Komařice. Zajímavá obec.

Obec Komařice (460 m) se nachází 11 km jižně od Českých Budějovic. Leží nad řekou Stropnicí, na silnici Třeboň - Český Krumlov.  Obec si nelze jinak představit než s renezančním zámkem na návsi. Zámecké objekty s přilehlým panským dvorem jsou však po častých státem přikázaných výměnách majitelů - v posledních devadesáti letech -  ve špatném stavu. 

Někteří historikové uvádějí, že Komařice byly osídlené už kolem roku 600, tedy dříve než oblast osídlil slovanský kmen Dúdlebanů. Tyto, ani údaje o existenci vesnice v 13. století, nejsou zcela důvěryhodné. Skutečná první zpráva o Komařicích je z roku 1346, kdy na zdejší tvrzi byl Beneš z Komařic.

 

V polovině 16. století se majitelem komařického dvora a přilehlého panství stal Jiří Kořenský zTěrešova, který na místě staré tvrze postavil současný zámek. Připomíná to deska nad vchodem do zámku. Jeho potomek Ctibor Kořenský v roce 1623 zámek prodal cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě. K zámku patřil poplužní dvůr, pivovar, mlýn a několik vesnic. Klášter dobře pečoval o zámeckou budovu a rozšiřoval hospodářství. Koncem 17. století byla postavena sedmipatrová sýpka, jež měla sloužit jako kontribuční špejchar. V roce 1752 klášter zřídil zelinářskou zahradu (první pěstování hlávkového salátu v Čechách), ovocný sad, chmelnici a vinici a také skleník, ve kterém se zkoušelo pěstování tropického ovoce (fíky). Po roce 1918 bylo prosperující klášterní hospodářství zabaveno a rozparcelováno domkářům nebo jako zbytkové statky rozprodáno. Nového majitele komařický dvůr dostal v roce 1925. Jeho rodina přes všechny problémy třicátých let, druhé světové války a let poválečných slušně hospodařila (151 ha) a udržovala zámek v dobrém stavu do roku 1948.

 

Přišlo Benešovo poválečné znárodňování, které vytvořilo podmínky pro nástup diktatury proletariátu. 12. února 1948 - ještě před únorovým převratem - rozhodlo ministerstvo zemědělství, že komařický dvůr rozparceluje a nechá u něj jen 50 ha. S jídlem komunistům na ministerstvu zemědělství rostla chuť. 28. května 1948 bylo rozhodnutí změněno tak, že u komařického dvora bylo ponecháno jen 15 ha. Konečné rozhodnutí přišlo koncem roku. Předtím ještě, 20. září 1948, byla v zámku otevřena Základní rolnická škola. 11. prosince 1948 ministerstvo zemědělství rozhodlo, že se nic majitelce neponechá, ani se nic rozdělovat nebude, že všechno převezme stát. Lidé, kteří po rozparcelování dvora už začali na přidělených pozemcích hospodařit, museli je státu vrátit. 4. ledna 1949 se komařický dvůr stal školním statkem rolnické školy. Potomci majitele zámku (syn a dcera) se stali zaměstnanci školního statku. 24. května 1949 však byl dvůr rolnické škole odebrán a přidělen Státnímu statku Nové Hrady. Rolnická škola byla přemístěna do Českých Budějovic. Špejchar ještě dlouho po válce sloužil jako sklad státního výkupu obilí. Politické změny a zub času se na něm podepsaly stejně jako na zámku a dvoru, špejchar se pomalu stává ruinou. 

Po roce 1989 zámek jako restituce byl vrácen potomkům bývalých majitelů. Ti nemají prostředky na opravu, a tak objekt, památkáři dost vysoko ceněný, nadále chátrá. 

Od roku 1850 Komařice jsou, mimo krátkého období 1985 - 1990, samostatnou obcí. Nikdy zde však nebyla samostatná škola, pouze dvě a půl desetiletí zde byla filiálka (jedna třída) školy střížovské. Ke Komařicím patří části Pašinovice, Sedlo a Stradov. Celkem má obec 300 obyvatel. (R.F)

Nová Ves u Českých Budějovic. Zajímavá obec.

Nová Ves u Českých Budějovic (450 m) se nachází 7 km na jih od jihočeského krajského města. Prochází jí železniční trať České Budějovice - České Velenice a silnice do Trhových Svin. 

Obec se dělí na dvě části: na původní zemědělskou ves (dnes nazývaná Stará Ves) a na novou domkářkou ves, která je 1km západně. Ta nyní tvoří hlavní část Nové Vsi. Vznikla až po roce 1918 a je železniční tratí rozdělena přibližně na dvě stejné části. Původní stará část Nové Vsi, ležící mimo hlavní silnici, je tvořena dvěma desítkami starších stavebně nezajímavých chalup - zčásti rekreačních - i novějších domků a jedné větší firmy. Na východním okraji je kaplička. 

Nová Ves jistě dostala název podle toho, že vznikla později než okolní vesnice. Uváděn je vznik po třicetileté válce, i když několik usedlostí zde zřejmě bylo už v 14. století, kdy oblast patřila krumlovskému panství. V 16. století nedaleký zborovský dvůr drželi páni Kořenští z Těrešova a na Komařicích, takže jim patřila i Nová Ves. Za třicetileté války Zborov se stal částí panství třeboňského (drženého císařem), které v roce 1661 koupil Jan Adolf Schwarzenberg.  Zborovský dvůr zůstal u schwarzenberského velkostatku i po zrušení roboty 1849, až do pozemkové reformy 1919, kdy byl rozparcelován. V Nové Vsi byli chalupníci a jeden větší selský dvůr.

 Po výstavbě Dráhy Františka Josefa (Vídeň - Cheb) v roce 1869 a zřízení zastávky v polích mezi obcemi Nová Ves, Nedabyle, Hůrka a Borovnice se v oblasti začal měnit život. Vedle zastávky v roce 1892 postavil třeboňský schwarzenberský pivovar hospodu. Jedná se o budovu přivezenou ze schwarzenberské expozice na Národopisné výstavě 1891 v Praze.

Třeboňský pivovar hospodu udržoval až do znárodnění v roce 1945. Historická hospoda je v provozu doposud, i když už dávno přišla o věžičku a neprodává se v ní jen třeboňské pivo. 

Stavba hospody uprostřed polí je dokladem o podnikatelské předvídavosti úředníků třeboňského pivovaru. Využili železniční trati, blízkosti průmyslových Českých Budějovic a módních vycházek měšťanstva do přírody. Na desítky let se potom - až do rozvoje automobilizmu - stala se Nová Ves cílem nedělních vlakových výletů mnoha budějovických obyvatel. Vyhledávaným místem k odpolednímu posezení býval nedaleký Borovnický mlýn.

Základ k rozvoji Nové Vsi byl učiněn v roce 1895, kdy byla postavena budova železniční stanice a přibyly další koleje. Po první světové válce začala poblíž nádraží masová výstavba rodinných domků. Usazovali se zde především železničáři. Tím se Nová Ves hodně dostala na levou stranu politického spektra. Ve 20. letech si u nádraží zřídil hrnčírnu Karel Čada, jenž ji prodal svému zaměstnanci Janu Tvarohovi, jehož potomci ji udržují v provozu dodnes. Železniční trať u Nové Vsi se podílela na několika tragediích, několik lidí zahynulo při nehodách, několik dobrovolně. 

V letech 1964 až 1990 byla Nová Ves zbavena samosprávy a patřila pod obec Nedabyle. V té době byl u nádraží velký manipulační sklad Státních lesů. Ten po roce 1990 zanikl. V jeho budově je nyní obecní úřad – Nová Ves u Č.B. se v roce 1990 osamostatnila. V letech 2007 až 2009 byla při elektrifikaci železniční tratě zrušena vlečka a trať byla od obyvatelstva oddělena betonovými protihlukovými stěnami. Potom byla zrušena i železniční stanice, takže historická budova je na prodej. Je zde jen zastávka. V Nové Vsi u Českých Budějovic žije okolo 700 obyvatel. (R.F.)

Ražice. Zajímavá ves.

Obec Ražice (400 m) se nachází 8 km jihovýchodně od Písku, v úrodné oblasti nedaleko soutoku řek Otavy a Blanice. Je postavena na mírném severním svahu, v místě, kde končí rovinná oblast řek a rybníků a začíná nepatrně zvlněná krajina s ostrůvky lesů a luk. 

Je pravděpodobné, že krajina v okolí řek, v nichž se rýžovalo zlato, byla osídlena ještě před příchodem Slovanů. To napovídají archeologické nálezy. Na Zlatém vrchu u Ražic se zřejmě ve středověku kopalo zlato. Hornický znak je proto na pomníčku, který byl v roce 2009 postaven při oslavě založení obce. První písemné zmínky o Ražicích jsou z roku 1469.  V parčíku na návsi je i pomník padlých vojáků v 1. světové válce, postavený v roku 1923, a kaple Nanebevzetí Panny Marie z roku 1820. 

 

Ražice jsou cestující veřejnosti známé jako významná železniční stanice, železniční křižovatka, kterou musí projíždět vlaky z Plzně do Českých Budějovic a z Plzně do Tábora. Jsou i křižovatkou silnic Písek - Bavorov a Protivín - Strakonice. Výhodná poloha obce a nádraží lákaly podnikatele. Poblíž nádraží byl postaven špejchar na obilí, na druhé straně tratě byl později zřízen krajský sklad náhradních dílů pro zemědělské stroje, specializovaný na stroje pro zpracování půdy a setí. Nyní je sortiment rozšířen i na prodej nových zemědělských, lesnických i stavebních strojů.

Jméno Ražice se objevilo i v několika literárních dílech, například v románu Jaroslava Haška, v epizodě, kdy Švejk se připravuje služce plukovníka Krause ukrást psa a vydává se za syna povozníka Jareše z Ražic. Hašek Ražice znal, protože jako student o prázdninách býval na Ražické baště. 

Ze starší historie vesnice však příliš informací není. O tom, že Ražice byla zemědělská obec svědčí stavby velkých statků postavených okolo návsi. Barokní štít se zachoval jen na jednom. Bývala to poddanská vesnice, bez svobodných sedláků, patřící nejdříve pod hlubocké panství Pánů z Hradce, později Schwarzenberkům. Robotu vykonávali u dvora píseckého a protivínského. 

Přibližně 2 kilometry západně od Ražic je rybník Škaredý, který byl 25. března 1420 svědkem šarvátky husitů a královského vojska podporovaného rytíři ze Strakonic. Husité zde poprvé použili vozovou hradbu, kterou nepřátelské vojsko nasměrovali do bažin. Odhady o počtu bojovníků a počtu mrtvých na obou stranách se liší. Jediné, čemu je možné věřit, je, že vládnímu vojsku se nepodařilo bažiny překonat a ustoupilo. Na paměť tohoto husitského vítězství zde byl v roce 1923 postaven 16 m vysoký Žižkův pomník. Zhotovil ho sochař Emanuel J. Kodet. 

 

Německou okupaci Ražice přežily bez ztrát na životech. Na konci 2. světové války přijely 6. května 1945 do Ražic americké tanky a američtí letci odstřelovali lokomotivy v nádraží.. Po odjezdu Američanů do Putimi, jíž procházela demarkační čára, přijela 10. května do Ražic sovětská armáda, která tam byla do začátku června. Poté opět přišli Američané, kteří tam byli usazeni do 1. prosince 1945. Sovětští vojáci byli špatně vybaveni a zásobeni, takže kontakty s nimi byly jen formální. Američané naopak byli moderně vyzbrojeni a vycvičeni a měli velké zásoby materiálu a potravin. Domácí vesničtí lidé se chovali skromně. Zásoby americké armády však neušly pozornosti městských prospěchářů, kteří se do americké zóny houfně vydávali a drzým způsobem se vnucovali. Zvlášť dotěrné prý byly ženy a dívky z Českých Budějovic. 

Humňany

Železniční trať Plzeň - České Budějovice byla postavena v letech 1868 až 1870, odbočka na Písek a Tábor v letech 1886 až 1889. Elektrifikace tratě Plzeň - České Budějovice začala v roce 1966. Mimo lokálek (Bechyňka a Lipenka) to dlouho pak byla jediná elektrifikovaná železniční trať v jižních Čechách. 

Štětice

Ražice jsou obcí, k níž patří osady Štětice a Humňany. Celkem v obci žije 400 obyvatel. Působí zde ochotnický soubor a v přírodním amfiteátru je pořádán festival Ražický pražec. Ražice byly vyhlášeny  Jihočeskou vesnicí roku 2007.

Neklidná Šumava: Kvilda

O prázdninách v roce 1959 v šumavské obci Kvilda (Aussergefild) (1.050 m n. m.) režisér Karel Kachyňa natáčel film „Král Šumavy.“ Těžko posoudit jestli tento film měl mimo propagace Pohraniční stráže přispět k propagaci Šumavy. Rozhodně se filmem podařilo oživit obec Kvildu.

Kvilda před rokem 1938

Po uvedení filmu „Král Šumavy“ do kin se do Kvildy, vesnice v hloubi šumavských kopců a lesů, vydával jeden autobusový zájezd za druhým. Lidé chtěli především vidět místa, kde se pohybovali hrdinové filmu v podání populárních herců, jako byli v té době Lukavský, Marvan, Vala, Brodský, Menšík, Švorcová, Havelková a další.

 

Jiří Vala a Jiřina Švorcová ve filmu Král Šumavy

V roce 1959 už Kvilda měla to nejhorší, co postihlo většinu pohraničních obcí, za sebou. Na rozdíl od stovek jiných vesnic, které zcela zanikly, se tehdejšímu režimu podařilo Kvildu udržet při životě. Období úpadku mělo jeden z vrcholů v letech 1953 a 1954, kdy se tam zdržovalo jen velmi málo lidí. Situaci začal řešit ÚV KSČ, který nechal přivézt 12 rodin z jižního Slovenska.

Noví osídlenci byli hned přijati do JZD, jež mělo 7 členů, kteří v něm však nepracovali, a nemělo žádnou půdu. V obci, kde v roce 1938 bylo 1.200 kusů skotu, v roce 1953 zbylo celkem 6 krav. Státní orgány nechaly přivézt krávy a začaly stavět kravín pro 100 kusů. Dále bylo přivezeno dalších 40 rodin osídlenců. Obyvatel však nepřibývalo, protože víc lidí pořád odcházelo, než přicházelo. Během školního roku přišlo do školy 19 nových žáků, ale 20 jich odešlo. Osídlenci nedokázali usušit seno, takže dobytek v zimě trpěl hladem a hynul.

Osada Kvilda byla založena okolo roku 1500 mezi šumavskými pustými pláněmi a rašeliništi, na křižovatce soumarských stezek. Její původní český název byl Gefilda. Kostel sv. Štěpána byl postaven v roce 1765, do současné podoby přestavěn po požáru v roce 1894. V 18. století zde začalo vyspělé lesní hospodářství a vysazování smrkových lesů. První škola byla postavena v roce 1810. Pošta byla na Kvildě od roku 1869, telegraf od roku 1896, telefon od roku 1928. Od roku 1909 zde byly povoleny 2 výroční trhy a 2 trhy na dobytek. Radnice byla postavena v roce 1912. Elektřinu Kvilda měla od roku 1920. 

Kostel svatého Štěpána

V roce 1930 měla Kvilda 1.129 obyvatel německé národnosti a 34 obyvatel národnosti české. Klub českých turistů postavil u Pramenů (Vltavy) turistickou ubytovnu (během nacistické okupace z ní byla věznice pro ruské zajatce). Ve 30. letech už bylo na Šumavě dobré autobusové spojení, Kvildou projížděly autobusy linek Vimperk – Bučina a Volary – Železná Ruda. Kvilda také měla pověst "rudého bodu Šumavy", protože byla jedinou šumavskou obcí, kde starostou nebyl henleinovec, ale sociální demokrat.

V květnu 1945 byla Kvilda osvobozena americkou armádou. Německé obyvatelstvo bylo vysídleno do konce roku 1946. Místo něho přicházeli mladí lidé z měst, kteří podle poznámek českého učitele Slámy (žil na Kvildě od roku 1937) "chovali se jako dobytek." Obsadili usedlosti, ale nic nedělali, zvířata nekrmili, pole neobdělávali, budovy neopravovali, jen prodávali a vybíjeli dobytek. Rovněž národní správci, kteří obsadili obchody a podniky, žili z toho, co po Němcích zůstalo. Provozovny zanikaly jedna za druhou. Byly zničeny i dvě velké pily, které před válkou měly ke stovce zaměstnanců. V roce 1949 byla postavena nová státní pila, ale pro nedostatek zaměstnanců byla rozmontovaná a odvezena jinam. V roce 1950 byl důstojníky ze zeměměřického vojenského útvaru v Praze postaven v Kvildě na návsi pomník jako památka na osvobození Rudou armádou. 

Šumava

Státní orgány vsadily na zemědělství. Úpadkové JZD Kvilda v roce 1957 převzal Státní statek Vimperk. Součástí obce Kvilda se staly osady Modrava, Horská Kvilda a Filipova Huť. Už v roce 1960 však mezi těmito třemi vesnicemi a Kvildou byla vytvořena hranice Plzeňského a Jihočeského kraje, která trvá do současnosti. V témže roce byla na Kvildě dokončena stavba bytového domu se 16 byty. Velká část katastru byla zalesněna. Žít a pracovat v nejvýše položené české obci se lidem nechtělo, ale lákala je letní rekreace, takže přibývaly rekreační objekty podnikové i soukromé, i když nedaleko byl ostnatý drát, a hraniční pásmo střežila Pohraniční stráž. Asi polovina původních budov byla zbořena. V 80. letech minulého století kdosi, inspirován alpskými sedláky, přišel na to, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Zemědělské podniky z nížin, kde byl nedostatek píce, začaly na Šumavu dovážet dobytek, který od jara do podzimu, volně vypuštěný, vypásal louky v okolí Kvildy a ostatních horských obcí. 

Rodinný bunkr uhlobarona B. u Modravy

Po odchodu Pohraniční stráže po roce 1989 se některých šumavských pozemků a skromných ubytoven zmocnili velkoměstští podnikatelé, aby Šumavu využili pro zisk ze zimních radovánek městského obyvatelstva. Zřídili sjezdovky a přestavěli ubytovny na luxusní penziony, které svými cenami, společně s panovačnými strážci Národního parku a ochránci přírody, více odrazují slušné návštěvníky Šumavy, než lákají. Po odchodu vojáků, lesních a zemědělských dělníků se počet trvale žijícího obyvatelstva snížil na poválečnou úroveň. Obec Kvilda nyní má 160 obyvatel.

Putim. Zajímavá ves.

Malebná vesnice Putim se nachází 4 km jižně od města Písek, na řece Blanici. Do povědomí české veřejnosti vstoupila jednak starou studentskou písní "Když jsem já šel tou Putimskou bránou", jednak dvěma literárními díly, která obě byla zfilmována. Jedná se o román Jindřicha Šimona Baara "Jan Cimbura" a o román Jaroslava Haška "Osudy dobrého vojáka Švejka." 

Putim je jednou z nejstarších vesnic v jižních Čechách, je starší než staré královské město Písek. Podle archeologického průzkumu uskutečněného v letech 1996 až 1998 zde bylo ve 2. století před Kristem sídliště keltské, ve 2. století po Kristu sídliště římské. 

Podle Augusta Sedláčka se jednalo o hojně navštěvovanou trhovou ves. První zmínka o existenci Putimi je na listině knížete Břetislava z roku 1205. Život v Putimi ovlivňovala řeka Blanice, přinášela užitek, ale i zkázu v podobě povodní. Největší zaznamenaná povodeň je z roku 2002. 

Farní dvoulodní kostel je zasvěcený svatému Vavřinci. Byl založen ve 13. století. Pod kostelní dlažbou jsou pohřbeni příslušníci rodu Radkovců z Mirovic a také někteří zdejší kněží. U kostela se nachází fara, která zde byla už ve 13. století. U kostela je hřbitov s kostnicí, ve které jsou uloženy kosti padlých ve válkách o rakouské dědictví, z poloviny 18. století. Na hřbitově jsou stále udržované hroby dvou lidí, kteří se zasloužili o věhlas Putimi. Je to hrob zdejšího faráře Josefa Baara, u něhož trávíval prázdniny jeho synovec J. Š. Baar, a hrob Jana Cimbury, o němž J. Š. Baar napsal slavný román. 

Zajímavými putimskými památkami jsou dva mosty přes ramena řeky Blanice. Klasicisní kamenný most pochází z roku 1864 a železný most z roku 1844. U řeky stojí budovy bývalého mlýna a bývalého pivovaru, jenž patřil městu Písek a vařilo se v něm pivo v letech 1727 až 1830. Mezi mosty je kaplička Jana Nepomuckého.

V uličce mezi kamenným mostem a návsí se nachází domek, který režiséru Karlu Steklému posloužil jako filmová četnická stanice, v níž byl zadržen a vyšetřován voják Josef Švejk. Skutečnost je taková, že v době, ve které se děj filmu „Osudy dobrého vojáka Švejka“ odehrává, v Putimi četnická stanice nebyla. Rovněž románový příběh hrdiny Baarova románu „Jan Cimbura“ je také značně nadsazený nad skutečností.

Železniční stanice Putim byla zřízena v roce 1875. V roce 1945 obcí procházela demarkační čára, část obce byla obsazena americkou armádou a část sovětskou. Na čáře stály vojenské hlídky, které obyvatele obce bez propustky do druhé zóny nepouštěly. V současnosti žije v Putimi okolo 500 obyvatel.