Blahořečení mučedníků Jana Buly a Václava Drboly

 V sobotu 6. června 2026 při slavnostní mši na brněnském výstavišti byli blahořečeni kněží Jan Bula a Václav Drbola, oběti komunistické perzekuce a vykonstruovaných procesů spojených s babickými událostmi. Oba zemřeli na popravišti v roce 1951 a 1952, protože zůstali věrní Kristu, své kněžské službě a vlastnímu svědomí. Dnešní beatifikací je církev oficiálně zařadila mezi blahoslavené mučedníky.

Slavnosti předsedal papežský legát, brněnský rodák kardinál Michael Czerny. Kardinál také vyzdvihl jejich věrnost v době, kdy komunistický režim usiloval nejen o jejich odsouzení, ale i o zničení jejich kněžské identity. Přesto ani vězení, výslechy a hrozba smrti nedokázaly zlomit jejich víru. „Žádné násilí nemůže udusit Boží život v člověku, který se mu zcela svěřil,“ zaznělo během slavnosti.

Blahořečení Jana Buly a Václava Drboly představuje významný okamžik nejen pro brněnskou diecézi, ale pro celou českou církev. Oba kněží se stali prvními blahoslavenými spojenými s územím brněnské diecéze a jejich příběh zůstává silným svědectvím o síle pravdy, víře a věrnosti Kristu.

Dnešní slavnost tak není pouze vzpomínkou na tragické události minulého století. Je především oslavou naděje a vítězství víry nad strachem, nenávistí a nespravedlností. Jan Bula a Václav Drbola se od dnešního dne stávají novými přímluvci českého národa a inspirací pro všechny, kdo hledají odvahu žít evangelium i v nelehkých časech.

Vzpomínky na Babice

Akce StB v Babicích

Klaus a Okamura budou v německém sněmu obhajovat xenofobii

Dne 27. června se v budově německého Spolkového sněmu uskuteční akce nazvaná „První demokratický kongres frakce AfD v Německém spolkovém sněmu“. Mezi hlavními řečníky mají vystoupit bývalý český prezident Václav Klaus a předseda SPD Tomio Okamura. Oba budou hovořit na téma svobody slova, které se v posledních letech stalo jedním z hlavních motivů evropských populistických hnutí.

Organizátorem akce je AfD, jedna z nejkontroverznějších politických stran současného Německa. Německé bezpečnostní orgány ji v posledních letech opakovaně spojovaly s pravicovým extremismem a část jejích struktur byla předmětem zájmu úřadů na ochranu ústavy. Kritici upozorňují na nacionalistickou rétoriku, protiimigrační postoje a výroky některých představitelů strany vůči menšinám. Příznivci naopak tvrdí, že jde o legitimní opoziční sílu, kterou se politický a mediální establishment snaží vytlačit z veřejného prostoru. 

Sudetoněmecký sjezd a zbytečné starosti

 „Sudetoněmecká lidové sdružení pochází z Němců, kteří nejpozději od středověku osídlovali velké části Čech, Moravy a pozdějšího Sudetského Slezska, obdělávali půdu a vytvářeli vzkvétající kulturní krajinu. Tito Němci žili po staletí především v pohraničních oblastech českých zemí, ale také v hlavním městě Praze a v jazykových enklávách ve vnitrozemí. Běžné souhrnné názvy pro tyto německé Čechy, německé Moravany a sudetoslezské obyvatele byly původně „Němci ze zemí Koruny české“ nebo „Němci ze zemí Svaté koruny Václavské“.  Ke konci 19. století se objevily etnické názvy „Němci ze Sudet“ nebo „sudetští Němci“ – podobně jako „alpští Němci“ nebo „karpatští Němci“ – a s koncem habsburské monarchie, a tedy i Českého království, se hojně ujaly. 

V letech 1918 až 1938 se   sudetští Němci, aniž by byli tázáni, stali součástí nově založené Československé republiky a byli zde považováni za národnostní menšinu. V letech 1938 až 1945 patřili k nacistickému Německu. S obnovením Československa po druhé světové válce bylo přibližně 3,5 milionu sudetských Němců kolektivně zbaveno práv, téměř úplně vyhnáno, a tak se stále více stávalo komunitou spoutanou osudem.“

Letniční dvoudenní. Letnice neboli svatodušní svátky. Slaví se neděli a pondělí padesát dnů od Velikonoc. Volné svatodušní pondělí u nás bylo za komunismu zrušeno, v Rakousku, Německu a dalších zemích je tento den stále státním svátkem.  Jsou připomenutím seslání Ducha svatého. Svátkem hluboké, skutečné plnosti života. Slaví se 50 dnů (7. neděle) po Velikonocích.

Neděle večer. Koncert v kostele U Jezuitů v Brně.  Jezuitský kostel Nanebevzetí Panny Marie je jeden z nejkrásnějších barokních chrámů Brna v samém jeho centru. Byl to oblíbený kostel brněnských Němců. Na programu je avizován  W. A. Mozart, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Zdeněk Pololáník.  S nimi Widmar Hader, Andreas Willscher a Dietmar Gräf - skladatelé narození na území naší země, kteří se celý život vraceli k myšlence porozumění mezi Čechy a Němci. Za varhany má usednout německý varhaník, skladatel a pedagog Dr. Dietmar Gräf spolu s Petrem Kolařem. Připojí se také Brněnský katedrální sbor Magnificat, sólista NdB Ondřej Koplík a varhanice Dagmar Kolařová. Večer, který „neslibuje jednoduché odpovědi, ale nabízí společný tón“, jak stojí v programu festivalu Meeting Brno.  

Přítomný kněz přivítal zcela zaplněný kostel pozdravem: „Herzlich willkomen in Brünn.“ Připomněl historii zdejších barokních varhan, které byly za 2. světové války zničeny nešťastnými nálety spojenců, a jiných varhan téhož historického období, jež byly českýma rukama v brněnském Německém domě rozebrány tak, že nezbylo nic. 

„ Vy všichni zde jste plody těchto letnic.“  Ovace ve stoje interpretům, potlesk účinkujících publiku.  Bylo to tady tak tehdy, před mnoha lety před válkou? Když se v tomto městě běžně mluvilo německy a česky. Jako tento večer a předešlé dny. A to je také potřeba říci.

Slovy Davida Macka, spoluzakladatele festivalu Meeting Brno: „Tady nikdo nic nepopírá, celá ta krása spočívá v tom, že se věci přiznávají, že pravda je na povrchu, je zjevná, tváří tvář všem ranám minulosti se objímáme a otevíráme novou kapitolu našich dějin,“[4] uvedl Macek.

Křesťanská pokora a uspokojení z toho, že akce proběhla bez problémů, nakonec zvítězily nad hrstkou rámusících zlých lidí mávajících na chodnících všelijakými podivnými transparenty. Co je to za lidi? Snad jejich nenávist mezi pokojné lidi posílá samo peklo. Snad jsou to kovaní komunisté, kteří pouliční rámus mají v krvi, snad jsou to potomci Benešových lupičů a vrahů z roku 1945. A ostatní česká veřejnost vychovávaná 45 letou komunistickou propagandou o vyhnaných obyvatelích Československa jako o revanšistech  nevěnovala události větší pozornost. Ostudou je zbabělost české vlády, která v obavách o ztrátu podpory u pomatených levicových voličů dělala "mrtvého brouka."

Český postsocialistický konzervatizmus

 Český konzervatismus není rigidním importem ani dogmatickou ideologií. Je to specifický životní postoj a temperament. Vychází z jedinečné historické zkušenosti a organicky propojuje anglosaskou tradici obhajoby svobody s vlastním, pragmatickým pohledem na svět.

Český konzervatismus je takový nepovedený „mix“. Není tak vyhraněně křesťanský, jako konzervatismus polský, ani tak národní, jako konzervatismus maďarský. Možná má nejblíž k anglosaskému konzervatismu zdravého rozumu.

Nový český konzervatismus má silné kořeny v socialistickém Československu. Pro konzervativce u nás není spor mezi elitářstvím a ekonomikou. Autentická tradice, kterou chce, je bezmezná svoboda bohatého jednotlivce, nedotknutelnost jeho soukromého vlastnictví a volný trh. Stát pro konzervativce nemá být morálním auditorem ani architektem lidského štěstí. Jeho úkolem je chránit prostor, v němž člověk nese plnou odpovědnost za svůj život a plody své práce.

Český konzervatismus se tradičně opírá o burkeovskou skepsi vůči utopiím. Naše historická zkušenost s totalitními režimy 20. století nás nutí důvěřovat těm, kteří vyhrožují ztrátou suverenity a zadlužováním budoucích generací– ať už jde o jednotlivce, rodiny nebo národní stát. Vyhrožování je záměrně plebejské. Konzervativci nyní zuřivě odmítají rovnostářství, progresivistické regulace z Bruselu i novodobé sociální inženýrství. Věří jen sami sobě.

Specifikem našeho konzervatismu je jeho fungování v jedné z nejvíce sekulárních společností Evropy. Český pseudokonzervativec není praktikujícím křesťanem, nechce pochopit, že bez křesťansko-židovské minulosti by neměl současný blahobyt ani naději na jeho pokračování. Křesťanskou morálku, instituci tradiční rodiny a přirozený řád vnímá jako kulturní tmel přežívaný mezi lidem venkovským. 

Český konzervatismus odmítá tradice. Je to živá, realistická a odhodlaná obhajoba nepřizpůsobivého člověka, jehož v rozletu omezuje stát.

°    °     °

Ukradena lebka svaté Zdislavy

 Neznámý pachatel v úterý vpodvečer odcizil z baziliky v Jablonném v Podještědí na Liberecku lebku svaté Zdislavy. Historicky je její hodnota zřejmě nevyčíslitelná, uvedla na webu policie její regionální mluvčí Dagmar Sochorová. Policie žádá veřejnost o pomoc při pátrání.

Oznámení o krádeži lebky přijali policisté v úterý zhruba v 18:20. „Na základě dosud provedeného šetření policisté zjistili, že ke spáchání uvedeného skutku došlo v úterý v době od 18:00 do 18:15. Dosud neznámý pachatel rozbil skříňku, ve které byla lebka uložena, a následně z místa činu i s ní utekl. 

Památku svaté Zdislavy slaví římskokatolická církev 30. května. Bývá zobrazována jako rozdavatelka almužen chudým či ošetřovatelka nemocných a k jejím dalším atributům patří děti, manžel, kostel, vinná réva, břečťan a erb se lvicí. Za blahoslavenou byla Zdislava prohlášena v roce 1907, papež Jan Pavel II. ji svatořečil v roce 1995.

Zdislava se narodila kolem roku 1220 na hradě v Křižanově na Žďársku. Když jí bylo něco přes 15 let, byla provdána za významného českého velmože Havla Markvartice do severních Čech na hrad Lemberk v Jablonném v Podještědí.

Zdislava podle Dalimilovy kroniky proslula svým milosrdenstvím, dobročinností, křesťanskými skutky lásky k bližnímu a léčitelským umem. Zemřela mladá, již v roce 1252, vyčerpána mnohými starostmi a mateřskou péčí nejen o vlastní rodinu, ale i o velkou rodinu všech pocestných, chudých a nemocných. 

Zdislaviny ostatky byly uloženy v kostele svatého Vavřince v Jablonném. Právě na tomto místě byla později vybudována bazilika. Její hrob je v kryptě pod oltářem. Její lebka byla umístěna na oltáři v první boční kapli baziliky. 

Agresivní KDU asi bude pro srandu králíkům.

 Na sjezdu KDU to vypadalo, že strana – alespoň v osobách těch straníků, kteří spolu mluví a se stranou hájí i své vlastní politické pozice a posty – je připravena sjednotit se a jít za svým novým vůdcem Grolichem, ať je vede kamkoliv. 

Na pohled mladí, neokoukaní, nezkušení, ale nadšení, v nových barvách, s elánem kupředu! Chybí jen lidové kroje. Sebevědomí, arogance a juchání jsou do začátku samozřejmostí, zvlášť po nějaké sklence tichého jihomoravského vína. Bude to stačit? A co na to řekne „normální“ členská základna, která vždy byla konzervativnější než v jiných stranách?

Je skutečností, že stará členská základna je od 40. let minulého století zvyklá na urážky od soudruhů ateistů, takže by ji ponižování od jakéhokoli vztyčeného čela nemělo vadit. Přežila Jurečku i Hladíka. Ovšem nedostatek sociálního myšlení, podporu nepřátelství k některým stranám a podporu nenávisti k některým skupinám lidí lze od starých lidovců očekávat těžko. 

Sobectví od žen je bumerang.

 Proč porodnost klesá. Protože mladí lidi upřednostňují studium, zábavu, cestování a další radosti až do třicátých let života, a někdy i mnohem déle. Je překvapivě málo oborů a prací, na které je nutná přímo vysoká škola jako předpoklad pro vědeckou kariéru. Vůbec není nutno vymýšlet důvody ke stážím v Dubaji. Tohle však současné mladé lidi baví víc než rodina, protože rodina jsou vztahy a závazky. Dnes je propagován život instantní, všechno má být hned a bez komplikací. Nevaž se, odvaž se. 

Sobectví žen na prvním místě. Chlapi jsou prý toxičtí, proč bychom se jim my ženy obětovaly. Nikdo mě stejně nebude mít rád tolik, jako se mám ráda já sama. Kamarádky taky děti nemají, blbě se s nimi cestuje, potomci kazí postavu, jdou do peněz, zdržují od cest kolem světa a zážitků které je třeba věšet na sociální sítě.

Mít děti dnes není moderní. Studenti sice děti někdy v budoucnu plánují, ale odkládají je, až na ně bude čas, prostor, peníze, nálada, pauza v kariéře. Jenomže pak je vám čtyřicet a najednou je pozdě. Možná by vám někdo měl říct, že ideální doba na děti není nikdy. Proto je ideální doba právě teď. Netřeba se bát, že vám něco uteče. Kariéra se totiž dá dělat i s dítětem. I vrcholový sport. Ale dítě po čtyřicítce je dražší než pět dětí do třiceti.

Čím dál častěji se také dočítáme, že někdo nechce děti plánovaně. Prý z obavy o osud naší země. Ale cožpak někdy jsme my lidé žili v dobách klidnějších a bezpečnějších? Principiálně odmítat děti je hrubé sobectví. 

Nechcete děti ve třiceti? Ani ve čtyřiceti? Ale pak v padesáti najednou zjistíte, že užívat si je pro život málo. Jen se zeptejte svých předků, co jim dělá největší radost. A uvidíte, že to jste vy a vaše děti, vnuci, pravnuci. Potomci. Koneckonců i vy jste na tomto světě jen proto, že vaši rodiče počali, vaše maminky vás porodily. Posloucháte mě, holky? Na vás totiž leží to zásadní rozhodování. Vy, ženy, rozhodujete o tom, že budete mít děti. Že děti vůbec kolem nás budou. Čiňte se tedy.

V médiích kdekdo útočí na ministra kultury, že prý škrtl dotace na tzv. queer filmy. Možná právě proto. Queer problematika se nám cpe do života ze všech světových stran a není předávání cen, aby mezi oceněnými neměla svého laureáta, zatímco v běžném denním sousedství ji prakticky nepotkáte. Naopak normální rodina s několika dětmi je úplně opomíjené téma. Líbilo by se mi, kdyby se proporodní problematika dostala na první stránky časopisů, do kin, na televizní obrazovky a na streamovací služby. Možná by se média mohla pochlapit, namísto vnucovat se dorostu. Snad by se za nos novináři měli chytnout, protože i oni především za tu módu odmítání dětí může. Možná by mohla začít ukazovat, jak skvělé je vyrůstat se sourozenci, jak vám rodina pomůže, jak vás podrží, jak se o vás postará, jak máte ve vyšším věku pro koho žít.

A vy, mladí, začnete něco dělat pro sebe a pro budoucnost civilizace, když už nic neděláte pro rodinu ani pro pánaboha. Když už myslíte jenom na sebe. Vezměte na sebe odpovědnost, najděte si někoho a pracujte na vztahu. Snažte se. Přemáhejte se. Přírodu učeností a angličtinou neoklamete. Hledejte stejně jako naši předci kdysi. Vždyť lidé obojího pohlaví jsou všude kolem. Stačí se odhodlat.

A hlavně přestaňte s těmi výmluvami. Že se vám nechce, už totiž není jenom váš problém. Je to problém budoucnosti, která nebude.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů

Ústavní soudci i prezident Pavel znají Jiráska a pyšní se husitskými lupiči, vrahy a žháři.

 

Nález Ústavního soudu vyvolává pochybnosti, zda Česká republika bere i nadále vážně svůj závazek chránit náboženskou svobodu.

Lépe to ti soudci Ústavního soudu načasovat nemohli. Na Škaredou středu a apríl dohromady vzkázali českým katolíkům: moc se nám tady neroztahujte.

Ústavní soud rozhodl, že smlouva mezi naší zemí a Svatým stolcem, kterou 24. října 2024 podepsal tehdejší premiér Fiala a kardinál Pietro Parolin, je v rozporu s ústavním pořádkem. Nález Ústavního soudu má 49 stran a jsou k němu připojena dvě odlišná stanoviska, takže je co číst a je co analyzovat a určitě se k dílčím tématům bude potřeba vracet, přinejmenším proto, že nám ukazuje, jak Pavlův ústavní soud chápe náboženskou svobodu.

Předně, celé to vypadá tak, že se nejdříve u ústavních soudců zformoval názor (konkordátní smlouva neprojde) a teprve pak se hledala procesní cesta k žádoucímu výsledku a odůvodnění. Ani jedno se příliš nezdařilo. Ta procesní stránka je relativně složitá, zájemce o podrobnější studium je možné odkázat na první i druhý disent soudce Langáška, zjednodušeně jde o to, že návrh skupiny senátorů na posouzení souladu smlouvy s ústavním pořádkem by neměl šanci na úspěch, kdyby se do hry nevložil prezident Pavel, nevnesl do ní nové argumenty (rozpor smlouvy jako celku se suverenitou státu a jeho sekulárním a republikánským charakterem; rozpor zpovědního tajemství s právem na účinné vyšetřování) a ty se v důsledku nestandardního procesního kouzlení nepřetavily v součást senátorské argumentace.

Ústavní soud svůj nález představuje jako docela umírněný střed mezi dvěma krajními polohami. Na jedné straně je prezident republiky, který tvrdí, že jakákoliv smlouva se Svatým stolcem je pojmově vyloučená – jsme přeci potomci husitů, čtenáři Jiráska, obdivovatelé Masaryka a pilní žáci Zdeňka Nejedlého, takže církevníky moc nemusíme, a na straně druhé tu bylo stanovisko Fialovy vlády a obou komor parlamentu, že smlouva je celá v pořádku. 

Ústavní soud nás moudře poučil, že smlouva jako taková problémem není, uzavřena by klidně být mohla, ale bohužel našel dvě problematické pasáže v jejím obsahu.

Které dvě věty se mu vlastně nelíbily? První tato: „Česká republika uznává zpovědní tajemství.“ A ta druhá: „Církevní právnické osoby dají k dispozici a zpřístupní své kulturní dědictví za jimi stanovených podmínek všem, kdo je chtějí poznat a učinit z nich předmět studia.“ Tato dvě ustanovení prý odporují naší Listině základních práv a svobod.

 Česká republika docela nedávno nastoupila na cestu náboženské svobody. Sjednaná smlouva se Svatým stolcem byla obsahově relativně chudá, nevinná, téměř bezobsažná – česká strana totiž do jednání šla s tím, že nesjedná nic nad rámec toho, co již dnes platí. Smlouva měla tedy spíše symbolickou rovinu a pokud bych hledal nějaký její právní význam, tak bych ho snad našel v garanci zachování stávající úrovně náboženských svobod.

Ústavní soud tuto garanci dát nechce. Co to znamená?

Jistě by bylo možné psát o mnoha dalších detailech, rozebírat argumentaci pečlivěji a všímat si bohatých souvislostí. Některá témata jen stručně nastíním:

Problém dělby moci. Projevil se Ústavní soud jako strážce ústavnosti, anebo více jako třetí komora parlamentu? Disentující soudce Langášek píše o „paradigmatické změně v roli a funkci ústavního soudnictví“.

V politické rovině se projevilo nezvyklé spojenectví na ose prezident – piráti – SPD.

Nekatolickým církvím uzavření smlouvy nevadilo. Mnohé ho dokonce vítaly, protože vnímaly její úlohu jako stabilizátora garancí náboženských svobod. Ústavní soud jim ale dobrácky vysvětlil, že se mýlí.

Jestli někdo politicky uspěl, byl to prezident. Možná je to vlastně jeho první velký samostatný politický zářez. A Ústavní soud ho ochránil před dilematem: podepsat (a popřít sám sebe), nebo nepodepsat (a dostat se do rozporu s Ústavou)?

Média píší o tom, že je nejisté, jak bude ratifikační proces pokračovat. Myslím, že je to docela jisté: nijak. Smlouva není návrh zákona, z nějž je možné vyškrtnout jednu větu. Jedinou cestou je začít vyjednávání od počátku. Bude chtít Svatý stolec riskovat třetí blamáž v řadě, když se Česko projevilo jako dosti nespolehlivý mezinárodní partner už dvakrát za sebou?

I kdyby se nějaká smlouva se Svatým stolcem uzavřela, nemohla by mít prakticky žádný obsah a rozhodně by se nemohla týkat ničeho specifiky katolického. Jinak by nevyhověla svébytně pojaté konfesní neutralitě a neprošla nově objeveným testem „zákazu svévolné favorizace náboženských argumentů“.

Neměly bychom zapomenout na některé pasáže v podání prezidenta republiky. Například tu o tom, jak zpovědní tajemství chrání pedofily, anebo úvahy o zrušení katolické církve. Ústavní soud se podobně zabýval možností zbavení katolické církve tzv. zvláštních práv (výuka náboženství na školách, služba v armádě, církevní sňatky apod.).

Je vůbec možné, aby Česká republika ještě někdy uzavřela jakoukoliv mezinárodní smlouvu? To otázka zní absurdně, ale pokud bychom na jiné mezinárodní smlouvy uplatnily kritéria škaredého nálezu, mnoho z nich by uzavřeno být rozhodně nemohlo.

Jaký smysl vlastně mají trestné činy neoznámení trestného činu a nepřekažení trestného činu?

Jak mi řekl jeden známý, poctivější by bylo, kdyby soud přitakal argumentu prezidenta, že jakákoliv smlouva se Svatým stolcem jakožto reprezentantem jedné jediné církve je nějaký druh privilegia, který není v souladu s naší (nově objevenou) vypjatě sekulární státností. Na to Ústavní soud odvahu neměl. A tak se vydal cestou, kdy mu nezbývala než kreativní práce s textem smlouvy i s ústavním pořádkem.

Absence konkordátu samozřejmě tragédií není. Ani pro katolíky – těm ostatně vždycky nejvíc prospívá, když s nimi stát úplně dobře nevychází – ani pro náboženskou svobodu.

Problémem je to, že vláda smlouvu sjednala, obě komory Parlamentu souhlasily s ratifikací a pak se na scéně zjeví Ústavní soud a se zdviženým ukazováčkem řekne: ne, ne, ne, u nás náboženské svobody formou takové smlouvy chránit nebudeme. Přitom přijatelným řešením by bylo, kdyby Ústavní soud poskytl návod, jak smlouvu vykládat tak, aby její praktická aplikace nenarážela na ústavní mantinely.

Je to politické vítězství některých, a právní prohra lidí, věřících i nevěřících, kteří náboženskou svobodu považují za důležitou hodnotu.

Právo v dešti

Prezident Pavel ve stopách proticírkevního tažení Masarykova a Čepičkova

 Prezident Pavel vytvořil dvě argumentační linie. „Jednak že jakákoliv smlouva se Svatým stolcem je protiústavní, protože je v rozporu se sekulárními republikánskými tradicemi české státnosti, takže to bylo velice, řekl bych, tvrdé stanovisko pana prezidenta. A pak pro případ, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že Česká republika může uzavírat smlouvu se Svatým stolcem, upozornil na některé aspekty a výslovně tam zmínil zpovědní tajemství. To přitom senátoři ve svém návrhu vůbec neměli.“

Nakonec to bylo právě zpovědní tajemství a přístup ke kulturnímu dědictví, co rozhodlo. Část smlouvy s Vatikánem o zpovědním tajemství podle Ústavního soudu poskytuje katolické církvi privilegované postavení vůči ostatním církvím. Další sporný bod smlouvy říká, že církevní právnické osoby dají k dispozici badatelům své kulturní dědictví, ovšem za podmínek, které si samy stanoví.

„Ústavní soud oslovil ostatní církve s žádostí o stanovisko a Ekumenická rada církví do řízení zaslala velice vstřícné vyjádření, že přijetí konkordátní smlouvy vítají. Že byť nejsou jejími stranami, tak nějaké vedlejší pozitivní efekty dopadají i na ně,“ vysvětluje Kříž, který se za církev účastnil vyjednávání o konkordátu. Soud přesto rozhodl jinak. „On jim řekl ‚my vám vysvětlíme, že jste tady v nerovné pozici, a ochráníme vás‘.“

Na Zelený čtvrtek Ježíš byl odsouzen a zavražděn v politickém procesu

 Šlo o justiční vraždu a o výsměch umučenému ve chvíli jeho největšího utrpení a ponížení.

Čili od začátku je rozhodnuto, že Ježíš musí zemřít. Teprve na základě toho mohl Jidáš zradit, teprve na základě toho večer na Zelený čtvrtek probíhá soud s předem daným výsledkem, tedy monstrproces. Proces jako divadelní představení pro demonstraci moci a zastrašení lidu.

Jidáš poslouchal kněze. Kněží chtěli zavraždit někoho, kdo jim překážel. Není to lid, nejsou to židé, nemá to náboženskou, ale politickou motivaci. Ježíš není zavražděn davovým pogromem, ale jde o promyšlený monstrproces.

Celý uspěchaný monstrproces Zeleného čtvrtku vrcholí pak v tom, že velekněží konečně najdou, zač Ježíše odsoudit k smrti. Nejprve ovšem svědčí falešní, podplacení svědkové. Nakonec ale čteme ve dvacáté sedmé kapitole Matoušova evangelia toto:

„A velekněz mu řekl: „Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!“ Ježíš odpověděl: „Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: „Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?“ Jejich výrok zněl: „Je hoden smrti.“ Pak mu plivali do obličeje, bili ho po hlavě.“

Trest smrti za rouhání, trest smrti, o kterém je předem rozhodnuto. Židé ale nemohli nikoho popravit, to mohl jen římský místodržitel Pilát. Pilát snažil se Ježíše, o němž dobře věděl, že je nevinný, před nenávistí velekněží zachránit hned několika způsoby. Musel však kapitulovat před vychytralou chladnokrevností velekněží a Ježíš byl ukřižován. Velekněžím to ale nestačilo a přijeli se na umírajícího Ježíše podívat. Museli dobře vědět, že je obětí jejich monstrprocesu.

Posmívali se velekněží spolu se zákoníky a staršími. Říkali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je-li král izraelský – ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho! Spolehl na Boha, ať ho vysvobodí!‘“