Krutá zima před 80 lety

Na začátku roku 1940 přišla krutá zima s velkým množství sněhu a mrazy do -30 °C. Se zimou přišly i kruté časy okupace. Protektorát Čechy a Morava měl se svým vyspělým průmyslem, zemědělstvím a dopravou být pro Německo materiální zásobárnou i závětřím s oddechovou zónou. Nacisté zahájili válku, a proto nehodlali ani v ulicích Prahy trpět výtržnosti. Po studentských nepokojích na konci roku 1939 se jako odvetu rozhodli na začátku roku 1940 přitáhnou protektorátní šrouby a udělat pořádek. V první řadě zde pořádek měla dělat protektorátní vláda.

Po příchodu velké zimy na začátku roku 1940 byla vyhlášena pracovní povinnost mužů od 16 do 60 let na noční odklízení sněhu ze silnic. Musely být na šířku 4 m být bez sněhu.

Lidé trpěli zimou, protože byl nedostatek paliva. Uhlí bylo na lístky, rodina mohla za rok dostat 12,5 q uhlí, přičemž směla kupovat jen od úředně přiděleného uhlíře. Ve venkovských školách byly od 15.ledna do 4.března „uhelné“ prázdniny. Velké škody způsobilo tání sněhu, protože se na řekách uvolnily kry, které ucpávaly mosty. Musela zasahovat protektorátní armáda, která hráze z ker odstřelovala.

Na počátku roku 1940  byly rozpuštěny všechny legionářské organizace, legionáři byly zbaveni všech funkcí v obcích a spolcích. Všechny sokolské jednoty byly zrušeny, jejich majetek připadl státu.

Vyšlo nařízení, že kočovní cikáni musejí být usazeni a evidováni v bydlišti. Pokud ho neměli, získali ho v obci, v jejímž katastru právě přebývali 1.února 1940.  Mnoho obcí proto koncem ledna hlídalo hranice katastru, aby se do obce cikáni nedostali.

9.února 1940 byly zavedeny nové papírové koruny a pětikoruny. Od tohoto dne měli nad židovskými obchody textilem, obuví a kůží dohled němečtí komisaři (trojhendři). Byla zákonem zavedena diskriminace židů, jejich vyloučení ze společnosti, museli být na oděvu označeni šesticípou žlutou hvězdu. Židé směli chodit do bank jen v době od 8 do 9 hodin a mohli si vybrat týdně jen 1.500 korun. Nakupovat v obchodech směli jen v době od 10 do 12 hodin a v době od 15 do 17 hodin. Židé nesměli navštěvovat divadla a kina.

Všichni čeští státní zaměstnanci (úředníci, listonoši, soudci, učitelé, lékaři, kněží aj.) museli prokázat nežidovský původ do 3. kolena a museli složit zkoušku z německého jazyka.

Zatímco ještě v roce 1939 bylo zásobování potravinami téměř bezproblémové, začátek roku 1940 už byl ve znamení přídělů za pomoci potravinových lístků. Zemědělci museli veškerou produkci odevzdat do úředně určených skladů, mohli si ponechat jen předepsaný příděl potravin, krmiv, osiva a sadby. Začínal černý obchod s potravinami. Černému obchodu s potravinami bránily hlídky německých četníků, které byly na nádražích a procházely ve vlacích.

15. března1939 byly okupovány Čechy a Morava

Počátek roku 1939 byl ve znamení zvýšeného nátlaku ze strany Německa a Maďarska. Události tak v březnu nabraly rychlý spád. V Bratislavě vyhlásil 14. března slovenský parlament samostatnost, maďarská vojska překročila hranice Podkarpatské Rusi a Maďarsko zaslalo vládě ultimátum požadující okamžité odstoupení tohoto území. Na hranicích Čech a Moravy bylo soustředěno na 200 tisíc německých vojáků a zpravodajské služby již s předstihem varovaly před hrozící okupací.

Emil Hácha
„Rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou vůdce německého národa.“ (Záznam projevu prezidenta republiky Emila Háchy, Českoislovenský rozhlas, 15. března 1939)

Hácha se snažil zachránit, co se dalo - neúspěšně 

V této situaci se prezident Hácha pokusil jednat s říšským vůdcem Adolfem Hitlerem a zachránit část samostatnosti pro české země. Hácha opouštěl Prahu s představou, že bude s Hitlerem mluvit především o situaci na Slovensku. Slovenský emancipační proces totiž říšský vůdce využil jako důkaz toho, že československý stát se rozpadá a chaosu ve střední Evropě je třeba zabránit vojenským obsazením Čech a Moravy.

Do Berlína Hácha dorazil okolo desáté hodiny večerní, hlavní jednání začalo až po půlnoci 15. března. Po úvodním prohlášení Háchy, který se snažil nastolit téma Slovenska, si slovo vzal Hitler a Háchovi stručně oznámil, že ráno v šest hodin překročí německé vojsko české hranice a případný odpor bude „brutálně všemi prostředky potlačen“. Pokud však Hácha pomůže uklidnit situaci, udělil by Hitler Čechům „jistou dávku národní svobody“. Hácha sice namítal, že nemá prostředky, jak v tak krátké době ovlivnit odpor obyvatelstva, ale dostal k dispozici telefon, aby alespoň informoval vládu a zajistil kapitulaci armády.

Poté mu bylo předloženo memorandum, kterým chtěl Hitler dokázat, že vstup vojsk není agresí, ale výsledkem dohody. Hácha s podpisem váhal, přestože byl pod silným tlakem a dokonce dostal i srdeční záchvat. Nakonec však ustoupil a podepsal dokument, v němž „v zájmu uklidnění vkládá s plnou důvěrou osudy českého národa a české země do rukou vůdce Německé říše.“ Okupace začala podle plánu v šest hodin a během dne vojska nacistického Německa obsadila české země. Zároveň byla vyhlášena samostatná a nezávislá Podkarpatská Rus.

Když se Hácha večer před osmou vrátil z Berlína, již jej na peróně „vítal“ německý generál Eccard von Gablenz a další důstojníci wermachtu. Teprve během schůze vlády na Pražském hradě se prezident dověděl, že v Praze je už i Adolf Hitler.

Protektorát byl Hitlerem vyhlášen již 16. března. Jeho formální hlavou zůstal státní prezident Emil Hácha, on i vláda Rudolfa Berana však byli pouze loutkami v rukou úřadujícího říšského protektora. Tím se stal bývalý německý ministr zahraničí Konstantin von Neurath.

Četnictvo bylo vojenským ozbrojeným sborem.

Zesměšňovat četníky, kteří se v předúnorové minulosti starali o bezpečnost hlavně na venkově, se v české kultuře dařilo, a stále daří, jako máloco jiného. Stačí vzpomenout na Haškova putimského strážmistra Flanderku, na televizní a filmové Hříšné lidi města pražského či současný seriál První republika. Neschopnými četníky se to tam jen hemží.

 Je jistě pravdou, že četníci se obyčejně řídili složitými předpisy, které si vykládali různě.

Četnictvo však představovalo vojensky vycvičený, uniformovaný, kádrově zvláště spolehlivý a proto také společensky preferovaný sbor.

Záleželo na mnoha okolnostech. Telefon na venkově byl výjimkou a jediným dopravním prostředkem bylo jízdní kolo, které se na rozbitých cestách mnohdy použít nedalo. Při pronásledování a vyšetřování zločinců, zlodějů, tuláků, cikánů atd. používali drastické vyšetřovací metody a zastřelili i několik lidí, vinných i nevinných.

Četnictvo jako bezpečnost bezpečnostní služba vzniklo nejdříve ve Francii. V českých zemích bylo založeno podle říšského zákona č.272/1849 jako vojensky organizovaný strážní sbor, který byl součástí armády. Po roce 1876 bylo podřízeno ministerstvu zeměbrany. Jeho hlavním úkolem bylo zajištění veřejného pořádku, třeba za použití zbraní. Bylo řízeno orgány zemskými a okresními. Kvůli rychlejšímu potírání trestné činnosti byly četnické stanice  zřizovány na vesnicích, obyčejně v místě fary. Zvláště na počátku 1. světové války, kdy docházelo k dezerci vojáků a k nedovolenému obchodu potravinami, byla síť četnických stanic značně zhuštěna.

V období první republiky četnictvo jako vojensky organizovaný strážní sbor přešlo pod ministerstvo vnitra. Služba v četnickém sboru byla prestižní záležitostí. Pro přijímání nováčků byla stanovena přísná kritéria a přednostně byli přijímáni délesloužící armádní poddůstojníci. Velký důraz byl kladen na chování a celkové vystupování. Pro příslušníky četnictva platila různá omezení, např. povolení k sňatku až po odsloužení čtyř let ve sboru, od roku 1927 zákaz činnosti v politických stranách a zbavení volebního práva z důvodu ovlivňování a využívání bezpečnostního aparátu některou z politických stran.

Pokud šlo o výcvik mužstva, kázeň a kontrolu služby ve věcech správních a hospodářských, byly četnické stanice řízeny příslušným okresním četnickým velitelstvím. Při výkonu bezpečnostní služby však podléhaly okresním úřadům. Služeb četnictva mohly využívat také soudy a státní zastupitelství. Úřady politické správy mohly soustřeďovat četnictvo ve svém obvodu také k účelům udržení veřejného pořádku a nasazovat jej i při akcích příslušných místním policejním složkám.

Za okupace zůstalo četnictvo ochráncem pořádku a pod vedením německých důstojníků bylo výkonným orgánem vládnoucí moci. Teprve po volbách do NS v roce 1946 byl dne 11. července 1947 vydán zákon, kterým otázku veřejné bezpečnost ve městech i na venkově jednotně převzal Sbor národní bezpečnosti (SNB), ve kterém bylo členství ve vládnoucí politické straně předností, později podmínkou. Do něho sice přešla velká část četníků, avšak po únoru 1948 byli jako lidé s nevhodnou minulostí propouštěni.

V některých dalších evropských zemích bylo četnictvo také zrušeno. Zůstalo hlavně v Itálii (carabinieri) a ve Francii (Gendarmerie Nationale). Francouzské četníky proslavily filmy s Louisem De Funesem. Pověst českých četníků napravil televizní seriál Četnické humoresky.

Neklidná Šumava. Větřní 1938

Ve dnech 17. až 19. února 2014 navštíví prezident Zeman jižní Čechy. Dvě podobné propagační návštěvy se uskutečnily před 2. světovou válkou.

V rámci návštěvy jižních Čech 17. května 1937 do německého okresu Český Krumlov zavítal prezident Edvard Beneš. Na programu byla také návštěva papírny „Ignác Spiro a synové" ve Větřní. Na prostranstvích u brány továrny už v 9 hodin čekaly děti z českých i německých škol z Větřní a okolních obcí. Příjezdová cesta byla lemována špalíry místního německého obyvatelstva, které prezidenta pozdravovalo.

 

Větřní: Kostel sv. Jana Nepomuckého z roku 1937. Architekt Foschum.

Škola ve Větřní byla po výstavbě v roce 1928 nejmodernější německou školou v ČSR (vybavení učeben, kabinety, tělocvična, hygienická zařízení, školní kuchyně, šatny se sprchami, školní hřiště atd.).

K hlavní bráně podniku "Ignác Spiro a synové", s obrovským československým státním znakem a nápisy „Vítáme vás“ a „Willkommen“, přijel prezident Beneš s manželkou před 11. hodinou. Přivítal je za správní radu průmyslníků Ing. Reiser, za továrnu vrchní ředitel Dr. Ing. Klement. Hanu Benešovou přivítaly dvě německé ženy a předaly jí kytice. Prezidentova návštěva v papírně trvala 15 minut.

Tehdy zřejmě sudetští Němci věřili, že Beneš jim pomůže k autonomii německých oblastí, jak to požadoval Henlein. K Hitlerovi do Německa se jim ještě nechtělo, spíš toužili po obnově Rakouské říše z dob Fratiška Josefa I. Na výhodné hospodářské a kulturní kontakty s alpskými zeměmi se nedalo ani po 20 letech zapomenout. Vize o návratu starého Rakouska jim však vzal Hitler v březnu 1938, když Rakousko obsadil. Nezbývalo než se přidat k davu a volat: „Ein Volk, ein Reich, ein Führer!“

20.10.1938 Hitler v Českém Krumlově.

12. září 1938 v rozhlasovém projevu Hitler křičel o hrozném útisku Němců v Československu. Následovaly provokace ordnerů a dalších militantních skupin, které německé nacistické organizace, podle pokynů Reinharda Heydricha, v ČSR už od roku 1937 ilegálně zřizovaly. 13. září 1938 se v Českém Krumlově konala velká protičeskoslovenská manifestace. Policie účastníky rozehnala. Okamžitě se v německém tisku objevily informace o tom, jak Češi bijí pokojné německé obyvatelstvo včetně dětí, žen, bezmocných starců a invalidů. V okrese Český Krumlov bylo vyhlášeno stanné právo. Konrád Henlein prchl do Německa. 17. září 1938 je všemu německému obyvatelstvu na Českokrumlovsku nařízeno odevzdat všechny zbraně. Při mobilizaci 18. září 1938 němečtí muži neuposlechli, namísto do československé armády, utekli do lesů. Při zajišťování pořádku v německých obcích české policii pomáhali němečtí komunisté. Československá armáda zabrala koně německých sedláků, civilní německé obyvatelstvo muselo odevzdat radiopřijímače, motorová vozidla a jízdní kola a muselo jít kopat zákopy u Křenova a Domoradic.

Po podpisu Mnichovské dohody procházely obcemi Českokrumlovska „vítězné“ „Zelené gardy“ tj. němečtí muži, kteří při čs. mobilizaci prchli do lesů. Češi, Židé a němečtí komunisté (ve Větřní vyhrávali volby) prchali do českého vnitrozemí. 3. října 1938 vstoupila na Českokrumlovsko německá armáda, která rozdávala potraviny. Místní Němci „osvoboditele“ přivítali květinami a děkovali Vůdci, že je zbavil husitsko-komunistického útisku. Oblast byla připojena k župě Oberdonau.

20.10.1938 Hitler v Českém Krumlově

7. října přijel německý generál Brauchitsch, aby prohlédl úsek Český Krumlov – Rožmberk nad Vltavou. Byla to zřejmě příprava „velké“ návštěvy. Touto trasou, lemovanou špalíry nadšených obyvatel, přijel 20. října 1938 Adolf Hitler. Bez zastavení, za zvuku kostelních zvonů a houkání továrních sirén, dojel až do Českého Krumlova, kde v 11 hodin ho na náměstí čekaly vzorně seřazené německé vojenské jednotky a slavnostní uvítání. Odtud se Hitler vydal do Chvalšin, kde v hostinci na Horním náměstí poobědval s vojáky. Potom oficiálně odjel na horu Kleť, aby si prohlédl území, které získal.

Tady se informace rozcházejí. Podle jedné Hitler byl při pohledu z Kletě na České Budějovice rozmrzelý, že se mu nepodařilo k Německu připojit i Budějovickou kotlinu. Podle jiných zápisů byla ten den hustá mlha, takže Hitler na Kleť vůbec nejel, protože by nic neviděl. Do Krumlova se vrátil až v 16 hodin a pokračoval přes Větřní a Rožmberk do Lince.

Při zpáteční cestě prý Hitler byl nadšen údolím Vltavy a prohlásil, že úsek Český Krumlov – Rožmberk nad Vltavou patří k nejkrásnějším místům v Německu. Za necelé tři týdny, 8. listopadu 1938, došlo v mnichovském Městském pivovaru k atentátu na Hitlera. Zásluhou „Prozřetelnosti“, jak říkával, zůstal nezraněn. Bylo zabito 7 lidí, 63 bylo raněno.

Neklidná Šumava. Prachatice 1945

Město Prachatice je nazýváno bránou Šumavy. Prachatice byly založeny v 11. století na rušné obchodní Zlaté stezce, kterou do Čech proudila především sůl, zpět do Bavor obilí - a snad i nějaké zlato. V Prachaticích byly solné sklady. Odkud byla sůl odvážena do Prahy a dalších vnitrozemských měst. 

Prachatice  od Jana Lucemburského dostaly zvláštní privilegium na obchod se solí. Tímto obchodem se zabývali především měšťané, jimž přinášel obrovské zisky. Mimo měšťanů a radnice měl v Prachaticích obchod (ungeltní) se solí i král. Královští úředníci sice věděli, že v Prachaticích unikají státu obrovské peníze, ale dlouho problém neřešili. Až král Ferdinand I. do obchodu se solí zasáhl. V roce 1548 zřídil jednu velkou solnici v Českých Budějovicích, druhou menší v Týně nad Vltavou. Bylo možné dopravovat sůl do Prahy po vodě, na vorech. Aby byla odebírána jen budějovická „císařská“ sůl, byly na řekách zablokovány brody, jimiž procházely cesty do Prachatic. Každý, kdo jel pro sůl, byl nasměrován do budějovické nebo do týnské solnice. V Prachaticích potom obchod se solí téměř ustal, měšťané přišli na mizinu a město zchudlo.

Šumava byla českým územím, na které hlavně po třicetileté válce nacházelo obživu německé obyvatelstvo. Až do 18. století byly národnostní spory ve střední Evropě neznámým jevem, protože převažovaly spory náboženské. Rovněž v Prachaticích převládlo německé obyvatelstvo, které až do roku 1935 mělo správu města. Po volbách v roce 1935 přešly Prachatice do českých rukou a starostou se stal Otto Chadraba. V říjnu 1938 se Prachatice staly opět německým městem. Čechů v něm zůstalo velmi málo. 

V roce 1945 se Šumava stala cílem ustupující německé armády, tudy bylo možné dostat se na německé území, dopravit tam uprchlíky ze Slezska, armádu i materiál německý či ukořistěný. Z Číčenic do Prachatic a Volar projížděly dlouhé těžké vlaky tažené třemi lokomotivami. V Prachaticích se usadil štáb jednotek SS, ve městě a okolí bylo asi 50.000 úprchlíků. Na počátku května 1945 město bylo plné vojska, tanků, motorových vozidel a jiné vojenské výzbroje. Na radnici vypukl spor mezi starostou Watzlawickem, který chtěl vydat město bez boje, a kreisleiterem NSDAP Grafem, který chtěl bojovat do posledního náboje. Trvale opilý Graf starostu obviňoval ze zrady. Navíc už v dubnu 1945 radní Ehehalt začal prostřednictvím děkana Hofmanna vyjednávat s ilegálním národním výborem. Ehehalt se snažil správu města vnutit Čechům, chtěje zřejmě se zbavit odpovědnosti za masakr, ke kterému by mohlo dojít. Jednání skončilo dohodou, že budou odstraněny všechny nálože, kterým Němci chtěli při odchodu město zničit. Ehehalt slíbil, že město předá nepoškozené. To také splnil. 

Do událostí zasáhli dva Suchardové, otec a syn, kteří 6. května 1945 odpoledne v uniformách československé armády se do města přeplněného německými vojáky dostali na motocyklu. Josef Sucharda šel sám jako velitel partyzánské jednotky do štábu SS, který sídlil ve škole, a žádal kapitulaci německé armády a složení zbraní. Byl zatčen a narychlo svolaný stanný soud ho odsoudil k trestu smrti. Národní výbor požádal o pomoc Američany, kteří už byly v prostoru Volar. Američané zahájili útok ve 21 hodin. V německém štábu vypukla panika, přičemž jeden z důstojníků umožnil Suchardovi nejen utéci, ale ještě mu dal náhradu za zcizený motocykl. Němci zjistili, že volná úniková cesta je na jih a během krátké chvíle jak vojsko a policie, tak civilní členové NSDAP Prachatice opustili. Město obsadila partyzánská jednotka (1.593 mužů) Josefa Suchardy. Správu města převzal Václav Pilát.

Spořádaný odsun německého obyvatelstva z Prachatic začal 3. března 1946 a trval do konce roku 1947. Na každý transport dohlížela americká armáda.

Partyzánská kultura 1945.

Bylo mi tehdy jedenáct let, moji sestře Gerlinde bylo sedm let a má matka Hermine Schwab byla v sedmém měsíci těhotenství. Sovětští vojáci byli už asi jeden týden v naší vesnici Horní Třešňovec (Ober-Johnsdorf) blízko Lanškrouna (Landskron). 

A protože mí prarodiče, Julius a Hermine Kreuzigerovi, měli nejen statek a hostinec, ale i řeznictví, tak můj dědeček musel porážet dobytek pro vojáky. Všechny mladé ženy, včetně mé matky, byly poschovávané, protože sovětští vojáci neustále znásilňovali ženy. Tudíž jsme my děti zůstávaly v domě našich prarodičů. Má babička byla velmi postižena, téměř zmrzačená artritidou a tak ji vojáci nechávali na pokoji.

Můj otec, Robert Schwab, nebyl povolán na vojnu během války kvůli problémům s nohama. Pracoval v Lanškrouně na radnici. Můj strýc, Reinhard Schwab, se právě vyučil mechanikem a pracoval v továrně taky v Lanškrouně. Naše rodiny necítily žádnou vinu na tom, že by nějak ublížily naším českým sousedům. Proto jsme nikam neutíkali, když přicházeli sovětští vojáci a čeští partyzáni.

Sedmnáctého května se situace zdála už téměř normální a tak můj otec a strýc odešli do Lanškrouna do práce. Později totéž ráno přijelo několik náklaďáků plných českých partyzánů a začali organizovat lidový soud. To jsme ovšem tehdy ještě nevěděli.

Čeští partyzáni objeli blízké vesnice a posbírali všechny muže ve věku od šestnácti do šedesáti, případně ještě starší, a pěšky je odvedli do Lanškrouna. Už během cesty je začali mlátit a střílet jim z pušek nad hlavami, aby je připravili na soud. Můj dědeček, Julius Kreuziger, kterému bylo tehdy šedesát pět let, byl také mezi těmi, kteří museli k soudu.

Brzo po poledni stovky mužů stály na náměstí a soud začal. Můj otec a strýc byli mezi souzenými. Také museli předstoupit před tribunál, byli celou tu dobu mláceni pažbami pušek a museli zdvihat paži a zdravit "Heil Hitler!" Jiní museli před těmito soudci kleknout a čeští partyzáni je kopali mezi nohy a sráželi je k zemí. Můj otec byl tak zmlácen pažbami pušek, že mu oči vyskočily z hlavy. Napůl mrtvý byl pak pověšen na lucernu na náměstí. Můj strýc Reinhard byl stejně tak zmlácen a pak, taktéž napůl mrtvý, byl vhozen do městské kašny, kde se utopil.

Později odpoledne soud pokračoval. Přes čtyřicet mužů leželo mrtvých na náměstí a nebo viseli z luceren. Němečtí muži, kteří nebyli zabiti, byli přes noc hlídáni, a soud pokračoval druhý den. 19. května byla mrtvá těla naházena na vozy a odvezena na hřbitov. Mezi těmi, co přišli k soudu přihlížet, bylo mnoho Čechů, kteří buď chtěli vidět "spravedlnost" a nebo jim bylo těch lidí líto. 

Můj strýc, Emil Pelzl, byl také mezi přítomnými na náměstí. A protože se můj dědeček a strýc Emil znali s mnoha českými zemědělci přes obchodování s dobytkem, tak byli - nezávislé na sobě - z náměstí odvedení českými sedláky a poslání domů s doporučením, aby se pár dní schovávali než všechna ta hrůza skončí. 

Mezitím na hřbitově museli jiní Němci vykopat hromadný hrob. Mrtvá těla byla do hromadného hrobu jednoduše vhozena a dále ponižována českými partyzány, kteří na mrtvá těla močili. (Hermine Hausner)

Část přednášky během semináře Society for German-American Studies a připojených institucí na St. Olaf College, New Ulm, Minnesota, 22.-25. března 1999. CS-magazin

Malý český Dr. Sorge?

V letošní roce uplyne 70 let od popravy doktora Richarda Sorgeho, nejslavnějšího sovětského špiona, který 15. června 1941 poslal z Japonska do Moskvy zprávu o tom, že bude SSSR napaden německými armádami. 

V pondělí 16. června 1941 se z pracovního pobytu v Königsteinu (Kralovci ve Východním Prusku) domů do Stradova u Českých Budějovice vrátil František Todenský, bývalý legionář a prvorepublikový četník. Todenský hned zašel k starostovi a řekl mu, aby se připravil na zhoršení životních podmínek, neboť do neděle vypukne válka mezi Německem a SSSR. Přítomný štábní strážmistr Marek pozvedl k přípitku, na vítězství ruských bratří, láhev s breberkou (meltou).

V sobotu 21. června 1941 německá armáda vpadla do SSSR. 

Mnichovská konference 1938.

Předcházející: Benešovy intriky

29. září 1938 po poledni v 12.55 hodin německý kancléř Adolf Hitler v Mnichově zahájil mezinárodní konferenci. Tuto konferenci je dodnes možné označovat za symbol mezinárodní zrady, které se na Československu dopustily Francie a Velká Británie.

Setkání se mimo Hitlera zúčastnili: Za Velkou Británii premiér Neville Chamberlain, za Francii premiér Eduard Daladier, za Itálii Benito Mussolini. Hitlerovým požadavkem bylo, aby Československo odstoupilo Německu pohraniční území, ve kterém žije německy hovořící obyvatelstvo .

Situace v československém pohraničí (Sudetech) byla v té době, za přetrvávajícího stavu, už neudržitelná. Po odchodu československé policie a armády by nějakým způsobem k odtržení území pravděpodobně došlo.

Daleko největším ponížením československé vlády však bylo, že se Mnichovská konference uskutečnila bez ní. Tak se na mezinárodním poli jedná o státu poraženém ve válce. Bylo to jedno z Hiltlerových gest, v tomto případě světu naznačil, jakým způsobem odstraní výsledky potupné Veraillské smlouvy, která Československu vyhověla a uznala historické hranice českých zemí včetně sudetských provincií.

Mnichovu předcházel týden nabitý událostmi. V Československu se 22. září 1938 uskutečnila generální stávka, jejímž výsledkem bylo odstoupení Hodžovy vlády a nastoupení úřednické vlády, kterou vedl generál Jan Syrový.

Ve dnech 22. a 23. září probíhala jednání mezi Hitlerem a Chamberlainem. 23. září vyhlásila československá vláda všeobecnou mobilizaci a o dva dny později odmítla Hitlerovy požadavky.

26. září vyslal Chamberlain svého vyjednavače H. Wilsona k jednání s Hitlerem do Berlína. 28. září Nevile Chamberlain upozornil v dopise Hitlera, že "vše podstatné může dostat bez války a bez odkladu." Zároveň požádal B. Mussoliniho o prostřednictví v mezinárodním jednání o německých požadavcích. Na Mussoliniho žádost Hitler svolal do Mnichova představitele Německa, Itálie, Velké Británie a Francie.

Jednání v Mnichově ovšem nebylo vůbec jednoduché. Debata byla bouřlivá a dlouhá. Francie se snažila o ponechání části těžkého opevnění v rukou ČSR, což bylo zamítnuto. Chamberlain samozřejmě do Mnichova přijel pokračovat v politice apesmeantu, jeho názor byl, že území obývané českými Němci nelze Československu nechat proti jejich vůli.

Britské a francouzské politiky v té době jistě nenapadlo, že všechny Hitlerovy plány směřují právě k dobytí Francie a především Velké Britanie, tedy dvou zemí, které v té době ovládaly jednak velké zdroje surovin, jednak nejdůležitější námořní a železniční cesty. Sudety sice pro Hitlera, jak se později ukázalo, byly jen dalším krokem, po anšlusu Rakouska v březnu 1938, na cestě ke kavkazským surovinám. V Mnichově si hlavně otestoval britskou a francouzskou nevyhraněnou politiku.

Pokračování

"Černá neděle" 6. května 1945 v Lomnici nad Lužnicí.

Vysílání pražského rozhlasu 5. května 1945 vzrušilo i obyvatelstvo Lomnice nad Lužnicí. Začalo strhávání německých nápisů a vyvěšování československých vlajek. Ve městě bylo už od ledna ubytováno 350 německých uprchlíků ze Slezska, v květnu přibylo ještě několik menších oddílů německého vojska. Napětí mezi lidmi stouplo poté, co se začala šířit informace, že v blízkosti se pohybují velké jednotky vojsk SS.

Náměstí a věž radnice v Lomnici nad Lužnicí.

Starosta města vyzval obyvatelstvo, aby zachovalo klid a zbytečně neprovokovalo projíždějící německé vojáky. Velitel německé jednotky vyzval obyvatelstvo, aby byly československé vlajky staženy. Revoluční nadšení však se nedá zastavit. Vzniká revoluční národní výbor, který svolává bývalé důstojníky a obsazuje radnici a odzbrojuje německé vojáky ubytované v hotelu Eden a v továrnách na nábytek. Ve městě se však objevili neznámí lidé, kteří se odmítali podřídit revolučnímu národnímu výboru. Těmto lidem  se jednalo hlavně o kořist z německých vozidel. Revoluční národní výbor zatkl a uvěznil ve škole asi 40 německých a maďarských vojáků.

Nákladní auto SS, které odmítlo dobrovolně zastavit, bylo zastaveno střelbou a spadlo do potoka, přičemž řidič zahynul, jeden muž byl těžce zraněn, jeden uprchl.  Raněný Němec byl sanitkou odeslán do českobudějovické nemocnice, opuštěné auto vezoucí zbraně, vojenskou výstroj a potraviny bylo obyvatelstvem v krátké chvíli vyrabované. Na náměstí mladý revolucionář pažbou srazil dva SS-many, kteří tam hledali svá zavazadla. Po ošetření lékařem byli oba uvězněni ve škole, vedle už uvězněných německých vojáků. Jednomu se však podařilo utéct a přivolat trestní prapor SS.

Neděli 6. května 1945 nazvali obyvatelé Lomnice nad Lužnicí "Černou nedělí." Ráno bylo město obsazeno praporem SS, který čítal asi 600 mužů v černých uniformách. V každé ulici byly hlídky SS s kulomety.  V půl osmé byli městským rozhlasem všichni muži nad 16 let vyzváni, aby se během půlhodiny dostavili na náměstí, k radnici, jinak budou zastřeleni. V té chvíli už byla na poště zničena telefonní ústředna a propuštěni všichni němečtí zajatci.  SS-mani hnali lomnické muže s rukama nad hlavami na náměstí. Před radnicí museli všichni kleknout. Mezi muži byl i lomnický děkan František Čech, který řvoucímu obersturmfürerovi SS Jankowtzovi odpověděl, že před ním dobrovolně nepoklekne, protože kleká jen před Pánem Bohem. Poručíkův nadřízený, velitel praporu SS, byl zřejmě překvapen statečností kněze a přikázal, aby jej se starými muži a invalidy propustili. Potom důstojníci vybírali 30 mužů, kteří měli být zastřeleni. Muži vybraní k popravě byli uvězněni ve věznici a kancelářích okresního soudu.  Mladý muž, který minulého dne zneškodnil dva esesáky, byl zahnán do stodoly na okraji města, kde byl mučen a nakonec zastřelen. Velitel trestního praporu SS přečetl v městském rozhlase seznam věcí, které byly z německých vozidel ukradeny, a vyzval k okamžitému vrácení všeho. Esesákům však padl do rukou i další majetek, protože zůstaly opuštěné byty. Mnoho lomnických žen s dětmi totiž uprchlo do polí a lesů. SS-mani prázdné byty prohledávali a přitom se i nějaké kořisti, hlavně šperků, zmocnili.

Nikdo už nepochyboval, že 30 uvězněných mužů, mezi nimiž bylo všech 17 členů revolučního národního výboru, bude popraveno. Objevil se však německý velitel uprchlického tábora, který žádal velitele praporu SS, aby ve městě nikoho netrestal, neboť  všichni místní lidé se k německým uprchlíkům vždy chovali slušně a pomáhali jim, kde to šlo. Velitel praporu tedy slíbil, že nikoho nenechá zastřelit - a také to dodržel, i když se to ostatním důstojníkům nelíbilo.
 Nebylo to ovšem zadarmo, starostovi byla stanovena kontribuce: 5.000 marek (50.000 korun), 5.000 cigaret (zásoba všech trafik), 20 jízdních kol, 11 koní a 20 zlatých hodinek.

 Potom musely být přistaveny všechny koňské a volské povozy, aby jimi byli do Svaté Magdaleny (nyní Majdalena) (20 km) odvezeni němečtí uprchlíci. Povozníci byli šťastni, že se dostali ven z města dušeného praporem SS, a tak po vyložení uprchlíků ve Sv. Magdaleně se domů nevrátili, dva dni objížděli vesnice, které byly mimo hlavní silnice, domů přijeli až po válce 9. května.

V neděli večer byli zatčení lomničtí muži propuštěni, ve 20 hodin trestní prapor SS opustil Lomnici nad Lužnicí. Po 21. hodině však se objevil jezdecký oddíl SS (180 mužů), kterému musel starosta shánět seno pro koně. V té době už se nikdo neodvážil vystrčit hlavu, natož odzbrojovat vojáky SS, vycvičené na perzekvování civilního obyvatelstva. 

Jak lehce mohl zemědělec příjít o majetek a být ve vězení. Protektorátní venkov 1942 (3)

Předcházející stránka.

Lehce se dalo dostat do vězení a přijít o majetek.

Marie Brejchová hospodařila na 3,97 ha pozemků. Kontroloři Okresního úřadu z Třeboně 19. února 1942 zjistili u ní nepovolenou zásobu obilí. Co následovalo? Nejdříve přišel dopis z okresního úřadu:

T R E S T N Í  N Á L E Z:

Nepřihlásila jste obecnímu úřadu správný stav sklizně 1941. Zatajila jste 136 kg pšenice, 27 kg žita a 14 kg ovsa a na nucenou dodávku ve smyslu vyhlášky ministerstva zemědělství č. 375 Sb. Ze dne 31.10.1941 nedodala jste 92 kg ovsa. Tím dopustila jste se dle výměru dodaného přestupku podle výnosu ministerstva zemědělství ze dne 7.10.1941 a podle § 9 vl. nař. č. 206/398 Sb. uložen je Vám

trest vězení v trvání 4 dnů

a

pokuta 450 K ve prospěch protektorátní pokladny, v případě nedobytelnosti trest vězení v trvání 5 dnů.

Z tohoto nálezu lze se odvolati k Zemskému úřadu v Praze. Odvolání jest podati do 3 dnů od doručení u okresního úřadu v Třeboni: V případě podání odvolání na základě § 19 odst. 7 vl. nař. č. 39 Sb. Odkladný účinek.

Pokutu třeba zapraviti do 8 dnů po právoplatnosti tohoto nálezu poštovní složenkou poštovní spořitelny. Jinak vydává se strana nebezpečí exekučního řízení.

Trest vězení nastupte tři dny po právoplatnosti trestního nálezu u Okresního soudu v Lomnici nad Lužnicí. Jinak budete předvedena.

Přednosta úřadu

rada politické správy

Dr. Kliment v.r.

Další den přišel následující dopis z ministerstva zemědělství:

              

Ministerstvo zemědělství a lesnictví, odbor IX, v Praze

Václavské náměstí 52

Paní Marie Brejchová

R o z h o d n u t í :

Na základě zatajených zásob obilních zjištěného při místním šetření prohlašují se ve smyslu § 1 a § 14 zák. z 16.4.1919 čís. 215 Sb. veškeré nemovitosti ve Vašem vlastnictví, držbě neb užívání se nalézající, za

z a b r a n é.

Vyhrazuji si právo nemovitosti tyto vyvlastnit.

Pokud Vám nedojdou další nařízení, jste povinna dle § 6 citovaného zákona z 12.2.1920 čís. 1185 Sb. O obhospodařování na zabraném majetku pozemkovém zabrané nemovitosti řádně obhospodařovati, zvláště ve smyslu § 1 posléze citovaného zákona vynaložiti veškerou péči i práci i náklady vzniklé k tomu, aby ze zabraného majetku dosaženo bylo výtěžků hospodářských, úměrných jeho povaze a jakosti a majetek sám se svým příslušenstvím byl udržován stále v dobrém stavu a nedotčený.

Bezprostředním dozorem určuji obvodovou ústřednu v Českých Budějovicích.

Každé zcizení, dělení, zavazení, pacht, nájem zabraného majetku vyžadují mého svolení a jest bez něho neplatné.

Dále předložte ve lhůtě 6 neděl po doručení tohoto výměru úplný a správný seznam:

1.)  všech nemovitostí vlastnicky Vám připsaných

2.)  všech nemovitostí Vámi spachtovaných, obhospodařovaných nebo užívaných.

Vše s přesným udáním jakož i kultury a výměry, a sice zvlášť pro každou knihovní vložku.

Kdybyste této povinnosti včas nedostál, budete podle § 9 vl. nař. z 9.1.1920 potrestán peněžitou pokutou do 50.000 K nebo vězením do 1 měsíce.

Toto rozhodnutí je konečné a nabude ihned platnosti.

Der komisarische Leiter

Des Bodenamtes

IX. section Ministerium

für Landwirtschaft

In Prag 9.IV.1942

Podpis nečitelný

Marie Brejchová podala odvolání k Zemskému úřadu a dostala tuto odpověď:

Zemský úřad Praha II.

Paní Marie Brejchová, Lomnice n L. čp. 12

K Vašemu odvolání zrušuji trestní nález Okresního úřadu v Třeboni ze dne 19. února 1942 – o 323-N-1pres pro nedostatek trestní podstaty přestupku za vinu Vám kladeného po stránce objektivní.

V daném případě nejde podle dobrozdání Českomoravského svazu pro hospodaření obilím o zatajování obilí, poněvadž jste splnila dodávkovou povinnost ve všech obilninách a dodala jste o 39 kg pšenice více, než jste byla povinná. Podle původního zjištění jste měla dodati ještě dalších 92 kg ovsa. Šetřením příslušné četnické stanice bylo však zjištěno, že krmíte vepře pro dodávkovou povinnost, takže dodávková povinnost z ovsa byla odvedením 100 kg ovsa do 15. prosince splněna.

Zemský prezident

Dr. Juránek v.r.

Další strana

1. Začátek roku 1939 
2. Německá okupace a její právní norma
3. Vznik Protektorátu Čechy a Morava
4. Válečné zemědělství
5. 1940 - Germanizace
6. 1941 - Válečná bída
7. 1942 - Statková evidence
8. 1942 - Heydrichiáda
9. 1943 - Sedlákovy vzpomínky
10. 1943 - Okupace jako samozřejmost
11. 1943 - Setrvačnost
12. 1944 - Kontroly zásob.
13. 1944 - Černý obchod.
14. 1945 - Poslední zoufalá válečná opatření.
15. 1945 - Nová diskriminace selského stavu
16. 1945 - Hurá všichni do pohraničí

Vězeň, který přežil koncentrační tábor Osvětim. Protektorátní venkov 1945 (5).

Předcházející strana

Nevěděli jsme, jaké poměry v Buchenwaldu vládnou, ale když jsme opouštěli hlavní bránu koncentráku v Osvětimi, měli jsme pocit, jako bychom čertu unikli. Buchenwald byl vybudován 8 km od města Výmar, v lese na velikém svahu. Poměry tam byly o něco snesitelnější než v Osvětimi. Také se bilo, zabíjelo a věšelo, ale ne v takovém rozsahu.

V Buchenwaldu jsem pracoval zpočátku u "Baukomanda" na stavbě a pak na hasičské nádrži, jejíž stěny se omazávaly hlínou. Tam jsem pracoval společně s kolegou Matějem B. z Třísova. Každý jsme byli po kolena umočení a umazaní a nebylo kde se usušit, takže každý den ráno jsme se do toho mokrého znovu oblekli. Potom jsem se dostal do továrny na pušky. Tam to bylo snesitelnější. Bylo tam alespoň sucho a teplo. V srpnu jsem byl přemístěn do Výmaru, opět do zbrojovky. Bylo nás tam asi 120 Čechů.

9. února 1945 byla továrna bombardovaná. Přežilo nás 60 Čechů. Krom našich zahynuly tam stovky jiných vězňů, které jsme odtud potom dobývali.

Začátkem března 1945 byli jsme opět přemístěni do hlavního tábora v Buchenwaldu. Americká armáda už byla asi 20 km od Výmaru. V hlavním táboře byla všeobecná panika. Do tábora byla přivážena vesnická komanda, takže tábor byl přeplněn tak, že nebylo ani kde ležet. Jídlo nebylo téměř žádné. Došlo mezi vězni dokonce ke kanibalizmu. Začalo se s evakuací tábora a transporty lidí byly posílány na smrt. Na mne už nedošlo, protože americká armáda se 11. dubna ve 3 hodiny odpoledne převalila přes tábor Buchenwald. Tím okamžikem skončilo věznění, i když ještě nějaký čas jsme v táboře bydleli.

Že jsem v koncentráku nezahynul hladem, byla zásluha mé manželky, která po celé dva roky mi posílala balíky s jídlem. Mnoho se jich ke mně nedostalo, ale i to málo stačilo, každý kousek chleba prodlužoval život. Domů jsem se vrátil 20. května 1945 a hned jsem nastoupil práci u Správy silnic v Českém Krumlově.

Až po svém návratu jsem se dozvěděl, že mi gestapo zkonfiskovalo polovinu rodinného domu a manželka platila z vlastního bytu nájem 400 korun ročně." 

  Václav K.

Další strana