V Bruselu se asi někdo zbláznil

 Brusel chce umožnit změnu pohlaví u dětí v jakémkoli věku – a potrestat každý stát, který s tím nesouhlasí.

Brusel úplně ztratil rozum. Podle nového návrhu EU by děti měly mít možnost zvolit si vlastní pohlaví bez ohledu na věk. Podle „Strategie rovnosti LGBTIQ+ na období 2026–2030“ hodlá Evropská komise „podpořit vývoj právních postupů pro uznání pohlaví založených na sebeurčení, které nejsou omezeny věkem“. Jinými slovy, děti by měly mít svobodu prohlásit se za transgender nebo nebinární v jakémkoli věku, a dospělí v jejich okolí by měli jejich novou identitu přijmout bez výhrad bez možnosti jejich rozhodnutí ovlivnit.

Jak již bylo mnohokrát prokázáno, genderová léčba stojí na vratkých vědeckých základech, není to „ani věda, ani medicína“ a pro dospívající je riziková, v mnohém přímo škodlivá. Pro naprostou většinu mladých lidí nepředstavuje hormonální léčba, natož pak operativní změna pohlaví, nejpřiměřenější způsob, jak se vyrovnat se stresem dospívání či možnou pohlavní nejistotou či dysforií. Povzbuzování dětí k experimentování s identitou může být neuvěřitelně riskantní. Nejenže to podporuje negativní vnímání vlastního těla, ale může to také vést k lékařským zákrokům, z nichž mnohé jsou již nevratné.

Ještě horší je, že EU navrhuje zakázat možnost jakéhokoli zásahu dospělých, které by mohly děti přesvědčit, že nejsou uvězněny ve špatném těle. Podle nového návrhu chce Brusel zakázat jakékoli „konverzní praktiky“ včetně poradenství v zemích, kde jsou stále legální. To by usnadnilo nasměrování dětí na cestu k nevratným lékařským změnám.

Co se stane s členskými státy, které odmítají přijmout tento zjevný právní aktivismus? EU naznačila, že „zablokuje finanční prostředky diskriminačním regionům“, které se brání trans ideologii. Hrozí, že „využije všechny nástroje, které má k dispozici, k ochraně hodnot EU, a nebude váhat přijmout opatření, kde to bude vhodné, jako tomu bylo v minulosti“.

Přesně to se stalo Maďarsku, když v roce 2021 zavedlo zákony na ochranu dětí. Vláda Viktora Orbána zakázala propagaci homosexuality nebo transgender ideologie osobám mladším 18 let ve školách, médiích nebo reklamě. V reakci na to se rozzuřený Brusel rozhodl potrestat Budapešť za to, že se nepodřídila údajným hodnotám EU, a předal případ Evropskému soudnímu dvoru, který má vynést rozsudek ještě letos. Rovněž pozastavil financování ve výši přes 700 milionů eur s tvrzením, že maďarský zákon porušuje Listinu základních práv EU, což je podmínka pro získání těchto peněz.

Nyní čelí podobnému postupu Slovensko. Minulý měsíc parlament odhlasoval změnu slovenské ústavy, která nyní výslovně konstatuje, že existují pouze dvě pohlaví – mužské a ženské –, což je přesvědčení, které je zcela v souladu s názorem většinově katolického obyvatelstva. Ústava nyní také stanoví, že pouze heterosexuální manželské páry by měly mít právo na adopci, že placené náhradní mateřství je nelegální a že rodiče by měli mít konečné slovo ohledně toho, co se jejich děti učí v hodinách sexuální výchovy.

To samozřejmě opět rozzuřilo EU. Brusel okamžitě označil tyto změny, které byly provedeny zcela demokratickým způsobem, za „nelegální“, přičemž řada poslanců Evropského parlamentu varovala, že Slovensko se stává „dalším Maďarskem“. To vše navzdory skutečnosti, že tyto reformy mají silnou podporu Slováků – podle průzkumu veřejného mínění 70 % podporuje nová omezení adopcí a 80 % se domnívá, že rodiče by měli mít větší kontrolu nad tím, co se jejich děti učí ve škole. Zatímco EU dosud Slovensko pouze verbálně pokárala, mohlo by dojít k soudnímu řízení.

Brusel nemá žádné právo takto zasahovat do vnitřních záležitostí suverénních států, opakovaně se domáhá nastolení jednotné právní úpravy v oblastech, které do působnosti EU nebyly svěřeny. Navíc prosazuje jako závaznou procedury, která jsou prokazatelně škodlivé a vysoce riziková pro zdraví tělesný i duševní vývoj dětí a mládeže. Učit nedospělé děti nenávidět své vlastní tělo je krutost maskovaná jako progresivní soucit!

Mají-li toto být „hodnoty EU“, pak Unie zoufale potřebuje překalibrovat svůj morální kompas.

20 let mnoho dobrého z EU, i něco špatného

 Evropská integrace kdysi zažívala svoje dobré časy a pro zúčastněné státy byla přínosem. My jsme se bohužel s touto dobou zcela minuli. Připojili jsme se ve chvíli, kdy už šlo všechno jenom z kopce.

Na 1. máje si připomínáme 20. výročí vstupu naší země do Evropské unie. Pro jedny je to jubileum hodné oslav, pro druhé černý den a velká většina z nás se bude pohybovat někde mezi těmito dvěma krajnostmi. Pro všechny je to ale příležitost k zamyšlení – nad současným stavem integrace, nad jejími klady a zápory a nad tím, nakolik naše někdejší očekávání byla naplněna.

Vstup do EU byl vnímán jako určité završení „návratu do Evropy“, jako vytoužené přijetí do elitního klubu, které nám přinese mezinárodní ukotvení, blahobyt a prestiž. Jestliže v jednom propagačním materiálu Špidlovy vlády byla Unie popisována jako „prostor míru, stability, prosperity a sociálních jistot“, patrně to odpovídalo představám, které v tu dobu v naší společnosti převládaly.

Problémem těchto představ nebylo ani tak, že by byly zcela odtržené od skutečnosti, ale spíše to, že se s touto skutečností časově minuly. Stále jsme měli před očima onen původní regionální hospodářský blok a jeho společný trh, tedy prostor volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Tento blok dlouhou dobu pro zúčastněné země a jejich ekonomiky sehrával pozitivní úlohu, a získal si proto velké renomé a přitažlivost pro okolní země. Nestačili jsme docenit, že v době naší přípravy na členství Evropská unie již přerůstala ve zcela odlišný druh uspořádání, kde se na společný trh nabaluje množství dalších aktivit a kdy ekonomickou stránku projektu zastiňují širší politické ambice.

Jako zlom ve vývoji integrace můžeme označit období působení Jacquesa Delorse v čele Evropské komise a hlavně Maastrichtskou smlouvu. Najednou jako by organizace přerostla svým zakladatelům přes hlavu a sama převzala otěže. V letech po Maastrichtu Unie začala bobtnat, její pravomoci a regulace přijatá na jejich základě se rozpínaly do všech stran, unijní instituce se dravě hnaly za další mocí a pohlížely na členské státy stále více svrchu. Dva nové velikášské projekty integračního procesu – společná měna euro a schengenský prostor – od počátku působily jako katalyzátory centralizace.

Velmi nešťastnou okolností spojenou s rozšířením Unie v roce 2004 bylo jeho provázání s projektem zásadních institucionálních reforem, který se zhmotnil v tzv. euroústavě, následně přetavené do Lisabonské smlouvy. Dotčené reformy, prosazené po mnohaleté anabázi koncem roku 2009, v souhrnu směřovaly k dalšímu výraznému posílení bruselského centra na úkor členských států, a tedy k prohloubení centralizačního nasměrování Unie.

V letech následujících po protlačení lisabonských změn se expanze Unie stávala více a více živelnou. Unijní regulace se rozrůstala a pokrývala nové oblasti a aspekty zcela bez ohledu na to, zda se týkaly skutečných problémů s přeshraničním významem, jež by nemohly být ošetřeny na úrovni členských států. Bujely také unijní struktury (nové orgány, mechanismy, penězovody) a zvětšoval se objem financí, s nimiž EU hospodařila. Brusel vpadl do každodenní politiky a snažil se udávat směr bezmála ve všech klíčových záležitostech, přičemž běžně ignoroval meze své působnosti.

Druhým trendem byl zřetelný pohyb doleva. Přijímaná legislativa, nové legislativní návrhy a činnost Unie obecně byly ve vzrůstající míře poplatné levicovému pohledu na svět. Vedle původního těžkopádného státního paternalismu německo-francouzského střihu (s jeho přepjatým pečovatelstvím a ochranářstvím), který jsme znali už z dřívějška, se postupně stále více prosazoval program nové levice, tj. progresivismus, ve všech jeho rozměrech – tedy včetně genderové, antidiskriminační, multikulturní a environmentalistické agendy.

Zároveň v tomto období vypluly na povrch důsledky, které bezhlavá centralizace přináší. Nejprve přišla dluhová krize, poté krize migrační. Dvě vlajkové lodi Unie – euro a Schengen – tehdy tvrdě narazily na realitu a odhalily svou odvrácenou tvář. Tyto velké havárie ukázaly, že předimenzovaná integrace plodí stále více stěží řešitelných problémů, které zastiňují původní výhody spolupráce a propojování evropských zemí. Unie zabředla do marasmu vzájemné závislosti, sdílení problémů, kolektivní neodpovědnosti, těžkopádného, neakceschopného rozhodování na centrální úrovni a přerozdělování následků.

Krátký záchvěv naděje přineslo referendum ve Spojeném království v červnu 2016, ve kterém britští občané rozhodli o vystoupení své země z EU. Zpočátku se totiž mohlo zdát, že zúžená EU-27 po tomto šoku projde jistou sebereflexí. Řada komentátorů náhle požadovala hluboké reformy, návrat pravomocí členským státům, rozvolnění svěrací kazajky, konec velkopanské povýšenosti unijních činitelů. Předpovídán byl přechod k vícerychlostní integraci, zeštíhlení záběru Unie na vnitřní trh a s ním úzce související oblasti, opuštění centralistické linie, jakož i ambicí vytvářet společný státní útvar a unijní lid. Během tříleté neplodné diskuse se však vyjevilo, že nic z toho se nestane, že vůle k reformám chybí. Unie zůstala pevně ve vyjetých kolejích, tj. na svém centralistickém a levicovém kurzu.

Když už jsme se smiřovali s tím, že brexit bude další promarněnou příležitostí na změnu unijní politiky, přišla další rána v podobě Zeleného údělu neboli Green Dealu. Tento plán a postupně vznikající rozsáhlý soubor opatření EU si klade jako hlavní cíl, aby Unie do roku 2050 dosáhla tzv. klimatické neutrality, tedy nulových čistých emisí skleníkových plynů. Do tzv. „zelené transformace“ se podle představ Bruselu musejí zapojit všechna odvětví hospodářství a společnosti. Každý jeden z nás má změnit své myšlení, spotřební návyky a životní styl.

Green Deal se vymyká všemu, na co jsme doposud byli zvyklí, jak v boji proti změnám klimatu, tak v evropské integraci. Máme před sebou dalekosáhlý, revoluční program, který směřuje ke změně našeho ekonomického a společenského modelu – ke změně, která nemá být dána spontánním vývojem, nýbrž nařízena a uměle organizována shora.

Boj proti globálnímu oteplování představoval odedávna klíčový pilíř činnosti EU a Unie byla tahounem této agendy na mezinárodní scéně, v podobě Zeleného údělu však dochází ke kvalitativnímu posunu. Klimatický alarmismus v obzvlášť vyhrocené podobě se v Unii stává v podstatě státní ideologií. Té má být uzpůsoben celý právní řád, její postuláty mají prostupovat napříč odvětvími, k jejímu naplňování mají přispívat veškeré činnosti a politiky EU, je pro ni vyčleněna významná část unijního rozpočtu, školy ji mají vštěpovat dětem, její zpochybňování je vyloučeno.

Je zřejmé, že tato politika znamená definitivní rozchod EU se zdravým rozumem a základy ekonomického uvažování a že ohrožuje celou řadu stěžejních hodnot a zájmů, jako jsou předně svoboda, lidská důstojnost, prosperita, veřejné finance, svébytnost členských států i demokracie.

Na pozadí Green Dealu dále pokračuje všestranná expanze v mnoha dalších oblastech – včetně obrany, azylové a migrační politiky, sociálních věcí či sféry sdělovacích prostředků. Zrychluje se také posun doleva – významnými příklady z poslední doby jsou směrnice o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy orgánů kotovaných společností, Istanbulská úmluva, k níž Unie přistoupila v mezích svých pravomocí, směrnice o transparentnosti v odměňování nebo směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem; těžce ideologickým dokumentem je Evropský pilíř sociálních práv, který má potenciál přispět k rozpínání činnosti EU v oblasti sociální politiky a zároveň k prosazování programu nové levice. Graduje rovněž sebevědomí unijních představitelů a jejich nadřazený způsob jednání vůči členským státům, jehož nejvýraznějším projevem jsou dlouhodobě mocenské hry schovávané za ochranu právního státu.

V každém případě stav EU, který pozorujeme při dvacátém výročí vstupu je nanejvýš chmurný. Negativní prvky v konstrukci pomaastrichtské Unie, které nás znepokojovaly už v roce 2004, za léta našeho členství citelně zbytněly. Dvacet let jsme se sunuli po šikmé ploše dolů.

Domnívám se, že celkový obraz dobře vystihla senátorka Daniela Kovářová, když v červnu 2023 na plénu Senátu prohlásila: „EU se valí jako rozvodněná řeka – řeka, která se vylila z koryta, stala se neovladatelnou, zakalila se a působí ohromné škody. Už není tím regionálním hospodářským blokem, který usnadňoval vzájemný obchod mezi členskými státy a zajišťoval prosperitu. Už to není ta vysněná EU, do níž jsme vstupovali. Stala se těžkopádným všezahrnujícím a všeregulujícím kolosem, ve kterém pomýlená politika dominuje nad ekonomikou i společností a dusí je.“ Kovářová dodala, že „my na té řece leda plujeme s proudem. Neprojevujeme podstatnější snahu brzdit nebo se dostat ke břehu, natož abychom aspirovali na to, tu řeku znovu zkrotit. Neexistuje tady žádná sebevědomá, konzistentní, asertivní politika vůči Bruselu.“

Sám jsem nedávno v odlehčeném článku Evropská integrace v zrcadle našich pohádek hledal příměry pro naši dnešní situaci v některých klasických pohádkách (např. Hrnečku, vař! nebo Otesánek). Ve vážněji laděném zamyšlení EU jako společenství vyvlastněných vlastníků jsem potom přirovnal Unii k společenství vlastníků jednotek v domě, které se vymklo svému účelu a kontrole ze strany jednotlivých „vlastníků“ (členských států), jimž se nerozpakuje poroučet, a jejichž „jednotky“ (státy) svou činností postupně zabírá a vyvlastňuje.

Je paradoxní, že předseda vlády Petr Fiala – kdysi bystrý analytik a kritik evropské integrace – v rozhovoru pro ČTK začátkem roku 2023 vyslovil názor, že EU na pozadí války na Ukrajině prochází sebereflexí a mění se k lepšímu. Dokáže se prý „mnohem více shodnout v klíčových hodnotových věcech“.

Fialovu pohledu jsme oponovali s Petrem Hlávkou ve společném článku. Namítali jsme, že ve skutečnosti „se evropská integrace propadá do nejbídnějšího stavu v celých svých dějinách. Unijní orgány se vymkly kontrole. Integrace v jejich pojetí zmutovala do bezhlavé centralizace, všudypřítomné regulace a ideologizace. Prostor pro svébytnost národních států se tím neustále zužuje. Zhoubné levicové doktríny – zejména klimatický alarmismus, multikulturalismus a genderismus – ničí hospodářství, tradiční instituce i společenský řád. Státy jako Polsko nebo Maďarsko, které se těmto tlakům vzpírají, jsou tvrdě šikanovány. EU nikdy nebyla zájmům občana vzdálenější a nebezpečnější.“

Je zřejmé, že tímto způsobem Unie nemůže pokračovat dále. Zvláště zkušenost s Green Dealem by měla být budíčkem pro všechny, kdo dříve nestačili pochopit, jak nebezpečné je svěřit rozsáhlé pravomoci vzdáleným, nedosažitelným nadnárodním institucím mimo demokratickou kontrolu.

Ze slepé uličky, v níž jsme, vede jenom jedna cesta – zpět. Musíme se otočit čelem vzad a vrátit se na křižovatku, kde jsme sešli z cesty. Regionální integrační seskupení potřebujeme, ale jen takové, která zná svoje místo, a které se věnuje věcem, jež mu příslušejí. Evropská unie má smysl jedině jako hospodářský blok, který usnadňuje vzájemný obchod mezi členskými státy. K tomu byla vytvořena, v tom se kdysi osvědčila, na tom vybudovala svou značku. Čím usilovněji se snaží být něčím jiným – nadstátem, globálním hráčem –, tím více se z původního užitečného nástroje mění v kouli na noze. Potřebujeme organizaci, která je svým členům sluhou, ne pánem; která si hledí svého, a nemá ambice být ředitelem zeměkoule; která stojí nohama pevně na zemi, a nepodléhá módním ideologiím.

Řešení tkví jedině v hloubkové reformě právního a institucionálního rámce Unie, protože nynější problémy jsou v samotném jádru systému. Není myslitelný posun bez celkového přenastavení právního a institucionálního rámce Unie, které přinese rasantní ořezání pravomocí bruselského centra, změnu rozhodovacích postupů a posílení kontrolních mechanismů.

Jako možnou cestu pro nahrazení nynějšího centralistického, expanzivního modelu vidím systém flexibilní integrace založený na skromném povinném společném základu a volitelné nadstavbě (viz k tomu podrobnější úvahy Nástin možné zásadní přestavby Evropské unie – z pohledu právníka a Flexibilní vícerychlostní Unie à la carte.)

Zdroj: https://blog.idnes.cz/brichacek/dvacet-let-v-eu.Bg24041043 

Istanbulská úmluva bude mít horší následky, než jsme předpokládali

 Istanbulská úmluva je nově součástí práva EU. EU jako celek sice Istanbulskou úmluvu (IÚ) ratifikovala, ale mohla tak učinit jen v omezené míře. Musí ji schválit jednotlivé státy EU. Evropské instituce hledají hlavně cesty, jak svůj vliv a moc rozšířit. Pokud obě komory PČR IU ratifikují, bude to mít podstatně vážnější následky než si většina občanů dovede představit. 

Jakmile je totiž mezinárodní smlouva ratifikována, získává přednost před českými zákony (viz čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy ČR) a je bezprostředně vnitrostátně aplikovatelná. To znamená, že kdokoli se může na základě této mezinárodní smlouvy domáhat svých (i jen domnělých) práv přímo před českými úřady a soudy. 

Vysoce motivovaná skupina aktivistů financovaných ze zahraničí podala na Českou republiku žalobu proti nezákonnému zásahu správních orgánů. Do normálního lidského jazyka se dá podstata klimatické žaloby přeložit tak, že zahrádkáři z Českého ráje, lesník ze Strakonicka, muž z Prahy trpící environmentální úzkostí, obec Svatý Jan pod Skalou a lesníci z Hodonínska žalují český stát za to, že činí málo v ochraně klimatu.

V ČR existuje velmi dobře organizovaný systém neziskovek, které si přivlastnily debaty o násilí na ženách, provozují zároveň kulturní revoluci a ztotožňují se s radikálním feminismem, který považuje násilí na ženách ze strany mužů za jeden z pilířů, na kterých je vybudována celá Západní civilizace. Tak to ostatně formuluje i samotná IÚ ve své preambuli. A tyto neziskovky nebudou ani minutu váhat, aby pro nějaká domnělá práva, která v IÚ najdou, ČR  zažalovaly. Jako jedna z prvních žalob bude nedostatečné financování neziskového sektoru věnujícího se domácímu násilí.

Istanbulská úmluva byla finálně ratifikována na základě souhlasu Rady ministrů spravedlnosti dne 1. června 2023. Hlasování na Radě proběhlo na základě posudku Soudního dvora EU formou kvalifikované většiny, tudíž některé státy byly přehlasovány, ačkoliv jejich Ústavní soud prohlásil ratifikaci IÚ za protiústavní. Na výsledku to bohužel nic nemění.

Slováci zlobí Prahu

 Nádherně slunné počasí neopouští ani začátek října. Odpolední teploty lámou rekordy. Lidé v českých zemích se však z modré oblohy příliš neradují, jako by všichni měli toho pálícího slunce až po krk.  . Zákony trhu jsou neúprosné, nepreferují klid, spolupráci, solidaritu, přátelství a mír, nýbrž vyžadují napětí, konkurenci a válku. Lidé touží mít krev v očích, vyhledávat nepřítele a alespoň v duchu ho týrat, věznit, zabíjet. A novináři jejich přání plní, na nepřátele ukazují. 

Slovenské volby vzrušily Prahu. V míře dosud nevídané se v kampani angažovali čeští politici z první ligy, exprezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman i předseda vítězné, ale opoziční, strany Andrej Babiš. Když Slováci nezvolí Fica, radili, půjdou českou cestou do drahoty a chudoby, vzestupu kriminality, migrační záplavy, legalizování narkotik a manželství pro všechny. Slovensko si po volbách nezaslouží stejný osud  jako Česká republika, vzkázali slovenským voličům. Ti poslechli, zvolili Fica. A pětikoaliční Prahu to rozzlobilo a vystrašilo, i když je možné, že Fico půjde do opozice jako vítěz českých voleb.

Slovensko se nezboří, tím méně pak svět. Slováci dříve nesnášeli pragocentrizmus a tak chtěli vlastní stát. Praha si po rozdělení státu oddechla. Povinně si musel oddychnout i zbytek české země. Dění na Slovensku ho dnes zajímat nemusí. Zatímco v jiných zemích jsou slovenské volby komentovány stručně, pražská media se snaží  z komára udělat velblouda. Musejí dokázat, že jsme zásluhou Fialova rozpočtového biče na jiné, lepší cestě. To, co se teď je zvoleno na Slovensku, je prý odstrašující příklad, který se ani českému venkovu nesmí líbit. Úkolem Prahy nyní je přimět obyvatelstvo českých zemí, aby současnou pětikoaliční vládní garnituru zbožňovalo a milovalo. "Žijeme si nad poměry," tvrdí ekonom Sedláček. "Za menší platy můžeme kupovat dražší zboží." To by ani Cimrman nevymyslel. 

Je třeba si uvědomit, že Slovensko není pražská čtvr. Slovensko má jiné starosti a žije jiným způsobem.. Mnoho lidí v ČR, hlavně těch, kteří ještě zažili společný stát, tohle nechápalo v minulosti a nechápe ani dnes. Slováci slyší na odlišná hesla než Češi. Jak je patrné z volebních výsledků, roztříštěnost je na Slovensku také mnohem silnější. A nakonec je dobré si uvědomit, že Slováci daleko více než Češi se řídí národoveckými emocemi.

Zatím nikde nebylo zveřejněno, že by čeští politici Ficovi gratulovali k volebnímu vítězství. Prezident Pavel, který snad už uklidil kajak, předpověděl, že kvůli Ficovi se se zhorší vztahy mezi Českou republikou a Slovenskem. Měl na mysli snad vztahy mezi politiky. Mezi lidmi pomlčková ani jiná válka nikdy nebude. 

Třicítka je pro české řidiče větší hrozbou než Covid

Volby, volby, volby. Podzim roku 2021 je volební nejen v českých končinách. Do českých voleb chybí ještě víc než měsíc, ale volební kampaň začíná houstnout. Výsledky spousty předvolebních průzkumů se liší podle toho, kdo si je objednal a kdo je platí.

Tvrdit, že vzorek 1000 respondentů je odrazem české společnosti, můžou jen lháři a podvodníci. Obyčejně předvolební průzkumy preferencí v malém výběru voličů nevycházejí. Jsou to jen výkřiky podobné výkřikům anglického vědce Swifera, které v roce 1918 oznámil, že polní hraboši se nerozmnožují. Vyvolal tím bouři zděšení v odborných kruzích i na veřejnosti. Anglického vědátora podpořil francouzský badatel Charles Clemount, který po dvouletém sledování hrabošů v kleci zjistil, že hraboši se skutečně nerozmnožují. Ukázalo se potom, že vědátor umístil do klece dva samečky. Když na to byl upozorněn, skočil do řeky i s hraboši a utopil se. Že by se někdy po špatných preferencích průzkumníci šli utopit, není známo, i když nadělají mezi lidmi daleko víc nesvárů a škod než badatelé mezi polními hraboši.

Zprávy o tom, že v Paříži a v řadě dalších francouzských měst byla omezena maximální rychlost motorových vozidel na 30km/hod řádně zdvihla adrenalin českým řidičům. Třicítka se totiž šíří západní Evropou, zavedlo ji Španělsko, Brusel, Hamburg a další města ji zavádějí pokusně. V České republice ji zatím nehodlá zavádět žádné město, starostové a výboři se bojí reakcí obyvatel. V současnosti v ČR mají někteří mladí ostrostřelci za volanty problém s dodržováním padesátky, a což teprve s třicítkou. Přitom v Paříži s omezením rychlosti na 30 km/hod souhlasí hlavně mladí lidé. V anketách souhlasí 53 procent Pařížanů, ale ve skupině mladých do 25 let souhlasí 71 procent.

Fotbalová reprezentace neuspěla v Bruselu, kde prohrála s Belgií 0:3. Trenér Šilhavý má sice dobře placený Job, ale ocitl se mezi několika mlýnskými prameny. Na jedné straně jsou příznivci fotbalu, kteří si přejí aby jméno Czech Republic zářilo mezi světovou a evropskou fotbalovou špičkou, na druhé straně jsou zájmy nejbohatších českých klubů a agentů hráčů, kteří si přejí, aby prostřednictvím reprezentace se zvýšila cena přebývajících hráčů, o které by v cizině mohl být zájem. Proto se v reprezentaci objevili hráči z bohatých klubů, jejichž fotbalové schopnosti jsou daleko daleko za vysněnými cenami agentů a manažerů. Kdyby se v některém nebohatém českém klubu momentálně vyskytoval hráč kvalit Ronalda nebo Lionela, na reprezentaci by neměl nárok.

Josef Zahradníček. 

Za propagaci Hitlera a ozbrojování dostal Rakušan podmínku

 Minulý pátek zemský soud v dolnorakouském Kremsu vynesl rozsudek nad pětatřicetiletým mužem od hranic s Českou republikou. "Nejsem žádný nacista, jen se zajímám o historii. Obrázek na lahvi od vína byla jen recese," rozčiloval se obžalovaný muž, který si během soudního jednání odmítal nasadit respirátor.

Pětatřicátník si vyslechl rozsudek, jenž zněl 22 měsíců vězení s podmínkou na 3 roky. Důvodem k trestu byl nápis v jeho kanceláři: "Pokud jste Němec, zdravte Heil Hitler!" a láhev s Hitlerovým obrázkem a nápisem "Sieg Heil." Muž nosil trička s vyobrazeným hajlujícím Hitlerem a nápisem „European Tour 1939-1945“ a seznamem bojišť druhé světové války. Státní zástupce muže rovněž obvinil vytvoření fotoknih, označených hákovými kříži, s fotografiemi koncentračních táborů, Hitlerova sídla "Vlčí doupě," a zbraněmi nacistických armád. Dále byl obžalovaný obviněn z rozesílání obrázků na zapalovačích a videí, na kterých je hajlující Adolf Hitler a nápisy NSDAP. Vyzýval rovněž v době pandemie k zdravení  zdviženou pravicí.

Podle zprávy Rakouské tiskové agentury (APA) na činnost pětatřicetiletého muže náhodou narazil Zemský úřad pro ochranu ústavy a boj proti terorizmu, k němuž se dostal materiál propagující nacizmus. Když policisté provedli v kanceláři obviněného prohlídku, našli 2 samopaly (zakoupené v Čechách) a větší množství nábojů a jiné munice. Muž tam měl i další zbraně včetně nelegálně držené pistole.

Zemský soud muže odsoudil pouze za propagaci nacizmu, za držení zbraní odsouzen nebyl, protože všechny zbraně a propagační předměty mu byly zabaveny. Rozsudek není pravomocný, protože státní zástupce se proti mírnému trestu na místě odvolal. Obžalovaný si vzal čas na rozmyšlenou. 

Od dubna se změní označování země původu na potravinách.

Evropská unie přijala nová pravidla. Pokud se výrobce nebo prodejce bude chtít pochlubit, že má českou potravinu, bude muset uvést, odkud je její hlavní složka. Zároveň platí, že hlavní složkou je to, co je uvedené v názvu výrobku. Tedy třeba křen v případě křenové pomazánky. Nebude už docházet k tomu, že polská kuřata jsou česká jen proto, že byla za hranicemi přebalena.

„Český zákazník je naprosto specifický. Ze všeho nejdřív zjišťuje, kolik co stojí, a až poté ho zajímá, jaké má zboží kvalitu. To, zda je potravina česká, řeší až na posledním místě, případně to neřeší vůbec,“ říká předseda Asociace českého tradičního obchodu Zdeněk Juračka.

Povinnost uvádět, odkud je základ potraviny, nařídila EU, a platit začne v dubnu. Má pomoci zabránit možnému klamání spotřebitele.

Pokud výrobek a jeho primární složka budou mít místo svého zrodu totožné, bude stačit udat informaci jen o tom prvním. Povinnost označit původ výrobku je zákonem daná každému, kdo dodává na trh med, ovoce, zeleninu, ryby, hovězí maso a výrobky z hovězího masa, olivový olej, vejce, víno a dováženou drůbež. A od dubna začnou povinně uvádět i informaci o původu hlavní složky výrobku, vyjma rybích výrobků, například konzerv z ryb, na něž se tato povinnost nevztahuje.

Stačí, když se uvede, že ovoce vyrostlo v některé členské zemi EU, případně že pochází z území mimo ni. Nařízení i umožňuje, že výrobce či prodejce uvedou na obalu pouze sdělení, že země původu a země, odkud je hlavní složka, se liší. Nové opatření by se nejvíc mělo dotknout masných výrobků, čokolády, rýžových chlebíčků, čaje, těstovin, kečupů, sýrů či jogurtů. Právě u nich se totiž původ výrobku a původ hlavní složky často rozcházejí.

Zákazník se nemusí bát, že by veškeré informace, na které bude mít nově nárok, hledal na etiketě napsané miniaturním, a tudíž skoro nečitelným písmem. Nová regule totiž stanovuje i to, jak a kde mají údaje o výrobku být. Pokud bude na potravině napsáno, že jde o výrobek z Česka, zpráva o původu hlavní složky se bude muset objevit v tomtéž zorném poli, navíc ztvárněná podobně velkým písmem, které informuje o zemi původu. Prodejců potravin se opatření týká proto, že většina velkých obchodních řetězců má i vlastní značku, nesou proto odpovědnost i za obal.

Opatření je jedním z dalších kroků, jak ochránit spotřebitele. V obchodech přibývá potravin z dovozu, do Česka putují ze zahraničí masné i mléčné výrobky, zelenina i ovoce. Vše zmíněné sice produkují i tuzemští farmáři, čelí však nízkým výkupním cenám surovin. I proto je zemědělci prodávají do zahraničí, odkud pak k nám putují finální výrobky. To se děje dlouhodobě. Nejvíc zemědělských výrobků se loni dovezlo z Německa a Polska, potraviny k nám putují také z Nizozemska, Slovenska, Španělska, Číny, Turecka, USA či z Norska.

V tuzemsku v poslední době roste síť obchodů, jejichž nabídku zboží tvoří ze 70 procent české potraviny. To je o mnoho více než v prodejnách velkých nadnárodních řetězců. Asociace českého tradičního obchodu chce těmto prodejcům pomoci. Už déle než dva roky nabízí těm, kdo splní 70procentní hranici podílu českých potravin (a pětinu z nich tvoří regionální zboží) auditovaný certifikát, který má zákazníkovi naznačit, že nakoupí kvalitně. Počet prodejen označených jako „Tradiční český obchod“ roste, na přelomu let 2018 a 2019 dosáhl stovky.

Podíl zemí na celkovém dovozu potravinářského zboží do ČR v roce 2018 (v procentech)

Německo – 21,7
Polsko – 16,9
Nizozemsko – 6,8
Slovensko – 6,4
Španělsko, Itálie – více než 5
Čína, Turecko, USA – 1,3 až 1

Generační problém ohrožuje EU víc než migranti

Váhavá je Evropa, pokud jde o pomoc s krytím nákladů ekonomicky nerozhodných členských států. Německo, se svým obchodním a rozpočtovým přebytkem, je největším profitérem měnové unie. A nejen to, nejdříve vytáhlo velký počet produktivních lidí z těch samých zemí, které nyní tolik zápolí s přizpůsobením v otázce integrace do EU. Pro tyto země je to dvojnásobný trest.

A je tu otázka stárnutí a úbytku obyvatelstva. Vzhledem k poklesu porodnosti obyvatelstva EU jako celku začne ubývat v polovině století. A když k tomu dojde, potřeby a struktura takzvaného "největšího trhu světa" se převrátí vzhůru nohama. Otázka financování penzí je pouze jedním z problémů na obzoru a bude vyžadovat koordinovanou akci na evropské úrovni.

Situace však není všude stejná. Střední a východní Evropa, která nyní má stabilní růst, začíná trpět nedostatkem pracovní síly, ale není dost velký na to, aby zvedl mzdy natolik, že by zajistily ekonomickou konvergenci se západem a severem. Vlády těchto zemí mají větší zájem o přilákání investorů a zvětšení počtů miliardářů než o penzisty s kupní silou srovnatelnou se Západem.

Na druhé straně Itálie trpí anémickým růstem, který s ohledem na nedostatek patřičně kvalifikované pracovní síly bude zřejmě pokračovat, což činí návrat k vyrovnanému rozpočtu takřka nemožným. Naneštěstí žádné z těchto témat během volební kampaně nepřitáhlo větší pozornost voličů. A přece demografické změny jsou skutečné i naléhavé a v dalších letech se ukážou jako zásadně důležité.

(LaL)

EU potřebuje středovou politiku

Národní shromáždění Marine Le Penové ve Francii sice vyhrálo tamější volby, ale nesmíme zapomínat, že její strana zvítězila v eurovolbách i v roce 2014. Pravice má ve Francii jen potvrzenu svou roli, výrazněji nesílí. Macronovi se podařilo udržet své postavení, i když se s 22,4 procenty umístil druhý. Vzhledem k tomu, že Francii za posledních sedm měsíců dominuje chaos "žlutých vest", je to úspěch.

Skutečnost, že Liga Putinova kamaráda Mattea Salviniho zvítězila v Itálii, je samozřejmě znepokojující - je to poprvé, co zvítězila v italských volbách ultrapravice. Avšak překvapivý byl nový úspěch středolevicové Demokratické strany, která lehce předstihla Salviniho koaliční partnery, Pětihvězdičkové hnutí.

V Německu, ve Francii i jinde zaznamenali úspěchy zelení - to signalizuje, že pro evropské voliče jsou ekologická témata prioritou. Také to dokazuje, že si jsou lidé vědomi, že nejlepším způsobem jak bojovat proti globálnímu oteplování je jako blok, ne jako individiální národní státy.

V Evropském parlamentu zasedne více ultrapravicových poslanců a jejich potenciálních spojenců. Avšak nynější volby výrazně posílily centrestické síly, liberální klub ALDE a skupinu zelených - ti budou určovat, kdo bude ve Štrasburku vládnout. Ultralevice si v těchto volbách nevedla příliš dobře, zejména v Řecku a ve Francii. 

Tradiční evropská ohniska moci, mainstreamová pravice a sociální demokraté, dost prohráli. Ale pozor: V Německu kancléřka, která je u moci skoro 14 let, stále ještě předstihla zelené o osm procet. Bylo úlevou, že ultrapravice v Německu (AfD) a ve Španělsku (Vox) nezaznamenala volební úspěchy. V Holansku a ve Španělsku zvítězila levice.

Viktor Orbán - který v Maďarsku ovládá skoro všechna média - znovu zvítězil, avšak střední Evropa se nestává monolitním centrem pravicového populismu. Proevropská opozice v Polsku si nyní myslí, že by mohla vyhrát letošní všeobecné volby. Slováci a Rumuni uštědřili ránu zkorumpovaným mocenským sítím, které ovládají v jejich zemích vlády. 

Je příliš brzo usoudit, jak úspěšně se evropské ultrapravici podaří vytvořit v Evropském parlamentu jednotný blok. Avšak faktem je, že mnoho občanů se zmobilizovalo proti temným silám pravicového populismu. Ukázalo se, že evropským občanům stojí za to hájit určité základní hodnoty a výdobytky a že je nejsou ochotni odhodit v rámci hysterického záchvatu. Možná, že je v Evropě více zdravého rozumu a umírněnosti, než jsme se obávali. V čele jsou lidovci a socialisté. Středová politika nezahynula. 

Natalie Nougayrède

Evropský parlament po volbách

V Evropském parlamentu budou mít frakce následující mandáty:

Evropská lidová strana  179 mandátů
Socialisté                       150  
Alde                              107
Zelení                             70 
Kozervativci                   58
Populisti                         58
Skeptici                          56
Levice                            38
Nezařazení                     28
Rozvraceči                       7   

Jakou chci Evropu (3)

Jakou bych chtěl mít Evropu? Jako USA, kde jsou už dávno respektovány odlišnosti v barvě pleti, jazyce, náboženství, bydlišti a původu. Především chci Evropu jednotnou a solidární, ve které bude místo pro všechny, kdo v ní chtějí žít.. 

Jakou chci Evropu (2)

Vůbec nestojím o vexlácký systém s různými měnami.  Nepotřebuji ani rozdílná pravidla silničního provozu, když pro motoristy hranice států neexistují? Představuji si Evropu, kde je základní zdravotní péče všude stejně kvalitní a za stejnou cenu. Chci sociální systém, kde bude všude, i na venkově, za  práci spravedlivá mzda, systém, v němž nebudou některé skupiny obyvatelstva vyřazovány ze společnosti.  Zároveň chci Evropu bez daňových rájů a s jednotným právním systémem.

Představuji si, že Evropa bude křížem krážem propojena tranzitní železniční dopravou, která nahradí dálkovou dopravu kamionovou. Chtěl bych, aby v celé Evropě byl zaveden sváteční klid, aby se v neděli pracovalo jen ve zdravotnictví,  v bezpečnosti, veřejné dopravě a veřejném stravování.

Zmínil jsem už USA, kde myšlenka unie nezanikla ani po 250 letech. Její růst do současné podoby však trval více než 100 let. EU má za sebou sotva poloviční období. A podle dosavadního vývoje bude uvedení  do politického systému přibližujícímu se USA ještě trvat více než 50 let. Bariéry jazykové, historické a územní jsou sice vysoké, ale překonatelné. 

Za chybu lze považovat už volební systém, v při němž se v každé zemi volí místní strany. Za velkou hloupost považuji různé termíny voleb v jednotlivých zemích. Výsledky budou zveřejňovány v neděli po 23 hodině, ale kdo zajistí, že členové volebních komisí je nevyzradí novinářům? Frakce vytvořené v EP sdružují i lidi, kteří mají diametrálně odlišné názory, což je příčinou schválení různých nesmyslů. Evropskou vládu by neměli tvořit zástupci jednotlivých zemí EU, ale zástupci vítězných evropských stran (koalice vytvořená v EP). EU by měla mít jednotnou zahraniční politiku a společnou armádu.

Josef Zahradníček  

Jakou chci Evropu (1)

Jakou chci Evropu (2)

Jakou chci Evropu (2)

Nacionalismus se stal hrozbou pro Evropu. Zdánlivým lékem měla být regionalizace Evropy. Rozdrobení Evropy mělo ochladit vášně „národovců.“ Neochladilo, ale rozpálilo, navíc je jen ekonomicky výhodné pro velké nadnárodní korporace, které nemusejí namáhavě překonávat státní hranice. Regiony samy jsou proti jejich moci slabé. A tak diktát korporací na jedné straně vylidňuje český venkov, na druhé straně přeje Praze. Navíc mezi regiony jsou záměrně vytvářeny odlišnosti, aby se v boji proti diktátu trhu nespojily.

Jakou chci Evropu (1) 

Nové technologie a strukturální změny hospodářství, které nás v souvislosti s digitalizací a robotizací nyní čekají, jsou šancí pro vznik prosperujícího státu. Státu, který se neuzavře za drátěným plotem a neštěká jako ratlík na svobodné občany v sousedství. Je totiž přítěží pro Evropany, pokud mezi sebou země soutěží formou sociálního dumpingu a rozdílným zdaněním.

Evropa je od roku 2008 v krizi a přitom je celkem, který je hospodářsky silnější a ekonomicky zdravější než USA, o Číně nebo Rusku ani nemluvě. Je sociálně homogennější (i přes výše naznačené rozdíly mezi regiony), je propojenější – zkrátka má předpoklady si udržet svou dominanci ve světě, pro své občany vysokou životní úroveň a vypořádávat se s přetrvávající ekologickou krizí.

V  předchozích zkouškách Evropa bohužel selhala  V roce 2008 splaskla bublina neoliberálního ekonomického snu, postkomunistické státy se probraly z iluze, že okamžitě budou na úrovni severu a západu Evropy. 

Pomatenost levice na přelomu tisíciletí odstranila konsensus nutného sociálnětržního hospodářství. V této době zažila Evropa zatěžkávací zkoušku solidarity, ochrana německých a francouzských bank a „daňových rájů“ v Beneluxu však otevřela dveře národním vášním, v nichž jedni byli utlačovateli a jiní utlačovanými. Stejný příběh jako v devadesátých letech 19. století, kdy Britové zneužívali levné pracovní síly v koloniích. (Musel přijít velký válečný konflikt.) Nalákat, zadlužit a vysát. Reklama českých šmejdů je údajně zcela legální.

Když k břehům starého kontinentu dorazily první lodě s uprchlíky, východní Evropa odmítla být solidární, protože převážil strach z něčeho dalšího cizího, co může ještě zvětšit rozdíl mezi Východem a Západem. Omezenost a zbabělost politiků a medií daly nové síly oligarchům, kteří už neskrývají nepřátelství vůči evropské pospolitosti. Daleko raději než do Bruselu jezdí do Moskvy, Pekingů a Washingtonu. Nepotřebují v Evropě konkurenty, nechtějí slyšet o globálním oteplování.

Josef Zahradníček

Jakou chci Evropu (1)

Jakou chci Evropu (3)

Jakou chci Evropu (1)

V těchto evropských volbách můžeme rozhodnout, jaký by náš kontinent měl být a tuto druhou dějinnou šanci bychom neměli propást. Šanci zvanou  „samet“ totiž jsme si nechali ukrást.

Narodil jsem se v Protektorátě Čechy a Morava, větší část života jsem prožil v „socialistickém Československu.“  Tento stát ovšem nebyl socialistický tím, že nad ním byl baldachýn s rudými hvězdami a kolem něho elektřinou napuštěný drátěný ohradník. Občan musel pracovat, případně se rekreovat na chatě nebo chalupě, ale nesměl hlasitě říkat, co si myslel. Kvalitních a levných potravin bývalo dostatek, i když ne právě takové, na jaké měly některé mlsné huby chuť. Ve městech nuda, na vesnicích spokojenost.

Po roce 1989, když padly komunistické vlády se zdálo, že se svět sjednotí pod vlajkou svobody, demokracie a lidských práv. A zdánlivě tomu tak bylo. Ne však dlouho. Pravda a láska byly brzy vyměněny za Zlatou horečku komunistických ekonomů. Zatímco na západ od Šumavy rozkvétalo sociálně tržní hospodářství se silným právním systémem, na východ od Šumavy krachoval jeden podnik za druhým. Byla to ekonomická nutnost, nebo "svatokrádež?"

Společná Evropa, sen všech velkých myslitelů a svobodymilovných lidí, je to nejlepší, co zde mohlo vzniknout. U nás po Klausových tunelářích přišli kolonialisti, kteří levně koupili práci, která v Mnichově nebo Londýně  byla příliš drahá. Vznikla oligarchická vrstva do níž patří Babiš, Kellner nebo Bakala. Bývalí představitelé zahraničního obchodu se skamarádili s partou veksláků, z nichž se stala zvláštní vrstva „nové aristokracie“, tzv. kmotři.

Veřeje obnovených a nových krámků, malých továren či rodinných statků už na konci 90. let ustoupily nadnárodním  řetězcům s tolik žádaným zbožím, z hltaných televizních reklam. Poctivé dílo nahradil levný„šmejd.“ Éra levného zboží však už končí. Koupit dnes 1 kg brambor za méně než 30 Kč je štěstí.

Jen jedna evropská země nepodlehla diktátu ekonomů. Je to Slovinsko. Zemička vklíněná mezi Rakousko, Itálii, Maďarsko a Chorvatsko nepodlehla privatizační mánii, ani „radám“ MMF a ponechala si důležité státní podniky. Sen Václava Havla o pluralitní formě  vlastnictví se v Československu nemohl uskutečnit zásluhou bezohledného populizmu Václava Klause, avšak Havlovy vize se uplatnily na břehu Jadranu, kde lidé dokázali ochránit před privatizací a rozkradením všechno, co fungovalo. Tak asi vypadá správný nacionalizmus.
Josef Zahradníček

Jakou chci Evropu (2)

Jakou chci Evropu (3)

Sebevraždy mezi zemědělci EU přibývají, strach z budoucnosti zabíjí

Mezi zemědělci v západních státech EU je obrovské množství sebevražd. Sebevraždy v této skupině obyvatelstva výrazně převyšují ostatní populaci. Tento problém zatím odhalili statistikové ve Francii a Švýcarsku, ale lze předpokládat, že v ostatních zemích by se statistika příliš nelišila. Všeobecně je známo, že počet sebevražd mezi sedláky přibývá.

Problémem sebevražd mezi zemědělci se už zabývali experti v USA, kde je zřízena záchranná síť, jejímž úkolem je psychické problémy zemědělců vyhledávat a co nejrychleji řešit. Podle amerických zkušeností sebevrazi důvody k sebevraždě neskrývají.

Podle francouzské statistiky, která se tímto problémem zabývá už 40 let, každý druhý den jeden sedlák spáchá sebevraždu. Poté co Svaz evropských zemědělců COPA-COGNECA obdržel francouzské studie, vyzval svazy jednotlivých zemí k okamžitému řešení. "Zemědělci si zaslouží pozornost sociologů."

Podle francouzské studie je počet sebevražd mezi zemědělci o 20 procent vyšší než mezi ostatním obyvatelstvem, u zemědělců zabývajících se výrobou mléka je sebevražd o 30 procent víc. Nejvíce sebevražd je mezi muži ve věku 45 až 54 let. Hlavním důvodem je podle francouzského tisku nízký příjem zemědělců. Euroacti uvádí, že 30 procent francouzských zemědělců má měsíční příjem menší než 350 eur (9.000 Kč). Největší počet sebevražd u zemědělců bývá v době, kdy jsou nízké ceny mléka. U drobných soukromých zemědělců je počet sebevražd mnohem větší než u velkých zemědělských společností.

Velký vliv na počty sebevražd má mimo nízkých příjmů i počasí, zvláště extrémní výkyvy. Zemědělské svazy požadují, aby podpory finanční a sociální byly pravidelně poskytovány zemědělcům osamělým a nemocným. Pokud dojde k snížení přímých plateb z EU lze očekávat větší problémy zemědělců a větší počet sebevražd. Drobní francouzští zemědělci nejsou bez neúměrně vysokých nákladů schopni plnit požadavky na ochranu životního prostředí a klimatu.

Ještě děsivější jsou švýcarské studie sebevražd mezi zemědělci. Podle Univerzity Bern je počet sebevražd mezi švýcarskými sedláky o 37 procent vyšší než v ostatní populaci. Důvody jsou finanční, strach z budoucnosti a neřešitelné problémy nástupnictví. Zatímco celkově ve švýcarských venkovských obcích od roku 2003 počet sebevražd klesá, mezi sedláky stoupá. "Taková čísla nás trápí," říká prezident Švýcarského rolnické svazu Markus Ritter, "ale to je vše, co můžeme dělat, do lidských duší nevidíme."

Likvidace plastů podle nové směrnice EU

V jednání o ochraně životního prostředí před zamořením plasty byla včera v Bruselu překonána poslední překážka. Členské státy se dohodly na společných právních předpisech, kterými má být řešena likvidace plastových výrobků. Zbývá ještě schválení směrnice Evropským parlamentem.

Členské země EU mají dva roky na to, aby do svých právních předpisů tyto směrnice zařadily. Podle nových pravidel je zakázáno vyrábět určité plastové výrobky k jednorázovému použití. Jedná se o tácky a nádobí na jedno použití, brčka na pití, vatové tyčinky a balonkové trubičky. Zakázané budou rovněž pohárky a obaly na potraviny vyrobené z polyesteru.

Další směrnice se týkají plastových lahví. DO ROKU 2029 MUSÍ BÝT vytříděno a vráceno k recyklaci devět z deseti prodaných lahví. Nově prodávané plastové lahve musí obsahovat nejméně 25 hmoty schopné recyklovat.

Německá ministryně životního prostředí navrhla, aby do likvidace odpadů byl zapojen tabákový průmysl a podílel se na likvidaci nedopalků z cigaret. 

Demonstrace pro evropskému nacizmu

Týden před volbami do Evropského parlamentu vyšli v celé Evropě do ulic odpůrci nacizmu. Jenom v Hamburku se demonstrace zúčastnilo asi 12.000 lidí ze čtyřiceti hamburských spolků, mezi nimiž jsou odborové organizace, náboženské organizace, ochránci životního prostředí a kulturních institucí.

Chris Methmann z organizace Campact vysvětlil důvody demonstrací: "Chceme zabránit pravicovým nacionalistům, aby se dostali do Evropského parlamentu, z něhož by škodili Evropské unii a přebírali moc v jednotlivých zemích. Chceme společně ukázat, že společná Evropa je pro nás nesmírně důležitá."

Organizátoři demonstrací chtějí Evropu, kde platí lidská práva pro všechny lidi, kde bude sociální spravedlnost a zajištěna ochrana klimatu. Volby do Evropského parlamentu jsou zásadním rozhodnutím, jakým směrem se bude život v Evropské unii rozvíjet. Podobné demonstrace se konaly ve všech velkých německých městech a v dvanácti dalších zemích EU.

Rakušané i Češi vzpomínají na pád železné opony

Na letošní rok připadá třicáté výročí pádu komunistické vlády v Československu. Obyvatele dolnorakouského okresního města Gmünd zasáhl pražský převrat 4. prosince 1989, kdy padla železná opona. Toho dne začalo stříhání drátěných plotů, jimiž bylo Československo od Rakouska odděleno, a byl umožněn bezvízový přechod státní hranice. Lidé z obou stran hranice byli zvědaví, co v sousední zemi je, jak se tam vlastně žije.

Celnice v Gmündu se od roku 1989 nezměnila, i když už dlouho není v provozu

Češi vyjeveně bloudili ulicemi Gmündu a jiných rakouských měst, mlčky vstupovali do obchodů plných zboží, které v Čechách bylo nedostatkové, nebo bylo neznámé a bylo k dostání jen v prodejnách Tuzexu. Rakušané zase byli v jižních Čechách překvapeni skromným automobilovým provozem, zanedbatelnou reklamou, malou nabídkou maloobchodu a nízkými cenami základních potravin. Nevěděli o ničem jimém než zaútočit na restaurace, bufety a cukrárny. Cpali se řízky, dorty se šlehačkou a popíjeli levné pivo a přeslazenou černou kávu s mlékem.

Pro Wernera Miniholda, šéfa tehdejší rakouské celnice v Gmündu je otevření železné opony 4. prosince 1989 nezapomenutelným dnem. Od začátku roku 1989 do 3. prosince odbavila celnice asi 7000 lidí, většinou autobusových zájezdů organizovaných cestovními kancelářemi, sportovců, umělců a posádek nákladních vozidel. Chodci celnicí neprocházeli, proto bylo pro Miniholda překvapením, když 4. prosince 1989 se z českého území k rakouské celnici přiblížil chodec. Byl to starší muž s československým pasem. Tento člověk jako by strhl lavinu. Během následujících dvaceti dní celnicí prošlo 90.000 lidí. Během příštího roku 1990 zaznamenala celnice 3 miliony přechodů státní hranice.

Minihold vzpomíná i na jednu dramatickou událost z dob železné opony. Tehdy se pětičlenné české rodině podařilo prchnout československé pasové kontrole a utíkat k rakouské celnici. Českoslovenští pohraničníci po uprchlících začali střílet, naštěstí se rodině podařilo utéci a schovat v rakouské celnici, jen jedno dítě bylo postřeleno. Jiná kulka zasáhla rakouskou celnici. "Nikdy mě nenapadlo, že železná opona někdy padne," říká Minihold. "Dneska už  moc lidí dráty na hranicích nepamatuje, vypadá to jako by volný přechod přes hranice byl odjakživa. A to je dobře."

Hned po pádu železné opony se do rakouského Gmündu vydal i tehdejší žák českovelenické základní školy J.K. "Předtím jsem byl zvědavý, co tam za celnicemi vlastně je, proč se na české celnici zvoní, když se někdo z české strany přiblíží." Přestože to měl do Gmündu jen pár set metrů, život v Rakousku znal jen ze sledování vídeňské televize ORF. "Znal jsem rakouskou televizní reklamu a některé moderní hity. Při prvním překročení hranice jsem byl jako Alenka v říši divů. Bylo tam zboží včetně exotického ovoce, které jsme neznali nebo se u nás v menším množství objevilo jen před vánocemi."
Poznámka: V 80 letech minulého století už byly České Velenice a celé české pohraničí zásobovány lépe než vnitrozemí a lidé tam měli různé výhody (např. levné bydlení) a příhraniční příplatky ke mzdám.

Žák J.K. se hned začal učit německy v základní škole a v kurzech ČSD. Přihlásil se jako jeden z prvních českých žáků na Obchodní akademii v Gmündu, přičemž nejdříve tam absolvoval přípravný jazykový kurz a od roku 1992 na ní řádně studoval.

V době pádu železné opony byly České Velenice, i přes všechny příhraniční výhody, hodně zanedbaným městem. Na severním okraji sice byla panelová výstavba bytů, ale v centru města domy, ulice, parky hodně připomínaly stále poválečný stav. Město bývalo ovládáno komunistickou organizací, která měla silnou základnu v Železničních dílnách. Otevření hranic a polistopadové změny ve skutečnosti byly zde v prosinci 1989 přijímány s dost velkou nevolí.

sd

Zemědělci protestují proti regulaci hnojiv

Nespokojenost s  návrhy EU na snížení dávek hnojiv na 1 ha vyjádřilo na demonstraci v Dolním Sasku několik stovek zemědělců. kteří včera přišli před Panský zámek v Hanoveru. V zámku v té době jednal agrokomisař EU Phil Hogan se spolkovou ministryní zemědělství Julií Klöcknerovou a dolnosaskou mininistryní zemědělství Otte-Kinastovou.

Prezident zemského venkovského svazu Albert Schulte spolkové ministryni odevzadl petici tisíce zemědělců, kteří nesouhlasí s návrhy na snížení dávek hnojiv. Dolnosaský venkov žádá Klöcknerovou, aby stáhla své návrhy a v EK se zasadila o zrušení požadavku na regulaci hnojiv.

"Klöcknerová zašla ve svých požadavcích příliš daleko, návrhy na regulaci hnojiv jsou nesmyslné, " uvedl Schulte to Brinke. Splněním  jejího požadavku by zanikly tisíce zemědělských závodů. Už stávající snížení dávek hnojiv je hraně, neboť zemědělci se sním jen obtížně vyrovnávají. V uplynulém roce bylo v Dolním Sasku prodáno o 16 procent dusíkatých hnojiv méně, navíc výrazně poklesly stavy hospodářských zvířat, tedy ubyl i dusík z chlévského hnoje. "POžadované další snížení dávek dusíku o 20 procent povede k podvýživě rostlin, degradaci humusu a ke zničení konvenčních i ekologických zemědělských závodů. Po tomto opatření by ukončila zemědělskou čibnnost nejméně jedna pětina závodů."