Papež Lev XIV. kritizoval Trumpa

Než se rodilý Američan Robert Prevost stal papežem Lvem XIV., nezdráhal se kritizovat amerického prezidenta Donalda Trumpa i viceprezidenta J. D. Vance. Jeho úvahy na sociálních sítích jej po čtvrtečním zvolení ve vatikánském konkláve vtáhly do víru polarizované americké politiky. Příznivci Trumpova hnutí Make America Great Again (Udělejme Ameriku opět skvělou) reagovali na volbu bez nadšení, napsala dnes agentura Reuters.

Papež Lev XIV., který byl kardinály vybrán jako nástupce zesnulého papeže Františka, publikoval na sociální síti X pod svým občanským jménem Robert Prevost několik nesouhlasných příspěvků o politice republikánských lídrů. Za to si vysloužil kritiku od Trumpových nejzarytějších konzervativních stoupenců, včetně krajně pravicové aktivistky Laury Loomerové.

Sám Trump přitom uvedl, že je hrdý na to, že se hlavou katolické církve poprvé stal Američan. Zástupci Bílého domu se ke kritickým vyjádřením na Prevostově účtu nevyjádřili. 

Kdo chce zákon na zabíjení?

 Když jde o smrt, vše je povoleno. Jde-li o život, urážejí vás a upírají i shromažďovací právo. Proč se kašle na život a usiluje o smrt?

Hnutí pro život pomáhá maminkám, které neplánovaně otěhotní. A přece je kdejaký pomlouvač může urážet, lhát a tvrdit o nich, že jsou to tmáři ze středověku, kteří chtějí zakázat potraty. Takto lživě činí dokonce i europoslankyně Markéta Gregorová, jíž nadšeně tleská pirátská poslankyně Klára Kocmanová. Praha prý minulou sobotu byla feministická, hrdě vyřvávají poblázněné mediálně známé feministky, pyšné na vraždy svých nenarozených dětí. Jó, když jde o smrt, to se každému odpustí všechno. Hlavně zabíjet nevinné životy. Kdo chce zabíjet, ten se zaklíná lidskými právy na potraty, na odchod ze života a na smrt. Hlavně aby bylo dost cest, co nosí smrt. Jim projde kdejaká lež, kdejaká pomluva, kdejaká manipulace. Kde jsou všichni ti Hlídači státu a Foltýnové, když je jich skutečně potřeba? Proč mlčí, když pravdy dostávají na frak?

Právo na smrt, právo zabíjet, právo na bezpodmínečné zacházení s vlastním tělem jde tak daleko, že minulou sobotu ta vražedná kombinace zastavila i Policii České republiky, ačkoliv právě jejím úkolem je chránit životy, zdraví, bezpečnost a pořádek ve společnosti, a hlavně prosazovat zákonnost, chránit práva a svobody osob, preventivně působit proti trestné a jiné protiprávní činnosti a potírat ji a usilovat o trvalou podporu a důvěru veřejnosti. No, jaksi se zdá, že důvěru veřejnosti si touto nečinností příliš nezískala. Ba právě naopak. Možná, že dokonce odněkud shůry měla pokyn nezasahovat. Vždyť i ministr vnitra se tváří spokojeně, že Policie jen vlídně pozorovala ten brutální zásah do základních shromažďovacích demokratických práv, násilné znemožnění práva na řádně ohlášenou demonstraci. Hlavně že těm agresorům nemusela zkřivit na jejich barevných hlavách ani vlas. Smrt je totiž zřejmě třeba chránit. Jenomže kdo potom ochrání život? Řekněte, kdo jiný než právě Hnutí pro život?

 Existuje platné právo, které je postavené na ochraně života, nikoli na ochraně smrti. Podle Listiny základních práv a svobod je lidský život, jeden každičký, hoden ochrany již před narozením. Je to logické – protože v životě jde vždycky víc o život než o smrt. Proto existuje celé zdravotnictví, proto zachraňujeme sebevrahy na mostech a pipláme miminka předčasně narozená. Aby se nezabíjelo. Slušný člověk se za potrat spíš stydí, protože chápe, jde o řešení krajní a výjimečné. Ale někdo namísto daru života a jeho uctívání radši zabíjí – miminka v ženských lůnech, myšlenky, s nimiž nesouhlasí, národy, které nenávidí. Jenomže nenávist zaslepuje a její nositel pak propadne bludu, že má právo úplně na všechno.

Silou zablokovat pokojně jdoucí a modlící se procesí, umlčet toho, kdo nesouhlasí, pomluvit nevinné, a ještě se u toho předvádět a chlubit se tím. Koho to v sobotu policie chránila a před kým?

JUDr. Daniela Kovářová je nezávislá senátorka, rodinná advokátka a spisovatelka. Text publikovala na svém blogu.

Anarchisté se policie bát nemusí

 Sobotní blokáda Pochodu pro život skutečně přenesla Českou republiku do nové právní reality. „Selhání policie, úplné zesměšnění„, namítají mnozí kritikové policejního (ne)zásahu a připomínají, že účastníci pochodu neporušovali jakkoliv zákon, na rozdíl od těch, kdo ho zablokovali. S ostrou kritikou policie vystoupila poslankyně Romana Bělohlávková, zastupitel Hl. města Prahy Jan Wolf se obrátil otevřeným dopisem na ministra vnitra.

Průvod tvořený především stovkami rodin s malými dětmi s cílem vlastním příkladem povzbudit ženy a rodiny čekající nečekaně dítě v obtížné životní situaci, vyrazil v sobotu odpoledne z pražského Hradčanského náměstí, odpůrci ho však zablokovali v Kaprově ulici a organizátoři museli akci nakonec ukončit.

Policie nejen selhala při ochraně jednoho z klíčových ústavních občanských práv, tedy práva na pokojné shromažďování, ale nečinně přihlížela, jak stovky malých dětí s rodiči byly „bez pomoci zablokovány, obklíčeny, zastrašovány a vulgárně napadány“, dokud pořadatelé nebyli okolnostmi donuceni shromáždění ukončit.

„Policie se tak de facto stala aktivní asistencí a pomocnicí živlů, které se protiprávně a svévolně rozhodly velké skupině slušných občanů upřít jejich ústavou a zákony garantovaná práva.

Česká policie na straně andělíčkářů?

 Kdo sledoval běžné zpravodajství, nedozvěděl se nic, ale sobota 26. dubna představuje zlom ve výkonu jednoho ze základních politických práv. Anarchisté slavili „neuvěřitelný triumf“, policii se nepodařilo uchránit mírumilovný happening rodin před jejich útokem. Zákonně svolané shromáždění se muselo rozejít a rodiče s dětmi se museli nechat urážet.

Účastníci řádně svolaného shromáždění vykonávají své ústavní právo, říkáme mu právo shromažďovací, a do dnešních dnů jej upravuje zákon z března 1990. Zaručení svobody pořádat politická a jiná shromáždění byl jeden z prvních plodů nově nabyté svobody. Demokratický režim – na rozdíl od komunismu a nacismu – zaručil každému právo pokojně se shromažďovat, demonstrovat, manifestovat, projevovat veřejně a společně s jinými svůj pohled na svět. O toto právo ho nemůže připravit ani nesouhlas vertikální (od nositelů moci), ani horizontální (od nositelů konkurenčních názorů). Hrozí-li, že někdo bude chtít shromáždění narušit, je to práce pro policii, aby mu poskytla ochranu.

Policie měla zkušenosti z předchozích let. Věděla o tom, že letos se na protiakci chystá nezvykle vysoké množství extremistů, a přesto projevila neobyčejnou pasivitu. Anarchisté, marxisté, piráti, zelení a další aktivisté, kteří se kvůli adrenalinu a boji proti tradiční rodině sjeli i ze zahraničí, trasu pochodu zablokovali a policie ji nedokázala uvolnit. Účastníci průvodu skončili u filosofické fakulty ze všech stran zamknuti policejními oddíly, a na místě takto stáli skoro dvě hodiny. Byla to zajímavá podívaná. Rodiny s dětmi, obyčejní lidé z celé země ohraničeni policejními oddíly. Uvnitř dobrá nálada, tanec, tichá modlitba, přátelské rozhovory; vně křik a pískot extremistů.

 Přeborníkem v manipulativním informování je Česká televize, která v hlavní zpravodajské relaci uvedla: „Odpůrci potratů […] se v Kaprově ulici střetli se svými názorovými oponenty, tedy lidmi, kteří naopak prosazují právo žen na interrupce. Policisté zajistili skoro třicet lidí, kteří průvod blokovali.“ 

Volba papeže od 7. května 2025

 Volba nové hlavy katolické církve začne 7. května, rozhodla dnes generální kongregace kardinálů. 

Konkláve musí podle vatikánských pravidel začít 15. až 20. den po papežově úmrtí nebo odstoupení. Hlasovat o 267. papeži budou v Sixtinské kapli, která se dnes uzavřela pro veřejnost kvůli úpravám před konkláve. Pravidla pro volbu papeže Universi dominici gregis stanovují, že pro zvolení papeže je nutné dosáhnout kvóra dvou třetin "přítomných a hlasujících volitelů", což jsou obvykle kardinálové, kterým v den úmrtí papeže nebylo ještě 80 let.

Ve středu 7. května ráno se kardinálové setkají v bazilice svatého Petra na mši Pro eligendo Papa, během které budou prosit za úspěšnou volbu papeže. Později se už jen kardinálové volitelé, kterých je podle Vatikánu 135, přesunou do Sixtinské kaple. Samotná volba začne po výzvě ceremoniáře "Extra omnes!" (všichni pryč), kdy kapli musí opustit všichni, kdo se volby neúčastní, a mohla by se uskutečnit již odpoledne téhož dne. V následujících dnech se pak uskuteční dvě hlasování dopoledne a dvě odpoledne. Pokud by volba byla dlouho bez výsledku, pravidla počítají s pauzami na rozmyšlenou. Po zhruba 30 neúspěšných volbách pravidla Universi dominici gregis počítají s jakýmsi druhým kolem mezi dvěma jmény, která v předchozí volbě dostala nejvíce hlasů.

Televize Sky TG24 dnes uvedla, že v Sixtinské kapli už jsou mimo jiné čalouníci, elektrikáři, tesaři a kováři. Budou nyní připravovat prostory pro dosud největší počet volitelů papeže, napsal server italské televize. Například na podlahu bude nutné umístit plošinu, která vyrovná výšku podlahy a oltářních schodů tak, aby nebyly rozdíly mezi usazením kardinálů a aby všichni hlasující "si byli rovni".

Do Sixtinské kaple se také budou instalovat podle Sky TG24 dvoje kamna - jedna pro pálení volebních lístků a druhá pro vytváření signálu pro veřejnost. Když bude papež zvolen, vyjde z komína bílý kouř a rozezní se zvony. Neúspěšnou volbu bude signalizovat kouř černý. Deník La Repubblica dnes napsal, že bookmakeři odhadují, že bude potřeba kouř vytvořit asi pětkrát až osmkrát.

Nutné je také demontovat kamery, které monitorují davy turistů v této hojně navštěvované památce. Kardinálové totiž nesmí být během voleb schopni žádným způsobem komunikovat s vnějším světem. Podle televize Sky TG24 se celý areál kolem Sixtinské kaple během konkláve stane "digitálním bunkrem", použity budou i rušičky mobilního signálu.

Po příchodu na konkláve každý kardinál na svém místě najde cedulku se svým jménem, složku papírů, tužku, seznam kardinálů-volitelů, pokyny k ceremoniálu konkláve a rozvrh liturgií.

Podle statistik Vatikánu je kardinálů-volitelů 135, kvorum by tak činilo 90 hlasů. Nejméně dva volitelé, kardinálové Antonio Caňizares a Vinko Puljić, podle tisku v uplynulých dnech oznámili, že kvůli zdravotnímu stavu na konkláve nepřijedou. Kardinálové volitelé mají povinnost se do Vatikánu dostavit na volbu papeže, pokud v jim to nebrání nemoc či jiná vážná překážka.

Sporný je také případ kardinála Angela Becciua, kterého Vatikán uvádí mezi nevolitele kvůli údajnému rozhodnutí papeže odebrat Becciuovy kardinálské výsady v souvislosti s různými skandály. Becciu, které mu je méně než 80 let, se ale možnosti volit papeže domáhá. O jeho věci dnes kardinálové jednali, ale zatím nerozhodli.

Svatý Vojtěch byl mužem víry, ale i vzdoru.

Odcházel, putoval a navracel se. Budoucí patron tří zemí, sám vykořeněný a bez domova. V Praze odmítaný, v Římě osamocený, mnoha zemím neznámý. Chtěl patřit Bohu. Jenže ve světě, kde každý chrám oslavoval jiného boha, zůstával cizincem.

Svatý Vojtěch procestoval Evropu tak jako ještě žádný jiný Čech před ním. A žádný v ní nezanechal tak silnou duchovní stopu. Učenec, kněz, mnich, biskup, poutník, vyhnanec a světec toužil po sjednocené Evropě na křesťanských základech, usiloval o zviditelnění a začlenění českých zemí spolu s Uhry a Polskem do evropského kontextu, do zorného pole hlavních politických hráčů, kteří formovali tvář tehdejšího světa.

Svými vizemi, vzdělaností a nadhledem předbíhal svou dobu, ve světě, který mu niterně neodpovídal, marně hledal zázemí. Jeho životní putování bylo plné nadějí i zklamání, chyb, konfliktů, pocitů marnosti. Nikde neměl klid, nikde neměl stání. Touha po dokonalosti, po šíření hodnot, jimž sám bezmezně věřil a považoval je za nezbytné po vytvoření lepšího světa, jej hnala stále dál a dál… Až do náruče mučednické smrti. Smrti, která jej měla umlčet, avšak nakonec z něj učinila apoštola Čech i celé střední Evropy. 

Narodil se okolo roku 956 jako jeden z potomků Slavníka a jeho ženy Střezislavy do vlivného rodu, jehož domovinou bylo hradiště Libice. Moc, kterou Slavníkovci třímali ve svých rukou, nebyla malá – ovládali východ, severovýchod a patrně i část jihu Čech. Razili si své mince, měli vlastní ozbrojenou družinu. Historikové dodnes nevědí, odkud přesně přišli.

Bystrého hocha nejprve vyučovali kněží z Libice, díky nim se naučil čtení, základům latiny i církevním zpěvům. V cestě za vzděláním pokračoval do německého Magdeburgu, kde pod vedením tamního arcibiskupa Adalberta po devět let pronikal do tajů teologických studií. Jeho kroky vedly do sboru duchovních při Svatovítském chrámu na Pražském hradě. Se svým vzděláním, které v tehdejších Čechách nemělo konkurenci, a rozhledem z cizích krajin se stal pravou rukou prvního pražského biskupa Dětmara. 

Mladičké pražské biskupství, založené teprve roku 973, čelilo celé řadě problémů. Lidé byli zvyklí na mnohoženství, holdování alkoholu, sňatky mezi příbuznými, krevní mstu či obchod s otroky. Biskup Dětmar sám žil poměrně v přepychu a nad vrtochy a krutostmi ostatních přivíral zrak. 

Po zvolení druhým pražským biskupem v lednu roku 982 Vojtěch usiloval o to, aby se kostely a chrámy staly skutečnými místy pokání, ne obchodu a prázdných řečí, aby duchovní obřady získaly vážnosti a nebyly pouhým gestem bez hlubšího významu. Doufal, že právě skrze duchovní proměnu dokáže svou zemi dovést k vnitřní jednotě i pevnějšímu sepětí s Evropou. Nedařilo se.

Plný zklamání se po šesti letech rozhodl odejít. Netoužil už po ničem jiném než po duševním klidu. Našel jej v klášteře v římském Aventinu, kde žili společně mniši východní i západní církve. I on zde navlékl řeholní roucho a pohroužil se do mnišského života, oddal se víře, modlitbě a pokoře. Skrytý život v ústraní nevedl dlouho. Po necelých třech letech se na přání Boleslava II. vrátil za doprovodu 12 benediktinských mnichů, kteří roku 993 založili v Břevnově Benediktinský klášter.

Vojtěch se zklamáním zjistil, že poměry v zemi se za dobu jeho nepřítomnosti nijak nezměnily. Spojenectví s Boleslavem II. se vytrácelo pod tíhou vzájemných sporů, odhalovala se prázdnota slibů velmožů, napětí mezi Vojtěchem a šlechtou se zostřovalo. Jeho rod Slavníkovců byl v roce 995 na svém hradišti v Libici utopen v krvi, násilně a krutě vymazán z politické mapy Evropy. Rozhodl se odejít.

Se souhlasem papeže se vydal na sovu poslední cestu – nejprve do Polska, nějaký čas strávil v Hnězdně, poté s bratrem Radimem putoval do Pobaltí, do krajiny plné hustých lesů, řek a močálů, mezi lid, který jej nevítali s nadšením. Snad i toužil po mučednické smrti. Dočkal se jí v dubnu roku 997, kdy se na něj vrhla skupina pohanských Prusů. Probodli jej oštěpy a zohavili tělo. 

Konzervativcův pláč

 „Současná revoluční nálada je pro konzervativce v USA nepřirozená a brzo vyhoří. Potrvá maximálně deset let…“ 

Fiasko, při němž prezident Trump šikanoval a urážel ukrajinského vůdce Volodymyra Zelenského, je jedním z nejhorších diplomatických incidentů v dějinách USA. Děsí mě to jako Američana a konzervativce – a zejména jako člověka, který Trumpa neochotně volil v letech 2020 a 2024.

Trumpa jsem volil, protože se snaží zvrátit laxní hraniční kontroly a odstranit administrativní stát (výkonné orgány, které samy píší, soudí a prosazují zákony), progresivní vzdělávací instituce, rasové preference a „probudit“ genderovou ideologii.

Ale Trump 2.0 mě, tradičního konzervativce, za něco málo přes měsíc, donutil souhlasit s demokraty v mnoha klíčových otázkách: že Rusko zahájilo válku proti Ukrajině a musí být poraženo, že Amerika potřebuje volný obchod, silnou alianci NATO, protikorupční zákony, svobodu tisku, nezávislé soudnictví a federalismus. Kromě toho věřím ve vakcíny, nedůvěřuji kryptoměnám a respektuji výsledek prezidentských voleb v roce 2020.

Díky těmto rozdílům jsem se po 48 letech věrného členství s Republikánskou stranou rozešel a stal politicky nezávislým. Jak jsme se sem dostali?

Osoba Donalda Trumpa není odpovědí. Důvod spočívá spíše v tom, že si ho republikáni třikrát zvolili za svého vůdce. Jak to, že se historicky usedlá strana spojená s představenstvy a venkovskými kluby vyhnula konvenčním politikům a našla si nemorálního, chamtivého, egocentrického, nedůsledného, instinktivního a vulgárního outsidera?

Stručně: příběh začal v bouřlivé polovině 60. let, kdy řádili radikálové (Chicago, 1968), po nichž liberálové zašli příliš doleva (George McGovern) a příliš změkli (rukojmí v Íránu po 444 dní). Tyto excesy a slabosti vyvolaly v Americe brzkou reakci za Ronalda Reagana, výrazného konzervativního úspěchu, který přiměl demokraty k návratu do středu, přijetí třetí cesty a zvolení Billa Clintona prezidentem.

Daniel Pipes

Čechové mají raději ruského vojáka než českého

 V minulých dnech jeden český zpravodajský web uspořádal krátce za sebou dvě ankety. V obou se zřejmě projevila česká morálka vyrostlá na komunistických lžích a došlechtěná klausovským prospěchářstvím.

Jeden den v anketě o zvýšení platů dostala nejméně hlasů česká armáda, další den většina, snad 90 procent, hlasovalo pro oslavu osvobození Sovětskou armádou.

Je nad lidské síly a přesvědčovací schopnosti po osmdesáti letech prosovětské demagogie dokazovat odchovancům komunistického režimu a jejich potomkům , že v roce 1945 nešlo o osvobození českého území, ale o jeho ukořistění a o Stalinovu slávu. 

Papež Jan Pavel II. bez armády vítězil nad komunisty

 V roce 1978 se k překvapení mnoha polský kardinál Wojtyla stal papežem a přijal jméno Jan Pavel II. jako symbol toho, že chce pokračovat v reformním díle svých předchůdců Jana XIII. a Pavla VI. Stal se tak první neitalskou hlavou katolické církve od roku 1523. Jeho volba vyvolala zděšení v socialistických zemích a právem. On se na rozdíl od svých předchůdců a na základě vlastních negativních zkušeností rozhodl vzdát vstřícného přístupu ke komunistům, stál na straně pravdy a nekompromisně hájil práva katolické církve.

Papež Jan Pavel II. patří společně s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a britskou premiérkou Margaret Thatcherovou ke třem osobnostem, které nejvýznamněji přispěly k pádu komunistických režimů v Evropě. 

Tato trojice pochopila, že se zlem, kterým komunisté bezpochyby jsou, se nedělají kompromisy. Rudí totiž chápou mír a soužití s druhými tak, že jim druhá strana všechno odkývá a oni si budou moci dělat, co chtějí. Jakékoliv ústupky pak komunisté chápou jako slabost a povzbuzuje je to k větší agresivitě.

Jan Pavel II. zažil oba zločinecké režimy, nacistický a komunistický, na vlastní kůži a dobře věděl, že jakýkoliv kompromis s nimi není možný. To by totiž vedlo jen k prohlubování marx-leninského zla ve světě a krvavým diktaturám. Jen rozhodný odpor vůči komunistickému teroru nakonec vedl k vítězství.

V tom tkví odkaz polského papeže pro současnou dobu. Se zlem je třeba bojovat a ne mu ustupovat nebo dokonce před ním kapitulovat. To jej akorát povzbudí k ještě větší brutalitě. Duch však nakonec zvítězí nad hmotou, i když to dá zabrat. V této souvislosti stojí za připomenutí Stalinův výrok, kterým odmítl v roce 1945 účast Vatikánu na mírových jednáních o poválečném uspořádání Evropy, „kolik že to má papež divizí.“ Tehdejší Svatý Otec Pius XII. v roce 1953, kdy sovětský diktátor a masový vrah zemřel, k tomu dodal, „teď je uvidí.“

Stalin je dávno mrtev, Sovětský svaz se rozpadl, papežové a katolická církev existují dále. Inu v Bibli je psáno, „brány pekel ji nepřemohou.“ To platí, platilo a platit bude.

Zdroj

zlem.A250417_172053_p_zahranici_nef> 

Fotbal v rukou vědců

 Nová studie zjistila, že fotbalové týmy se pohybují, jako by byly jedna osoba, což nabízí nové pohledy na kolektivní chování.

Začněme u matematiky: Rychlé pohyby totiž nepodléhají Gaussovu rozdělení, na samém konci jeho křivky se objevuje takzvaný Lévyho pohyb vyznačující se rychlými chaotickými pohyby na blízkém místě následovanými větším odskokem. Pomocí tohoto modelu byla vysvětlena řada fyzikálních dějů, nicméně je aplikovatelný i pro živé bytosti, počínaje rojením bakterií a konče lovem smečky, kdy se její členové pohybují tímto způsobem.

Jak praví klasik: Pro živé organismy je to optimální strategie pro vyvážení využívání blízkých zdrojů s průzkumem nových příležitostí, když je distribuce zdrojů řídká a neznámá. Sledování fotbalových hráčů a jejich následné matematické zpracování ukazuje, že jejich taktika je stejná jako taktika živočichů hledajících nebo lovících potravu.

Výzkumníci Okinawa Institute of Science and Technology (OIST) použili data ze zápasu v nejvyšší japonské fotbalové lize J-League, která zahrnovala přesnou polohu každého hráče a míče s přesností na centimetry v průběhu celého zápasu. „Statistickými testy jsme zjistili, že hráči vykazovali Lévyho chůzi při lovu míče – podobně jako zvířata shánějící potravu. Jakmile získali míč, odchýlili se od Lévyho chůze, pravděpodobně kvůli omezením při interakci s míčem. Stejné chování jsme viděli i v centru týmu – průměrné pozici všech hráčů –, což naznačuje, že týmy jednají jako individuální agenti při snaze získat míč,“ vysvětluje Ivan Shpurov, první autor studie.

Míč je pro fotbalistu ekvivalentní nedostatkové potravě nebo štvané zvěři – je jen jeden a je žádoucí ho vlastnit, nicméně pro tento úkol se musí tým sjednotit stejně jako smečka. Zjištěním, že nejen jednotliví fotbalisté, ale i celé týmy optimalizují rovnováhu mezi průzkumem a využíváním, výzkumníci prokázali vysvětlovací schopnost Lévyho procházek a poskytli vhled do toho, jak my – a další zvířata lovící smečky – spolupracujeme na dosažení společných cílů.

„I když jsme dosud nezkoumali základní mechanismy týmové koherence, předchozí výzkum naznačil, že behaviorální spolupráce ve dvojicích je často spojena se zvýšenou mezimozkovou synchronií – zjištěním, že dva lidé mohou v podstatě spojit své mysli a vykonávat sdílenou činnost,“ říká jeden z autorů studie.

Nové zjištění, že také skupina jednotlivců se může spojit a kolektivně předvádět Lévyho chůzi, je důkazem takové synchronie a potenciálně naznačuje, že můžeme promítnout naše poznání za naše bezprostřední já do kolektivního já, které se může chovat jako jediný, integrovaný činitel. Jak říká profesor Froese: „Fotbalisté nejednají všichni přesně stejným způsobem, protože by to byla vysoce neefektivní taktika. Místo toho se jejich individuální akce vzájemně doplňují v reakci na hru, přičemž chování týmu se vynořuje z individuálního chování spoluhráčů.“

Tato kolektivní akce by také mohla naznačit, proč jsou týmové sporty tak populární. Vzhledem k univerzálnosti Lévyho procházek, která byla pozorována v 50 milionů let starých zkamenělých stopách mořských ježků stejně jako v pohybových vzorcích současných lovců a sběračů, je možné, že naše fascinace hrami, jako je fotbal, pramení z jejich ztvárnění velmi starých vzorců hledání potravy. Schopnost jednotlivců koordinovat a přizpůsobovat své chování tak, aby jednali jako jednotný činitel při sledování sdíleného cíle, by také mohla naznačovat, že základní principy spolupráce a efektivity s námi rezonují na primární úrovni.

Fotbal jako rituál primitivního lovu – to nezní špatně.

Zdroj: Ivan Shpurov, Tom Froese, Takashi Ikegami. Football as Foraging? Movements by Individual Players and Whole Teams Exhibit Lévy Walk Dynamics. Complexity, 2024; 2024 (1) DOI: 10.1155/cplx/3196780