„Sudetoněmecká lidové sdružení pochází z Němců, kteří nejpozději od středověku osídlovali velké části Čech, Moravy a pozdějšího Sudetského Slezska, obdělávali půdu a vytvářeli vzkvétající kulturní krajinu. Tito Němci žili po staletí především v pohraničních oblastech českých zemí, ale také v hlavním městě Praze a v jazykových enklávách ve vnitrozemí. Běžné souhrnné názvy pro tyto německé Čechy, německé Moravany a sudetoslezské obyvatele byly původně „Němci ze zemí Koruny české“ nebo „Němci ze zemí Svaté koruny Václavské“. Ke konci 19. století se objevily etnické názvy „Němci ze Sudet“ nebo „sudetští Němci“ – podobně jako „alpští Němci“ nebo „karpatští Němci“ – a s koncem habsburské monarchie, a tedy i Českého království, se hojně ujaly.
V letech 1918 až 1938 se sudetští Němci, aniž by byli tázáni, stali součástí nově založené Československé republiky a byli zde považováni za národnostní menšinu. V letech 1938 až 1945 patřili k nacistickému Německu. S obnovením Československa po druhé světové válce bylo přibližně 3,5 milionu sudetských Němců kolektivně zbaveno práv, téměř úplně vyhnáno, a tak se stále více stávalo komunitou spoutanou osudem.“
Letniční dvoudenní. Letnice neboli svatodušní svátky. Slaví se neděli a pondělí padesát dnů od Velikonoc. Volné svatodušní pondělí u nás bylo za komunismu zrušeno, v Rakousku, Německu a dalších zemích je tento den stále státním svátkem. Jsou připomenutím seslání Ducha svatého. Svátkem hluboké, skutečné plnosti života. Slaví se 50 dnů (7. neděle) po Velikonocích.
Neděle večer. Koncert v kostele U Jezuitů v Brně. Jezuitský kostel Nanebevzetí Panny Marie je jeden z nejkrásnějších barokních chrámů Brna v samém jeho centru. Byl to oblíbený kostel brněnských Němců. Na programu je avizován W. A. Mozart, Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Zdeněk Pololáník. S nimi Widmar Hader, Andreas Willscher a Dietmar Gräf - skladatelé narození na území naší země, kteří se celý život vraceli k myšlence porozumění mezi Čechy a Němci. Za varhany má usednout německý varhaník, skladatel a pedagog Dr. Dietmar Gräf spolu s Petrem Kolařem. Připojí se také Brněnský katedrální sbor Magnificat, sólista NdB Ondřej Koplík a varhanice Dagmar Kolařová. Večer, který „neslibuje jednoduché odpovědi, ale nabízí společný tón“, jak stojí v programu festivalu Meeting Brno.
Přítomný kněz přivítal zcela zaplněný kostel pozdravem: „Herzlich willkomen in Brünn.“ Připomněl historii zdejších barokních varhan, které byly za 2. světové války zničeny nešťastnými nálety spojenců, a jiných varhan téhož historického období, jež byly českýma rukama v brněnském Německém domě rozebrány tak, že nezbylo nic.
„ Vy všichni zde jste plody těchto letnic.“ Ovace ve stoje interpretům, potlesk účinkujících publiku. Bylo to tady tak tehdy, před mnoha lety před válkou? Když se v tomto městě běžně mluvilo německy a česky. Jako tento večer a předešlé dny. A to je také potřeba říci.
Slovy Davida Macka, spoluzakladatele festivalu Meeting Brno: „Tady nikdo nic nepopírá, celá ta krása spočívá v tom, že se věci přiznávají, že pravda je na povrchu, je zjevná, tváří tvář všem ranám minulosti se objímáme a otevíráme novou kapitolu našich dějin,“[4] uvedl Macek.
Křesťanská pokora a uspokojení z toho, že akce proběhla bez problémů, nakonec zvítězily nad hrstkou rámusících zlých lidí mávajících na chodnících všelijakými podivnými transparenty. Co je to za lidi? Snad jejich nenávist mezi pokojné lidi posílá samo peklo. Snad jsou to kovaní komunisté, kteří pouliční rámus mají v krvi, snad jsou to potomci Benešových lupičů a vrahů z roku 1945. A ostatní česká veřejnost vychovávaná 45 letou komunistickou propagandou o vyhnaných obyvatelích Československa jako o revanšistech nevěnovala události větší pozornost. Ostudou je zbabělost české vlády, která v obavách o ztrátu podpory u pomatených levicových voličů dělala "mrtvého brouka."
