Odcházel, putoval a navracel se. Budoucí patron tří zemí, sám vykořeněný a bez domova. V Praze odmítaný, v Římě osamocený, mnoha zemím neznámý. Chtěl patřit Bohu. Jenže ve světě, kde každý chrám oslavoval jiného boha, zůstával cizincem.
Svatý Vojtěch procestoval Evropu tak jako ještě žádný jiný Čech před ním. A žádný v ní nezanechal tak silnou duchovní stopu. Učenec, kněz, mnich, biskup, poutník, vyhnanec a světec toužil po sjednocené Evropě na křesťanských základech, usiloval o zviditelnění a začlenění českých zemí spolu s Uhry a Polskem do evropského kontextu, do zorného pole hlavních politických hráčů, kteří formovali tvář tehdejšího světa.
Svými vizemi, vzdělaností a nadhledem předbíhal svou dobu, ve světě, který mu niterně neodpovídal, marně hledal zázemí. Jeho životní putování bylo plné nadějí i zklamání, chyb, konfliktů, pocitů marnosti. Nikde neměl klid, nikde neměl stání. Touha po dokonalosti, po šíření hodnot, jimž sám bezmezně věřil a považoval je za nezbytné po vytvoření lepšího světa, jej hnala stále dál a dál… Až do náruče mučednické smrti. Smrti, která jej měla umlčet, avšak nakonec z něj učinila apoštola Čech i celé střední Evropy.
Narodil se okolo roku 956 jako jeden z potomků Slavníka a jeho ženy Střezislavy do vlivného rodu, jehož domovinou bylo hradiště Libice. Moc, kterou Slavníkovci třímali ve svých rukou, nebyla malá – ovládali východ, severovýchod a patrně i část jihu Čech. Razili si své mince, měli vlastní ozbrojenou družinu. Historikové dodnes nevědí, odkud přesně přišli.
Bystrého hocha nejprve vyučovali kněží z Libice, díky nim se naučil čtení, základům latiny i církevním zpěvům. V cestě za vzděláním pokračoval do německého Magdeburgu, kde pod vedením tamního arcibiskupa Adalberta po devět let pronikal do tajů teologických studií. Jeho kroky vedly do sboru duchovních při Svatovítském chrámu na Pražském hradě. Se svým vzděláním, které v tehdejších Čechách nemělo konkurenci, a rozhledem z cizích krajin se stal pravou rukou prvního pražského biskupa Dětmara.
Mladičké pražské biskupství, založené teprve roku 973, čelilo celé řadě problémů. Lidé byli zvyklí na mnohoženství, holdování alkoholu, sňatky mezi příbuznými, krevní mstu či obchod s otroky. Biskup Dětmar sám žil poměrně v přepychu a nad vrtochy a krutostmi ostatních přivíral zrak.
Po zvolení druhým pražským biskupem v lednu roku 982 Vojtěch usiloval o to, aby se kostely a chrámy staly skutečnými místy pokání, ne obchodu a prázdných řečí, aby duchovní obřady získaly vážnosti a nebyly pouhým gestem bez hlubšího významu. Doufal, že právě skrze duchovní proměnu dokáže svou zemi dovést k vnitřní jednotě i pevnějšímu sepětí s Evropou. Nedařilo se.
Plný zklamání se po šesti letech rozhodl odejít. Netoužil už po ničem jiném než po duševním klidu. Našel jej v klášteře v římském Aventinu, kde žili společně mniši východní i západní církve. I on zde navlékl řeholní roucho a pohroužil se do mnišského života, oddal se víře, modlitbě a pokoře. Skrytý život v ústraní nevedl dlouho. Po necelých třech letech se na přání Boleslava II. vrátil za doprovodu 12 benediktinských mnichů, kteří roku 993 založili v Břevnově Benediktinský klášter.
Vojtěch se zklamáním zjistil, že poměry v zemi se za dobu jeho nepřítomnosti nijak nezměnily. Spojenectví s Boleslavem II. se vytrácelo pod tíhou vzájemných sporů, odhalovala se prázdnota slibů velmožů, napětí mezi Vojtěchem a šlechtou se zostřovalo. Jeho rod Slavníkovců byl v roce 995 na svém hradišti v Libici utopen v krvi, násilně a krutě vymazán z politické mapy Evropy. Rozhodl se odejít.
Se souhlasem papeže se vydal na sovu poslední cestu – nejprve do Polska, nějaký čas strávil v Hnězdně, poté s bratrem Radimem putoval do Pobaltí, do krajiny plné hustých lesů, řek a močálů, mezi lid, který jej nevítali s nadšením. Snad i toužil po mučednické smrti. Dočkal se jí v dubnu roku 997, kdy se na něj vrhla skupina pohanských Prusů. Probodli jej oštěpy a zohavili tělo.
