25 let od útoku na WTC

 Útoky  z 11. září 2001 byly brutálním, krvavým budíčkem. Ukázaly nám, že existence naší civilizace není samozřejmostí a že nepřátelé svobody nerespektují pravidla mezinárodního práva, ale rozumějí pouze síle.

Z konzervativního pohledu nešlo o selhání jednotlivců či pouhý kriminální akt, jak se nám dodnes snaží namluvit levicoví akademici a relativisté. Byl to přímý, ideologicky motivovaný útok na samotné základy židovsko-křesťanské civilizace, na naši svobodu, tradice a způsob života. Radikální islamismus tehdy jasně deklaroval svůj cíl: zničení Západu.

Reakce tehdejší Bushovy administrativy byla vedená morální jasností – vědomím, že mezi dobrem a zlem nelze dělat kompromisy. Obrana národní suverenity a bezpečnosti občanů je prvotní a nejposvátnější povinností každého státu. Pokud selže stát v této roli, ztrácí svou legitimitu. Západ tehdy dokázal, že se umí tvrdě bránit.

S odstupem čtvrtstoletí však musíme být k tehdejší politice i zdravě kritičtí. Snaha neokonzervativních elit exportovat demokracii západního střihu do kultur, které pro ni nemají historické ani hodnotové předpoklady, narazila na realitu v Iráku i Afghánistánu. Konzervatismus nás učí realismu a pokoře před historií; nelze sociálním inženýrstvím změnit kmenové společnosti v liberální oázy. Nekonečné války navíc vyčerpaly západní pokladny a vedly k nebezpečnému posílení vnitřního státního aparátu na úkor občanských svobod.

Dnes, v roce 2026, čelíme novým geopolitickým hrozbám, ale lekce z 11. září zůstává neměnná. Západ nemůže přežít, pokud ztratí víru ve vlastní hodnoty, pokud propadne sebemrskání a multikulturní naivitě. Bezpečnost a suverenita nejsou zadarmo. Odkaz onoho tragického zářijového rána je jasný: mír se neudržuje ústupky tyranům a fanatikům, ale odhodláním a nekompromisní připraveností vlastní civilizaci bránit.

ODS má nejraději boháče

 Bankéři z Londýna se ptali zástupců Prahy, jak se jim vrátí investice do metra, a odpovědí bylo, že nijak. 

Fialova vláda zvedla daně z nemovitostí právě tak, že to dopadlo na chudé vlastníky, ne na ty bohaté. Aneb jak řekl nedávno Daniel Prokop: zaměstnanec s minimální mzdou odvádí státu (včetně toho, co za něj odvádí zaměstnavatel) větší částku, než je to, co pražský zbohatlík platí jako daň z nemovitosti ze 40 stometrových bytů.

Novinářka Lenka Zlámalová sdělila, že řeči o zvyšování daní z nemovitostí je hledáním třídního nepřítele. A bankéři z Londýna padají do mdlob, protože nedovedou pochopit, že naše společnost není tak jako celý Západ postavena na třídní nenávisti.

Zdroj: BL

Politikům chybí základy demokracie

Někteří členové českých oficiálně demokratických politických stran a jejich příznivci mají k samotnému principu demokracie paradoxně velmi daleko.

Místo věcné argumentace přichází to, co se líbí, láká čtenáře, diváky a posluchače, tedy to co plní konta novinářů. Denně jsou na pořadu osobní útoky, urážky, nálepkování, zesměšňování a snaha umlčet člověka pouze proto, že má jiný názor.  Občan chce vzrušení z nelítostného boje v kleci zvané politika. Argument „nesouhlasím s Vámi“ je nahrazován argumentem „nemáte právo to říkat.“

Demokracie přitom není systém, ve kterém smíte mluvit pouze tehdy, když říkáte to, co chtějí slyšet ostatní. Demokracie se pozná právě ve chvíli, kdy je člověku umožněno svobodně vyjádřit i názor, který je většině nepříjemný nebo s nímž zásadně nesouhlasí. Dnes by asi tatíček Masaryk byl i se svými filozofickými názory na demokracii byl zahnán někam do kouta.

Demokracie dnes není jen volební lístek. Je to především schopnost potlačit zvířecí pudy, snášet nesouhlas, diskutovat bez urážek, respektovat právo druhého na vlastní názor a především přijmout skutečnost, že pravda se neurčuje podle toho, kdo křičí nejhlasitěji.

Bitva u Moháče v roce 1526 české země nasměrovala na Západ

 Přesně před 500 lety se u Moháče přepisovaly dějiny střední Evropy. Moháč (maďarsky Mohács) je město v jižním Maďarsku, jižně od Budapešti. 29. srpna 1526 zde turecké vojsku sultána Sulejmana, o dvojnásobné početní převaze, rozdrtilo vosko české a uherské. Zahynul zde český král Ludvík Jagelonský (1506-1526). Tím rod Jagelonců vymřel a  brána k českému trůn byla otevřena pro rodově spřízněné Habsburky.

Pod polský vliv se Koruna česká dostala 27. května 1472, když český sněm zvolil králem Vladislava Jagelonského. Po něm se polským králem stal ve věku 2 let jeho syn Ludvík Jagelonský, který byl od roku 1516 i králem českým, uherským a chorvatským a markrabětem moravským. 

 Bitva u Moháče 29. srpna 1526 neznamenala jen vítězství Turků nad českým a uherským králem. Znamenala také nástup Habsburků, s nímž máme spojenou celou řadu mýtů včetně toho nejslavnějšího, že v Koruně české vládli Habsburkové až po bitvě na Bílé hoře 1620. Podle tehdejších tradic měl v roce 1526 český trůn převzít příbuzný zemřelého krále Ludvíka Jagelonského. Tím byl Ferdinand I. Habsburský, jehož manželkou byla Anna, sestra Ludvíka Jagelonského. Navíc vdova po Ludvíkovi byla sestrou Ferdinada I. Český sněm Ferdinanda králem zvolil, k žádnému násilnému převzetí moci tedy nedošlo.

Čeští národní obrozenci v 19. století, a jejich vytrvalí následovníci, se o roku 1526 se někdy zminňují jako o počátku českého poněmčování. Nic takového se do dnů dnešních nestalo, dokonce lze s nadsázkou Turky pochválit, že se jejich zásluhou české země dostaly k Rakousku a nepostihl je plošný úpadek jako země na východu Evropy. 

Bumerang zvaný umělá inteligence

 Počet případů, kdy umělá inteligence lže, ignoruje pokyny a sleduje cíle škodlivými způsoby, se v červenci téměř zdvojnásobil

Počet případů, kdy se umělá inteligence vymyká kontrole uživatelů, lže, ignoruje pokyny a sleduje své cíle škodlivými způsoby, dosáhl nového maxima. Vyplývá to z výzkumu, který rovněž naznačuje, že se závažnost klamání a nesouladu zhoršuje.

Analýza reálných incidentů ztráty kontroly nad modely umělé inteligence, na které upozornily firmy i jednotlivci, se v červenci ve srovnání s červnem téměř zdvojnásobila – za tento měsíc bylo zaznamenáno více než 300 případů, uvádí observatoř Loss of Control Observatory, která sleduje hlášení uživatelů umělé inteligence na sociální platformě X.

Invaze 1968 dala základy současné české politice

 Každoročně se 21. srpen stává příležitostí, kdy se veřejný prostor plní zaklínadly, která mají deklarovat přináležitost k pozicím, o nichž zpravidla jen málokdo pochybuje. Účastníků Pražského jara kvapem ubývá, rok 1968 začínají svým neomylným způsobem popisovat digitální pamětníci narození po roce 1995.

Při invazi vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 skutečně zahynulo relativně málo Čechoslováků, protože podle později zjištěných informací sovětské velení poslalo půlmilionové vojsko do Československa kvůli ochraně obyvatelstva před vstupem kontrarevolucionářů ze Západu. Slavné poválečné osvobození 1945 se však neopakovalo.

Takže Sověti si opravdu dávali pozor, aby Čechoslováky nevyvražďovali. Dopad invaze však byl v následujících jednadvaceti letech pro Československo stejně nebo více katastrofální než po roce 1945 - především tím, že ještě více Čechoslováků - především Čechů - bylo kvůli materiálním výhodám ochotno s normalizačním režimem, jenž se klaněl Moskvě, spolupracovat.

V důsledku invaze roku 1968 vznikl v Československu však normalizačně pravicový režim, v němž jediné, co bylo důležité pro lidi přizpůsobivé, aktivní a všeho schopné, byl majetek a konzumerismus. Získat  moc a majetek za normalizace bylo jednoduché, nebyla potřebná vzdělanost ani pracovitost, stačilo opakovat sovětské ideologické bláboly a souhlasit s vedením KSČ. Byl to opravdu materialisticky hnusný režim, který vychoval dravé ekonomy vexláckého typu. Jim po roce 1989 stačilo jen otevřít kohouty a státní majetek přitékal na konta jejich a jejich ochránců a příznivců.

Koncert Budvarky v Pohoří se 16. srpna 2026 nekoná

 

Vzhledem k úmrtí Josefa Altmanna (70), jednoho ze zakladatelů společnosti na obnovu kostela Panny Marie Dobré rady v Pohoří na Šumavě, se nedělní koncert dechové hudby Budvarka a setkání rodáků a příznivců nekoná. 

KRÁLOVNA VLTAVY

 V neděli 16. 8. 2026 pořádá Svatojánský spolek spolu s Pražskými Benátkami s.r.o. a obcí Slapy, slavnost Královna Vltavy. Slavnost navazuje na barokní tradici poutí na Rovínek.

Vizí a cílem této slavnosti je obnovení a přiblížení tradičního svátku Nanebevzetí Panny Marie nejen místním, ale i široké veřejnosti. Nanebevzetí Panny Marie je všude ve světě jedním z nejvýznamnějších náboženských svátků.

Vodní procesí začne po krátké pobožnosti v 10.00 hodin u Modré loděnice ve Sladovařské zátoce. Poté lodě odplují na cca 2 kilometry dlouhou pouť ke kapli Nanebevzetí Panny Marie na Rovínku. Vodního procesí se bude účastnit tradiční historická benátská lodice sandolo se sochou Panny Marie vytvořenou v České republice.

Pro zájemce, kteří nevlastní žádné plavidlo, bude připravena Loď Vltava, patřící Osobní lodní dopravě Slapy a loď Mír společnosti Volareza, s plavbou ZDARMA. Loď popluje přes zastávku Měřín – Volareza (9:00 ráno), Rabyně v (9:15) a zastávku Skalice (9:30), konec plavby bude na Rovínku v 10:45.

Zde se bude od 11:00 konat Mše svatá, celebrovaná P. Romualdem Robem a koncelebrována místním farářem P. Pawłem Adamem Dębkem. Liturgii bude doprovázet živá chrámová hudba pod vedením varhaníka Filipa Šťovíčka z Baziliky svatých Petra a Pavla na Vyšehradě.

 Po skončení Mše svaté bude následovat kulturní program, který zajistí námořní kapela Matylda banda della Marina se svými plavebními písněmi.

V současných domácnostech je více psů než dětí

 Dříve psi a kočky byli nepostradatelní v  hospodářských usedlostech na vesnicích, psi jako hlídači, kočky jako likvidátoři myší. Vesnicští psi se pohybovali ve stájích a dvorech, nebo byli přivázáni u boudy, do bytů nesměli. Kočky podobně. V panských sídlech byli psi chováni jako pomocníci při lovu lesní zvěře a také jako likvidátoři odpadu z masných jídel. Vyšlechtěná plemena psů sloužila na zámcích také jako dekorace zdůrazňující panskou povýšenost a prostředek k zahánění nudy.. Zvyk tento šlechtický přejalo více či méně majetné měšťanstvo, jež panské chování obdivovalo.

Dnes se žije jinak, psi jsou podle současné módy jsou vězněni především v městských bytech. Podle nejnovějších statistik organizace FEDIAF, která zastupuje výrobce krmiv pro domácí zvířata, má nejméně 49 % evropských domácností alespoň jednoho psa.

Tento údaj je obzvláště významný ve srovnání s počtem dětí v evropských rodinách, jak to provedl The European Correspondent. Žádná země na Starém kontinentu se ani zdaleka nepřibližuje míře reprodukce potřebné k udržení populace (2,1 dítěte na ženu).

Podíváme-li se na počet dětí ve věku od 0 do 14 let v evropských domácnostech, podle údajů Eurostatu činí tento počet pouhých 1,4 milionu. Evropský průměr je 0,4 dítěte na jedno bytové zvíře a pouze v Severní Makedonii a Černé Hoře  počet dětíě počet převyšuje domácích mazlíčků. Jenom počet psů převyšuje počet dětí v nejméně 15 evropských zemích.

V Evropě se každoročně utratí 29 miliard eur za krmivo pro domácí mazlíčky. K tomu je třeba připočítat dalších 25 miliard eur za doplňky a péči o domácí mazlíčky.

Legislativa v mnoha zemích musí stále častěji reagovat na problémy způsobené chovy psů a koček. To je něco, co v minulosti lidstvo neznalo.

Vzestup a stagnace křesťanství

 Rodney Stark ve své knize ukazuje, jak a proč se křesťanství přirozeným způsobem stalo většinovým náboženstvím v Římské říši. Rodney Stark (1934 – 2022) byl americký sociolog náboženství. Největší slávu mu přinesla kniha Vzestup křesťanství z roku 1996. Jedná se o knihu čistě vědeckou, sociologickou, vůbec ne náboženskou (teologickou) ani filozofickou. Na základě sociologických argumentů ukazuje, jak se křesťanství z okrajového náboženství stalo v Římské říši během přibližně dvou set až dvou set padesáti let náboženstvím dominantním.

Mnozí autoři v minulosti se domnívali, že muselo dojít k masovým konverzím ke křesťanství, Stark však ukazuje, že takto se náboženství nešíří. Konverze jsou individuální, mezi lidmi, kteří se znají (v minulosti popsal tento mechanismus na příkladu amerických mormonů).

Realistický je nárůst počtu členů o 40 % za desetiletí. Takže odhad (Římská říše měla přibližně 60 milionů obyvatel): 

• rok 40 – 1 000 křesťanů, což představovalo 0,0017 % obyvatel. 
• Rok 50 – 1 400 křesťanů, tedy 0,0023 % obyvatel. 
• Rok 100 – 7 500 křesťanů, tedy 0,0126 %; 
• rok 150 – 40 500 věřících, tedy 0,07 %;
•  rok 200 – 218 tisíc, tedy 0,36 %; 
• rok 250 – 1 milion 170 tisíc, tedy 2 %;
•  rok 300 – 6 milionů 300 tisíc křesťanů, tedy 10,5 %.
•  A konečně rok 350 – 34 milionů křesťanů, tedy 56,5 % obyvatel Římské říše. 

Engels či Nietzsche tvrdili, že křesťanství bylo záležitostí chudých a otroků, tedy nižších vrstev společnosti. To nebyla pravda, lidé z nižších vrstev mají většinou tradiční víru; právě ti vzdělanější a privilegovanější jsou skeptici, a tedy otevření případným konverzím. Od samého počátku byli mezi křesťany patricijové.

Křesťanská misie vůči Židům uspěla; nikoli v tradiční židovské vlasti v Judeji, Samaří a Galileji, ale u helénizovaných Židů v diaspoře, ve městech jako Alexandrie, Antiochie, Efez, Atény, Korint či samotný Řím. Křesťanství jim bylo blízké, protože vzešlo z judaismu, ale zároveň bylo universalistické, podobně jako jim známý a blízký helénský, řecko-římský světový názor. Konverze pro ně byla velmi snadná.

Starověký svět často a opakovaně postihovaly epidemie. Ty dvě největší a nejstrašnější v letech 165 a 251 vedly ke smrti až jedné třetiny (!) obyvatel Římské říše. Pohané před nimi prchali z měst na venkov a o osud nakažených se nestarali, křesťané zůstali ve městech a o nakažené se starali. Mnozí se také nakazili a poté zemřeli, ale mnozí ne; získali imunitu a již jim nic nehrozilo, mohli se o nakažené starat i nadále a ještě intenzivněji. To vedlo k soudržnějším, lidštějším a humánnějším komunitám s menšími ztrátami na životech, což následně zapůsobilo i na pohany a u mnoha z nich vyústilo v konverzi.

U křesťanů měly ženy větší hodnotu než u pohanů. Křesťané se k ženám chovali lépe. Pro pohanského muže byla žena objektem (ať už otrokyní, nebo smluvní manželkou), pro křesťanského muže byla subjektem, osobou rovnou mu v důstojnosti. Mladší než 13 let tvořily u pohanů 20 % ze všech, u křesťanů pouze 7 %. Ve věku 13 až 14 let to bylo u pohanů 24 % žen a u křesťanů pouze 13 %. Ve věku 15 až 17 let se jednalo o 19 % pohanských žen a 32 % křesťanských žen. A ve věku 18 let a více o 37 % pohanských a 48 % křesťanských žen. Křesťanství bylo tedy pro ženy velmi přitažlivé. A pokud se křesťanské ženy provdaly za pohanské muže (ať už šlo o první sňatek, nebo o druhý po smrti prvního manžela), měly na své manžely vliv a vedly je ke konverzi. Pro pohany bylo běžné bránit početí, ale i potraty či zabíjení novorozenců; pro křesťany to bylo zakázané a nemyslitelné: v každém člověku, ať už v ženě, nebo v novorozenci, viděli obraz ukřižovaného Boha. Jinými slovy, porodnost křesťanů byla mnohem vyšší než u pohanů, což rovněž vedlo k šíření křesťanství.

Stark zároveň uvádí, že mučednictví mohlo být pro křesťany racionální volbou, dodávalo totiž autenticitu jejich evangelizačním snahám. Když se odehrávalo veřejně, dodávalo to mučedníkům sílu. Věděli, že jejich smrt, sledovaná všemi, křesťany i pohany, má smysl a dělá velký dojem na všechny, křesťany i pohany. (z pohledu totalitářů, tedy komunistů a nacistů, dávalo smysl, že své oběti mučili a zabíjeli tajně, v žalářích, mučírnách, gulazích a koncentračních táborech…) Římští pohani, kteří křesťany pronásledovali, to nedělali tajně, ale veřejně, a tak mohli křesťanští otcové později konstatovat: Sanguis martyrum semen christianorum. Pro pohany bylo sledování toho, jak krmí lvy křesťany, či gladiátorských zápasů (mnozí z nich, možná většina, byli placení dobrovolníci), dobrou zábavou. Křesťané odsuzovali tyto krutosti, ale i ty, kteří se na ně dívali a bavili se při nich. Křesťané hlásali morální vizi, která byla radikálně neslučitelná s běžnou, banální krutostí pohanských zvyků.

To, co křesťanství dávalo svým konvertitům, nebylo nic menšího než jejich lidskost. Křesťanství nakonec nad pohanstvím zvítězilo, protože v té době zlepšilo kvalitu života svých stoupenců. 

Když se však křesťanství v Římské říši stalo státním náboženstvím, víra křesťanské komunity oslabila, protože se k ní z konjunkturálních důvodů přidalo mnoho oportunistů. Proto je propojení křesťanství se státem, státní mocí a privilegování křesťanství státem pro křesťanství škodlivé, oslabuje jeho autentičnost. Křesťanským politickým ideálem je tedy náboženská svoboda, nikoli „křesťanský stát“ (ať už katolický, anglikánský za Jindřicha VIII., kalvínský Ženeva či pravoslaví ruských autokratů…). 

Křesťanství se přirozeným způsobem stalo většinovým náboženstvím v Římské říši. K vysvětlení toho nepotřeboval žádný zázrak. 

A pokud by se dnešní křesťané v dnešní postkřesťanské Evropě opět chovali jako křesťané, nebude jim – nám – za nějakých sto, dvě stě, dvě stě padesát let opět patřit budoucnost?

Zdroj: POSTOJ.SK