Radioaktivní divočáci jsou živou vzpomínkou na Černobyl.

Koncem minulého roku se objevily zprávy, že Bavorsko se potýká s radioaktivně kontaminovanou zvěřinou, konkrétně masem divokých prasat. V prosinci vydala také Správa Národního parku Šumava informaci, že kontaminované kusy byly zaznamenány i v západním cípu Šumavy.

Před dvěma roky, 22. ledna 2011, zachytila plzeňská krajská veterinární správa v šumavské výkupně zvěřiny uloveného pětiletého kňoura, jehož maso sedmkrát překračovalo přípustnou normu pro radioaktivitu cesia v čerstvých potravinách. 

Po posouzení mapy, zachycující cestu černobylského radioaktivního mraku Evropou, nebylo pochyb o původu radiace. Ke vší smůle se ten radioaktivní mrak vypršel nad západní částí Šumavy. K vyšší hladině radioaktivní zátěže mohl přispět i pozůstatek radioaktivity z dřívějších jaderných zkoušek v ovzduší. Maso z testovaného divočáka muselo být zlikvidováno a stejný osud potkal zvěřinu z dalších dvaceti ulovených kusů černé zvěře.

Jsou domněnky, že černá zvěř je radioaktivní, protože ryje v zemi. V místech černobylského spadu je kontaminovaná půda a radioaktivní částečky stále se propadávají do větších hloubek. V současnosti má už tato vrstva mocnost dvacet centimetrů.

Pochoutkou u divočáků je lanýž jelenka obecná, který se vyskytuje právě v pásmu spadu. Lze s nadsázkou říct, že jsou jednou z hlavních příčin radioaktivní kontaminace divočáků v honitbách Prášily a Srní. I za hranicí u Falkensteinu roste lanýž jelenka.

Norma záření radioaktivních izotopů cesia 600 becquerelů na kilogram svaloviny byla u některých kusů dramaticky překročena a dosáhla až 47 000 becquerelů na kilogram. Proč se radioaktivní kontaminace po tolika letech od radioaktivního spadu objevila s obnovenou silou, nikdo neví.

Obava z konzumace kančího masa je zbytečná, tvrdí mluvčí Státní veterinární správy Josef Duben. Limit záření 600 becquerelů na kilogram masa je velice bezpečný. Umožňuje každému konzumentovi sníst 40 kilogramů divočáka ročně, aniž by byla překročena bezpečná roční zátěž. Ani při jednorázovém požití mnohem více kontaminované zvěřiny by člověku nehrozila přímá újma na zdraví. Tělo samo by podle Dubna mělo během několika týdnů škodlivinu vyloučit. Velice riskantní by však bylo jíst kontaminované maso pravidelně.

V Bavorském národním parku se už od roku 1986 měří každý střelený kus. Tamější správa parku má vlastní spolehlivé jednoduché zařízení, schopné přesně určit menší radioaktivní dávky. Přístroj umožňuje naměřit maximálně deset tisíc becquerelů na kilogram hmotnosti zkoumané potraviny, ale to je plně postačující. Německá hranice pro čerstvé maso je stejně jako u nás a v celé Evropě stanovena na 600 becquerelů na kilogram. Co je nad tuto hranici, je likvidováno v kafilerii. V praxi to znamená, že 95 procent zastřelených divočáků na německé straně Šumavy jde ko do kafilerie.

Německá veřejnost je na hygienu potravin mnohem citlivější než česká, a tak i úřady jsou přísnější. Proto se i v podhůří Bavorského lesa, ve státních i v soukromých lesích, musí u rizikové černé zvěře měřit každý ulovený kus. Bavorští uživatelé honiteb i státní lesy zpravidla mají vlastní jednoduchý, ale spolehlivý měřicí přístroj. Bavorský myslivec, který by nedal svůj úlovek prověřit na obsah radioaktivity, by pravděpodobně přišel o lovecké oprávnění i o zbrojní pas. Není tedy zájem podvádět, protože za každé vyřazené prase vyplatí stát uživateli honitby kompenzaci 200 eur.

V okolí Bavorského lesa využívají myslivci, státní lesníci i správci parku 82 menších vlastních měřicích přístrojů, v ČR je k dispozici pouze zařízení státní veterinární správy, na němž stojí jedno vyšetření 1400 korun. Místo německé státní podpory 200 eur za každý znehodnocený kus musí český nájemce honitby nebo správa národního parku naopak připlatit. Kromě 1.400 Kč za vyšetření ještě vydá 500 korun za likvidaci zvířete v kafilerii.  Správu Národního parku Šumava tato opatření  loni stála sto tisíc korun.