Promlčená genocida.

Zpět na předcházející stránku.

V únoru 1946 dorazila z Prahy do Třeboně komise Zemského národního výboru, aby roztřídila obyvatelstvo Vitorazska do jednotlivých kategorií, podle míry „provinění proti českému národu.“

Rapšach

 Komise narazila na výrazné stopy po řádění Hobzových partyzánů a konstatovala, že „poměry ve vitorazských obcích nebyly střízlivě uváženy“ a ze země bylo vyhnáno české obyvatelstvo, které „na českém národě zradu nespáchalo.“ Dále uvedla, že „vypovězenci a uprchlíci se odebrali na rakouské území.“

Kostel sv. Zikmunda v Rapšachu.

Skutečnost byla však taková, že lidé se neodebrali, ale byli opilými Hobzovými partyzány, po jejich násilném vniknutím do bytů, řevem, střelbou a bitím z domovů vyhnáni. Jiná možnost pro ně neexistovala. (Podle svědků  při útoku Revoluční gardy bylivšichni velitelé, hlavně plukovník Hobza, zpití namol.)

Československu hrozil mezinárodní skandál a v důsledku porušení dohod ze Saint Germain možnost, že Vitorazsko bude vráceno Rakousku, proto 7. února 1946 se tato komise v Českých Velenicích setkala s okresním hejtmanem z dolnorakouského Gmündu JUDr. Kleinertem a předala mu vyhlášku ONV Třeboň, která k návratu domů vyzývala všechny československé občany „vypuzené“ v květnu 1945. 

Domky ve Spáleništi.

Komise však neuspěla doma, když chtěla třídit obyvatelstvo, protože narazila na odpor národních výborů. Seznam zrádců, kolaborantů a osob nespolehlivých byl však vypracován a byl znovu vytažen po roce 1948, kdy se po vzoru Sovětského svazu začalo Československo budovat nové věznice, koncentráky, pracovní tábory a jednotky PTP. V roce 1951 začala státní hranici střežit Pohraniční stráž, na hranicích byly postaveny drátěné ploty, takže vyhnat Vitorazany za hranice už nešlo. Ti politicky nespolehliví pořád však v blízkosti hranice vadili, takže byli vyhnáni do vnitrozemí.  Proti stavu v roce 1938 bylo po roce 1954  na Vitorazsku o 47 procent lidí méně. Tedy ubyla téměř polovina. Například počet obyvatel Rapšachu se z 2.270 obyvatel snížil na 751. Počet obytných budov se snížil z 418 na 189, ubylo tedy 229 domů. Zcela byly vysídleny obce Kunšach (250 obyvatel), Nová Ves u Klikova – Najdorf (500 obyvatel), Malý a Velký London a velké části obcí Krabonoš a Spáleniště.

Stará lhostejnost? Velká část návsi v Rapšachu se stala parkovištěm nenápadného penzionu?

V největším sídle Vitorazska Českých Velenicích počet obyvatel klesl na polovinu (2.559). Rozvoj Českých Velenic byl až do konce 70. let dvacátého století prakticky zastaven. Město bylo uzavřenou zónou s hlídkami Pohraniční stráže, které každého příchozího sledovaly a kontrolovaly.

Podle nápisu byl v Rapšachu pomník Rudé armádě postaven už 15. května 1945

Poválečným prokletím Vitorazska byli hlavně tito tři lidé: arogantní opilec plukovník Vladimír Hobza, duševně dosti zaostalý vrah František Říha a samozvaný soudce komunista Václav Maxa.

Kříž u kostela v Rapšachu je z roku 1878.

Plukovník Vladimír Hobza pocházel z obce Luka u Jihlavy, kde se 17. 2. 1891 narodil. Studoval medicínu, ale v roce 1914 musel do rakouské armády a na ruskou frontu, kde hned v srpnu 1914 padl do zajetí a v roce 1916 vstoupil do čs. legií a byl zařazen jako lékař 2. jízdeckého pluku (v roce 1918 měl hodnost poručík). Po válce postupně vyučoval na vojenských školách a velel několika jednotkám, naposled 7. dragounskému pluku v Hodoníně. Jen neutěšená mezinárodní situace ve 30. letech, kdy čs. armáda potřebovala důstojníky, zachránila Hobzu před propuštěním do civilu. Kvůli skandálním finančním problémům a alkoholizmu ho v armádě stíhal jeden trest za druhým. Za německé okupace dostal v roce 1939 dovolenou s rentou 46.200 K ročně a výchovné na 2 dcery. Celou dobu okupace trávil spokojeně v Černovicích u Tábora, odbojářem se stal až v květnu 1945, kdy převzal velení partyzánského oddílu a údajně „byl pověřen čistkou Němců“. Po roce 1945 Hobza opět sloužil v armádě a byl povýšen do hodnosti generála. Když začalo vyšetřování násilnosti, jichž se Hobzovi partyzáni dopouštěli, začali ho nadřízení odstavovat, přičemž uváděli jako hlavní důvody jeho nezodpovědnost, alkoholizmus a neustálé dluhy. 1. ledna 1947 byl brigádní generál Hobza v 55 letech propuštěn z Československé armády. Jeho roční důchod byl 80.000 Kč. Usadil se v Karlových Varech.

Generál Hobza v Karlových Varech při přejímání divize 1.10.1945.

František Říha, který na mrchovišti postřílel 14 spoluobčanů z Tuště a potom několik dní chodil opilý po vesnici a vykřikoval, že on to je, „kdo postřílel tu holotu“, se narodil v rodině kolonizátora pocházejícího od Písku, krátce po přistěhování v roce 1921. Vychodil 2 třídy obecné školy, přičemž patřil k největším darebákům a báli se ho i učitelé. Dorostl výšky 165 cm a učil se pekařem, ale nevyučil. Dojížděl pracovat do škrobárny v Gmündu, kde pracovali také francouzští zajatci, kteří dostávali balíčky potravin, léků apod. od Mezinárodního červeného kříže. Říha patrně tyto balíčky kradl, a když ho 26. února 1943 skladník napomínal, vytáhl nůž a hrozil skladníkovi (*1883) probodnutím. Skladník to oznámil svému nadřízenému, který zavolal policii a Říha byl poslán do koncentračního tábora v Mauthausenu.

Po návratu z Mauthausenu 20. května 1945 se Říha vydával za politického vězně a odbojáře. Kvůli spoluúčasti na událostech v Tušti byl několikrát vyšetřován StB, ale bylo to jen jakési prověřování jeho schopností, protože v roce 1949 byl přijat do služeb StB. Tam byl zaměstnán až do 80. let, kdy šel do důchodu. S StB ovšem spolupracoval i nadále jako informátor na pražském Hlavním nádraží. Po roce 1989 Říha jako bývalý vězeň z Mauthausenu dostal od německé vlády odškodnění ve výši 250.000 Kč (což tedy odpovídá více než 20.000 Kč za jednu vraždu). Několikeré soudní žaloby na Říhu, kvůli zločinu genocidy, české polistopadové soudy zamítly s tím, že čin byl po 20 letech (v roce 1965 promlčen). Takže se vrah mohl žalobcům smát do očí a posílat provokativní anonymy.

Václav Maxa (*8.12.1898), hlavní organizátor lidových soudů a vražd, pocházel z nedalekého Klikova a do Nového Yorku u Tuště se přiženil do rodiny židovského obchodníka Hübsche. Pracoval v českovelenických železničních dílnách. Je pravděpodobné, že na počátku okupace jej získalo gestapo jako konfidenta a po uvěznění v roce 1942 jako udavač mohl působit i v terezínské věznici. Jako člen KSČ však po válce nebyl pro kolaboraci postaven před soud, ale byl v roce 1947 „uklizen“, odstaven z veřejného života. V témže roce bylo rozvedeno jeho manželství. V roce 1968, když se začalo s odhalováním poválečných nezákonností, Maxa v Táboře spáchal sebevraždu.

Na levém břahu je Suchdol nad Lužnicí, na pravém Tušť. Řeka Lužnice v těchto místech do roku 1919 tvořila hranici mezi Čechami a Dolními Rakousy.

V roce 1993 Červený kříž pozůstatky zavražděných tušťských občanů exhumoval. Pozůstalí po zastřelených žádali zastupitelstvo Suchdola nad Lužnicí, kam nyní Tušť administrativně patří, o důstojné pohřbení obětí masakru na suchdolském hřbitově. Suchdolští zastupitelé je odmítli pohřbít s tím, že Německo rozpoutalo válku a zastřelení Češi z Tuště nemají právo být důstojně pohřbeni v rodné půdě. Ostatky zavražděných z 25. května 1945 byly tedy v roce 1993 uloženy na hřbitově v rakouském Gmündu, za velkého počtu smutečních hostů. Starosta Gmündu připomněl, že jsou pohřbíváni lidi, kteří se narodili v době, kdy Tušť byla rakouská.  (Pokračování)