Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

pondělí 5. prosince 2022

Víra v Boha prodlužuje lidský život o 5-10 let

"Náboženské a duchovní tradice poskytují přístup k různým metodám zvládání životního stresu které mají výrazné přínosy," říká Doug Oman, profesor veřejného zdraví na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Důkazy o spojení víry s lepším zdravím se objevují již desítky let a nyní zahrnují tisíce studií. Velká část těchto výzkumů byla provedena formou longitudinálních studií, které zahrnují sledování zdravotního stavu populace v průběhu let nebo dokonce desetiletí. Všechny zjistily, že míra náboženské angažovanosti, například četnost návštěv kostela, je trvale spojena s řadou výsledků, včetně nižšího rizika depresí, úzkosti a sebevražd a nižšího rizika kardiovaskulárních onemocnění a úmrtí na rakovinu.

Beyond beliefs: does religious faith lead to a happier, healthier life?   

Tyto studie zkoumaly populace po celém světě a jejich výsledky jsou pozoruhodně konzistentní. A efekt je velký. Důležité však je, že přínos náboženství pro zdraví zůstává zachován.  A efekt je velký. Dr. Laura Wallaceová z University of Chicago Booth School of Business například nedávno zkoumala nekrology více než 1 000 lidí v USA a sledovala, zda je v článku zaznamenána náboženská příslušnost dané osoby - což je známka toho, že víra byla hlavním prvkem její identity.


Když v roce 2018 zveřejnila své výsledky, uvedla, že lidé označení jako věřící žili v průměru o 5,6 roku déle než ateisté.; ve druhém vzorku, který se zabýval konkrétně souborem nekrologů z Des Moines v Iowě, byl rozdíl ještě větší - věřící žili déle asi o 10 let. "Je to srovnatelné s vyhýbáním se velkým zdravotním rizikům - například kouření," říká Wallace. 

Zdravotní účinky takového rozsahu vyžadují vysvětlení a vědci jako Wallace se jimi zabývají. Jedním ze zřejmých vysvětlení těchto zjištění je, že věřící lidé žijí čistším životem než lidé, kteří nejsou věřící: studie ukazují, že skutečně méně než atisté často kouří, pijí a berou drogy. Tento zdravější životní styl může být důsledkem samotného náboženského učení, které má tendenci podporovat zásady střídmosti a zdrženlivosti. Pokud máte dostatečnou vůli, můžete mít také dostatek sebeovládání, abyste odolali jiným životním pokušením. Důležité však je, že přínos náboženství pro zdraví zůstává zachován.

V neposlední řadě může náboženská víra v člověku vytvořit pocit smysluplnosti jeho života - pocit, že jeho existence má nějaký důvod a smysl. Lidé, kteří mají smysl pro cíl, se obvykle cítí lépe než ti, kteří mají pocit, že jejich život postrádá smysl, a - opět - zdá se, že to má následné účinky na fyzické zdraví, včetně nižší úmrtnosti. "Když mají lidé základní soubor hodnot, pomáhá jim to stanovit si cíle. A když jsou tyto cíle stanoveny a sledovány, vede to k lepší psychické pohodě," říká profesor Eric Kim z Univerzity Britské Kolumbie, který se zabýval výzkumem zdravotních přínosů životního cíle. Podobně jako úcta a vděčnost mohou pak tyto pozitivní pocity působit jako nárazník proti stresu.

Víra většiny lidí nakonec vyplyne ze skutečného přesvědčení; zdá se nepravděpodobné, že by mnoho lidí přijalo určitý náboženský názor pouze kvůli zdravotním výhodám.

 The challenge is to ensure that you build all these behaviours into your routine, so that you perform them with the same regularity and devotion normally reserved for spiritual practices. “The power of religion is that it gives you this package of ingredients that are pre-made and organised for you,” says Van Cappellen. “And if you are not religious you have to create it on your own.” You don’t need to make a leap of faith to see those benefits.


neděle 4. prosince 2022

Rusko nemůžeme podcenit. Zahradníček komentuje

 4.12.2022; 9:06 -  Poslední měsíc roku 2022 převzal od posledních dnů listopadu nepříjemné sychravé počasí, které ukázkově zapadá do nervosní a všestranně rozladěné české země. Tragédií je, že rostou masy vystrašených lidí. Negativní mediální zprávy konají svou povinnost. 

Válka, inflace, strach o budoucnost ovládají českou veřejnost. Připomíná to období posledních let Protektorátu Čechy a Morava. Rozdíl je v tom, že tehdy lidé věřili v porážku Německa, ukončení války a šťastný život po válce. Dnes se sice mluví o ústupu Ruska, ale věří tomu jen několik málo optimistů. 

Po ruském vpádu na Ukrajinu je jasné, že nebezpečím pro střední Evropu už není jen islámský terorismus, ale i přímý útok robustní vojenské sily. Státy se s hrozbou takového útoku vyrovnávají různě, hlavně neohrabaně. V ČR se ve skutečnosti o tom, že země může být napadena moc neuvažuje. 

O tom, že pro současnou ruskou armádu není problémem dostat se na území státu, který neleží na ruské hranici je několik příkladů. Není třeba vzpomínat  jen na 21. srpen 1968. Objevila se v 90 letech na Balkáně, později v Libyi, v Sýrii a jinde. 

Ve východní části NATO je potřeba, aby v prostoru mezi východní hranicí NATO a východní částí Německa byla k dispozici vyvážená vševojsková válečná armáda relevantních členů NATO o síle minimálně 500 000 osob s velkou palebnou silou,“ načrtává scénář možné obrany. 

Česká vláda zřídila v roce 2006 post zmocněnce v rámci ministerstva zahraničních věcí. Prakticky však se od té doby neudělalo nic, co by mělo strategický význam a platnost. Nesnížila se závislost na Rusku – v okamžiku ruské agrese proti Ukrajině veškerý plyn na českém území pocházel z Ruska. I celkové hodnocení ČR v obranné oblasti není slavné. Česká armáda má 26.000 profesionálních vojáků. Profesionálů od počítačů, nikoli zablácených pěšáků, jejichž boty v každé válce nakonec rozhodují tom, komu půda pod nimi bude patřit. 

Trochu rozptýlení chladné šedi přineslo grandiosní Mistrovství světa ve fotbale, které se v nezvyklém období koná na nezvyklém místě v jihozápadní Asii. Absolutní monarchie Katar, stát o velikosti dvou českých krajů, se 2 miliony obyvatel , si troufnul uspořádat akci, se kterou by měly problém i 20x větší státy. Peníze za ropu, které do této oblasti světa přicházejí, jsou zřejmě v číslech, která normální smrtelník nedokáže přečíst.

Samotný fotbal přinesl několik překvapení, hlavně vyřazení Německa se nečekalo, ale také Belgie a Uruguaye. Mezi posledních 16 týmů se naopak překvapivě dostaly Japonsko, Jižní Korea, Senegal, Maroko, Polsko a Chorvatsko. 

Mně osobně se zatím nejvíc líbil fotbal japonského a především chorvatského týmu. Oba týmy jsou bez hráčů majících předky v Africe, takže hrají rychlý, technický, lehkonohý fotbal, jenž mi připomíná fotbal s počátku 70. let minulého století, kdy se hrával útočný fotbal představovaný hlavně Brazilci a Nizozemci. Byly to doby, kdy každá zpětná přihrávka vyvolávala na tribunách pronikavý pískot diváků. Shodou okolností se Chorvatsko s Japonskem zítra odpoledne utkají o postup mezi posledních 8 nejlepších týmů, mezi něž se už včera probojovaly Nizozemsko a Argentina.

Z žabomyších válek, které nyní v české společnosti zuří, vyplouvá na povrch válka o Pražský hrad. Kandidátů, schválených, je osm, a proroci se přou o to, vyhraje-li generál Pavel nebo brněnská ekonomka Nerudová. 

Oba tito kandidáti mají k lidem z ulic a vesnic hodně daleko. Pavel jako bývalý komunistický důstojník se zřejmě doposud nezbavil myšlení vojáka Varšavské smlouvy. Nerudovou omezuje nasátá atmosféra prospěchářského univerzitního prostředí. Nebezpečím pro oba, ale hlavně pro ODS a většinu voličů z Prahy je Andrej Babiš, který přes všechny útoky pražských medií a neprokázaná obvinění sbírá preference.  Zřejmě nejvíce ho posilují ta jalová obvinění z hospodářských a jiných deliktů. Nedivil bych se, kdyby  se Babiš v 1. kole volby přiblížil k 50 procentům. 

Josef Zahradníček

úterý 29. listopadu 2022

1. oddělení opustilo obrazovky

 Třináctým dílem třetí řady, který se věnoval vyšetřování případu zmizení majitele autobazaru, se s diváky v pondělí rozloučil seriál České televize Případy 1. oddělení. Průměrně se na celou třetí a zároveň závěrečnou sérii dívalo 1,64 milionu diváků starších patnácti let.

V hlavních rolích se představili Ondřej Vetchý (Kozák), Petr Stach (Anděl), Filip Blažek (Pražák), Miroslav Hanuš (Korejs), Miroslav Vladyka (Sršeň), Juraj Loj (Netík) a Barbora Bočková (Čulíková). V minulých řadách exceloval také Bolek Polívka (Plíšek).

Scenáristé Jan Malinda a Josef Mareš, režiséři Peter Bebjak a Michal Blaško i celé seriálové první oddělení si získalo diváky. To zřejmě ovlivňuje i mediální kritiku. Určité výhrady k seriálu mají bývalí i současní kriminalisté. Tvůrci seriálu neopomněli sáhnout do Dietlovy komunistické dílny a odvést pozornost od hlavního děje k osobním, rodinným a pracovním problémům. Tím se seriál liší, k jeho vlastní škodě, od předchůdců (např. Hříšní lidé města pražského, Panoptikum ... a Malý pitaval ...). Služební konflikty v 1. oddělení pravidelně odsouvají vlastní pátrací činnost kriminalistů na vedlejší kolej. 

 Pokračování už prý není v plánu. Třetí řada byla podle Malindy definitivně tou poslední, i když právě závěr 13. dílu, kdy byly vyřešeny personální problémy, jako by diváky naladil k čekávání znamenité souhry stabilizovaného týmu. 

pátek 25. listopadu 2022

Listopadové události. Zahradníček komentuje

 25.11.2022; 6:57 - Nepříjemně sychravý je konec listopadu 2022. nepřízeň počasí doplňují politické a ekonomické problémy, a také nervozita mezi obyvatelstvem České republiky. Dnes ministerstvo vnitra oznámí jména lidí, kteří by se chtěli stát českým prezidentem. Ode dneška tedy zesílí nechutná předvolební kampaň, na povrch bude vyplouvat špína, o které veřejnost neví, ani nechce vědět.

Před 33 lety, 25. listopadu 1989, ještě mělo Rudé právo na titulní stránce heslo "Listopad, měsíc československo-sovětského přátelství". Toho dne byla na pražskou Letnou svolána protikomunistická demonstrace, na kterou přišli a přijely nejrůznější skupiny lidí, od disidentů, přes studenty, herce až k cikánům, zástupcům komunistické vlády a civilním příslušníkům bezpečnosti. Hovořilo se o jednom milionu lidí, postupem času se odhad snížil na 800 tisíc, skutečnost byla zřejmě ještě menší číslo.  Demonstraci přímým přenosem vysílala Československá televize. Ač organizátorům demonstrace šlo o předvedení jednotného postoje veřejnosti proti komunistickému režimu, už tehdy se objevily náznaky rozpolcenosti obyvatelstva,  především náznak rozdělení státu.

Včera měli Američané jeden ze svých největších svátků, Den díkůvzdání. Každý čtvrtý čtvrtek v listopadu si připomínají tento den v roce 1621, kdy evropští osídlenci oslavovali první úspěšnou sklizeň na americkém území. Tedy v USA je něco jako české dožínky a posvícení dohromady. Na amerických stolech včera ovšem nebyla česká husa, ale krocan. Čím větší, tím lepší.

Američany jsme si včera mohli připomenout i jinak, 24. listopadu 1945 byl zahájen odsun americké armády z Československa. Při slavnostním rozloučení v Praze, američtí velitelé neopomněli si postěžovat na to, jak těžký pro ně pobyt na českém území byl. Byla zde sice jazyková bariéra, ale ta nebylo tím nejhorším. Velkým problémem byl nacionalizmus, který pro občany USA je něčím naprosto neznámým. Čeští a slovenští osídlenci, kteří do pohraničí přicházeli, se americkým vojákům snažili dokazovat, že civilisté hovořící německým jazykem jsou poražení nepřátele a podle toho se s nimi má jednat bezohledně. Američtí velitelé při loučení sdělili, že na území západně od demarkační čáry Dolní Dvořiště, České Budějovice, Písek, Rokycany, Cheb splnili úkol, jímž bylo zajistit pořádek a předat dohled nad obsazeným územím československé armádě a československým úřadům. 

Josef Zahradníček


čtvrtek 24. listopadu 2022

Lež má někdy dlouhé nohy

 Proč zrovna české země byly drtivě postiženy chronickou národoveckou lží a z ní plynoucí nenávistí? "Němci rozpoutali válku, proto si zasloužili trest," ještě dnes vykřikují "stateční" čeští vlastenci.

V pořadu natočeném krátce po roce 1990 v Pohoří na Šumavě se ještě žijící rodáci z této obce vyjadřovali k vyhnání po roce 1945: "My jsme nebyli Němci, ale Rakušané. V roce 1918 jsme proti své vůli byli státní hranicí odříznuti od Rakouska, přišli jsme o obchodní a společenské kontakty se sousedními obcemi. Z české strany byl na nás už za První republiky vyvíjen nátlak, buď se počeštit, nebo vystěhovat. Přes veškerou diskriminaci z českého vnitrozemí (policisté, celníci a další úředníci byli jen Češi, školu a veškeré dění v obci jsme si museli financovat sami) Pohoří žilo rušným životem. Zabývali jsme se hlavně výrobou a barvením skla, chovem dobytka a prací v lese. Měli jsme své problémy spojené s tvrdým životem v horách. Veškerá politika nám mohla být ukradená. V roce 1938 jsme byli zase připojeni k Rakousku, které bylo součástí Třetí říše. Žádnou válku jsme nechtěli, ani nerozpoutali. Válka nás připravila o 76 mladých zdravých spoluobčanů, kteří na frontách zahynuli. Přestože jsme se proti Československu ničím neprovinili, byly jsme v letech 1945-1946 z našich domovů vyhnáni. Pocit nespravedlnosti a křivdy je horší než utrpení spojené s nedobrovolným opuštěním osady, kde naši předci žili a pracovali mnoho století, je horší než lítost nad ztrátou majetku, horší než problémy s hledáním nových domovů."

Vyhnanci by důvod k nenávisti Čechů mít tedy mohli, ale oni už vyhnání brali po létech brali spíš jako osud, poválečné poměry, které naštěstí už mají dávno za sebou. Ve spoustě Čechů, kteří se narodili dlouho po válce, však slovo Sudeťáci žene krev do očí. Proč? Za to, že jejich tátové a dědové se podíleli na rabování majetku českých Němců a za to, že potom nechali vysídlené oblasti zpustnout tak jako Pohoří na Šumavě? "Němci rozpoutali válku," zní z hrdel současných českých národovců, kteří zřejmě litují, že na Benešův rozkaz "Vylikvidujte je!" nemohli být při tom, mezi poválečnými partyzány, kteří vyháněli, týrali a zabíjeli lidi jen kvůli tomu, že mluvili německým jazykem.

O Pohoří na Šumavě už od 30. let minulého století do současnosti (Z původního městečka nezbylo nic než ruiny kostela a hřbitova.) jsou šířeny legendy,  že zde byli příbuzní Adolfa Hitlera, či dokonce, že se zde Adolf Hitler narodil. Obojí je nesmysl, protože bylo zjištěno, že otec Adolfa Hitlera si nechal se nechal ve 40 letech života přejmenovat ze jména Schickgluber (jméno jeho svobodné matky) na jméno Hitler, což bylo jméno nějakého vzdáleného příbuzného, jenž se jmenoval Hüttler. 

V Pohoří na Šumavě byli Hietlerové (Hitlerové) ve  čtyřech domech:Na čísle 4  byl Josef Hietler, jemuž se říkalo "Truhlář Hitler", na čp. 5 byl Johann Hietler nazývaný Horní Hitler, čp. 24 byla výnosná hospoda s tanečním sálem o velikosti 12x12 m, ve které byl hostinský a řezník Ignaz Hietler zvaný "Dolní Hitler." Jiný Ignaz Hietler na čísle 104 byl nznám jako "Cestář Hitler." 

Führer Adolf Hitler sice "rozpoutal válku," avšak české země o válce až do května 1945 věděli mnohem méně, než se ví dnes o válce na Ukrajině. Na rozdíl od jiných zemí, přes které fronty přešly a ve kterých německé vojenské a policejní složky zabily a týraly mnohem víc lidí než v protektorátu. Dnes však mezi novými generacemi obyvatel Francie, Beneluxu, Norska, Dánska, ale i Polska a pobaltských zemích žádná viditelná zášť vůči současným Němcům není. Na válku tam už jaksi zapomněli. (stk)



sobota 19. listopadu 2022

Od svatořečení Anežky Přemyslovny po Velkou českou Zlatou horečku. Zahradníček komentuje

 19.11.2022; 14:18  - Po neobvykle teplém počátku listopadu má podle předpovědí meteorologů náhle přijít nezvykle silná listopadová zima. Ohlásila se v noci z pátku na sobotu, kdy napadla vrstva sněhu okolo 5 cm a mírně mrzlo. Na silnicích je náhle nezvyklý klid, zbytečné jízdy autem musejí počkat na dobu, až budou silnice holé. 

Letošní oslavy 17. listopadu byly proti minulým rokům hodně klidné. I po 33 letech se dá vzpomínat na dobu tehdejší. V záplavě vzpomínek a komentářů o listopadu 1989 se vytratila jedna událost, která vlastně odstartovala Sametovou revoluci: 12. listopadu 1989 se 10.000 československých katolíků, kteří mimořádně dostali výjezdní povolení, vydalo  do Říma na svatořečení Anežky České papežem Janem Pavlem II. Byl to první velký politický ústupek komunistů, pro něž byla katolická církev jedním z hlavních nepřátel. 

Už od začátku roku 1989 bylo v Československu podivné ticho. Na jedné straně začaly demonstrace na Václaváku, kterým se dnes říká „Palachův týden“, ale v zásadě obyvatelstvo bralo politické události doma i v okolních zemích jako běžné nacvičené televizní inscenace. Jako by události v Sovětském svazu, v Polsku či v Maďarsku proběhly podle předem připravených plánů komunistů a Československa se vůbec netýkaly. Pravdou je, že v rámci tzv. východního bloku mělo Československo dobrou životní úroveň a většina obyvatelstva po změnách netoužila.

 Obyvatelstvo už umělo s komunistickým režimem celkem v klidu žít. Po trpkých zkušenostech lidí s následky roku 1948 a 1968 se očekávalo, že komunisté se s politickou i ekonomickou krizí vyrovnají podle polského či maďarského vzoru a obyvatelstvo se přizpůsobí. Zásadní československý rozdíl byl také mezi obyvateli větších měst a venkovem. Venkov, jenž neznal příliš panské choutky, netoužil po luxusním zboží ze Západu a po luxusní dovolené u moře na Bahamách nebo v Thajsku, si změny nepřál. Lidem na venkově stačilo v podstatě to, co bylo na trhu. Venkov v tomto byl zcela opakem Prahy a několika dalších velkých měst, kde se  před Tuzexem a podobnými prodejnami v kteroukoli denní dobu formovaly fronty na zboží ze Západu.

Různé skupiny, kterým se dnes říká disidenti, a také samotná KSČ, se domnívaly, že může dojít ke konfliktu. Po 33 letech dnes se na internetových fórech mnozí mladí diskutéři mylně domnívají, že před rokem 1989  komunistický režim byl slabý, neboť ho představovalo jen několik desítek komunistů ve vládě, proti nimiž byly tisíce  disidentů a 10 milionů nespokojených obyvatel. Mnozí lidé jsou dnes schopni tvrdit, že stačilo vyjít do ulic a vyzvat komunisty k odchodu. Skutečnost byla zcela jiná. 

Členů KSČ byly na 2 miliony, další 2 miliony byli rodinní příslušníci, kteří proti politice KSČ nebyli, protože rudým rodinám poskytovala značné výhody. Dále zde byl asi 1 milion bývalých kovaných komunistů, kteří kvůli chvilkovému poblouznění Dubčekem a nesouhlasu s okupací nebo z nějakých jiných malicherných důvodů přišli po roce 1968 o komunistickou legitimaci. Navíc zde byla spousta starších nestraníků z řad prvorepublikového proletariátu, jimž se za vlády komunistů značně zvýšila životní úroveň. Ti o návrat ke kapitalizmu rozhodně nestáli. Když se k tomu připočtou obvyklé 2-3 miliony lidí, kterým bylo jedno, kdo je u moci, zůstal sotva 1 milion lidí včetně několika set disidentů, kteří komunisty u moci mít nechtěli.

Pochybovači o tom, že změna režimu byl vlastně zázrak, by měli brát v úvahu skutečnost, že komunisté tehdy řídili všechno, členové KSČ zastávali všechny vedoucí funkce v podnicích, úřadech, školách, v městech, obcích, nejrůznějších institucích i v zájmových organizacích. Člen KSČ měl přednost při obsazování jakéhokoli místa, od generálních ředitelů po domovní důvěrníky. Členství v KSČ bylo prakticky povinné u všech příslušníků bezpečnosti a u velitelů v armádě (od generálů až po svobodníky). KSČ měla na svou obranu dobře vyzbrojené a vycvičené Lidové milice, což byla jakási obdoba SS v nacistickém Německu. 


Slavná studentská demonstrace nebyla organizována disidenty, ale vysokoškolskými svazáky, a za podpory ÚV SSM v čele jeho předsedou Mohoritou, členem ÚV KSČ.  Proč a jak to dopadlo na Národní třídě, je dodnes nerozluštěná otázka. Jasné však je, že v tom všem mělo prsty nedorozumění mezi komunistickými špičkami bezpečností. Víceméně pokus o převrat s účastí některých komunistů a StB pod pláštíkem studentské demonstrace se zvrhl. A pak už vše šlo samospádem. Poté, co StB vypustila fámu o smrti studenta Šmída, mezi disidenty vypukla obava, která se dnes zdá možná směšná; "Co kdyby někdo z hlouposti anebo nějaký provokatér začal věšet komunisty na lucerny.“ Takovou nenávist už tehdejší mladá generace neznala, ta lidi opustila za normalizace. K vyřizování účtu s komunisty bylo našlápnuto za Pražského jara v roce 1968, a komunisté za pomoci sovětské armády vyhráli. 

 Komunistický systém se v roce 1989 sesypal, protože neměl peníze, celý Sovětský svaz i Rada vzájemné hospodářské pomoci mlely z posledního. Pod hladinou zdánlivého klidu to vycítili lidé v celém východním bloku. A s Gorbačovem a pádem ekonomiky přišel zlom. V Československu se to čekalo nejméně. Pokud zde někdo byl na převrat připraven, tako to byli některé skupiny komunistů a ekonomů. Byla zde sice Charta 77, kterou oslavovala západní media, ale na  převzetí vlády od komunistů připraven nebyl nikdo.  Představy disidentů zřejmě byly takové, že nadále budou v dosavadní nelegální opozici, která společně se Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky bude vydírat a komandovat komunistickou vládu.

Najednou to prasklo, komunisti, pro něž nebylo problémem demonstrace rozehnat a disidenty poslat za mříže. prozíravě ustoupili na celé čáře, lidově se tomu říká „mít více štěstí než rozumu“. Disidenti a chartisté začali tápat, neměli lidi do vlády natož do parlamentu a úřadů, nezbylo jim než se o místa dělit s komunisty a těmi, kteří budou mít zájem. Toho využila skupina ekonomů v čele s Klausem, kteří věděli o obrovském státním majetku, věděli, kde leží a kam pro něj sáhnout. Nejdříve však potřebovali získat moc a odstranit ty lidi, kteří státní majetek chtěli hájit, kteří propagovali postupnou privatizaci jen ztrátových podniků. Tunelářům státního majetku pomohli slovenští nacionalisté, kteří snahou o získání samostatnosti přinutili media, a tím veřejnost, věnovat se otázkám rozdělení Československa. Klaus, Čermák, Kočárník, Dyba, Macek, Dlouhý, Sokol  aj. se zasloužili o vyvolání české Zlaté horečky, při níž na úkor statisíců poctivých dělníků a zemědělců byly úspěšné  československé podniky zprivatizovány a levně prodávány zahraničním společnostem.  

Josef Zahradníček

středa 16. listopadu 2022

Kdo se bojí pravdy?

 Na výročí antisemitských násilností Křišťálové z noci 6. listopadu 1938 v Německu a v nacisty zabraném Rakousku a Sudetech vzpomněl letos jen málokdo. A nejspíš česká media nechtějí připomínat ostudný nedostatek lidskosti a solidarity vlád demokratických zemí.  Přiznává se tím to, že v židovské otázce Československo, včele s hradním intrikánem Benešem, sympatizovalo s nacisty a všemožně blokovalo a znemožňovalo příchod židovských uprchlíků z nacistického Německa, a  po anšlusu i z Rakouska.

Armáda České republiky dnes mluví s hrdostí o svých bojových tradicích, ale nikdy nenašla odvahu přiznat se a omluvit za nezákonné vraždění a násilné vyhánění německých civilistů v poválečném létě 1945.

Armáda neodsoudila naprosto zbytečné poválečné formování „partyzánských“ jednotek, vysílaných od poloviny května 1945 do pohraničí k týrání bezbranných lidí, k rozsévání strachu a zahánění stovek tisíc Němců do československých „koncentračních táborů“ –  v dochovaných českých mapách a dokumentech se sběrné tábory  pro české Němce tak oficiálně nazývaly..

Nějak nejsme pořád ochotni otevřít tragickou pravdu o tom, že tyto zločiny proti civilnímu obyvatelstvu plánovali generálové, kteří jinak v letech války proti nacismu prokázali velitelské schopnost. Generálové Ludvík Svoboda, Karel Klapálek, Bohumil Boček, Josef Bartík, Oldřich Španiel (a mnozí další) nepřestali být válečnými hrdiny – i když z poválečného období mají ruce potříšněné krví bezbranného civilního obyvatelstva.

České (i moravské a slezské) účelové zapomínání se přece už dávno stalo tradicí a nemilou součástí národní kultury. Profesionální armáda nové doby to ale nemá zapotřebí. Mohla by jít zbytku společnosti i celé politice příkladem ve vyrovnávání se se zamlčovanou částí minulosti. Středověký chorál „Ktož jsú Boží bojovníci“, který si dnes armáda dává hrát při slavnostních nástupech, odkazuje na husitskou tradici. Zapomíná na Husův odpor proti lži a jeho mnohokrát opakovaný biblický výrok „jen pravda vás vysvobodí“. Strach z českých komunistů, benešovců a jiných vlastenců by moderní armáda neměla předávat z generace na generaci.

neděle 13. listopadu 2022

Přímá volba prezidenta ČR je nepovedená napodobenina USA

 Na Pražském hradě, v křesle hlavy státu, usedalo od roku 1918 už 11 prezidentů. Z nich lidsky vyčnívali jen dva. T. G. Masaryk a Václav Havel se na Hrad dostali v různých dobách porevolučních. Oba se před volbou nějakým způsobem, i když velmi rozdílným, zasloužili o změnu politického systému v českých zemích. Prezidentský kandidát před tokem 2013 si nemusel předcházet veřejnost, nemusel si hrát na politika, který slibuje veřejnosti modré z nebe. Ani jeden z těchto dvou by se v současnosti asi na Hrad nedostal, ať by volba probíhala nepřímo parlamentem, nebo přímo občany. Morálkou se nedá zbohatnout ani udělat politická kariéra. 

První prezident Masaryk nic nenechal náhodě. Zřejmě už brzy po odchodu do zahraničí v roce 1915 si vyhodnotil, že jako ostřílený politik, dlouhodobý poslanec vídeňské Říšské rady, může po skončení války stát v čele českých zemí, ať budou součástí rakouské či nějaké jiné evropské federace. Chtěl být uznávanou důstojnou postavou, jakousi kombinací monarchy a prezidenta. To se mu později podařilo. Věděl, že pro politikovu oblíbenost je důležitý střídmý populizmus a noblesa, jeho zjev, postava, chování, vyjadřování. Podřídil tomu životosprávu i tělesnou kondici (v 65 letech se naučil jezdit na koni).  Byl si dobře vědom, že obyvatelstvo českých zemí je zvyklé uctívat stařičkého Františka Josefa, kterého proto chtěl napodobit. Nechtěl však působit jako japonský císař s napomádovaným dvořanstvem, který má postavení boha, ani jako nějaký splašený revolucionář s bambitkou.  Masaryk odmítal demonstrace: "Nepřijel jsem do Čech, abych se nechal komandovat ulicí." Chtěl, aby politické změny byly uskutečňovány bez změn ekonomických a sociálních, které by české země znevážily v zahraničí, uznával jen výsledky voleb.

Václav Havel byl stejně jako Masaryk prezidentem zvolen parlamentem krátce po převratu. Havel jako disident měl zkušenosti s politikou jiné než Masaryk. Rozhodně Havel neměl zkušenosti jako představitel nějaké oficiální politické strany. Jistě ho ani ve snu nenapadlo, že by byl zvolen až na Hrad. Měl za sebou krátkou dráhu spisovatele-dramatika a zaměstnance divadla, po roce 1968 byl normalizačním režimem zahnán do ústraní, takže využil možnosti k ilegálním kontaktům se zahraničím a za pomoci Listiny práv a svobod, kterou Husákův normalizační režim schválil (ale nedodržoval) kritizovat totalitní praktiky československé vlády. Od poloviny 70. let minulého století byl soustavně sledován Státní bezpečností a poté, co se stal mluvčím Charty 77, několikrát uvězněn. Havlovo jméno se nesmělo v mediích objevit, proto při listopadové revoluci89, nejméně polovina obyvatel slyšela o Havlovi poprvé v životě. Při demonstracích se projevil jako neohrožený řečník, takže se brzy objevily plakáty "Havel na Hrad". Na prezidenta ho navrhl režisér Miroslav Macháček. To Havel jistě nečekal, jeho jádro umělce a dramatika mělo z revolučních událostí spoustu námětů na divadelní hry.

Jako Havlovi protikandidáti se v prosinci 1989 objevili dva muži Pražského jara 1968; propagátor socializmu s lidskou tváří Alexander Dubček a kandidát na prezidenta Čestmír Císař, jenž byl při volbě v březnu 1968 ve Vladislavském sále poražený generálem Svobodou. Oba jako bývalí komunisté v roce 1989 neuspěli. Opětné odstavení těžce nesl především Dubček. Možná že Dubček jako zastánce federace, pokud by byl zvolen, by slovenským nacionalistům zabránil v rozbití státu. Protože příčiny Dubčekovy dálniční autonehody v září 1992 byly vysvětleny nepříliš přesvědčivě, lze se domnívat, že příčinou mohla být právě Dubčekova obhajoba společného federálního státu. Nebyla to první podezřelá smrt mezi slovenskými politiky.

Při současné volbě nerozhodují zásluhy o stát, ale agresivita a to, jak kterého kandidáta "neúplatná" media semelou. Volič pak dá hlas tomu, koho mu doporučí ta televize, kterou přednostně sleduje.

Televize má obrovskou moc. V USA ovlivňovala výsledky voleb dávno předtím, než v Československu bylo televizní vysílání dostupné pro Prahu a okolí. U nás televize poprvé zasáhla do parlamentních voleb až v roce 1990, volbu prezidenta výrazně pak ovlivnila až v roce 2013, když zásluhou Zemanovy podpásové agresivity byl poražen Karel Schwarzenberg, a tak ve druhém kole přímé volby byl občany zvolen Miloš Zeman. Televize pak českému obyvatelstvu přiblížila zvoleného prezidenta při hledání popelníčku a prohlídce českých klenotů.

Přechod na přímou volbu byl nešťastný. Teď musíme přetrpět několik týdnů divadelních výjevů ve stylu „kandidát navštívil sklárnu“ a „kandidát si umí uvařit čaj“. Věcný obsah se může na chvíli objevit v debatách, kde ale také půjde o předvedení hereckého výkonu, na který nakonec zaberou nejnižší pudy jednoduché voličské šedé masy. (stk)


Traktory roku oceněny

 Na mezinárodním veletrhu zemědělské techniky EIMA v italské Bologni byly uděleny ceny roku 2022. Ceny se od roku 1998, střídavě v Bologni a Hannoveruu, každoročně udělují ve 4 kategoriích. Nezávislá porota se skládá z 25 novinářů z různých evropských zemí. O ceny ve 4 kategoriích se ucházelo 16 traktorů od 13 ruzných výrobců.


Hlavní cenu jako TRAKTOR ROKU obdržel FENDT 728 VARIO. Jedná se traktor se šestiválcovým motorem AGCO Power o obsahu 7,5 litru a výkonu 283 koní. Traktor má nově vyvinutou převodovku, hydraulický a chladící systém a klimatizaci kabiny. Kola zadní i přední pohánějí samostatné hydromotory, přičemž je pohon kol regulován tak, aby byla zajištěna dokonalá přilnavost. 


V kategorii VŠESTRANNOST zvítězil traktor McCORMICK X6.414-DRIVE. Traktor je určen pro ty, kteří preferují všestrannost, výkon i pohodlí. Traktor pohání čtyřválcový šestnácti ventilový motor o objemu 4,5 litru a výkonu 155 koní. K traktoru je možné pořídit «Precision Steering Management» (PSM) systém, jímž traktor ovládán přes satelit.


Jako nejlepší SPECIÁLNÍ TRAKTOR byl oceněn NEW HOLLAND T4.120F DualCOMMAND. Traktor je doplňkem velkých traktorů tohoto výrobce. Porotu zaujalo zajímavé odpružení přední nápravy, nízká hladina hluku a obrazovka VIS.



V kategorii UDRŽITELNOST získal cenu traktor JCB FASTRAC 4220 iCON.ZVG. Spolehlivý traktor má příznivé provozní náklady a spotřebu, jeho provoz je efektivní, bezpečný a pohodlný. Robustně vypadající traktor  má šestiválcová motor o výkonu 235 koní, obě nápravy řiditelné, závěs o nosnosti 8 tun a rychlost 60km/h.




úterý 8. listopadu 2022

Zapomenutá VŘSR. Zahradníček komentuje

 8.11.2022; 8:31  - Včera bylo 7. listopadu, za mého mládí to býval v mediích slavný den. 7. listopadu  se slavíval začátek Velké říjnové revoluce. Mockrát jsem slyšel, proč se říjnová revoluce slaví až v listopadu, nikdy jsem si to tak dobře nezapamatoval, abych to dnes dovedl vysvětlit. Mám dojem, že to bylo kvůli nějaké změně kalendáře. Včera jsem na připomínku VŘSR nikde na internetu nenarazil. Tak se změnil za 33 let svět.

Vzpomněl jsem si včera na bývalé oslavy VŘSR, když jsem se při 21°C na slunci začal potit a musel jsem odložit teplou bundu. Jako voják jsem se jednoho 7. listopadu v polovině 60. let za sněhové vánice chvěl zimou na náměstí v Týně nad Vltavou a poslouchal mimo formálních projevů skandování tleskačů "At´ žije KSČ, ať žije Sovětský svaz, apod." Počasí soudruhům  na 7. listopadu obyčejně nepřálo. Když nepadával sníh, tak pršelo nebo byla mlha a hnusná sychravá zima.

7.listopadu bývala největší oslava VŘSR na Rudém náměstí v Moskvě, včetně vojenské přehlídky. V roce 1987 se na oslavu VŘSR do Moskvy vydala velká československá stranická a vládní delegace v čele "generálním tajemníkem ÚVKSČ a prezidentem republiky soudruhem Gustávem Husákem." Oslavy se českoslovenští soudruzi nezúčastnili, protože 6. listopadu večer se urazili a nečekaně vrátili do Prahy. Co se tam tenkrát stalo, to si lze jen domýšlet. Michail Gorbačov jim zřejmě oznámil, že má jiné úkoly než řešit potíže komunistů v Československu, že Brežněvovu doktrínu o omezené svrchovanosti států Varšavské smlouvy si Husák může strčit za klobouk. 

Sovětského chomoutu, jenž si v srpnu 1968 v Moskvě tak nadšeně navlékal, byl Husák potupně zbaven a nevěděl, co dělat dál. Československý těžký průmysl se ekonomicky začal hroutit, stranu a vládu začali otravovat zahraniční ekologové a domácí disidenti. Největší pohromou ovšem byl ten Gorbačov, který československé komunisty pod křídly Moskvy už nechtěl. Navíc obyvatelstvo si začalo hlasitě stěžovat na nedostatek zboží v obchodech. ÚV KSČ to vyřešil výměnou vedení, generálního tajemníka Husáka vystřídal Jakeš a předsedu vlády Štrougala vystřídal Adamec. To byl krok z bláta do louže. Komunisté běžní i funkcionáři pochopili, že vedoucí úloha strany jde do háje, ale rozhodli se dobře placená místa a funkce držet do posledního dechu. Vydrželo jim to ještě dva roky. A vyplatilo se, za dobré platy mají dnes dobré zásluhové důchody. Po 30 letech jim (3000 komunistických funkcionářů v důchodu) je chce ministr Jurečka omezit. Současná vláda shání drobečky od důchodců, ale sáhnout na  miliardy polistopadových zbohatlíků (převážně z komunistických hnízd), získané nepříliš poctivým způsobem při privatizaci, se neodváží. 

Pisálci v současných českých mediích jsou posedlí lednovou volbou prezidenta. Bohužel je v zemi  hodně lidí, kteří novinářské polopravdy a  agresivní komentáře hltají víc než je zdrávo. Ohaři jednou pronásledují Babiše, podruhé Pavla, potřetí Středulu, Nerudovou atd. Obyvatelstvo je umlčováno zvyšováním mezd, důchodů a jiných sociálních dávek. Všichni se pak diví nejvyšší inflaci v Evropě. Z ekonomů se staly hlasité plačky. Zdražuje se proto vesele, nafta je za 47.90 Kč/l. To občan pozná na místě, u pumpy. Co ho stojí elektřina a plyn, to neví, ceny nikde nejsou vyvěšené, dodavatelé mu to oznámí za rok, za dvě léta. Překvapení nemilé je téměř jisté. Zdražovat se chystá železnice a pošta. 

V ČR je v současnosti nejvíce lékařů v historii, pacienti téměř nepřibývají, přesto najít zubaře nebo jiného specialistu je nadlidský úkol. Na internetu lze najít nekonečné seznamy lékařů, kteří nabízejí léčebné úkony všeho druhu. Klasická klamavá reklama. Telefonní čísle, která uvádějí jsou zčásti nedobytná, zčásti na druhé straně sedí zdravotní sestra, která oznámí, že má objednávky nejméně na půl roku dopředu. Lepší to není, ani když se osobně do příslušné ordinace vydáte. Čekárna prázdná, myslíte, že máte štěstí, že vás vezmou. "Máme obsazeno. Zavolejte si za půl roku!" Termín za půl vám dát nemůže, protože neví, co za půl roku bude. Napřed musí vzít registrované pacienty. Doktoři se i za cenu prázdných čekáren rozhodli vymanit z dohledu pojišťoven a tahat nekřesťanské peníze přímo z pacientů. Při veškeré bídě komunistického režimu a zdravotnictví, se toto snad stát dříve nemohlo. Tenkrát doktoři měli nad sebou ZV KSČ, ROH, OV KSČ a výše. kde se ve jménu pracujícího lidu rozhodovalo o doktorských platech a kariérách.

Josef Zahradníček 


Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.