Centrální, základní, snad všemi křesťany sdílená modlitba začíná takto: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.“ Tohle bychom asi džinovi neřekli.
Bůh je náš Otec, toužíme po příchodu jeho království, přijímáme jeho vůli. Jak se ale pak vzápětí můžeme modlit za chléb, za odpuštění, za zbavení od zlého?
„Chléb náš vezdejší dej nám dnes, odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili naším viníkům, neuveď nás v pokušení (resp. neopouštěj nás v pokušení), ale zbav nás od zlého.“
Především tím vyznáváme svou potřebnost, svou fyzičnost, své neoddělitelné spojení s našimi bližními. Chléb, odpuštění, pomoc v pokušení, ochrana od zlého, to je světlo z budoucnosti, které potřebuje každý bez ohledu na vyznání, kulturu, původ. Potřebuje je fyzicky jako zvíře, jako tělo, jako cítící, zranitelné tělo. To jsou náznaky, příznaky toho království, které má přijít. V naplnění našich potřeb, v uzdravení našich nemocí, v odpuštění, v pomoci, ochraně se nás dotýká Pán a jeho království.
Modlíme se, aby přišlo, protože tu není. Přijímáme vůli, protože důvěřujeme a věříme, ačkoli nemůžeme té hrůze, která se děje dnes a denně kolem nás, rozumět. A přece i v té hrůze je světlo budoucnosti. Světlo, které vstoupilo do temnot, a ty je nepohltily.
Žádné komentáře:
Okomentovat