,který určitě pomohl zasetým jařinám a bramborám. Křik o katastrofálním suchu momentálně utichl, ale určitě vypukne znovu. Na Prostějovsku si naplánovali výnosy, jakých by nedosáhli ani za nejideálnějšího počasí. Volání o vyrovnání škod způsobených suchem tedy brzy neskončí, pokud někdy skončí.

Sportovní odstavec nemůže vynechat smutnou zprávu o tragickém úmrtí Josefa Šurala v Turecku. Hráč Sparty Praha tam v lednu letošního byl odložen na půl roku, než mu měla ve Spartě skončit smlouva. Nechtělo se mu tam, ale profesionál musí poslouchat svého zaměstnavatele.

Vrchol Šuralovy fotbalové kariéry byl v Liberci, ale toužil se dostat výš. Koupila ho Sparta, kde se sice stal kapitánem, ale jen průměrným hráčem. Spartě se nedařilo bez drahých zahraničních posil, ale ani s nimi, a tak nastaly čistky. Šural se svou technickou hrou nehodil do požadovaného hurá stylu Sparty a musel pryč.

Dnes prý vylétají čarodějnice, je čarodějná noc. Rozmohlo se pálení čarodějnic, zapalování ohňů, u nichž se za svitu a tepla ohně hodně pije. Alkohol samozřejmě. Tento zvyk do naší oblastí přišel až koncem osmdesátých let. Asi z Moravy, odkud přicházejí všechny zvyky, které jsou doprovázeny konzumací alkoholu. Dříve takový zvyk nebyl, lidé se ohně báli, všude byly hořlavé materiály, střechy byly ze slaměných došek, mnoho budov bylo roubených a na půdách bylo seno a u každé usedlosti stohy slámy. Hospodáři zapalování ohňů nedovolili. Dnes je jiná doba. Na zemědělství všichni kašlou, v podvečer se sjedou auta v blízkosti hromady dřeva a bude se pálit a pít. Déšť sice zmočil  suchou trávu, ale hasiči budou mít práci stejně.

V Japonsku dnes odstoupil císař. Je to poprvé po 200 letech. V japonské univerzitě v Nagasaki zakázali všem zaměstnancům kouřit. Univerzita přijímá jen lidi, kteří písemně prohlásí, že jsou nekuřáci. Od letošního srpna bude zákaz kouření v celém areálu univerzity.

Na tuto zprávu jsem si vzpomněl při sledování filmu Advokátka Věra, kde se kouří cigarety o sto šest.  Hlavní představitelé filmu Oldřich Nový a Truda Grosslichtová snad byli nějakou tabáčkou placeni za propagaci cigaretového kouře. Oldřicha Nového snad nebylo možné představit si ve filmu bez cigarety. Velkými filmovými kuřáky byli také třeba Adina Mandlová, Karel Höger nebo Miloš Kopecký (Nemocnice na kraji města). Po několika desetiletích je všechno jinak. Z kuřáků se stali štvanci.

Když jsem vzpomněl Advokátku Věru, zajímalo mě, kam po natočení tohoto svého posledního filmu znamenitá herečka Truda Grosslichtová  zmizela. Měla židovský původ a celý život si barvila vlasy na blond. Všeobecně se myslelo, že před nacisty uprchla do zahraničí. Nikoli, odešla z Prahy do Jihočeského divadla, kde nebyla na očích různých závistivců. V roce 1946 odešla s nizozemským vojákem do Nizozemí, kde spokojeně žila až do smrti v roce 1995.

Na Slovensku si sice zvolili evropsky orientovanou prezidentku, ale Slovensko si stále hraje s ohněm. Slovenský nejvyšší soud odmítl návrh generálního prokurátora na zrušení extremistické strany LSNS (Lidová strana Naše Slovensko), která se veřejně hlásí k fašistické Slovenské republice, jež ve druhé světové válce byla spojencem a bojovala na straně nacistického Německa. LSNS (předsedou strany je Marian Kotleba, který veřejně vystupuje v uniformě připomínající Hlinkovi gardisty) má ve slovenském Národním shromáždění osmiprocentní zastoupení a současné preference jsou mnohem vyšší.

Zítra je 1. máj, Svátek práce. Bývala za vlády komunistů velká sláva, povinná masová slavnost, které se museli zúčastnit nejen zaměstnanci všech podniků, úřadů, ale také žáci škol všech stupňů. Po projevu funkcionářů následoval průvod městem. Vyhrávaly kapely, pionýři mávali praporky, svazáci nesli transparenty a vyvolávali budovatelská hesla, sportovci dělali kotrmelce nebo tloukly hokejkami o dlažbu, milicionáři salutovali. V menších městech nechyběly alegorické vozy, na nichž stáli úderníci s kladivy, pilami a lopatami. Byla to podívaná pro děti, zatímco dospělí hleděli zmizet v nějaké hospůdce, která byla na oslavu mimořádně dobře zásobena. Prvomájové oslavy jsem znal pouze z televize a novin, sám jsem se jich nezúčastňoval. Jednou, v roce 1968, jsem se při jízdě na fotbal s motocyklem dostal na náměstí, kde se oslava konala. Poprvé to nebylo povinné, takže tam byla tlačenice jen na tribuně, pod kterou bylo asi 50 zvědavců.

Doufám, že zítra to bude také bída. Komunisté budou slavit někde v závětří, socialisté budou tragičtí tak jako celý rok a ostatní silácké strany budou plácat páté přes deváté, jen aby byly v obraze.

Josef Zahradníček.

Plíživý Vítězný únor je nebezpečnější než Gottwaldovi milicionáři v ulicích

Před 71 lety se na Staroměstském náměstí v Praze komunisté ujali vlády, kterou měli 41 let. V roce 1989 se jí vzdali. Nic v dějinách se neopakuje stejně, těžko se chod světa vrátí, nehrozí nám určitě, že spadneme do nové komunistické diktatury. Probíhají tu demokratické volby, jsou zde klasické demokratické instituce v čele s Ústavním soudem. Máme demokracii, ale jen menší část občanů ji vnímá, uvědomuje si ji do hloubky, stará se a bojí se o ni. To je největší problém.

Na povrchu vypadá všechno docela pěkně, obchody jsou plné zboží, skoro všichni jezdí do práce auty, létají na dovolenou k moři. Prostě všechno je, jak v divadelní hře Ze života hmyzu, od Karla Čapka, každý si jako hovnivál kutálí svoji kuličku a o osud demokratických vymožeností, které mu ten blahobyt umožnily, se nestará. Při volbách řadový občanek vhodí do urny hlas tomu, kdo nejvíc křičí a je nejagresivnější.

Pod povrchem té blahobytné slupky však demokratické prvky příliš nefungují. Nositelem této špíny u dna jsou hlavně česká media ovládaná jakýmisi  neznámými silami. Není dne, aby v článcích a na diskusních fórech nebyla napadána Česká televize, Český rozhlas, Česká pošta, České dráhy a další státní instituce. Nejde o nic jiného o útoky proti českému státu, o snahu provést převrat. Není dne, aby nebyla napadána Evropská unie, která má na současné životní úrovni největší zásluhy. Není dne, aby nebylo rozeštváváno a rozdělováno obyvatelstvo: Města proti vesnicím, chudí proti bohatým, úředníci proti dělníkům, mladí proti starým. Prodejní pisálci v redakcích  hlavních medií a profesionální diskutéři se snaží zemi dostat do nové totality.

Jistý podíl na této situaci zřejmě má východní mocnost, stačí jít po kterémkoli větším městě a zaposlouchat se do přízvuku lidí na ulici. Úhlavním protivníkem Ruska  v současnosti nejsou USA ani Čína, ale Evropská unie. Ovšem bez vnitřní páté kolony vedené Zemanem, Filipem a Okamurou by v českých zemích ruští agenti ostrouhali mrkvičku.

Obyvatelé českých zemí postrádají odolnost vůči lžím, uvěří kdejakému podvratnému živlu. Největším překvapením poslední dekády je česká ovladatelnost, ochota se nechat manipulovat, ochota celkem bez váhání hltat sebestupidnější propagandu. Rozdíl mezi obdobím vlády komunistů a dneškem najdeme v tom, že dříve lidé na veřejnosti kývali totalitě a doma na ni nadávali, dneska bezmyšlenkovitě všude kývají na to, co může ohrozit především jejich budoucnost . Při trošce uvažování by nemohli volit populisty typu Okamury nebo Bartoše.

Neodolnost vůči lži je zarážející. Je téměř nemožné vyvracet nesmysly, lži, a dokládat akta, jako třeba tu, že EU není RVHP, NATO není fašistické atd. Čecháček tomu nevěří.

Nástup populistů, pro které je svoboda jen nástroj, jak se dostat k moci, neustálé útoky na nezávislá média, hradní podpora dezinformačních centrál (TV Barrandova třeba), snaha ovládnout bezpečnostní instituce, budování obrazu nepřítele místo spojování společnosti, kontinuální očerňování celých skupin, lež vydávaná za "názor", i to je česká neuvažující společnost.

Milošu, ševče, drž se svého kopyta! Zahradníček komentuje

O politice jsem původně psát neměl v úmyslu, už vůbec ne o vánocích. Náhodou jsem vyslechl část prezidentova projevu a musím konstatovat, kdybych ho neslyšel, o nic bych nepřišel. Zeman se od roku 1989 nezměnil. Pořád je to ten Zeman, co nejraději poslouchá sám sebe. Jako by nechápal, že vesmír se netočí okolo něho. Pokud jako ekonom mluvil o ekonomice, v mnohém měl asi pravdu. Ostatnímu, především zahraniční politice nikdy nerozuměl, v tom dupe jako slon v nádobí. Přesto stále chce o zahraniční politice mluvit. Jinou možnost než v českých mediích už nemá, když chce kopnout do EU, která se s ním jako přítelem Východu vůbec nehodlá bavit.

Smutné vánoce měli na dole ČSM Stonava v Karviné, kde 20. prosince po výbuchu metanu 13 horníků už nevyfáralo, z toho bylo 12 Poláků. Co se tam stalo nikdo neví, a bude zřejmě trvat nějakou dobu, než se příčina zjistí. Zdá se, že výbuchu chtěli využít čeští i polští politici. Škoda lidských životů. Nemám však dojem, že by ti polští představitelé stejně plakali nad 30 lidmi kteří za 4 sváteční dny zahynuli na polských silnicích.

Před letošními vánocemi novináři objevili kreslíře Josefa Ladu, jeho obrázky s vánoční tematikou. Zjistili, že na všech obrázcích je sníh a hrusický kostel. Byl jsem se před časem na Hrusice podívat a byl jsem zklamán. Je to běžná středočeská obec ulicového typu, ve které i ten kopec s kostelem se ztrácí v šedé zástavbě. Josef Lada totiž na obrázcích svou rodnou obec změnil podle své fantazie. V době jeho mládí, na konci 19. století, mimo kostela na mírném vršíku, jistě tu a tam na návsi stála ještě roubená chalupa s doškovou střechou či chalupa s barokním štítem. To byl základ Ladových celých Hrusic, které se vytvořily v jeho paměti a které mistrovskou rukou přenášel na papír.

Nezjišťoval jsem, jaký je na Slovensku systém záchranné služby, domníval jsem se, že je podobný jako u nás. Překvapil mě proto článek o tom, že jedenadevadesátiletý lékař (promoval v roce 1955) Karol Mika z Banské Bystrice o svátcích jezdí za pacienty. Mladí lékaři prý o svátcích nechtějí sloužit, a když slouží jsou ve víceméně nestřízlivém stavu.

Zajímavá soutěž byla vyhlášena v USA; kdo vydrží jeden rok bez chytrého telefonu dostane 1 milion dolarů. Myslím, že v českých zemích by něco takového asi vyhlásit nikdo nemohl, protože  by tady za rok bylo nejméně milion nových milionářů, většinou ve věku nad 50 let. V USA dovedou dělat různé koniny. Tam je možné natáčet pořád grotesky, jak je dává život a ulice. Líbila se mi ta jejich dobrovolná disciplina. Policajta spatří člověk jen ve filmových groteskách, přesto všichni úzkostlivě dodržují zákony a předpisy. Je to něco pro oko Čecha nezvyklé.

Na počasí mi zbylo místo až na konec komentáře. Letošní slunovrat žádná sláva není, sychravé nepříjemné počasí, za noc na 23. prosince spadlo skoro 30 mm vody, která okolo silnic spláchla suché listí ze stromů, takže se ucpaly kanálové mříže. A bylo po suchu, na které se celý rok naříkalo. V některých sklepech a garážích byly mokré vánoce.

Josef Zahradníček

Blázinec a jeden starý český film. Zahradníčkovy úvahy

Zima letos se nějak nechce do předpovědí meteorologů směstnat. Místo teplého a jasného počasí je už týden obloha jako tmavá deka a rtuť teploměru stále pod nulou. Nejen meteorologové předpovídají budoucnost. Na konci 21. století v českých krajích prý už nebude sníh vůbec padat. To snad většině současníků vadit nebude.

Plachta, Vítová, Pešek (1937)

Před pětasedmdesáti lety zemřel v psychiatrické léčebně v Bohnicích architekt Adolf Foehr. Zůstalo po něm v Praze a dalších velkých městech s německým obyvatelstvem mnoho zajímavých staveb. Foehr byl totiž Němec, dost podobný prezidentu Gottwaldovi, takže v českých podmínkách nemohl být slavný před válkou ani po válce. Významní lidé někdy pobývají v blázinci. Třeba spisovatel Ota Pavel nebo herec Vladimír Menšík to tam také znali.

Bohnický ústav kdysi poznal i jeden můj soused, který předtím dlouhá desetiletí se svými stížnostmi pravidelně procházel dveřmi nejedné významné pražské instituce včetně těch nejvyšších. V tehdejším Federálním shromáždění, u jeho předsedy E. Erbana, býval zřejmě velmi často. Soused často cestoval vlakem. Protože nikde trvale nepracoval, neměl peníze na jízdenky. Pracovat nikde nemohl kvůli mimořádné řečnické schopnosti. Když začal přesvědčivě mluvit o nesmyslech - měl velmi zvučný hlas - nebyl k zastavení ani k přehlušení. Stála jen práce. Nikdo s ním nedokázal pracovat,málokdo ho dokázal zaměstnat. K bezplatnému cestování vlakem si pořídil velkou modrou železničářskou čepici. V tehdejších dobách průvodčí své kolegy v uniformách nekontrolovali, protože při cestě do služby nebo ze služby měli volné jízdenky.  Jen se pozdravili. To vystihl můj soused a cestoval vlakem na modrou brigadýrku. Stačilo mu zasalutovat a průvodčí si ho nevšímal. Všiml si ho však revizor. Protože soused peníze na zaplacení pokuty neměl, vysadili ho z vlaku a pokutu vymáhali písemně. To se opakovalo zřejmě mnohokrát, protože kvůli nezaplaceným 6000 korun (tenkrát to byly velké peníze) ho Severozápadní dráha dala k soudu. Soud po vyslechnutí projevu obžalovaného rozhodl o umístění v bohnické léčebně. Tam zřejmě našel posluchače a mohl po čase zemřít podobně jako různé významné osoby.

V českém zemědělství začínají být obavy o nedostatek lidí v budoucnosti. Mladí lidé se do oboru, v němž se veškerá pracovní doba nedá trávit v klimatizované kanceláři, jaksi nehrnou. Rodinné zemědělství evropského typu, v němž grunty přecházejí z otců na syny, je v českých podmínkách dávno jevem prakticky neznámým. Tady se pouze prodávají a slučují společnosti. Na polích a ve stájích pracují námezdní dělníci ze zahraničí. Našim lidem namáhavou práci v zimě, vedru, prachu, blátu, hluku a nemilém pachu nikdo nedokáže řádně zaplatit. Proto o ni není zájem. Praxe je něco jiného než nereklamní fotografie traktorů a kombajnů s monitory a klávesnicemi. Doba, kdy i Pražané vyjížděli  za prací do vesniček střediskových, už se asi nikdy nevrátí.

V osmdesátých letech 20. století býval o práci v českém zemědělství  zájem jako snad nikdy předtím ani potom. Slušovické podnikání se stalo vzorem. Za dobře odvedenou práci - třeba zbytečnou - byl dobrý plat. A někdy mnohonásobně vyšší než plat městského úředníka či herce. O to, jak se tehdy nezasloužené peníze do zemědělství dostávaly a proč se zhroutil socializmus, měli asi stejné zásluhy ti herci jako vesničtí funkcionáři. Ať si to připustíme, nebo ne, vše špatné přicházelo z Východu.

O hercích a dalších umělcích se dozvídáme různě zajímavé věcí, ale zpravidla až po smrti. V době předvánoční a vánoční máme zase možnost vidět dobré staré filmy, nejen ohrané hloupé pohádky. Delší dobu jsem odolával filmu Jarčin profesor. Nemohl jsem si vzpomenou o čem film je, považoval jsem ho za jednu z tehdejší série vykřičených Žákových příhod, které se odehrávají ve středoškolských třídách a sborovnách. Nakonec jsem podlehl a na film se podíval. A film mě nečekaně zaujal. Hlavními postavami jsou sice Gustav Nezval jako nezaměstnaný doktor filozofie Karel Stržický a Hana Vítová jako nepříliš pilná studentka reálky Jarča Drhanová, ale pro mne je ve filmu hlavní postavou Jindřich Plachta jako věčný vysokoškolský student Petr. To je skutečný herecký koncert.

Tím, že se velká část filmu neodehrává v atelierech, přibližuje pěkně kulisu 30. let na venkově. Nenásilné hledání ztraceného času, řekl by Karel Čáslavský. Ve filmu je možné zahlédnou věci, které už dnes  těžko někdo uvidí, natož pohromadě. Ani v zemědělském muzeu nedokážou vytvořit takovou atmosféru selského dvora. Po prašné silnici s bíle natřenými kamennými patníky jede jednou kočár jindy bryčka, jindy nefalšovaný žebřinový vůz. Na poli dozrává žito, na louce jsou kopy sena. A což teprve ve dvoře statku jsou věci dnes už nevídané. Po dvoře pobíhají slepice, perličky, psi. Krávy je možné vidět ve stáji i zapřažené ve voze. Nechybí ani vůz s dřevěnou lejtou, do které se nalévá močůvka nálevkami vyrobenými z hrnců či velkých plechovek. Nechybí ani trakař, dřevěný kotouč na hnůj, putny na vodu, proutěné košíky na brambory, čtyřnohé stoličky používané při ručním dojení krav, plecháč na mléko, litinový hrnec na vaření brambor. Je málo starých filmů, které tak dokonale a citlivě přibližují starý venkov. Scéna v současném bytě téměř nemožná: Statkář vykuřuje doma doutníky, a nikdo ho kvůli tomu nekritizuje a nevyhání ven, a potom si lehne v botách na pohovku.

Zásluhu na přiblížení vesnického prostředí ve ffilmu Jarčin profesor má asi rodilý český Němec, režisér filmu Čeněk Šlégl. Ano, režisérem filmu byl ten nezapomenutelný hrabě Kocharowski z filmu Když Burián prášil, nebo gremiální rada Pěna z filmu U pokladny stál, či korvetní kapitán z filmu Ducháček to zařídí. Bohužel v Čechách se úspěchy neodpouštějí. Umělecké prostředí je závistivé a zlé. Po válce bylo Čeňku Šléglovi doživotně zakázáno vstoupit na jeviště či hrát ve filmu. Živil se jako dělník Uhelných skladů. Jen o trochu lépe dopadly i další filmové hvězdy třicátých let. Z hlavních postav filmu Jarčin profesor přežili poválečné řádění jen s malými odřeninami Ladislav Pešek a Jaroslav Marvan. Haně Vítové kolaborace dokázaná sice nebyla, ale mimo filmu Pytlákova schovanka hrát ve filmu už nemohla.

Bez ztráty kytičky po válce mohl v herecké činnosti pokračovat Jindřich Plachta. Ale úspěšně nepokračoval. Byl komunista, který věřil tomu, že komunizmus dokáže odstranit bídu a zajistit lidem spravedlnost a štěstí. Něco jiného byly sliby komunistů, něco jiného skutečnost, když se drali a v roce 1948 dostali k moci. To co komunisté, jimž kdysi Plachta věřil, provedli, to po roce 1948 citlivého a skromného herce a spisovatele Plachtu zničilo. Zkoušel hrát v propagandistických budovatelských filmech, ale ztratil tvář i bývalé obdivovatele. V roce 1951 zemřel ve věku 52 let. Že Plachta byl velký herec a měl ve 20. a 30. letech úspěch, dosvědčuje skutečnost, že se v žádném divadle moc dlouho neohřál. Vyhodili ho i Werich z Osvobozeného divadla i Burian ze svého divadla. Nebylo to kvůli Plachtově politické orientaci, Werich a Voskovec byli totiž kovanější levičáci než Plachta, a ani Burian neměl k lidu proletářskému odpor. Stačilo, když Plachta začal v hledišti sklízet větší potlesk než hlavní postavy. A nějaký důvod k vykopnutí se našel.

Josef Zahradníček

Po nepovedených oslavách 17. listopadu přišla zima. Zahradníček komentuje

Sníh se podle starých pranostik měl objevit na svatého Martina, ale posvícení bylo bez bílé peřiny. Napadl až s týdenním zpožděním, i tak však je to na listopad poměrně mimořádná událost. Protěžovaná meteoroložka Honsová sice na tento týden předpověděla silné mrazy, což zásluhou sněhové pokrývky by se mohlo stát, ale tato dáma obyčejně se mýlí. Podle dnešní předpovědi zítra má pršet a celý týden teplota nemá klesnout pod nulu.

Zima prý odlákala fotbalové diváky mírně prestižního boje České republiky a Slovenska. Mnohem víc se asi na prázdných sedmi tisících sedačkách v Edenu podílel pozdní začátek utkání. Chyběli zřejmě přespolní diváci. Musí se jednat o velkého fanatika, který dokáže několik hodin cestovat do Prahy pro to, aby se od 21. hodiny v mrazu díval na fotbal a potom zase několik hodin cestoval domů, když může všechno vidět doma v televizi, a v teple. Navíc utkání za moc nestálo. Slováci vedeni českým trenérem Hapalem začali dobře, ale měli vychýlenou mušku, český tým, nově vedený Jaroslavem Šilhavým, z ojedinělého protiútoku dal gól, který elán slovenského týmu utlumil. Žádné slavné české vítězství se nekonalo, musela stačit hubená jednogólová výhra.

Na druhé straně je asi lepší sledovat sport než politiku. Listopad býval vždy označován za smutný měsíc, vznikla o tom spousta lidových písní. V listopadu se udála několik událostí, které ovlivnily život českých zemí. Nemyslím jen ruskou revoluci 7. listopadu 1917, které se říkalo říjnová, můžu připomenout porážku českého stavovského povstání na Bílé hoře. O 17. listopadech 1939 a 1989 ani není třeba psát, s tím, co způsobily, se v listopadu právě potýkáme, a zřejmě dlouho budeme potýkat.

Letos se opět žádné oslavy nekonaly, jen několik pražských křiklounů vyšlo do ulic řešit, za dohledů kameramanů a pisálků, své komplexy. Důvod k pokřiku se našel v nějaké události v premiérově rodině. Řečníci z řad vysokých politiků opět předvedli, že jim jde lépe řečnění než přemýšlení. Takoví lidé mají obyčejně úspěch, to zná každý už ze školy. Ostatně, kolik lidí se dalo na politiku, aby pracovali pro stát a jeho občany? Pokud takoví jsou, tak jsou umlčeni a sedí někde v koutku, protože rozhodující slovo má agresivita, vyvolávání nenávisti, hledání nepřítele a rozdělování obyvatelstva. To hledání třídního nepřítele nám zůstalo z několika poválečných desetiletí. Dříve byli nepřáteli režimu lidé bohatí, dnes jsou nenáviděni lidé chudí.

Dříve bývaly ceny všude stejné, v každé vesnici proto mohl být obchod a hospoda, navíc několikrát denně přijížděly pojízdné prodejny s masem, zeleninou, přijížděly čistírny a jiné služby. Vesnické prodejny zanikly většinou na konci 90. let, hospody zanikají nyní. Dnes bohatnou města, chudne venkov. To se odráží ve volbách. Nelze se divit. Zatímco lidé ve velkých městech nevědí za jaké auto utratit peníze a co s volným časem a na jakou demonstraci jít, na vesnicích lidé nemají trápení s módou a politikou, protože volný čas tráví zajišťováním základních životních potřeb. Dovoz potravin z měst vzdálených 15 - 20 km, zajištění paliva, opravy budov. To vše je nemožné bez provozuschopného osobního auta. Zásluhou nedostatečného zásobování je po připočtení nákladů na dopravu pro obyvatele vesnic cena základních potřeb dvojnásobná. Veřejná doprava je nastavena na dopravu dětí do škol, pro dospělé nemá smysl. O víkendu autobusy nejezdí, vlaky jsou omezené.

Stýskají si šéfové pivovarů, "že na vesnicích klesají tržby, klesá odbyt piva a mizí hospody. Vesničané  chtějí jen nízkoprocentní levná piva, přesto pořád pijí méně a do hospod nechodí. Směšná cena 22 korun za půllitr desítky se jim v hospodě zdá vysoká, raději doma cucají lahvové ze supermarketu, za poloviční cenu, a že by šli do hospody na večeři, ani je nenapadne, a potom se diví, že hospody kvůli malé tržbě zanikají."

Lidé jsou všelijací, někteří velmi bezcitní, škodolibí a zlí. V poslední době, když se primitivům od novin podařilo rozšířit polopravdy a lži o zemědělských dotacích - Babišovo Čapí hnízdo nevyjímajíc - někteří duševně nemocní jedinci  se rozhodli vzít spravedlnost do svých rukou, mstít se a zemědělcům škodit. Rozhodli se mstít na zvířatech. Nelitují například koupit balík hřebíků a nastrkat je do balíků sena či senáže. Nevadí jim, že zvířata s propíchnutými bachory trpí, než skončí jejich život na jatkách nebo v kafilerce. Tito lidé dokážou zabíjet krutým způsobem i jiná zvířata, dokážou napíchat jehly do uzenin a ty hodit psům nebo kočkám do sousedních zahrad. Dokážou vpravit do žrádla jed na myši. Je to k nepochopení, ale jsou takoví mezi námi. Kdysi mi vyprávěl kolega z výkupu, že k čističce obilí chodíval jakýsi člověk, který si tam bral odpad, ve kterém byla semena plevelů. Údajně to chtěl pro drůbež a papoušky. Později kolega zjistil, že to nebyl žádný chovatel, žádná zvířata mimo psa neměl, že to byl jen zlý člověk, který zrna plevelů v noci roznášel a házel lidem do zeleniny v zahrádkách.

Před několika dny se ve španělské Malaze konalo Mistrovství světa bagristů. Závodit se tedy dá ve všem možném. Zástupce České republiky Tomáš Sooky s bagrem Catelpillar se umístil na třetím místě.  Tato zpráva ve mně vyvolala vzpomínku na spolužáka, který býval - a dnes v 79 letech stále je - elitním bagristou (stále pracuje na plný úvazek). V roce 1968 ho objevila firma ze západu a od té doby  na veletrzích ve východní Evropě předváděl  její stavební stroje. Sám jsem to neviděl, ale vyprávělo se, že lžící velkého bagru dovedl otvírat a přenášet krabičku zápalek, aniž ji poškodil.

Josef Zahradníček  

Vichřice přinesla chladný a smutný čas předvolební. Zahradníček komentuje

Při vzpomínce na minulý komentář, v němž jsem předpověděl, že nějaký kousek hurikánu nám Amerika určitě pošle, musím po včerejší vichřici pochválit své meteorologické předvídání. Není to v tomto případě žádná nadpřirozená schopnost, ale pouhá zkušenost. Počasí se u nás zhorší vždy po zprávách o amerických hurikánech.

Fičelo to včera pěkně. Práci s potrhaným vedením mají elektrikáři až nad hlavu. Rovněž železničáři poznali následky vichřice, což jsem jako cestující dnes poznal na vlastní kůži. Zpoždění všech vlaků Českých drah 40 až 70 minut. Tak to bylo na tabuli u jednotlivých vlaků, rozhlas upozorňoval, doba zpoždění se může změnit.  Toto dráha stoprocentně plnila, protože skutečné zpoždění bylo o 15 až 30 minut větší.

Železnice je pro cestování nejpohodlnější, ale také nejdražší. Nevýhodou jsou výluky a nucené přestupování do autobusu. Problémy mají dráhy i v zahraničí. Minulý týden ujel rakouským železničářům vagón, který si to namířil přes státní hranici do České republiky. Naštěstí se podařilo upozornit české kolegy, kteří vagón jedoucí rychlostí asi 15 km/ hod zastavili ještě před před českovelenickým nádražím. Jinak mohl způsobit velké neštěstí a škodu.

Dnešní fotbal jsem nedokoukal do konce. Plzeň se trápila v Jablonci. Mám dojem, podle toho co jsem před chvílí viděl, že Vrbovy trenérské dny v Plzni jsou sečteny. Ze slávy se ve fotbale věčně žít nedá. Možná majitel klubu ještě počká na výsledek utkání se Spartou. Ale vzhledem k rozjeté Spartě na jedné straně a plzeňské mizérii na straně druhé, stal by se zázrak, kdyby Viktorie uspěla. Kdo na Vrbovo místo přijde, nelze vůbec odhadnout.

Blíží se konec září a 80. výročí mobilizace a Mnichovské dohody. Národovci a komunisté budou zase plivat směrem k Paříži a Londýnu. Po válce má každý pěšák maršálskou hůl. A po osmdesáti letech od porážky každý nejméně dvě. První republika byla protihabsburská republika Masarykova. To byl vznešený symbol, napodobenina Franze Josefa, kterou ctili i sudetští Němci. Po odchodu Masaryka se země jen nezastavitelně řítila do rokle. 

Blíží se volby do obcí. U nás ve městě se chystají zaútočit komunisté, kteří nyní, když hrad i vládu mají v rukách Zeman a Babiš, ucítili příležitost. Podařilo se jim získat do svých řad lidi středního věku, kteří zásluhou svého proletářského původu se v osmdesátých letech bez problémů dostali ke vzdělání. Vzhledem ke složení voličů a jejich inteligenci nelze si dělat žádné iluze. Každý blahobyt a každá svoboda jednou skončí. Lidé si toho nedovedou vážit.

Josef Zahradníček

Výročí Š - 1203, na Romy platí dechovka. Zahradníček komentuje

14.9.2018 - Deštivý pátek vybízí k napsání komentáře. Po několika dnech pálícího slunce se ochladilo a rozpršelo. V polovině září, a zvlášť po letošním extrémně suchém létu, je těžké vývoj počasí předvídat. Příroda má svá pravidla a dělá si, co sama uzná za vhodné, bez ohledu na hranice států a potentáty, kteří světu vládnou. Jeden hurikán se dnes přiblížil k střední Americe, jiný je ve východní Asii. Určitě během 14 dní něco ze svého řádění pošlou do Evropy.

Fotbalová reprezentace už má nového trenéra. Je jím Jaroslav Šilhavý, jehož Slávie propustila poté, co ji přivedl k mistrovskému titulu. Před léty ho vyhodilo i českobudějovické Dynamo, které dovedl na osmé místo v první lize. Rozumí fotbalu jako málokdo, ale prý je moc hodný na hráče. To by ani nevadilo, stačilo by, aby nebyl hodný na funkcionáře velkých pražských klubů, kteří mluví trenérům do práce víc než je zdrávo.

Dnes uplynulo 50 let ode dne, kdy ve stínu sovětské okupace byl 14. září 1968 na brněnském veletrhu poprvé představen dodávkový automobil Škoda 1203. Jeho vývoj trval od roku 1955, a tím, co v plánovaném hospodářství konstruktéři za 13 let vytvořili, nelze se příliš chlubit. Ale nic lepšího na českém trhu nebylo. Vyrábět dodávku Škoda 1203 začala Autoškoda Mladá Boleslav v roce 1968 ve vrchlabském závodě. Brzy je bylo vidět všude. Byly určené jako dodávkové vozy pro socialistické organizace, občanům se prodávat nesměly. Vyráběla se řada verzí: Dodávky, mikrobusy, sanitky, pohřebáky, valníky aj. Vše se slabým motorem necelých 1300 ccm. Uvezly 1000 kg nákladu nebo také 9 lidí. V roce 1981 byla výroba Škody 1203 přemístěna do Trnavy, kde tamní Kovopodnik byl přejmenován na Trnavské automobilové závody (TAZ). Tam upadající výroba pokračovala asi do roku 2008.

Vzpomínám, že už v roce 1969 se Škoda 1203 na jeden den objevila v závodě, kde jsem pracoval. Byla odněkud půjčená, protože GAZ, jediný vůz v závodě, byl nějak porouchaný a bylo třeba něco rychle přivézt. Nákupčí dělala starší žena, která když se s Škodou 1203 vrátila, oznamovala, že s tím krámem jela prvně a naposled, že už ji k tomu nikdo nedostane. Auto prý na každé křižovatce skákalo jako koza, pokud nechcíplo. Asi přeháněla, ale byla zvyklá na Gazíka, který snesl i nejhrubší zacházení.  Byl to rychlejší traktor, se kterým bez problémů u nás jezdil, kdo měl řidičák. Motor v Gazu o obsahu 2100ccm byla kopie amerického motoru Ford z roku 1932, a GAZ M69 se v Rusku v téměř nezměněné podobě vyráběl, hlavně pro armádu, od roku 1946.

Kdysi jsem se divil, proč do Waterloo v jižní Anglii nejezdí elektrické vlaky, proč tam jezdí motoráčky, takové červené Regiojety, ale s více vagóny, a proč se vedle kolejnic, na pražcích, válejí kolejnice náhradní. Železnice však má mnoho tváří, které znají jen velcí odborníci, což bývalý opravář a skladník není. O mnoho let později jsem zjistil, že se nejedná o motoráčky, ale o elektrické vlaky, které odebírají proud s těch ležících třetích kolejí, o kterých jsem myslel, že jsou náhradní. Vlaky metra tam tedy jezdí i na venkově. Anglie jako námořní a obchodní velmoc, a kolébka železnice, má různé odlišnosti.

K odstavci o americkém kontinentu přinutilo mě dění v českém Mostě, kde chtějí pro nepřizpůsobivé občany stavět vesnici, aby neobtěžovali usedlejší obyvatelstvo. V USA, konkrétně ve státě Mississippy, je možné najít postavené vesnice pro lidi, kteří se nechtějí přizpůsobit americkému způsobu života (nikoli americkému tempu, protože Američané ve skutečnosti spěchají pohodově, a za dost peněz). Viděl jsem v těch vesnicích převážně černochy. Vesnice připomínají tak trochu víc roztažené, neupravené a neoplocené nacistické koncentráky. Různé série nízkých baráků v řadách, všude  sloupy s dráty, ušlapané trávníky, tu a tam parkující auto, kluci na malých motorkách.

Nemyslím, že stavba ghett je to pravé ořechové, co do demokratického státu patří. Vypadá  to víc na něčí pokrytectví, snahu udělat z Mostu Potěmkinovu vesnici. Jistě jsou jiná řešení. Možná by stačilo v místech, kde Romové hulákají, pouštět hlasitou dechovku, kterou prý nemají rádi. Potom by si asi stěžovali Romové i občané ostatní, pro které není dechovka moderní hudba.

Josef Zahradníček

Žida nelze bít ani bezdůvodně. Zahradníček komentuje

Moje pěst automaticky vylétla směrem k nosu toho neznámého muže. Naštěstí včas zastavila. Omlouvám se, že to byl žert. Nehnul snad ani brvou, jen řekl cosi o tom, že chápe výchovu lidí, kteří jeho předky trestali za úspěchy. A mluvil tím svým odporným omamným hlasem dál k jiným dvěma mužům, jako by se nic nestalo.

Myslel jsem, že jste antinacista? Řekl mi zezadu někdo, byl to muž kterého znám jen podle vidění. Měl pravdu, i když nevím, jak mě zná. Zastyděl jsem se a snažil nenápadně zmizet. Pokus o fyzické napadení. A před svědky. Určitě je někde kamera. Vždyť šlo jen o jednu starou pohlednici, jejíž pohyb se mě vůbec netýkal, nebyla moje, ani jsem ji nechtěl koupit. Nesnáším však podvodníky a nespravedlnost. Rozčílilo mě, že výborně zachovalou pohlednici z 19. století, které se prodávají nejméně za 400 korun, si od těch důvěřivých mužů vzal a ledabyle hodil mezi různé staré předměty na stole: "Ta nemá žádnou cenu, mám stejných hromadu, ale když vám překáží, tak si ji vezmu, ale jak říkám, je bezcenná, nemá cenu ani korunu, bude mi to jen zabírat místo."

Byl to včera pro mne smolný den. V autobusu mě obtěžovala nějaká pomatemá ženská. Nejdříve útočila na malé děti vracející se ze školy, které ji neodpovídaly, potom na mě. Odvrácená tvář zlevněné dopravy. Přišel jsem domů otrávený a žíznivý, chytil jsem ještě poslední minutu fotbalu. 1:5 s Ruskem. Asi se naši lekli tanků na březích Donu. Sborná není Viktorka, jak si sešívaní slávisti, na které trenér vsadil, asi mysleli. Od Východu jsme v poslední době utrpěli ostudné fotbalové porážky.

Prezident zahajoval školní rok, přiznal, že byl lenoch a nechtěl ráno vstávat. Ještě zapaloval vatru a přiznal, že ho bolí nohy. Nohy bolí leckoho, ale každý se neválí v posteli do poledne. To býval zvyk Adolfa Hitlera, a je to také zvyk umělců. A ještě se tím chlubí. Babiše na ně! Hrát v divadle od půl sedmé ráno!

Jsou všelijaké náhody. Když jsem dočetl rozhovor s malířem Jiřím Andrlem, který vyprávěl, jak jeho babičce vybouchly naložené okurky, přepnul jsem na jinou stránku, kde sdělovali, že právě v Praze uprostřed Evropské ulice explodoval kanál. Na Kroměřížsku vybouchla cisterna. Bouchá to, bouchá. Plyny jsou neřádi, co dovedou potrápit a nadělat paseku. Někdy i v břichu. Možná postihly včera i fotbalisty. Určitě jedna rána smetla trenéra fotbalistů, který nedobrovolně u reprezentace skončil. Žádná škoda.

Včera se sice ještě nakrátko vrátilo léto. Avšak vrátili se do měst dovolenkáři, a také bezdomovci a podobná individua, která už očekávají příchod zimy. Strážníci mají o zábavu postaráno.

Josef Zahradníček

Český trdelník a africké pivovary v Čechách. Zahradníček komentuje

Červnové počasí zatím se nám ukazuje, jak jsem psal před týdnem. Slunce ještě se pořádně neukázalo, ale teploty šplhají nad 25 stupňů, mraky stále naznačují, že by pršet mohlo, tu a tam nějaká kapka spadne, aby odradila vydávat se na delší cestu, či dát se do sušení sena. Ještě neuplynula ani první dekáda června 2018 a už je možno říkat, že se jedná o nejteplejší měsíc od roku 2002. Průměrná teplota už překonala loňskou rekordní teplotu a je předpoklad, že ještě se zvýší. Červen se stává nejteplejším měsícem roku.

Pro úřady, především pro obce a archivy platí zákon o utajení osobních dat občanů. Znamená to, že není možné, mimo studií historiků, prohlížet záznamy pořízené po roce 1913, kde se můžou objevit osobní data dosud žijících lidí. Tím pádem jsou nepřístupné matriky, a také kroniky, do nichž se právě data narození, sňatku a úmrtí zaznamenávají jako nejzajímavější údaje. Současné zápisy tedy bude možné poskytnout zájemcům asi až po roce 2123. Pokud v té době ještě budou zájemci o jejich studium, kteří dokážou současné ručně psané zápisy přečíst. V některých státech USA už se ve školách děti vůbec ruční psaní neučí. Tužku a péro nahradila klávesnice počítače. Jak je známo, i mezi českými občany jsou takoví vyznavači novot, že odmítají vše, co je starší než 5 let. Ví se i o českých učitelích, kteří odmítají tradiční psaní. Vyprávělo se u nás o jedné ženě, která v bytě nesnesla starší nádobí a nábytek než 1 rok. Po každé manželově výplatě nejstarší kusy rozmlátila nebo vyhodila do kontejneru. Pan inženýr to vydržel do  padesáti let, potom zemřel. Ta dáma se někam odstěhovala, snad našla někoho, kdo její rozmary je schopen financovat.

Včera uplynulo dvacet let od zřícení dvou stíhaček MIG-21 na sídlišti Vltava v Českých Budějovicích. Vzpomněl jsem na svého známého spícího po noční směně, který tehdy zřejmě měl obrovské štěstí, protože k pádu jednoho letadlo došlo na parkovišti před domem, v jehož přízemí bydlel. Letadlo se rozlomilo na dva hořící kusy, přičemž každý letěl jinam, které zasáhly sousední  domy. Činžák, ve kterém spal můj známý vůbec zasažen nebyl, trosky letadla trefily domy napravo i nalevo. Byl skutečný zázrak, že v hustě obydlené čtvrti nikdo nebyl ani zraněn. Shořelo několik aut na parkovišti a byly poškozeny budovy a byty.

Nehoda byla způsobena chybami obou pilotů přepravující letadla na českobudějovické vojenské letiště. Byla tehdy hodně nejistá doba, letci zřejmě už věděli, že vojenské letectvo v Českých Budějovicích končí, a tak si zřejmě chtěli užít jeden z posledních letů nad městem, nad nímž dlouhá léta létali. Celkově v armádě ustoupila disciplina, tedy i v letectvu. Snesli se malou rychlostí nízko nad sídliště Vltava. A zřejmě  malá rychlost způsobila nečekaně pomalou reakci letadel, která o sebe zavadila a stala se neovladatelná. Piloti se katapultovali.

Kdysi se cukrárna poznala podle vůně vanilky. Dnes cukrárny mají spíš nějakou neurčitou chemickou vůni, tak jako speciality, které nabízí. Vůni solidních kamenných obchodů nyní ve městech nahrazují stánky s trdelníky. Tento produkt přišel prý z Maďarska. Nemám rád sladké věci, takže jsem to ještě ani neochutnal. Nemám rád ani tu sladkou vůni, která se line na každém větším náměstí a při kdejaké slavnosti. Ochutnal jsem něco co se nazývá kebab - pokud se nemýlím, jde o opékané velké zvíře na rožni, z něhož se odřezávají opečené kousky vrchního masa. Tento způsob pojídání masa přišel prý z Turecka. Tomu jsme doposud věřili. V uplynulém týdnu jsme se však od vysoké funkcionářky Okamurovy Strany přímé demokracie dozvěděli, že trdelník a kebab jsou tradiční česká jídla, která by snad měla být patentovaná a chráněna jako národní památka. Já nemám dalších slov.

Město Velké Popovice proslavil pivovar, který tam v v roce 1874 vybudoval smichovský továrník František Ringhoffer. Velkopopovické pivo bylo známé i za socializmu. Po privatizaci Velkopovické pivo vyráběl  moravský Radegast, který v roce 1999 byl koupen plzeňským Prazdrojem. O roku 2002 vše vlastní  společnost Jihoafrické pivovary (South African Breweries,plc).

Pamětníci můžou na kvalitu Velkopovického piva, které je nyní prodáváno pod označením Velkopovický kozel jen vzpomínat se slzou na tváři. Že se v Popovicích vyrábí nevýrazné europivo nevadí současným majitelům, kteří se ho rozhodli nostalgickými turistickými jízdami motorového vlaku z Prahy propagovat. Pivovarská vlečka ze Strančic do Velkých Popovic, kterou v roce 1904 postavila Ringhofferova firma, ztratila praktický význam po rozšíření kamionové dopravy. Od šedesátých let začalo být pivo většinou dopravováno nákladními auty, rovněž tak suroviny do pivovaru, a provoz na vlečce do pivovaru téměř ustal. Poslední nákladní vlak po vlečce přejel v roce 2002. Zachována byla snad jen kvůli tomu, že na ni jsou napojeny vlečky do jiných podniků v okolí, především do Měnírny.

Osobní doprava pravděpodobně po této 4,5 km dlouhé podnikové trati nikdy provozována nebyla. Nebezpečné bylo velké stoupání ve Strančicích (tam parní lokomotivy měly problémy), spousta nechráněných přejezdů a nevhodný konec tratě u ramp pivovaru, daleko od města. Nyní se to má změnit. O víkendech má z Prahy vyjíždět  motorový vůz (zřejmě nepohodlný M-152.0 zvaný Orchestrion či Plevel ze 70. let), který se 75 cestujícími, po 26 km jízdy do Strančic, zajede na vlečku a bude pomalu couvat - a na přejezdech silně houkat - do Velkých Popovic, kde bude prohlídka pivovaru s občerstvením. Tento výlet bude stát 360 Kč. Organizátoři předpokládají zájem o tuto jízdu, takže v rezervě mají ještě čtyři vagóny na připojení.

Josef Zahradníček