Vzestup a stagnace křesťanství

 Rodney Stark ve své knize ukazuje, jak a proč se křesťanství přirozeným způsobem stalo většinovým náboženstvím v Římské říši. Rodney Stark (1934 – 2022) byl americký sociolog náboženství. Největší slávu mu přinesla kniha Vzestup křesťanství z roku 1996. Jedná se o knihu čistě vědeckou, sociologickou, vůbec ne náboženskou (teologickou) ani filozofickou. Na základě sociologických argumentů ukazuje, jak se křesťanství z okrajového náboženství stalo v Římské říši během přibližně dvou set až dvou set padesáti let náboženstvím dominantním.

Mnozí autoři v minulosti se domnívali, že muselo dojít k masovým konverzím ke křesťanství, Stark však ukazuje, že takto se náboženství nešíří. Konverze jsou individuální, mezi lidmi, kteří se znají (v minulosti popsal tento mechanismus na příkladu amerických mormonů).

Realistický je nárůst počtu členů o 40 % za desetiletí. Takže odhad (Římská říše měla přibližně 60 milionů obyvatel): 

• rok 40 – 1 000 křesťanů, což představovalo 0,0017 % obyvatel. 
• Rok 50 – 1 400 křesťanů, tedy 0,0023 % obyvatel. 
• Rok 100 – 7 500 křesťanů, tedy 0,0126 %; 
• rok 150 – 40 500 věřících, tedy 0,07 %;
•  rok 200 – 218 tisíc, tedy 0,36 %; 
• rok 250 – 1 milion 170 tisíc, tedy 2 %;
•  rok 300 – 6 milionů 300 tisíc křesťanů, tedy 10,5 %.
•  A konečně rok 350 – 34 milionů křesťanů, tedy 56,5 % obyvatel Římské říše. 

Engels či Nietzsche tvrdili, že křesťanství bylo záležitostí chudých a otroků, tedy nižších vrstev společnosti. To nebyla pravda, lidé z nižších vrstev mají většinou tradiční víru; právě ti vzdělanější a privilegovanější jsou skeptici, a tedy otevření případným konverzím. Od samého počátku byli mezi křesťany patricijové.

Křesťanská misie vůči Židům uspěla; nikoli v tradiční židovské vlasti v Judeji, Samaří a Galileji, ale u helénizovaných Židů v diaspoře, ve městech jako Alexandrie, Antiochie, Efez, Atény, Korint či samotný Řím. Křesťanství jim bylo blízké, protože vzešlo z judaismu, ale zároveň bylo universalistické, podobně jako jim známý a blízký helénský, řecko-římský světový názor. Konverze pro ně byla velmi snadná.

Starověký svět často a opakovaně postihovaly epidemie. Ty dvě největší a nejstrašnější v letech 165 a 251 vedly ke smrti až jedné třetiny (!) obyvatel Římské říše. Pohané před nimi prchali z měst na venkov a o osud nakažených se nestarali, křesťané zůstali ve městech a o nakažené se starali. Mnozí se také nakazili a poté zemřeli, ale mnozí ne; získali imunitu a již jim nic nehrozilo, mohli se o nakažené starat i nadále a ještě intenzivněji. To vedlo k soudržnějším, lidštějším a humánnějším komunitám s menšími ztrátami na životech, což následně zapůsobilo i na pohany a u mnoha z nich vyústilo v konverzi.

U křesťanů měly ženy větší hodnotu než u pohanů. Křesťané se k ženám chovali lépe. Pro pohanského muže byla žena objektem (ať už otrokyní, nebo smluvní manželkou), pro křesťanského muže byla subjektem, osobou rovnou mu v důstojnosti. Mladší než 13 let tvořily u pohanů 20 % ze všech, u křesťanů pouze 7 %. Ve věku 13 až 14 let to bylo u pohanů 24 % žen a u křesťanů pouze 13 %. Ve věku 15 až 17 let se jednalo o 19 % pohanských žen a 32 % křesťanských žen. A ve věku 18 let a více o 37 % pohanských a 48 % křesťanských žen. Křesťanství bylo tedy pro ženy velmi přitažlivé. A pokud se křesťanské ženy provdaly za pohanské muže (ať už šlo o první sňatek, nebo o druhý po smrti prvního manžela), měly na své manžely vliv a vedly je ke konverzi. Pro pohany bylo běžné bránit početí, ale i potraty či zabíjení novorozenců; pro křesťany to bylo zakázané a nemyslitelné: v každém člověku, ať už v ženě, nebo v novorozenci, viděli obraz ukřižovaného Boha. Jinými slovy, porodnost křesťanů byla mnohem vyšší než u pohanů, což rovněž vedlo k šíření křesťanství.

Stark zároveň uvádí, že mučednictví mohlo být pro křesťany racionální volbou, dodávalo totiž autenticitu jejich evangelizačním snahám. Když se odehrávalo veřejně, dodávalo to mučedníkům sílu. Věděli, že jejich smrt, sledovaná všemi, křesťany i pohany, má smysl a dělá velký dojem na všechny, křesťany i pohany. (z pohledu totalitářů, tedy komunistů a nacistů, dávalo smysl, že své oběti mučili a zabíjeli tajně, v žalářích, mučírnách, gulazích a koncentračních táborech…) Římští pohani, kteří křesťany pronásledovali, to nedělali tajně, ale veřejně, a tak mohli křesťanští otcové později konstatovat: Sanguis martyrum semen christianorum. Pro pohany bylo sledování toho, jak krmí lvy křesťany, či gladiátorských zápasů (mnozí z nich, možná většina, byli placení dobrovolníci), dobrou zábavou. Křesťané odsuzovali tyto krutosti, ale i ty, kteří se na ně dívali a bavili se při nich. Křesťané hlásali morální vizi, která byla radikálně neslučitelná s běžnou, banální krutostí pohanských zvyků.

To, co křesťanství dávalo svým konvertitům, nebylo nic menšího než jejich lidskost. Křesťanství nakonec nad pohanstvím zvítězilo, protože v té době zlepšilo kvalitu života svých stoupenců. 

Když se však křesťanství v Římské říši stalo státním náboženstvím, víra křesťanské komunity oslabila, protože se k ní z konjunkturálních důvodů přidalo mnoho oportunistů. Proto je propojení křesťanství se státem, státní mocí a privilegování křesťanství státem pro křesťanství škodlivé, oslabuje jeho autentičnost. Křesťanským politickým ideálem je tedy náboženská svoboda, nikoli „křesťanský stát“ (ať už katolický, anglikánský za Jindřicha VIII., kalvínský Ženeva či pravoslaví ruských autokratů…). 

Křesťanství se přirozeným způsobem stalo většinovým náboženstvím v Římské říši. K vysvětlení toho nepotřeboval žádný zázrak. 

A pokud by se dnešní křesťané v dnešní postkřesťanské Evropě opět chovali jako křesťané, nebude jim – nám – za nějakých sto, dvě stě, dvě stě padesát let opět patřit budoucnost?

Zdroj: POSTOJ.SK

400 let baziliky svatého Petra

 Bazilika svatého Petra, vysvěcená papežem Urbanem VIII. dne 18. listopadu 1626, nadále přijímá lidi ze všech zemí a všech vyznání u hrobu prvního papeže.

Z centra Říma se při pohledu na západ na obzoru objevuje ikonická silueta: kopule kostela, zakončená křížem, se tyčí do výšky 137 metrů k nebi. V roce 2026 bazilika svatého Petra, která označuje místo, kde byl apoštol a první papež , svatý Petr, po své smrti pro Krista pohřben, slaví 400. výročí od svého vysvěcení.

Jen několik kilometrů od ruin někdejší Římské říše svědčí jeden z největších kostelů na světě o síle mučednictví. „Pod kopulí spočívají dva tisíce let zbožnosti a dějin na jednom místě, vrstva po vrstvě,“ uvedl pro Register archeolog Pietro Zander, vedoucí oddělení kulturního dědictví Fabbrica di San Pietro. „Právě zde to všechno začalo: svatý Petr byl umučen… a zde odpočívá.“

Dnes sem nadále proudí poutníci i turisté z celého světa, aby navštívili toto místo mimořádného historického, uměleckého a duchovního významu. „Svět se od inaugurace tohoto kostela v roce 1626 výrazně změnil. A přesto jedna krásná věc zůstává stejná… příchod lidí,“ uvedla historička umění a dlouholetá průvodkyně v Římě Elizabeth Lvová. „Ve ‚farním kostele celého světa bylo vždy cílem přijmout co největší počet lidí v‘,“ dodala.

Lidé z celého světa přijíždějí do Říma, aby viděli Koloseum a další památky antického Říma, „ale tato mimořádná společnost, která nám tolik dala, od inženýrství po právo, je dnes pohřbena pod prachem… 

Bazilika svatého Petra (tzv. „Stará svatopetrská bazilika“), postavená za Konstantina ve 4. století, byla vybudována na základech římské nekropole, kde spočíval její patron. Jižně od baziliky se kdysi nacházel Neronův cirk, starověká aréna, která byla rovněž místem hromadného mučednictví křesťan : 

Svatý Petr byl umučen roku 64 po Kristu za vlády císaře Nerona v cirku nedaleko místa svého pohřbení. Po jeho smrti „se k jeho hrobu sjížděly zástupy z celého světa“. Kolem tohoto hrobu „vyrostl kostel“ a v době výstavby původní baziliky už bylo toto místo centrem úcty více než dvě století. Roku 326 císařem Konstantinem postavena první bazilika zasvěcená svatému Petrovi, musely být splněny dvě podmínky: zaprvé se musela nacházet přesně na místě svatého Petra; zadruhé musela být velkých rozměrů.“Konstantinovská bazilika existovala po dobu 1 200 let. Byla impozantní, „ale v té době už nebyla dostatečně prostorná“, aby pojala všechny věřící. Nesla stopy času a její konstrukce se začínala zhoršovat.“ Neúspěšné pokusy o obnovu a rozšíření staré baziliky nakonec vedly k rozhodnutí ji zcela zbourat a znovu postavit. Roku 1506 položil papež Julius II. základní kámen toho, co se mělo stát „novou bazilikou“. Julius II. také založil Fabbrica di San Pietro, dílnu pověřenou dohledem nad výstavbou a výzdobou baziliky. Tento úřad je dnes odpovědný za zachování uměleckého dědictví stavby. Fabbrica rovněž spravuje historické archivy umístěné v prostorách pod klenbou baziliky. Archivní dokumenty — sahající od roku 1513 až do současnosti — „obsahují popisy prací, jejich náklady i potvrzení o platbách; jejich tříděním můžeme rekonstruovat dějiny svatého Petra,“ uvedl Zander.

Dne 18. listopadu 1626 papež Urban VIII. slavnostně vysvětil baziliku svatého Petra při obřadu, který začal vnějším požehnáním stavby svěcenou vodou a skončil mší. Mezitím papež pomazal mozaikové kříže posvátným olejem (svatým křižmem) a svou berlou nakreslil písmena řecké a latinské abecedy do popela rozprostřeného na podlaze. Podle svědectví očitého svědka dochovaného v bazilice den předtím tisíce lidí procházely ulicemi vyzdobenými květinami od baziliky svatého Marka poblíž Piazza Venezia až k bazilice svatého Petra a obklopily kostel „jako ve velkém objetí,“ uvedl Zander. Bylo to vyvrcholení více než 120 let nezdarů, přerušených staveb a proměnlivých plánů, na nichž se podílely desítky nejvýznamnějších umělců a architektů renesance, včetně Bramanta, Rafaela, Antonia da Sangalla, Michelangela, Carla Maderna a Gian Lorenza Berniniho. V době svého vysvěcení nebyla obrovská bazilika o délce 186 metrů (kostel tak rozlehlý, že by se do něj vešly největší katolické kostely, baziliky i katedrály světa) ani zdaleka dokončena. „Stále chyběla výzdoba, chyběly mozaiky, chyběly oltářní obrazy,“ uvedl Zander. Náměstí i slavná Berniniho kolonáda byly dokončeny až o 40 let později.

Podle kardinála Maura Gambettiho, arcikněze baziliky svatého Petra od roku 2021, navštívilo během Jubilea naděje v roce 2025 baziliku svatého Petra přibližně 20 milionů lidí. V hlavní turistické sezóně bazilika průměrně přijme asi 40 000 návštěvníků denně. Pod vedením kardinála Gambettiho bazilika reagovala na příliv turistů inovacemi jak v oblasti návštěvnického zážitku, tak i svátostného života u svatého Petra. Kromě obvyklých bohoslužeb — mší, adorací a zpovědí — nabízí kostel každý týden také půlhodinu živé duchovní hudby a eucharistickou adoraci po skončení bohoslužeb. V listopadu loňského roku vedení rovněž zřídilo „prostor naslouchání“, kde mohou návštěvníci hovořit s knězem nebo vyškoleným laikem. Ačkoli vstup do baziliky zůstává zdarma, ti, kteří chtějí strávit méně času ve frontě, si nyní mohou rezervovat návštěvu online za příplatek 7 eur (8 dolarů). Mezi další placené zážitky patří výstup na kopuli, návštěva nekropole či pokladnice nebo také prohlídka imerzivní 3D rekonstrukce baziliky. Připravují se i další projekty: malá kavárna na střeše baziliky, která nabízí nápoje a lehké občerstvení, rozšiřují se prostory a vedení rovněž oznamuje otevření veřejných výstav v prostoru obklopujícím dvě ze čtyř vedlejších kupolí baziliky. Cílem je „pokoušet se co nejvíce rozptýlit davy a podpořit rozlišení… mezi těmi, kteří mají spíše historický či umělecký zájem, a těmi, kteří jsou motivováni především náboženskou vírou,“ uvedl kardinál Gambetti na tiskové konferenci v únoru. Lvová uvedla, že většina novinek v bazilice — například „rychlý vstup“ pro časově vytížené návštěvníky — představuje snahu přizpůsobit se moderní době, i když to někdy může působit dojmem „příliš mnoha věcí najednou“. Zároveň vyjádřila obavu, že oddělování zkušenosti běžného návštěvníka od zkušenosti věřících katolíků může odklánět od původní myšlenky baziliky otevřené všem. „Krása kostela byla navržena tak, aby vedla návštěvníky k úžasu a k adoraci,“ uvedla Lvová. „Nezapomeňte, že každé dílo vytvořené v této bazilice mělo za cíl přiblížit lidi Bohu.“

Veselý lékař-xenofob

 Paní je 85 let, je z Ukrajiny, z města které už neexistuje, ani trosky, nic prostě. Paní chodí o chodítku, minulý rok ji srazilo auto. Jdeme za panem doktorem, vysvětluju, proč paní přišla, s čím se léčí. Dá pokyn, ať se svlékne a lehne na lůžko.

Doktor začne se ptát, odkud žena je, odpovídám, že z Ukrajiny. Začne se ušklíbat a ptá se, za co tady žije, říkám, že má humanitární dávku (opakuji, že po zaplacení ubytovny nemá ani životní minimum).  Doktor se ušklíbá. Pak se zeptá, proč sem přijela, proč nezůstala na Ukrajině. Odfrkne si, když řeknu, že je klientka pojištěna, řekne "Bohužel" a začne počítat, kolik je tu zbytečně živeno a léčeno Ukrajinců.

Další pobyt v ordinaci neměl význam. Poprosila jsem ženu, ať bez vyšetření se oblékne. I ona pochopila o co jde, nejedná se totiž o ojedinělé chování vůči cizincům. I doktoři mohou být ostudou demokratického státu, v jehož ústavě je mezinárodní listina lidských práv a svobod. (kráceno)

Zdroj: Mary Dobra

Oteplování je od lidí, nebo od Boha?

 Většina médií prostor převážně poskytuje lidem, kteří říkají věci, které ve svém výsledku slouží kapitálu – ať už jsou pravdivé či nikoli, ať už dávají smysl či nikoli, ať už mohou urychlit katastrofu či nikoli.

 Zatímco obnovitelné zdroje jsou často levnější než fosilní paliva, fosilní paliva jsou výnosnější, protože využitelné zásoby jsou omezené a každou z nich může monopolizovat jediná korporace, zatímco ceny mohou v době války nebo chaosu náhle vyletět do výšin. Téměř všichni velmi bohatí do nich masivně investují. Výsledkem je, že jakýkoli pokus o omezení využívání fosilních paliv je vnímán jako třídní boj. 

Takže „přijměte středomořský životní styl“. Ale bez vína, které, jak lamentuje další sloupek v Telegraphu, je „znečištěno kouřem“ ze všech těch požárů vyvolaných nějakou nezmíněnou a záhadnou silou. A bez jídla, jehož produkce je díky suchu a vlnám veder vážně ohrožena v jižní Evropě, stejně jako tady. A bez vaší krásné chaty, která mohla shořet. Nebo bez svěží zelené krajiny, která také padla za oběť plamenům. Nebo bez příjemných letních teplot, které nyní nahradilo vražedné horko. No tak, víte, co tím vlastně myslím: přijměte smrt.

Diskutovat podle Masaryka lze jen v diktatuře

 Demokracie je diskuse, učil naše předky Tomáš Garrigue Masaryk. Je třeba naslouchat jiným lidem, používat důkazy, nikoli křik, a v klidu hledat společnou cestu. Předchází to hádkám, všichni mají šanci říct svůj názor a posiluje to důvěru ve stát a lidi kolem nás. Když si to takhle shrnete, řeknete si, jak je možné, že se to neprosadilo do praxe?

Diskutovat o státním rozpočtu? Je to aktuální téma. Podle Masarykových pouček nelze!

Nicméně, na druhou stranu uváženo, o čem tady chcete diskutovat? Samozřejmě, že ideální rozpočet je vyvážený nebo dokonce lehce přebytkový, aby byla rezerva na horší časy. Takto zpravidla hospodaří rodina a dobře vedený podnik. Za Klause byl rozpočet přebytkový do roku 1995 a pak za Babiše v roce 2016 (to byl ministrem financí) a v roce 2018, to už byl premiérem. Jenže pak přišel covid. Babiš měl skvělý nápad zrušit superhrubou mzdu v době, kdy bylo jasné, jak zničující torpédo pro ekonomiku ten covid je. Ke geniálnímu Babišově nápadu se připojili Petr Fiala a Tomio Okamura a tato trojice mudrců vrazila ideji vyrovnaného rozpočtu smrtelnou kudlu do zad. Většina to chtěla. O čem tedy tady chcete diskutovat? Navíc, Fialova vláda, sestava nyní v opozici, nezanechala dluh ve výši 1,2 bilionu korun.

Masaryk jako filozof mohl spoustu rozlišných událostí shrnout do jedné věty.. Demokracie je skutečně diskuse. Jednou takhle odpoledne se sejde skupina kompetentních mužů a žen a ve vlídné atmosféře porozumění vyjádří jednotný názor. Tak tohle je příběh na úrovni pohádky o Karkulce. V realitě je diskuse dlouhodobá, trvalá politická a mediální řežba. Řevy a podrazy, účelová spojenectví a věrolomné zrady. Jen jedno je důležité, aby byla možnost řvát a okopávat kotníky. Jakmile se někdo v tom pokusí zjednat pořádek, je zle. Jako kdysi v naší škole, kde rozčílený učitel říkal. "Když budete diskutovat, nebudu s vámi diskutovat.!"

Stát vychoval, stát musí zaměstnat, stát musí zaplatit

 Motivace určuje výsledek. To je univerzální zákon lidského chování.  Český stát a veřejná sféra selhaly. Masivně podporují vznik a existenci bezoborových studií a všeobecný nástup diplománie. Dopustily, aby na řemeslné dovednosti a jakoukoli jinou práci, bez ohledu na její společenskou prospěšnost, dopadl stín méněcennosti. Motivují mladé lidi ke studiu nesmyslných oborů a finančně podporují vznik početné třídy lidí, pro něž jsou neziskovky jediné možnosti pracovního uplatnění. Rozhodující není dovednost, praxe, ale titul, a jakýkoli.

To vše naprosto v rozporu se zdravým rozumem, který přesvědčivě definovala filmová hláška „Pán Bůh nadělil každému dle svého uvážení, Kelišová”. Země je zaplavena množírnami expertů, kteří jsou bez státních peněz odsouzeni k nezáviděníhodné představě, že by se museli živit prací. Proto stojí na barikádách v první řadě, nemilosrdně bojují za zachování svých privilegií a neváhají označovat své spoluobčany výrazy, které by v obráceném gardu slavná nestranná justice okamžitě stíhala. 

 Když je král nahý, a nevinná holčička řekne, že je nahý, nemění se tím faktický stav věci. Pouze dojde ke sladění slov a reality. Pro rádce, kteří přehazují královu pokladnici, je to samozřejmě nepřijatelné. Proto tolik křičí. Uchránit ji není jednoduché. Za velkou louží pečlivě studovali zkušenosti antického Řecka a Říma a dospěli k závěru, že nejlepší bude namíchat to lepší z monarchie, aristokracie a demokracie. 

V USA, musí fakulty prokázat, že průměrná mzda jejich absolventů je vyšší než u osob, které žádnou vysokou školu nemají. Pokud ne, ztratí nárok na podporu federální vlády. Něco takového v českých podmínkách očekávat nelze, protože není potřeba.

Česká představa národního státu je trapná

 Představa, že demokratický stát může být postaven jen na národním základě, je v našem politickém diskursu pevně zabydlená a zdaleka není jen výsadou konzervativních nacionalistů. I liberálové jsou evidentně přesvědčeni, že občanské svobody a svoboda národů jsou nedělitelné, takže jedno nemůže existovat bez druhého.

Naše pojetí národa pochází z lidového vyprávění v písemné úpravě Aloise Jiráska. Jsme stále školní četbou přesvědčeni, že národ je jakési přirozené společenství, že existence českého národa není náhoda a že jsme srdcem a pupkem Evropy od nepaměti. Představa, že jen český národ zaručuje demokracii, protože svoboda občanů vychází z buditelského pojetí národa. Podle buditelů a jejich následovníků tady byl český národ pořád, jenom občas spal.

Lidé se vždy potřebovali sdružovat do různých společenství. Ovšem dříve, než na národním základě se lidé spolčovali na základě jiných kritérií. Dlouhou dobu byla klíčová příslušnost k nějakému stavu. Česky mluvícímu šlechtici byl mnohem bližší německy mluvící šlechtic než česky mluvící pacholek. Dalším kritériem byla příslušnost k panovníkovi a pak samozřejmě víra, která spojovala lidi bez ohledu na to, jakým jazykem se dorozumívali.

Národ jako společenství lidí, kteří sdílejí společný osud – tedy vyprávějí si o sobě příběh, kterému všichni věří a který dává jejich společné existenci nějaký smysl, vznikl až v období romantismu. To je i případ českého národa, který nevznikl proto, že bychom byli od přírody jedna rodina. Přitom naše genetická výbava je velice pestrá a převažují v ní víc Keltové a Germáni než Slované.

Národy mohou být definovány různě. Americký národ, který byl dlouho pokládán za vzor demokracie, je napůl politický a napůl náboženský projekt. Identitu příslušníka amerického národa určuje věrnost ústavě USA a víra v Boha. Identitu českého národa určuje především jazyk, kultura a skutečná i vysněná a podle potřeby pokroucená minulost. 

Základní příběh českých dějin, který určil naše vnímání historie, vymyslel a sepsal František Palacký. Z něho pak vycházeli všichni další interpreti naší historie, jako byl Alois Jirásek, Tomáš Garrigue Masaryk, ale i Zdeněk Nejedlý. Palacký postavil na vrchol dějin husitství. Alois Jirásek je klíčovým popularizátorem husitského loupení a porážení katolíků představovaných národem německým. Předcházel Jiráskův mýtus o praotci Čechovi nebo kněžně Libuši, o husitství jako vzoru zabijácké a paličské šlechetnosti, potom Bílá hora a německý útlak jako „doba temna.“ Jirásek dále tvořil jasné české hrdiny a jasné německé padouchy a posílil neomylnost historického poslání českého národa. 

Jiráskovu pokračovateli Tomáši Garriguovi Masarykovi se rovněž podařilo implantovat do českého povědomí přesvědčení o demokratickém a humanitním charakteru husitství. Vybral si z husitství jen jeden radikální výhonek Jednoty bratrské, a na něm pak postavil celou osu českých dějin směřující k humanitě a morálnímu pokroku. Masaryk především dbal o svou popularitu. Rozděloval dějiny na „dobré“ a „špatné“. Vyloučil úspěšné období baroka, protože Habsburků se bál a nenáviděl je. O komunistický výklad české historie se starají od roku 1948 až dodnes i matoucí historické filmy Otakara Vávry. Součástí české historie je však, ať si přejeme nebo ne, i poválečných 45 let vlády komunistů, které nelze vyloučit a dopustit se stejné chyby, jako když Masaryk z historie vyloučil katolické baroko.

Nadšení 19. století pro svobodu národů nepřineslo Evropě požehnání, ale 150 let nesnášenlivosti. Ukázalo se, že emoce spojené s národní mytologií jsou největším rizikem pro svobodu občanů a suverenitu států. 

Zpátky ni krok, heslo současnosti

 Takzvaní bojovníci za demokracii jdou za svým dobrem tak, jak ho chápou oni sami. Chtějí dobro a realita je nezajímá. Vůbec je nezajímá analytický pohled na věc, strukturní problémy společnosti, prostě dělají velké dobro a je jim jedno, co říkají lidé jako Kalousek, Horská, Rusnok, Hornochová, Hampl, Prokop o věcné povaze krize demokracie a státu u nás.

Snížením daní při rušení superhrubé mzdy do konce roku 2025 vypadlo půl bilionu ze státního rozpočtu a každý rok je to dalších 150 miliard. Mojmír Hampl, opravdu on, řekl, že pokud jde o zdravý státní rozpočet, půl problému by bylo vyřešeno prostým návratem k daním před covidem. Helena Horská řekla v září 2024 v OVM, že máme extrémně vysoké daně pro nízkopříjmové a extrémně nízké daně z majetku. Simona Hornochová řekla v médiích opakovaně, že veškeré daně u nás jsou nastaveny ve prospěch bohatých. Všimne si toho někdy někdo z bojovníků za demokracii?

Konzervatizmus je nepřítelem ideologií

 Konzervatismus existuje jako myšlenkový a politický proud. Konzervativní myšlenkový a politický proud se definuje obtížně, konzervativci se mnohem snadněji shodnou na tom, proti čemu stojí, než na tom, pro co vlastně jsou. Tam už mezi nimi nastávají rozdíly. A co konzervativní temperament? Shodneme se alespoň na něm? Jaký temperament má člověk konzervativní?

Za prvé, konzervativec musí být zároveň poslušný i rebel, zároveň loajální i rebelující, tudíž revolucionář – či přesněji a lépe řečeno, kontrarevolucionář. Musí být poslušný a loajální vůči tomu, co je pravdivé, dobré a krásné –, proto musí být rebelem proti nepravdě, zlu a ošklivosti.

To v současnosti znamená, že musí být především proti ideologiím. Jak proti těm démonickým – nacismu a komunismu –, tak i proti těm trapně otravným: multikulturalismu, genderismu, či jeho nejnovější mutaci, trans-genderismu.

Konzervativci Západu v minulosti porazili monumentální, leč monstrózní ozbrojené ideologie nacismu a komunismu; a nyní si někdo myslí, že kapitulují před trpasličími ideologiemi progresivismu, levicového liberalismu a politické korektnosti? Za co je mají? Co si o nich vůbec myslí?

Za druhé, pro konzervativního člověka je příznačná vděčnost; konzervativní člověk je člověk vděčný. Vděčný za všechna požehnání, kterých se nám dostalo. Jak už jsem uvedl výše, posledních téměř třicet let žijeme v bezprecedentní svobodě, bezpečí a prosperitě.

Již téměř třicet let žijeme – měřeno našimi dějinami – uprostřed zázraku: takovou svobodu i bezpečnost zároveň jsme v naši historii snad nikdy neměli.

Za třetí, vděčnost činí člověk šťastným. Lidé, kteří jsou si vědomi toho, že mají být za co vděčni, tj. lidé konzervativní, jsou většinou šťastní; a rozhodně šťastnější, než jejich oponenti. Jen se na ty oponenty podívejme: nevidí důvod ke vděčnosti, všude vidí jen samé křivdy a důvody ke stížnostem, jsou mrzutí a rozezlení.

A mají tolik práce, tolik úkolů: zachraňovat velryby, deštné pralesy, bojovat proti změnám klimatu, dovážet imigranty, uvalovat kvóty, integrovat segregované toalety – segregované na základě cis-genderu a integrovat je ve zájmu trans-genderu –, prostě vyřešit a napravit všechny křivdy světa. Tolik práce, tak málo času…

Lidé konzervativní mohou být šťastni, protože nejsou ideologové. Mají vlastně povinnost být šťastní, veselí, dobré mysli a hodně se smát. Smát se svým odpůrcům a vysmívat se jim, protože jsou vskutku směšní a absurdní. Musejí být radostní, těšit se ze života a dobře se bavit. Konzervativci jsou prostě lidé, kteří mají radost ze života a jsou ochotni ji hájit.

zdroj: (MUDr. Roman Joch: BUDOUCNOST KONZERVATISMU. TRANSATLANTICKÁ PERSPEKTIVA)

Kulturní krajina je dílo konzervativních zemědělců, nikoli rekreantů

 Zelený konzervatismus pro Českou republiku neznamená slepé přikyvování každému nápadu teoretiků z Bruselu Berlína nebo Prahy. Konzervatizmus má vycházet z praxe, z života lidí, kteří v krajině žíjí a mají předpoklady chránit kulturní českou krajinu, neboť ta v sobě nese stopy tvrdé práce, tradic, utrpení venkova, hrdosti a jiných příběhů našich předků. Starost o krajinu má vycházet z přirozené lidské touhy žít v příjemném prostředí. Znamená to také obranu energetické suverenity. Ekologická opatření nesmí být samoúčelná, musí také dávat ekonomický smysl. 

Dalším ničením vlastního průmyslu, zemědělství a veřejné dopravy pod sebou dokonale "podřízneme větev." Závislost na zahraničních potravinách a průmyslových výrobků, může vyvolat závislost českých politiků na těch státech, které si počínají obezřetněji. Likvidace zemědělství a průmyslu se musí automaticky projevit hustější kamionovou dopravou dovážející produkty ze zahraničí. Následkem je další zvýšení emisí a prachu v ovzduší a oteplování země. Bezmyšlenkovité vyznávání elektřiny je zřejmě  módní záležitost do doby, než se zjistí, že výroba elektřiny, elektrických přístrojů a baterií je stejné nebo větší likvidování životního prostředí jako fosilní paliva.

Místo abstraktních uhlíkových cílů se musíme zaměřit na to, co lidi u nás skutečně pálí:

Smysluplné a zodpovědné územní plánování a urbanismus, respektující hodnoty krajiny

Rozumná péče o krajinu, včetně starosti o zadržování vody v krajině a boj se suchem.

Rozumné, nebyrokratické lesní a vodní hospodaření

Podpora kulturního zemědělství a zemědělců, kteří obdělávají půdu tak, aby se na ní dařilo výrobě potravin a zároveň byla nadále prostředím pro život polní a lesní zvěře.

Konzervativci z venkova nesmí ekologii ignorovat. Musí ji však odebrat panelákovým aktivistům a vrátit jí zdravý rozum. Požadavek péče o přirozené prostředí a jeho ochranu není žádným revolučním projektem, naopak hluboce konzervativní povinností.