Invaze 1968 dala základy současné české politice

 Každoročně se 21. srpen stává příležitostí, kdy se veřejný prostor plní zaklínadly, která mají deklarovat přináležitost k pozicím, o nichž zpravidla jen málokdo pochybuje. Účastníků Pražského jara kvapem ubývá, rok 1968 začínají svým neomylným způsobem popisovat digitální pamětníci narození po roce 1995.

Při invazi vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 skutečně zahynulo relativně málo Čechoslováků, protože podle později zjištěných informací sovětské velení poslalo půlmilionové vojsko do Československa kvůli ochraně obyvatelstva před vstupem kontrarevolucionářů ze Západu. Slavné poválečné osvobození 1945 se však neopakovalo.

Takže Sověti si opravdu dávali pozor, aby Čechoslováky nevyvražďovali. Dopad invaze však byl v následujících jednadvaceti letech pro Československo stejně nebo více katastrofální než po roce 1945 - především tím, že ještě více Čechoslováků - především Čechů - bylo kvůli materiálním výhodám ochotno s normalizačním režimem, jenž se klaněl Moskvě, spolupracovat.

V důsledku invaze roku 1968 vznikl v Československu však normalizačně pravicový režim, v němž jediné, co bylo důležité pro lidi přizpůsobivé, aktivní a všeho schopné, byl majetek a konzumerismus. Získat  moc a majetek za normalizace bylo jednoduché, nebyla potřebná vzdělanost ani pracovitost, stačilo opakovat sovětské ideologické bláboly a souhlasit s vedením KSČ. Byl to opravdu materialisticky hnusný režim, který vychoval dravé ekonomy vexláckého typu. Jim po roce 1989 stačilo jen otevřít kohouty a státní majetek přitékal na konta jejich a jejich ochránců a příznivců.

Koncert Budvarky v Pohoří se 16. srpna 2026 nekoná

 

Vzhledem k úmrtí Josefa Altmanna (70), jednoho ze zakladatelů společnosti na obnovu kostela Panny Marie Dobré rady v Pohoří na Šumavě, se nedělní koncert dechové hudby Budvarka a setkání rodáků a příznivců nekoná. 

KRÁLOVNA VLTAVY

 V neděli 16. 8. 2026 pořádá Svatojánský spolek spolu s Pražskými Benátkami s.r.o. a obcí Slapy, slavnost Královna Vltavy. Slavnost navazuje na barokní tradici poutí na Rovínek.

Vizí a cílem této slavnosti je obnovení a přiblížení tradičního svátku Nanebevzetí Panny Marie nejen místním, ale i široké veřejnosti. Nanebevzetí Panny Marie je všude ve světě jedním z nejvýznamnějších náboženských svátků.

Vodní procesí začne po krátké pobožnosti v 10.00 hodin u Modré loděnice ve Sladovařské zátoce. Poté lodě odplují na cca 2 kilometry dlouhou pouť ke kapli Nanebevzetí Panny Marie na Rovínku. Vodního procesí se bude účastnit tradiční historická benátská lodice sandolo se sochou Panny Marie vytvořenou v České republice.

Pro zájemce, kteří nevlastní žádné plavidlo, bude připravena Loď Vltava, patřící Osobní lodní dopravě Slapy a loď Mír společnosti Volareza, s plavbou ZDARMA. Loď popluje přes zastávku Měřín – Volareza (9:00 ráno), Rabyně v (9:15) a zastávku Skalice (9:30), konec plavby bude na Rovínku v 10:45.

Zde se bude od 11:00 konat Mše svatá, celebrovaná P. Romualdem Robem a koncelebrována místním farářem P. Pawłem Adamem Dębkem. Liturgii bude doprovázet živá chrámová hudba pod vedením varhaníka Filipa Šťovíčka z Baziliky svatých Petra a Pavla na Vyšehradě.

 Po skončení Mše svaté bude následovat kulturní program, který zajistí námořní kapela Matylda banda della Marina se svými plavebními písněmi.

V současných domácnostech je více psů než dětí

 Dříve psi a kočky byli nepostradatelní v  hospodářských usedlostech na vesnicích, psi jako hlídači, kočky jako likvidátoři myší. Vesnicští psi se pohybovali ve stájích a dvorech, nebo byli přivázáni u boudy, do bytů nesměli. Kočky podobně. V panských sídlech byli psi chováni jako pomocníci při lovu lesní zvěře a také jako likvidátoři odpadu z masných jídel. Vyšlechtěná plemena psů sloužila na zámcích také jako dekorace zdůrazňující panskou povýšenost a prostředek k zahánění nudy.. Zvyk tento šlechtický přejalo více či méně majetné měšťanstvo, jež panské chování obdivovalo.

Dnes se žije jinak, psi jsou podle současné módy jsou vězněni především v městských bytech. Podle nejnovějších statistik organizace FEDIAF, která zastupuje výrobce krmiv pro domácí zvířata, má nejméně 49 % evropských domácností alespoň jednoho psa.

Tento údaj je obzvláště významný ve srovnání s počtem dětí v evropských rodinách, jak to provedl The European Correspondent. Žádná země na Starém kontinentu se ani zdaleka nepřibližuje míře reprodukce potřebné k udržení populace (2,1 dítěte na ženu).

Podíváme-li se na počet dětí ve věku od 0 do 14 let v evropských domácnostech, podle údajů Eurostatu činí tento počet pouhých 1,4 milionu. Evropský průměr je 0,4 dítěte na jedno bytové zvíře a pouze v Severní Makedonii a Černé Hoře  počet dětíě počet převyšuje domácích mazlíčků. Jenom počet psů převyšuje počet dětí v nejméně 15 evropských zemích.

V Evropě se každoročně utratí 29 miliard eur za krmivo pro domácí mazlíčky. K tomu je třeba připočítat dalších 25 miliard eur za doplňky a péči o domácí mazlíčky.

Legislativa v mnoha zemích musí stále častěji reagovat na problémy způsobené chovy psů a koček. To je něco, co v minulosti lidstvo neznalo.

Vzestup a stagnace křesťanství

 Rodney Stark ve své knize ukazuje, jak a proč se křesťanství přirozeným způsobem stalo většinovým náboženstvím v Římské říši. Rodney Stark (1934 – 2022) byl americký sociolog náboženství. Největší slávu mu přinesla kniha Vzestup křesťanství z roku 1996. Jedná se o knihu čistě vědeckou, sociologickou, vůbec ne náboženskou (teologickou) ani filozofickou. Na základě sociologických argumentů ukazuje, jak se křesťanství z okrajového náboženství stalo v Římské říši během přibližně dvou set až dvou set padesáti let náboženstvím dominantním.

Mnozí autoři v minulosti se domnívali, že muselo dojít k masovým konverzím ke křesťanství, Stark však ukazuje, že takto se náboženství nešíří. Konverze jsou individuální, mezi lidmi, kteří se znají (v minulosti popsal tento mechanismus na příkladu amerických mormonů).

Realistický je nárůst počtu členů o 40 % za desetiletí. Takže odhad (Římská říše měla přibližně 60 milionů obyvatel): 

• rok 40 – 1 000 křesťanů, což představovalo 0,0017 % obyvatel. 
• Rok 50 – 1 400 křesťanů, tedy 0,0023 % obyvatel. 
• Rok 100 – 7 500 křesťanů, tedy 0,0126 %; 
• rok 150 – 40 500 věřících, tedy 0,07 %;
•  rok 200 – 218 tisíc, tedy 0,36 %; 
• rok 250 – 1 milion 170 tisíc, tedy 2 %;
•  rok 300 – 6 milionů 300 tisíc křesťanů, tedy 10,5 %.
•  A konečně rok 350 – 34 milionů křesťanů, tedy 56,5 % obyvatel Římské říše. 

Engels či Nietzsche tvrdili, že křesťanství bylo záležitostí chudých a otroků, tedy nižších vrstev společnosti. To nebyla pravda, lidé z nižších vrstev mají většinou tradiční víru; právě ti vzdělanější a privilegovanější jsou skeptici, a tedy otevření případným konverzím. Od samého počátku byli mezi křesťany patricijové.

Křesťanská misie vůči Židům uspěla; nikoli v tradiční židovské vlasti v Judeji, Samaří a Galileji, ale u helénizovaných Židů v diaspoře, ve městech jako Alexandrie, Antiochie, Efez, Atény, Korint či samotný Řím. Křesťanství jim bylo blízké, protože vzešlo z judaismu, ale zároveň bylo universalistické, podobně jako jim známý a blízký helénský, řecko-římský světový názor. Konverze pro ně byla velmi snadná.

Starověký svět často a opakovaně postihovaly epidemie. Ty dvě největší a nejstrašnější v letech 165 a 251 vedly ke smrti až jedné třetiny (!) obyvatel Římské říše. Pohané před nimi prchali z měst na venkov a o osud nakažených se nestarali, křesťané zůstali ve městech a o nakažené se starali. Mnozí se také nakazili a poté zemřeli, ale mnozí ne; získali imunitu a již jim nic nehrozilo, mohli se o nakažené starat i nadále a ještě intenzivněji. To vedlo k soudržnějším, lidštějším a humánnějším komunitám s menšími ztrátami na životech, což následně zapůsobilo i na pohany a u mnoha z nich vyústilo v konverzi.

U křesťanů měly ženy větší hodnotu než u pohanů. Křesťané se k ženám chovali lépe. Pro pohanského muže byla žena objektem (ať už otrokyní, nebo smluvní manželkou), pro křesťanského muže byla subjektem, osobou rovnou mu v důstojnosti. Mladší než 13 let tvořily u pohanů 20 % ze všech, u křesťanů pouze 7 %. Ve věku 13 až 14 let to bylo u pohanů 24 % žen a u křesťanů pouze 13 %. Ve věku 15 až 17 let se jednalo o 19 % pohanských žen a 32 % křesťanských žen. A ve věku 18 let a více o 37 % pohanských a 48 % křesťanských žen. Křesťanství bylo tedy pro ženy velmi přitažlivé. A pokud se křesťanské ženy provdaly za pohanské muže (ať už šlo o první sňatek, nebo o druhý po smrti prvního manžela), měly na své manžely vliv a vedly je ke konverzi. Pro pohany bylo běžné bránit početí, ale i potraty či zabíjení novorozenců; pro křesťany to bylo zakázané a nemyslitelné: v každém člověku, ať už v ženě, nebo v novorozenci, viděli obraz ukřižovaného Boha. Jinými slovy, porodnost křesťanů byla mnohem vyšší než u pohanů, což rovněž vedlo k šíření křesťanství.

Stark zároveň uvádí, že mučednictví mohlo být pro křesťany racionální volbou, dodávalo totiž autenticitu jejich evangelizačním snahám. Když se odehrávalo veřejně, dodávalo to mučedníkům sílu. Věděli, že jejich smrt, sledovaná všemi, křesťany i pohany, má smysl a dělá velký dojem na všechny, křesťany i pohany. (z pohledu totalitářů, tedy komunistů a nacistů, dávalo smysl, že své oběti mučili a zabíjeli tajně, v žalářích, mučírnách, gulazích a koncentračních táborech…) Římští pohani, kteří křesťany pronásledovali, to nedělali tajně, ale veřejně, a tak mohli křesťanští otcové později konstatovat: Sanguis martyrum semen christianorum. Pro pohany bylo sledování toho, jak krmí lvy křesťany, či gladiátorských zápasů (mnozí z nich, možná většina, byli placení dobrovolníci), dobrou zábavou. Křesťané odsuzovali tyto krutosti, ale i ty, kteří se na ně dívali a bavili se při nich. Křesťané hlásali morální vizi, která byla radikálně neslučitelná s běžnou, banální krutostí pohanských zvyků.

To, co křesťanství dávalo svým konvertitům, nebylo nic menšího než jejich lidskost. Křesťanství nakonec nad pohanstvím zvítězilo, protože v té době zlepšilo kvalitu života svých stoupenců. 

Když se však křesťanství v Římské říši stalo státním náboženstvím, víra křesťanské komunity oslabila, protože se k ní z konjunkturálních důvodů přidalo mnoho oportunistů. Proto je propojení křesťanství se státem, státní mocí a privilegování křesťanství státem pro křesťanství škodlivé, oslabuje jeho autentičnost. Křesťanským politickým ideálem je tedy náboženská svoboda, nikoli „křesťanský stát“ (ať už katolický, anglikánský za Jindřicha VIII., kalvínský Ženeva či pravoslaví ruských autokratů…). 

Křesťanství se přirozeným způsobem stalo většinovým náboženstvím v Římské říši. K vysvětlení toho nepotřeboval žádný zázrak. 

A pokud by se dnešní křesťané v dnešní postkřesťanské Evropě opět chovali jako křesťané, nebude jim – nám – za nějakých sto, dvě stě, dvě stě padesát let opět patřit budoucnost?

Zdroj: POSTOJ.SK

400 let baziliky svatého Petra

 Bazilika svatého Petra, vysvěcená papežem Urbanem VIII. dne 18. listopadu 1626, nadále přijímá lidi ze všech zemí a všech vyznání u hrobu prvního papeže.

Z centra Říma se při pohledu na západ na obzoru objevuje ikonická silueta: kopule kostela, zakončená křížem, se tyčí do výšky 137 metrů k nebi. V roce 2026 bazilika svatého Petra, která označuje místo, kde byl apoštol a první papež , svatý Petr, po své smrti pro Krista pohřben, slaví 400. výročí od svého vysvěcení.

Jen několik kilometrů od ruin někdejší Římské říše svědčí jeden z největších kostelů na světě o síle mučednictví. „Pod kopulí spočívají dva tisíce let zbožnosti a dějin na jednom místě, vrstva po vrstvě,“ uvedl pro Register archeolog Pietro Zander, vedoucí oddělení kulturního dědictví Fabbrica di San Pietro. „Právě zde to všechno začalo: svatý Petr byl umučen… a zde odpočívá.“

Dnes sem nadále proudí poutníci i turisté z celého světa, aby navštívili toto místo mimořádného historického, uměleckého a duchovního významu. „Svět se od inaugurace tohoto kostela v roce 1626 výrazně změnil. A přesto jedna krásná věc zůstává stejná… příchod lidí,“ uvedla historička umění a dlouholetá průvodkyně v Římě Elizabeth Lvová. „Ve ‚farním kostele celého světa bylo vždy cílem přijmout co největší počet lidí v‘,“ dodala.

Lidé z celého světa přijíždějí do Říma, aby viděli Koloseum a další památky antického Říma, „ale tato mimořádná společnost, která nám tolik dala, od inženýrství po právo, je dnes pohřbena pod prachem… 

Bazilika svatého Petra (tzv. „Stará svatopetrská bazilika“), postavená za Konstantina ve 4. století, byla vybudována na základech římské nekropole, kde spočíval její patron. Jižně od baziliky se kdysi nacházel Neronův cirk, starověká aréna, která byla rovněž místem hromadného mučednictví křesťan : 

Svatý Petr byl umučen roku 64 po Kristu za vlády císaře Nerona v cirku nedaleko místa svého pohřbení. Po jeho smrti „se k jeho hrobu sjížděly zástupy z celého světa“. Kolem tohoto hrobu „vyrostl kostel“ a v době výstavby původní baziliky už bylo toto místo centrem úcty více než dvě století. Roku 326 císařem Konstantinem postavena první bazilika zasvěcená svatému Petrovi, musely být splněny dvě podmínky: zaprvé se musela nacházet přesně na místě svatého Petra; zadruhé musela být velkých rozměrů.“Konstantinovská bazilika existovala po dobu 1 200 let. Byla impozantní, „ale v té době už nebyla dostatečně prostorná“, aby pojala všechny věřící. Nesla stopy času a její konstrukce se začínala zhoršovat.“ Neúspěšné pokusy o obnovu a rozšíření staré baziliky nakonec vedly k rozhodnutí ji zcela zbourat a znovu postavit. Roku 1506 položil papež Julius II. základní kámen toho, co se mělo stát „novou bazilikou“. Julius II. také založil Fabbrica di San Pietro, dílnu pověřenou dohledem nad výstavbou a výzdobou baziliky. Tento úřad je dnes odpovědný za zachování uměleckého dědictví stavby. Fabbrica rovněž spravuje historické archivy umístěné v prostorách pod klenbou baziliky. Archivní dokumenty — sahající od roku 1513 až do současnosti — „obsahují popisy prací, jejich náklady i potvrzení o platbách; jejich tříděním můžeme rekonstruovat dějiny svatého Petra,“ uvedl Zander.

Dne 18. listopadu 1626 papež Urban VIII. slavnostně vysvětil baziliku svatého Petra při obřadu, který začal vnějším požehnáním stavby svěcenou vodou a skončil mší. Mezitím papež pomazal mozaikové kříže posvátným olejem (svatým křižmem) a svou berlou nakreslil písmena řecké a latinské abecedy do popela rozprostřeného na podlaze. Podle svědectví očitého svědka dochovaného v bazilice den předtím tisíce lidí procházely ulicemi vyzdobenými květinami od baziliky svatého Marka poblíž Piazza Venezia až k bazilice svatého Petra a obklopily kostel „jako ve velkém objetí,“ uvedl Zander. Bylo to vyvrcholení více než 120 let nezdarů, přerušených staveb a proměnlivých plánů, na nichž se podílely desítky nejvýznamnějších umělců a architektů renesance, včetně Bramanta, Rafaela, Antonia da Sangalla, Michelangela, Carla Maderna a Gian Lorenza Berniniho. V době svého vysvěcení nebyla obrovská bazilika o délce 186 metrů (kostel tak rozlehlý, že by se do něj vešly největší katolické kostely, baziliky i katedrály světa) ani zdaleka dokončena. „Stále chyběla výzdoba, chyběly mozaiky, chyběly oltářní obrazy,“ uvedl Zander. Náměstí i slavná Berniniho kolonáda byly dokončeny až o 40 let později.

Podle kardinála Maura Gambettiho, arcikněze baziliky svatého Petra od roku 2021, navštívilo během Jubilea naděje v roce 2025 baziliku svatého Petra přibližně 20 milionů lidí. V hlavní turistické sezóně bazilika průměrně přijme asi 40 000 návštěvníků denně. Pod vedením kardinála Gambettiho bazilika reagovala na příliv turistů inovacemi jak v oblasti návštěvnického zážitku, tak i svátostného života u svatého Petra. Kromě obvyklých bohoslužeb — mší, adorací a zpovědí — nabízí kostel každý týden také půlhodinu živé duchovní hudby a eucharistickou adoraci po skončení bohoslužeb. V listopadu loňského roku vedení rovněž zřídilo „prostor naslouchání“, kde mohou návštěvníci hovořit s knězem nebo vyškoleným laikem. Ačkoli vstup do baziliky zůstává zdarma, ti, kteří chtějí strávit méně času ve frontě, si nyní mohou rezervovat návštěvu online za příplatek 7 eur (8 dolarů). Mezi další placené zážitky patří výstup na kopuli, návštěva nekropole či pokladnice nebo také prohlídka imerzivní 3D rekonstrukce baziliky. Připravují se i další projekty: malá kavárna na střeše baziliky, která nabízí nápoje a lehké občerstvení, rozšiřují se prostory a vedení rovněž oznamuje otevření veřejných výstav v prostoru obklopujícím dvě ze čtyř vedlejších kupolí baziliky. Cílem je „pokoušet se co nejvíce rozptýlit davy a podpořit rozlišení… mezi těmi, kteří mají spíše historický či umělecký zájem, a těmi, kteří jsou motivováni především náboženskou vírou,“ uvedl kardinál Gambetti na tiskové konferenci v únoru. Lvová uvedla, že většina novinek v bazilice — například „rychlý vstup“ pro časově vytížené návštěvníky — představuje snahu přizpůsobit se moderní době, i když to někdy může působit dojmem „příliš mnoha věcí najednou“. Zároveň vyjádřila obavu, že oddělování zkušenosti běžného návštěvníka od zkušenosti věřících katolíků může odklánět od původní myšlenky baziliky otevřené všem. „Krása kostela byla navržena tak, aby vedla návštěvníky k úžasu a k adoraci,“ uvedla Lvová. „Nezapomeňte, že každé dílo vytvořené v této bazilice mělo za cíl přiblížit lidi Bohu.“

Veselý lékař-xenofob

 Paní je 85 let, je z Ukrajiny, z města které už neexistuje, ani trosky, nic prostě. Paní chodí o chodítku, minulý rok ji srazilo auto. Jdeme za panem doktorem, vysvětluju, proč paní přišla, s čím se léčí. Dá pokyn, ať se svlékne a lehne na lůžko.

Doktor začne se ptát, odkud žena je, odpovídám, že z Ukrajiny. Začne se ušklíbat a ptá se, za co tady žije, říkám, že má humanitární dávku (opakuji, že po zaplacení ubytovny nemá ani životní minimum).  Doktor se ušklíbá. Pak se zeptá, proč sem přijela, proč nezůstala na Ukrajině. Odfrkne si, když řeknu, že je klientka pojištěna, řekne "Bohužel" a začne počítat, kolik je tu zbytečně živeno a léčeno Ukrajinců.

Další pobyt v ordinaci neměl význam. Poprosila jsem ženu, ať bez vyšetření se oblékne. I ona pochopila o co jde, nejedná se totiž o ojedinělé chování vůči cizincům. I doktoři mohou být ostudou demokratického státu, v jehož ústavě je mezinárodní listina lidských práv a svobod. (kráceno)

Zdroj: Mary Dobra

Oteplování je od lidí, nebo od Boha?

 Většina médií prostor převážně poskytuje lidem, kteří říkají věci, které ve svém výsledku slouží kapitálu – ať už jsou pravdivé či nikoli, ať už dávají smysl či nikoli, ať už mohou urychlit katastrofu či nikoli.

 Zatímco obnovitelné zdroje jsou často levnější než fosilní paliva, fosilní paliva jsou výnosnější, protože využitelné zásoby jsou omezené a každou z nich může monopolizovat jediná korporace, zatímco ceny mohou v době války nebo chaosu náhle vyletět do výšin. Téměř všichni velmi bohatí do nich masivně investují. Výsledkem je, že jakýkoli pokus o omezení využívání fosilních paliv je vnímán jako třídní boj. 

Takže „přijměte středomořský životní styl“. Ale bez vína, které, jak lamentuje další sloupek v Telegraphu, je „znečištěno kouřem“ ze všech těch požárů vyvolaných nějakou nezmíněnou a záhadnou silou. A bez jídla, jehož produkce je díky suchu a vlnám veder vážně ohrožena v jižní Evropě, stejně jako tady. A bez vaší krásné chaty, která mohla shořet. Nebo bez svěží zelené krajiny, která také padla za oběť plamenům. Nebo bez příjemných letních teplot, které nyní nahradilo vražedné horko. No tak, víte, co tím vlastně myslím: přijměte smrt.

Diskutovat podle Masaryka lze jen v diktatuře

 Demokracie je diskuse, učil naše předky Tomáš Garrigue Masaryk. Je třeba naslouchat jiným lidem, používat důkazy, nikoli křik, a v klidu hledat společnou cestu. Předchází to hádkám, všichni mají šanci říct svůj názor a posiluje to důvěru ve stát a lidi kolem nás. Když si to takhle shrnete, řeknete si, jak je možné, že se to neprosadilo do praxe?

Diskutovat o státním rozpočtu? Je to aktuální téma. Podle Masarykových pouček nelze!

Nicméně, na druhou stranu uváženo, o čem tady chcete diskutovat? Samozřejmě, že ideální rozpočet je vyvážený nebo dokonce lehce přebytkový, aby byla rezerva na horší časy. Takto zpravidla hospodaří rodina a dobře vedený podnik. Za Klause byl rozpočet přebytkový do roku 1995 a pak za Babiše v roce 2016 (to byl ministrem financí) a v roce 2018, to už byl premiérem. Jenže pak přišel covid. Babiš měl skvělý nápad zrušit superhrubou mzdu v době, kdy bylo jasné, jak zničující torpédo pro ekonomiku ten covid je. Ke geniálnímu Babišově nápadu se připojili Petr Fiala a Tomio Okamura a tato trojice mudrců vrazila ideji vyrovnaného rozpočtu smrtelnou kudlu do zad. Většina to chtěla. O čem tedy tady chcete diskutovat? Navíc, Fialova vláda, sestava nyní v opozici, nezanechala dluh ve výši 1,2 bilionu korun.

Masaryk jako filozof mohl spoustu rozlišných událostí shrnout do jedné věty.. Demokracie je skutečně diskuse. Jednou takhle odpoledne se sejde skupina kompetentních mužů a žen a ve vlídné atmosféře porozumění vyjádří jednotný názor. Tak tohle je příběh na úrovni pohádky o Karkulce. V realitě je diskuse dlouhodobá, trvalá politická a mediální řežba. Řevy a podrazy, účelová spojenectví a věrolomné zrady. Jen jedno je důležité, aby byla možnost řvát a okopávat kotníky. Jakmile se někdo v tom pokusí zjednat pořádek, je zle. Jako kdysi v naší škole, kde rozčílený učitel říkal. "Když budete diskutovat, nebudu s vámi diskutovat.!"

Stát vychoval, stát musí zaměstnat, stát musí zaplatit

 Motivace určuje výsledek. To je univerzální zákon lidského chování.  Český stát a veřejná sféra selhaly. Masivně podporují vznik a existenci bezoborových studií a všeobecný nástup diplománie. Dopustily, aby na řemeslné dovednosti a jakoukoli jinou práci, bez ohledu na její společenskou prospěšnost, dopadl stín méněcennosti. Motivují mladé lidi ke studiu nesmyslných oborů a finančně podporují vznik početné třídy lidí, pro něž jsou neziskovky jediné možnosti pracovního uplatnění. Rozhodující není dovednost, praxe, ale titul, a jakýkoli.

To vše naprosto v rozporu se zdravým rozumem, který přesvědčivě definovala filmová hláška „Pán Bůh nadělil každému dle svého uvážení, Kelišová”. Země je zaplavena množírnami expertů, kteří jsou bez státních peněz odsouzeni k nezáviděníhodné představě, že by se museli živit prací. Proto stojí na barikádách v první řadě, nemilosrdně bojují za zachování svých privilegií a neváhají označovat své spoluobčany výrazy, které by v obráceném gardu slavná nestranná justice okamžitě stíhala. 

 Když je král nahý, a nevinná holčička řekne, že je nahý, nemění se tím faktický stav věci. Pouze dojde ke sladění slov a reality. Pro rádce, kteří přehazují královu pokladnici, je to samozřejmě nepřijatelné. Proto tolik křičí. Uchránit ji není jednoduché. Za velkou louží pečlivě studovali zkušenosti antického Řecka a Říma a dospěli k závěru, že nejlepší bude namíchat to lepší z monarchie, aristokracie a demokracie. 

V USA, musí fakulty prokázat, že průměrná mzda jejich absolventů je vyšší než u osob, které žádnou vysokou školu nemají. Pokud ne, ztratí nárok na podporu federální vlády. Něco takového v českých podmínkách očekávat nelze, protože není potřeba.