Dokončení stavby nejvyššího chrámu světa v Barceloně

 Po 144 letech prací se barcelonský chrám zasvěcený Svaté rodině blíží k dokončení. Před necelými dvěma týdny dosáhl své finální výšky 172,5 metru dokončením věže Ježíše Krista.

Chrám Sagrada Família patří mezi nejznámější sakrální budovy na světě, jedná se o naprostý architektonický unikát, jehož kombinace slohů není k nalezení u žádné jiné stavby na světě.

Myšlenka postavit chrám Sagrada Família se zrodila v 70. letech 19. století v Barceloně. Knihkupec José María Bocabella po návratu ze své cesty do Vatikánu v roce 1872 dostal nápad postavit nový chrám zasvěcený Svaté rodině – Panně Marii, svatému Josefovi a Ježíši Kristovi. Sám Bocabella se v průběhu svého života totiž stal velikým propagátorem josefovského kultu a tradičních křesťanských hodnot.

Inspirací mu byla bazilika zasvěcená Panně Marii v italském Loretu, kterou spatřil během své návštěvy Vatikánu. Usiloval o postavení takzvaného expiatorního chrámu, který by byl financován výhradně soukromými dary. Záměrem této stavby pak byl pokus o obnovení katolických hodnot v době rostoucí sekularizace společnosti, které josefovský kult ctil. Projekt měl být původně skromný farní kostel na tehdejším předměstí Barcelony.

Stavba oficiálně začala 19. března 1882, na svátek svatého Josefa, když první kámen položil barcelonský biskup José María de Urquinaona y Vidot. Původní návrh vypracoval architekt Francisco de Paula del Villar y Lozano v neogotickém stylu. Villarův projekt však narazil na technické a finanční spory s objednavateli. V březnu 1883 proto rezignoval a jeho místo převzal mladý, teprve začínající architekt Antoni Gaudí.

Antoni Gaudí radikálně změnil koncepci chrámu; místo původního plánu přišel s ambiciózním návrhem, který sice zachoval mnohé novogotické prvky, ale neslo jasné známky nové éry – moderny, a to specifické katalánské podoby, kterou Antoni Gaudí po celý svůj život formoval. Chrám měl mít tvar latinského kříže o délce 90 metrů a šířce 60 metrů, s hlavní lodí širokou 45 metrů a kapacitou pro až 9 000 osob. Fasády měly představovat tři základní etapy Kristova života: Narození, Umučení a Zmrtvýchvstání.

Gaudího plán obsahoval 18 věží: dvanáct pro apoštoly, čtyři pro evangelisty, jednu pro Pannu Marii a nejvyšší centrální věž, vysokou 172,5 metru s křížem na vrcholu, pro Ježíše Krista. Gaudí hledal inspiraci v přírodních motivech – sloupy připomínají stromy s větvemi a stropy přecházejí v hyperboloidní klenby bez jediného pravého úhlu. Ve své architektuře používal různé zaoblené geometrické tvary jako hyperboly, paraboly a helikoidy, které posléze umožnily konstrukci bez tradičních opěr.

Od roku 1914 se věnoval výhradně tomuto projektu a žil přímo na staveništi. Za život viděl dokončenou jen jednu zvonici svatého Barnabáše na fasádě Narození v roce 1925. Gaudí zemřel tragicky 10. června 1926 po srážce s tramvají a je pohřben v kryptě chrámu. Za jeho život viděl pouze zhruba pětinu hotové stavby.

Po Gaudího smrti převzal vedení nad stavbou jeho žák Domènec Sugrañes i Gras. Stavba pomalu pokračovala až do roku 1936, kdy v zemi propukla španělská občanská válka. Během války anarchističtí bojovníci zapálili kryptu a celá Gaudího dílna vyhořela i s modely a plány. Stavba stála do roku 1939, kdy se znovu rozběhla pod dohledem Francesca de Pauly Quintany, který rekonstruoval původní záměr z dochovaných fotografií a zbytků. V roce 1952 vzniklo schodiště na fasádě Narození a fasáda byla poprvé osvětlena. O dva roky později položili základy fasády Umučení.

Mnozí další španělští architekti pokračovali v Gaudího duchu. V roce 1976 byly dokončeny čtyři věže na straně fasády Umučení. Sochařská výzdoba této fasády byla svěřena v roce 1986 Josepu Marii Subirachsovi, jehož hranaté, expresivní figury vyvolaly notnou dávku kontroverze, jelikož se neslučovaly s původním Gaudího stylem.

V roce 1985 se stal hlavním architektem Jordi Bonet i Armengol, který v 80. letech zavedl počítačové modelování, které pomohlo s přesnou realizací složitých křivek a tvarů, kterými tato budova disponuje. Stavba pak stabilně na chrámu pokračovala dle Gaudího stylu. UNESCO zapsalo kryptu a fasádu Narození na seznam světového dědictví v roce 2005 jako součást Gaudího děl.

7. listopadu roku 2010 papež Benedikt XVI. vysvětil chrám a udělil mu titul basilica minor – titul menší baziliky. Do té doby byla dokončena hlavní loď, klenby a instalovány varhany s 1 492 píšťalami. Stavba překročila již polovinu veškerých prací.

Dnes stojí Sagrada Família na prahu dalšího historického milníku. Nejvyšší věž Ježíše Krista dosáhla 20. února 2026 své finální výšky 172,5 metru. V 11 hodin dopoledne dělníci umístili horní rameno čtyřramenného kříže z ocele a skla, vysokého 17 metrů. Věž má dvanáctiboký půdorys a sestává z 12 úrovní prefabrikovaných kamenných panelů. Vnější část věže je již hotova, vnitřní práce potrvají až do roku 2028.

Chrám se dočkal ale i dalších milníků v posledních pár letech: věž Panny Marie byla korunována dvanácticípou hvězdou z tepaného železa a mozaikou ve stylu trencadís 29. listopadu 2021. Zmíněné čtyři věže evangelistů byly dokončeny a vysvěceny v roce 2023, a tím vznikl kompletní soubor všech šesti centrálních věží. Chrám se stal v říjnu 2025 nejvyšším kostelem světa, když překonal dosavadního držitele rekordu – katedrálu Panny Marie v německém Ulmu.

Podle oficiálních plánů nadace Junta Constructora de la Sagrada Família bude hlavní struktura dokončena v roce 2026 u příležitosti stého výročí Gaudího smrti. Zbývá dokončit fasádu Zmrtvýchvstání, sochařskou výzdobu, schodiště a doladit další detaily. Předběžné odhady se shodují na roce 2034 jakožto roku dokončení stavby.

V roce 2026 proběhne řada oslav týkajících se chrámu: mše k výročí položení základního kamene 19. března, tematická výstava ve slavném sídle Palau Robert, mše ke stému výročí Gaudího smrti 10. června i inaugurace věže Ježíše Krista, která proběhne ve stejný den. Chrám zůstává otevřený pro návštěvníky i během prací.

Jsou Američané potomci Evropanů?

 Podle italského církevního historika a teologa Massima Faggioliho byly evropské národní státy vytvořeny na základě soužití s církví. Jinak se evropské státy se liší především historií. Americký národ není národem v tomto smyslu. Je to politický a náboženský projekt. Americký národ má tedy mělké kořeny a je postaven do značné míry na víře v Boha. Uznání amerického národa proto vyžaduje akt víry.

Současné obavy o osud civilizace, které slyšíme od amerických politiků, nevyvolal Donald Trump. Pokud jde o osud Ameriky, panuje tedy silná nejistota. A v tomto nejistém světě není nic tak silné a odolné, jako je náboženství. Právě náboženství dává legitimitu sociální a politické konstrukci Spojených států. Od 70. let minulého století volají některé náboženské hlasy, že Amerika je v rukou těch, co nevěří v Boha. A v Americe platí, že pokud nevěříte v Boha, nevěříte v Ameriku. A tudíž nenávidíte Ameriku. 

V Americe neexistuje ateismus v naší podobě. Nevěřit v Boha je prý nebezpečné. Věřící Američané pohlížejí na náboženství jako na něco, co je živé. To platí jak o protestantech, kteří měli dříve převahu, tak o katolících, kteří se teď stali největší církví.

Chápání, co to je civilizace, je tedy v Americe a Evropě zásadně jiné. V Americe proto převažuje představa, že se Amerika musí vrátit zpět do doby, kdy tam vládli bílí muži a ženy se staraly o rodinu. Záchranou má být  křesťanský nacionalismus, který spočívá v prorůstání radikální náboženské agendy do zákonů, v omezování práv menšin a práv žen a v budování společnosti na základech, které nejsou pro liberální stát.

Že Američané jsou naši blízcí příbuzní, tak to zřejmě již neplatí. Jestli je Amerika skutečně „dítětem Evropy“ – jak tvrdí americký ministr zahraničí – tak dítětem, které se vydalo vlastní cestou a na své rodiče už hledí s pohrdáním a často dokonce i s nenávistí. 

Evropská civilizace však má mnohem silnější a hlubší kořeny než ta americká a zejména jinou intelektuální a filosofickou tradici. Evropská tradice je samozřejmě také křesťanská, ale vedle toho patří k Evropě humanismus, racionalismus a osvícenské myšlení. K evropské kultuře patří stejně náboženství i liberalismus. Proto je naše evropská civilizace mnohem  komplikovanější. Právě tuto podobu evropské civilizace bychom měli bránit. A to nejen proti Donaldu Trumpovi. 

Stává se Hitler náboženskou postavou?

 Generace, která zažila 2. světovou válku válku, již z největší části pominula, pro většinu lidí dnes, zejména mládeže, existuje Hitler pouze jako filmová postava. Svou roli v současné oblibě Hitlerovy doby může hrát inspirace ideou „čisté rasy“, případně fascinace nacistickou estetikou, nacistickým kultem kázně, sebevědomí, brutální rozhodnosti. Současná západní civilizace opustila Krista a na jeho místo dosadila jako jedinou veličinu politika se záporným znaménkem, v podstatě Hitlera 

Hitler ovládl podvědomí dvacátého století, stal se z něho jakýsi „sekulární Satan“ věčně svádějící lidstvo k novým špatnostem. Tato ,druhá kariéra Adolfa Hitlera‘ poskytla kvazináboženský důvod pro poválečný konsenzus: zabránit vzkříšení nemrtvého Führera“

Liberálním elitám v Americe i v Evropě často slouží nacistické Německo jako rétorický protiklad – jako jakýsi negativní imperativ – jako posvátná povinnost zabránit „opakování něčeho takového“. Spektakulární hrůzy Hitlerova režimu poskytovaly morální oporu, kterou liberálové mohli vždy použít k argumentaci ve prospěch ještě většího liberalismu.

„Poválečný konsenzus“ vyhnal „silné bohy“. Všechny staré loajality s jejich sjednocující silou – stát, národ, hranice, víra, autorita, tradice – všechny „silné lásky“ – k Bohu, k vlasti, k pravdě – začaly být považovány za podezřelé, za nebezpečné, za pekelný zdroj fanatismu, útlaku, nenávisti a násilí. Na jejich místo elity dosadily takzvané „slabé bohy“ – toleranci, pluralismus, práva jednotlivce, globalizaci. Skutečná politika začala být zužována ve prospěch technokracie a proceduralismu – vždyť demokratické vrtochy mas mohou být nebezpečné…

Dnes, kdy jsme svědky hroutícího se degenerovaného liberalismu s jeho poválečným „antifašistickým“ morálním konsensem, bude pravděpodobně přibývat lidí, kteří budou stará tabu testovat, zlehčovat, ironizovat a vysmívat se jim…

Česká prezidentka? Čím jiným veřejnost omámit než volební kampaní.

 Andrej Babiš se na nedávném sněmu hnutí ANO nechal slyšet, že by současná vládní koalice měla do voleb postavit společného kandidáta, že by to nemusel být politik a mohla by to být žena. Těžko říct, zda měl na mysli někoho konkrétního, navíc může svůj názor s ohledem na veřejné mínění ještě mnohokrát změnit.

Přesto má smysl vzít jeho slova vážně. A byť následně padlo několik jmen, mimo jiné třeba Alena Schillerová, v zákulisí české politiky se už nějaký čas spekuluje, že by touto kandidátkou mohla být Ivana Tykač. 

 Ivana Tykač už před více než deseti lety založila společnost Women for Women, která pomáhá matkám samoživitelkám a dotuje obědy vybraným dětem z chudých rodin. Jistou kaňkou na tomto bohulibém projektu ovšem je, jak upozornil deník Alarm, že je takřka kompletně financován státem. v roce 2023 založila institut Solvo, který o sobě tvrdí, že chce „odemykat potenciál společnosti“. Na webu se o něm mimo jiné dočtete, že se věnuje třem oblastem: postavení žen ve společnosti, kvalitě dětství a umělé inteligenci. 

Ivana Tykač dlouhodobě podniká s realitami a v neposlední řadě je manželkou miliardáře Pavla Tykače. Oba se hlásí ke konzervatismu, nejen proto si lze představit, že by se na ní jako na své kandidátce za jistých okolností mohly shodnout všechny strany současné vlády. Otázka pochopitelně je, co by z toho měl Babiš a co by ho přimělo k tomu, aby s Tykačovými udělal – i pro něj smysluplnou – dohodu.

Pro Petra Pavla by to byla vážná soupeřka. Uvidíme ale, jak dopadnou zákulisní dohody mezi Andrejem Babišem a Pavlem Tykačem – i ohledně kompenzací za útlum těžby uhlí nebo zestátnění ČEZ.

Pokud si to oba miliardáři nějak rozdělí, nelze vyloučit, že bude Ivana Tykač kandidátkou ANO na Hrad. Zda dokáže porazit Pavla, teprve uvidíme.Jádro jejího segmentu budou tvořit bývalí voliči Mirka Topolánka, lidé, jejichž věk se pohybuje okolo pětapadesáti let, jsou konzervativní a mají blízko k bývalému byznysovému křídlu ODS, které své majetky získalo v 90. letech.

Coubertinovi amatéři vzkřísili olympijské tradice

 … avšak idea amatérismu neměla s antickými olympiádami nic společného. Staří Řekové by ve 20. století dozajista nechápali, proč na moderních olympijských hrách startovali jen amatérští sportovci (nebo podvodníci, kteří se za ně vydávali).   

„Žádný muž nemá právo být amatérem v oblasti fyzického tréninku. Je hanbou pro muže zestárnout, aniž by poznal krásu a sílu, které je jeho tělo schopné.“ (výrok je připisovaný Sókratovi)

Po více než tisícovku let (776 př. n. l. – 393 n. l.) se každé čtyři roky vydávaly davy Řeků na mnohatýdenní cesty nehostinnými kraji do Olympie, aby se mohli stát očitými svědky zápolení nejlepších dobových sportovců a umělců. Těch pár prchavých okamžiků vrcholného vzrušení, úžasu nad vrcholnými výkony a naděje na vítězství jejich reprezentantů jim za jejich cestovní útrapy i výlohy poskytly více než štědrou satisfakci. Je však velmi obtížné si představit, že by se obtěžovali opustit hradby nesčetných městských starořeckých států, kdyby se olympijské hry konaly za podmínek jako moderní olympiády v prvních sto letech po jejich znovuzrození r. 1896. Kdyby jim někdo řekl, že moderní národy budou na nejprestižnější sportovní klání jako své reprezentanty vysílat – při vší úctě k jejich výkonům – druhořadé sportovce, tak se odvažuji jako fanoušek sportu i antické historie tvrdit, že by mu nebyli schopni uvěřit. 

Nápovědou je to, proč největší český autor o antice Vojtěch Zamarovský nazval svou knihu o civilizačním triumfu starověké Hellady „Řecký zázrak“. Silné slovo, ale oprávněné, poněvadž žádná jiná starověká (a v podstatě žádná) civilizace nezaznamenal takový územní a kulturní rozmach, aniž by ho dosáhla jakožto dlouhodobě sjednocená říše podřízená jednomu mocenskému centru. Je to přesně naopak, v historii nenaleznete politicky a mocensky diverzifikovanější teritorium než antické Řecko. Základní entitou byl suverénní městský stát, jichž bylo (počítáme-li zámořské kolonie) několik desítek. Přes desítky politických kolotočů, spojení a rozpady spolků států i dlouhou řadu vzájemných konfliktů mezi lze jen s nevelkou dávkou nadsázky říci, že to byl téměř ti samí aktéři spojení momentálním zájmem, kteří dobyli Troju a perské monstrum a za další tři století později (146 př. n.l.) podlehli římské armádě. (Tím Řekové ztratili na 2 000 let svou svobodu a nezávislost, než si jí na Turecké říši dobyli zpět (přesně r. 1830).)

Je jedním z historických paradoxů, že baron Pierre de Coubertin, který olympijskému fenoménu vdechl nový život, za což mu patří věčný dík, měl o historických reáliích starořeckých olympiád zidealizovanou představu, historickým reáliím na hony vzdálenou. Nadto jako aristokrat, který – ač sám Francouz – vzhlížel k anglosaskému sportovnímu pojetí jako k fair-play zápolení elegantních gentlemanů. Sport tak chápal jako elitářskou zábavu pro privilegované a jeho komercionalizaci za osmý smrtelný hřích. Na druhou stranu je si je však nutné uvědomit, že kdyby sám byl plebejcem bez konexí na správných místech, tak by jeho snaha o obnovení olympijských her měla pramalé naděje na úspěch. Jediným duchovním pojítkem se starověkým Řeckem tak bylo baronovo přesvědčení o prospěšnosti tělesné aktivity pro harmonický rozvoj lidské osobnosti vyjádřené okřídleným krédem Citius, altius, fortius.

Coubertinův odkaz však byl, a v mnoha ohledech stále je, nicméně tak silný, že jím zidealizovaný obraz starořeckých olympiád dodnes přetrvává v povědomí široké veřejnosti, sportovní i nesportovní. K němu se odvolávají laciní kritici moderního sportu, kteří jeho dnešní podobu označují za zpronevěru jeho antických ideálů, avšak coubertinovské vidění antického olympismu se úplně minulo s realitou. Pokud pomineme religiózní aspekt a uměleckou složku, tak v antických dobách šlo přesně o totéž jako dnes – o vzrušující davovou podívanou, sportovní a fanouškovskou řevnivost, velkolepé výkony, slávu, prestiž a hmotné statky. Antičtí olympionici byli v dobových podmínkách profesionálové, když se těm nejlepším dostávalo všemožné podpory od jejich mateřských městských států, aby své olympioniky vyslaly v nejlepší možné formě. Jejich základna pro výběr nejlepších byl široká, jelikož v jejich školách (stejně jako později v anglosaských) se pěstovaly sporty v duchu onoho slavného principu kalokagathia, tedy ve zdravém těle zdravý duch.

Sportovci se neostýchali docílit vítězství pomocí nefér zákroků – obraz na jedné z vykopaných amfor znázorňuje zásah rozhodčího do pěstního souboje pro porušení pravidel, o přetahování špičkových sportovců již řeč šla. Podvody byly považovány za projev neúcty k nejvyššímu bohu Diovi, přesto byly tak časté, že to vedlo k zavedení finančních postihů. Olympijské heslo před 2 500 lety ve skutečnosti znělo „vítězství, nebo smrt“, takže poražení se domů vraceli s tím, že je čeká přinejlepším zapomnění, spíše však hanba a opovržení. Ti sportovci, kteří se domů vrátili ověnčeni vavříny olympijských vítězů, byli oslavováváni celou obcí jako hrdinové, byli zahrnuti všemožnými dary i poctami a těšili se řadě privilegií (mj. měli nárok na zhotovení sochy). 

Vedle sportu měla tělesná udatnost obyvatel i význam pro vojenskou připravenost občanů při povolání do zbraně.) Suma sumárum, společenská prestiž sportu byla extrémně vysoká a přitahovala i elity.

Praha zná jméno nového arcibiskupa. Je jím Stanislav Přibyl.

 Pražský arcibiskup Jan Graubner na jaře skončí ve funkci. Sedmasedmdesátiletý duchovní byl primasem českým od května 2022. O rok později při dosažení svých 75. narozenin poslal papeži rezignační dopis. Svatý otec ho ale požádal, aby v čele českých katolíků setrval. Graubnerovým nástupcem se stane dosavadní litoměřický biskup Stanislav Přibyl, informoval Svatý stolec. Úřadu se ujme 25. dubna.

Graubnerovo jmenování pražským arcibiskupem způsobilo před třemi lety překvapení kvůli jeho vysokému věku – všichni biskupové starší 75 let jsou povinni zřeknout se svého úřadu a nabídnout papeži rezignaci. Navíc to bylo v historii teprve podruhé, kdy se arcibiskupové střídali mezi Čechami a Moravou.

Primasem českým se po Graubnerovi stane litoměřický biskup Stanislav Přibyl. Čtyřiapadesátiletý kněz, rodák z Prahy a redemptorista, dříve vedl Arcidiecézní charitu Praha. Následně působil jako generální sekretář České biskupské konference.

Přibyl studoval na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, vysvěcen na kněze byl v roce 1996.

Jmenovaný arcibiskup zdůraznil, že si ve své nové roli klade za cíl i nadále „utvářet církev jako domov pro všechny věřící, který je ale otevřený všem lidem dobré vůle, především těm, kteří stojí v jakémkoli smyslu slova na okraji společnosti.“

vůj nový úkol přijal od papeže Lva XIV. „s chvěním a vědomím tíhy zodpovědnosti, přesto však v důvěře v Boha a s radostí“, informovala pražské arcidiecéze.

Chceme Ježíše, nechceme církve! Chceme veřejnou dopravu, nechceme vlaky a autobusy!

 Stále často slýchám myšlenku: Ježíš chtěl následovníky, ale ne instituci církve. Je to jako říct: „Jsem pro vzdělání, ale proti školám“ nebo „Jsem pro fotbal, ale proti fotbalovým klubům.“ To je prostě nepřijatelné. Obsah bez formy je jako voda: odteče. 

První věc, kterou je třeba o Ježíši říct, je toto: Byl pozoruhodně konkrétní. Nenapsal knihu, ale formoval lidi. Nezanechal po sobě individuální prohlášení, ale komunitu. Své poselství nesvěřil „lidstvu“, ale dvanácti velmi specifickým mužům, z nichž alespoň čtyři se zdáli být zcela nevhodní. Ti, kdo tvrdí, že Ježíš nechtěl církev, ho vykreslují jako jakéhosi odtažitého morálního filozofa, přitom ve skutečnosti jedl se svými učedníky, cestoval s nimi, káral je, posílal je ven a musel řešit jejich spory. To není duchovní kouřová clona. Je to mladá organizace.

Protiargument je obvykle: „Církev nemůže být Boží, protože je tak lidská.“ Ale přesně stejný argument by mohl být použit proti vtělení: „Bůh se nemůže stát člověkem, protože člověk je tak omezený.“ Koneckonců, křesťanství je víra, že Bůh působí právě skrze člověka. Ne navzdory člověku, ale skrze člověka.

V evangeliu podle Matouše je zajímavý úryvek, kde Ježíš říká něco, co mnoho moderních lidí považuje za velmi zvláštní. Prohlašuje: „Na této skále zbuduji svou církev.“ Ne: „Něco se jednou objeví.“ Ani: „Něco vynalezneš později.“ Ale: zbuduji svou církev. Zajímavé je, že lidé, kteří tvrdí, že „pouze následují Ježíše“, často začínají Ježíše opravovat.

Ježíš udělal ještě něco jiného: stanovil autoritu. Řekl svým apoštolům: „Kdo vás poslouchá, naslouchá mně.“ Tohle není poezie. Není to zbožná atmosféra. To je autorita. A zde se dotýkáme hluboce paradoxního bodu: ti samí lidé, kteří nazývají církev příliš autoritářskou, často věří, že jejich vlastní interpretace má absolutní autoritu. Ale sám Ježíš stanovil autoritu. V Matoušovi 16 a 18 mluví o „klíčích království nebeského“, o „svazování a uvolnění“ a o rozhodnutích, která jsou „uznána v nebi.“ To je právní jazyk. Ne poetická obraznost, ale řeč odpovědnosti a vedení. Apoštolům říká: „Kdo vás slyší, slyší mě.“ To je docela šokující tvrzení. Ježíš spojuje svou autoritu s lidmi, ne s jednotlivými výklady. Církev bez autority je nemožná. A Ježíš to věděl.

Ze skupiny apoštolů si Ježíš vybere jednoho muže: Petra. A úžasné na tom je, že Petr není hrdina. Nechápe Ježíše. Mluví příliš uspěchaně. V rozhodujícím okamžiku to popírá. A Kristus na tomto muži staví svou církev. Ne proto, že by byl dokonalý, ale protože mu bylo odpuštěno. Církev je založena na pokání, nikoli na morální nadřazenosti. Církev bez hříšníků by nebyla církví, ale muzeem, a i tam by sochy měly praskliny.

Myšlenka, že „Ježíš nechtěl církev“, by byla pro rané křesťany zcela nepochopitelná. Pro ně nebyla církev pozdějším doplňkem, ale přirozeným důsledkem Ježíšova života, smrti a vzkříšení. Když Ignác Antiochijský říká: „Kde je biskup, tam je církev“, nebrání moc, ale zachovává jednotu.

Nemůže existovat duchovní instituce? Opravdu? To je nebiblický rozpor. Bůh se stává člověkem: vtělením. Milost se odehrává skrze viditelná znamení: svátosti. Láska se formuje ve strukturách, jako je manželství. Církev bez lidských struktur by byla přímo gnostická: duch bez těla. Ale křesťanství je vždy: mysl a tělo, milost a řád, tajemství a organizace.

Aby bylo jasno, nikdo nepopírá, že pozemská církev udělala mnoho chyb, byla zneužita a zneužila moc. Ale Jidáš už zde byl, Petr zapřel Ježíše, apoštolové se rozprchli. Lidská slabost nevyvrací božský charakter instituce. Potvrzuje, jak realistický Ježíš byl. Nestavěl svou církev na dokonalých lidech, ale na omilostněných hříšnících.

Co je opravdu v sázce? Kdyby Ježíš nechtěl církev, nikdo by neměl právo autoritativně hlásat jeho učení; každý by byl svým papežem, jeho svátosti by byly jen lidskými rituály a křesťanství by nakonec bylo soukromou spiritualitou. Ale pokud Ježíš chtěl církev – a vše na to ukazuje – pak církev není překážkou mezi námi a Kristem, ale nástrojem, skrze který působí. Protože bez církve se nauka rozpadá, eucharistie mizí a láska se stává pouhým názorem. Víra bez instituce církve je pocit s omezeným datem spotřeby. Církev není klecí pro Ducha svatého, ale hrudníkem, který chrání srdce.

Bez církve by Bible neexistovala, protože ji sestavila církev. Vždycky mi přišlo nesmírně zvláštní, že lidé nedůvěřují církvi, ale důvěřují knize, kterou znají jen díky této církvi. Jinými slovy, církev existovala před Biblí.

Zdroj: Kath.net 

Trump má ideální schopnost vítězit

 V tomto týdnu se mnozí v Evropě znovu nadechli, neboť Donald Trump ve věci Grónska ohlásil, že se zříká násilí. Tento muž se svou neustálou sebechválou, se svou nevypočitatelností, lhaním a vším dalším, není ani plyšovým medvídkem na hraní, ani intelektuálem ve smyslu toho, co si pod tím představujeme. V žádném případě ale nelze popřít, že je úspěšnější než většina jeho protivníků. 

Trump náleží k typu politika, který v Německu neexistuje: businessman, všemi mastmi mazaný, makléř s nemovitostmi, v jehož očích politika funguje jako poker. Kardinál Joseph Ratzinger, pozdější papež Benedikt, to definoval slovy: „Morálka, která se domnívá, že přelstí věcnost a ekonomické zákony, není morálkou, nýbrž moralizmem, tedy opakem morálky. Morálka, která chce učinit něco dobrého, musí vycházet z reality a jejích zákonů – a ne z prázdných frází.“

EU zanedbala svou obranyschopnost, vybudovala namísto toho nebetyčnou byrokracii a „nafouklé“ státy – v naprosté většině zabývající se hamižností, i leností. V Německu se k tomu přidalo sebezničující zelené „dobrodružství“, znamenající ekonomickou závislost na státech silnějších a rozumnějších.

 Vládne totiž síla: USA, Rusko, Čína. Podobně jako koloniální mocnosti dříve. Co by mohl Trump jako další nyní učinit? Ukrajina je plně závislá na americké zpravodajské službě. Bez USA je její vzdušný obranný systém téměř nefunkční. Příští „Deal“ by mohl znít: Grónsko versus přežití Ukrajiny.

Opoziční poslankyně nepotřebují znát ústavu

Jestliže opoziční poslankyně bez uzardění veřejně označují premiéra za vilného starce, potom se opravdu nemůžeme divit tomu, že roste násilí na seniorech a že se z veřejného prostoru vytrácí elementární úcta ke stáří. Jazyk politiky není neutrální kulisa. Je to vzor. A často bohužel ten nejviditelnější.

Útoky proti seniorům povětšinou nevyplývají z jejich věku, ale spočívají v tom, že senioři si hodně pamatují a jsou odolní vůči překrucování historie a skeptičtí vůči slibům politiků. A právě pamětníky se pokouší politická a mediální progresivistická scéna vymazat, znectít, zesměšnit a případně jim odebrat hlasovací právo. Francouzské přísloví říká:"Čert hodně ví ne proto, že by byl chytrý, ale protože je starý!"

Jestliže pravidelně můžeme v Novinkách číst, že největším přestupkem na silnicích není rychlost, alkohol a drogy, ale věk, nemůžeme se divit arogantnímu chování mladých lidí, jestliže z nejvyšších pater politiky slyšíme, že stáří je směšné, trapné, obtěžující nebo podezřelé, proč bychom se měli divit, že se stejný postoj přelévá i do běžného života „spodních deseti a půl milionu“? 

Když je senior v politické debatě redukován na karikaturu, není už pak tak těžké ho v tramvaji odstrčit, okrást, nebo mu dát „lekci“, protože „stejně už má odžito“. Říkala to přece i ta roztomilá slečna na TikToku, tou svojí „cool CzechEnglish“, které rozumíme jen my mladí. Politická kultura není luxus pro lepší časy. Je to základní hygienický standard demokracie.

22. ledna: Na svatého Vincence seď doma u pece!

Lidé nepřibývají. Proč asi?

 Země česká stárne a zároveň se rodí málo dětí. Sociologové i demografové upozorňují na zásadní proměny společnosti, které nastanou, až současní padesátníci dosáhnou důchodového věku, se plány na „brzký odchod do důchodu“ jeví jako ekonomicky neudržitelné. 

„My si tu budoucnost pořád ještě můžeme připravit. Není jednoduché to udělat, ale stárnoucí populace je globální problém. Například Japonsko. My ho v tomto ohledu nikdy ani nedoženeme, ale právě tam můžeme hledat inspiraci v možných řešeních,“ říká socioložka Lucie Vidovičová.

Spousta lidí v osmdesáti letech je schopna se postarat sama o sebe, šedesátníci můžou být ve výkonných funkcích a vést firmy, ale bude potřeba, aby se česká společnost do té doby vypořádala s problémem ageismu. 

Ageismus je velmi ekonomicky škodlivý. Vědci z Austrálie a USA prokázali ve svých výzkumech, že státy kvůli němu přicházejí o astronomické částky peněz. Spousta žen mluví o tom, že když se dostanou do vyššího stáří, cítí se svobodnější. 

Lidé stárli vždy, proč však tento přirozený úkaz nebyl v minulosti velkým problémem národohospodářů a celé společnosti? Proč je v současné České republice neustále vyvoláván panický strach z budoucnosti? Zřejmě se jedná o politickou kampaň některých stran, například ODS a Pirátů, které podporují agresivitu mladých lidí a především odmítají státem zajišťovaný slušný život lidí starších. Je to prakticky opak doby předlistopadové, v nich byla porodnost ovlivňována metodami nepřímými.

Pomineme-li politické výhody a nevýhody některých části předlistopadové populace, život většiny se tehdy řídil pevnými neměnnými pravidly. Byla povinnost pracovat a každý zaměstnanec byl podle tabulek zařazen do určité platové skupiny, přičemž byl brán ohled na věk. Při stejné práci měl starší zaměstnanec vždy vyšší hodinovou mzdu než  zaměstnanec mladší. Nejlépe bývali placeni zaměstnanci po 50. roku, kteří obyčejně byli zařazováni na místa mistrů a vedoucích. Tím se jim zvyšovaly příjmy, a zároveň základy pro budoucí důchod. 

V předlistopadovém období byla ze mzdy odváděna podle určitých pravidel pouze daň ze mzdy. Lidé svobodní odváděli daň ve výši 25 až 30 procent. Čím vyšší mzda, tím vyšší procento zdanění. Proto svobodní nehledali dobře placená zaměstnání. Společně s platem byly vypláceny "rodinné" příspěvky na děti. Zaměstnanec měl povinnost jen si vyzvednout mzdu, vše ostatní za něho vyřídil zaměstnavatel. Rozdíly mezi výplatami rodičů nedospělých dětí a zaměstnanců bezdětných bývaly až drastické. Otec dvou dětí míval příjem dvakrát větší než muž bezdětný, i když byli stejně zařazeni a vykonávali stejnou práci. Rozdíly byly v i délce dovolené, pro mladé lidi byla čtrnáctidenní, pro padesátníky dvojnásobná. Podobné rozdíly byly u výpovědní lhůty, pro mladé svobodné lidi bývala až 8 měsíců.

Jinými výhodami pro lidi s dětmi býval příděl tzv. podnikových bytů a bezúročné půjčky na stavby domů, bytů a na bytové vybavení. Život v minulém režimu býval mnohem jednodušší a skromnější, nelze si ani představit, že by současná mladá generace v tehdejší době v pohodě přežila. Žít bez auta, bez telefonu, bez dovolené, bez počítače, pouze s malou černobílou televizí a chodit v sobotu na brigády, jednou za tři roky na měsíční nebo delší vojenská cvičení a mít všude nad sebou přísný dohled starších lidí, to by asi módní sebevědomí současných mladých mužů a žen značně nabouralo.