Cestování vlakem dříve a dnes

 V poslední době je pravidlem internetových diskusí uvádět zkresleně předlistopadovou minulost jako špatnou dobu a ty, kteří v ní žili a neměli mobilní telefony jako středověké negramoty. Tito diskutéři většinou sotva pamatují osmdesátá léta minulého století, která se od dnešní doby příliš nelišila. Život v Československu se zlomil okolo roku 1975, kdy končila éra ideologií a začínala doba materialistická vyžadující změnu dopravy. Městské obyvatelstvo dostalo možnost pořizovat si letní sídla na venkově, proto na silnicích přibývala auta, koleje obsazovaly diesely a opouštěly parní lokomotivy.

Ilustrační foto

V dobách, kdy jsem denně odjížděl vlakem z venkovského nádraží, tak jsem na nádražním ruchu neviděl nic zvláštního. Těžko někoho před 60-70 lety napadlo, že obyčejné cestování vlakem se změní k nepoznání. Čas udělal z cestování vlakem nezáživnou nutnost. Nevadilo tenkrát ani počasí, čekalo se většinou venku, kde se daly nejlépe pokuřovat cigarety. Cigareta za studeného rána byl požitek k nezaplacení. Když byla velká zima, byla k dispozici vyhřátá čekárna s nabídkou různě ohmataných časopisů. Čekárna v dopravě byla zcela něčím jiným než jsou studené přístřešky v současnosti, kdy dopravci nejsou schopni zaplatit někoho, kdo by po cestujících uklízel odpadky a WC. Čekání bývalo nedílnou součástí cestování. Bývalo samozřejmostí čekat na vlak 2-3 hodiny, proto také bývaly poblíž stanic hostince, kde se dalo najíst a koupit na cestu občerstvení a cigarety. Pamatuji, že v 6 hodin ráno už hostince byly otevřené.

Z dnešního pohledu, vzhled tehdejší nádraží by byl nepochopitelný. Před čekárnou, v čekárně i na nástupišti stávali a seděli na lavičkách podél nástupiště lidé, a s blížícím příjezdem vlaku přibývali. Nastupovalo v naší stanice do ranních vlaků více než 150 lidí, kteří cestovali převážně do zaměstnání ve městech a do škol. Odpoledne se ve stejném počtu vraceli. Podobné to bylo na dalších stanicích, takže parní lokomotiva či později diesel se s dlouhými vlaky hodně zadýchávaly. Když dnes u nás ve stanici nastupuje do RegioPanteru 10 lidí, tak je to hodně nad průměrem. 

K vlaku se muselo chodit s  několikaminutovým předstihem, kdo neměl předplacenou dělnickou nebo žákovskou jízdenku, musel vystát frontu u klasického zamřížovaného okénka známého také ze Svitákova filmu Přednosta stanice.

Nakouknout okénkem do kanceláře bývalo možné jen při vydávání jízdenek před odjezdem vlaku, jinak bylo zakryté neprůhlednou oponou. Jízdenky vydával výpravčí, jenž pro správnou kartičku sáhl do přihrádky v regálu, vložil ji do pákové datumky a za doprovodu charakteristického klepnutí vyrazil na jízdence datum a pak inkasoval jízdné. Mimo červených čepic - každý ze střídajících výpravčích měl na skříni svou - byl v kanceláři jako dekorace nepřehlédnutelný mosazný telegrafní přístroj s papírovou páskou mezi kotouči. Telegraf už se nepoužíval, zato telefon vyzváněl často, takže výpravčí museli přerušovat výdej jízdenek. Přes otevřené dveře na protější straně kanceláře bylo vidět jiného železničáře, jak občas zvedá a spouští dlouhé páky, jimiž byla ovládána ramena semaforů.

Semafory, výhybky i závory byly ovládány ručně, mechanicky. Spojeny s pákami klikami byly řetězy pod kolejemi a dráty na kladkách podél tratě. Před budovou byly stojany s klikami a převodovkami, které ulehčovaly námahu při ovládání závor. S klikou ovšem nemohl točit kdokoli, zařízení bylo zamknuté, klíče byly uložené kdesi uvnitř budovy, kam byl vstup zakázán.

Nádraží bývalo vzorně uklizené, i v zimě býval ráno ve čtyři hodiny sníh odklizen, v létě na oknech bývaly květiny a podél cest a nástupiště záhony růží. K nádraží patřily i pořád zaplněné kolostavy a ohrada pro parkování motocyklů. Nejvíc cestujících k vlaku dovážely autobusy, jejichž jízdní řády byly nastaveny tak, aby autobusy navazovaly na vlakový jízdní řád.

 Pohled na tehdejší cestující lid by současníkům připomínal sledování černobílého filmu. V oblečení převládala tmavošedá barva. Podle oblečení se dalo rozeznat pracovní a společenské postavení cestujících. Úředníci, učitelé, různí vedoucí a příslušníci inteligence bývali oblečeni do nažehlených tmavých obleků s kravatou a na hlavách nosili klobouky. Klobouky také nosili téměř všichni starší muži nad padesát let, ženy mívaly na hlavách také různé kloboučky nebo šátky. Bez pokrývky hlavy chodili jen studenti, některé studentky nosily kalhoty. Vidět starší ženu v kalhotách bylo prakticky nemožné, nosily se jen sukně pod kolena, spíš delší. Starší muži mívali kabáty tmavošedé až černé, mladší se shlédli v poválečné tmavé polovojenské nazelenalé módě. V zimě nosili hubertusy nebo montgomeráky (válečná uniforma britského generála), v létě baloňáky, oblíbená byla tvídová saka. Nemalé procento cestujících bylo oblečeno v uniformách. Uniformy bývaly nejen oblečením pracovním, lidé se do nich oblékali už doma, cestovali v nich a trávili v nich celý den. Tmavomodré uniformy a čepice-brigadýrky nosili železničáři, kteří podle sovětského vzoru v 50. letech mívali na ramenou tvrdé výložky a jakési polovojenské hodnosti. Někteří si na uniformě a hodnostech hodně zakládali. Modré uniformy a čepice mívali tehdejší policisté, kteří stejně jako ostatní lidé jezdili do služby vlakem. Barvu khaki mívaly uniformy vojáků, důstojníků i záklaďáků. Zelené uniformy nosili i lesníci (s brigadýrkou) a nimrodi (s kloboukem). Lidé se za uniformy nestyděli, naopak byli na ně pyšní a dávali okolí najevo, že jsou určitá důležitá složka společnosti.

Ilustrační foto

 Příjezd a odjez vlaku ze stanice býval zaběhlý rituál, v dobách parních lokomotiv a dlouhých vlaků rituál naprosto všední: Před kanceláří výpravčího zvoní zvonek, houf posledních opozdilých cestující vychází z čekárny, před budovou hradlař točí klikou a spouští závory, výpravčí si nasadil červenou čepici a vychází na peron, aby zkontroloval, zda na kolejích je volno a semafory jsou správně nastavené, a zase se vrací do kanceláře, jiný železničář táhne na nástupiště čtyřkolový valníček na zavazadla, dav cestujících se dává do pohybu a roztahuje se po nástupišti. Nedaleko zahouká vlak a po několika minutách důstojně, s mírně pokuřující lokomotivou, za klepání kompresoru, syčení páry a skřípění brzd, vjíždí do stanice. Výpravčí je opět na nástupišti a salutováním zdraví strojvedoucího a vlakvedoucího úřadujícího v prvním služebním vagónu za lokomotivou. Výpravčího pomocníci v modrých uniformách stojí v pozoru. Sotva vlak zastaví, nastává hemžení lidí na nástupišti, jedni vystoupili z vlaku, jiní se snaží nastoupit. Mnozí muži po vystoupení z vlaku míří na suché WC v dřevěné boudě vedle nádražní budovy. Pocházelo sice z dob monarchie, ale bylo dostatečně větrané, uklízené a vlídnější než WC ve vagónech. Po chvíli je nástupiště prázdné, průvodčí spěchají podél vlaku a zavírají dveře vagónů. Valníček se zavazadly, balíky a poštovními pytli míří od služebního vagónu ke skladu, výpravčí zvedá vodorovně plácačku a píská na píšťalu, průvodčí zvedají ruku, že je vše v pořádku. Výpravčí zvedá nad hlavu zelený terč, což je pokyn k rozjezdu vlaku, vlakvedoucí zatroubením na malou trumpetku dává pokyn strojvedoucímu. Lokomotiva mocně zafuní, vypustí oblak kouře, protočí se kola, vlak se rozjíždí. 

Dnes se cestování z našeho nádražíčka hodně změnilo. Vlastně už to ani není nádraží, z toho co bylo popsáno výše fungují jen dva páry kolejnic a kolostav, o který se dnes opírá jedna elektroběžka. Budova z počátku minulého století sice stojí, ale zavřená je čekárna i kancelář výpravčích, rovněž pracoviště signalistů a hradlařů. Na dveřích uzamčené čekárny je oznámení, že úschovna zavazadel bude od 1.2.2008 zrušena. Na trvale zamčených WC, které byly zřízeny v 80 letech, je stále vybledlé oznámení, že klíč je v kanceláři. Zmizely i dřevěné objekty, které kdysi sloužily jako sklady nářadí, nejsou na oknech truhlíky s květinami ani záhony květin podél bývalého pískového nástupiště. Dnes je nástupiště vyvýšené a betonové, podél kolejí místo dřevěných sloupů, které nesly spoustu telefonních drátů, a kovových sloupků s kladkami, jež byly roztáčeny dráty od závor a semaforů, stojí kovové stožáry nesoucí trolej nad tratí. Nyní je vše na elektřinu. Jediným zařízením pro cestující veřejnost je skleněný přístřešek pro 4-5 lidí. Provoz vlaků je řízen odkudsi z dáli,  dokonce ženský hlas z reproduktoru oznamuje, že "vlak č.X, společnosti N. přijede na kolej č. 2, cestují jsou žádáni, aby dbali své bezpečnosti."  

Ilustrační foto

 Vlak nenápadně přijede k nástupišti, vystoupí průvodčí, což je zároveň vlakvedoucí, a 1, 2 i vice cestujících, kteří většinou míří ke svým autům zaparkovaným různě poblíž stanice. Nastoupí 1, 2 a někdy více lidí, vlakvedoucí jakýmsi terčíkem v dlani dá pokyn k odjezdu. Žádné vítání vlaku a jiný ceremoniál se nekoná,   

Otázkou zůstává, proč za 50 let ubylo více než 90 procent cestujících, když lidí v obcích podél trati je prakticky pořád stejně? Proč dávají přednost osobním autům? Cena jízdného se za 50 let zvýšila 24krát, mzdy podobně. V ceně jízdného to pro zaměstnance s průměrnou mzdou určitě není. Příčinou asi bude pohodlnost v kombinaci s maloměšťáctvím, elitářstvím a kultem mládí. Mladí lidé po získání řidičského průkazu se nastoupením do vlaku nechtějí před vrstevníky kompromitovat kontakty se "sockami". Mladí sice nevydělávají, ale jako moderní generace, mají nepsané právo jezdit auty rodičů. Jízdu vlakem odmítají i mnozí starší lidé, které v posledních třiceti letech omezovaná doprava odnaučovala chodit na vlak a přinutila sedat do auta, někteří říkají; než nastoupit do vlaku raději zaplatím taxi. Prostě je také jiná doba než před 50 a více lety, doba spěchu. Veřejná doprava je uspěchaná, osobní doprava autem ještě více. Nezdá se, že by spěch lidí byl prospěšný státu, jak naznačují diskuse o státním dluhu.

25 let od útoku na WTC

 Útoky  z 11. září 2001 byly brutálním, krvavým budíčkem. Ukázaly nám, že existence naší civilizace není samozřejmostí a že nepřátelé svobody nerespektují pravidla mezinárodního práva, ale rozumějí pouze síle.

Z konzervativního pohledu nešlo o selhání jednotlivců či pouhý kriminální akt, jak se nám dodnes snaží namluvit levicoví akademici a relativisté. Byl to přímý, ideologicky motivovaný útok na samotné základy židovsko-křesťanské civilizace, na naši svobodu, tradice a způsob života. Radikální islamismus tehdy jasně deklaroval svůj cíl: zničení Západu.

Reakce tehdejší Bushovy administrativy byla vedená morální jasností – vědomím, že mezi dobrem a zlem nelze dělat kompromisy. Obrana národní suverenity a bezpečnosti občanů je prvotní a nejposvátnější povinností každého státu. Pokud selže stát v této roli, ztrácí svou legitimitu. Západ tehdy dokázal, že se umí tvrdě bránit.

S odstupem čtvrtstoletí však musíme být k tehdejší politice i zdravě kritičtí. Snaha neokonzervativních elit exportovat demokracii západního střihu do kultur, které pro ni nemají historické ani hodnotové předpoklady, narazila na realitu v Iráku i Afghánistánu. Konzervatismus nás učí realismu a pokoře před historií; nelze sociálním inženýrstvím změnit kmenové společnosti v liberální oázy. Nekonečné války navíc vyčerpaly západní pokladny a vedly k nebezpečnému posílení vnitřního státního aparátu na úkor občanských svobod.

Dnes, v roce 2026, čelíme novým geopolitickým hrozbám, ale lekce z 11. září zůstává neměnná. Západ nemůže přežít, pokud ztratí víru ve vlastní hodnoty, pokud propadne sebemrskání a multikulturní naivitě. Bezpečnost a suverenita nejsou zadarmo. Odkaz onoho tragického zářijového rána je jasný: mír se neudržuje ústupky tyranům a fanatikům, ale odhodláním a nekompromisní připraveností vlastní civilizaci bránit.

ODS má nejraději boháče

 Bankéři z Londýna se ptali zástupců Prahy, jak se jim vrátí investice do metra, a odpovědí bylo, že nijak. 

Fialova vláda zvedla daně z nemovitostí právě tak, že to dopadlo na chudé vlastníky, ne na ty bohaté. Aneb jak řekl nedávno Daniel Prokop: zaměstnanec s minimální mzdou odvádí státu (včetně toho, co za něj odvádí zaměstnavatel) větší částku, než je to, co pražský zbohatlík platí jako daň z nemovitosti ze 40 stometrových bytů.

Novinářka Lenka Zlámalová sdělila, že řeči o zvyšování daní z nemovitostí je hledáním třídního nepřítele. A bankéři z Londýna padají do mdlob, protože nedovedou pochopit, že naše společnost není tak jako celý Západ postavena na třídní nenávisti.

Zdroj: BL

Politikům chybí základy demokracie

Někteří členové českých oficiálně demokratických politických stran a jejich příznivci mají k samotnému principu demokracie paradoxně velmi daleko.

Místo věcné argumentace přichází to, co se líbí, láká čtenáře, diváky a posluchače, tedy to co plní konta novinářů. Denně jsou na pořadu osobní útoky, urážky, nálepkování, zesměšňování a snaha umlčet člověka pouze proto, že má jiný názor.  Občan chce vzrušení z nelítostného boje v kleci zvané politika. Argument „nesouhlasím s Vámi“ je nahrazován argumentem „nemáte právo to říkat.“

Demokracie přitom není systém, ve kterém smíte mluvit pouze tehdy, když říkáte to, co chtějí slyšet ostatní. Demokracie se pozná právě ve chvíli, kdy je člověku umožněno svobodně vyjádřit i názor, který je většině nepříjemný nebo s nímž zásadně nesouhlasí. Dnes by asi tatíček Masaryk byl i se svými filozofickými názory na demokracii byl zahnán někam do kouta.

Demokracie dnes není jen volební lístek. Je to především schopnost potlačit zvířecí pudy, snášet nesouhlas, diskutovat bez urážek, respektovat právo druhého na vlastní názor a především přijmout skutečnost, že pravda se neurčuje podle toho, kdo křičí nejhlasitěji.

Bitva u Moháče v roce 1526 české země nasměrovala na Západ

 Přesně před 500 lety se u Moháče přepisovaly dějiny střední Evropy. Moháč (maďarsky Mohács) je město v jižním Maďarsku, jižně od Budapešti. 29. srpna 1526 zde turecké vojsku sultána Sulejmana, o dvojnásobné početní převaze, rozdrtilo vosko české a uherské. Zahynul zde český král Ludvík Jagelonský (1506-1526). Tím rod Jagelonců vymřel a  brána k českému trůn byla otevřena pro rodově spřízněné Habsburky.

Pod polský vliv se Koruna česká dostala 27. května 1472, když český sněm zvolil králem Vladislava Jagelonského. Po něm se polským králem stal ve věku 2 let jeho syn Ludvík Jagelonský, který byl od roku 1516 i králem českým, uherským a chorvatským a markrabětem moravským. 

 Bitva u Moháče 29. srpna 1526 neznamenala jen vítězství Turků nad českým a uherským králem. Znamenala také nástup Habsburků, s nímž máme spojenou celou řadu mýtů včetně toho nejslavnějšího, že v Koruně české vládli Habsburkové až po bitvě na Bílé hoře 1620. Podle tehdejších tradic měl v roce 1526 český trůn převzít příbuzný zemřelého krále Ludvíka Jagelonského. Tím byl Ferdinand I. Habsburský, jehož manželkou byla Anna, sestra Ludvíka Jagelonského. Navíc vdova po Ludvíkovi byla sestrou Ferdinada I. Český sněm Ferdinanda králem zvolil, k žádnému násilnému převzetí moci tedy nedošlo.

Čeští národní obrozenci v 19. století, a jejich vytrvalí následovníci, se o roku 1526 se někdy zminňují jako o počátku českého poněmčování. Nic takového se do dnů dnešních nestalo, dokonce lze s nadsázkou Turky pochválit, že se jejich zásluhou české země dostaly k Rakousku a nepostihl je plošný úpadek jako země na východu Evropy. 

Bumerang zvaný umělá inteligence

 Počet případů, kdy umělá inteligence lže, ignoruje pokyny a sleduje cíle škodlivými způsoby, se v červenci téměř zdvojnásobil

Počet případů, kdy se umělá inteligence vymyká kontrole uživatelů, lže, ignoruje pokyny a sleduje své cíle škodlivými způsoby, dosáhl nového maxima. Vyplývá to z výzkumu, který rovněž naznačuje, že se závažnost klamání a nesouladu zhoršuje.

Analýza reálných incidentů ztráty kontroly nad modely umělé inteligence, na které upozornily firmy i jednotlivci, se v červenci ve srovnání s červnem téměř zdvojnásobila – za tento měsíc bylo zaznamenáno více než 300 případů, uvádí observatoř Loss of Control Observatory, která sleduje hlášení uživatelů umělé inteligence na sociální platformě X.

Invaze 1968 dala základy současné české politice

 Každoročně se 21. srpen stává příležitostí, kdy se veřejný prostor plní zaklínadly, která mají deklarovat přináležitost k pozicím, o nichž zpravidla jen málokdo pochybuje. Účastníků Pražského jara kvapem ubývá, rok 1968 začínají svým neomylným způsobem popisovat digitální pamětníci narození po roce 1995.

Při invazi vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 skutečně zahynulo relativně málo Čechoslováků, protože podle později zjištěných informací sovětské velení poslalo půlmilionové vojsko do Československa kvůli ochraně obyvatelstva před vstupem kontrarevolucionářů ze Západu. Slavné poválečné osvobození 1945 se však neopakovalo.

Takže Sověti si opravdu dávali pozor, aby Čechoslováky nevyvražďovali. Dopad invaze však byl v následujících jednadvaceti letech pro Československo stejně nebo více katastrofální než po roce 1945 - především tím, že ještě více Čechoslováků - především Čechů - bylo kvůli materiálním výhodám ochotno s normalizačním režimem, jenž se klaněl Moskvě, spolupracovat.

V důsledku invaze roku 1968 vznikl v Československu však normalizačně pravicový režim, v němž jediné, co bylo důležité pro lidi přizpůsobivé, aktivní a všeho schopné, byl majetek a konzumerismus. Získat  moc a majetek za normalizace bylo jednoduché, nebyla potřebná vzdělanost ani pracovitost, stačilo opakovat sovětské ideologické bláboly a souhlasit s vedením KSČ. Byl to opravdu materialisticky hnusný režim, který vychoval dravé ekonomy vexláckého typu. Jim po roce 1989 stačilo jen otevřít kohouty a státní majetek přitékal na konta jejich a jejich ochránců a příznivců.

Koncert Budvarky v Pohoří se 16. srpna 2026 nekoná

 

Vzhledem k úmrtí Josefa Altmanna (70), jednoho ze zakladatelů společnosti na obnovu kostela Panny Marie Dobré rady v Pohoří na Šumavě, se nedělní koncert dechové hudby Budvarka a setkání rodáků a příznivců nekoná. 

KRÁLOVNA VLTAVY

 V neděli 16. 8. 2026 pořádá Svatojánský spolek spolu s Pražskými Benátkami s.r.o. a obcí Slapy, slavnost Královna Vltavy. Slavnost navazuje na barokní tradici poutí na Rovínek.

Vizí a cílem této slavnosti je obnovení a přiblížení tradičního svátku Nanebevzetí Panny Marie nejen místním, ale i široké veřejnosti. Nanebevzetí Panny Marie je všude ve světě jedním z nejvýznamnějších náboženských svátků.

Vodní procesí začne po krátké pobožnosti v 10.00 hodin u Modré loděnice ve Sladovařské zátoce. Poté lodě odplují na cca 2 kilometry dlouhou pouť ke kapli Nanebevzetí Panny Marie na Rovínku. Vodního procesí se bude účastnit tradiční historická benátská lodice sandolo se sochou Panny Marie vytvořenou v České republice.

Pro zájemce, kteří nevlastní žádné plavidlo, bude připravena Loď Vltava, patřící Osobní lodní dopravě Slapy a loď Mír společnosti Volareza, s plavbou ZDARMA. Loď popluje přes zastávku Měřín – Volareza (9:00 ráno), Rabyně v (9:15) a zastávku Skalice (9:30), konec plavby bude na Rovínku v 10:45.

Zde se bude od 11:00 konat Mše svatá, celebrovaná P. Romualdem Robem a koncelebrována místním farářem P. Pawłem Adamem Dębkem. Liturgii bude doprovázet živá chrámová hudba pod vedením varhaníka Filipa Šťovíčka z Baziliky svatých Petra a Pavla na Vyšehradě.

 Po skončení Mše svaté bude následovat kulturní program, který zajistí námořní kapela Matylda banda della Marina se svými plavebními písněmi.

V současných domácnostech je více psů než dětí

 Dříve psi a kočky byli nepostradatelní v  hospodářských usedlostech na vesnicích, psi jako hlídači, kočky jako likvidátoři myší. Vesnicští psi se pohybovali ve stájích a dvorech, nebo byli přivázáni u boudy, do bytů nesměli. Kočky podobně. V panských sídlech byli psi chováni jako pomocníci při lovu lesní zvěře a také jako likvidátoři odpadu z masných jídel. Vyšlechtěná plemena psů sloužila na zámcích také jako dekorace zdůrazňující panskou povýšenost a prostředek k zahánění nudy.. Zvyk tento šlechtický přejalo více či méně majetné měšťanstvo, jež panské chování obdivovalo.

Dnes se žije jinak, psi jsou podle současné módy jsou vězněni především v městských bytech. Podle nejnovějších statistik organizace FEDIAF, která zastupuje výrobce krmiv pro domácí zvířata, má nejméně 49 % evropských domácností alespoň jednoho psa.

Tento údaj je obzvláště významný ve srovnání s počtem dětí v evropských rodinách, jak to provedl The European Correspondent. Žádná země na Starém kontinentu se ani zdaleka nepřibližuje míře reprodukce potřebné k udržení populace (2,1 dítěte na ženu).

Podíváme-li se na počet dětí ve věku od 0 do 14 let v evropských domácnostech, podle údajů Eurostatu činí tento počet pouhých 1,4 milionu. Evropský průměr je 0,4 dítěte na jedno bytové zvíře a pouze v Severní Makedonii a Černé Hoře  počet dětíě počet převyšuje domácích mazlíčků. Jenom počet psů převyšuje počet dětí v nejméně 15 evropských zemích.

V Evropě se každoročně utratí 29 miliard eur za krmivo pro domácí mazlíčky. K tomu je třeba připočítat dalších 25 miliard eur za doplňky a péči o domácí mazlíčky.

Legislativa v mnoha zemích musí stále častěji reagovat na problémy způsobené chovy psů a koček. To je něco, co v minulosti lidstvo neznalo.