Petice proti znevažování holokaustu

Jako občané České republiky chceme tímto otevřeným dopisem určeným české veřejnosti vyjádřit nesouhlas s výroky Tomia Okamury, které pronesl 27. ledna, při příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holokaustu, pro televizi DVTV.

  Není to poprvé, co český politik pronesl slova bagatelizující utrpení lidí vězněných v tzv. cikánském táboře v Letech u Písku. Není to ani poprvé, co slova zpochybňující funkci tábora pronesl Tomio Okamura. Cynické však je obzvlášť to, že je pronesl v den, kdy si celý svět připomíná hrůzy holocaustu, utrpení těch, kteří holocaustem prošli, a připomíná si ty, kdo nepřežili.

  Jsme občané tohoto státu, žijeme zde, pracujeme a vychováváme své děti. Nesouhlasíme s tím, aby politik, jenž zastává vysokou státní funkci místopředsedy poslanecké sněmovny, veřejně pronášel výroky popírající holocaust, a to nejen proto, že je to trestné, ale především kvůli dopadům takových slov. Stejně jako pracovníci Muzea romské kultury jsme přesvědčeni, že Tomio Okamura by měl nést odpovědnost a od svých výroků se distancovat.

  V loňském roce se po více než 25 letech podařilo uzavřít dohodu o odkoupení vepřína, který stojí na místě bývalého koncentračního tábora.  Byl to důležitý krok, po němž léta volali jednotlivci-aktivisté i instituce, které se holocaustem zabývají. Vykoupení vepřína dalo signál veřejnosti, že se český stát konečně staví čelem k traumatickým okamžikům naší historie. Jen tehdy, pokud traumatické okamžiky moderních dějin dostatečně poznáme, odhalíme jejich příčiny a následky, můžeme budovat sebevědomí, které je důležité pro život v současnosti. Nikoliv popření, ale poznání a přiznání odpovědnosti je to, co činí jedince i společnost rezistentními vůči nepravdě, populismu, extremismu a dezinformacím. Jen když se dokážeme vyrovnat s vlastní minulostí, můžeme hledět beze strachu do budoucna.

  Na Tomia Okamuru bude podáno trestní oznámení. I to patří k pojistkám demokratického státu. Jsme si vědomi, že prokázat vinu podle § 405 trestního zákoníku není snadné a T. Okamura možná nebude shledán vinným. Přesto se domníváme, že má smysl rozeslat tento otevřený dopis jako signál veřejnosti, že jsou chvíle, kdy není na místě mlčet a zůstat lhostejným.

  Žijeme v době, která je někdy nazývána dobou postfaktickou, kdy se rozmělňuje pravda a názory jsou vydávány za fakta. Stále však platí, že pravda je pravda a lež je lež. Výroky místopředsedy poslanecké sněmovny jsou lží a i kdyby křičel ještě hlasitěji, pravdou se nestanou.

  Situaci v táboře v Letech popsal český lékař František Patočka takto: „Vzpomínám si, že jen pohyblivé a zdravé děti přilezly k okrajům společné postele a zmocnily se části pokrmu… Děti zjevně nemocné a slabé se k jídlu prakticky vůbec nedostaly. Při tomto ‚stravování‘ cikánských dětí, které bylo spíš podobné špatně provedenému krmení v zoologické zahradě, jsem si všiml, že většina dětí je oblečena v rozpadajících se košilích a některé byly úplně nahé. Jedinou pokrývkou tohoto dětského stáda byla velká celtová plachta, která, samozřejmě, pro všechny nestačila, takže si ji navzájem přetahovaly… Většina dětí kálela a močila pod sebe, protože v tomhle improvizovaném baráku nebyly zařízené záchody.

  Abych zjistil skutečný stav hygieny pod celtou, odkryl jsem jí v celém rozsahu. První, co jsem si s hrůzou uvědomil, byla řada dětských mrtvolek, které ležely mezi dětmi. A druhý, tím hrůznější pohled, byl na děti zřejmě v agónii, některé ještě v horečkách se strašlivými gangrénami zachvacujícími celou dolní končetinu… Vzpomínám si dodnes jasně, že se tu přede mnou otevřel obraz, který co do hrůzy předčil Danteho opisy Pekla…“ (Cit. podle Červenka, Juraj, Škvrnitý tyfus, Martin, Nakladatelství  Osveta, 1955, s. 18).

  To byla realita života v tzv. cikánském táboře v Letech u Písku, nikoliv volný pohyb osob a chybějící plot. Lidé zde byli nedobrovolně internováni z rasových důvodů a naprostá většina z nich válku nepřežila, buď zahynula přímo zde, jako většina dětí, nebo ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi-Březince.

  My, signatáři dopisu, jsme součástí občanské společnosti, která má nezastupitelnou funkci – pokud volení zástupci státu ve své práci a poslání selhávají, je to právě občanská společnost, která má na takováto selhání upozornit. Právě proto, že tu vychováváme své děti, nemůžeme a nechceme mlčet. Nechceme, aby z nich vyrostli lhostejní lidé, kteří nebudou věřit nikomu a ničemu, kteří nebudou věřit v hodnoty, jako jsou lidská práva a lidská důstojnost, demokratický a právní stát, spravedlnost, čestnost a rovnost. Byla by to smutná budoucnost.  

  A každý jeden z nás může pro obhajobu hodnot, jež mají být hájeny vrcholnými představiteli státu, a přesto často nejsou, něco udělat - apelovat na své poslance, aby téma otevřeli ve sněmovně, na senátory, aby se tématem zabývali, na učitele, aby se ve školách zabývali moderními dějinami, kritickým myšlením, aby pořádali exkurze na místa paměti, aby zvali pamětníky, historiky, odborníky.  Můžeme o tom mluvit doma, média o tom mohou psát. Můžeme organizovat přednášky a workshopy v místech svého bydliště.

  Nikdo jiný to za nás neudělá, jen my sami.  

Signatáři dopisu: Marie Smutná, Magdalena Křížová, Ruth Weiniger, Tereza Štěpková, Dana Gabaľová, František Lacko, Jana Kosáková, Eva Fantová, Rudolf Murka, Ladislav Baláž a Jan Hauer

Marie Smutná    Kontaktujte autora petice

Zákonem č.115/1946 byly prominuty vraždy, drancování, znásilňování, upalování, mučení, zabíjení dětí, popravy kojenců.

Ostudná zbabělost zákona č. 115/1946 zničila samu možnost demokratického právního československého státu. Za jeho neslušnost tak platíme dodnes.

Jsou výročí, která se neslaví. Nikdy se o nich veřejně nemluví. Jako by se nic nestalo. Nepotrestané zločiny, oběti, které prý neexistovaly. Nepotrestané vraždy, drancování, znásilňování, upalování, mučení, zabíjení dětí, popravy kojenců. Společenství, které si chce namlouvat, že právě jeho masové zločiny zůstanou zapomenuty, nedojde klidu. Dokud se nenajde někdo, kdo nahlas vysloví aspoň jednu větu: „Je mi to líto“.

Osmého května budeme ne-slavit právě takové výročí. Před sedmdesáti lety, osmého května 1946, schválilo Prozatímní Národní shromáždění republiky Československé Zákon č. 115/1946 „o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků“.

Tři krátké paragrafy měly právně ošetřit a zpětně legitimizovat násilné a jinak trestné činy z doby války. Tehdejší právní systémy jaksi nepočítaly s mimořádnými situacemi války a odboje, jako byly partyzánský boj, zabíjení zrádců, či dokonce vysílání utajených armádních komand k páchání atentátů. Na to ale opravdu stačily dva tři paragrafy, směrované například k definování odboje proti nacistické okupaci ve všech jeho formách jako vojenského, tedy armádním válečným pravidlům podléhajícího jednání. Většina zemí evropského kontinentu postupovala stejně a podobné jednorázové retroaktivní normy v poválečném období přijala. Bylo třeba po té hrozné válce začít s čistým stolem.

Československý přístup byl ovšem zcela jiný. Především byl otevřeně rasistický a vědomě umožňoval etnickou diskriminaci v nové republice „nežádoucích elementů“. Nešlo jen o Němce a Maďary, ale také o Židy, navracející se zázrakem z koncentračních táborů a doufající v restituci rodinného majetku. Otázka byla zvláště výbušná na Slovensku, kde tisíce německých, maďarských a slovenských hlinkovských arizátorů byly během pár týdnů po válce nahrazeny bývalými partyzány a komunisty. Ti neměli sebemenší chuť vzdávat se majetku ve prospěch jeho právoplatných majitelů. Čeští židovští navrátilci byli zase velmi často úředně označeni za Němce a vyhnáni ze země, samozřejmě bez majetku. Řada novinových článků a rezolucí z okresů z tehdejší doby dokumentuje obrovskou nechuť, jakou velká část české společnosti pociťovala k židovským obětem nacistických zločinů. Nejčastěji uváděným důvodem byl „nedostatek bytů pro naše lidi“.

Nejpodivnější však bylo časové vymezení platnosti zákona. Pochopitelné amnestování „jednání, jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků“, by se logicky mělo vztahovat jen na dobu války, která skončila v Praze devátého května, a možná ještě o pár týdnů delší. Jenomže ještě v květnu byl válečný stav státu formálně prodloužen až do konce roku. Armáda, jejíž velení bylo zcela v područí sovětských vojenských orgánů, tak získala mimořádné pravomoci v oblasti bezpečnosti, které v demokratickém státě jinak přísluší jenom vládě a policii. Mír nemír – tento retroaktivní zákon úmyslně rozšířil obsah amnestie i na jakékoliv poválečné jednání, „které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů…"  Takové jednání podle tohoto zákona „není bezprávné, ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné“ – a podle zákona platí pro všechny jinak trestné činy až do 28. října 1945, tedy ještě pět měsíců po skončení války.

Hlavním účelem tohoto zákona totiž bylo ochránit československou armádu, která na pokyn prezidenta a vlády v této době uměle vyvolané „revoluční“ bezzákonnosti prováděla brutální etnickou čistku, pro kterou se vžil termín vyhnání Němců. Cílem bylo vytvořit ještě před postupimskou konferencí (konec července 1945) na území ČSR fait accompli, tedy situaci, která by Spojencům nedovolila schválit jiné řešení než odsun veškerého německy mluvícího obyvatelstva z Československa.

Oficiální výklad této operace tvrdil, že masové násilí proti civilnímu obyvatelstvu německé národnosti, ke kterému docházelo v prvních měsících po skončení vojenských operací, bylo jenom spontánní reakcí českého obyvatelstva na šestiletou okupaci.

Tato zjevná nepravda neztratila vliv na českou politiku a veřejné mínění ani po sedmdesáti letech. Fakta však prokazují, že absolutní většinu násilností a celou organizaci „divokého odsunu“ prováděly vybrané jednotky československé armády pod přímým velením ministra obrany Ludvíka Svobody. Prezident i vláda byli o průběhu operace detailně informováni. Mezi koncem května a postupimskou konferencí na konci července tak bylo za hranice státu vyhnáno přes sedm set tisíc německých civilistů. Další více než milion byl vyhnán z domovů a držen v koncentračních táborech.

Tato operace by nikdy nebyla možná bez souhlasu sovětského politického vedení a blízké koordinace a spolupráce s velením sovětské okupační armády v Německu, Polsku, Rakousku a Československu. Československá vláda byla navíc od roku 1942 velmi dobře informována o spojeneckých jednáních, vedoucích k přípravě dohody o stíhání válečných zločinů, stejně jako o snaze spojeneckých vlád aplikovat v řadě případů trestní zodpovědnost za takové zločiny u důstojníků i poddůstojníků vlastních ozbrojených sil.

Byla informována i o iniciativě k prosazení konstrukce nového zločinu genocidia, poprvé zmíněného už v třicátých letech polským židovským právníkem Rafaelem Lemkinem. Ten už v roce 1944 publikoval široce diskutovanou stať, ve které napsal: „Obecně řečeno, genocida neznamená nezbytně okamžité zničení národa, s výjimkou masového vraždění všech členů národa. Úmyslem je spíše projev koordinovaného plánu různých akcí cílených ke zničení esenciálních základů života národnostních skupin, s cílem zcela zničit skupiny samotné. Úmyslem takového plánu je desintegrace politických a sociálních institucí, kultury, jazyka, národního cítění, náboženství a dokonce individuálních životů osob patřících k takové skupině (Axis Rule in Occupied Europe: Laws of Occupation - Analysis of Government - Proposals for Redress, Washington, D.C.:  Carnegie Endowment for International Peace, 1944)“.

Jenomže jediným cílem československé vlády, podporované v tomto ohledu absolutní většinou obyvatelstva, bylo právě, slovy Edvarda Beneše, Němce z Československa za každou cenu „vylikvidovat“. Armáda tak dostala za úkol připravit a provést přesně to, co Rafael Lemke definoval jako genocidu - „koordinovaný plán různých akcí cílených ke zničení esenciálních základů života“ německé menšiny na území Československa.

Existenci takového koordinovaného plánu jasně prokazuje příklad brutálního vyhnání německého obyvatelstva z operační zóny 4. divize československé armády v červnu 1945. Šlo o zlikvidování veškerého německého osídlení v okolí a na jih od páteřní silniční komunikace Brno – Jihlava – Praha.

Už ve čtvrtek desátého května, pouhý den po skončení války na našem území, přijel do převážně německé Jihlavy osobně ministr obrany Ludvík Svoboda, doprovázený generálem Bočkem a ministrem Bohumilem Laušmanem. Svoboda pronesl na náměstí razantní projev o nutnosti vyhnání všech Němců a přislíbil pomoc armády při jeho provádění. O tři dny později Jihlavou projel prezident Beneš a bezprostředně potom došlo k prvním násilnostem. Němci museli opustit svoje byty a odejít do přikázaných „koncentračních“ (dobový termín) táborů.

Dvacátého prvního května Ludvík Svoboda osobně přivezl do Jihlavy část 3. praporu samopalníků čtvrté divize. Devátého a desátého června tato jednotka vyvezla a vyvedla během čtyřiadvaceti hodin na deset tisíc jihlavských Němců až za rakouské hranice. Na nejhorších zvěrstvech vyhánění v této oblasti se podílely i stovky teprve osmého května u Písku zajatých fašistů Slovenské Domobrany, posledních bojových jednotek Slovenského štátu, které se v bojích proti Slovenskému národnímu povstání „proslavily“ vypalováním vesnic a popravami civilistů. Namísto válečného tribunálu jim československá armáda nabídla volnost páchat další zločiny pod jejím velením.

Další jednotky 4. divize mezitím připravovaly a prováděly vyhnání Němců ze Svitav a celého svitavského jazykového ostrůvku, Brna a z desítek vesnic na jižní Moravě. Všechny podobné akce proběhly s vědomím, a často i za asistence Rudé armády. Posledním velkým zločinem v této části státu byl v noci z osmnáctého na devatenáctého června masakr dvou set šedesáti pěti německých civilistů, převážně žen a malých dětí, na Švédských šancích u Přerova. 4. brigáda touto masovou vraždou navždy zastavila všechny pokusy o organizovaný návrat více než čtyřiceti tisíc karpatských Němců na Slovensko.

Jen o pár měsíců později se vojáci této prapodivné jednotky podíleli i na protižidovských bouřích a protimaďarských operacích na Slovensku. Z celé československé armády byl, díky ostudnému amnestijnímu zákonu č. 115/1946 Sb., za tyto zločiny odsouzen pouze jediný člověk – nadporučík Karol Pazúr.

Tento zákon byl barbarský a my bychom si to měli přiznat. Podryl samu podstatu demokracie a právního státu. Už v létě 1947 vyděšená menšina demokraticky smýšlejících poslanců prosadila v Prozatímním shromáždění vytvoření parlamentní vyšetřovací komise. Bylo však už pozdě. Rakovina se rozšířila a zasáhla celý organismus.

Parlamentní komise zmizela hned v únoru 1948. Politika přikazovala i naznačovala, proč a co nevidět. Bezpečnostní orgány odmítaly vyšetřovat, státní zástupci raději neviděli ani ta nejdrsnější porušení lidskosti či zákonů, soudci odmítali soudit. Vraždy, sériové znásilňování, loupeže – cokoliv postihovalo Němce, bylo prohlášeno za povolené. Státní zastupitelství v Novém Jičíně uzavřelo, že zdokumentovaná opakovaná znásilnění, mučení a dokonce pronajímání sexuálních otrokyň v internačním táboře v Hranicích na Moravě za peníze není trestné, neboť „soulože s Němkami, byť vynucené, jsou jakousi formou spravedlivé odplaty podle par. 1 zákona č. 115/1946 Sb.“

Jen o pár měsíců později odsuzovali stejní soudci na přání komunistické diktatury k trestům smrti či k vymyšleným mnohaletým trestům vlastní občany, Čechy i Slováky.

Právo a zákon nemohou platit jen někdy a jen pro někoho. Buď jsou pro všechny, nebo jen hračkou pro mocné. Ostudná zbabělost zákona č. 115/1946 zničila samu možnost demokratického právního československého státu. Za jeho neslušnost tak platíme dodnes. Aktuálně autor: Jan Urban

Jiří Stránský dnes dostane cenu Arnošta Lustiga

Cenu Arnošta Lustiga za rok 2015 dostane ve čtvrtek spisovatel, scenárista a dramatik Jiří Stránský. Převzít by jim měl ve čtvrtek v poledne v rezidenci pražské primátorky od premiéra Bohuslava Sobotky, který je předsedou čestného výboru ceny.

Cenu pojmenovanou po spisovateli Arnoštu Lustigovi dostávají lidé, kteří se zasloužili o rozvoj společnosti a projevili odvahu, statečnost, lidskost a cit pro spravedlnost. V minulých letech ji obdrželi biskup Václav Malý, moderátorka Kamila Moučková nebo novinář a účastník bojů druhé světové války Bedřich Utitz.

Cenu Arnošta Lustiga založila v roce 2011 Česko-izraelská smíšená obchodní komora v rámci podpory odkazu spisovatele Arnošta Lustiga. Ten se ve svém díle po celý život zabýval tématem holokaustu, který v mládí sám zažil. Soustředil se především na odkrývání vnitřní síly člověka, která mu umožňuje zachovat si lidskou důstojnost a morální hodnoty i v situacích krajního ohrožení.

Stránského tvorba vychází ze zkušeností člověka, který byl za komunistického režimu dvakrát ve vězení. Přesto svou první knížku povídek nazval Štěstí. Jeho univerzitou byl komunistický lágr, kde se od vzdělaných spoluvězňů mnohému naučil. Až do listopadu 1989 byl zakázaným autorem. Z jeho románů Zdivočelá země o osidlování pohraničí po roce 1945 a dalších poměrech v něm a Aukce, ve kterém osudy hrdinů dovedl až do konce 80. let, vznikl televizní seriál.

"Mám dvě kréda, jimiž se řídím. Jedno mě naučil kriminál a to zní, že je škoda každého dobrého slova, které se neřeklo. To druhé mě naučil básník Jan Zahradníček. Když viděl, jak bych chtěl vraždit ty komunisty, tak mi říkal: Jiříku, nerad radím, ale musíš se co nejrychleji zbavit své touhy se mstít a své nenávisti. Protože první obětí budeš ty," řekl Stránský ČTK před pěti lety, kdy slavil osmdesátiny.

Cena Arnošta Lustiga se od roku 2012 předává jedné české žijící osobnosti za rozvoj morálních hodnot ve společnosti. Laureáta této prestižní ceny každoročně volí Výbor Ceny Arnošta Lustiga složený ze 14 osobností české kultury, politiky a vědy.

Benešův duch stále obchází soudní síně

Obvodní soud pro Prahu 2 ve čtvrtek nepřiznal odškodné potomkům zlínského podnikatele Jana Antonína Bati, kteří po státu žádají přes 56 milionů korun. Verdikt není pravomocný a lze se proti němu odvolat.

Peníze se týkají vily a pozemku, který stát podnikali J. A. Baťovi podle Benešových dekretů vzal v roce 1947 kvůli vymyšlené spolupráci s nacisty. Nebralo se v úvahu, že Baťa financoval Benešovu londýnskou vládu.

 Soud ale o 60 let později jméno podnikatele očistil, když verdikt zrušil. Potomkům tak podle jejich žaloby vznikla nespravedlivým rozhodnutím po druhé světové válce škoda značného rozsahu.

Sporu se účastní pět Baťových potomků, kteří žijí v Jižní Americe. Chtějí peníze za zlínskou funkcionalistickou vilu a pozemek. Podle jejich právního zástupce není o nároku pochyb. Soud v Legerově ulici dnes žalobu Baťových potomků zamítl.

Martinská deklarace zřejmě vznik Československa neovlivnila

Britská historička Mary Heimannová má ve své knize "Czechoslovakia: The State that Failed" nejednu pochmurnou tez o tomto státě. Analýzou faktů a historických událostí dokazuje, že glorifikovaný demokrat T. G. Masaryk nedemokratickými způsoby vnutil Čechům a Slovákům soužití v nesourodém Československu, jehož existence byla závislá na západních velmocech. To se zhroutilo v roce 1938 v Mnichově.

Víc než 70 let se 28. října oslavovalo - a v ČR doposud oslavuje - spojení českých zemí a Slovenska do jednoho společného státu-Československa, skutečnost však je taková, že 28. října 1918 na Slovensku snad vůbec nikdo o tom nevěděl. Jednalo se vlastně o vznik českého státu, protože v té době bylo Slovensko stále součástí Uher. 

Je sice pravda, že od května 1918 existovala slovenská Národní rada, ale to bylo jakési formální seskupení, které prakticky nevyvíjelo žádnou činnost, a už vůbec ne pro spojení Slovenska s českými zeměmi, i když už od jara určité signály se na Slovensko donesly. Slovenská politická reprezentace sice věděla, že monarchie je v agonii a hrozí jí rozpad, ale byla pod vlivem uherské vlády a vůbec o vyčlenění Slovenska z Uher asi neuvažovala. A to ani po zveřejnění manifestu císaře Karla ze 16. října o federalizaci monarchie.

Na konci října 1918 se v Turčianském Svatém Martině sešlo asi 200 lidí - setkání bylo deklarováno jako uzavřená schůze - kteří slovenskou Národní radu zredukovali na dvacetičlenný politický orgán složený ze zástupců strany národní , sociálně-demokratické a katolické. Tento orgán potom vydal prohlášení, jakousi kopii pražské Tříkrálové rezoluce, že slovenská Národní rada je jediná oprávněná hovořit za slovenský národ žijící v Uhrách. Večer 30. října 1918 z Vídně do Martina přijel Milan Hodža a přivezl zprávu o kapitulaci Rakouska-Uherska. Na jeho naléhání byla do deklarace připsán text o Wilsonově nótě, na jejíž základě došlo ke kapitulaci. 

Slovebská Národní rada vydala deklaraci, a to bylo vše, na co se zmohla. Na Slovensku byla maďarská armáda, zemi řídili maďarští úředníci a pořádek udržovalo maďarské četnictvo. K skutečnému vzniku Československa, v praxi k diktátu pražské vlády za použití mocenských prostředků, došlo mnohem později. Pravda o vzniku Československa potom byla 70 let překrucovaná a zamlžovaná. První republika jednala se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí jako s koloniemi či polokoloniemi. Slovensko se z české nadvlády osvobodilo nešťastným způsobem v roce 1939. A než se stačilo po válce nadechnou k pokračování v samostatnosti, vnutil mu pomatený Beneš návrat před rok 1939. Lze se divit Slovákům, že se ve společném státě nikdy necítili nejlépe? 

Benešovy dekrety přispěly k německému hospodářskému zázraku

Přestože nacistické Německo okupovalo půl Evropy, v žádné jiné zemi než v České republice není toto období tak vytrvale připomínáno. Bude to asi tím, že válkou téměř nedotčené české země a Slovensko se různými intrikami dostaly mezi vítěze války, bylo vytvořeno nové Československo, které však vítězství hned prohýřilo vyhnáním čtvrtiny obyvatelstva a rozkradením a zničením českého pohraničí.  Na Benešových dekretech tak vydělalo(mimo některých českých osídlenců a národních správců) Německo, nikoli Československo jako stát. S politickými i hospodářskými následky se české obyvatelstvo musí potýkat i šedesát let po válce.

Z dlouhodobého hlediska pro poválečné Německo znamenali sudetští Němci obrovský zisk, pozitivní posun. V průměru to bylo na svou dobu nadprůměrně vzdělané, vysoce kvalifikované a pracovité obyvatelstvo. Pro vývoj německé ekonomiky, především ekonomiky bavorské, byl příchod českých Němců to nejlepší, co si rozbité Německo mohlo přát.

Čeští Němci přišli do Bavorska jako bezdomovci, ale pracovitostí, pílí a odolností, vlastnostmi získanými staletým bojem o přežití v drsném českém pohraničí, si rychle vybudovali nové domovy. Zásluhou rychlého překonání poválečné chudoby a kombinací agrární tradice s moderním průmyslem bylo v Bavorsku vytvořeno současné bohatství představované vzděláním, výrobou technologií a nejnovějším průmyslem a službami.

V padesátých letech byl položen základ známého německého „hospodářského zázraku“, díky němuž se Německo v následujících desetiletích postupně stalo ekonomickým tahounem Evropy. A Bavorsko je příkladem země, která se na tom nejvíce podílela, a také z toho nejvíce profitovala.

Do Bavorska přišlo mnoho sudetských Němců - významná skupina lidí, která brzy splynula s Bavory - původními obyvateli Bavorska. Jistě k tomu přispělo také společné katolické náboženství, jehož zásluhou byly tradiční silné vazby mezi Bavory, Čechy a Rakušany. Bavoři jsou Čechům hodně podobní i jinak. Mají rádi dobré tučné jídlo a mají pověst bodrých pijáků piva a také milovníků zpěvu a hlučné melodické hudby, včetně dechovky. Z celého Německa jsou nám vůbec nejbližší.

Neklidná Šumava: Kvilda

O prázdninách v roce 1959 v šumavské obci Kvilda (Aussergefild) (1.050 m n. m.) režisér Karel Kachyňa natáčel film „Král Šumavy.“ Těžko posoudit jestli tento film měl mimo propagace Pohraniční stráže přispět k propagaci Šumavy. Rozhodně se filmem podařilo oživit obec Kvildu.

Kvilda před rokem 1938

Po uvedení filmu „Král Šumavy“ do kin se do Kvildy, vesnice v hloubi šumavských kopců a lesů, vydával jeden autobusový zájezd za druhým. Lidé chtěli především vidět místa, kde se pohybovali hrdinové filmu v podání populárních herců, jako byli v té době Lukavský, Marvan, Vala, Brodský, Menšík, Švorcová, Havelková a další.

 

Jiří Vala a Jiřina Švorcová ve filmu Král Šumavy

V roce 1959 už Kvilda měla to nejhorší, co postihlo většinu pohraničních obcí, za sebou. Na rozdíl od stovek jiných vesnic, které zcela zanikly, se tehdejšímu režimu podařilo Kvildu udržet při životě. Období úpadku mělo jeden z vrcholů v letech 1953 a 1954, kdy se tam zdržovalo jen velmi málo lidí. Situaci začal řešit ÚV KSČ, který nechal přivézt 12 rodin z jižního Slovenska.

Noví osídlenci byli hned přijati do JZD, jež mělo 7 členů, kteří v něm však nepracovali, a nemělo žádnou půdu. V obci, kde v roce 1938 bylo 1.200 kusů skotu, v roce 1953 zbylo celkem 6 krav. Státní orgány nechaly přivézt krávy a začaly stavět kravín pro 100 kusů. Dále bylo přivezeno dalších 40 rodin osídlenců. Obyvatel však nepřibývalo, protože víc lidí pořád odcházelo, než přicházelo. Během školního roku přišlo do školy 19 nových žáků, ale 20 jich odešlo. Osídlenci nedokázali usušit seno, takže dobytek v zimě trpěl hladem a hynul.

Osada Kvilda byla založena okolo roku 1500 mezi šumavskými pustými pláněmi a rašeliništi, na křižovatce soumarských stezek. Její původní český název byl Gefilda. Kostel sv. Štěpána byl postaven v roce 1765, do současné podoby přestavěn po požáru v roce 1894. V 18. století zde začalo vyspělé lesní hospodářství a vysazování smrkových lesů. První škola byla postavena v roce 1810. Pošta byla na Kvildě od roku 1869, telegraf od roku 1896, telefon od roku 1928. Od roku 1909 zde byly povoleny 2 výroční trhy a 2 trhy na dobytek. Radnice byla postavena v roce 1912. Elektřinu Kvilda měla od roku 1920. 

Kostel svatého Štěpána

V roce 1930 měla Kvilda 1.129 obyvatel německé národnosti a 34 obyvatel národnosti české. Klub českých turistů postavil u Pramenů (Vltavy) turistickou ubytovnu (během nacistické okupace z ní byla věznice pro ruské zajatce). Ve 30. letech už bylo na Šumavě dobré autobusové spojení, Kvildou projížděly autobusy linek Vimperk – Bučina a Volary – Železná Ruda. Kvilda také měla pověst "rudého bodu Šumavy", protože byla jedinou šumavskou obcí, kde starostou nebyl henleinovec, ale sociální demokrat.

V květnu 1945 byla Kvilda osvobozena americkou armádou. Německé obyvatelstvo bylo vysídleno do konce roku 1946. Místo něho přicházeli mladí lidé z měst, kteří podle poznámek českého učitele Slámy (žil na Kvildě od roku 1937) "chovali se jako dobytek." Obsadili usedlosti, ale nic nedělali, zvířata nekrmili, pole neobdělávali, budovy neopravovali, jen prodávali a vybíjeli dobytek. Rovněž národní správci, kteří obsadili obchody a podniky, žili z toho, co po Němcích zůstalo. Provozovny zanikaly jedna za druhou. Byly zničeny i dvě velké pily, které před válkou měly ke stovce zaměstnanců. V roce 1949 byla postavena nová státní pila, ale pro nedostatek zaměstnanců byla rozmontovaná a odvezena jinam. V roce 1950 byl důstojníky ze zeměměřického vojenského útvaru v Praze postaven v Kvildě na návsi pomník jako památka na osvobození Rudou armádou. 

Šumava

Státní orgány vsadily na zemědělství. Úpadkové JZD Kvilda v roce 1957 převzal Státní statek Vimperk. Součástí obce Kvilda se staly osady Modrava, Horská Kvilda a Filipova Huť. Už v roce 1960 však mezi těmito třemi vesnicemi a Kvildou byla vytvořena hranice Plzeňského a Jihočeského kraje, která trvá do současnosti. V témže roce byla na Kvildě dokončena stavba bytového domu se 16 byty. Velká část katastru byla zalesněna. Žít a pracovat v nejvýše položené české obci se lidem nechtělo, ale lákala je letní rekreace, takže přibývaly rekreační objekty podnikové i soukromé, i když nedaleko byl ostnatý drát, a hraniční pásmo střežila Pohraniční stráž. Asi polovina původních budov byla zbořena. V 80. letech minulého století kdosi, inspirován alpskými sedláky, přišel na to, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Zemědělské podniky z nížin, kde byl nedostatek píce, začaly na Šumavu dovážet dobytek, který od jara do podzimu, volně vypuštěný, vypásal louky v okolí Kvildy a ostatních horských obcí. 

Rodinný bunkr uhlobarona B. u Modravy

Po odchodu Pohraniční stráže po roce 1989 se některých šumavských pozemků a skromných ubytoven zmocnili velkoměstští podnikatelé, aby Šumavu využili pro zisk ze zimních radovánek městského obyvatelstva. Zřídili sjezdovky a přestavěli ubytovny na luxusní penziony, které svými cenami, společně s panovačnými strážci Národního parku a ochránci přírody, více odrazují slušné návštěvníky Šumavy, než lákají. Po odchodu vojáků, lesních a zemědělských dělníků se počet trvale žijícího obyvatelstva snížil na poválečnou úroveň. Obec Kvilda nyní má 160 obyvatel.

Neklidná Šumava. Větřní 1938

Ve dnech 17. až 19. února 2014 navštíví prezident Zeman jižní Čechy. Dvě podobné propagační návštěvy se uskutečnily před 2. světovou válkou.

V rámci návštěvy jižních Čech 17. května 1937 do německého okresu Český Krumlov zavítal prezident Edvard Beneš. Na programu byla také návštěva papírny „Ignác Spiro a synové" ve Větřní. Na prostranstvích u brány továrny už v 9 hodin čekaly děti z českých i německých škol z Větřní a okolních obcí. Příjezdová cesta byla lemována špalíry místního německého obyvatelstva, které prezidenta pozdravovalo.

 

Větřní: Kostel sv. Jana Nepomuckého z roku 1937. Architekt Foschum.

Škola ve Větřní byla po výstavbě v roce 1928 nejmodernější německou školou v ČSR (vybavení učeben, kabinety, tělocvična, hygienická zařízení, školní kuchyně, šatny se sprchami, školní hřiště atd.).

K hlavní bráně podniku "Ignác Spiro a synové", s obrovským československým státním znakem a nápisy „Vítáme vás“ a „Willkommen“, přijel prezident Beneš s manželkou před 11. hodinou. Přivítal je za správní radu průmyslníků Ing. Reiser, za továrnu vrchní ředitel Dr. Ing. Klement. Hanu Benešovou přivítaly dvě německé ženy a předaly jí kytice. Prezidentova návštěva v papírně trvala 15 minut.

Tehdy zřejmě sudetští Němci věřili, že Beneš jim pomůže k autonomii německých oblastí, jak to požadoval Henlein. K Hitlerovi do Německa se jim ještě nechtělo, spíš toužili po obnově Rakouské říše z dob Fratiška Josefa I. Na výhodné hospodářské a kulturní kontakty s alpskými zeměmi se nedalo ani po 20 letech zapomenout. Vize o návratu starého Rakouska jim však vzal Hitler v březnu 1938, když Rakousko obsadil. Nezbývalo než se přidat k davu a volat: „Ein Volk, ein Reich, ein Führer!“

20.10.1938 Hitler v Českém Krumlově.

12. září 1938 v rozhlasovém projevu Hitler křičel o hrozném útisku Němců v Československu. Následovaly provokace ordnerů a dalších militantních skupin, které německé nacistické organizace, podle pokynů Reinharda Heydricha, v ČSR už od roku 1937 ilegálně zřizovaly. 13. září 1938 se v Českém Krumlově konala velká protičeskoslovenská manifestace. Policie účastníky rozehnala. Okamžitě se v německém tisku objevily informace o tom, jak Češi bijí pokojné německé obyvatelstvo včetně dětí, žen, bezmocných starců a invalidů. V okrese Český Krumlov bylo vyhlášeno stanné právo. Konrád Henlein prchl do Německa. 17. září 1938 je všemu německému obyvatelstvu na Českokrumlovsku nařízeno odevzdat všechny zbraně. Při mobilizaci 18. září 1938 němečtí muži neuposlechli, namísto do československé armády, utekli do lesů. Při zajišťování pořádku v německých obcích české policii pomáhali němečtí komunisté. Československá armáda zabrala koně německých sedláků, civilní německé obyvatelstvo muselo odevzdat radiopřijímače, motorová vozidla a jízdní kola a muselo jít kopat zákopy u Křenova a Domoradic.

Po podpisu Mnichovské dohody procházely obcemi Českokrumlovska „vítězné“ „Zelené gardy“ tj. němečtí muži, kteří při čs. mobilizaci prchli do lesů. Češi, Židé a němečtí komunisté (ve Větřní vyhrávali volby) prchali do českého vnitrozemí. 3. října 1938 vstoupila na Českokrumlovsko německá armáda, která rozdávala potraviny. Místní Němci „osvoboditele“ přivítali květinami a děkovali Vůdci, že je zbavil husitsko-komunistického útisku. Oblast byla připojena k župě Oberdonau.

20.10.1938 Hitler v Českém Krumlově

7. října přijel německý generál Brauchitsch, aby prohlédl úsek Český Krumlov – Rožmberk nad Vltavou. Byla to zřejmě příprava „velké“ návštěvy. Touto trasou, lemovanou špalíry nadšených obyvatel, přijel 20. října 1938 Adolf Hitler. Bez zastavení, za zvuku kostelních zvonů a houkání továrních sirén, dojel až do Českého Krumlova, kde v 11 hodin ho na náměstí čekaly vzorně seřazené německé vojenské jednotky a slavnostní uvítání. Odtud se Hitler vydal do Chvalšin, kde v hostinci na Horním náměstí poobědval s vojáky. Potom oficiálně odjel na horu Kleť, aby si prohlédl území, které získal.

Tady se informace rozcházejí. Podle jedné Hitler byl při pohledu z Kletě na České Budějovice rozmrzelý, že se mu nepodařilo k Německu připojit i Budějovickou kotlinu. Podle jiných zápisů byla ten den hustá mlha, takže Hitler na Kleť vůbec nejel, protože by nic neviděl. Do Krumlova se vrátil až v 16 hodin a pokračoval přes Větřní a Rožmberk do Lince.

Při zpáteční cestě prý Hitler byl nadšen údolím Vltavy a prohlásil, že úsek Český Krumlov – Rožmberk nad Vltavou patří k nejkrásnějším místům v Německu. Za necelé tři týdny, 8. listopadu 1938, došlo v mnichovském Městském pivovaru k atentátu na Hitlera. Zásluhou „Prozřetelnosti“, jak říkával, zůstal nezraněn. Bylo zabito 7 lidí, 63 bylo raněno.