Severní státy evropské (včetně Rumunska), které byly přímo postiženy paktem Molotov–Ribbentrop a které měly v průběhu staletí také rozsáhlejší zkušenosti s ruským imperialismem, stojí dnes v čele západní opozice vůči revanšistickým ambicím Ruska. To není překvapivé.
Méně zřejmé však je, proč jihozápadní státy, jako je Slovensko, Maďarsko a Srbsko, se dnes staví k brutální ruské agresi proti Ukrajině naopak tak nejednoznačně. Jistou roli zde asi hraje skutečnost, že tyto státy nebyly cílem paktu Molotov–Ribbentrop a jeho tajného protokolu. To by jistě mělo být součástí jakéhokoli vysvětlení této nejednoznačnosti.
Zdá se, že v dnešním kontextu neoimperialistické agrese vyvolává vystavení imperiální nadvládě a masovému násilí v nedávné i ne tak nedávné minulosti buď odpor, nebo potřebu nového zajištění. Různí aktéři ve střední a východní Evropě se sice shodují na tom, že okupace a cizí nadvláda by se „nám“ už nikdy neměly opakovat, ale strategie, které k dosažení tohoto cíle přijímají, se výrazně liší. Souvislost mezi tímto rozdvojením střední a východní Evropy a dvěma druhy zkušeností získaných v letech 1939–1941 je třeba ještě řádně vysvětlit.
Zaujmout angažovaný postoj vůči agresorovi je samozřejmě nezbytné. Každá seriózní diskuse o odpovědnosti Západu však musí vzít v úvahu, že podpora Ukrajiny v odporu proti brutálnímu náporu Ruska přispívá druhotně k devastaci ukrajinských – a ruských – životů. Musíme se vyrovnat s možností, že existují bolestivé kompromisy mezi demokracií a autonomií na jedné straně a mírem a lidskými životy na straně druhé. V současné době však nejnaléhavější – a možná ne zcela zodpověditelnou – výzvou pro Západ zůstává, jak vytvořit skutečnou mírovou strategii, která by se nijak nepropojila s ruskými zájmy.
Žádné komentáře:
Okomentovat