Konzervatizmus je nepřítelem ideologií

 Konzervatismus existuje jako myšlenkový a politický proud. Konzervativní myšlenkový a politický proud se definuje obtížně, konzervativci se mnohem snadněji shodnou na tom, proti čemu stojí, než na tom, pro co vlastně jsou. Tam už mezi nimi nastávají rozdíly. A co konzervativní temperament? Shodneme se alespoň na něm? Jaký temperament má člověk konzervativní?

Za prvé, konzervativec musí být zároveň poslušný i rebel, zároveň loajální i rebelující, tudíž revolucionář – či přesněji a lépe řečeno, kontrarevolucionář. Musí být poslušný a loajální vůči tomu, co je pravdivé, dobré a krásné –, proto musí být rebelem proti nepravdě, zlu a ošklivosti.

To v současnosti znamená, že musí být především proti ideologiím. Jak proti těm démonickým – nacismu a komunismu –, tak i proti těm trapně otravným: multikulturalismu, genderismu, či jeho nejnovější mutaci, trans-genderismu.

Konzervativci Západu v minulosti porazili monumentální, leč monstrózní ozbrojené ideologie nacismu a komunismu; a nyní si někdo myslí, že kapitulují před trpasličími ideologiemi progresivismu, levicového liberalismu a politické korektnosti? Za co je mají? Co si o nich vůbec myslí?

Za druhé, pro konzervativního člověka je příznačná vděčnost; konzervativní člověk je člověk vděčný. Vděčný za všechna požehnání, kterých se nám dostalo. Jak už jsem uvedl výše, posledních téměř třicet let žijeme v bezprecedentní svobodě, bezpečí a prosperitě.

Již téměř třicet let žijeme – měřeno našimi dějinami – uprostřed zázraku: takovou svobodu i bezpečnost zároveň jsme v naši historii snad nikdy neměli.

Za třetí, vděčnost činí člověk šťastným. Lidé, kteří jsou si vědomi toho, že mají být za co vděčni, tj. lidé konzervativní, jsou většinou šťastní; a rozhodně šťastnější, než jejich oponenti. Jen se na ty oponenty podívejme: nevidí důvod ke vděčnosti, všude vidí jen samé křivdy a důvody ke stížnostem, jsou mrzutí a rozezlení.

A mají tolik práce, tolik úkolů: zachraňovat velryby, deštné pralesy, bojovat proti změnám klimatu, dovážet imigranty, uvalovat kvóty, integrovat segregované toalety – segregované na základě cis-genderu a integrovat je ve zájmu trans-genderu –, prostě vyřešit a napravit všechny křivdy světa. Tolik práce, tak málo času…

Lidé konzervativní mohou být šťastni, protože nejsou ideologové. Mají vlastně povinnost být šťastní, veselí, dobré mysli a hodně se smát. Smát se svým odpůrcům a vysmívat se jim, protože jsou vskutku směšní a absurdní. Musejí být radostní, těšit se ze života a dobře se bavit. Konzervativci jsou prostě lidé, kteří mají radost ze života a jsou ochotni ji hájit.

zdroj: (MUDr. Roman Joch: BUDOUCNOST KONZERVATISMU. TRANSATLANTICKÁ PERSPEKTIVA)

Kulturní krajina je dílo konzervativních zemědělců, nikoli rekreantů

 Zelený konzervatismus pro Českou republiku neznamená slepé přikyvování každému nápadu teoretiků z Bruselu Berlína nebo Prahy. Konzervatizmus má vycházet z praxe, z života lidí, kteří v krajině žíjí a mají předpoklady chránit kulturní českou krajinu, neboť ta v sobě nese stopy tvrdé práce, tradic, utrpení venkova, hrdosti a jiných příběhů našich předků. Starost o krajinu má vycházet z přirozené lidské touhy žít v příjemném prostředí. Znamená to také obranu energetické suverenity. Ekologická opatření nesmí být samoúčelná, musí také dávat ekonomický smysl. 

Dalším ničením vlastního průmyslu, zemědělství a veřejné dopravy pod sebou dokonale "podřízneme větev." Závislost na zahraničních potravinách a průmyslových výrobků, může vyvolat závislost českých politiků na těch státech, které si počínají obezřetněji. Likvidace zemědělství a průmyslu se musí automaticky projevit hustější kamionovou dopravou dovážející produkty ze zahraničí. Následkem je další zvýšení emisí a prachu v ovzduší a oteplování země. Bezmyšlenkovité vyznávání elektřiny je zřejmě  módní záležitost do doby, než se zjistí, že výroba elektřiny, elektrických přístrojů a baterií je stejné nebo větší likvidování životního prostředí jako fosilní paliva.

Místo abstraktních uhlíkových cílů se musíme zaměřit na to, co lidi u nás skutečně pálí:

Smysluplné a zodpovědné územní plánování a urbanismus, respektující hodnoty krajiny

Rozumná péče o krajinu, včetně starosti o zadržování vody v krajině a boj se suchem.

Rozumné, nebyrokratické lesní a vodní hospodaření

Podpora kulturního zemědělství a zemědělců, kteří obdělávají půdu tak, aby se na ní dařilo výrobě potravin a zároveň byla nadále prostředím pro život polní a lesní zvěře.

Konzervativci z venkova nesmí ekologii ignorovat. Musí ji však odebrat panelákovým aktivistům a vrátit jí zdravý rozum. Požadavek péče o přirozené prostředí a jeho ochranu není žádným revolučním projektem, naopak hluboce konzervativní povinností.

Kam se v budoucnosti vrhne lidstvo, až se nažere digitalizace?

 Před deseti tisíci lety lidé přešli od kočovného loveckého způsobu života k usedlému obdělávaní zemědělské půdy. Dodnes se tomu říká zemědělská revoluce. Rozvoj průmyslu znamenal přesun obyvatelstva do měst, rozvoj dopravy, vzdělání, byrokracie a nenadálé myšlenky národního státu. Zkušenost zemědělce ztratila význam. V masové industrializaci vznikly banky, železnice, odbory a zrodila se politická demokracie. Dvacáté století kromě dvou světových válek a globalizace přineslo i další nečekanou změnu, rychlý přesun z průmyslu do služeb, financí a zábavy.

V devadesátých letech vpadly do života lidstva počítače, nastoupil internet a mobilní telefonie. Vypukla takzvaná digitální revoluce. Ta zasáhla i české země a jejich nepovedenou hospodářskou transformaci.

Snad stačí připomenout pozdní veřejné přiznání premiéra Jana Stráského o tom, že Václav Klaus za socializmu sledoval pijavici tvořenou řezníky, zelináři, vexláky, ekonomy socialistických podniků a jinými prospěcháři, při privatizaci ji chytil na kuponovou knížku a vykrmil tak, že z ní vyrostla trvale nenažraná velkoměstská šlechta, která je schopná vysávat zbytek země do poslední kapky. Vyrostla v poslední době však digitální generace, jejíž snem a cílem je postsocialistickou šlechtu jako pamětnici tlačítkových mobilů za pomoci umělé inteligence vytlačit a zaujmout její místo. 

Stát je ovládán koloběhem velkoměstského života. Bude jistě šokem pro digitální generaci, která žije v představě, že vše bylo vynalezeno a nic ji ohrozit nemůže, až se objeví nějaký nový požadavek na způsob života. Nebudou to jaderné střely?

Česká republika má mnoho podniků, ale málo podnikatelů

 Česká ekonomika je v přímém protikladu k tomu, že ve statistikách často vypadáme jako země malých podnikatelů. Podle Ministerstva průmyslu a obchodu tvořily v roce 2024 malé a střední podniky neuvěřitelných 99,87 procenta ze všech firem, zbylých 0,13 procenta firem však ovládá (podle různých da) okolo poloviny či spíše přes polovinu českého hospodářství.

V Evropské unii tvoří velké firmy v průměru 51 procent ekonomiky, u nás to může být více. Ale hlavně, na špici je u nás jen hrstka velkých firem. Nebyl by to problém, kdyby z čísel nevyplývalo, že nám v Česku chybí něco, čemu v Německu říkají střední stav. Ten je silný například také ve Francii a v Itálii a „podporuje“ tamní ekonomiky. Podle organizace OECD v ČR 96 procent firem jsou  mikropodniky (tam se započítávají i lidé pracující samostatně na živnostenský list), které stagnují, vykazují nízkou produktivitu a nerozvíjejí se.

Česko zkrátka ovládají velké firmy, a to i když ze statistiky vynecháme banky a finanční ústavy. Pak jsou tu malé firmičky a samostatní podnikatelé a taky „podnikatelé“. Vzhledem k tomu, že už od dob Aristotela víme, že demokracie je závislá zejména na fungujícím a silném středním stavu, není to zrovna povzbudivé zjištění.

Kněžské svěcení v českobudějovické dicézi

 V sobotu 27. června 2026 byli rukama českobudějovického biskupa Mons. Vlastimila Kročila vysvěceni na kněze Mariano Zanolli a Giovanni Giuliani původem z Itálie. Druhý stupeň svěcení přijali po osmi měsících jáhenské služby (na jáhny byli vysvěceni 1. listopadu 2025). 

„Dnešní den je pro celou naši diecézi dnem opravdu mimořádným,“ uvedl mši svatou i svou homilii biskup Kročil. „Je tomu tak nejen proto, že bude udělováno kněžské svěcení, ale také proto, že nastávající kněží absolvovali celou formaci v našem českobudějovickém Diecézně-misijním mezinárodním semináři Redemptoris Mater založeném před devíti lety. Jako biskup chci tedy v první řadě vyjádřit radost nad tím, že nám dobrotivý Bůh nepřestává projevovat svou náklonnost.“

Kněžské svěcení přijeli s oběma mladými muži prožít jejich rodiče, sourozenci, příbuzní, bratři a sestry z Itálie i z Chile, kde působil Mariano dva roky na misijní praxi. Nastávající kněze podpořila svou přítomností i neokatechumenátní společenství z různých míst České republiky a přibyli i věřící ze Sušice a z Třeboně, kde tito mladí muži vykonávali svou jáhenskou službu. Pro cizojazyčné hosty bylo zajištěno simultánní tlumočení do italštiny a španělštiny.

Vymoženosti 50. let si šohajové vzít nenechají

Ministři kultury a zahraničí se v pekelném vedru 26. a 27. června 2026 naivně vydali do Strážnice na tradiční festival cimbálové hudby. Tento festival se i za vlády komunistů mohl chlubit největším množstvím opilců na hektar. Tradice se nemění ani v tržním hospodářství. Místní opilci už nepřevažují, protože nyní většina přijíždí z Brna a z Prahy. Cimbál prostě je pořád v těle tak jako kapky divoké turecké a maďarské krve. Ty společně s většími kapkami alkoholu způsobily vyhnání obou ministrů. Pro někoho statečnost, pro jiného ostuda.

Pamětníci rozhlasového vysílání na počátku 50. let si mohou připomenout dobu, kdy mohli z radia jako jediné interprety lidové hudby slyšet cimbálové muziky. Společně se sovětskými častuškami a českými budovatelskými písněmi představoval moravský a slovenský cimbál skoro veškerou hudební produkci Československého rozhlasu. Čím jiným se dala ze země vyhánět západní kultura?

Jakmile tenkrát u nás doma z rádia zazněly divoké housle a juchání šohajů a galánek, okamžitě se rádio vypínalo. Pokud se nečekalo na časové znamení. Ráno byl čas oznamován každých 5 minut. Byla to vlastně zvuková pobídka k odchodu do školy nebo do práce. Mezi časovými znameními vysílal rozhlas "skvosty" cimbálové muziky. Nezapomenutelná byla Jarmila Šuláková, když zpívala: "prv než vyjde, prv než vyjde, prv než vyjde slunéčko." Lidé tomu krátkému slovu dávali jiný význam. Když lidová hudba tak dechovka říkávali tehdy lidé dospělí. Byla v rádiu dechovka také, týdně jeden dva pochody v podání nějaké ústřední vojenské kapely. 

Aby v Čechách lidé si také oblíbili juchání a vřískání cimbálových kapel, za normalizace Jan Slabák z dechovky udělal cimbál. Moravanka zakořenila v Čechách, napodobuje ji nejméně polovina kapel, takže vřískání trumpet a opilecké juchání vytlačilo kultivovanou dechovku Vacka, Valdaufa, Vejvody, Poncara a dalších.    

Sociální a socialistické státy

 Následující grafika je určena lidem v České republice včetně těch, kteří jsou poznamenáni prostředím českých ekonomických škol zdeformovaným Václavem Klausem.  

Stále zde vládne terminologická pomatenost. Opakovaně slýcháme a čteme plamenné komentáře o současném českém i jiném “socialismu” či “komunismu”, i když se ve skutečnosti jedná o nezbytné sociální prvky tržních ekonomik.

Nejsou socialistické (kapitalistické ekonomiky se sociálními programy)

Silný soukromý sektor

Soukromé podnikání

Tržní ekonomika

Svoboda uspět

Jsou socialistické (významně státem kontrolované ekonomiky)

Stát vlastní či kontroluje hlavní oblasti podnikání

Omezená svoboda

Vláda kontroluje ekonomiku

Omezené možnosti

Velký rozdíl, je dobré znát skutečnosti:

Sociální programy v pomáhají lidem

Kapitalismus vytváří prosperitu

Svoboda vytváří příležitosti

Svatý Jan, krátká noc

 „Na svatého Jána noc není žádná,“ praví lidová moudrost. A jiné přísloví připomíná: „Svatý Jan otvírá zimě zase dveře,“ neb od tohoto dne počíná Slunce opět slábnout, jeho dráha se láme, Slunce se od nás vzdaluje a dny se postupně zkracují. Sice nás ještě čeká slunečné léto, ale i o jeho osudu je už rozhodnuto a vše spěje ke konci, ke spánku, k zániku, k podzimu…

Ty okamžiky, kdy se střídají roční doby byly pro naše předky takovými klíčovými, uzlovými okamžiky celého roku – bývaly to doby svátků a oslav, kdy lidé děkovali za přízeň nebes, vzdávali poctu bohům a úctu svým předkům. Snažili se nějak odhadnout či vyčíst, co je v těch dalších časech čeká – nebo to dokonce nějak magicky ovlivnit.

Věřilo se, že kolem slunovratu jsou hranice mezi světy nejtenčí, nebo se dokonce otevírají – hranice mezi světem přirozeným a nadpřirozeným, světem viditelným a neviditelným. Je to čas tajemství, kouzel a čar, opředený spoustou pověstí, pohádek i mýtů, čas, kdy země se otvírá a vydává své poklady, otevírají se skály, staré kletby se lámou, byliny vydávají svou léčivou a čarovnou moc.

Povídalo se, že největší moc má devatero bylin, nasbíraných právě o svatojánské noci. Byliny se házely do ohně, vily se z nich věnce, vkládaly se pod polštář, míchaly se masti a vařily odvary. Dědily se moudré rady, které byliny jsou ty pravé: třezalka, mateřídouška, jitrocel, šípková růže, dobromysl, heřmánek, lípa, černý bez nebo řebříček či kontryhel? Kdo pak ví? Ale největší moc má určitě tajemný květ zlatého kapradí, které však bývá dáno spatřit jen málokomu!

Když pak za křesťanských časů se ustanovil svátek svatého Jana křtitele, ty pověsti, legendy a pohádky, spojované se slunovratem, začaly lidem splývat se svatým Janem.

A možná to nebyla jen náhoda, vždyť Jan Křtitel patří k velikým biblickým prorokům – on stojí na rozhraní dvou světů, on propojuje Starý a Nový zákon, on ohlašuje příchod Božího království, křtí ve vodě Jordánu zástupy kajícníků i samotného Ježíše a předpovídá, že On – Syn Boží – bude jednou lidi křtít Duchem svatým a ohněm. Ta symbolika přechodu, zlomu, smrti a vzkříšení, symbolika ohně a vody, se zdá být společná, jako jakýsi archetyp, vetkaný do samé struktury přírody a jejího řádu.

Konzervatizmus na scestí

 Současný konzervatismus se nachází na křižovatce. Z jedné strany ji svírá technokratický populismus bez hlubšího ideového ukotvení, z druhé strany pak dravý libertariánský materialismus, který redukuje lidskou společnost na pouhou množinu spotřebitelů a ekonomických transakcí. V době, kdy se konzervatismus často mění v pouhou reaktivní kultivaci hněvu na sociálních sítích, zoufale chybí pevná intelektuální kotva.

Největší chybou pravice v posledních desetiletích bylo přesvědčení, že k prosperitě západní civilizace stačí volný trh a nízké daně z bohatství. Volný trh je bezpochyby nejlepším nástrojem pro tvorbu bohatství, sám o sobě však morální vakuum nezaplní. Ekonomika musí být podřízena kultuře a kultura náboženství. Pokud se rozpadne rodina, morální konsensus a úcta k transcendentnímu řádu, žádné subvence a příspěvky společnost nezachrání. Skutečný konzervatismus hájí „trvalé věci“ – lidskou důstojnost, přirozené společenství a morální odpovědnost vůči předkům i proti budoucím generacím.

Dnešní západní svět čelí nové vlně agresivního progresivismu, který se snaží dekonstruovat jazyk, historii i biologickou realitu. Lidskou přirozenost lze jistě od základů přepsat pomocí státní moci a sociálního inženýrství. Stačí nalákat voliče sladké sliby.

Síla národa vůbec nevyvěrá z vládních dekretů nebo pragocentrizmu, ale z malých, živých společenství: z rodin, domů, osad, farností, obcí, spolků a sousedství. Pokud chceme čelit atomizaci společnosti a osamělosti moderního člověka, musíme se vrátit k podpoře těchto přirozených struktur. Pokud má mít dnešní konzervatismus šanci na skutečnou obnovu, nesmí podlehnout číslům ekonomů. Musí nabídnout pozitivní vizi – vizi společnosti, která si váží krásy, řádu, tradic, spravedlnosti a svobody zakořeněné v odpovědnosti. 

Blahořečení mučedníků Jana Buly a Václava Drboly

 V sobotu 6. června 2026 při slavnostní mši na brněnském výstavišti byli blahořečeni kněží Jan Bula a Václav Drbola, oběti komunistické perzekuce a vykonstruovaných procesů spojených s babickými událostmi. Oba zemřeli na popravišti v roce 1951 a 1952, protože zůstali věrní Kristu, své kněžské službě a vlastnímu svědomí. Dnešní beatifikací je církev oficiálně zařadila mezi blahoslavené mučedníky.

Slavnosti předsedal papežský legát, brněnský rodák kardinál Michael Czerny. Kardinál také vyzdvihl jejich věrnost v době, kdy komunistický režim usiloval nejen o jejich odsouzení, ale i o zničení jejich kněžské identity. Přesto ani vězení, výslechy a hrozba smrti nedokázaly zlomit jejich víru. „Žádné násilí nemůže udusit Boží život v člověku, který se mu zcela svěřil,“ zaznělo během slavnosti.

Blahořečení Jana Buly a Václava Drboly představuje významný okamžik nejen pro brněnskou diecézi, ale pro celou českou církev. Oba kněží se stali prvními blahoslavenými spojenými s územím brněnské diecéze a jejich příběh zůstává silným svědectvím o síle pravdy, víře a věrnosti Kristu.

Dnešní slavnost tak není pouze vzpomínkou na tragické události minulého století. Je především oslavou naděje a vítězství víry nad strachem, nenávistí a nespravedlností. Jan Bula a Václav Drbola se od dnešního dne stávají novými přímluvci českého národa a inspirací pro všechny, kdo hledají odvahu žít evangelium i v nelehkých časech.

Vzpomínky na Babice

Akce StB v Babicích