Google

Fotogalerie

Prohlížeč se objeví po kliknutí na obrázek.

pátek 16. dubna 2021

Hitlera zformovalo Rakousko

Duben je měsícem Hitlerova narození i smrti. V lineckém městském muzeu je nyní instalovaná výstava s názvem "Mladý Hitler - formování diktátora  v letech 1889-1914." Z exponátů výstavy se dá vyvodit, že do Hitlerova mozku se zločinné diktátorské myšlenky nedostaly v Mnichově či Berlíně, ale během 24 let života v Horních Rakousích, v oblasti Innviertel,v Linci a také ve Vídni. Hitler nebyl excentrický, jak se jeví, nýbrž dělal, to co pochytil v prostředí, ve kterém žil.

Hitler (horní řada, uprostřed) ve škole

Na přelomu 19. a 20. století, době, kdy svět žasl nad spoustou úspěšných technických vynálezů i nad kulturními díly vytvořenými známými i neznámými umělci, byly brány vážně i nápady, jejichž autoři by dnes byli považováni za blázny (viz rakouský Čech Jara de Cimrman). Takže žák linecké reálky Adolf Hitler mohl nahlas uvažovat o složení opery, napodobení Richarda Wagnera, aniž znal noty. Hitlera, který sice propadal z některých předmětů, však ve škole nejvíc zaujal učitel dějepisu Leopold Pötsch, jenž nadšeně nade vše vyzdvihoval germánskou rasu.

Na výstavě jsou i nedávno objevené dopisy psané Hitlerovým otcem Aloisem Hitlerem, kresby Hanse Posse, Hitlerova zvláštního pověřence pro zřízení "Vůdcova muzea" v Linci a první rukopis Hitlerovy biografie z roku 1956, sepsaný Hitlerovým spolužákem Augustem Kubizkem. Protože Hitler, vrah 60 milionů lidí, za svého života tajil vše ze své minulosti, bylo možné v jeho životě pátrat až po roce 1945.

"Je skutečností, že v době Hitlerova mládí v Linci existovalo antisemické a nacionální maloměšťáctví," řekl včera při vernisáži výstavy starosta Lince Klaus Luger. "Bohužel v současnosti dochází k podobné situaci, objevují se skupiny lidí, které z vlastních neúspěchů a nepředvídatelného vývoje společnosti poměrně úspěšně obviňují některé rasy a náboženství."



středa 14. dubna 2021

Vrátí se Vindobona v prosinci 2022 na český jih?

 O návrat populárního rychlíku Vindobona na původní trasu (Dráhu Františka Josefa) mezi Prahou a Vídní usilují především lidé z dolnorakouské oblasti Waldviertel (Polesí) v čele s radním dolnorakouské zemské vlády Ludwigem Schleritzkem (ÖVP). Z občanské záležitosti se však stal problém politický, v němž rakouští Zelení, jejichž zásluhou od roku 1992 Vindobona musí jezdit přes Brno, útočí na vládnoucí lidovce (ÖVP), kteří odmítli stavbu nové dvojkolejné tratě mezi Hornem a Gmündem.

V anketě uspořádané dolnorakouským deníkem NÖN se 70 procent čtenářů vyslovilo pro návrat Vindobony na původní trať, po které bez problémů mohla jezdit v létech 1957 až 1992, přičemž překážkou pro ni nebyla ani "Železná opona," jinak téměř nepřekonatelná. Za tu dobu se Vindobona stala všeobecně uznávaným mezinárodním rychlíkem.

Když se do jednoduché záležitosti obují politici, tak se z ní stane těžko rozmotatelný uzel. To platí i v Rakousku, kde mimo soubojů politických stran válčí zemské vlády s vládou spolkovou. Aktivista Gerald Hohenbichler („Pro FJB“) žádá převést  na Vindobonu finanční prostředky rakouského ministerstva dopravy, z rychlíku Sprinter Wien-Budweis (Sprinter Vídeň-České Budějovice), jehož provoz je s Českou republikou připravován od roku 2016. Ludwig Schleritzko je podezříván z toho, že slibem návratu Vindobony na dráhu FJ v prosinci 2022 se jen připravuje na nové zemské volby, které se konají na začátku roku 2023.

V souvislosti s Vindobonou, mimo spousty politických podezření, padá v Rakousku i spousta absurdních návrhů. Jedním z nich je, aby osobní vlak, který mezi Vídní a Gmündem zastavuje na každé zastávce, pokračoval po České republice jako expres a zastavil pak jen v Praze. Nakonec se všichni shodují na tom, že rozhodující slovo budou mít Zelení (tak jako v mnoha západních zemích), s nimiž je o Vindoboně třeba hlavně jednat. 

pondělí 12. dubna 2021

Jak inteligent odjinud vidí statečný český národ

 Bylo to koncem srpna 1997 a já jsem v internetové kavárně psal a posílal své články o záležitostech střední Evropy do deníku Jornal do Brasil. Zároveň jsem si utvářel skupinu 68 českých „vzorků“ - lidí představujících různé typy sociálních, vzdělávacích, generačních a dalších kategorií, ve snaze zrcadlit možné české „typy“, které bych studoval v rámci sedmiletého kulturně-antropologického výzkumu, který jsem dělal s americkým kolegou.

Radek, bratr majitele této internetové kavárny, zaslechl mé rozhovory s kolegou a nabídl nám pomoc. Měl na starosti velmi tradiční český zvyk posílat děti na pár týdnů na letní tábor. Navrhl mi zkoumat děti. Nikdy mě děti nezajímaly, nemám trpělivost s jejich chováním, závislým na  nekulturních instinktech. Nicméně jsem  této příležitosti využil.  

Asi padesát dětí ve věku od deseti do patnácti let, které byly v táboře na okraji města Tábor, byly všechno děti „smetánky“ českého divadelního a filmového světa. Byl to speciální tábor pro děti slavných lidí. Jedním z nich byl například Ondřej Brzobohatý, syn Radka Brzobohatého a Hany Gregorové.

 Od kulturně liberálnějších uměleckých tříd se takové rasově orientované předsudky neočekávají. Věří se, že jsou tito lidé otevřenější, více se zajímají o složitost lidských bytostí a jsou méně náchylní ke konzervatismu. Není to tak dávno, co na jedné oslavě narozenin v Praze, kde byli hosty lidi od filmu, od fotografie a televizní dokumentární tvorby vládlo přesvědčení, že černoši, cikáni a Arabové mají nižší IQ. 

Jedna věc na letním táboře však vynikla: desetiletý cikánský chlapec. Ten chlapec tam byl jediným člověkem tmavé pleti. Protože pocházím z rasově promíšené země na světě, můj mozek ještě nebyl schopen uvědomit, že se ten kluk něčím odlišuje. Neuvědomil jsem si tedy, že ten chlapec je cikán. Všiml jsem si, že ho v tom táboře všichni naprosto ignorovali a vynechávali. Zdálo se, že chlapec tu ostrakizaci vůbec nevnímá, vypadal trvale šťastný a plný energie.

Po několika dnech  jsem se zeptal jednoho z dospělých lidí na táboře, proč tomu tak je. Pragmaticky odpověděl, že je to proto, že to je cikán. Nebyl synem nikoho slavného, ​​jeho otec pracoval pro Divadlo Archa v zákulisí. Bylo to poprvé, co jsem tam uslyšel slovo, které Češi pak opakují celých třicet let, aby ospravedlnili svou vrozenou xenofobii: „nepřizpůsobivý“.

Od té doby vnímám dvojí metr českého úsudku nejen nad touto skupinou lidí, ale i nad  dalšími, jako jsou černoši, Arabové, „Jižané“ (kategorie, která šmahem zahrnuje bývalé Jugoslávce, Bulhary, Řeky, Albánce), Rumuny, Italy, Ukrajince a do jisté míry i Slováky (primitivnější bratranci). Vietnamci jsou v pořádku, pokud mlčí a mají své obchody otevřené dlouho do noci. Smíšená manželství v českých zemích téměř vůbec neexistují. To je jasným znamením téměř všeobecné xenofobie, která je vlastní české psychice.

Komunikace Čechů na veřejnosti  je neslaná a nemastná, bez emocí, neosobní a praktická. Gestikulace či mimika není přípustná. Tento kulturní dovoz, smíšený s místním „věcným“ způsobem chování a pozdějším proletářským („chlebem a pivem“), kořením těchto kulturních zvyklostí, vedl k tomu, že se Češi stali nejsušším ze všech slovanských národů. Tedy jen tehdy, když nejsou doma nebo opilí, protože v intimitě domova nebo pod vlivem alkoholu uvolňuje Čech svou vnitřní „bordelářskou“, hlučnou,  „sprostou“ osobnost: v podstatě se v těchto situacích projevuje řečí, tak, jak mluvili třeba Helena Růžičková či Vladimír Menšík.

Český přístup k náboženství, k násilí, k odpovědnosti, ke kázni, ke vzdělání vyplývý z českého eugenismu, provincialismu, kyselosti, lenivosti a uzavřené arogance.

Nápisy  v rakouských a německých obchodech  „Češi, nekraďte“. Toto bylo specifické pro začátek 90. ​​let, jenomže nepotkal jsem doposud Rakušana, který by nepohlížel na Čechy stejně pohrdavým způsobem, jak se dívají Češi třeba na Ukrajince. I Chorvaté mají podobný pohled na Čechy, a to nejen pro to, že dříve si Češi na dovolenou v Chorvatsku vozili kufry plné levného jídla, ale také kvůli tomu, že tam kradli, podváděli a nebyli schopni se přizpůsobit místním pravidlům soužití.

Jedna málo známá televizní maličkost milionům Američanů vtiskla do mysli, že Češi jsou v podstatě idioti. Georg (Steve Martin) a Yorturk (Aykroyd) byli dva bratři, kteří v 70. letech emigrovali z Československa a směšně se oblékali, mluvili nahlas a chovali se, jako by byli nejneodolatelnějšími muži na Zemi. Neustále obtěžovali ženy, kterým říkali lišky, a chovali se odporně. To se v USA také považuje za typické české chování.

Nejde o to, zda jsou Češi lepší nebo horší než Skoti nebo Peruánci. Většinou dnešní Češi jsou potomci rodičů, jejichž starosti a vyjadřování za socializmu nebyly složité, nesoustřeďovaly se na subjektivní věci, naopak, většinou se zabývaly jen hmatatelnými každodenními problémy jako výše mzdy či shánění zboží, filozofické otázky lidé ignorovali jako záležitosti nepraktické „inteligence“. 

Ten letní tábor v roce 1997 skončil o jedné neděli. Brzy ráno všichni nastoupili do autobusu zpět do Prahy. Řidič oznámil: V noci zemřela při automobilové nehodě princezna Diana. Mezi staršími přítomnými nastal všeobecný rozruch. Cikánský chlapec, který seděl hned vedle mě úplně vzadu v autobusu, se nahlas zeptal: Kdo je princezna Diana? Autobus se začal otřásat hlasitým smíchem, pískáním a urážkami. „Oni“ nemají doma televizi, škádlil ho blonďatý chlapec. Bylo to poprvé za celou cestu, kdy se cikánský chlapec stal středem pozornosti. Následovalo nejméně několik minut urážek a zesměšňování toho chlapce. Cikánskému chlapci to zjevně to nevadilo a když to zesměšňování skončilo, kluk pronesl perfektní angličtinou:

All can see, in the shining places,

Vestiges of her classic graces;

Where her footsteps, fleet and stark,

Have beautifully embossed the dark.

We know indeed, that the stately and golden

Antlers, hunters and heroes olden,

Wood-nymph, satyr, and sylvan faun.

Goddess and stag, are gone! All gone!

But still, as strange as it may appear,


Sometimes when the nights are bright and clear,

The long-breathed hounds are heard to bay

Over the hills and far away!

And lovers who walk at love’s high noon,

See something flash in the light of the moon,


As a shining stag swept through the sky,

And the chase of the goddess were up, on high.

But be this as it may, in sooth,

It is only in the pursuit of truth,

That the soul shall overtake and possess

The most exalted happiness.

Znám ten text jen proto, že jsem se zeptal, co to je, napsal jsem si jméno autora a vyhledal ho. Báseň se jmenuje Diana of the Hun (Diana z lovu), a je od amerického básníka z 19. století jménem Forceythe Willson. Bílí „nadřazení“ přátelé měli rodiče, kteří sledovali bulvární zpravodajství, kde se o Dianě mluvilo pořád.  Hodně mě to ale poučilo o nesnesitelné lehkosti, s jakou se Češi všech tříd a generací potýkají s rasismem a s xenofobií. (kráceno)

Fabiano Golgo, BListy


pátek 9. dubna 2021

1. dubna 1941 NKVD zmasakrovala rumunské křesťany

 1. dubna 1941 zahájili sovětští pohraničníci kulometnou palbu na neozbrojené vesničany z rumunských vesnic anektovaných Sovětským svazem v roce 1940. Rumunští křesťané se dozvěděli, že tento den mají legální možnost odejít ke svým příbuzným v Rumunsku. Hromadně se vydali k hranicím. Počet zabitých lidí není znám, ale podle některých odhadů se jedná o několik tisíc lidí. Nebyla to první poprava lidí, kteří chtěli SSSR opustit, už předtím  na hranicích zemřelo několik desítek lidí.

O severní Bukovinu byl spor mezi sovětským Ruskem a Rumunskem už od roku 1918, kdy podle nějaké mezinárodní dohody území dostalo Rumunsko. Šance se Sovětskému svazu naskytla po podepsání paktu s Německem 23. srpna 1939, jehož součástí byl tajný protokol o sféře zájmů obou stran včetně rozdělení východoevropského území. Sovětský svaz se okamžitě začal připravovat k dobytí Bukoviny. Provedl to v červnu 1940. 

19. listopadu 1940 došlo  ve vesnici Sučeveny vypukla přestřelka mezi sovětskými pohraničníky a vesničany ozbrojenými loveckými puškami. Zahynuli 3 lidé, 5 bylo raněno a 2 zajati. Přesto se 95 lidem podařilo dostat do Rumunska. 6. února 1941 brzy ráno se  více než 500 lidí z několika vesnic pokusilo proniknout přes hranici. Útěk se nepodařil, asi 200 uprchlíků bylo zabito, 44 vesničanů bylo zajato a obviněno ze špionáže. Z nich bylo 12 lidí popraveno a ostatní odsouzeni k desetiletému pobytu v gulacích.

Potom přišel tragický 1. duben 1941. Asi 3.000 lidí z vesnic Verchnije Petrovci, Nižnije Petrovci, Kupka, Korněšty a Sučeveny přišlo s bílými prapory a křesťanskými korouhvemi a kříži k hranici, kde je zastavili příslušníci NKVD, kteří je vyzvali, aby se okamžitě vrátili. Rumuni se odvolávali na nějaké úředníky, kteří jim možnost odchodu slíbili. Když se dav nerozcházel, zahájili u vesnice Bělaja Krinice (rumunsky Fyntyna Albe) pohraničníci palbu z kulometů.

Podle rumunských odhadů, tehdy mohlo zahynout až 3.000 lidí bez rozdílu věku, muži, ženy, děti, starci. Zranění lidé byli dobíjeni šavlemi. Někteří byli pochováni zaživa. 22 mužů bylo "za zradu sovětské vlasti" popraveno.

Bělaja Krinice dlouho klid neměla, po zahájení války bylo židovské obyvatelstvo (23) odesláno na nucené práce a už se nevrátilo.  (gazeta)


čtvrtek 8. dubna 2021

Začátky a konce komunistických generálních tajemníků

 Dne 8. dubna 1966 se Leonid Iljič Brežněv stal generálním tajemníkem ÚV KSSS. Tímto dnem byla po návrhu Nikolaje Jegoričeva (vůdce moskevských komunistů) a Petra Šelesta (Ukrajina) obnovena funkce generálního tajemníka strany, která v době, kdy byl v čele SSSR Nikita Chruščov, neexistovala.

Leonid Brežněv při převzetí funkce 8. 4. 1966

V roce 1922 byl v čele Ústředního výboru Ruské komunistické strany (b) Vladimír Iljič Lenin, který jako uznávaná autorita byl brán za jediného vůdce strany. Ostatní funkce byly v podstatě funkce úřednické. Na sjezdu strany 3. dubna 1922 Lenin navrhl vytvořit úřednickou  funkci "generální tajemník strany." Sjezd do této funkce zvolil lidového komisaře pro národnostní otázky Josifa V. Stalina. 

Stalin byl pověřen vedení aparátu strany, což se neobešlo bez konfliktů. Na začátku roku 1923 Lenin podal návrh na odvolání Stalina z této funkce. Jedním z důvodů byla stížnost Naděždy Krupské, že Stalin ji sleduje, zasahuje do soukromého života, uráží a vyhrožuje. Lenin Stalinovi domlouval, pokud se neomluví, že ho nebude považovat za spolupracovníka. Stalin se zřejmě začal obávat o své funkce a pokorně se Krupské omluvil.

V roce 1923 se Leninova nemoc zhoršovala, a tak co nejvíce záležitostí strany vyřizoval Stalin, který proto dostával pořád víc pravomocí. Na sjezdu RKS (b) v květnu 1924, který se konal po Leninově smrti, byl přečten Leninův dopis, v němž Lenin doporučil Stalinovu rezignaci. Delegáti sjezdu doporučili Stalinovi poučit se z kritiky, přání zesnulého Leniny nevyhověli a z funkce Stalina neodvolali. 

Stalin měl v rukou pravomoci, stal se hlavou státu, všichni ho tedy automaticky považovali i za hlavu strany, a funkce generálního tajemníka neměla pro něho praktický význam. V roce 1952 při přeměně VKS(b) na KSSS byla funkce generálního tajemníka buď zrušena, protože v nových stanovách strany tako funkce uváděna není, nebo automaticky ponechána Stalinovi doživotně. 

Po Stalinově smrti 5. března 1953 oznámilo vedení strany kolektivní vedení. Později byl kontrolou stranického aparátu pověřen Nikita Chruščov, který pak předsedal všem schůzím. Na plénu ústředního výboru 7. září 1953 předseda vlády Georgij Malenkov navrhl Chruščova zvolit 1. tajemníkem KSSS. Přes nevoli mnoha delegátů, kteří měli ambice stanout v čele KSSS, byl Chruščov zvolen. Nikitovi Chruščovovi se název funkce moc líbil, neboť se považoval za prvního občana SSSR. Číslo 1 také naznačovalo, že je jediným vůdcem SSSR.

Když byl Chruščov obviňován z kultu osobnost, musel 14. října 1964 na všechny funkce rezignovat. Opakovala se situace, která nastala po Stalinově smrti, strana měla být řízena "leninskými principy kolektivního vedení". Vedení strany se však postupně ujímal Leonid Brežněv se svým kultem osobnosti. Na sjezdu KSSS 8. dubna 1966 Nikolaj Jegoryčev (Moskva) a Petr Šelest (Ukrajina) navrhli obnovit, jako návrat k "leninským tradicím," post generálního tajemníka ÚV KSSS. Následoval bouřlivý potlesk. 

Funkce generálního tajemníka byla předána Brežněvovi, který v ní byl až do smrti v roce 1982. Rovněž jeho nástupci Jurij Andropov a Konstantin Černěnko byli generálními tajemníky ÚV KSSS až do smrti. Posledním generálním tajemníkem ÚV KSSS byl Michail Gorbačov, který o funkci přišel při rozpadu SSSR. 

Petr Šelest, na jehož návrh byla funkce generálního tajemníka pro Brežněva vytvořena, v roce 1989 vyjádřil zklamání z Brežněva. "Na rozdíl od Chruščova nebyl Brežněv  silným, moudrým a železným státníkem, nýbrž obyčejným aparátčíkem, klaunem, který se neustále snažil hrát na lidské city." 

Nebyli by to českoslovenští komunisté, aby nekopírovali sovětský vzor. Nejdříve měli v čele strany 1. tajemníka ÚV KSČ (Novotný, Dubček), potom generálního tajemníka (Husák, Jakeš).

neděle 4. dubna 2021

Jarní procházka královny

Kolik lidí by při procházce v parku poznalo v tomto páru britskou královnu Alžbětu II. (94) a jejího syna prince Charlese (72) ?

Královská rodina zásluhou královnina vnuka Harryho a jeho spolupráce s bulvárem v poslední době neprožívá nejlepší časy. Trochu jarního čerstvého vzduchu jistě osvěží. 

sobota 3. dubna 2021

Velikonoce s respirátory. Zahradníček komentuje

 Zásluhou posledních dvou rekordně teplých dní se mizerná průměrná březnová teplota zlepšila o celý jeden stupeň, takže březen 2021 nebyl nejchladnějším březnem prvních 21 let 21. století, dokonce skončil až někde na 5. místě. První jarní den, který začal v půlnoci mrazem -8°C je jistou předzvěstí studeného jara. Dnešní ledový vítr také něco takového naznačuje.

Tak to má být!

Do dubna se s námi vydalo nejen studené počasí, ale také hnusná pandemie koronaviru Covid-19, s ní související očkování a přibývající idiotské chování některých lidí včetně opozičních politiků. Kvůli rouškám a respirátorům se však vzteká kdekdo. Vládou nařízený nouzový stav včetně zákazu opouštět okres má být do 12. dubna, přesto je dneska (2.4.2021), o velikonocích, možné na chalupách zaznamenat parkující drahá tlustá auta.  Předtím se jejich posádky jistě zúčastnili davových mejdanů na Náplavkách a v parcích. Sekačky Pražáků, kteří pohodlně přejeli hranice několika okresů a přivezli pandemii, už rozeznívají venkov. Opakuje se loňské jaro; trvale žijící obyvatelstvo vesnic se musí ukrývat před vetřelci. Divné mravy. Do 1 km vzdálené sousední vesnice v jiném okrese policie domácí lidi na nákup nepustí. Na Pražáky si vesničtí policisté netroufnou, na ně jsou i všechny vlády krátké. 

V polovině letošního studeného března se ojediněle vzpomínalo na nacistickou okupaci a vznik Protektorátu Čechy a Morava. Kdosi vzpomněl i na vznik Slovenské republiky 14. března 1939. Tento den se po roce 1989 na Slovensku slavil  jako den, kdy Adolf Hitler vysvobodil Slováky z české okupace. 14. března 1992 několik tisíc lidí slyšelo v Bratislavě projevy slovenských politiků, tehdy poslanců Federálního shromáždění ČSFR, o českých židobolševicích Masarykovi, Benešovi a Havlovi a dalších  vrazích slovenského národa. Za bouřlivého potlesku a skandování byli Andrej Hlinka a Jozef Tiso oslavováni jako největší Slováci historie.

Není možné tvrdit, že na rozbití Československa se v roce 1992 nepodíleli pražští šovinisté, pro které mělo Slovensko být jen poslušným pomocníkem při přehlasování komunistů, tak jako bylo po roce 1918 pomocníkem při přehlasování českých Němců. Polistopadové zrušení, bez náhrady, těžkého slovenského průmyslu byla naivita do nebe volající. Rovněž privatizace s vytunelováním průmyslových podniků pravděpodobně poškodila Slovensko víc než české země.

Uběhlo 28 let slovenské samostatnosti, v níž nacionalizmus a vzpomínky na dobu Hlinkových gard ztrácejí lesk v aférách politických, hospodářských i mafiánských. Bez Hitlerovy ochrany a černých uniforem není pro generaci současných Slováků slovenská samostatnost ničím pozoruhodným.

V Horních Rakousích se policii zásluhou sledování internetu podařilo dopadnout "Drogové krále", jemuž je 18 let. Drogový dealer v krátké době vydělal při prodeji drog 143.000 eur (3,72 mil. Kč). Za takto získané peníze si nakoupil spoustu nejluxusnějšího zboží, především oblečení, kterým se chlubil v hudebních scénách na internetu. To policii stačilo. 

Jaro pod psa je i ve sportu. Zásluhou pandemie se mohou uskutečňovat jen profesionální soutěže, takže s přicházejícím mizerným jarem je v nižších soutěžích mizerná nálada. Na každotýdenní a častější testování amatérský sport nemá peníze. K nevoli pražských sportovních novinářů se vytrácí Kúdelova glasgowská rasistická aféra. "Všichni ostatní jsou blbci, nám nikdo nerozumí, my jsme výjimeční, a jsme oběti," tvrdí šéf Slávie Tvrdík.  Česká reprezentace včetně Kúdely hrála, a nečekaně prohrála, ve Walesu a žádná další rvačka se nekonala. Reprezentace přišla o první místo ve skupině, tedy o přímý postup. Junioři do 21 let také nečekaně prohráli se Slovinskem a o postup přišli.

"Ľudia robia kraviny…" zpíval kdysi Ivan Mládek. Píseň by se dne hodila při čtení článku, že jistí módní návrháři přišli s vynálezem nové módy, jíž jsou pánské sukně. Sukně je prý pro muže nejpohodlnějším oblekem a v blízké době této módě podlehne každý muž, který ji okusí.

Přestože Český statistický úřad měl na přípravu sčítání lidi několik let, objevují se ve formulářích různé chybičky. Největší problém v dotazníku spoustě lidem dělají kolonky o zaměstnání. Zaměstnancem je prý i ten, kdo pracuje alespoň 1 hodinu týdně. Člověk navíc nemůže napsat, jako třeba u náboženství, co skutečně dělá, ale musí si vybrat některé zaměstnání z repertoáru statistiků, i když ve skutečnosti s ním nemá nic společného. Statistici zapomněli na starší občany, kteří mají ještě staré občanské průkazy s platností trvalou, které už nejsou v evidenci. Okolo 20 tisíc lidí tedy není možné sečíst online.

Josef Zahradníček


pátek 2. dubna 2021

K velikonocům patří barevná vajíčka

 Velikonoční svátky bývaly v minulosti na středoevropské vesnici doprovázeny spoustou zvyků, z nichž některé se zachovaly do současnosti. České země včetně měst poznamenala vláda komunistů, kteří při potlačování náboženství rozšířili mezi lidmi divoké orgie. Údajně z Moravy přišlo bití děvčat pomlázkami, polévání studenou vodou a především nezřízené pití slivovice a jiných kořalek. Nutno konstatovat, že toto se komunistům podařilo, i když v protikatolickém masarykovsko-benešovském prostředí Čech je to moc úsilí nestálo. Velikonoční hrubosti nejdříve zakořenily mezi osídlenci v pohraničí.

Zvyk, který se komunistům nepodařilo nahradit alkoholem, je barvení vajec. Tento zvyk se zachoval i v okolních zemích. Někde barevnými vajíčky zdobí v zahradách velikonoční stromky. Barvení vajec, ať chemickým barvami či přírodními, je zajímavé z toho důvodu, že na každé skořápce mají barvy jiný tón, nikdy nelze najít dvě stejně nabarvená vejce. V průběhu času byly vymyšleny různé způsoby zkrášlování vajec, od nalepování samolepek až k ručnímu malování kraslic. Barevná vejce dávné minulosti sloužila dětským hrám a společně s velikonočními mazanci  se jimi obdarovávali koledníci, což byli vesničtí chudí lidé.

Barvení vajec je snadné, vyžaduje jen trpělivost. Kdo se chce i při této činnosti chovat ekologicky použije přírodní barviva. Velmi jednoduché hnědé barvivo jsou slupky z cibule. Je dobré je shromažďovat delší dobu, Vaří se asi 10 minut, pokud se voda nezbarví červeno-hnědě. Potom se do barvy vloží vařená vejce, která se tam nechají podle toho jak intenzivně mají být nabarvena. lepší výsledek barvení je, pokud se do cibulové barvy vloží vejce horká, čerstvě uvařená.

Dalšími přírodními barvivy jsou špenát, červené zelí a červená řepa. Jemně nakrájený jeden druh zeleniny (asi 30 dkg) se nechá 30-45 minut dusit ve vodě s trochou octa. Vařená vejce se vloží do odvaru a nechají se v něm alespoň 30 minut, vhodné je nechat je tam i celou noc. Bílá vejce po barvení mívají různé pastelové tóny, každé jiný. 

čtvrtek 1. dubna 2021

Mezery v rodokmenu Adolfa Hitlera přetrvávají

 V roce 2017 našla jistá Rakušanka svazky starých dopisů, které uschoval její pradědeček Josef Radlegger. Korespondence z roku 1895 se týkala prodeje zemědělského dvora o výměře 20 ha v obci Hafeld u Lambachu, které od železničáře Josefa Radlegera kupoval státní úředník Alois Hitler.

Alois Hitler

Pra-pravnučka Josefa Radleggera se shodou okolností dozvěděla o historikovi Sandgruberovi, který se zabývá děním Třetí říše. Historik brzy poznal, že se skutečně jedná o dopisy psané otcem Adolfa Hitlera a dal se do jejich důkladného zkoumání. Z dopisů například vyplývá skutečnost, že finanční situace Aloise Hitlera byla tak dobrá, že si v roce 1895, po odchodu  do penze, mohl koupit nadprůměrně velký selský dvůr.  

Z dopisů lze usoudit, otec budoucího Führera byl vzdělaný člověk, který své myšlenky dovedl dobře seřadit a přenést na papír. Nebyl sice nějakou vůdčí osobností, i když vůči spolupracovníkům a osobám podřízeným projevoval jistou aroganci. Byl zřejmě přísný na své děti, nikoli však tak krutý až bezohledný, jak se v různých životopisech Adolfa Hitlera uvádí. Historik Sandgruber se domnívá, že neduživý a bázlivý syn Adolf Hitler od nejútlejšího dětství svého otce obdivoval, otrocky poslouchal a napodoboval (měli stejné písmo), pochytil od něho nacionální, rasistické, protináboženské a protidemokratické myšlenky.

Adolf Hitler postupem času se otci vzepřel, když ten ho nutil být státním úředníkem. Adolf chtěl být umělcem-malířem, takže pro svou umíněnost ztratil nárok na celý otcův majetek. Adolfovi bylo 14 let, když jeho otec náhle zemřel. 

Pomník se jménem Hietler v Pohoří na Šumavě (Buchers)

Ani objevení dopisů od Aloise Hitlera nevysvětlilo, proč se nechal si otec diktátora až ve čtyřiceti letech jméno Schicklgruber, které jako nemanželské dítě dostal po matce, změnit na Hitler, i když v příbuzenstvu se užívalo jméno Hüttler nebo Hietler. Je známo, že Adolf Hitler svůj životopis dokázal tak zatajit a rozptýlit, že jeho skuteční předci nebyli nikdy zjištěni. Mezery v jeho rodokmenu jsou dodnes.

středa 31. března 2021

Rychlík Vindobona se brzy může vrátit na svou původní jižní trasu

Pokud další jednání skončí dohodami a budou odstraněny hlavní problémy, měl by se v prosinci 2022 rychlý mezinárodní vlak Vindobona (Vídeň-Praha-Berlín) po 30 letech vrátit na svou původní trať mezi Vídní a Prahou (Dráha Františka Josefa), po které jezdíval v letech 1957 až 1992. Nedávná jednání mezi dolnorakouským ministrem Ludwigem Schleritkzem s českým náměstkem ministra dopravy Janem Sechterem byla úspěšná.

Slovo Vindobona vyvolává záchvaty nostalgie a melancholie u všech pamětníků podél Dráhy Františka Josefa mezi Vídní, Českými Velenicemi a Prahou. Vindobona to v roce 1957 byla střela, která prorazila "Železnou oponu." Vídeň opět byla nejkratší železniční tratí spojena s Prahou a Berlínem, i když jen východním. Provoz Vindobony střídavě zajišťovaly tři státní dráhy: rakouské ÖBB, československé ČSD a východoněmecké DR (Deutsche Reichsbahn). V Berlíně na Vindobonu navazovalo spojení na trajekty do Skandinávie. Vindabonou proto cestovali hlavně diplomaté, obchodníci a podnikatelé ze zemí skandinávských a zemí jihoevropských. Češi mohli do Vindobony nastupovat v Českých Velenicích, Táboře, Praze, Ústí nad Labem a Děčíně, ale vnitrostátní doprava v ní do počátku 80. let nebyla povolena. Po uvolnění vnitrostátní dopravy v 80. letech Vindobona zastavovala ještě v Třeboni a ve Veselí nad Lužnicí. 

O vyhnání Vindobony z Dráhy FJ se nezasloužili komunisté, ale zelení ekofašisté rakouští a čeští. Rakouští zelení dosáhli zákazu provozu dieselových lokomotiv v rakouských chráněných přírodních oblastech, čeští zelení v oblasti mezi Majdalenou a Nagelbergem blokovali těžbu štěrkopísku tak dlouho, až jeho veškerá doprava přešla z kolejí na silnice. Tím byla odložena elektrifikace tratě České Velenice-Veselí nad Lužnicí. V roce 1992 bylo nejkratší železniční spojení Prahy s Vídní zrušeno. Vindobona byla převedena na silně frekventovanou dvoukolejnou trať Vídeň-Břeclav-Brno-Praha. Tím její pověst upadala, až v roce 2014 z jízdních řádů zmizela. V roce 2020 se opět objevila.

Vindobona chybí už 30 let především lidem z dolnorakouské oblasti Waldviertel (Podlesí), a tak dolnorakouský ministr dopravy Ludwig Schleritzko dělá vše proto, aby se zase vrátila na původní trať. Jeho představa je, že zpočátku by Vindobona na trati Vídeň- České Velenice-Praha-Berlín mohla fungovat jako víkendové spoje v pondělí a v pátek. Po dokončení železničního koridoru Veselí nad Lužnicí-Praha a elektrifikaci tratě České Velenice-Veselí nad Lužnicí, což se předpokládá v roce 2023, by už Vindobona měla po původní trati jezdit denně. Úsek z Českých Velenic do Prahy by měla zvládnout za 2 hodiny, za 4 hodiny z Prahy do Berlína.











 

Kopírování textů i obrázků je možné s podmínkou, že se uvede jako zdroj Rozhledy 010.