Praha zná jméno nového arcibiskupa. Je jím Stanislav Přibyl.

 Pražský arcibiskup Jan Graubner na jaře skončí ve funkci. Sedmasedmdesátiletý duchovní byl primasem českým od května 2022. O rok později při dosažení svých 75. narozenin poslal papeži rezignační dopis. Svatý otec ho ale požádal, aby v čele českých katolíků setrval. Graubnerovým nástupcem se stane dosavadní litoměřický biskup Stanislav Přibyl, informoval Svatý stolec. Úřadu se ujme 25. dubna.

Graubnerovo jmenování pražským arcibiskupem způsobilo před třemi lety překvapení kvůli jeho vysokému věku – všichni biskupové starší 75 let jsou povinni zřeknout se svého úřadu a nabídnout papeži rezignaci. Navíc to bylo v historii teprve podruhé, kdy se arcibiskupové střídali mezi Čechami a Moravou.

Primasem českým se po Graubnerovi stane litoměřický biskup Stanislav Přibyl. Čtyřiapadesátiletý kněz, rodák z Prahy a redemptorista, dříve vedl Arcidiecézní charitu Praha. Následně působil jako generální sekretář České biskupské konference.

Přibyl studoval na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, vysvěcen na kněze byl v roce 1996.

Jmenovaný arcibiskup zdůraznil, že si ve své nové roli klade za cíl i nadále „utvářet církev jako domov pro všechny věřící, který je ale otevřený všem lidem dobré vůle, především těm, kteří stojí v jakémkoli smyslu slova na okraji společnosti.“

vůj nový úkol přijal od papeže Lva XIV. „s chvěním a vědomím tíhy zodpovědnosti, přesto však v důvěře v Boha a s radostí“, informovala pražské arcidiecéze.

Chceme Ježíše, nechceme církve! Chceme veřejnou dopravu, nechceme vlaky a autobusy!

 Stále často slýchám myšlenku: Ježíš chtěl následovníky, ale ne instituci církve. Je to jako říct: „Jsem pro vzdělání, ale proti školám“ nebo „Jsem pro fotbal, ale proti fotbalovým klubům.“ To je prostě nepřijatelné. Obsah bez formy je jako voda: odteče. 

První věc, kterou je třeba o Ježíši říct, je toto: Byl pozoruhodně konkrétní. Nenapsal knihu, ale formoval lidi. Nezanechal po sobě individuální prohlášení, ale komunitu. Své poselství nesvěřil „lidstvu“, ale dvanácti velmi specifickým mužům, z nichž alespoň čtyři se zdáli být zcela nevhodní. Ti, kdo tvrdí, že Ježíš nechtěl církev, ho vykreslují jako jakéhosi odtažitého morálního filozofa, přitom ve skutečnosti jedl se svými učedníky, cestoval s nimi, káral je, posílal je ven a musel řešit jejich spory. To není duchovní kouřová clona. Je to mladá organizace.

Protiargument je obvykle: „Církev nemůže být Boží, protože je tak lidská.“ Ale přesně stejný argument by mohl být použit proti vtělení: „Bůh se nemůže stát člověkem, protože člověk je tak omezený.“ Koneckonců, křesťanství je víra, že Bůh působí právě skrze člověka. Ne navzdory člověku, ale skrze člověka.

V evangeliu podle Matouše je zajímavý úryvek, kde Ježíš říká něco, co mnoho moderních lidí považuje za velmi zvláštní. Prohlašuje: „Na této skále zbuduji svou církev.“ Ne: „Něco se jednou objeví.“ Ani: „Něco vynalezneš později.“ Ale: zbuduji svou církev. Zajímavé je, že lidé, kteří tvrdí, že „pouze následují Ježíše“, často začínají Ježíše opravovat.

Ježíš udělal ještě něco jiného: stanovil autoritu. Řekl svým apoštolům: „Kdo vás poslouchá, naslouchá mně.“ Tohle není poezie. Není to zbožná atmosféra. To je autorita. A zde se dotýkáme hluboce paradoxního bodu: ti samí lidé, kteří nazývají církev příliš autoritářskou, často věří, že jejich vlastní interpretace má absolutní autoritu. Ale sám Ježíš stanovil autoritu. V Matoušovi 16 a 18 mluví o „klíčích království nebeského“, o „svazování a uvolnění“ a o rozhodnutích, která jsou „uznána v nebi.“ To je právní jazyk. Ne poetická obraznost, ale řeč odpovědnosti a vedení. Apoštolům říká: „Kdo vás slyší, slyší mě.“ To je docela šokující tvrzení. Ježíš spojuje svou autoritu s lidmi, ne s jednotlivými výklady. Církev bez autority je nemožná. A Ježíš to věděl.

Ze skupiny apoštolů si Ježíš vybere jednoho muže: Petra. A úžasné na tom je, že Petr není hrdina. Nechápe Ježíše. Mluví příliš uspěchaně. V rozhodujícím okamžiku to popírá. A Kristus na tomto muži staví svou církev. Ne proto, že by byl dokonalý, ale protože mu bylo odpuštěno. Církev je založena na pokání, nikoli na morální nadřazenosti. Církev bez hříšníků by nebyla církví, ale muzeem, a i tam by sochy měly praskliny.

Myšlenka, že „Ježíš nechtěl církev“, by byla pro rané křesťany zcela nepochopitelná. Pro ně nebyla církev pozdějším doplňkem, ale přirozeným důsledkem Ježíšova života, smrti a vzkříšení. Když Ignác Antiochijský říká: „Kde je biskup, tam je církev“, nebrání moc, ale zachovává jednotu.

Nemůže existovat duchovní instituce? Opravdu? To je nebiblický rozpor. Bůh se stává člověkem: vtělením. Milost se odehrává skrze viditelná znamení: svátosti. Láska se formuje ve strukturách, jako je manželství. Církev bez lidských struktur by byla přímo gnostická: duch bez těla. Ale křesťanství je vždy: mysl a tělo, milost a řád, tajemství a organizace.

Aby bylo jasno, nikdo nepopírá, že pozemská církev udělala mnoho chyb, byla zneužita a zneužila moc. Ale Jidáš už zde byl, Petr zapřel Ježíše, apoštolové se rozprchli. Lidská slabost nevyvrací božský charakter instituce. Potvrzuje, jak realistický Ježíš byl. Nestavěl svou církev na dokonalých lidech, ale na omilostněných hříšnících.

Co je opravdu v sázce? Kdyby Ježíš nechtěl církev, nikdo by neměl právo autoritativně hlásat jeho učení; každý by byl svým papežem, jeho svátosti by byly jen lidskými rituály a křesťanství by nakonec bylo soukromou spiritualitou. Ale pokud Ježíš chtěl církev – a vše na to ukazuje – pak církev není překážkou mezi námi a Kristem, ale nástrojem, skrze který působí. Protože bez církve se nauka rozpadá, eucharistie mizí a láska se stává pouhým názorem. Víra bez instituce církve je pocit s omezeným datem spotřeby. Církev není klecí pro Ducha svatého, ale hrudníkem, který chrání srdce.

Bez církve by Bible neexistovala, protože ji sestavila církev. Vždycky mi přišlo nesmírně zvláštní, že lidé nedůvěřují církvi, ale důvěřují knize, kterou znají jen díky této církvi. Jinými slovy, církev existovala před Biblí.

Zdroj: Kath.net 

Trump má ideální schopnost vítězit

 V tomto týdnu se mnozí v Evropě znovu nadechli, neboť Donald Trump ve věci Grónska ohlásil, že se zříká násilí. Tento muž se svou neustálou sebechválou, se svou nevypočitatelností, lhaním a vším dalším, není ani plyšovým medvídkem na hraní, ani intelektuálem ve smyslu toho, co si pod tím představujeme. V žádném případě ale nelze popřít, že je úspěšnější než většina jeho protivníků. 

Trump náleží k typu politika, který v Německu neexistuje: businessman, všemi mastmi mazaný, makléř s nemovitostmi, v jehož očích politika funguje jako poker. Kardinál Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt, to definoval slovy: „Morálka, která se domnívá, že přelstí věcnost a ekonomické zákony, není morálkou, nýbrž moralizmem, tedy opakem morálky. Morálka, která chce učinit něco dobrého, musí vycházet z reality a jejích zákonů – a ne z prázdných frází.“

EU zanedbala svou obranyschopnost, vybudovala namísto toho nebetyčnou byrokracii a „nafouklé“ státy – v naprosté většině zabývající se hamižností, i leností. V Německu se k tomu přidalo sebezničující zelené „dobrodružství“, znamenající ekonomickou závislost na státech silnějších a rozumnějších.

 Vládne totiž síla: USA, Rusko, Čína. Podobně jako koloniální mocnosti dříve. Co by mohl Trump jako další nyní učinit? Ukrajina je plně závislá na americké zpravodajské službě. Bez USA je její vzdušný obranný systém téměř nefunkční. Příští „Deal“ by mohl znít: Grónsko versus přežití Ukrajiny.

Opoziční poslankyně nepotřebují znát ústavu

Jestliže opoziční poslankyně bez uzardění veřejně označují premiéra za vilného starce, potom se opravdu nemůžeme divit tomu, že roste násilí na seniorech a že se z veřejného prostoru vytrácí elementární úcta ke stáří. Jazyk politiky není neutrální kulisa. Je to vzor. A často bohužel ten nejviditelnější.

Útoky proti seniorům povětšinou nevyplývají z jejich věku, ale spočívají v tom, že senioři si hodně pamatují a jsou odolní vůči překrucování historie a skeptičtí vůči slibům politiků. A právě pamětníky se pokouší politická a mediální progresivistická scéna vymazat, znectít, zesměšnit a případně jim odebrat hlasovací právo. Francouzské přísloví říká:"Čert hodně ví ne proto, že by byl chytrý, ale protože je starý!"

Jestliže pravidelně můžeme v Novinkách číst, že největším přestupkem na silnicích není rychlost, alkohol a drogy, ale věk, nemůžeme se divit arogantnímu chování mladých lidí, jestliže z nejvyšších pater politiky slyšíme, že stáří je směšné, trapné, obtěžující nebo podezřelé, proč bychom se měli divit, že se stejný postoj přelévá i do běžného života „spodních deseti a půl milionu“? 

Když je senior v politické debatě redukován na karikaturu, není už pak tak těžké ho v tramvaji odstrčit, okrást, nebo mu dát „lekci“, protože „stejně už má odžito“. Říkala to přece i ta roztomilá slečna na TikToku, tou svojí „cool CzechEnglish“, které rozumíme jen my mladí. Politická kultura není luxus pro lepší časy. Je to základní hygienický standard demokracie.

22. ledna: Na svatého Vincence seď doma u pece!

Lidé nepřibývají. Proč asi?

 Země česká stárne a zároveň se rodí málo dětí. Sociologové i demografové upozorňují na zásadní proměny společnosti, které nastanou, až současní padesátníci dosáhnou důchodového věku, se plány na „brzký odchod do důchodu“ jeví jako ekonomicky neudržitelné. 

„My si tu budoucnost pořád ještě můžeme připravit. Není jednoduché to udělat, ale stárnoucí populace je globální problém. Například Japonsko. My ho v tomto ohledu nikdy ani nedoženeme, ale právě tam můžeme hledat inspiraci v možných řešeních,“ říká socioložka Lucie Vidovičová.

Spousta lidí v osmdesáti letech je schopna se postarat sama o sebe, šedesátníci můžou být ve výkonných funkcích a vést firmy, ale bude potřeba, aby se česká společnost do té doby vypořádala s problémem ageismu. 

Ageismus je velmi ekonomicky škodlivý. Vědci z Austrálie a USA prokázali ve svých výzkumech, že státy kvůli němu přicházejí o astronomické částky peněz. Spousta žen mluví o tom, že když se dostanou do vyššího stáří, cítí se svobodnější. 

Lidé stárli vždy, proč však tento přirozený úkaz nebyl v minulosti velkým problémem národohospodářů a celé společnosti? Proč je v současné České republice neustále vyvoláván panický strach z budoucnosti? Zřejmě se jedná o politickou kampaň některých stran, například ODS a Pirátů, které podporují agresivitu mladých lidí a především odmítají státem zajišťovaný slušný život lidí starších. Je to prakticky opak doby předlistopadové, v nich byla porodnost ovlivňována metodami nepřímými.

Pomineme-li politické výhody a nevýhody některých části předlistopadové populace, život většiny se tehdy řídil pevnými neměnnými pravidly. Byla povinnost pracovat a každý zaměstnanec byl podle tabulek zařazen do určité platové skupiny, přičemž byl brán ohled na věk. Při stejné práci měl starší zaměstnanec vždy vyšší hodinovou mzdu než  zaměstnanec mladší. Nejlépe bývali placeni zaměstnanci po 50. roku, kteří obyčejně byli zařazováni na místa mistrů a vedoucích. Tím se jim zvyšovaly příjmy, a zároveň základy pro budoucí důchod. 

V předlistopadovém období byla ze mzdy odváděna podle určitých pravidel pouze daň ze mzdy. Lidé svobodní odváděli daň ve výši 25 až 30 procent. Čím vyšší mzda, tím vyšší procento zdanění. Proto svobodní nehledali dobře placená zaměstnání. Společně s platem byly vypláceny "rodinné" příspěvky na děti. Zaměstnanec měl povinnost jen si vyzvednout mzdu, vše ostatní za něho vyřídil zaměstnavatel. Rozdíly mezi výplatami rodičů nedospělých dětí a zaměstnanců bezdětných bývaly až drastické. Otec dvou dětí míval příjem dvakrát větší než muž bezdětný, i když byli stejně zařazeni a vykonávali stejnou práci. Rozdíly byly v i délce dovolené, pro mladé lidi byla čtrnáctidenní, pro padesátníky dvojnásobná. Podobné rozdíly byly u výpovědní lhůty, pro mladé svobodné lidi bývala až 8 měsíců.

Jinými výhodami pro lidi s dětmi býval příděl tzv. podnikových bytů a bezúročné půjčky na stavby domů, bytů a na bytové vybavení. Život v minulém režimu býval mnohem jednodušší a skromnější, nelze si ani představit, že by současná mladá generace v tehdejší době v pohodě přežila. Žít bez auta, bez telefonu, bez dovolené, bez počítače, pouze s malou černobílou televizí a chodit v sobotu na brigády, jednou za tři roky na měsíční nebo delší vojenská cvičení a mít všude nad sebou přísný dohled starších lidí, to by asi módní sebevědomí současných mladých mužů a žen značně nabouralo.

  

Aby česká žena byla ženou

 Porodnost v Česku klesá na historická minima. V roce 2024 se narodilo nejméně dětí v historii měření (kolem 84 tisíc). Úhrnná plodnost klesla na 1,37 dítěte na ženu.

Mezi hlavními důvody se uvádí finanční nejistota, problémy s bydlením nebo odkládání rodičovství na vyšší věk.

Jenže to zásadní ve výčtu odborníků často chybí. Naprosto se zničil obraz přirozené rodiny. Dehonestovala se krása mateřství, která byla nahrazena vzorem mladé úspěšné manažerky, která na něco tak přízemního jako rodit děti, nemá čas. Ženy jsou tlačeny do rolí budovatelek kariéry, do vedoucích pozic nadnárodních firem, mají své kvóty v politice, aby mohly řídit svět.

Nic proti schopným ženám, které si za svůj um zaslouží veškerý kredit. Mějme je v úctě. Jenže fatální omyl genderové ideologie spočívá v tom, že muž a žena nejsou identičtí. Jejich role jsou ze své podstaty rozdílné. Táta nikdy úplně nenahradí mámu a nejde to ani naopak, i kdyby se oba rozkrájeli a snažili se o to ze všech sil.

Až politici přestanou řešit nesmysly a vrátí uznání rodinám a maminkám, pak bude mít Evropa, a s ní i naše země, naději.

Jak se vesele hroutí náš současný svět

 Král je nahý, a to nejhorší, co by demokratické země mohly dělat, je nereagovat a předstírat, že to pro svět a jeho politickou, bezpečnostní a ekonomickou stabilitu nic neznamená.

Psychiatrie prokazuje, že narušený jedinec v určité chvíli přestane být schopen racionálního hodnocení výhod a nevýhod kompromisů, které normální lidé dělají každý den, a prosazuje svoje názory a požadavky stále radikálněji. A v Trumpově administrativě není nikdo, kdo by v případě jeho předčasného odchodu zavelel k návratu k ústavnímu chování.

Jsme v kritické situaci, definované z jedné strany ruskou mesianistickou agresí proti „shnilému Západu“ a z druhé možností americké zrady všech principů poválečného demokratického uspořádání Evropy a její obrany.

Pro Českou republiku by to totiž znamenalo jediné – novou ruskou okupaci a likvidaci naší jakkoliv nedokonalé demokracie. 

"Jděte do háje s demokracií i s totalitou!" odplivne si Čecháček a pokračuje v tlačení kouličky. "Co je doma, to se počítá!" 

Vedle potvrzování životní důležitosti Severoatlantické aliance je pro obranu země klíčová spolupráce s Polskem, Německem, Pobaltím a Skandinávií. Přebírání především finských a polských zkušeností s urychlenou modernizací armády a civilní obrany by se okamžitě mělo stát příkazem dne, stejně jako přebírání všech použitelných ukrajinských zkušeností.

Dopředu uvažující vláda by od prvního dne připravovala občany na krizové scénáře. Dnešní předstírání, že se nic nemůže stát, je pošetilé. Civilizačně umírající Rusko nemůže přežívat bez agrese a obrazu nepřítele. Podpořené nebezpečnými halucinacemi Donalda Trumpa o světové internacionále ničím neomezovaných diktátorů cítí se povzbuzeno k další expanzi.

Musíme přijmout nevyhnutelný fakt, že se svět změnil. V tom novém už nebude stačit hodnoty jen předstírat. Jakkoliv překvapivě to může znít, můžeme to přijmout i jako šanci a výzvu. Odpor k totalitě je vždy šance.

A pak by neměla zapadnout i odbojová zkušenost Polska, Jugoslávie či Norska z doby druhé světové války. Nejúspěšnější strategií odporu a zachování étosu národního společenství bylo znemožnění kolaborace s okupanty.

Prezident Pavel bude ve Vatikánu jednat o novém českém kardinálovi, po zemřelém Dukovi

 Prezident Petr Pavel s chotí Evou mají ve svém diáři mimořádnou zahraniční cestu. V pondělí 19. ledna přijme papež Lev XIV. první pár republiky ve Vatikánu. Přední odborník na diplomatický protokol Jindřich Forejt poodhaluje specifika přijetí u Svatého otce a upozorňuje na dvě klíčová témata, o kterých se může ve Vatikánu hovořit. Jedním z nich je nový pražský arcibiskup, který by se stal nástupcem Jana Graubnera. Klíčové rozhodnutí může být jedním z překvapení roku 2026.

Jindřich Forejt v souvislosti s česko-vatikánským setkáním na nejvyšší úrovni zmínil důležitou otázku nového pražského arcibiskupa. V roce 2022 byl papežem na tento stolec jmenován Jan Graubner, který ale podle pravidel církevního práva podal po dovršení 75 let rezignaci, stalo se tak v roce 2023. Papež pověřil Jana Graubnera dál vykonávat úřad, ale rozeběhl se proces výběru nástupce. A vypadá to, že rok 2026 bude rozhodující. Proto je prezidentská návštěva u papeže nejen zdvořilostní.

K cestě prezidentského páru do Říma dochází v době, kdy Česká republika nemá po smrti kardinála Duky žádného zástupce v kardinálském kolegiu. A také v době, kdy Svatý stolec s největší pravděpodobností uzavřel či uzavírá proces výběru nového pražského arcibiskupa a českého primase.

Citlivým tématem může být i česko-vatikánská smlouva, ke které má část domácí politické scény výhrady, ty ostatně netají ani prezident Petr Pavel. K audienci dojde 15 měsíců od chvíle, kdy premiér Petr Fiala a státní sekretář Svatého stolce kardinál Pietro Parolin podepsali v Praze Smlouvu mezi Českou republikou a Svatým stolcem. A prezident Pavel se proti této smlouvě veřejně vymezil. I když tento krok nebude, jak bývá zvykem, zmiňován při rozhovoru s papežem, může být mezi tématy setkání se státním sekretářem kardinálem Pietrem Parolinem, které je tradičně součástí každé oficiální návštěvy Vatikánu.

Audience u papeže je určitě prestižní událostí, která má svá pravidla. Podle špičkového protokoláře jde předně o setkání dvou nejvyšších státních představitelů. "Svatý otec je coby hlava Městského státu Vatikán, tedy nejmenšího, stále však plně suverénního státu na světě, protějškem českého prezidenta. Bude se jednat o jejich vůbec první potkání, neboť na slavnostní papežské intronizaci v loňském roce byla Česká republika zastoupena ministrem zemědělství Markem Výborným.

 Petr Pavel zaslal novému pontifikovi po zvolení gratulační dopis. A jedním dechem dodal, že papež Lev XIV. má k České republice blízko. V dopise prezident Petr Pavel uvedl, že doufá, že v budoucnu bude příležitost setkat se také osobně, a že by ho rád pozval k návštěvě České republiky. Koneckonců není naše země pro Lva XIV. neznámá. V minulosti do ní zavítal opakovaně jako generální představený Řádu augustiniánů.

Pro český prezidentský pár ale nejde jen o setkání na politické úrovni. Nelze vůbec opomenout náboženský rozměr. "V osobě papeže však prezidentský pár potká současně nejen suveréna nezávislého státu, ale také nejvyššího představitele katolické církve, který jakožto 266. nástupce svatého Petra disponuje plnou, nejvyšší a bezprostřední pravomocí nad celou církví a který je považován za »viditelnou hlavu církve« a »náměstka Kristova« na zemi a je jedinou osobou na světě, která v sobě spojuje duchovní vedení náboženské komunity a světskou moc státního suveréna.

Na cestě k digitálnímu nepřátelství

 Češi v poslední době patří k nejméně přátelským národům světa. Usuzuje se to podle české uzavřenosti, kterou cizinci často nechápou. Lidé v českých zemích jsou zasmušilí, udržují si jeden od druhého si odstup, neradi se baví s cizími lidmi, vytvářejí si kolem sebe tvrdou slupku. Ve světovém žebříčku míry přátelského chování (Čím vším se lze zabývat?) obsadilo Česko druhé místo od konce. Hůř už je na tom jen Kuvajt. Na opačné straně spektra skončila Panama.

Podle odborníků za naším chováním stojí i historická zkušenost. Střídala se tu různá etnika a režimy, takže jsme opatrnější a nedůvěřiví k cizím lidem. Jak pozná lidské chování odborník uzavřený se svým počítačem v kanceláři nebo ordinaci, když o životě na světle božím toho mnoho nemá možnost zjistit?

„Jsme takoví zdrženlivější, bavíme se o takových hlubších věcech, a ne takové ty přístupy small talking,“ sdělila psycholožka Lenka Čandová. „Česko má velkou spotřebu alkoholu a Češi tráví hodně času v práci." Zdá se, že psycholožka zná a má nastudovanou dobu před čtyřiceti a více léty, kdy většinu času u nás lidem zabralo zaměstnání a společenský život. 

Dnes je všechno jinak, jak říkají dnešní mladí lidé takzvaní "dnešníci".  Velkou ránu české družnosti zasadila privatizace a  uzavírání malých obchodů a hospod. Zanikla spousta průmyslových a zemědělských podniků s desítkami a stovkami zaměstnanců, kteří se setkávali a hovořili spolu na zastávkách, ve veřejné dopravě, na pracovištích a po práci v hospodách a obchůdcích. O víkendech, kdy se nikde neprodávalo, se lidé scházeli u kostelů, na fotbale, na tanečních zábavách, poutích a podobně. 

Po roce 1989 začaly společné zájmy a kontakty lidí být odsuzovány jako komunistické zvyky. Vzorem se zase stal jedinec valící před sebou kuličku, jak ho kdysi přiblížil Karel Čapek. Do zaměstnání se lidé dostávají soukromými auty, přičemž v každém jede každý zaměstnanec sám. Po práci každý spěchá autem domů. Do hospody při cestě domů zajít a pobavit se s ostatními nemůže. Do obchodů se také jezdí jen auty, a žádné vybavování za pultem neexistuje. Anonymní zákazníci, anonymní prodavači, anonymní zboží.

Poslední lidské přátelské kontakty zřejmě definitivně zničí anonymní digitalizace, která je obyvatelstvu stále více násilně vnucována. KOmunikace s úřadem prostřednictvím úředníka? Nadlidský úkon. Najít na venkově bankovní pobočku, kde lze uložit nebo vyzvednout peníze? Nelze. Nechat si poslat peníze poštou? Poplatek za obtěžování listonoše může být vyšší než poslaná částka. Za papírovou jízdenku ve vlaku je dokonce pokuta.

Mluvení na zaměstnance je vydáváno za obtěžování. Povinností občana se stává sledování televize, být online na počítači a hlavně držet v ruce, buď volant, nebo chytrý telefon. S kým má občan co komunikovat z očí do očí? S nikým. To by scházelo, aby se lidé vzájemně informovali nebo dokonce dělali protistátní vtipy jako dříve  Všechno se dozví z obrazovky nebo sluchátek. 

Boží hod vánoční, oslava dne Kristova narození

 Český primas Jan Graubner ve svém svátečním slovu zdůraznil, že ve vánočním čase k nám přichází jediný opravdový Zachránce a Spasitel. A je dobře, abychom se na něj soustředili. Pak se ukáže, že mnoho našich věcí buď není důležitých nebo se vyřeší. Nebo s jeho pomocí a v jeho světle je uvidíme jinak a budeme mít jinou sílu je zvládat. 

Místo kritiky, naříkání, beznaděje, která je kolem nás, můžeme být nástroji, skrze které přichází spása. Stačí se otevřít. Za pár dní vstoupíme do nového roku. A bude dobře, když do něho vstoupíme právě s tímto předsevzetím: být nástrojem Toho, který nás chce použít pro dobro druhých. 

Štědrý den býval spojen s řadou tradic a pověr, které měly zajistit štěstí, zdraví a soudržnost rodiny. Dnes se na mnoho z nich zapomíná, některé si ale své místo v našich domácnostech stále drží, i když po roce 1918 bylo v českých zemích  mnoho pokusů Vánoce jako křesťanské svátky, buď zrušit, nebo je nahradit například klaněním zlatému teleti. Zatím se to úplně nezdařilo. 

Koluje v Praze pověst, že úplně první ozdobený vánoční stromeček se v Čechách objevil v roce 1812, kdy jej pro přátele přichystal ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich. Jedná se pravděpodobně o mnohem starší německý zvyk v 18. století převzatý českými kostely, které jehličnatými stromky bývaly někdy vyzdobené i mimo Vánoce.