80 let od druhé Republiky česko-slovenské

Prosinec roku 1938 nebyl v českých zemích měsícem žádné velké slávy, nebyl ovšem ani měsícem velkého smutku. Bylo zřejmé, že odchodem kontroverzního prezidenta Beneše do zahraničí, návratem mobilizovaných vojáků domů, zvolením Emila Háchy novým prezidentem a jmenováním nové vlády v čele Rudolfem Beranem se situace v Československu zklidnila. 

Česko -Slovensko

Byla ještě spousta nevyřešených otázek. Bylo třeba ubytovat a zaměstnat uprchlíky ze Sudet. Jednalo se většinou o úředníky a četníky, kteří se do pohraničí vydali po roce 1918, a jejich rodiny. Život ve vnitrozemí však běžel, jako by nic nestalo. Lidé si užívali míru. Zvláště ve velkých městech bylo rušno, obchody, restaurace, divadla, kina, taneční sály praskaly ve švech.

Ve třicátých letech války ve světě české obyvatelstvo moc netrápily. Španělsko bylo daleko, Čína a Habeš ještě dál. Uspokojivé zpočátku byly i zprávy ze sousedního Rakouska, chválen byl kancléř Schuschnigg, který se vypořádal s nacistickými pučisty a vrahy kancléře Dullfusse.

Rakousko začalo zajímat i německého kancléře Adolfa Hitlera. Zasahování do rakouských a československých záležitostí Hitler zdůvodňoval ochranou lidí německé národnosti. Dostat se do Rakouska  a Československa nepotřebovali nacisté kvůli ekonomice těchto zemí, ta pro ně nebyla významná. Jednalo se jim o středoevropská strategická území, která jim měla vytvářet zázemí při agresích na východ, kde se chtěli zmocnit nerostného bohatství v jihozápadní Asii, které ovládaly Velká Británie a Francie.

V lednu 1938 v pražské Lucerně přednesl projev předseda Agrární strany a poslanec Rudolf Beran, ve kterém varoval před nebezpečím, které hrozí z Německa, a navrhoval jednání s Hitlerem, nikoli konfrontaci. Československo však v té době už bylo příliš posedlé přípravami na válku, kterou po boku západních velmocí mělo vítězně zdolat. Podle vzoru Francie se budovala  pohraniční opevnění.  Až vznikal dojem, že v Londýně a Paříži, se nemohou dočkat Benešovy žádosti o pomoc. Beneš odmítl s Hitlerem jednat a jako prostředníky vybral francouzskou a britskou vládu, které vyjednavačem určily lorda Runcimana.

Na počátku roku 1938, kdy Hitler začal na Schuschnigga vyvíjet nátlak, bylo Rakousko už osamělé. Na žádnou okolní zemi se nemohlo obrátit se žádostí o podporu. Italský fašistický diktátor Mussolini podporoval Hitlera, Maďarský diktátor Horthy zase podporoval Mussoliniho a Československo, které vzniklo a dlouho žilo na propagaci strachu z Vídně a Habsburka, odmítalo vše rakouské. 22. února 1938 si Hitler pozval Schuschnigga do Berchtesgadenu, kde na něm žádal připojení Rakouska k Německé říši. Schuschnigg odolal a rozhodl se na 13. března 1938 vyhlásit o "Anschlußu" referendum. Chtěl jím odradit Hitlera. Byl si jistý, že Rakušané proti ztrátě samostatnosti hlasovat nebudou. To tušil i Hitler, proto rakouské referendum nedopustil. Na údajné volání vůdce rakouských nacistů Seyß-Inquarta o pomoc 12. března 1938 v půl šesté ráno vpochodovalo asi 55.000 německých vojáků do Rakouska. Jásající davy pak na vídeňském Heldenplatzu vítaly Hitlera. Tím skončila Rakouská republika, rakouské země se staly součástí Německé říše.

Lord Runciman jednal během jara a léta 1938 v Československu i Německu a po vyslechnutí argumentů všech stran se přiklonil k názorům Henleinovým, že Němci v Československu nejsou rovnoprávnými občany, jak tvrdí československé úřady. To byla voda na Hitlerův mlýn. Svolal Mnichovskou konferenci. Skončila okleštěním Československa, kde postupně probíhala propagační mobilizace, odstoupil prezident Beneš a byly vytyčeny nové hranice státu nazvaného Česko-Slovensko.

Druhá Česko-slovenská republika prakticky skončila 14. března 1939, když Slovensko vyhlásilo samostatnost. Slovenští politici udělali to, co před více než rokem navrhoval Rudolf Beran. Sami se rozhodli jednat v Berlíně. Rozhodující krok však musel udělat premiér autonomní vlády Tiso. Udělal ho víceméně nedobrovolně. 

Před rokem, začátkem roku 1938, Hitler byl určitě víc ochoten jednat a ustupovat než po rakouském Anschlußu a Mnichovské dohodě, které ho vynesly do výšin, a při zřizování Protektorátu Čechy a Morava. Slováci přesto  vyjednali s Hitlerem mnohem větší politickou i hospodářskou samostatnost než byla v Protektorátu. Pouze ochranu Slovenska měla zajišťovat Německá říše. Samostatnost Slovensku zůstala do doby, než se přiblížila východní fronta a na Slovensku začali působit sovětští agenti a partyzáni. Těm se podařilo vyvolat povstání, k jehož potlačení slovenská vláda pozvala německou armádu.

 

Československo vzniklo na omylu zvaném podobné jazyky

Československo z velké části vzniklo na základě na základě omylu, neboli na základě představ, když národy hovoří podobnou řečí, že jsou si blízké všestranně. Následky takového omylu byly osudné pro celou Střední Evropu.

Jako účelová ideologie, jíž měli čeští politici ovládnout veřejné mínění a vyvolat spory s Vídní, v 19. století vznikly legendy o bratrství slovanských národů. Pro některé Čechy byl bratrem Rus, Polák, Srb, Chorvat, a samozřejmě Moravan, Slezan a také Slovák. Tím bylo zaděláno na spousty nepochopení. Čeští Němci, kteří tvořili dobrou třetinu obyvatelstva českých zemí, byli v podstatě součástí hospodářství a kultury Čechů, Moravanů a Slezanů, kdežto  Slováci byli  úplně jinde . "Když má na základech podobné řeči být vytvořen československý stát, chceme my na podobné řeči také svůj stát!" Chtěli tedy být součástí Rakouska nebo německé Výmarské republiky

Čeští Němci zásluhou intrik Edvarda Beneše v roce 1919 se však povinně stali nežádoucím národem Československa. Byli izolováni v pohraničních oblastech a Sudetech. Slováci a Rusíní byli použiti jako užiteční idioti. Dostali české úředníky, učitele, četníky, mohli za peníze z Prahy stavět silnice, železnice a školy, ale museli být vděčni a hlasovat pro pražské zájmy, tj. proti českým Němcům, s nimiž předtím Češi v jedné zemi žili téměř tisíc let.

Že Slováci mimořádný vděk Praze neprojevovali ukázalo se v roce 1939, kdy se osamostatnili poprvé, a především podruhé v roce 1992. Podobná řeč není to hlavní, co spojuje lidi.

Mnichovskou zradu si prezident Beneš objednal 16. září 1938 v Paříži

Dne 19. září 1938 Francie a Velká Británie předložily Československu požadavek, aby československé pohraniční území bylo postoupeno Německé říši. Prezident Beneš začal mluvit o zradě. Ta zrada možná přišla proto, že si ji objednal.

Mnichov 1938

 Dne 15. září 1938 prezident Beneš poslal do Paříže  ministra sociálních věcí Jaromíra Nečase, aby  v Paříži opatrně do francouzské vlády propašoval Benešův vzkaz, že Československo se svých pohraničních území vzdá, ovšem za podmínky, že  Francie s Velkou Británií mu na Hrad zašlou nátlaková ultimata. Jinak by prý Beneš tento svůj "tajný plán" před československou veřejností neobhájil. Za to aby mohl zůstat ve funkci prezidenta, byl ochoten vzdát se velké části československého území.

Nečesova mise je nejlépe zdokumentována v publikaci Jana Chocholinského " Mnichovská zrada nebo pražský krach." Uvádí, že československý velvyslanec ve Francii Štefan Osuský byl zděšený, když se o Benešově zradě dozvěděl, nepochopil to ani tehdy, když Daladier při zasedání francouzské vlády svým zhořčeným ministrům sdělil, že ultimáta si objednal sám Beneš. 

Nečasova mise se tak stala pro Francii a Velkou Británii vítanou záminkou, proč odmítnout vojenskou pomoc Československu. Hitler se ovšem nespokojil s tím, co mu tajně nabídl Beneš, ale zabral i území obývaná německým obyvatelstvem z poloviny, nebo dokonce jen sporadicky.

Aby Beneš dokonal svou neschopnost řešit problémy v zájmu občanů, odvolal mobilizaci a 5. října 1938 uprchl do Francie, přičemž na cestu dostal ze sovětského vyslanectví v Praze dar 12.000 dolarů.

Beneš nebyl vlastenec. Mnohem víc než o svůj uměle vytvořený politický česko-slovenský národ dbal Beneš o svou intrikánskou roli rádoby "světového politika". Utekl v nejhorší možné chvíli od zodpovědnosti uložené mu ústavou, a brzy dokonce odejel ze země jako soukromník - stal se vyučujícím profesorem na univerzitě v Chicagu. Bez starosti o vládu, parlament a všechny občany Československa, kteří mu důvěřovali a spoléhali, že jim zajistí ochranu. Opustil zodpovědnost ve chvíli, kdy měl posloužit ostatním jako příklad, a otevřel tak dokořán dveře Hitlerovi. Zhroucení obecné slušnosti, s nímž se potýká země do dneška, to je Benešovo dědictví.

Na cestě k Mnichovu

Sedlák naříká a zlobí se

Po převratu se zdálo, že do vesnic se vrátí dobré přátelské vztahy, jaké byly před válkou, že lid bude žít v dobré přátelské shodě. Leč netrvalo to dlouho.

 Bolševická vlna převalila se přes Evropu. Někteří vojáci, zajatci i legionáři po příchodu do vlasti, začali rozsévat sémě bolševizmu, kterému se začalo v Čechách dařit. Nejvíce mezi Němci na severu Čech. Po krajích se rozjeli řečníci, kteří rozeštvávali lidi. Začaly mezi lidem prostým hádky a různice. Tím skončila naše přátelská shoda. Tato bolševická vlna nešetří ani vojsko. Vojíni odpírají poslušnost, odvolávajíce se na demokracii. Vojenská kázeň mizí.

My na venkově jsme doufali, že budeme zbaveni těch krutých rekvizic a toho vydírání. Leč v domněnce té jsme se zklamali. Rekvizice neustaly, jsou jako v době války, a mnohdy ještě horší. Stále živobytí není dost. Ústředny prodávají obilí do cizích států, a na naše obyvatelstvo se mouky nedostává. Obyvatelstvo trpí hladem. Následkem neustálého střídání ministrů vládne na ústřednách nepořádek. Stát se zadlužuje pořád víc. Je potřeba mnoho peněz a není kde je brát.

Z bídy má stát vytrhnout venkov, na který jsou uvalovány pořád nové a větší daně a povinnosti. Razí se názor: Když zemědělci přežili  přísné válečné rekvizice, musí přežít i přísnější poválečné. Není to nic platné, dluh státu se zvyšuje. Není divu při pořádku, který v republice panuje. Na všech ústřednách a úřadech stát zaměstnává tisíce zbytečných úředníků. Ministři, poslanci a úředníci mají stotisícové platy a přitom kradou jeden víc než druhý.

Zápis pochází z roku 1920

Martinská deklarace zřejmě vznik Československa neovlivnila

Britská historička Mary Heimannová má ve své knize "Czechoslovakia: The State that Failed" nejednu pochmurnou tez o tomto státě. Analýzou faktů a historických událostí dokazuje, že glorifikovaný demokrat T. G. Masaryk nedemokratickými způsoby vnutil Čechům a Slovákům soužití v nesourodém Československu, jehož existence byla závislá na západních velmocech. To se zhroutilo v roce 1938 v Mnichově.

Víc než 70 let se 28. října oslavovalo - a v ČR doposud oslavuje - spojení českých zemí a Slovenska do jednoho společného státu-Československa, skutečnost však je taková, že 28. října 1918 na Slovensku snad vůbec nikdo o tom nevěděl. Jednalo se vlastně o vznik českého státu, protože v té době bylo Slovensko stále součástí Uher. 

Je sice pravda, že od května 1918 existovala slovenská Národní rada, ale to bylo jakési formální seskupení, které prakticky nevyvíjelo žádnou činnost, a už vůbec ne pro spojení Slovenska s českými zeměmi, i když už od jara určité signály se na Slovensko donesly. Slovenská politická reprezentace sice věděla, že monarchie je v agonii a hrozí jí rozpad, ale byla pod vlivem uherské vlády a vůbec o vyčlenění Slovenska z Uher asi neuvažovala. A to ani po zveřejnění manifestu císaře Karla ze 16. října o federalizaci monarchie.

Na konci října 1918 se v Turčianském Svatém Martině sešlo asi 200 lidí - setkání bylo deklarováno jako uzavřená schůze - kteří slovenskou Národní radu zredukovali na dvacetičlenný politický orgán složený ze zástupců strany národní , sociálně-demokratické a katolické. Tento orgán potom vydal prohlášení, jakousi kopii pražské Tříkrálové rezoluce, že slovenská Národní rada je jediná oprávněná hovořit za slovenský národ žijící v Uhrách. Večer 30. října 1918 z Vídně do Martina přijel Milan Hodža a přivezl zprávu o kapitulaci Rakouska-Uherska. Na jeho naléhání byla do deklarace připsán text o Wilsonově nótě, na jejíž základě došlo ke kapitulaci. 

Slovebská Národní rada vydala deklaraci, a to bylo vše, na co se zmohla. Na Slovensku byla maďarská armáda, zemi řídili maďarští úředníci a pořádek udržovalo maďarské četnictvo. K skutečnému vzniku Československa, v praxi k diktátu pražské vlády za použití mocenských prostředků, došlo mnohem později. Pravda o vzniku Československa potom byla 70 let překrucovaná a zamlžovaná. První republika jednala se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí jako s koloniemi či polokoloniemi. Slovensko se z české nadvlády osvobodilo nešťastným způsobem v roce 1939. A než se stačilo po válce nadechnou k pokračování v samostatnosti, vnutil mu pomatený Beneš návrat před rok 1939. Lze se divit Slovákům, že se ve společném státě nikdy necítili nejlépe? 

Četnictvo bylo vojenským ozbrojeným sborem.

Zesměšňovat četníky, kteří se v předúnorové minulosti starali o bezpečnost hlavně na venkově, se v české kultuře dařilo, a stále daří, jako máloco jiného. Stačí vzpomenout na Haškova putimského strážmistra Flanderku, na televizní a filmové Hříšné lidi města pražského či současný seriál První republika. Neschopnými četníky se to tam jen hemží.

 Je jistě pravdou, že četníci se obyčejně řídili složitými předpisy, které si vykládali různě.

Četnictvo však představovalo vojensky vycvičený, uniformovaný, kádrově zvláště spolehlivý a proto také společensky preferovaný sbor.

Záleželo na mnoha okolnostech. Telefon na venkově byl výjimkou a jediným dopravním prostředkem bylo jízdní kolo, které se na rozbitých cestách mnohdy použít nedalo. Při pronásledování a vyšetřování zločinců, zlodějů, tuláků, cikánů atd. používali drastické vyšetřovací metody a zastřelili i několik lidí, vinných i nevinných.

Četnictvo jako bezpečnost bezpečnostní služba vzniklo nejdříve ve Francii. V českých zemích bylo založeno podle říšského zákona č.272/1849 jako vojensky organizovaný strážní sbor, který byl součástí armády. Po roce 1876 bylo podřízeno ministerstvu zeměbrany. Jeho hlavním úkolem bylo zajištění veřejného pořádku, třeba za použití zbraní. Bylo řízeno orgány zemskými a okresními. Kvůli rychlejšímu potírání trestné činnosti byly četnické stanice  zřizovány na vesnicích, obyčejně v místě fary. Zvláště na počátku 1. světové války, kdy docházelo k dezerci vojáků a k nedovolenému obchodu potravinami, byla síť četnických stanic značně zhuštěna.

V období první republiky četnictvo jako vojensky organizovaný strážní sbor přešlo pod ministerstvo vnitra. Služba v četnickém sboru byla prestižní záležitostí. Pro přijímání nováčků byla stanovena přísná kritéria a přednostně byli přijímáni délesloužící armádní poddůstojníci. Velký důraz byl kladen na chování a celkové vystupování. Pro příslušníky četnictva platila různá omezení, např. povolení k sňatku až po odsloužení čtyř let ve sboru, od roku 1927 zákaz činnosti v politických stranách a zbavení volebního práva z důvodu ovlivňování a využívání bezpečnostního aparátu některou z politických stran.

Pokud šlo o výcvik mužstva, kázeň a kontrolu služby ve věcech správních a hospodářských, byly četnické stanice řízeny příslušným okresním četnickým velitelstvím. Při výkonu bezpečnostní služby však podléhaly okresním úřadům. Služeb četnictva mohly využívat také soudy a státní zastupitelství. Úřady politické správy mohly soustřeďovat četnictvo ve svém obvodu také k účelům udržení veřejného pořádku a nasazovat jej i při akcích příslušných místním policejním složkám.

Za okupace zůstalo četnictvo ochráncem pořádku a pod vedením německých důstojníků bylo výkonným orgánem vládnoucí moci. Teprve po volbách do NS v roce 1946 byl dne 11. července 1947 vydán zákon, kterým otázku veřejné bezpečnost ve městech i na venkově jednotně převzal Sbor národní bezpečnosti (SNB), ve kterém bylo členství ve vládnoucí politické straně předností, později podmínkou. Do něho sice přešla velká část četníků, avšak po únoru 1948 byli jako lidé s nevhodnou minulostí propouštěni.

V některých dalších evropských zemích bylo četnictvo také zrušeno. Zůstalo hlavně v Itálii (carabinieri) a ve Francii (Gendarmerie Nationale). Francouzské četníky proslavily filmy s Louisem De Funesem. Pověst českých četníků napravil televizní seriál Četnické humoresky.

Útok na židenická kasárna v roce 1933.

Devět dní před tím než německý prezident Otto von Hindenburg (86) jmenoval Adolfa Hitlera kancléřem německé vlády, došlo v Židenicích u Brna k útoku na kasárna Československé armády. Cílem útoku mělo být získání zbraní a munice a pokusit se ozbrojeným pučem získat vládu nad Brnem. Do akce byly zapojeny silné organizace Národní obce fašistické z Brna a okolí.

 

Akce, kterou zorganizoval bývalý poručík Čs. armády Ladislav Kobzinek začala před půlnocí 21. ledna 1933. Ve 2 hodiny po půlnoci už byl útok asi pětasedmdesáti částečně ozbrojených mužů zlikvidován vojskem a četnictvem. Zabit byl jeden z útočníků, zraněni byli čtyři lidé. Z toho dva četníci. Zatčeno na místě bylo 27 lidí. Ostatní odešli domů, ale byli vyhledáni a pozatýkáni v dalších dnech. Iniciátor akce Kobzinek už během boje uprchl do Vídně a potom do Jugoslávie, odkud byl vyhoštěn do Rumunska. Rumunské orgány ho předaly do Československa.

V červnu 1933 se konal soud se zatčenými. Mimo účastníků útoku se před soud dostali nejvyšší funkcionáři Národní obce fašistické včele s jejím předsedou Radolou Gajdou. Soud bral v úvahu jen přestupky, kterých se obžalovaní dopustili. Kobzinek byl 26. června 1933 odsouzen k šesti letům žaláře, Mlček, Šušlík a Medvedický k dvěma až čtyřem rokům. Dalších čtyřicet dva lidí bylo odsouzeno k šesti až dvanácti měsícům žaláře. Předseda NOF Radola Gajda dokázal soudu, že s útokem neměl nic společného, že to byl Kobzinkův soukromý podnik, takže byl osvobozen. Osvobozeni byli i funkcionáři NOF major Uvír a rotmistři Tesák a Jakub.

 

Ladislav Kobzinek

Poměrně nízké tresty, hlavně osvobození Gajdy, vyvolalo poplach na Hradě. Na českém venkově populární Radola Gajda jako bývalý skvělý legionářský velitel, zapřisáhlý nepřítel bolševiků a kritik pokrytecké hradní demokracie a populizmu, soustavně Masarykovi zvyšoval hladinu adrenalinu v krvi.

Už roku 1926 stanul generál Gajda před soudem za údajnou vlastizradu. Ve skutečnosti se jednalo o Masarykův pokus o zdiskreditování nepohodlného vojáka. Celý proces se však změnil ve směšnou frašku.

Svědci si u soudu protiřečili. Nicméně Gajdovi, ač byl zcela zproštěn všech obvinění, nebyla vrácena generálská hodnost, ba co víc, byl degradován na vojína. Následkem této aféry vstupuje Radola Gajda do politiky, byl do ní vlastně nedobrovolně vehnán.

 

Radola Gajda

V roce 1934 Hrad opět vyvinul silný politický nátlak na soudce, aby brali v úvahu nebezpečí státního převratu, ke kterému "mohlo" dojít. V obnoveném soudním procesu byly 28. března 1934 vyneseny nové tresty, které byly i dvojnásobné oproti původním. Kobzinek byl odsouzen na dvanáct let, potrestán šesti měsíci žaláře byl i Gajda za to, že o útoku se dozvěděl, ale neoznámil to policii. Gajda pouze poslal do Brna dopis, kterým členům NOF jakoukoli násilnou akci zakázal. "Kdybych tam byl, Kobzinka bych na místě zastřelil," řekl Gajda.

Na Gajdu se nezapomnělo po skončení 2. světové války, kdy roli mstitelů převzali národní socialisté. 12. května 1945 byl Gajda zatčen. V roce 1947 byl souzen za kolaboraci s nacisty, která však nebyla prokázaná, ve skutečnosti naopak Gajda odrazoval Čechy od spolupráce a pomáhal odboji. Přesto byl odsouzen na 2 roky, a to za prvorepublikovou politickou činnost, která ohrožovala pozice Masarykovy a Benešovy.

Neklidná Šumava. Větřní 1938

Ve dnech 17. až 19. února 2014 navštíví prezident Zeman jižní Čechy. Dvě podobné propagační návštěvy se uskutečnily před 2. světovou válkou.

V rámci návštěvy jižních Čech 17. května 1937 do německého okresu Český Krumlov zavítal prezident Edvard Beneš. Na programu byla také návštěva papírny „Ignác Spiro a synové" ve Větřní. Na prostranstvích u brány továrny už v 9 hodin čekaly děti z českých i německých škol z Větřní a okolních obcí. Příjezdová cesta byla lemována špalíry místního německého obyvatelstva, které prezidenta pozdravovalo.

 

Větřní: Kostel sv. Jana Nepomuckého z roku 1937. Architekt Foschum.

Škola ve Větřní byla po výstavbě v roce 1928 nejmodernější německou školou v ČSR (vybavení učeben, kabinety, tělocvična, hygienická zařízení, školní kuchyně, šatny se sprchami, školní hřiště atd.).

K hlavní bráně podniku "Ignác Spiro a synové", s obrovským československým státním znakem a nápisy „Vítáme vás“ a „Willkommen“, přijel prezident Beneš s manželkou před 11. hodinou. Přivítal je za správní radu průmyslníků Ing. Reiser, za továrnu vrchní ředitel Dr. Ing. Klement. Hanu Benešovou přivítaly dvě německé ženy a předaly jí kytice. Prezidentova návštěva v papírně trvala 15 minut.

Tehdy zřejmě sudetští Němci věřili, že Beneš jim pomůže k autonomii německých oblastí, jak to požadoval Henlein. K Hitlerovi do Německa se jim ještě nechtělo, spíš toužili po obnově Rakouské říše z dob Fratiška Josefa I. Na výhodné hospodářské a kulturní kontakty s alpskými zeměmi se nedalo ani po 20 letech zapomenout. Vize o návratu starého Rakouska jim však vzal Hitler v březnu 1938, když Rakousko obsadil. Nezbývalo než se přidat k davu a volat: „Ein Volk, ein Reich, ein Führer!“

20.10.1938 Hitler v Českém Krumlově.

12. září 1938 v rozhlasovém projevu Hitler křičel o hrozném útisku Němců v Československu. Následovaly provokace ordnerů a dalších militantních skupin, které německé nacistické organizace, podle pokynů Reinharda Heydricha, v ČSR už od roku 1937 ilegálně zřizovaly. 13. září 1938 se v Českém Krumlově konala velká protičeskoslovenská manifestace. Policie účastníky rozehnala. Okamžitě se v německém tisku objevily informace o tom, jak Češi bijí pokojné německé obyvatelstvo včetně dětí, žen, bezmocných starců a invalidů. V okrese Český Krumlov bylo vyhlášeno stanné právo. Konrád Henlein prchl do Německa. 17. září 1938 je všemu německému obyvatelstvu na Českokrumlovsku nařízeno odevzdat všechny zbraně. Při mobilizaci 18. září 1938 němečtí muži neuposlechli, namísto do československé armády, utekli do lesů. Při zajišťování pořádku v německých obcích české policii pomáhali němečtí komunisté. Československá armáda zabrala koně německých sedláků, civilní německé obyvatelstvo muselo odevzdat radiopřijímače, motorová vozidla a jízdní kola a muselo jít kopat zákopy u Křenova a Domoradic.

Po podpisu Mnichovské dohody procházely obcemi Českokrumlovska „vítězné“ „Zelené gardy“ tj. němečtí muži, kteří při čs. mobilizaci prchli do lesů. Češi, Židé a němečtí komunisté (ve Větřní vyhrávali volby) prchali do českého vnitrozemí. 3. října 1938 vstoupila na Českokrumlovsko německá armáda, která rozdávala potraviny. Místní Němci „osvoboditele“ přivítali květinami a děkovali Vůdci, že je zbavil husitsko-komunistického útisku. Oblast byla připojena k župě Oberdonau.

20.10.1938 Hitler v Českém Krumlově

7. října přijel německý generál Brauchitsch, aby prohlédl úsek Český Krumlov – Rožmberk nad Vltavou. Byla to zřejmě příprava „velké“ návštěvy. Touto trasou, lemovanou špalíry nadšených obyvatel, přijel 20. října 1938 Adolf Hitler. Bez zastavení, za zvuku kostelních zvonů a houkání továrních sirén, dojel až do Českého Krumlova, kde v 11 hodin ho na náměstí čekaly vzorně seřazené německé vojenské jednotky a slavnostní uvítání. Odtud se Hitler vydal do Chvalšin, kde v hostinci na Horním náměstí poobědval s vojáky. Potom oficiálně odjel na horu Kleť, aby si prohlédl území, které získal.

Tady se informace rozcházejí. Podle jedné Hitler byl při pohledu z Kletě na České Budějovice rozmrzelý, že se mu nepodařilo k Německu připojit i Budějovickou kotlinu. Podle jiných zápisů byla ten den hustá mlha, takže Hitler na Kleť vůbec nejel, protože by nic neviděl. Do Krumlova se vrátil až v 16 hodin a pokračoval přes Větřní a Rožmberk do Lince.

Při zpáteční cestě prý Hitler byl nadšen údolím Vltavy a prohlásil, že úsek Český Krumlov – Rožmberk nad Vltavou patří k nejkrásnějším místům v Německu. Za necelé tři týdny, 8. listopadu 1938, došlo v mnichovském Městském pivovaru k atentátu na Hitlera. Zásluhou „Prozřetelnosti“, jak říkával, zůstal nezraněn. Bylo zabito 7 lidí, 63 bylo raněno.

Intrikánství a lži Edvarda Beneše jednou musí v ČR být odsouzeny.

V roce 1993 podal Rudolf Dreithaler návrh na zrušení Benešova dekretu č. 108/1945 z důvodu, že Dr. Edvard Beneš nemohl ani jako soukromá osoba, ani jako prezident republiky Československé být nadán zákonodárnou pravomocí. 

Důvody, pro které plénum Ústavního soudu jeho návrh v roce 1995 zamítlo, nemají s právem nic společného. Odvozování legitimity londýnské vlády jen na základě kontinuity je směšné.

V sobotu 16. září 1938, vyslal prezident Edvard Beneš do Francie ministra Jaromíra Nečase s návrhem na odstoupení území obývaných Němci. "Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází od Čechoslováků,"  zněly Benešovy instrukce, "musí býti krajně tajně držen, nesmí býti nic publikováno. Neříci, že to pochází ode mne, tyto papíry zničit."

Nestalo se. Beneš později tvrdil, že Nečas jednal bez jeho vědomí. Vlastnoručně psané instrukce Beneše usvědčily ze lži.

Daladier po válce prohlásil, že tento Benešův návrh ho přesvědčil, že musí Hitlerovým požadavkům vyhovět. Francouzskou vládu k jednomyslnému souhlasu donutily fakta, že Beneš sám navrhoval vzdát se Sudet. "Bylo by asi lepší, kdybych návrh Prahy v předvečer mého odjezdu do Londýna neobdržel," vzpomínal po válce znechuceně Édouard Daladier.

Pro generace žijící za vlády komunistů byl mýtus mnichovské zrady základním prvkem národní identity a prezident Beneš přes všechny komunistické invektivy byl pro většinu národa posledním demokratickým prezidentem.

Rok 1989 nic nezměnil. Pod heslem nápravy některých křivd pak nová garnitura uvolňuje vše, co Beneš spolu s komunisty znárodnil k volnému rozkradení – a národ opět jásá nad tím posvícením. Takže se příště může prezidentem ČR stát jakýkoli intrikán a lhář - třeba slovenský - a národ ho bude nekonečně dlouho oslavovat jako demokrata.

Mnichovská konference

Beneš nabídl Československo Stalinovi.

Demokratičtí Němci zneužívali české pohostinství.

Když začátkem října 1938 začaly německé armády obsazovat české pohraničí, prchali odtud do českého vnitrozemí hlavně židé, cikáni a lidé, kteří tam přišli po roce 1918, aby zaujali české pozice ve státních úřadech a podnicích a obsazovali tam domy a byty po Rakušanech a Němcích, kteří museli odejít. S nimi do českého vnitrozemí prchali také bývalí členové sociální demokracie a komunistické strany.

Ve vnitrozemských městech a obcích byly zřízeny lágry, v nichž uprchlíci, kteří neměli nikoho příbuzného nebo známého, měli být do doby, než pro ně bude zajištěno normální ubytování. Mezi uprchlíky z pohraničí byli v říjnu 1938 i němečtí sociální demokraté a komunisté, kteří měli obavy z pronásledování. Obávali se hlavně represí ze strany Henleinovy SdP, se kterou předtím soupeřili.

Němečtí uprchlíci byli nazýváni "demokratickými Němci." Měli nárok na ubytování, stravu a zaměstnání. Práce ovšem nebyla ani pro Čechy, a tak "demokratičtí Němci" bohatě využívali přídělů potravin od československého státu. To se nelíbilo českému obyvatelstvu, které si nakupovat drahé potraviny v tak velkém množství nemohlo dovolit. Demokratičtí Němci (sociální demokraté a komunisté) se vůbec nechovali jako hosté, ale začali si diktovat požadavky, např. žádali, aby s nimi bylo jednáno v německém jazyce a pro jejich děti byly zřízeny německé školy.

Brzy se ukázalo, že "demokratičtí Němci" nejsou žádní antifašisté. Vůbec neskrývali spokojenost s tím, že Sudety byly připojeny k Německé říši a jásali nad politickými a vojenskými Hitlerovými úspěchy. Když zjistili, že Henleinova  strana nemá na pořádek v okupovaných Sudetech žádný podstatný vliv a bývalým sociálním demokratům a komunistům nebezpečí nehrozí, začali se postupně do Sudet vracet a zapojovat do nacistického systému. Když se československé úřady snažily pobyt demokratických Němců řešit, zjistily, že k 1. prosinci 1938 už téměř žádní v republice nejsou.

Tomáš Baťa kazil komunistické plány.

Komunisté nikdy neměli rod Baťů rádi. Nevadilo jim ani tolik bohatství Baťova impéria, ale Baťovo jméno na veřejnosti, pověst, která zaháněla sny o bolševické revoluci. Baťové totiž vyvraceli Marxovy teorie, že kapitalisté bohatnou jen proto, že zotročují dělníky. Baťovo sociální smýšlení přivádělo komunisty k zuřivosti, proto nevynechali jednu příležitost, aby proti němu neštvali veřejnost. Baťa totiž dokazoval, že i dravý kapitalizmus může mít lidskou tvář. Navíc Baťa úspěšně zavedl plánované hospodářství, dal lidem v mnoha krajích práci a obul půlku světa.

Na konci roku 1925 pracovalo v Baťově koncernu 5 200 zaměstnanců. V prvním sestaveném desetiletém plánu Tomáš Baťa předpovídal denní výrobu 100 000 párů bot, ale tento plán byl po roce překonán téměř o dvojnásobek. Proto se začaly tvořit roční plány, které v sobě zahrnovaly plány veškerých oddělení výroby. Ty byly dále rozděleny na týdenní plány a ty pak na denní programy. Tudíž na každý den byl stanoven přesný obrat, kterého muselo být dosaženo.

Další revoluční inovací bylo vytvoření hospodářských jednotek, které měly vlastní účet zisků a ztrát. Tyto samosprávné dílny tvořily základní buňku celého podniku. V čele stál mistr, který za vše nesl zodpovědnost. Každé oddělení (dílna) kupovalo ve výrobním procesu od předcházejícího oddělení zboží, které po zpracování zase prodávalo následujícímu oddělení. Přitom si muselo pečlivě polotovary překontrolovat a převzít – jak je jednou převzalo, neodvolatelně odpovídalo za kvalitu. Tím Baťa ušetřil na kontrolorech, a přitom vyráběl ve špičkové kvalitě. Na tento systém navazoval systém správních budov, který fungoval na podobném principu.

Tomáš Baťa užíval čtyři základní druhy mezd:

• pevná mzda – pro technicko-hospodářské a administrativní pracovníky
• individuální úkolová mzda – dostávali dělníci na některých speciálních postech
• kolektivní úkolová mzda – pro dělníky v dílnách
• mzda účasti na zisku – tu pobírali někteří vedoucí pracovních úseků

Vždy na konci roku byla každému zaměstnanci přinesena knížka, do které se muselo napsat, kolik by si chtěl v příštím roce vydělat. Baťa prohlašoval: Jste moji spolupracovníci (výraz dělník nepoužíval) a mojí povinností je, vytvořit Vám takové podmínky, abyste si tyto peníze mohli vydělat.

Československo bylo ušito horkou jehlou na poslední chvíli.

Když roku 1916 zemřel rakouský císař František Josef I., jeho nástupce, císař Karel I. začal projevovat pochopení pro české zájmy. Zrušil trest smrti vynesený nad českými revolucionáři Kramářem a Rašínem a připravoval zřízení federace autonomních zemí.

Čeští politikové v Praze se účastnili korunovace Karla I. r. 1916 a ještě v lednu 1917 zdůraznila Asociace českých poslanců, že „český národ vidí podmínky svého rozvoje jen pod žezlem Habsburků“. 29. května 1917 oznámil císař Karel, že zamýšlí svolat rakouský parlament, což za mořem Masaryka rozlítilo. Masaryk a Beneš už tehdy se považovali za českou vládu a ze zahraničí se pokoušeli českým poslancům diktovat, aby Vídeň ignorovali a otevření parlamentu bojkotovali. Čeští poslanci nejenže neposlechli, ale dokonce do Vídně přišli s návrhem, aby Rakousko bylo restrukturalizováno v konfederaci, v níž by byly České země spojeny se Slovenskem.

Masarykovi, toužícímu po moci, se zásluhou vlivu amerických židů až v létě 1918 podařilo  západní spojence, jimž české legie sloužily, přivést k souhlasu se vznikem samostatného československého státu. Byla to výměna za to, že západní spojenci mohli použít českých legií v Rusku pro své bezprostřední, krátkodobé vojenské cíle. Tento nekalný obchod, za kterým bylo tříleté umírání a strádání legionářů, Masarykovi vyšel. 

V poslední zoufalé honbě za svým cílem se Masarykovi vyhlášením Československa podařilo zabránit dohodě českých poslanců s císařem Karlem o autonomii českých zemí. V cestě na Hrad Masaryk jednak měl štěstí, ale jako filozof věděl jak na konci války pro sebe využít mentalitu českého národa, hlavně revoluční euforii českých politiků a intelektuálů (Podobně využít revoluční euforie se o 70 let později při privatizaci a rozdělení státu podařilo Klausovi.). Masaryk si hezky za mořem počkal, jak se v Praze situace vyvine a potom jako monarcha vítězně vjel do své země. Pevnou půdu pod nohama, uvítání a teplé místo na Hradě zařídil Beneš. Za tuto službu se mu Masaryk postupně odměnil několika funkcemi, včetně prezidentské, ale hlavně mlčením o Benešových slabostech. Ještě bylo třeba odstranit Štefánka, který leccos věděl o pokynech pro legie a o zacházení s penězi určenými pro legionáře.

Vznik Československa v říjnu 1918 byl pro Masaryka vítězstvím, které nepochopitelně bylo završeno privilegii monarchy. Při vytvoření nového státu Masaryk, ač byl vydáván za morální autoritu nejvyššího stupně, přehlížel v Republice česloslovenské životní zájmy Němců, Maďarů a Poláků a hovořil za Slováky a Rusíny, aniž by k tomu měl od nich mandát. Spojenci brzo litovali, že věčně rozhádanému českému národu umožnili ve střední Evropě vytvořit nestabilní státní útvar. Tento útvar však zásluhou toho, že převzal ekonomiku, která předtím byla oporou celé monarchie, fungoval. Brzdila a oslabovala ho, a nakonec zlikvidovala, národnostní politika. 

Prameny: Heimann

Vyzbrojení zahraničních armád jsme zaplatili bídou, která ještě neskončila.

V lednu 1930 se v Haagu konala konference představitelů vlád všech států, které byly zapojeny do první světové války. Jednalo se o náhradě škod, které velmoci ve válce utrpěly. Československo, za které spojenci bojovali, mělo za pomoc při vzniku republiky platit do společné kasy každoročně 81 milionů korun po dobu 37 let.

Dále Československo mělo po dobu 50 let každoročně platit Itálii 20 milionů korun, Francii 13 milionů korun. Dále zaplatit Velké Británii 102 milionů korun a Spojeným státům 3,88 miliardy korun (zřejmě cena za vyzbrojení a zásobování legií v Rusku a za dopravu legionářů do Evropy).

Československo se rovněž částkou 11 miliard korun muselo podílet na úhradě dluhu, který před válkou měla rakousko-uherská monarchie.

Tolik opěvované úspěchy v jednání Masaryka a Beneše - v Londýně, Paříži, USA a jinde - zaplatili občané Československa.

Podle toho, jak byly válečné reparace vypočítány, je zřejmé, že v Haagu se selhala československá diplomacie vedená ministrem zahraničí Edvardem Benešem. Československo (oficiálně vítězný stát) zaplatilo reparace 25 miliard, naproti tomu Maďarsku (poražený stát) byla vyměřena platba necelé 3 miliardy korun, Polsko a Rumunsko neplatily vůbec nic. 

Ani při druhé světové válce nebyly Benešovy zahraniční aktivity zadarmo. Po válce Velká Britanie dala Československu účet na 26 tun zlata jako kompenzaci za vyzbrojení československých letců a vojáků. Ani vyzbrojení Svobodovy armády v SSSR nebylo zadarmo, Stalin si za to vzal Podkarpatskou Rus, včetně všech nerostných surovin, tedy i zlata.

Dodnes jsou zde lidé, kteří tvrdí, že bez zahraničních armád bychom neexistovali. Proč existují jiné země, které zahraniční armády neměly, už nevysvětlí, protože by museli ukázat na jedince, kteří se v odboji "napakovali", a nejen materiálně, ale i politicky. Hlavní smysl zahraničních armád ve světových válkách byl v tom, že mimo obětí na životech a zdraví, mimo materiálních škod a mimo povinných reparací zviditelnily samozvané osvoboditele Masaryka (1918) a Beneše (1945) a zdeformovaly morálku jak u většiny vojáků, tak u velké části civilistů. Dodnes za to od národovců a komunistů sklízejí potlesk. (jk)

T. G. Masaryk, jak ho nechceme znát.

Na základě Palackého klamavé glorifikace husitství v Čechách byla šířena mytologie národního osvobozování, která vyvrcholila ve dvacátém století. Český šovinismus konce devatenáctého století přinesl ve století dvacátém tragické důsledky.

O vznik nezávislého československého státu v roce 1918 se podle Masaryka zasloužili američtí židé. Sám to tvrdí v Čapkových Hovorech s TGM. Masaryk se v roce 1899 zastal Leopolda Hilsnera, který byl v Polné nespravedlivě obviněn z rituální vraždy mladé dívky Anežky Hrůzové. Masarykovo vystupování proti antisemitismu bylo příznivě komentováno i v zahraničním tisku. Masaryk: „...světový tisk většinou ovládají nebo financují židi, kteří mě znají z Hilsnerova případu a oplatili mi, co jsem pro ně udělal. Hodně nám to politicky pomohlo.“

Masaryk jako politický manipulátor a převlékač kabátů během první světové války protlačoval do britského tisku lživou propagandu o krvavém útlaku českého národa. Liboval si: „Mučednictví a krev vždycky vyvolávají sympatie.“ Rozbít Rakousko-Uhersko a vytvořit samostatný československý stát se Masaryk rozhodl svévolně bez jakéhokoliv mandátu z českých zemí. Pro své záměry získal roztěkaného podivína Edvarda Beneše a slovenského vědce a dobrodruha M. R. Štefánika (Toho se nepodařilo úplně obelstít, proto musel zemřít). 

Zdroj: Heimannová

Legionář vzpomíná na sibiřskou anabázi (2)

Zpět na 1. stránku

Po zadržení zadního voje legií na Urale, jsme se vrátili z Vladivostoku na Ural, abychom ostatním pomohli dostat se k moři.

Pak nastaly rozpory v legiích, protože admirál Kolčak s Gajdovou pomocí docílil uchvácení vlády nad Sibiří. Celý pátý pluk Masarykův byl proti Kolčakovi. Gajda odchází z legií a dává se plně do služeb Kolčakových. Příjíždí generál Štefánik s Masarykovým vzkazem nemíchati se do ruských záležitostí. Legie tedy opouštějí Kolčaka a soustředí se na ochranu magistrály před bolševiky. Nakonec spolu s bolševiky bojují proti Kolčakovi. Tyto boje probíhaly za mrazů -45°C. Řada legionářů omrzla, ohřát se bylo možné jen v "těpluškách", což byly vyhřáté vagóny.

Bolševickou vládou byla konečně legiím zaručena volná jízda do Vladivostoku, byli jsme však nuceni bojovat proti jinému nepříteli atamanu Semerzovi, který váben příkladem Kolčakovým rovněž usiloval o získání nadvlády nad Sibiří a předstihoval tohoto ještě v ukrutnostech a útisku chudého obyvatelstva. Po jeho přemožení začátkem dubna 1920 přijíždíme konečně do Vladivostoku a 22. dubna 1920 na sedáme na loď "America", k zpáteční cestě do vlasti.

Nemohlo být pro nás Čechy zajímavější než tento přechod do tropických krajů. Z Vladivostoku jsme vyjeli zachouleni v kožiších, postupem cesty zbavovali jsme se však jednoho kusu oděvu po druhém, až na rovníku jsme téměř nazí byli zaliti potem. Byli jsme stále na palubě, aby nám nám z té podivuhodné podívané nic neušlo, přesto nemohli jsme se dočkat konce cesty. 45 dní trvalo, než obepluli jsme Asii, abychom průplavem Suezským  dostali se do moře Středozemního  a mořem Jaderským do Terstu a odtud vlakem do vlasti, která po tak dlouhé době odloučení zdála se nám mnohem krásnější než všechny ty nádherné kraje kraje, kterými jsme projížděli, zvlášť když jsme viděli, že ideály, pro které jsme bojovali, jsou ze značné zčásti naplněny.

Poznámka: Neznámý pisatel zřejmě patřil k socialistické části legií, které byli bližší bolševici než car a která se podílela na vzpouře a na rozbití protibolševické Sibiřské republiky.

Jak to asi bylo: Začátkem května 1918 Trockij se definitivně rozhodl, že Legie, které ještě nejsou ve Vladivostoku, z Ruska nesmí odjet. Vojáci budou začleněni do Rudé armády, zbytek bude pracovat v průmyslu.

Bolševici se 7. května 1918 neúspěšně pokusili zajmout nejbojovnějšího muže Legií kapitána Radolu Gajdu, ale ten se se zbraní v ruce ubránil. 17. května došlo k Čeljabinskému incidentu. 20. 5. 1918 začal první sjezd Čs. legií na Rusi, kde se zvolení zástupci vojáků rozhodli, že nebudou poslouchat některé rozkazy Rady. Výkonnou moc tehdy převzal zvolený Provizorní výkonný výbor, ve kterém byl i Gajda. Trockij rozkázal rozpuštění nebo zničení Legií. 25. 5. 1918 vypukly boje - bolševici zaútočili proti čs. vlaku na stanici Marianovka nedaleko města Omsk.

Stránka:      1          2

Legionář vzpomínal na sibiřskou anabázi (1).

Bylo to 27. února 1915, kdy jako rakouský voják v Haliči byl jsem přidělen k přední hlídce, která byla vyslána proti ruským zákopům, přičemž jsme přišli do křížového ohně. Zadní oddíly v důsledku ruské přesily  byly staženy zpět a my ponecháni svému osudu. Byli jsme několik hodin zahrabáni ve sněhu a pak polozmrzlí zajati od Rusů.

Brzy jsme se přesvědčili, že ruské zajetí není vůbec příjemná věc. Představovali jsme si, že budeme s poctou přijati jako příslušníci bratrského slovanského a utiskovaného národa. Zatím jsme shledali, že že vědomosti o českém národu v Rusku nejsou žádné a my byli "Austrijáci" jako Rakušané a Maďařii.

Byli jsme tři dny vedeni vojenskou eskortou pěšky asi 50 km, v mraze a vánicích, ke Kyjevu, pak vlakem do zajateckého tábora ve Volsku v Saratovské oblasti. Pak v květnu jsem byl přidělen na polní práci v panském dvoře v městě Turkách.

Po ruském převratu a svržení vlády Kerenského a zřízení československých legií, přihlásil jsem se také. Byl jsem odeslán do Boraspolu v Ukrajině a přidělen k 5. pluku Masarykovu, kde prodělal jsem výcvik. Do fronty jsme zde už nepřišli, poněvadž po bitvě u Zborova nastával již ústup ruského vojska. Přišel další převrat, tentokrát Leninův.

Po příměří v Brestu Litevském z nařízení "Národní rady" dali jsme se na ústup po ruských tratích k severu, kde měli jsme po ruské magistrále dostati se do Vladivostoku a odtud lodí na francouzskou frontu. V Pemze z nařízení bolševické vlády měli jsme odevzdat zbraně. Část jsme jich však zadrželi. Poněvadž jsme byli vpředu, dostali jsme se do Vladivostoku 10. června 1918. Tam prodělali jsme řadu šarvátek na Amurské dráze. Odplutí však se o téměř dva roky zdrželo. (pokračování)

Stránka:    1         2