Volba papeže od 7. května 2025

 Volba nové hlavy katolické církve začne 7. května, rozhodla dnes generální kongregace kardinálů. 

Konkláve musí podle vatikánských pravidel začít 15. až 20. den po papežově úmrtí nebo odstoupení. Hlasovat o 267. papeži budou v Sixtinské kapli, která se dnes uzavřela pro veřejnost kvůli úpravám před konkláve. Pravidla pro volbu papeže Universi dominici gregis stanovují, že pro zvolení papeže je nutné dosáhnout kvóra dvou třetin "přítomných a hlasujících volitelů", což jsou obvykle kardinálové, kterým v den úmrtí papeže nebylo ještě 80 let.

Ve středu 7. května ráno se kardinálové setkají v bazilice svatého Petra na mši Pro eligendo Papa, během které budou prosit za úspěšnou volbu papeže. Později se už jen kardinálové volitelé, kterých je podle Vatikánu 135, přesunou do Sixtinské kaple. Samotná volba začne po výzvě ceremoniáře "Extra omnes!" (všichni pryč), kdy kapli musí opustit všichni, kdo se volby neúčastní, a mohla by se uskutečnit již odpoledne téhož dne. V následujících dnech se pak uskuteční dvě hlasování dopoledne a dvě odpoledne. Pokud by volba byla dlouho bez výsledku, pravidla počítají s pauzami na rozmyšlenou. Po zhruba 30 neúspěšných volbách pravidla Universi dominici gregis počítají s jakýmsi druhým kolem mezi dvěma jmény, která v předchozí volbě dostala nejvíce hlasů.

Televize Sky TG24 dnes uvedla, že v Sixtinské kapli už jsou mimo jiné čalouníci, elektrikáři, tesaři a kováři. Budou nyní připravovat prostory pro dosud největší počet volitelů papeže, napsal server italské televize. Například na podlahu bude nutné umístit plošinu, která vyrovná výšku podlahy a oltářních schodů tak, aby nebyly rozdíly mezi usazením kardinálů a aby všichni hlasující "si byli rovni".

Do Sixtinské kaple se také budou instalovat podle Sky TG24 dvoje kamna - jedna pro pálení volebních lístků a druhá pro vytváření signálu pro veřejnost. Když bude papež zvolen, vyjde z komína bílý kouř a rozezní se zvony. Neúspěšnou volbu bude signalizovat kouř černý. Deník La Repubblica dnes napsal, že bookmakeři odhadují, že bude potřeba kouř vytvořit asi pětkrát až osmkrát.

Nutné je také demontovat kamery, které monitorují davy turistů v této hojně navštěvované památce. Kardinálové totiž nesmí být během voleb schopni žádným způsobem komunikovat s vnějším světem. Podle televize Sky TG24 se celý areál kolem Sixtinské kaple během konkláve stane "digitálním bunkrem", použity budou i rušičky mobilního signálu.

Po příchodu na konkláve každý kardinál na svém místě najde cedulku se svým jménem, složku papírů, tužku, seznam kardinálů-volitelů, pokyny k ceremoniálu konkláve a rozvrh liturgií.

Podle statistik Vatikánu je kardinálů-volitelů 135, kvorum by tak činilo 90 hlasů. Nejméně dva volitelé, kardinálové Antonio Caňizares a Vinko Puljić, podle tisku v uplynulých dnech oznámili, že kvůli zdravotnímu stavu na konkláve nepřijedou. Kardinálové volitelé mají povinnost se do Vatikánu dostavit na volbu papeže, pokud v jim to nebrání nemoc či jiná vážná překážka.

Sporný je také případ kardinála Angela Becciua, kterého Vatikán uvádí mezi nevolitele kvůli údajnému rozhodnutí papeže odebrat Becciuovy kardinálské výsady v souvislosti s různými skandály. Becciu, které mu je méně než 80 let, se ale možnosti volit papeže domáhá. O jeho věci dnes kardinálové jednali, ale zatím nerozhodli.

Svatý Vojtěch byl mužem víry, ale i vzdoru.

Odcházel, putoval a navracel se. Budoucí patron tří zemí, sám vykořeněný a bez domova. V Praze odmítaný, v Římě osamocený, mnoha zemím neznámý. Chtěl patřit Bohu. Jenže ve světě, kde každý chrám oslavoval jiného boha, zůstával cizincem.

Svatý Vojtěch procestoval Evropu tak jako ještě žádný jiný Čech před ním. A žádný v ní nezanechal tak silnou duchovní stopu. Učenec, kněz, mnich, biskup, poutník, vyhnanec a světec toužil po sjednocené Evropě na křesťanských základech, usiloval o zviditelnění a začlenění českých zemí spolu s Uhry a Polskem do evropského kontextu, do zorného pole hlavních politických hráčů, kteří formovali tvář tehdejšího světa.

Svými vizemi, vzdělaností a nadhledem předbíhal svou dobu, ve světě, který mu niterně neodpovídal, marně hledal zázemí. Jeho životní putování bylo plné nadějí i zklamání, chyb, konfliktů, pocitů marnosti. Nikde neměl klid, nikde neměl stání. Touha po dokonalosti, po šíření hodnot, jimž sám bezmezně věřil a považoval je za nezbytné po vytvoření lepšího světa, jej hnala stále dál a dál… Až do náruče mučednické smrti. Smrti, která jej měla umlčet, avšak nakonec z něj učinila apoštola Čech i celé střední Evropy. 

Narodil se okolo roku 956 jako jeden z potomků Slavníka a jeho ženy Střezislavy do vlivného rodu, jehož domovinou bylo hradiště Libice. Moc, kterou Slavníkovci třímali ve svých rukou, nebyla malá – ovládali východ, severovýchod a patrně i část jihu Čech. Razili si své mince, měli vlastní ozbrojenou družinu. Historikové dodnes nevědí, odkud přesně přišli.

Bystrého hocha nejprve vyučovali kněží z Libice, díky nim se naučil čtení, základům latiny i církevním zpěvům. V cestě za vzděláním pokračoval do německého Magdeburgu, kde pod vedením tamního arcibiskupa Adalberta po devět let pronikal do tajů teologických studií. Jeho kroky vedly do sboru duchovních při Svatovítském chrámu na Pražském hradě. Se svým vzděláním, které v tehdejších Čechách nemělo konkurenci, a rozhledem z cizích krajin se stal pravou rukou prvního pražského biskupa Dětmara. 

Mladičké pražské biskupství, založené teprve roku 973, čelilo celé řadě problémů. Lidé byli zvyklí na mnohoženství, holdování alkoholu, sňatky mezi příbuznými, krevní mstu či obchod s otroky. Biskup Dětmar sám žil poměrně v přepychu a nad vrtochy a krutostmi ostatních přivíral zrak. 

Po zvolení druhým pražským biskupem v lednu roku 982 Vojtěch usiloval o to, aby se kostely a chrámy staly skutečnými místy pokání, ne obchodu a prázdných řečí, aby duchovní obřady získaly vážnosti a nebyly pouhým gestem bez hlubšího významu. Doufal, že právě skrze duchovní proměnu dokáže svou zemi dovést k vnitřní jednotě i pevnějšímu sepětí s Evropou. Nedařilo se.

Plný zklamání se po šesti letech rozhodl odejít. Netoužil už po ničem jiném než po duševním klidu. Našel jej v klášteře v římském Aventinu, kde žili společně mniši východní i západní církve. I on zde navlékl řeholní roucho a pohroužil se do mnišského života, oddal se víře, modlitbě a pokoře. Skrytý život v ústraní nevedl dlouho. Po necelých třech letech se na přání Boleslava II. vrátil za doprovodu 12 benediktinských mnichů, kteří roku 993 založili v Břevnově Benediktinský klášter.

Vojtěch se zklamáním zjistil, že poměry v zemi se za dobu jeho nepřítomnosti nijak nezměnily. Spojenectví s Boleslavem II. se vytrácelo pod tíhou vzájemných sporů, odhalovala se prázdnota slibů velmožů, napětí mezi Vojtěchem a šlechtou se zostřovalo. Jeho rod Slavníkovců byl v roce 995 na svém hradišti v Libici utopen v krvi, násilně a krutě vymazán z politické mapy Evropy. Rozhodl se odejít.

Se souhlasem papeže se vydal na sovu poslední cestu – nejprve do Polska, nějaký čas strávil v Hnězdně, poté s bratrem Radimem putoval do Pobaltí, do krajiny plné hustých lesů, řek a močálů, mezi lid, který jej nevítali s nadšením. Snad i toužil po mučednické smrti. Dočkal se jí v dubnu roku 997, kdy se na něj vrhla skupina pohanských Prusů. Probodli jej oštěpy a zohavili tělo. 

Konzervativcův pláč

 „Současná revoluční nálada je pro konzervativce v USA nepřirozená a brzo vyhoří. Potrvá maximálně deset let…“ 

Fiasko, při němž prezident Trump šikanoval a urážel ukrajinského vůdce Volodymyra Zelenského, je jedním z nejhorších diplomatických incidentů v dějinách USA. Děsí mě to jako Američana a konzervativce – a zejména jako člověka, který Trumpa neochotně volil v letech 2020 a 2024.

Trumpa jsem volil, protože se snaží zvrátit laxní hraniční kontroly a odstranit administrativní stát (výkonné orgány, které samy píší, soudí a prosazují zákony), progresivní vzdělávací instituce, rasové preference a „probudit“ genderovou ideologii.

Ale Trump 2.0 mě, tradičního konzervativce, za něco málo přes měsíc, donutil souhlasit s demokraty v mnoha klíčových otázkách: že Rusko zahájilo válku proti Ukrajině a musí být poraženo, že Amerika potřebuje volný obchod, silnou alianci NATO, protikorupční zákony, svobodu tisku, nezávislé soudnictví a federalismus. Kromě toho věřím ve vakcíny, nedůvěřuji kryptoměnám a respektuji výsledek prezidentských voleb v roce 2020.

Díky těmto rozdílům jsem se po 48 letech věrného členství s Republikánskou stranou rozešel a stal politicky nezávislým. Jak jsme se sem dostali?

Osoba Donalda Trumpa není odpovědí. Důvod spočívá spíše v tom, že si ho republikáni třikrát zvolili za svého vůdce. Jak to, že se historicky usedlá strana spojená s představenstvy a venkovskými kluby vyhnula konvenčním politikům a našla si nemorálního, chamtivého, egocentrického, nedůsledného, instinktivního a vulgárního outsidera?

Stručně: příběh začal v bouřlivé polovině 60. let, kdy řádili radikálové (Chicago, 1968), po nichž liberálové zašli příliš doleva (George McGovern) a příliš změkli (rukojmí v Íránu po 444 dní). Tyto excesy a slabosti vyvolaly v Americe brzkou reakci za Ronalda Reagana, výrazného konzervativního úspěchu, který přiměl demokraty k návratu do středu, přijetí třetí cesty a zvolení Billa Clintona prezidentem.

Daniel Pipes

Čechové mají raději ruského vojáka než českého

 V minulých dnech jeden český zpravodajský web uspořádal krátce za sebou dvě ankety. V obou se zřejmě projevila česká morálka vyrostlá na komunistických lžích a došlechtěná klausovským prospěchářstvím.

Jeden den v anketě o zvýšení platů dostala nejméně hlasů česká armáda, další den většina, snad 90 procent, hlasovalo pro oslavu osvobození Sovětskou armádou.

Je nad lidské síly a přesvědčovací schopnosti po osmdesáti letech prosovětské demagogie dokazovat odchovancům komunistického režimu a jejich potomkům , že v roce 1945 nešlo o osvobození českého území, ale o jeho ukořistění a o Stalinovu slávu. 

Papež Jan Pavel II. bez armády vítězil nad komunisty

 V roce 1978 se k překvapení mnoha polský kardinál Wojtyla stal papežem a přijal jméno Jan Pavel II. jako symbol toho, že chce pokračovat v reformním díle svých předchůdců Jana XIII. a Pavla VI. Stal se tak první neitalskou hlavou katolické církve od roku 1523. Jeho volba vyvolala zděšení v socialistických zemích a právem. On se na rozdíl od svých předchůdců a na základě vlastních negativních zkušeností rozhodl vzdát vstřícného přístupu ke komunistům, stál na straně pravdy a nekompromisně hájil práva katolické církve.

Papež Jan Pavel II. patří společně s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a britskou premiérkou Margaret Thatcherovou ke třem osobnostem, které nejvýznamněji přispěly k pádu komunistických režimů v Evropě. 

Tato trojice pochopila, že se zlem, kterým komunisté bezpochyby jsou, se nedělají kompromisy. Rudí totiž chápou mír a soužití s druhými tak, že jim druhá strana všechno odkývá a oni si budou moci dělat, co chtějí. Jakékoliv ústupky pak komunisté chápou jako slabost a povzbuzuje je to k větší agresivitě.

Jan Pavel II. zažil oba zločinecké režimy, nacistický a komunistický, na vlastní kůži a dobře věděl, že jakýkoliv kompromis s nimi není možný. To by totiž vedlo jen k prohlubování marx-leninského zla ve světě a krvavým diktaturám. Jen rozhodný odpor vůči komunistickému teroru nakonec vedl k vítězství.

V tom tkví odkaz polského papeže pro současnou dobu. Se zlem je třeba bojovat a ne mu ustupovat nebo dokonce před ním kapitulovat. To jej akorát povzbudí k ještě větší brutalitě. Duch však nakonec zvítězí nad hmotou, i když to dá zabrat. V této souvislosti stojí za připomenutí Stalinův výrok, kterým odmítl v roce 1945 účast Vatikánu na mírových jednáních o poválečném uspořádání Evropy, „kolik že to má papež divizí.“ Tehdejší Svatý Otec Pius XII. v roce 1953, kdy sovětský diktátor a masový vrah zemřel, k tomu dodal, „teď je uvidí.“

Stalin je dávno mrtev, Sovětský svaz se rozpadl, papežové a katolická církev existují dále. Inu v Bibli je psáno, „brány pekel ji nepřemohou.“ To platí, platilo a platit bude.

Zdroj

zlem.A250417_172053_p_zahranici_nef> 

Fotbal v rukou vědců

 Nová studie zjistila, že fotbalové týmy se pohybují, jako by byly jedna osoba, což nabízí nové pohledy na kolektivní chování.

Začněme u matematiky: Rychlé pohyby totiž nepodléhají Gaussovu rozdělení, na samém konci jeho křivky se objevuje takzvaný Lévyho pohyb vyznačující se rychlými chaotickými pohyby na blízkém místě následovanými větším odskokem. Pomocí tohoto modelu byla vysvětlena řada fyzikálních dějů, nicméně je aplikovatelný i pro živé bytosti, počínaje rojením bakterií a konče lovem smečky, kdy se její členové pohybují tímto způsobem.

Jak praví klasik: Pro živé organismy je to optimální strategie pro vyvážení využívání blízkých zdrojů s průzkumem nových příležitostí, když je distribuce zdrojů řídká a neznámá. Sledování fotbalových hráčů a jejich následné matematické zpracování ukazuje, že jejich taktika je stejná jako taktika živočichů hledajících nebo lovících potravu.

Výzkumníci Okinawa Institute of Science and Technology (OIST) použili data ze zápasu v nejvyšší japonské fotbalové lize J-League, která zahrnovala přesnou polohu každého hráče a míče s přesností na centimetry v průběhu celého zápasu. „Statistickými testy jsme zjistili, že hráči vykazovali Lévyho chůzi při lovu míče – podobně jako zvířata shánějící potravu. Jakmile získali míč, odchýlili se od Lévyho chůze, pravděpodobně kvůli omezením při interakci s míčem. Stejné chování jsme viděli i v centru týmu – průměrné pozici všech hráčů –, což naznačuje, že týmy jednají jako individuální agenti při snaze získat míč,“ vysvětluje Ivan Shpurov, první autor studie.

Míč je pro fotbalistu ekvivalentní nedostatkové potravě nebo štvané zvěři – je jen jeden a je žádoucí ho vlastnit, nicméně pro tento úkol se musí tým sjednotit stejně jako smečka. Zjištěním, že nejen jednotliví fotbalisté, ale i celé týmy optimalizují rovnováhu mezi průzkumem a využíváním, výzkumníci prokázali vysvětlovací schopnost Lévyho procházek a poskytli vhled do toho, jak my – a další zvířata lovící smečky – spolupracujeme na dosažení společných cílů.

„I když jsme dosud nezkoumali základní mechanismy týmové koherence, předchozí výzkum naznačil, že behaviorální spolupráce ve dvojicích je často spojena se zvýšenou mezimozkovou synchronií – zjištěním, že dva lidé mohou v podstatě spojit své mysli a vykonávat sdílenou činnost,“ říká jeden z autorů studie.

Nové zjištění, že také skupina jednotlivců se může spojit a kolektivně předvádět Lévyho chůzi, je důkazem takové synchronie a potenciálně naznačuje, že můžeme promítnout naše poznání za naše bezprostřední já do kolektivního já, které se může chovat jako jediný, integrovaný činitel. Jak říká profesor Froese: „Fotbalisté nejednají všichni přesně stejným způsobem, protože by to byla vysoce neefektivní taktika. Místo toho se jejich individuální akce vzájemně doplňují v reakci na hru, přičemž chování týmu se vynořuje z individuálního chování spoluhráčů.“

Tato kolektivní akce by také mohla naznačit, proč jsou týmové sporty tak populární. Vzhledem k univerzálnosti Lévyho procházek, která byla pozorována v 50 milionů let starých zkamenělých stopách mořských ježků stejně jako v pohybových vzorcích současných lovců a sběračů, je možné, že naše fascinace hrami, jako je fotbal, pramení z jejich ztvárnění velmi starých vzorců hledání potravy. Schopnost jednotlivců koordinovat a přizpůsobovat své chování tak, aby jednali jako jednotný činitel při sledování sdíleného cíle, by také mohla naznačovat, že základní principy spolupráce a efektivity s námi rezonují na primární úrovni.

Fotbal jako rituál primitivního lovu – to nezní špatně.

Zdroj: Ivan Shpurov, Tom Froese, Takashi Ikegami. Football as Foraging? Movements by Individual Players and Whole Teams Exhibit Lévy Walk Dynamics. Complexity, 2024; 2024 (1) DOI: 10.1155/cplx/3196780

87. narozeniny Petra Nárožného

 Dnes (14.4.2025) slaví 87. narozeniny Petr Nárožný, jeden z našich nejsvéráznějších herců. Přitom jím nikdy být nechtěl, dostal se k tomu dost složitě. Byl výborný diskutér a měl své názory a zásady.

"Asi tak před 40 lety se v Třeboni přede mnou motal na ulici do půli těla vysvlečený muž na nějakém archaickém, snad prvorepublikovém, bicyklu, na jakých tehdy jezdila většina místních obyvatel. Jeho bledá záda byla neobvyklá, ale jeho účes mi byl hodně povědomý a připomínal mi originálního herce Petra Nárožného, jenž o Jihočeších  tvrdil, že pocházejí ze Skotska, odkud byli vyhnáni pro nezřízenou lakotu" (stk). 

Květná neděle

 Zda skončíme v pekle, nezávisí na nás. To je základní, úhelný kámen celého křesťanství. My potřebujeme Kristovu oběť na kříži. Můžete se sebevíce mrzačit, od pekla vás to nezachrání. Ta pasáž z Matouše přece říká: sami se spasit nemůžete! Chcete z toho dělat popření sexuality? Dostanete se do hnusných patologií. Kristus naopak léčil. Proč uzdravil chromé, když si budou stejně muset utnout ruce a vytrhnout oči? Není lépe být pohřben v hloubi tmavé kobky, aby se člověk vyhnul peklu?

Ne, křesťanství je Kristus a Golgota, křesťanství je láska a svoboda, křesťanství je spása, křesťanství je uzdravení a radost. Budeme si poměřovat viny a zásluhy, budeme bloudit v labyrintu toho, kdo je lepší, horší, kdo si co zaslouží? Ale my všichni žijeme jen díky Bohu, který zemřel na kříži. A toto mystérium spásy začíná o Květné neděli. Kristus nejede do Jeruzaléma, abychom se zavřeli do kobek před vlastní tělesností, ale protože jediný způsob pro nás, jak rozkvétat, je láska. Proto přece uzdravoval. Proto vjíždí do Jeruzaléma: jede uzdravit celé lidstvo, celé tvorstvo, celý vesmír. A ne v tom, že nás zbaví rozkoše ze sexu a jídla. On není nenávistný destruktor, tyran, on je láska. On je Pravda. On ví, kdo jsme, on ví, co jsou naše možnosti, on nás miluje.

A bude umučen. Bude umučen těmi, kdo propadli patologii příkazů a zákazů, kdo mrtvolným popřením života ve jménu vlastní společenské moci drží lidi ve strachu z Božích trestů. Oni vidí třísku v oku bližního, ale trám ve svém vlastním ne, kážou o Bohu a obcházejí, na rozdíl od Samaritána, zraněného člověka na ulici, děkují Bohu, že nejsou tak špatní jako tamten celník, který se dokáže opravdu kát, a neomylně vědí, že musí nechat zavraždit Krista, který jim mate ovečky povídáním o tom, že sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu. Obílené hroby.

Ale co si počneme bez imaginárních vin, příkazů a zákazů, jak budeme měřit dobro a zlo? Jak budeme soudit a zachraňovat sami sebe před peklem a jiné do něj posílat? Co třeba pravda? Zabývat se tím, co se pravdivě děje v nás a kolem nás? Boccacciův realismus moc prostoru k mučení, kaceřování, terorizování peklem nedává, zato dává obrovský prostor k pochopení Kristovy oběti. Vždyť Kristus je Cesta, Pravda i Život. Co třeba skutečné plody různých pravidel, jednání, hodnot, institucí? Podle ovoce poznáte

Zdroj

Na Západ je stále cesta dlouhá

 Našimi skutečnými přáteli jsou Nizozemsko, Německo, Rakousko, Itálie, a také Polsko a Pobaltí. Tyto státy nám všestranně pomáhají. 

Je nepochopitelné, proč se současná vláda pevně neváže právě na západní Evropu, proč se nechce stát její součástí, proč se pořád dívá na východ a pošilhává po Ostbloku. Žilo by se nám tu mnohem lépe, kdybychom byli jako Rakousko, Bavorsko nebo Nizozemsko.

Bohužel v důsledku šíření nacionalismu a proti-integrační vlny směrem na západ hrozí ale krach i těchto spojenectví. Kdyby se například v Německu dostala v moci AfD, Česko přestane mít v Německu přátelskou zemi, naopak Evropa začne směřovat k nacionální nenávisti a rozkladu.

Skutečné přátele – zatím – budeme mít v Unii, na jejím západě. Dokud nás nacionalismus 19. století nepřipraví o všechny přátele. Porazit český nacionalizmus je dnes ještě nemožné, znamenalo by v první řadě zveřejnit historickou pravdu o minulosti českých zemí, a to se žádný historik neodváží. Pokud by se odvážíl, bude protizápadními vlastenci smeten, zničen.

EU je nyní společným nepřítelem Putina i Trumpa

 Takzvaná Evropa (přesněji Evropská unie) je, zejména v očích těch, kdo odmítají desítky let federalizaci EU, ten hnusný „černý pasažér“, který se vezl na výdajích USA. A prý je to od USA správné, když to euroskeptikům připomínají.

Možná to bylo dříve, v souvislosti s Obamou, Bushem nebo Bidenem.Ti viditelně stáli na naší straně. Trump a jeho lidé však viditelně stojí na straně Putinově, který už dvě desetiletí Rusko přesvědčuje, že Eurosojuz je jeho úhlavní nepřítel. Trump z nás dělá černého pasažéra jen proto, že je to v zájmu Putina, přesněji v zájmu našeho oslabení. Putin a Trump společně chtějí EU ekonomicky oslabit a třeba i vojensky zničit.

Viceprezident Vance to znovu zopakoval, že Rusko nebo Čína nejsou nebezpečím pro nikoho, tím nebezpečím je prý migrace. Za ta slova ho pochválil Putinův vyjednavač Dmitrijev. Ano, udělejte z migrace hlavní téma evropské politiky, vydávejte krajní pravici za nedemokraticky utlačovanou… a Putin to tu sežere brzy všechno. Ostatně AfD už v prevencích dohání CDU. A výdaje na obranu? Putin s Dmitrijevem se uprostřed řehotu budou plácat po stehnech: výdaje… to se povedlo, co?!

Čeho se naopak Trump nebo Putin bojí nejvíce? Federalizace EU. 

Zdroj