Ježíšek ve Střední Evropě stále nosí dárky

 Děpold Czernin: Když přijdu mezi děti, tak mi asi dvacet procent z nich řekne, že Ježíšek je miminko z Betléma. Dalších dvacet procent si myslí, že je to ježek, který nosí dárky na bodlinkách! Zbylých šedesát procent dětí mi řekne, že ani ježek, ani mimino by nemohli unést tolik dárků, takže dárky nosí Santa Claus, protože tak to viděly v televizi…

Přitom žijeme v zemi, kde se nachází vůbec nejslavnější socha malého Ježíška v podobě Pražského Jezulátka! Máme ohromnou betlémářskou a hudební tradici, nádherné koledy a adventní písně a vůbec spoustu dalších vodítek, která však neumíme používat.

Z každé třetí koledy o Ježíškovi víme, že je to Syn Boží a syn člověka – malý chlapeček, který leží v jesličkách. Víme, že byl Synem Božím už ve chvíli, kdy se narodil – zvěstovali to andělé, přišli s tím poslové z Východu. Ježíšek je hlavní postavou Vánoc. On (!) je tím největším darem Vánoc. Tím, že lidé obdarovávají své blízké, dělají totéž, co udělal Bůh, když Ježíškem obdaroval lidstvo.

Dřív lidé o Vánocích žili tím, že se narodil Syn Boží. Vnímali to jako dar, ze kterého měli radost, a tak chtěli svým blízkým a dětem také dát dárek. Chtěli následovat to, s čím Syn Boží přišel, tedy s posláním „Milujte se mezi sebou navzájem, jako já miluji vás“. Mám-li někoho rád, chci mu udělat radost.

Obdarování blízkých má u nás dlouhou tradici, například ve výslužkách, kdy pekaři o Vánocích pamatovali se speciálním pečivem na ty, kteří k nim celý život chodili nakupovat. Zvykem také bývalo pamatovat o Vánocích na chudé, na Štědrý večer se jim nechávaly potraviny nebo šatstvo před dveřmi.

Mezitím se ovšem ve světě objevili různí maskoti, kteří nosí dárky. Mrzí mne, že Ježíška překrucujeme a nahrazujeme ho jinými dárkonosiči. Ježíšek není žádný maskot!

Dárky nosí naším prostřednictvím. Každý dárek, který dáváme o Vánocích z lásky, je z lásky Ježíškovy, a tím tedy i mojí. Plníme tím poslání, že láska je vánoční hodnotou. Dárek z lásky můžete dát samozřejmě i jindy, ale jen o Vánocích má v sobě obsaženu legendu, v níž jde o vědomou lásku. Dárkem nechci druhého ohromit, ale chci jím potěšit.

V rámci projektu Náš Ježíšek se snažíme Ježíška i ztvárnit, aby si ho děti dokázaly lépe představit. Když chcete znázornit všemohoucnost, tak se bez symboliky neobejdete. Pražské Jezulátko je bosý chlapeček s královskou korunou a jablkem. Jsou to odznaky všemohoucí (nikoli trestající!) moci. Jde o duchovní symboly, které vnímají věřící i nevěřící. Jedni v něm vidí všemohoucího Syna Božího, druzí ho vnímají jako všemohoucí Bytost. Každý z nás tak může věřit, že Ježíšek díky své všemohoucnosti umí na Štědrý večer přijít do každého místa a způsobit tam radost dárkem (nebo něčím jiným).

Náš Ježíšek má ještě nakreslené srdce, z něhož vyrůstá ratolest, čímž je vyjádřena živá láska, která jde dál; z Ježíškovy žehnající dlaně nesou dárky hvězdy. Požehnáním vyjadřujeme přinášené poselství, které se zhmotňuje v dárku, který nemusí být nutně materiální.

Ježíškovskou tradici zná celá střední Evropa (bývalá Rakousko-Uherská monarchie), s níž nás spojují kulturní prvky (tradice). Proto Ježíška nemůžeme prohlašovat za výhradně českého. Ježíšek nosí dárky i v Německu (kromě luteránského severu), ve Švýcarsku nebo v jižní Brazílii. Ve Španělsku nosí dárky Tři králové.

Ježíšek je univerzální vánoční postava, která Vánocům dává smysl a rozměr. Nejde o to, že přináší dárek, ale že ho dává z lásky.

Tradice je něco, co vytvořili naši předkové. Tradici ctíme, praktikujeme a předáváme dalším generacím, a předávali bychom ji, i kdyby neexistovala média a sociální sítě.

Je to něco, co si předáváme v rodině a máme k tomu vztah, jsou to částečně naše kořeny. Ve chvíli, kdy to zcela opustíme, staneme se společností vykořeněnou, protože přerušíme vztah a vazby k našim předkům.

Já se umím dívat na své předky mnoho generací dozadu, ale i každý, kdo za své předky považuje jen dědečka a babičku, protože své praprarodiče nezažil, tak má buď vztah k tomu, co mu předali, anebo se od svých předků oprostí. Tak se z něj vlastně stane zcela nový člověk. Což pak ale znamená, že si o sobě musí zjistit všechno od začátku.

Překvapilo mne, že děti dnes už dopisy moc psát neumí, zpravidla píší e-shopové seznamy bez jakéhokoliv osobního vzkazu.

Ale jinak na prvním místě v přáních zaznívá štěstí a zdraví, na druhém vztahy a láska, a to i od dětí („Ať se mají rodiče rádi!“), a třetím nejčastějším přáním je dítě.

Ze všech tří přání je vidět, že rodina je pro lidi pořád hodnotou, kterou vnímají jako důležitou – a z toho mám velkou radost.

 

V Evropě dochází stále k útokům na křesťany

 Evropa čelí rostoucí vlně protikřesťanského násilí. Observatoř pro nesnášenlivost a diskriminaci vůči křesťanům v Evropě (OIDAC Europe) hlásí, že v roce 2024 bylo na celém kontinentu zaznamenáno celkem 2 211 protikřesťanských trestných činů, včetně 274 osobních útoků zahrnujících fyzické násilí a výhrůžky.

Analytici varují, že tyto údaje odrážejí rostoucí atmosféru nesnášenlivosti, která konkrétním způsobem ovlivňuje místní komunity.

Zatímco v Evropě došlo k mírnému poklesu z 2 444 trestných činů v roce 2023, OIDAC Europe to připisuje neúplnému sběru dat. Mezi závažné incidenty patřil smrtelný útok na 76letého mnicha ve španělském klášteře v listopadu 2024 a vražda věřícího během nedělní mše v Istanbulu v lednu 2024, která souvisela s ISIS. Ve Francii byl historický kostel v Saint-Omer téměř zcela zničen při žhářském útoku, zatímco v Dijonu byl během bohoslužby adventistů sedmého dne použit slzný plyn, který zranil devět lidí.

Německo zaznamenalo v roce 2024 nejvyšší počet žhářských útoků na kostely, v roce 2024 bylo zaznamenáno 33 případů (více než v jakékoli jiné evropské zemi), spolu s 337 protikřesťanskými zločiny celkem, což představuje 22% nárůst oproti předchozímu roku. Průzkum protestantské tiskové služby zjistil nárůst případů vloupání, krádeží a úmyslného ničení, přičemž mezi lednem a prosincem 2024 bylo zaznamenáno 228 zločinů v celé zemi.

Podle této zprávy byly nejvíce postiženy Francie, Spojené království, Německo a Španělsko. Francie zaznamenala vysoký počet incidentů souvisejících s islamisty, včetně zatčení podezřelého spojovaného s útokem inspirovaným ISIS na Notre Dame de Paris a vandalismem na hřbitově v jižní Francii, kde bylo více než 50 hrobů a kostel poničeno slogany jako „Podrobte se islámu“.

V září byl v Lyonu brutálně zavražděn irácký křesťan Ashur Sarnaya, který uprchl před pronásledováním ISIS. Podle člena francouzské asyrské křesťanské komunity byl Ashur terčem útoku kvůli své kritice islámu. Ashur však není jedinou obětí islámského násilí na Západě. Křesťané, kteří uprchli z Blízkého východu kvůli islámskému násilí, čelí stále častěji stejnému typu násilí i v Evropě.

V celé Evropě čelí křesťané také trestním obviněním za veřejné vyjádření svých přesvědčení, modlitby v blízkosti potratových klinik nebo pokojné diskuse o biblických verších. Jen minulý měsíc Nejvyšší soud Finska projednával přelomový případ finské poslankyně Dr. Päivi Räsänenové, která byla obviněna z „nenávistných projevů“ za to, že citovala Římanům 1:24-27, když zpochybňovala účast své církve na akci LGBT Pride.

Mezi útoky, u nichž bylo možné ověřit motivy, našla organizace OIDAC Europe souvislosti s radikální islamistickou ideologií, radikální levicovou ideologií, dalšími politickými faktory a 15 incidenty, které zahrnovaly satanské symboly nebo odkazy.

Slovenská ústava rozdráždila zvrhlý Západ

 Evropská unie se opět zaměřila na jeden ze svých členských států kvůli obraně tradičních hodnot. Tentokrát je to Slovensko, jehož nedávná změna ústavy – schválená 26. září – deklaruje národní svrchovanost v kulturních a etických otázkách, uznává pouze dvě biologická pohlaví, omezuje adopci dětí na heterosexuální páry a zakazuje náhradní mateřství.

Podle slovenských úřadů je cílem tohoto opatření ochrana zájmů dítěte a posílení rodiny jako základní jednotky společnosti. Brusel jej však odsoudil jako „ohrožení základních práv“.

Agentura EU pro základní práva (FRA) se sídlem ve Vídni vydala ostré prohlášení, v němž varuje, že reforma „podkopává zásady rovnosti, lidské důstojnosti a respektu“ zakotvené v Listině základních práv EU. Agentura FRA kritizovala definici pohlaví jako „biologicky určeného muže nebo ženy“ a tvrdila, že ignoruje „životní zkušenosti“ transgenderových, nebinárních a intersexuálních osob. Vznesla rovněž námitky proti novému pravidlu, které vyžaduje souhlas rodičů, aby se nezletilí mohli účastnit programů sexuální výchovy, a označila je za „omezení přístupu k objektivním a spolehlivým informacím“.

Vláda v Bratislavě však tvrdí, že reforma naplňuje jasný mandát: chránit národní suverenitu před ideologickými tlaky Bruselu a potvrdit přednost slovenského práva v kulturních a etických otázkách.

Premiér Robert Fico již dříve varoval, že jeho země „nedovolí, aby jí cizí instituce diktovaly morálku“. Touto novelou se Slovensko připojilo k dalším středoevropským státům – například k Maďarsku a Polsku -, které přistoupily k ústavní ochraně rodiny a práva rodičů určovat vzdělání svých dětí.

Tento střet opět poukazuje na rostoucí rozpory mezi západním blokem EU, v němž převládá progresivní agenda, a východními členy, kteří prosazují svou křesťanskou identitu a právo přijímat zákony v souladu s vlastními hodnotami. Ačkoli Evropská komise zatím neoznámila konkrétní opatření, nevyloučila, že po vzoru sankcí uvalených na Maďarsko za jeho zákon na ochranu dětí z roku 2021 předá případ Soudnímu dvoru EU.

Navzdory vnější kritice zůstává domácí podpora novely silná. Průzkumy slovenské agentury FOCUS ukazují, že více než 70 % Slováků podporuje omezení adopcí na heterosexuální páry a více než 80 % se domnívá, že rodiče by měli rozhodovat o účasti svých dětí na sexuální výchově. Tato široká podpora veřejnosti vyvolává otázky o legitimitě nátlaku Bruselu – a odhaluje hlubokou kulturní propast, kterou EU zřejmě stále méně dokáže překlenout.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes, odpusť nám naše viny,

 Centrální, základní, snad všemi křesťany sdílená modlitba začíná takto: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.“ Tohle bychom asi džinovi neřekli.

Bůh je náš Otec, toužíme po příchodu jeho království, přijímáme jeho vůli. Jak se ale pak vzápětí můžeme modlit za chléb, za odpuštění, za zbavení od zlého?

„Chléb náš vezdejší dej nám dnes, odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili naším viníkům, neuveď nás v pokušení (resp. neopouštěj nás v pokušení), ale zbav nás od zlého.“

Především tím vyznáváme svou potřebnost, svou fyzičnost, své neoddělitelné spojení s našimi bližními. Chléb, odpuštění, pomoc v pokušení, ochrana od zlého, to je světlo z budoucnosti, které potřebuje každý bez ohledu na vyznání, kulturu, původ. Potřebuje je fyzicky jako zvíře, jako tělo, jako cítící, zranitelné tělo. To jsou náznaky, příznaky toho království, které má přijít. V naplnění našich potřeb, v uzdravení našich nemocí, v odpuštění, v pomoci, ochraně se nás dotýká Pán a jeho království.

Modlíme se, aby přišlo, protože tu není. Přijímáme vůli, protože důvěřujeme a věříme, ačkoli nemůžeme té hrůze, která se děje dnes a denně kolem nás, rozumět. A přece i v té hrůze je světlo budoucnosti. Světlo, které vstoupilo do temnot, a ty je nepohltily.

Západ, který přednostně barví zlaté tele na zeleno, zapomněl, že dítě je Boží dar

 Podle Mgr. Fialové z Vysoké školy aplikované psychologie je hlavních příčin poklesu porodnosti u nás několik. Na prvním místě hodnotového žebříčku mladých je kariéra, a to i u žen, což vede k devalvaci mateřství. Další skutečností je, že děti jsou piplané, musejí mít – dle přesvědčení rodičů – vše. Roli sehrávají i významné vzory. 

Ve společnosti, kde jsou opuštěny židovsko-křesťanské kořeny, vládne zmar. Můžeme se na hlavu stavět, ale IVF naši civilizaci nezachrání. Podle indicií naopak může chaos zvýšit. Gender řešením není. Homosexuální páry nikdy přirozenou reprodukci nepřinesou, nemohou. A pocity generace ztracených kluků a holek mávnutím kouzelného proutku nezměníme. Je otázkou, zda naše současná vláda, která přijala všechna ideová východiska pokrokářské EU, či budoucí vláda, o které se můžeme domnívat, že bude pokrokářství čelit, ale jistotu nemáme, může klesající křivku porodnosti změnit. Možná, že Evropu skutečně čeká jen plodná islamizace. A to není veselé zjištění.

„Významný úbytek nově narozených pokračuje. Za první čtvrtletí letošního roku se na území republiky narodilo 18 tisíc dětí, zatímco loni to za první čtvrtletí bylo ještě téměř 21 tisíc dětí. V meziročním srovnání to dělá minus 13,8 procenta. Ubývá nás tedy ve stejném tempu jako už tři roky a zatím není vidět žádný konec toho trendu. Před našimi zraky jdou další a další díly dramatu, na které se nikdo ze zodpovědných politiků asi nedívá – a rozhodně na něj nikdo z nich nereaguje“, píše Daniel Kaiser na ECHO24.

Anarchisté se policie bát nemusí

 Sobotní blokáda Pochodu pro život skutečně přenesla Českou republiku do nové právní reality. „Selhání policie, úplné zesměšnění„, namítají mnozí kritikové policejního (ne)zásahu a připomínají, že účastníci pochodu neporušovali jakkoliv zákon, na rozdíl od těch, kdo ho zablokovali. S ostrou kritikou policie vystoupila poslankyně Romana Bělohlávková, zastupitel Hl. města Prahy Jan Wolf se obrátil otevřeným dopisem na ministra vnitra.

Průvod tvořený především stovkami rodin s malými dětmi s cílem vlastním příkladem povzbudit ženy a rodiny čekající nečekaně dítě v obtížné životní situaci, vyrazil v sobotu odpoledne z pražského Hradčanského náměstí, odpůrci ho však zablokovali v Kaprově ulici a organizátoři museli akci nakonec ukončit.

Policie nejen selhala při ochraně jednoho z klíčových ústavních občanských práv, tedy práva na pokojné shromažďování, ale nečinně přihlížela, jak stovky malých dětí s rodiči byly „bez pomoci zablokovány, obklíčeny, zastrašovány a vulgárně napadány“, dokud pořadatelé nebyli okolnostmi donuceni shromáždění ukončit.

„Policie se tak de facto stala aktivní asistencí a pomocnicí živlů, které se protiprávně a svévolně rozhodly velké skupině slušných občanů upřít jejich ústavou a zákony garantovaná práva.

Česká policie na straně andělíčkářů?

 Kdo sledoval běžné zpravodajství, nedozvěděl se nic, ale sobota 26. dubna představuje zlom ve výkonu jednoho ze základních politických práv. Anarchisté slavili „neuvěřitelný triumf“, policii se nepodařilo uchránit mírumilovný happening rodin před jejich útokem. Zákonně svolané shromáždění se muselo rozejít a rodiče s dětmi se museli nechat urážet.

Účastníci řádně svolaného shromáždění vykonávají své ústavní právo, říkáme mu právo shromažďovací, a do dnešních dnů jej upravuje zákon z března 1990. Zaručení svobody pořádat politická a jiná shromáždění byl jeden z prvních plodů nově nabyté svobody. Demokratický režim – na rozdíl od komunismu a nacismu – zaručil každému právo pokojně se shromažďovat, demonstrovat, manifestovat, projevovat veřejně a společně s jinými svůj pohled na svět. O toto právo ho nemůže připravit ani nesouhlas vertikální (od nositelů moci), ani horizontální (od nositelů konkurenčních názorů). Hrozí-li, že někdo bude chtít shromáždění narušit, je to práce pro policii, aby mu poskytla ochranu.

Policie měla zkušenosti z předchozích let. Věděla o tom, že letos se na protiakci chystá nezvykle vysoké množství extremistů, a přesto projevila neobyčejnou pasivitu. Anarchisté, marxisté, piráti, zelení a další aktivisté, kteří se kvůli adrenalinu a boji proti tradiční rodině sjeli i ze zahraničí, trasu pochodu zablokovali a policie ji nedokázala uvolnit. Účastníci průvodu skončili u filosofické fakulty ze všech stran zamknuti policejními oddíly, a na místě takto stáli skoro dvě hodiny. Byla to zajímavá podívaná. Rodiny s dětmi, obyčejní lidé z celé země ohraničeni policejními oddíly. Uvnitř dobrá nálada, tanec, tichá modlitba, přátelské rozhovory; vně křik a pískot extremistů.

 Přeborníkem v manipulativním informování je Česká televize, která v hlavní zpravodajské relaci uvedla: „Odpůrci potratů […] se v Kaprově ulici střetli se svými názorovými oponenty, tedy lidmi, kteří naopak prosazují právo žen na interrupce. Policisté zajistili skoro třicet lidí, kteří průvod blokovali.“ 

Květná neděle

 Zda skončíme v pekle, nezávisí na nás. To je základní, úhelný kámen celého křesťanství. My potřebujeme Kristovu oběť na kříži. Můžete se sebevíce mrzačit, od pekla vás to nezachrání. Ta pasáž z Matouše přece říká: sami se spasit nemůžete! Chcete z toho dělat popření sexuality? Dostanete se do hnusných patologií. Kristus naopak léčil. Proč uzdravil chromé, když si budou stejně muset utnout ruce a vytrhnout oči? Není lépe být pohřben v hloubi tmavé kobky, aby se člověk vyhnul peklu?

Ne, křesťanství je Kristus a Golgota, křesťanství je láska a svoboda, křesťanství je spása, křesťanství je uzdravení a radost. Budeme si poměřovat viny a zásluhy, budeme bloudit v labyrintu toho, kdo je lepší, horší, kdo si co zaslouží? Ale my všichni žijeme jen díky Bohu, který zemřel na kříži. A toto mystérium spásy začíná o Květné neděli. Kristus nejede do Jeruzaléma, abychom se zavřeli do kobek před vlastní tělesností, ale protože jediný způsob pro nás, jak rozkvétat, je láska. Proto přece uzdravoval. Proto vjíždí do Jeruzaléma: jede uzdravit celé lidstvo, celé tvorstvo, celý vesmír. A ne v tom, že nás zbaví rozkoše ze sexu a jídla. On není nenávistný destruktor, tyran, on je láska. On je Pravda. On ví, kdo jsme, on ví, co jsou naše možnosti, on nás miluje.

A bude umučen. Bude umučen těmi, kdo propadli patologii příkazů a zákazů, kdo mrtvolným popřením života ve jménu vlastní společenské moci drží lidi ve strachu z Božích trestů. Oni vidí třísku v oku bližního, ale trám ve svém vlastním ne, kážou o Bohu a obcházejí, na rozdíl od Samaritána, zraněného člověka na ulici, děkují Bohu, že nejsou tak špatní jako tamten celník, který se dokáže opravdu kát, a neomylně vědí, že musí nechat zavraždit Krista, který jim mate ovečky povídáním o tom, že sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu. Obílené hroby.

Ale co si počneme bez imaginárních vin, příkazů a zákazů, jak budeme měřit dobro a zlo? Jak budeme soudit a zachraňovat sami sebe před peklem a jiné do něj posílat? Co třeba pravda? Zabývat se tím, co se pravdivě děje v nás a kolem nás? Boccacciův realismus moc prostoru k mučení, kaceřování, terorizování peklem nedává, zato dává obrovský prostor k pochopení Kristovy oběti. Vždyť Kristus je Cesta, Pravda i Život. Co třeba skutečné plody různých pravidel, jednání, hodnot, institucí? Podle ovoce poznáte

Zdroj

Nakonec je všechno jinak

 Spása může přijít i v posledních chvílích života. Sv. Dismas byl ukřižován spolu s Ježíšem a až na kříži tento lotr po pravici získal naději. Na jeho slova: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“, Ježíš odpověděl: „Amen, pravím Ti, dnes budeš se mnou v ráji.“

Nejenže Dismas získal Ježíšův slib na Království nebeské, ale tento odsouzený zločinec se pro své obrácení stal i svatým. Až takovou změnu může přinést víra. A přesto, stejně jako kdysi v Jeruzalémě, i dnes je někdy tak těžké se na ni spolehnout.

Kolikrát propadáme v životě beznaději, depresím, chmurným myšlenkám? Jistě, realita nebývá vždy radostná. Radovat se v době hojnosti není žádná námaha. Udržet si radost i v dobách zlých, v dobách krizí osobních i společenských už naši duchovní investici vyžaduje. A to někdy trochu bolí. Musíme totiž přestat spoléhat na sebe, své ego a odevzdat se do náručí Pána.

Dnešní doba, která je na egu postavena, je k člověku vlastně krutá. Ze všech stran na něho křičí imperativy – Záleží na Tobě! Ty všechno dokážeš! Ty vše můžeš! Vezmi si to! – co si s tím má chudák počít?! Zvláště pro děti je to naprosto neřešitelný rébus. Není proto divu, že mezi dětmi a mladými roste počet případů velkých psychických problémů.

Nejsi na to sám

Lotr po pravici Dismas byl zločinec, který si svůj trest ukřižováním zasloužil. Cestu zločinu si vybral, vybralo si ji jeho ego. Na kříži, když vedle sebe viděl Ježíše, který se nijak neprovinil, a přesto přijal tak těžký trest, a to bez odporu, byl uchvácen Kristovou duchovní silou. Ta však nebyla z Ježíšova ega, byla z důvěry v nebeského Otce.

V době technického a vědeckého pokroku je pro velkou část lidstva asi nepochopitelné odevzdat svůj život někomu tak „neuchopitelnému“ jako je Bůh. „Přece nejsem blázen, abych věřil, že se o mě postará nějaký stařík s vousem.“, říká si řada smrtelníků. Pustit otěže svého hmotného života, odevzdat kontrolu nad ním tomu, kdo o něm ví neskonale víc než my, je vlastně permanentní dřina. A to zvláště v dobách nepříznivých.

Udělat si vše sám je prostě naše přirozenost. A ono to dlouho nějak jde. U někoho celý život. Jenže každý z nás jednou dojde až na konec své cesty, a najednou stojí před skutečností, kterou sám ve své moci mít nemůže. Dojde ke svému „kříži“, dojde ke smrti. Sv. Dismas k tomu došel na skutečném kříži. Jeho obrácení nebylo jen ze strachu ze smrti (tu si možná v mučivém umírání přál co nejdříve), jeho obrácení bylo pochopením, jakýmsi prozřením o smyslu bytí. Jeho příklad nám ukazuje, že i ten největší hříšník má na obrácení šanci, a to v každém okamžiku.

Svátek sv. Dismase se v římskokatolické církvi slaví 25. března. Uctíván je zvláště františkány (kapucíny), je patronem zločinců, odsouzených k smrti a zaměstnanců pohřební služby.

V ČR zatím je prodej dětí normální obchod

 Rozhovor o surogátním mateřství s nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů Danielou Kovářovou.

Jste velkou kritičkou surogátního mateřství, za což se stáváte terčem nejen na sociálních sítích, ale i v médiích. Jaký hlavní argument byste uvedla v diskusi se zastánci náhradního mateřství?

Předně už název je zavádějící. Za náhradní maminku obvykle považujeme ženu, která se o dítě stará poté, co skutečná maminka nemůže. V tomto případě je tomu ale jinak. Maminka, které se dítě narodí, ho za finanční obnos předá někomu, kdo si ho objednal. Je to nesprávné a nemorální. Co může matka udělat horšího, než že opustí své dítě? Za co ženu všechny společnosti nejvíce odsuzují? Co se může dítěti stát horšího, než že ho matka prodá nebo daruje jinému? Žádný člověk nemá právo na dítě, dokonce ani žádný heterosexuální pár. Proto nemůžu jen tak stát, mlčet a pozorovat, co se kolem mě děje. Jen proto, že někdo dítě chce a nedokáže si ho opatřit normálním způsobem, nelze mlčet a rezignovat na základní principy lidské společnosti. A to nemluvím o tom, jak „náhradní“ mateřství zasahuje matky, děti i sourozence. V dospělosti se (matky, děti i sourozenci) vyhledávají, touží po společné rodině a velmi litují, že nemohli vyrůstat spolu.

Jak vnímáte informaci o tom, že politik TOP 09, dokonce bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, si nechává odnosit dítě náhradní matkou. V situaci, kdy podmínky surogátního mateřství u nás nemají pravidla?

V debatě o „náhradním“ mateřství vůbec nejde o Jiřího Pospíšila a já bych se ptala úplně stejně, kdybych se o jiném veřejně činném člověku dověděla, že si objednal dítě. Jde o to, že objednatelem je vždy někdo starší a bohatý, nějaká celebrita, které dítě ještě chybí jako doplněk, protože si předtím už pořídila luxusní auto a psa. A „náhradní“ matka je vždycky chudá a vždycky dostane zaplaceno, velmi často je s ní špatně zacházeno a je pod obrovským tlakem, aby vše dopadlo podle smlouvy. Právě celebrity posouvají obecné vnímání a jejich příklady posunují hranice morálního a nemorálního chování. Jakmile přijmeme „náhradní“ mateřství jako normu, akceptujeme jako běžný i obchod s dětmi. Proto je třeba o tom mluvit a osvětlovat všechny pohledy, dopady, nemorálnosti, nepřijatelnosti apod. A dospělý člověk musí přijmout, že v životě prostě nemá nárok, na co si ukáže.

Pravidla pro náhradní mateřství se připravují. Jak se zatím, dle Vás, řeší práva dětí, která by měla být v tomto procesu nejdůležitější?

Vláda schválila věcný záměr zákona a nyní se připravuje paragrafové znění, které však nemůže nikdy pamatovat na všechny nuance lidských vztahů. Nezapomeňme, že „náhradní“ mateřství obchází promyšlený systém adopce. Matka, která chce dát dítě k adopci, má podle občanského zákoníku šestiměsíční ochrannou lhůtu od porodu, v které se nemůže platně dítěte vzdát. Ale „náhradní“ matky běžně svá miminka předávají objednatelům okamžitě po porodu. A nejde jen o ochranu práv „náhradních“ maminek. Práva dospělých lidí požívají vždy menší ochrany než práva dětí. Kdo myslí na zájmy malých dětí? Právě těch, které mají podle Úmluvy o právech dítěte právo strávit rodinný život se svými rodiči a sourozenci.

Jak si myslíte, že legislativní proces surogátního mateřství u nás dopadne? Kdy se dá nová legislativa očekávat?

Návrh zákona má být představen na přelomu letošního a příštího roku, ale jeho definitivní podoba se bude určitě ještě měnit. Zatím by mělo jít o velmi přísnou regulaci, podle které má jít jen o případy léčby neplodnosti heterosexuálních párů a o povolení má rozhodovat soud. Já budu v každém případě debatu pozorně sledovat, protože se odmítám smířit s tím, že by u nás měly být děti běžně na prodej. Jsem rodinnou advokátkou déle než 35 let a po celou dobu hájím nejvíce právě práva dětí. A když se neptají média a nezajímá je morální stránka těchto krutých obchodních transakcí, které leckdy hraničí s trestnou činností, musím se ptát já.

Na téma surogátní mateřství jste v senátu pořádala Kulatý stůl. Které názory vystupujících Vás nejvíce překvapily?

Mluvím, vystupuji a píšu o tomto fenoménu déle než 10 let a stále zjišťuji nové věci. V poslední době i u nás zaznamenávám velký rozmach webů, které podobny e-shopům s oblečením nabízejí genetický materiál vhodný k oplodnění „náhradních“ matek podle vlastního výběru. To považuji za zrůdné a blížící se nacistické eugenice. Ruku v ruce s možnostmi metod asistované reprodukce se také „náhradní“ matky ukazují jako velmi zranitelný článek, protože po porodu i později trpí různými problémy, vyvolanými odevzdáním miminka jiným osobám. V neposlední řadě zjišťujeme, jakými traumaty trpí i ostatní děti „náhradních“ maminek. Ty se totiž děsí, že se jich jejich maminka taky zbaví, když budou zlobit, tak jak se zbavila miminka na objednávku.

Na debatu o hodnotách naší společnosti nesmíme rezignovat jen proto, že lékařská věda proces asistované reprodukce zvládla. To bychom jinak přišli o své lidství.

V ilegalitě

 Věnováno všem bolševikům starým i novým navzdory

za kovanou mříž
zaskučelo poznání
převhodných soudců

kamsi před oltář
doneslo se dunění
odloučených stád

chtěli si vládnout –
bojechtivě si hoví
v lesku střepu práv

a ty si drze
drž pro sebe nebesa
jak nezdaněná

že zazdil lásku
lituje s upřímností
diverzní stařec

žes zradil lásku
neodsuzuje ještě
k nemilování

z moci úřední
na Barabáše líčí –
Krista zajmou zas

odpusť nám, Pane
když pravdou návrat zveme
staré v novou lež

kované mříži
ukřičenou prognózu
přetlumočí smích

Žádné emise ani odpadky, ale umělá inteligence vyhubí lidstvo

Geoffrey Hinton varuje, že existuje 10-20% šance, že umělá inteligence povede během nadcházejících tří desetiletí k likvidaci lidstva:  změny probíhají rychle

Britsko-kanadský počítačový vědec, který je často označován za „kmotra“ umělé inteligence, zvýšil pravděpodobnost, že umělá inteligence v příštích třech desetiletích vyhubí lidstvo, a varoval, že tempo změn v této technologii je „mnohem rychlejší“, než se očekávalo.

Profesor Geoffrey Hinton, který letos obdržel Nobelovu cenu za fyziku za svou práci v oblasti umělé inteligence, uvedl, že existuje „10 až 20“ procentní šance, že umělá inteligence povede v příštích třech desetiletích k vyhynutí lidstva.

Předtím Hinton uvedl, že existuje 10% pravděpodobnost, že tato technologie způsobí katastrofu pro lidstvo.

Na otázku, zda změnil svou analýzu potenciální apokalypsy umělé inteligence a šance jedna ku deseti, odpověděl v pořadu BBC Radio 4 Today: „Ani ne, 10 až 20 procent.“

Hintonův odhad přiměl hostujícího redaktora pořadu Today, bývalého britského ministra financí  Sajida Javida, aby řekl: „Vy tu pravděpodobnost zvyšujete?“, na což Hinton odpověděl: „ Víte, nikdy předtím jsme se nemuseli zabývat věcmi inteligentnějšími, než jsme my sami.“

A dodal: „A kolik znáte příkladů, kdy inteligentnější věc byla ovládána méně inteligentní věcí? Těch příkladů je velmi málo. Je tu matka a dítě. Evoluce si dala hodně práce s tím, aby dítě mohlo ovládat matku, ale to je asi jediný příklad, který znám.“

Hinton, emeritní profesor Torontské univerzity, narozený v Londýně, uvedl, že lidé by byli jako batolata ve srovnání s inteligencí vysoce výkonných systémů umělé inteligence.

„Rád o tom přemýšlím takto: představte si sebe a tříleté dítě. My budeme ty tříleté děti,“ řekl.

Umělou inteligenci lze volně definovat jako počítačové systémy provádějící úkoly, které obvykle vyžadují lidskou inteligenci.

V loňském roce se Hinton dostal na titulní stránky novin poté, co odstoupil ze své práce ve společnosti Google, aby mohl otevřeněji hovořit o rizicích, která představuje neomezený vývoj umělé inteligence, a uvedl obavy, že „zlí hráči“ budou tuto technologii využívat k poškozování ostatních. Klíčovou obavou bojovníků za bezpečnost umělé inteligence je, že vytváření umělé obecné inteligence neboli systémů, které jsou chytřejší než lidé, by mohlo vést k tomu, že by tato technologie mohla představovat existenční hrozbu, protože by se vyhnula lidské kontrole.

Když se Hinton zamýšlel nad tím, kam by podle jeho názoru vývoj umělé inteligence dospěl, když na této technologii začal pracovat, řekl: „Nemyslel jsem si, že to bude tam, kde jsme teď. Myslel jsem si, že se sem dostaneme až  někdy v budoucnu.“

Dodal: „Protože situace, ve které se nyní nacházíme, je taková, že většina odborníků v této oblasti si myslí, že někdy, pravděpodobně během příštích 20 let, vyvineme umělou inteligenci, která bude chytřejší než lidé. A to je velmi děsivá představa.“

Hinton řekl, že tempo vývoje je „velmi, velmi rychlé, mnohem rychlejší, než jsem očekával“, a vyzval k vládní regulaci této technologie.

„Obávám se, že neviditelná ruka nás neochrání. Takže ponechat to jen na ziskovém motivu velkých společností nebude stačit k tomu, aby zajistily bezpečný vývoj,“ řekl. „Jediná věc, která může tyto velké společnosti donutit k většímu výzkumu bezpečnosti, je vládní regulace.“

Hinton je jedním ze tří „kmotrů umělé inteligence“, kteří za svou práci získali cenu ACM AM Turing - obdobu Nobelovy ceny za informatiku. Jeden z této trojice, Yann LeCun, hlavní vědecký pracovník pro umělou inteligenci ve společnosti Meta Marka Zuckerberga, však existenční hrozbu zlehčuje a prohlásil, že umělá inteligence „by ve skutečnosti mohla zachránit lidstvo před vyhynutím“.

Vánoční Fialová

 Ref. 1

Tohle je písnička vánoční fialová,

Vousatý Ježíšek dárky každému rozdá

Platy jak v Německu, nutellu, tak to je sen

Ozáří budoucí nejen ten vánoční den

1)

Tohleto Jezule by za nás život dalo

Ale na oltáři trhu by nás obětovalo

Když trhy zavelí i Ježíšek se skloní

Ale hlavně že ochotně na plotně purpura voní

Ref. 1

To je ta písnička vánoční fialová,

Vousatý Ježíšek dárky každému rozdá

Platy jak v Německu, máslíčko, tak to je sen

Ozáří budoucí nejen ten vánoční den

2)

Křetínský kření se, pod stromkem najde stovku (miliard)

koupí si královskou poštu i Eiffelovku

On dobré srdce má všichni ho pro to cení

Děvčátku se sirkami vezme i tu poslední

3)

Nastal čas pokoje, klidu a naděje

Že se na nás vousáček z jesliček usměje

S Vánoci zmizela tíseň i každá chmura áá

Teď přijdou tři králové

Babiš, Trump, Okamura

Ref 3.

To je ta písnička vánoční fialová,

Vousatý ježíšek dárky každému rozdá

Platy jak v Německu, tomu každý uvěří

A ten kdo nevěří, ať do Betléma běží

Platy jak v Německu, tomu každý uvěří

A ten kdo nevěří, ať do Strakovky běží

Papež František žádá Bidena, aby udělil milost lidem odsouzeným k trestu smrti - než přijde Trump

 Papež František vybízí k modlitbám za lidi odsouzené k trestu smrti, zatímco roste tlak na Bidena, aby jednal  před Trumpovým nástupem do úřadu.

Papež František vyzval ke zmírnění trestů pro lidi odsouzené k smrti v USA, zatímco náboženští představitelé, skupiny za občanská práva a současní i bývalí státní zástupci naléhají na Joea Bidena, aby přijal exekutivní opatření týkající se trestu smrti.

Papež František, který je hlasitým odpůrcem trestu smrti, ve své nedělní modlitbě řekl: „Kladu si na srdce, abych vás všechny požádal, abyste se modlili za vězně ve Spojených státech, kteří čekají na trest smrti. Modleme se, aby jim byl trest zmírněn [nebo] změněn.“

V pondělí zveřejnili zastánci boje proti trestu smrti dopisy stovek vedoucích představitelů, v nichž žádají prezidenta, aby zrušil federální cely smrti ještě před návratem Donalda Trumpa do úřadu, a to s prosbami černošských pastorů, katolických představitelů, bývalých vězeňských úředníků, předních skupin pro občanská práva a obhájců duševního zdraví.

Biden čelí sílícímu tlaku, aby udělil milost lidem odsouzeným k trestu smrti poté, co nedávno oznámil, že využije své výkonné pravomoci a omilostní vlastního syna.

Obhájci očekávají, že pokud Biden nezakročí, bude nastupující administrativa smrtelně nebezpečná. V posledním roce Trumpova prvního funkčního období popravila americká vláda v rychlém sledu 13 lidí, čímž ve federálním systému zabila více lidí než za předchozích 10 prezidentů dohromady. Urychlený proces si vyžádal životy lidí s mentálním postižením, znemožnil obžalovaným předložit nové důkazy a zahrnoval metody poprav, které právníci označili za trýznivé.

Některé z Trumpových poprav v prvním funkčním období se uskutečnily navzdory námitkám státních zástupců a obětí a proběhly poté, co Nejvyšší soud USA rychle zrušil rozhodnutí soudů nižší instance, které řízení zastavily.

Organizace Catholic Mobilizing Network, která zastupuje 30 000 obhájců, včetně biskupů a diecézí, vyzvala Bidena, který je katolík, aby zmírnil všechny federální rozsudky smrti, a napsala: „Víme, že federální cely smrti jsou stejně jako ve státech poznamenány značnou svévolí, včetně rasové zaujatosti a uvalení trestu na zranitelné osoby, jako jsou osoby s mentálním postižením, poškozením mozku a vážným duševním onemocněním. Existuje také riziko, že budou odsouzeni k smrti nevinní lidé.“

Biden se již dříve postavil proti trestu smrti a po svém nástupu do funkce prezidenta vyhlásil moratorium na popravy, ale zatím neuvedl, zda bude tresty zmírňovat.

Ve federálních celách smrti v současné době čeká 40 mužů, z nichž 38 % jsou černoši, ačkoli černošské obyvatelstvo tvoří 14 % obyvatel USA. Téměř každému čtvrtému z nich bylo v době spáchání trestného činu 21 let nebo méně. A 43 % z nich pochází pouze ze tří států - Missouri, Texasu a Virginie.

V dalším dopise, který byl zveřejněn v pondělí, 38 současných a bývalých okresních prokurátorů, generálních prokurátorů a bývalých státních zástupců USA a úředníků ministerstva spravedlnosti uvedlo nedostatky trestu smrti.

„Víme, že jsme nepopravovali vždy ty nejhorší z nejhorších, ale často jsme místo toho usmrtili ty nejnešťastnější z nešťastných - chudé, špatně reprezentované a nejvíce zlomené,“ napsali. „Znovu a znovu jsme popravovali lidi s dlouhou historií vyčerpávajících duševních chorob, dětstvím poznamenaným nevýslovným fyzickým a psychickým týráním a mentálním postižením, které jim bránilo vést samostatný dospělý život. Pravděpodobně jsme popravili i nevinné.“ Skupina rovněž poukázala na studie, které dokazují, že trest smrti není účinným odstrašujícím prostředkem proti násilí a nesnižuje kriminalitu.

Skupina současných vězeňských úředníků, včetně těch, kteří dohlíželi na popravy, poukázala na škody, kterým čelí zaměstnanci nápravných zařízení při výkonu trestu smrti: „Byli jsme svědky depresí, sebevražd, zneužívání návykových látek, domácích nepokojů a dalších projevů traumat našich kolegů, které studie za studií dokumentuje u pracovníků nápravných zařízení, na něž mají popravy dopad, a u jejich blízkých.“

Rodiny obětí vražd se rovněž obrátily na Bidena a napsaly, že trest smrti „znamená plýtvání mnoha miliony dolarů, které by mohly být lépe investovány do programů, které skutečně snižují kriminalitu a násilí a které řeší potřeby rodin, jako je ta naše“.

Mezi dalšími organizacemi, které nyní Bidena vyzývají, aby jednal, jsou Americká unie občanských svobod, Amnesty International, Národní aliance pro duševní nemoci, koalice organizací na podporu latinskoamerických občanů a organizace Innocence Project.

Trump během své kampaně zintenzivnil svou rétoriku podporující trest smrti a vyzval k popravám „každého, kdo bude přistižen při prodeji drog“. A Trumpovi spojenci prostřednictvím pravicového manifestu Projekt 2025 vyzývali k rozšíření trestu smrti a k tomu, aby USA udělaly „vše pro dosažení konečných výsledků“ pro 40 lidí ve federálních celách smrti.

Billie Allen, který je ve federální cele smrti a dlouho trvá na své nevině,  vyprávěl, jaké to bylo být svědkem rychlých poprav za Trumpova prvního funkčního období: „Přišel jsem v 19 letech. Jsou to lidé, se kterými jsem vyrůstal. Vidím, jak je popravují, aby se už nikdy nevrátili, abych je už nikdy neviděl se usmívat nebo neslyšel jejich smích.“

Řekl, že si přeje, aby lidé uznávali, že ob chopni změny: „Většina z nich se tu stává lepšími lidmi pro sebe, svou rodinu, přátele a příznivce.“ žalovaní v celách smrti jsou schopni změny: „Většina z nich se tu stává lepšími lidmi pro sebe, svou rodinu, přátele a příznivce.“

Mnoho lidí vědělo jak zabránit střelbě na fakultě, jenom policie ne

 Moderní lidé si zvykli na to, že jejich systémy a technologické nástroje dokážu zvládnout jakákoliv nebezpečí. Jsou pak v šoku, když se ukáže, že to někdy nefunguje. Například když ani všemocná věda nedokáže zabránit šíření covidu nebo když všemi prostředky vyzbrojená policie nestihne zastavit vraha na Filozofické fakultě.

Je těžké se smířit s tím, že systém nepočítá s náhodou, že ji neumíme zapracovat do rutinních postupů a že vyšetřovaní není dostatečně rychlé a policisté nezastaví zločince, který vzdor veškeré snaze nakonec zabíjí. Notoričtí nespokojenci budou navždy přesvědčeni o tom, že policejní systém funguje špatně, že policie dělá chyby. Stačilo se přece podívat do kamery na vrátnici, stačilo včas vyklidit fakultu… Jak jednoduché, viděli jsme to přece všichni ve filmu!

Od počátku si do vyšetřování zpětně promítáme závěrečný masakr, s nímž se mělo počítat. Mělo to přece dopadnout dobře, jako v těch báječných televizních detektivkách, kdy se vraha podaří zastavit a všichni obdivují, jak chytře a analyticky propracovaně policie funguje. Jenže detektivky, ty relativně dobré a nikoli falešně iluzivní, nabízejí jiný obraz policejní práce. Je plná omylů a špatných verzí, které se nakonec rozpletou s větším či menším úspěchem. Pod časovým tlakem roste i nebezpečí chyby, což se zřejmě stalo i při honbě na budoucího střelce z filozofické fakulty. Otázkou ale je, zda je to omyl vyšetřovatelů, špatná volba nebo chyba systému, který nelze ze systému zcela eliminovat. Ne, to není fatalismus, spíše přízemní reálný a praktický pohled na věc.

Všichni už dnes víme, jak bychom to my dělali správně, co a jak rychle by se mělo udělat. Příbuzní obětí, ale i novináři, kteří se převlékli za svědomí společnosti, zajímá už jen jméno toho, kdo lov na vraha tak strašlivě zpackal. Jako bychom pro klid vlastní duše potřebovali ukázat prstem a říct – ten, ten za to může! Vina musí mít jméno a obličej, aniž bychom uvažovali, kde a jaká je vlastně vina v tomto případě. Že obecnější odpovědnost nese ministr, šéf policie i velitel kriminálky, se zdá být samozřejmé. Odstoupí-li všichni, bude do budoucna jasno, jak vše udělat lépe a pečlivěji? Poběží kriminalisticky stroj konečně dobře, tedy přesně tak, jak všichni ve slepé modernistické víře očekáváme, tedy – dokonale?!

Očekávat se to nedá. Tak jako neexistuje dokonalý zločin, neexistuje ani dokonalé vyšetřování. Z tohoto faktu bychom měli vycházet i při hodnocení z dnešního pohledu příliš pomalého a děravého hledání střelce na FF. Hledáme „stíny v mlze“. Nic přesnějšího k celé bolestivé a smutné události se skoro ani říct nedá. Možná budeme vědět, jak lépe na tyto stíny svítit, jak rozfoukat mlhu, jak vyvolat kontrast, aby se zjevila realita, jistotu úspěchu však nebudeme mít nikdy. Systém ale nějak reagovat musí a jediná cesta, kterou zná, je brát každé ohrožení jako smrtelné a osudové. Jak se to například stalo nedávno na Václavském náměstí v Praze, kde se objevila dvě opuštěná zavazadla. Policie kvůli tomu zastavila provoz metra a tramvají, vyklidila prostor, a pak zjistila, že nebezpečí nehrozí.

Systém, který lze jen těžko zlepšit dalšími přesnými předpisy a metodickými popisy vyšetřovacích postupů, bude nyní preventivně přecitlivělý. Je a bude to jediný skutečně viditelný výsledek snahy o zdokonalování kriminalistického systému, z něhož se snažíme vypudit náhodu. Stíny v mlze zůstávají, a my se jich vzdor naději, že ihned uvidíme jasné kontury a detaily figur, budeme bát daleko více než předtím.

Zabití dítěte nemůže být právem matky

 Francouzští levicoví liberálové se radostí objímali, když bylo schváleno, že potraty budou ústavním právem. „Francouzská hrdost, univerzální poselství,“ napsal prezident Macron. Nadšené hlasy se ozývaly i jinde včetně ČR.

Pokrokový, či spíše progresivní, levicově-liberální, neomarxistický parní válec se valí v mnoha oblastech podle stejného vzorce. Nejprve volání po svobodě, toleranci, soucitu s údajně ukřivděnými. Toto volání se stává perfidní hrou na city, ideologickým vymýváním mozků, zejména u dětí a mladých lidí. Následuje fáze politického angažmá za změnu stávajícího práva. Tento zákon se stává stále vražednějším. Odpůrcům jsou zavírána ústa ve jménu obrany lidských práv, boje proti nenávisti atd. Nakonec tu máme liberálně-levicovou totalitu v bílých rukavičkách. Tento vzorec vidíme v otázce potratů. Od plačtivého argumentování, že potrat není dobrá věc, ale v některých případech je nutný, a proto by neměl být zakázán, jsme se dostali k prohlášení potratů za základní, ústavní lidské právo. A odpůrci potratů jsou obviňováni z nenávisti k ženám… Ma pravdu francouzský biskup Aupetit, když při pohledu na politické tlaky na zakotvení potratů v ústavě a zároveň odmítání záruky svobody svědomí pro zdravotníky, konstatuje: „Francie dosáhla dna. Stala se totalitním státem“

Ve Francii, stejně jako v mnoha dalších západních zemích, se potraty již dlouho široce prosazují a hnutí pro život jsou různě zaškatulkována. Člověku, který by veřejně řekl, že potrat je zabití lidské bytosti, hrozí stíhání podle různých paragrafů. Odpůrce potratů může být obviněn z „nenávistných projevů“ nebo z toho, že způsobil utrpení někomu, kdo potrat podstoupil. Zakotvení práva na potrat v ústavě tento propotratový despotismus jen posílí. Jste proti potratům? Pak ústavu nerespektujete, ale porušujete! Ve jménu práva na potrat je a bude ještě více omezována svoboda slova, svoboda přesvědčení a svědomí, stejně jako náboženská svoboda. Kněze, který bude kázat o špatnosti potratů, bude přece možné obvinit z nenávisti a porušování ústavního práva! Však ono o „horké“ soudy nebude nouze…..

V ČR se umírá nejvíc na pět nemocí

 V prvním pololetí roku 2023 zemřelo v Česku 57 140 lidí, z toho 19 326 nejčastěji umíralo na 5 nemocí. Poslední aktuální čísla k příčinám úmrtí v Česku má Český statistický úřad (ČSÚ) k první polovině roku 2023. Zveřejnil je na konci ledna. 

"Téměř 7 600 osob, tj. 13,3 %, zemřelo mezi lednem až červnem roku 2023 v důsledku chronické ischemické choroby srdeční. Ta vévodí žebříčku příčin smrti dlouhodobě, pouze v první polovině roku 2021 převažoval nad všemi ostatními příčinami covid-19." V přepočtu na 100 tisíc obyvatel na ni v prvním pololetí 2023 umíralo nejvíce lidí v Pardubickém kraji – 83,6. Následuje Karlovarský kraj s 80 mrtvými a Královéhradecký se 78,5. Nejméně na ni umíralo v Jihočeském kraji, a to 39,7 ze 100.000 obyvatel.

"Druhou nejčastější příčinou smrti bylo v loňském prvním pololetí srdeční selhání (3 600 úmrtí, tj. 6,4 %), když ve stejném období roku 2022 tuto příčku obsadil covid-19, Na srdeční selhání zemřelo poměrně nejvíce lidí v Moravskoslezském kraji, a to 71 na 100 tisíc. Oproti celorepublikovému průměru (33,6) je to výrazně více. Následuje Olomoucký kraj s 53,2 a Jihomoravský s 46,7. Nejméně na srdeční selhání umírali Pražané, na 100 tisíc lidí to bylo 14,6 oběti.

Třetí nejpočetnější příčinou úmrtí jsou cévní nemoci mozku (3 300, tj. 5,7 %). Největší poměr lidí na tuto nemoc umíral v Libereckém kraji – 42,7, dále pak v Ústeckém kraji, kde to bylo 41,4 mrtvých, následuje Karlovarský kraj se 39,9 oběti. Naopak nejméně lidí vůči počtu obyvatel zemřelo na cévní nemoci mozku v Praze, a to 21,4.

Dále je diabetes mellitus (2 500, 4,4 %) Cukrovka si v poměru na počet obyvatel vyžádala nejvíce obětí na Vysočině – 35,2, dále pak ve Zlínském (33,9) a Ústeckém kraji (33,7). Poměrně nejméně lidí na cukrovku umíralo v Královéhradeckém kraji, a to 14,6.

Zhoubné novotvary průdušky, průdušnice a plíce (2 300, 4,1 %),"  Na tento typ rakoviny umíralo v poměru nejvíce lidí v Ústeckém kraji (33,1), dále v Karlovarském (30) a Libereckém kraji, kde to bylo 29,2. Naopak v přepočtu nejméně životů ukončila ve Zlínském kraji – 17,7.

Manželství je muž a žena

 

Dnes dopoledne bylo místopředsedovi ústavně-právního výboru Marku Bendovi předáno prohlášení 96 českých živnostníků, ve kterém vyjadřují jednoznačnou podporu manželství muže a ženy. Těchto 96 podepsaných prohlášení bude následně předáno premiérovi Petru Fialovi. Podepsaní živnostníci tímto reagují na dopis 66 korporací a firem, které vyzvaly premiéra k podpoře manželství osob stejného pohlaví. Čeští živnostníci poukazují na to, že nátlak nadnárodních firem na politiky je nepřípustný. Považují jejich lobbing za nefér jednání kvůli nevěrohodnosti dat uvedených při výpočtu a zejména proto, že vedení firem vytváří zdání, že mluví jménem velké skupiny lidí, což jim ve věcech morálky a svědomí nepřísluší.

Podle Miroslava Nováka, truhláře ze středních Čech, nejde o běžnou petici: „Každý ze signatářů musel dopis vytisknout, podepsat, přidat IČ a poslat zpět. Biologickou nemožnost, aby dvě osoby stejného pohlaví zplodily dítě, nám zdravý rozum brání označit za nerovnost“.

Co vás vedlo k tomu zorganizovat iniciativu, jež reaguje na dopis 66 korporací a firem, které vyzvaly premiéra k podpoře manželství osob stejného pohlaví?

Jsem přesvědčen, že nátlak nadnárodních firem na politiky je nepřípustný. Firmám nepřísluší vyjadřovat se k etickým otázkám tímto způsobem. Vedení firem vytváří zdání, že mluví jménem velké skupiny lidí. Způsob vyjádření, opírající se o finanční přínosy uzákonění „manželství pro všechny“, může být vnímán v době, kdy peníze v rozpočtu chybí, jako nátlak. Mimochodem, zběžně jsem prolistoval ekonomickou analýzu, na kterou se firmy odvolávají. Myslím, že by stálo za to, aby ji prošel nějaký solidní ekonom 

Druhý důvod pro naši iniciativu spočíval v tom, že jsem vnímal, že hlasy požadující „manželství pro všechny“ jsou velmi silné a že je správné, aby zazněl také druhý názor – hlas těch, pro které je manželství mezi mužem a ženou jednou ze základních hodnot. Máme rodiny a práci a na aktivismus mnoho času nezbývá… ale uvědomil jsem si, že k tomu, co se děje, již mlčet nemohu a je čas slušně ale jednoznačně vyjádřit náš názor.

Akci korporací a firem někteří přirovnávají k nechvalně známému dopisu pragováků z července 1968. Nešlo o vyjádření běžných zaměstnanců, ale psali ho členové závodní milice a předsedové komunistických stranických organizací. Vše ovšem bylo interpretováno jako výzva československého lidu k zásahu SSSR na obranu míru a socialismu. Spatřujete v tom určitou analogii?

Já to šéfům a jednatelům firem nezazlívám. Myslím, že i na mnohé z nich je vyvíjen obrovský tlak. Možná si ani neuvědomovali, že mluví za firmu ve věci, která jim nepřísluší. Myslím, že někteří jsou spíš „obětí“ lobbistů, kteří chodí do jejich firem.

Zvláště přes korporáty se dnes do českého prostředí prosazuje agenda, která starším ročníkům musí připomínat časy politruků, kteří v podnicích hlídají angažovanost pracovních kolektivů a provádí ideologická školení. Vracíme se do doby totality?

Jaká je atmosféra ve velkých firmách jako živnostník posoudit nedokážu. Překvapilo mne ale, že jsem se při sbírání podpisů setkal s mnoha lidmi, kteří tuto iniciativu vítali, s obsahem dopisu souhlasili, ale „raději“ nechtěli připojit svůj podpis. Je to pro mne těžko pochopitelné, měl jsem za to, že doba, kdy jsme se báli vyjádřit svůj názor, je dávno za námi. Nenazval bych to totalitou, ale vnímal jsem, že mnoho lidí se bojí, že by slušné vyjádření názoru, který je (bohužel) částí společnosti vnímán jako nemoderní, kontroverzní, nekorektní nebo netolerantní, pro ně mohlo mít nepříjemné důsledky.

Jak se v tomto prostředí mohou cítit věřící lidé, kteří jsou přímo či nepřímo nuceni hlásit se k ideologii, která odporuje jejich náboženskému přesvědčení? Nechceš se přizpůsobit? Tak nemáš v našem pracovním kolektivu co dělat.

Mluvil jsem s jedním kamarádem, který pracuje v Komerční bance, jejíž vedení podepsalo dopis, podporující „manželství pro všechny“. Napadlo mne, že by bylo fajn, kdyby zaměstnanci korporací, kteří v této věci nesdílejí názor svých zaměstnavatelů, také měli možnost formou podobné iniciativy vyjádřit svůj postoj. Pak jsem si ale uvědomil, že i když takových lidí není málo, pod podobný dopis by se podpisy asi sháněly velmi těžko…

Osobně jsem jako věřící zvyklý na to, že některé mé postoje a názory jsou jiné než názory běžné v sekulární společnosti. Mnozí zažíváme situace, kdy není úplně jednoduché jít proti proudu – někdo na pracovišti, jiný v širší rodině nebo mezi přáteli. Poctivě žít svoji víru nikdy nebylo a nebude snadné. Myslím ale, že křesťany v prvních staletích stála věrnost víře mnohem víc…

Co od své iniciativy očekáváte? Máte už nějaké ohlasy?

Mám spoustu ohlasů od bezva lidí, kteří se připojili k výzvě a do mailu připsali pár vět. A také nová přátelství. Mnoho lidí, které jsem často ani neznal, pomohlo a dalo o iniciativě vědět ve svém okolí, takže se dostala i k těm, které už bych já oslovit nedokázal. Už to je víc, než jsem čekal.

Přišly samozřejmě také nesouhlasné maily a rozhovory s lidmi, kteří na manželství mají jiný pohled. To je možná věc, kterou bych si přál a ke které bych rád alespoň trochu přispěl, protože mi v dnešní době velmi chybí, a to nejen u témat rodiny a manželství: umět přistupovat k jiným názorům s respektem, naslouchat druhé straně a zároveň dokázat jasně a racionálně formulovat své postoje. Nevést diskusi jako boj, ve kterém je třeba jakýmikoli prostředky porazit „protivníka“, nesnížit se k nálepkování a osobním útokům na oponenty. Bohužel, taková diskuse mnohdy velmi chybí.

Celé prohlášení živnostníků zde: https://dopis77.cz/wp-content/uploads/Dopis77_def.pdf

Pandemie způsobují kontakty lidí s volně žijícími zvířaty

 Před třemi lety byla většina světa potýkala se s lockdowny uprostřed hluboké nejistoty ohledně pandemie covidu-19. Vlády zřídily týmy, které sháněly zásoby obličejových roušek, kyslíku a ventilátorů. Bohaté země přitom byly úspěšnější než země s nízkými a středními příjmy. 

Anthony Fauci předpověděl, že by mohlo zemřít 100 000 Američanů, a všichni si mysleli, že je blázen. Dnes víme, že jen ve Spojených státech zemřelo na covid-19 více než milion lidí a celosvětové odhady nyní dosahují 25 milionů. Virus si našel domov i u mnoha dalších živočišných druhů, včetně psů, koček, jelenů, norků a netopýrů. Bude se dále vyvíjet a později by se mohl v nových a nepředvídatelných formách rozšířit i mezi lidi.

Většina pandemií a nespočet dalších lokálních ohnisek nových nemocí je totiž výsledkem virů, které žijí "venku" ve volně žijících zvířatech a pak se nějakým způsobem dostanou k lidem. K tomu může dojít, když se lidé dostanou do kontaktu s volně žijícími zvířaty nebo je přímo a záměrně konzumují, například prostřednictvím obchodu s exotickými domácími zvířaty nebo na trzích s masem. K neúmyslnému kontaktu dochází také tehdy, když se lidé stěhují do lesnatých oblastí, zejména v tropech, aby zde vykáceli vegetaci pro pěstování potravin nebo pro těžbu dřeva a nerostů.

Příští pandemie může začít blíže k domovu. Největší riziko mohou představovat stísněné podmínky, které drůbežářský a vepřový průmysl "zdokonalil", aby mohl co nejrychleji a nejlevněji vypěstovat maso v továrních chovech - zejména v USA. Desetitisíce vysoce stresovaných zvířat s potenciálně oslabenou imunitou žijících ve velmi těsném vzájemném kontaktu vytvářejí ideální prostředí pro šíření a vývoj nových chorob.

Příští smrtící pandemie chřipky by mohla začít tím, že se některý z těchto nešťastných tvorů nakazí novým virem, který se pak rychle rozšíří, zmutuje a najde si cestu k dělníkům na farmách.

Většina lidí předpokládá, že úkolem vlády je nás všechny před těmito nebezpečími chránit. Zdá se však, že politici se díky svým podivuhodným schopnostem zaměřit se pouze na to, co lidé chtějí slyšet, jakýmkoli řečem o pandemiích úzkostlivě vyhýbají.

Další pokus vládních představitelů, kteří se zavázali udržet pandemie na předních místech politické agendy, se uskutečnil 20. září na Valném shromáždění OSN v New Yorku. Měsíce jednání přinesly šestnáctistránkový dokument plný dobrých, ale bezzubých úmyslů, přičemž jedinou konkrétní navrhovanou následnou akcí je další setkání v roce 2026.

V Ženevě, kde sídlí Světová zdravotnická organizace, mezitím probíhají jednání, v jejichž rámci se vlády snaží vypracovat globální dohodu s potenciálně důležitými závazky a ustanoveními, které by pomohly předcházet budoucím pandemiím a připravit se na ně. Tento proces začal s velkým nadšením a energií na vrcholu pandemie, ale nyní se zvrhl v obvyklé neshody mezi bohatými a chudými zeměmi. Některé z nich odmítají uvolnit patenty na vakcíny a léky a ty druhé se odmítají zavázat k opatřením, pro něž je podle nich nejprve zapotřebí dalších finančních prostředků a zdrojů.

Velcí producenti masa, jako jsou Spojené státy, Brazílie a Čína, jsou znepokojeni ustanoveními, která by se mohla dotknout tohoto odvětví, přestože je hlavním zdrojem rizika nových onemocnění. Zdá se, že Čína by se ráda vyhnula jakýmkoli formulacím týkajícím se obchodu s volně žijícími zvířaty a trhů s nimi.

Ve městě Washingtonu se Světová banka, kde sídlí Pandemický fond, snaží získat smysluplné zdroje na pomoc vládám při řešení budoucích pandemií. Cílem fondu, který původně podporoval Bílý dům a Brusel, bylo vyplatit ročně přibližně 10 miliard dolarů. Zatím má závazky ve výši dvou miliard dolarů a v letošním roce dostane v nejlepším případě jen asi 300 milionů dolarů, přičemž prostředky budou rozděleny mezi desítky zemí. Nejméně polovina těchto prostředků pravděpodobně skončí na pokrytí administrativních nákladů a platů mezinárodních úředníků, když projdou rukama různých agentur na cestě do terénu po celém světě.

Tyto postupy však do značné míry ignorují základní příčiny pandemií, tedy lidské jednání a chování, které v první řadě zvyšuje riziko přenosu virů z volně žijících zvířat na lidi a naše hospodářská zvířata.

The Threat of Another Pandemic Haunts Our Sleep

Kolik lidí, tolik pohlaví?

 Istanbulská úmluva je dokumentem, který není pro země jako Česká republika potřebný ani přínosný. Naopak. Degraduje vztah mezi mužem a ženou na antagonistické měření sil a programově relativizuje hodnoty evropské kultury a jejich předávání dalším generacím.

 Istanbulská úmluva slouží plíživému pronikání ideologie genderu, kterou papež František opakovaně nazývá „jednou z nejnebezpečnějších ideologických kolonizací“ do společnosti.

S obavami též sledujeme snahy legalizovat vztah osob stejného pohlaví jako „manželství“ a děkujeme zákonodárcům, kteří takovou úpravu odmítají. Manželství je založeno na věrném spojení muže a ženy, které je otevřeno přijetí dětí, a jako takové se těší podpoře státu. Harmonická rodina tvořená otcem a matkou je nejlepším prostředím pro výchovu dětí.

Kde bere naše společnost odvahu upřít budoucím dětem právo na to mít a znát svou matku a otce? Nejedná se o nový druh násilí páchaného na dětech? Souzníme s papežem Františkem, že oslabování rodiny, která je založena na nerozlučném spojení muže a ženy, a její právní dekonstrukce společnosti neprospívá a překáží lidem v jejich rozvoji. Neexistuje žádný důvod, který by umožnil stanovit podobnost či analogie, a to ani vzdálené, mezi homosexuálními svazky a Božím záměrem s manželstvím a rodinou.