100 let od skončení I. světové (Velké) války, rozpad habsburské monarchie

11. listopadu 1918 byla podpisem zástupců válčících stran oficiálně ukončena I. světová válka. Konečně skončil dlouhotrvající masakr, jenž lidstvu přinesl doposud nevídané utrpení. Mimo mrtvých, zmrzačených a nemocných vojáků přinesla válka nesmírnou bídu, na jejím konci byla i spousta vdov, sirotků a invalidů. 

Doposud se všeobecně tvrdí, že nejtěžší následky války dopadly na Německo, jemuž byly nařízeny potupné mírové podmínky, ve skutečnosti hlavním poraženým byla do malých ekonomik rozdělená rakousko-uherská monarchie, která se na rozdíl od jednotného Německa rozpadla.

Rakousko po válce ztratilo tyto území: Čechy, Morava, Slezsko, Halič, Jižní Tyrolsko, část Korutan, část Kraňska, Slovinsko, Bosna-Hercegovina, Dalmácie, Banát, Bukovina, Sedmihradsko. Uhry přišly především o Slovensko.  Rakousko ztratilo velká města: Praha, Brno, Opava, Krakov, Lvov, Černovic, Bratislava, Terst, Ljubjana, Záhřeb, Sarajevo a další.

Otázka mnohonárodního státu zaměstnávala rakouské politiky, včetně českých, už před válkou. Už tehdy bylo zřejmé, že svazek různých kultur nemůže dlouho existovat. Oficiální trhání Rakouska začala Praha, kde byl 28. října 1918 vyhlášen samostatný stát, Československá republika. Následovalo vytvoření Království Jugoslávie. Přestože oba nové státy hlásily, že jsou založeny jako útvary jednoho národa, ve skutečnosti se jednalo o státy s více národy. Jediným národním státem se vlastně stalo jen Maďarsko, které však přišlo o maďarské obyvatelstvo žijící na územích okolních nově vytvořených států. Mimo Maďarsko žilo více Maďarů než v samotném Maďarsku, pro které nezávislost na Vídni však byla nad všechny bolesti.

Osamocené alpské země se také zřekly Habsburků a založily republiku určenou pro lidi mluvící německy, nazvaly ji Deutsch-Österreich (Německé Rakousko). K tomuto státu se hlásilo obyvatelstvo německé národnosti v okolních nově vytvořených státech: V Československu, Itálii a Jugoslávii. 

Země bývalého Rakouska-Uherska byly jako následníci poraženého státu nuceny vítězům platit reparace. Původní záměr určit reparace podle velikosti země byl nahrazen jiným záhadným kriteriem, takže nejvíce bylo postiženo území nově vzniklé Rakouské republiky, která platila reparace o 55 procent vyšší než Československo, o 100 procent vyšší než Maďarsko a Polsko a třikrát vyšší než Jugoslávie. Zatímco poražené Německo po válce ztratilo jednu osminu předválečné velikosti, Rakousko-Uhersko přišlo o sedm osmin svého území.

Jak dopadla touha obyvatel čtyř německých provincií na území Československa, být součástí Deutsch-Österreich, je známo. Umlčela ji československá armáda. Zásluhou nerostného bohatství v pohraničních oblastech se za několik let Československo dostalo na vysokou hospodářskou úroveň, HDP v roce 1929 mělo o 50 procent vyšší než před válkou. Rakouská republika sice po monarchii zdědila univerzity, profesory, držitele Nobelových cen, dokonalé administrativní aparáty a spoustu divadel a umělců, ale hospodářsky se nad předválečnou úroveň do roku 1938 nedostala.

Hospodářské problémy nutily Rakušany hledět k Německu, které pod Hitlerovým vedením ekonomicky vzkvétalo. Obdiv k Německé říši a důraz Rakušanů na německý jazyk Hitlera přímo vyzývaly k anšlusu v roce 1938. Až dlouho po druhé světové válce (kancléř Bruno Kraiski v 70. letech) začalo Rakousko  vysokým tempem hospodářsky předhánět bývalé sousední země monarchie.

Sedlák naříká a zlobí se

Po převratu se zdálo, že do vesnic se vrátí dobré přátelské vztahy, jaké byly před válkou, že lid bude žít v dobré přátelské shodě. Leč netrvalo to dlouho.

 Bolševická vlna převalila se přes Evropu. Někteří vojáci, zajatci i legionáři po příchodu do vlasti, začali rozsévat sémě bolševizmu, kterému se začalo v Čechách dařit. Nejvíce mezi Němci na severu Čech. Po krajích se rozjeli řečníci, kteří rozeštvávali lidi. Začaly mezi lidem prostým hádky a různice. Tím skončila naše přátelská shoda. Tato bolševická vlna nešetří ani vojsko. Vojíni odpírají poslušnost, odvolávajíce se na demokracii. Vojenská kázeň mizí.

My na venkově jsme doufali, že budeme zbaveni těch krutých rekvizic a toho vydírání. Leč v domněnce té jsme se zklamali. Rekvizice neustaly, jsou jako v době války, a mnohdy ještě horší. Stále živobytí není dost. Ústředny prodávají obilí do cizích států, a na naše obyvatelstvo se mouky nedostává. Obyvatelstvo trpí hladem. Následkem neustálého střídání ministrů vládne na ústřednách nepořádek. Stát se zadlužuje pořád víc. Je potřeba mnoho peněz a není kde je brát.

Z bídy má stát vytrhnout venkov, na který jsou uvalovány pořád nové a větší daně a povinnosti. Razí se názor: Když zemědělci přežili  přísné válečné rekvizice, musí přežít i přísnější poválečné. Není to nic platné, dluh státu se zvyšuje. Není divu při pořádku, který v republice panuje. Na všech ústřednách a úřadech stát zaměstnává tisíce zbytečných úředníků. Ministři, poslanci a úředníci mají stotisícové platy a přitom kradou jeden víc než druhý.

Zápis pochází z roku 1920

Poslanecká kultura byla vždy...

"V červnu 1926 parlament náš v Praze zasedal. Průběh jednání o prvých dvou předlohách zákona o úpravě požitků státních zaměstnanců znamenal ostudu pro náš parlamentarizmus. Co se tu dělo v parlamentě, to byla hanba, hanba nesmazatelná!

Náš parlament v té době dělal dojem krčmy, ne zákonodárného sboru. Nejpustší uličnictví se tu odehrálo a došlo k násilnostem. Rozbíjen nábytek sněmovní, stenografům vyrvány jejich zápisky a zničeny, poslanci - a to nejen muži, ale i ženy závodili ve sprostotě výrazů a dokonce se fackovali... K udržení pořádku musela být povolána sněmovní stráž; přišla v bílých rukavicích a beze zbraně na lidi, na které patřil obušek." (Jihoč.listy 23.6.1926)

Černobílý Masaryk (10)

Masaryka známe z černobílých fotografií. Možná že existuje barevná fotografie či barevný obraz TGM, ale barva bylo zřejmě to, čím se chtěl lišit od tehdejších pestrobarevných monarchů. Je to hodně příznačné, černobílý byl i Masarykův život. Masaryk pečlivě dbal o svou tatíčkovskou pravdu. Pokud se ji někdo pokusil  zpochybnit, byl - a je doposud - umlčen a obviněn z pomluvy.

Šéf Masarykovy hradní zpravodajské služby kapitán Voska před svým odjezdem do Paříže a Ameriky, v několika posledních minutách, kladl na srdce svým přátelům v Praze, aby s veškerou energií ujali se akce sběru zlata a stříbra pro zlatý poklad naší republiky.

Red aktor K. Pelant ve„Večeru“ reprodukuje Voskův vzkaz všem mužům i ženám: „Nevíte, co znamená zlato v pokladě republiky. Prsteny na rukou, brože a náušnice, to není nic, to je mrtvá paráda bez účelu. Ale každý ten kousek zlata v pokladně znamená, že celý svět má hned větší důvěru v naše finance, že okamžitě stoupne kurs naší koruny. To znamená dále, že můžeme toho v cizině koupit více a že tím vše stane se levnější a život snesitelnější. Každý cent zlata více v pokladně republiky znamená, že koruna stane se cennější a že každému občanu rázem přibude jmění; nemá už rakouské hadry, ale ve světě vážené peníze, a tím, že každý Čech stává se zámožnějším.

Každý cent zlata našeho státu znamená větší váš úvěr v cizině, zaopatření surovin, roztočení všech koleček strojů, které odpočívají, práci pro statisíce lidí, zmenšení nezaměstnanosti a správný koloběh hodnotných peněz, nešílené zbavování se podezřelých papírů.

Každý cent zlata dnes stojí asi půl druhého milionu, ale na něj možno dostat lehce zboží za patnáct milionů neboť obchodník ví, že je to kryté, že to dostane zaplaceno, kdyby to potřeboval; české peníze budou všude s větší chutí brány – krátce, opakuji: Zlato na českém člověku je předně bařtipánstvím, za druhé nebezpečím, protože vzbouzí zlodějské a bolševické choutky, ale v pokladně republiky znamená požehnání. Vždyť je to lépe, mít pečlivě a zaručeně ve sklepích republiky, než doma, kde to nenese úroky, kde na to číhají zloději!“

Především Velké Praze platil vzkaz Voskův; má jít v čele všem sbírkám zlata a stříbra našich měst, před Brnem, Olomoucí, Bratislavou, Plzní atd…, odkud již docházejí zprávy o radostném vzrušení, jaké Voskův čin vyvolal, a touze po následování. Není pochyby, že nejen velká, nýbrž všechna naše města budou se předstihovati ve sbírkách, o nichž platí také, kdo rychle dá, dvakrát dá. Jedná se jen o účelnou organisaci a kontrolu a tu zaslouží povšimnutí návrh, který přichází od starosty uvědomělého okrasu, že by organisace sbírek v prvé řadě měl se uchopiti „Svaz českých okresů“ a „Svaz českých měst“ – korporace to, které rozsáhlým svým vlivem vykonaly už mnoho záslužné práce.Zdroj:T. Krystlík

Černobílý Masaryk (1)

Černobílý Masaryk (2)

Černobílý Masaryk (3)

Černobílý Masaryk (4)

Černobílý Masaryk (5)

Černobílý Masaryk (6)

Černobílý Masaryk (7)

Černobílý Masaryk (8)
Černobílý Masaryk (9)
Černobílý Masaryk (10)

Černobílý Masaryk (7)

Masaryka známe z černobílých fotografií. Možná že existuje barevná fotografie či barevný obraz TGM, ale barva bylo zřejmě to, čím se chtěl lišit od tehdejších pestrobarevných monarchů. Je to hodně příznačné, černobílý byl i Masarykův život. Masaryk pečlivě dbal o svou tatíčkovskou pravdu. Pokud se ji někdo pokusil  zpochybnit, byl - a je doposud - umlčen a obviněn z pomluvy.

Přes Národní radu zemí českých Masaryk s Benešem ve Francii vytvářeli tiskovou kampaň proti rakouským mírovým snahám. Německé mírové návrhy vydávali za podvod.

Za finanční podpory amerických krajanů zřídili vlastní tisk s časopisy Nation Tchèque, revue L’Europe Nouvelle, s Denisovým Monde Slave.  V Londýně vydával Seton-Watson, též ve službách Masarykových,The New Europe. Tato periodika šířila patřičně protihabsbursky zabarvené zprávy. Při prosazování svých záměrů se Masaryk a Štefánik soustavně oháněli osobními kontakty s významnými vědci.

 Pro spolupráci byli získáni redaktoři a žurnalisté nebo i vydavatelé novin a časopisů jako v Paříži Le Temps, Journal des Débats, Le Matin, v Londýně Observer aSpectator. Placeni byli z peněz vybraných mezi krajany v USA a z výdělků Voskovy a Masarykovy špionážní organizace.

Návrhy císaře Karla I. na ukončení války byly západními politiky shledány jako skutečně možný základ uzavření míru. Proti tomu nasadili Masaryk a Beneš všechny páky v tisku i v osobních stycích. Odmítali i mírová jednáními přicházející z Ruska..

 Česká emigrace veřejně přiznávala, že stojí na straně těch sil v Evropě, které chtějí prodloužit válku až do "konečného vítězství", ať to stojí, co to stojí.  Edvard Beneš později napsal:„Aby nedošlo k předčasnému konci, a tím k málo trvalému míru, za to jsme museli vší silou bojovat, i když nás to uvrhlo do tragických konfliktů s naším svědomím. Věděli jsme, že můžeme dosáhnout našich národních cílů, jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství“.

Přeloženo do běžného jazyka: "Válka nesmí skončit dříve, dokud spojenci neuznají samostatné Československo."  Beneš se tím přiznal ke spoluvině na dalším utrpení vojáků i civilistů a na horách zbytečných mrtvol.Zdroj:T. Krystlík

Černobílý Masaryk (1)

Černobílý Masaryk (2)

Černobílý Masaryk (3)

Černobílý Masaryk (4)

Černobílý Masaryk (5)

Černobílý Masaryk (6)

Černobílý Masaryk (7)

Černobílý Masaryk (8)
Černobílý Masaryk (9)
Černobílý Masaryk (10)

Černobílý Masaryk (6)

Masaryka známe z černobílých fotografií. Možná že existuje barevná fotografie či barevný obraz TGM, ale barva bylo zřejmě to, čím se chtěl lišit od tehdejších pestrobarevných monarchů. Je to hodně příznačné, černobílý byl i Masarykův život. Masaryk pečlivě dbal o svou tatíčkovskou pravdu. Pokud se ji někdo pokusil  zpochybnit, byl - a je doposud - umlčen a obviněn z pomluvy.

Až po roce 1945 se objevily dokumenty o dvojaké Masarykově hře: Po vypuknutí první světové války nechaly rakouské úřady profesora Tomáše G. Masaryka odjet do ciziny, ale za protislužbu, za to, že bude dodávat cenné informace, že bude v zahraničí fungovat jako informátor. Jinými slovy jej zverbovaly pro špionáž.

TGM to slíbil rukou dáním bývalému rakouskému ministerskému předsedovi Ernestu von Körber, že v cizině nebude pracovat proti Rakousku.

Když po válce, počátkem listopadu 1918, bylo sjednáno příměří, přijel Emanuel Voska se svou zpravodajskou skupinou do Vídně a z policejního archivu vídeňského ministerstva vnitra ukradl archivní dokumenty. Ve třech železničních vagonech je nechal převézt do Prahy, kde byly důkladně zkoumány.

V únoru 1919 pak Voskovi lidé ilegálně vyvezli autem do ČSR soukromé dokumenty habsburské rodiny. Nezastavili na pokyn ani při střelbě rakouských financů a přejeli hranici.

Ukradené spisy z policejního archivu  Československo muselo s ostudou Rakousku vrátit. Je však jisté,  že materiály kompromitující Masaryka a Beneše byly v Praze odstraněny, zničeny.

Ostatní dokumenty, týkající se československých politicky, vojensky a hospodářsky činných osob, byly ofotografovány a pak používány k jejich vydírání.  Jakékoli pochybnosti o Masarykově a Benešově činnosti během války byly příčinou k útokům ze strany lidí a medií oddaných Hradu.Zdroj:T. Krystlík

Černobílý Masaryk (1)

Černobílý Masaryk (2)

Černobílý Masaryk (3)

Černobílý Masaryk (4)

Černobílý Masaryk (5)

Černobílý Masaryk (6)

Černobílý Masaryk (7)

Černobílý Masaryk (8)
Černobílý Masaryk (9)
Černobílý Masaryk (10)

Černobílý Masaryk (5).

Masaryka známe z černobílých fotografií. Možná že existuje barevná fotografie či barevný obraz TGM, ale barva bylo zřejmě to, čím se chtěl lišit od tehdejších pestrobarevných monarchů. Je to hodně příznačné, černobílý byl i Masarykův život. Masaryk pečlivě dbal o svou tatíčkovskou pravdu. Pokud se ji někdo pokusil  zpochybnit, byl - a je doposud - umlčen a obviněn z pomluvy.

Čechoameričan Emanuel Voska  v USA vybudoval pro Masaryka velmi účinnou soukromou zpravodajskou organizaci s informátory v neutrálních, spojeneckých i nepřátelských zemích (do roku 1917 byly USA neutrální, tedy její státní příslušníci se mohli pohybovat po všech válčících zemích).

Mimo značných částek pocházejících ze špionážní činnosti a ze sbírek mezi českými a slovenskými krajany v USA měl TGM příjem z docentury v King’s College při londýnské univerzitě a ještě dostával 2000 dolarů měsíčně, které mu Charles Crane, poradce amerického prezidenta Wilsona, tajně posílal přes třetí osoby. (Tehdejší dolar měl kupní sílu dnešních asi 100 dolarů.)

O Masarykových tiskových lžích se objevily pochybnosti. S Masarykovou protihabsburskou propagandou hodně zahraničních Čechů nesouhlasilo. Tito lidé však se okamžitě stali terči útoků Masarykových agentů.

Když vydavatel a redaktor chicagského Vesmíru František Iška se pokusil uvést na pravou míru Masarykovi lživé informace o teroru Habsburků proti Čechům, nechal Voska ve Vídni a Praze vyrobit falešné dokumenty o tom, že Iška je placeným agentem rakouské vlády.

Jestli v zimě 1916-1917 si Masaryk něco nepřál , tak to bylo uzavření míru, o které se nový císař Karel snažil. To u Masaryka a Beneše vyvolávalo přímo děs. Nezajímaly je ani údaje o počtech mrtvých a raněných, které překonávali všechno, co dosud historie světa znala. Masaryk houževnatě šel za svým cílem. Náhlý konec války ohrožoval jeho plány. Zdroj:T. Krystlík

Černobílý Masaryk (1)

Černobílý Masaryk (2)

Černobílý Masaryk (3)

Černobílý Masaryk (4)

Černobílý Masaryk (5)

Černobílý Masaryk (6)

Černobílý Masaryk (7)

Černobílý Masaryk (8)
Černobílý Masaryk (9)
Černobílý Masaryk (10)

Černobílý Masaryk(4)

Masaryka známe z černobílých fotografií. Možná že existuje barevná fotografie či barevný obraz TGM, ale barva bylo zřejmě to, čím se chtěl lišit od tehdejších pestrobarevných monarchů. Je to hodně příznačné, černobílý byl i Masarykův život. Masaryk pečlivě dbal o svou tatíčkovskou pravdu. Pokud se ji někdo pokusil  zpochybnit, byl - a je doposud - umlčen a obviněn z pomluvy.

Hlavním Masarykovým finančním zdrojem za války byly příjmy z prodeje zpravodajských informací Voskovy špionážní organizace. To však zdaleka nestačilo.

Finanční požadavky Masarykovy nebyly vůbec skromné. V prosinci 1914 požadoval, aby mu američtí Češi poslali 10.000 dolarů, v květnu 1915 chtěl už 50.000 dolarů, což České národní sdružení nesehnalo, takže do konce roku dostal jen 37.841 dolarů. Teprve jeho požadavek na rok 1916 byl překročen.

Jeho nároky se nedaly krýt jen ze sbírek Čechů v USA, z Craneovy podpory a z odměn od Britů za zpravodajské služby Voskovy organizace. V Americe tedy krajané organizovali v jeho prospěch dobročinné bazary – bazar v New Yorku vynesl 22.000, v Clevelandu 30.000, v Chicagu 400.000 (!), v Cedar Rapids 25.000, v Texasu 54.000 a v Omaze 70.000 dolarů čistého zisku. Národní daň zavedená pro americké Čechy a Slováky vynesla zisk ve výši statisíců dolarů.

Masaryk s Voskou se stali zpravodajskými profesionály, nikdy nezveřejňovali své příjmy a výdaje. Masaryk a Voska pečlivě dbali, aby původ peněz nebyl vysledovatelný, proto je vyprali přes nastrčené osoby a organizace.

Když na shromáždění Čechů a Slováků 28. 5. 1918 v Chicagu byl Masaryk dotázán na původ financí, odpověděl: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti, a ne pro rozumné lidi.“ 

T.G. Masaryk, Edvard Beneš, Emanuel Voska ani Milan Rastislav Štefánik nikdy nevrátili peníze, které si za války vypůjčili. Zdroj:T. Krystlík

Černobílý Masaryk (1)

Černobílý Masaryk (2)

Černobílý Masaryk (3)

Černobílý Masaryk (4)

Černobílý Masaryk (5)

Černobílý Masaryk (6)

Černobílý Masaryk (7)

Černobílý Masaryk (8)
Černobílý Masaryk (9)
Černobílý Masaryk (10)

Černobílý Masaryk (3)

• T. G. Masaryka známe z černobílých fotografií. Možná že existuje barevná fotografie či barevný obraz TGM, ale barva bylo zřejmě to, čím se chtěl lišit od tehdejších pestrobarevných monarchů. Je to hodně příznačné, černobílý byl i Masarykův život. Masaryk pečlivě dbal o svou tatíčkovskou pravdu. Pokud se ji někdo pokusil  zpochybnit, byl - a je doposud - umlčen a obviněn z pomluvy.

Během války otiskly The New York Times zprávu, že dcera Masaryka Alice byla popravena v rakouské vojenské věznici. Vláda USA, tehdy ještě neutrálních,  na základě této informace intervenovala prostřednictvím svého vyslanectví ve Vídni, které docílilo, že Rakousko Alici Masarykovou propustilo a dovolilo jí spolu s matkou odjezd do USA.

Masaryk ihned telegrafoval Emanuelu Voskovi, šéfovi své soukromé špionážní agentury v USA, že jeho manželka a Alice nesmějí v žádném případě přijet do Ameriky: „Wife and Alice not to America. Masaryk.“  Mučednice nesměla vstát z mrtvých, tím by se Masarykova podvratná činnost proti monarchii komplikovala.

Čechoamerický špion Emanuel Voska (* 14. 11. 1875 Kutná Hora, + 1. 4. 1960 Praha) vybudoval pro Masaryka velmi účinnou soukromou zpravodajskou organizaci s informátory v neutrálních, spojeneckých i nepřátelských zemích. Organizace, od roku 1916 financovaná americkou vládou, pro Masaryka zajišťovala peníze u amerických krajanů, jimž stanovila tzv. národní daň.

Masaryk nadále šířil zprávy o popraveni všech (107) českých poslanců, i když původně odsouzení k smrti byli jen dva, Karel Kramář a Alois Rašín, ale ti byli před třemi měsíci omilostněni a propuštěni z vězení. Zdroj:T. Krystlík

Černobílý Masaryk (1)

Černobílý Masaryk (2)

Černobílý Masaryk (3)

Černobílý Masaryk (4)

Černobílý Masaryk (5)

Černobílý Masaryk (6)

Černobílý Masaryk (7)

Černobílý Masaryk (8)
Černobílý Masaryk (9)
Černobílý Masaryk (10)

Černobílý Masaryk(2)

Masaryka známe z černobílých fotografií. Možná že existuje barevná fotografie či barevný obraz TGM, ale barvy černá a bílá byly zřejmě to, čím se chtěl lišit od tehdejších pestrobarevných monarchů. Je to hodně příznačné, černobílý byl i Masarykův život.

V roce 1916 se v Anglii objevil pamflet s názvem Rakouský terorismus v Čechách, v něm Masaryk v předmluvě psal, že rakouský císař nařídil masové věšení a střílení. Velkou část k smrti odsouzených prý tvořily ženy, počet popravených vojáků prý dosáhl několika tisíc. Ve skutečnosti byli popraveni čtyři muži, žádná žena nebyla odsouzena k trestu smrti.

V  Russkich vědomostech 17. října 1917 otiskli Masarykův článek, v němž tvrdil, že Rakousko-Uhersko popravilo 30.000 - 60.000 lidí a že „všichni političtí vůdcové a poslanci v parlamentě, kteří byli Čechy, byli uvězněni a odsouzeni k smrti“. Pravdou bylo, že bylo za vyvolávání nepokojů popraveno jen několika set osob, převážně v Haliči.

Masaryk uváděl, že národní rada byla založena v roce 1915  s plným souhlasem vedoucích českých politických stran. Ve skutečnosti bylo prohlášení Českého komitétu zahraničního z 15. listopadu 1915 podepsáno jen exulanty Masarykem, Dürichem a zástupci českých a slovenských krajanů v zahraničí. V té době, až téměř do konce války, většina českých poslanců v rakouském parlamentu ve Vídni podporovala monarchii. Masaryk říkal, že Česká družina v Rusku byla založena národní radou v Paříži. Ve skutečnosti ji zorganizovali příslušníci české kolonie v Rusku. Zdroj:T. Krystlík

Černobílý Masaryk (1)

Černobílý Masaryk (2)

Černobílý Masaryk (3)

Černobílý Masaryk (4)

Černobílý Masaryk (5)

Černobílý Masaryk (6)

Černobílý Masaryk (7)

Černobílý Masaryk (8)
Černobílý Masaryk (9)
Černobílý Masaryk (10)

Černobílý Masaryk (1)

T. G. Masaryka známe z černobílých fotografií. Možná že existuje barevná fotografie či barevný obraz TGM, ale barvy černá a bílá byly zřejmě to, čím se chtěl odlišit od tehdejších monarchů v pestrobarevných uniformách. Je to hodně příznačné, černobílý byl i Masarykův život. Masaryk pečlivě dbal o svou tatíčkovskou pravdu. Pokud se ji někdo pokusil  zpochybnit, byl - a je doposud - umlčen, obviněn z pomluvy. 

Masaryk sympatizoval s bolševiky.

V květnu 1917 přibyl TGM do Ruska coby britský špion už ne se srbským cestovním pasem, nýbrž britským znějícím na jméno Thomas George Marsden. Byl zde i v době převzetí moci bolševiky a v té době nikdy nezpochybnil legitimitu sovětské moci. V  únoru 1918 prohlásil: „Řekl jsem spojencům otevřeně: Nebojím se vítězství bolševiků. Bolševická vláda je demokratická, socialistická.“

Historik Josef Pekař pak o něm napsal, že byl od počátku ruské revoluce „horlivým obhájcem bolševické revoluce všude tam, kde bolševici přístupu a sluchu neměli“.  V té době si Masaryk vymyslel existenci jakési Česko-Slovenské národní rady v Paříži. (Nic takového neexistovalo.) Ve svém memorandu odeslaném spojencům navrhoval uznání této Rady a zároveň uznání sovětské bolševické vlády.

Masarykova slabost pro bolševiky způsobila, že spojenci odmítli uznat jakoukoli českou radu. Masaryk si poradil, jednoduše otočil se na podpatku o 180 stupňů a souhlasil s vystoupením legií proti bolševikům. Po příjezdu do Prahy na konci roku 1918 se nechal slyšet, že nechtěl, aby byli bolševici poraženi, i když to bylo v silách čs. legií. Zdroj:T. Krystlík

Černobílý Masaryk (1)

Černobílý Masaryk (2)

Černobílý Masaryk (3)

Černobílý Masaryk (4)

Černobílý Masaryk (5)

Černobílý Masaryk (6)

Černobílý Masaryk (7)

Černobílý Masaryk (8)
Černobílý Masaryk (9)
Černobílý Masaryk (10)

Demokratičtí Němci zneužívali české pohostinství.

Když začátkem října 1938 začaly německé armády obsazovat české pohraničí, prchali odtud do českého vnitrozemí hlavně židé, cikáni a lidé, kteří tam přišli po roce 1918, aby zaujali české pozice ve státních úřadech a podnicích a obsazovali tam domy a byty po Rakušanech a Němcích, kteří museli odejít. S nimi do českého vnitrozemí prchali také bývalí členové sociální demokracie a komunistické strany.

Ve vnitrozemských městech a obcích byly zřízeny lágry, v nichž uprchlíci, kteří neměli nikoho příbuzného nebo známého, měli být do doby, než pro ně bude zajištěno normální ubytování. Mezi uprchlíky z pohraničí byli v říjnu 1938 i němečtí sociální demokraté a komunisté, kteří měli obavy z pronásledování. Obávali se hlavně represí ze strany Henleinovy SdP, se kterou předtím soupeřili.

Němečtí uprchlíci byli nazýváni "demokratickými Němci." Měli nárok na ubytování, stravu a zaměstnání. Práce ovšem nebyla ani pro Čechy, a tak "demokratičtí Němci" bohatě využívali přídělů potravin od československého státu. To se nelíbilo českému obyvatelstvu, které si nakupovat drahé potraviny v tak velkém množství nemohlo dovolit. Demokratičtí Němci (sociální demokraté a komunisté) se vůbec nechovali jako hosté, ale začali si diktovat požadavky, např. žádali, aby s nimi bylo jednáno v německém jazyce a pro jejich děti byly zřízeny německé školy.

Brzy se ukázalo, že "demokratičtí Němci" nejsou žádní antifašisté. Vůbec neskrývali spokojenost s tím, že Sudety byly připojeny k Německé říši a jásali nad politickými a vojenskými Hitlerovými úspěchy. Když zjistili, že Henleinova  strana nemá na pořádek v okupovaných Sudetech žádný podstatný vliv a bývalým sociálním demokratům a komunistům nebezpečí nehrozí, začali se postupně do Sudet vracet a zapojovat do nacistického systému. Když se československé úřady snažily pobyt demokratických Němců řešit, zjistily, že k 1. prosinci 1938 už téměř žádní v republice nejsou.

Československo bylo ušito horkou jehlou na poslední chvíli.

Když roku 1916 zemřel rakouský císař František Josef I., jeho nástupce, císař Karel I. začal projevovat pochopení pro české zájmy. Zrušil trest smrti vynesený nad českými revolucionáři Kramářem a Rašínem a připravoval zřízení federace autonomních zemí.

Čeští politikové v Praze se účastnili korunovace Karla I. r. 1916 a ještě v lednu 1917 zdůraznila Asociace českých poslanců, že „český národ vidí podmínky svého rozvoje jen pod žezlem Habsburků“. 29. května 1917 oznámil císař Karel, že zamýšlí svolat rakouský parlament, což za mořem Masaryka rozlítilo. Masaryk a Beneš už tehdy se považovali za českou vládu a ze zahraničí se pokoušeli českým poslancům diktovat, aby Vídeň ignorovali a otevření parlamentu bojkotovali. Čeští poslanci nejenže neposlechli, ale dokonce do Vídně přišli s návrhem, aby Rakousko bylo restrukturalizováno v konfederaci, v níž by byly České země spojeny se Slovenskem.

Masarykovi, toužícímu po moci, se zásluhou vlivu amerických židů až v létě 1918 podařilo  západní spojence, jimž české legie sloužily, přivést k souhlasu se vznikem samostatného československého státu. Byla to výměna za to, že západní spojenci mohli použít českých legií v Rusku pro své bezprostřední, krátkodobé vojenské cíle. Tento nekalný obchod, za kterým bylo tříleté umírání a strádání legionářů, Masarykovi vyšel. 

V poslední zoufalé honbě za svým cílem se Masarykovi vyhlášením Československa podařilo zabránit dohodě českých poslanců s císařem Karlem o autonomii českých zemí. V cestě na Hrad Masaryk jednak měl štěstí, ale jako filozof věděl jak na konci války pro sebe využít mentalitu českého národa, hlavně revoluční euforii českých politiků a intelektuálů (Podobně využít revoluční euforie se o 70 let později při privatizaci a rozdělení státu podařilo Klausovi.). Masaryk si hezky za mořem počkal, jak se v Praze situace vyvine a potom jako monarcha vítězně vjel do své země. Pevnou půdu pod nohama, uvítání a teplé místo na Hradě zařídil Beneš. Za tuto službu se mu Masaryk postupně odměnil několika funkcemi, včetně prezidentské, ale hlavně mlčením o Benešových slabostech. Ještě bylo třeba odstranit Štefánka, který leccos věděl o pokynech pro legie a o zacházení s penězi určenými pro legionáře.

Vznik Československa v říjnu 1918 byl pro Masaryka vítězstvím, které nepochopitelně bylo završeno privilegii monarchy. Při vytvoření nového státu Masaryk, ač byl vydáván za morální autoritu nejvyššího stupně, přehlížel v Republice česloslovenské životní zájmy Němců, Maďarů a Poláků a hovořil za Slováky a Rusíny, aniž by k tomu měl od nich mandát. Spojenci brzo litovali, že věčně rozhádanému českému národu umožnili ve střední Evropě vytvořit nestabilní státní útvar. Tento útvar však zásluhou toho, že převzal ekonomiku, která předtím byla oporou celé monarchie, fungoval. Brzdila a oslabovala ho, a nakonec zlikvidovala, národnostní politika. 

Prameny: Heimann

Švehla, politik džentlmen, zemřel před 80 lety.

Dne 12. prosince 2013 uplyne už 80 let od smrti Antonína Švehly, muže, který je nesmazatelným písmem zapsán ve všech kronikách jako budovatel jednotného českého venkova a jako vzor obratného a čestného politika.

Antonín Švehla byl pro svou tvrdohlavost a pro poctivé jednání uznáván i svými politickými odpůrci,  přičemž k největším jeho oponentům patřil i T. G. Masaryk. Švehlovi byl také přiřčen neoficiální titul "Mistr kompromisu."

Švehla se stal předsedou Agrární strany, která později byla přejmenovaná na republikánskou. Během první světové války byl předsedou "Národního výboru", který usiloval o autonomii českých zemí v rámci nové rakouské federace, nikoli o samostatný stát. Vznik Masarykova Československa však Švehla dokázal využít ve prospěch venkova, pro jehož nemajetné vrstvy zajistil zemědělskou půdu jako zdroj obživy.

Po roce 1918 byl Švehla dvakrát ministrem vnitra a třikrát předsedou vlády. V druhé polovině 20. let ho začala trápit nemoc-cukrovka. K jejímu zhoršování jistě přispělo velké Švehlovo pracovní nasazení. V té době ještě nebyl znám inzulín, a tak kvůli stále častějším zdravotním pauzám se v roce 1929  Švehla vzdal funkce premiéra. Zemřel 12. prosince 1933.  Nad jeho hrobem, při pohřbu 15. prosince 1933, jeho nástupce Jan Malypetr mj. řekl: "Velikost stromu se pozná, až když padne."

T. G. Masaryk, jak ho nechceme znát.

Na základě Palackého klamavé glorifikace husitství v Čechách byla šířena mytologie národního osvobozování, která vyvrcholila ve dvacátém století. Český šovinismus konce devatenáctého století přinesl ve století dvacátém tragické důsledky.

O vznik nezávislého československého státu v roce 1918 se podle Masaryka zasloužili američtí židé. Sám to tvrdí v Čapkových Hovorech s TGM. Masaryk se v roce 1899 zastal Leopolda Hilsnera, který byl v Polné nespravedlivě obviněn z rituální vraždy mladé dívky Anežky Hrůzové. Masarykovo vystupování proti antisemitismu bylo příznivě komentováno i v zahraničním tisku. Masaryk: „...světový tisk většinou ovládají nebo financují židi, kteří mě znají z Hilsnerova případu a oplatili mi, co jsem pro ně udělal. Hodně nám to politicky pomohlo.“

Masaryk jako politický manipulátor a převlékač kabátů během první světové války protlačoval do britského tisku lživou propagandu o krvavém útlaku českého národa. Liboval si: „Mučednictví a krev vždycky vyvolávají sympatie.“ Rozbít Rakousko-Uhersko a vytvořit samostatný československý stát se Masaryk rozhodl svévolně bez jakéhokoliv mandátu z českých zemí. Pro své záměry získal roztěkaného podivína Edvarda Beneše a slovenského vědce a dobrodruha M. R. Štefánika (Toho se nepodařilo úplně obelstít, proto musel zemřít). 

Zdroj: Heimannová

Legionář vzpomíná na sibiřskou anabázi (2)

Zpět na 1. stránku

Po zadržení zadního voje legií na Urale, jsme se vrátili z Vladivostoku na Ural, abychom ostatním pomohli dostat se k moři.

Pak nastaly rozpory v legiích, protože admirál Kolčak s Gajdovou pomocí docílil uchvácení vlády nad Sibiří. Celý pátý pluk Masarykův byl proti Kolčakovi. Gajda odchází z legií a dává se plně do služeb Kolčakových. Příjíždí generál Štefánik s Masarykovým vzkazem nemíchati se do ruských záležitostí. Legie tedy opouštějí Kolčaka a soustředí se na ochranu magistrály před bolševiky. Nakonec spolu s bolševiky bojují proti Kolčakovi. Tyto boje probíhaly za mrazů -45°C. Řada legionářů omrzla, ohřát se bylo možné jen v "těpluškách", což byly vyhřáté vagóny.

Bolševickou vládou byla konečně legiím zaručena volná jízda do Vladivostoku, byli jsme však nuceni bojovat proti jinému nepříteli atamanu Semerzovi, který váben příkladem Kolčakovým rovněž usiloval o získání nadvlády nad Sibiří a předstihoval tohoto ještě v ukrutnostech a útisku chudého obyvatelstva. Po jeho přemožení začátkem dubna 1920 přijíždíme konečně do Vladivostoku a 22. dubna 1920 na sedáme na loď "America", k zpáteční cestě do vlasti.

Nemohlo být pro nás Čechy zajímavější než tento přechod do tropických krajů. Z Vladivostoku jsme vyjeli zachouleni v kožiších, postupem cesty zbavovali jsme se však jednoho kusu oděvu po druhém, až na rovníku jsme téměř nazí byli zaliti potem. Byli jsme stále na palubě, aby nám nám z té podivuhodné podívané nic neušlo, přesto nemohli jsme se dočkat konce cesty. 45 dní trvalo, než obepluli jsme Asii, abychom průplavem Suezským  dostali se do moře Středozemního  a mořem Jaderským do Terstu a odtud vlakem do vlasti, která po tak dlouhé době odloučení zdála se nám mnohem krásnější než všechny ty nádherné kraje kraje, kterými jsme projížděli, zvlášť když jsme viděli, že ideály, pro které jsme bojovali, jsou ze značné zčásti naplněny.

Poznámka: Neznámý pisatel zřejmě patřil k socialistické části legií, které byli bližší bolševici než car a která se podílela na vzpouře a na rozbití protibolševické Sibiřské republiky.

Jak to asi bylo: Začátkem května 1918 Trockij se definitivně rozhodl, že Legie, které ještě nejsou ve Vladivostoku, z Ruska nesmí odjet. Vojáci budou začleněni do Rudé armády, zbytek bude pracovat v průmyslu.

Bolševici se 7. května 1918 neúspěšně pokusili zajmout nejbojovnějšího muže Legií kapitána Radolu Gajdu, ale ten se se zbraní v ruce ubránil. 17. května došlo k Čeljabinskému incidentu. 20. 5. 1918 začal první sjezd Čs. legií na Rusi, kde se zvolení zástupci vojáků rozhodli, že nebudou poslouchat některé rozkazy Rady. Výkonnou moc tehdy převzal zvolený Provizorní výkonný výbor, ve kterém byl i Gajda. Trockij rozkázal rozpuštění nebo zničení Legií. 25. 5. 1918 vypukly boje - bolševici zaútočili proti čs. vlaku na stanici Marianovka nedaleko města Omsk.

Stránka:      1          2

Legionář vzpomínal na sibiřskou anabázi (1).

Bylo to 27. února 1915, kdy jako rakouský voják v Haliči byl jsem přidělen k přední hlídce, která byla vyslána proti ruským zákopům, přičemž jsme přišli do křížového ohně. Zadní oddíly v důsledku ruské přesily  byly staženy zpět a my ponecháni svému osudu. Byli jsme několik hodin zahrabáni ve sněhu a pak polozmrzlí zajati od Rusů.

Brzy jsme se přesvědčili, že ruské zajetí není vůbec příjemná věc. Představovali jsme si, že budeme s poctou přijati jako příslušníci bratrského slovanského a utiskovaného národa. Zatím jsme shledali, že že vědomosti o českém národu v Rusku nejsou žádné a my byli "Austrijáci" jako Rakušané a Maďařii.

Byli jsme tři dny vedeni vojenskou eskortou pěšky asi 50 km, v mraze a vánicích, ke Kyjevu, pak vlakem do zajateckého tábora ve Volsku v Saratovské oblasti. Pak v květnu jsem byl přidělen na polní práci v panském dvoře v městě Turkách.

Po ruském převratu a svržení vlády Kerenského a zřízení československých legií, přihlásil jsem se také. Byl jsem odeslán do Boraspolu v Ukrajině a přidělen k 5. pluku Masarykovu, kde prodělal jsem výcvik. Do fronty jsme zde už nepřišli, poněvadž po bitvě u Zborova nastával již ústup ruského vojska. Přišel další převrat, tentokrát Leninův.

Po příměří v Brestu Litevském z nařízení "Národní rady" dali jsme se na ústup po ruských tratích k severu, kde měli jsme po ruské magistrále dostati se do Vladivostoku a odtud lodí na francouzskou frontu. V Pemze z nařízení bolševické vlády měli jsme odevzdat zbraně. Část jsme jich však zadrželi. Poněvadž jsme byli vpředu, dostali jsme se do Vladivostoku 10. června 1918. Tam prodělali jsme řadu šarvátek na Amurské dráze. Odplutí však se o téměř dva roky zdrželo. (pokračování)

Stránka:    1         2