Od konce 19. století obyvatelstvo zemí českých opět ideologicky rozděluje postava Mistra Jana Husa. Tehdy české umělce zachvátilo dílo Františka Palackého, tehdy se na veřejnosti začal šířit kult husitského hrdinství spočívající v loupení a zabíjení. Poprava univerzitního Mistra Jana Husa 6. července r. 1415 byla zdramatizována v mnoha románech.
Husovu popravu jako trest pouze za jeho přesvědčení je nutno kategoricky odmítnout, protože se stala důvodem k poslušnému odporu vůči katolické církvi a všemu rakouskému. Konec devatenáctého a první polovina dvacátého století se vyznačovaly šířením nadsazených husitských dějin. Autentický světec, za jakého Husa považují všichni jeho ctitelé od pravoslavných a protestantů až po ateisty, se musel za cenu primitivních smyšlenek stát na přání národních obrozenců národním mučedníkem. Korunu protikatolickému štvaní nasadil po roce 1918 T. G. Masaryk, který, ač dříve husitskou revoluci odmítal, stal se kvůli osobnímu nezvládnutelnému populizmu jejím propagátorem a obhájcem.
Brněnský profesor Jan Sedlák však vydal už v roce 1915 vynikající podrobnou a detailní monografii o Husovi, ve které jsou uvedena fakta, která vyvrací všeobecně šířené fámy a která doposud nikdo nedokázal vyvrátit. Sedlák předkládá informace, jež jaksi „nepasují“ do obrazu Husa jako průkopníka „ekumenismu“.
Nelze Husovi upřít poctivou snahu o nápravu Církve. Nebyl ale zdaleka sám. Stačí vzpomenout známé reformní kazatele Konrada Waldhausera a Jana Milíče z Kroměříže ještě z doby Karla IV., později dominikána Jindřicha z Bitterfeldu aj., kteří se nikdy nedostali do konfliktu s katolickou pravověrností. I pražští arcibiskupové podporovali reformu, ať už se jednalo o Arnošta z Pardubic, kardinála Jana Očka z Vlašimi nebo Jana z Jenštejna. O nápravu mravů v kléru horlivě usiloval v době Husově též arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka,
Hus se uchází o podporu krále Václava IV., což mu neslouží ke cti. Václav byl opilec, cizoložník a ukrutník, jenž mj. i kvůli těmto vlastnostem přišel o císařskou korunu. K Církvi se choval nepřátelsky, chtěl ji mít plně pod kontrolou jako svůj poslušný nástroj, proto všude, kde mohl, dosazoval do vedoucích úřadů své milce. To se stalo r. 1393 osudným arcibiskupovi Janu z Jenštejna a jeho generálnímu vikáři sv. Johánkovi (Janovi) z (Ne)Pomuku: první skončil v doživotním exilu, druhý mučednickou smrtí ve Vltavě. To, že Hus ostře napadal – ať už právem, či neprávem – nemravný život části kléru, zato však mlčel k obrovskému pohoršení, jež dával svým životem a násilnými skutky král Václav, nelze nazvat jinak než pokrytectvím a účelovým jednáním.
S pomocí krále Václava získává Hus v Praze téměř neomezenou moc, vycházející z jeho pozice na univerzitě. Středověké univerzity nebyly jen institucemi pro formaci budoucí inteligence, ale zároveň i orgány se značným ideologickým a potažmo politickým vlivem.
Hus si počínal fakticky jako nejvyšší církevní představitel České země. Veřejně hlásal Viklefovy bludy z kazatelny i z univerzitní katedry (o Viklefových herezích srov. níže pasáž věnovanou Husovu pobytu v Kostnici). Zvlášť nevybíravě napadal odpustky, a to nikoliv jenom nešvar prodávání odpustkových modliteb, ale odpustky jako takové vůbec, neboť Církev prý nedostala od Krista žádné právo disponovat odpouštěním časných trestů za hříchy.
Václavův bratr, uherský král a posléze římský císař Zikmund počítal s českou korunou, a proto mu záleželo na úpravě rozvrácených poměrů v Čechách. Z toho důvodu se rozhodl pozvat Husa na kostnický koncil, který měl řešit zoufalou otázku „tří papežů“ v čele Církve a problematiku Viklefových bludů. Hus to zpočátku odmítal, přijal teprve na naléhání Václava IV.
Husovo chování v Kostnici jistě nebylo totiž takové, jak je líčeno Jiráskem a jinými romanopisci i jeho dnešními stoupenci. Husovi na koncilu dokázali z jeho spisů třicet bludných vět. Měl možnost, buď je odvolat, nebo zemřít na hranici. Dobrovolně zvolil to druhé.
Upálení na hranici už 150 let vyvolává nejvíce vášní a vzteku vůči katolické církvi, potrestání člověka smrtí pouze za názory, které hlásal a jichž se nemíní vzdát, i kdyby byly sebevíce scestné. Jestliže však důsledkem šíření těchto nauk je sociální a mravní rozvrat, vedoucí až k vraždění nevinných, bylo toto za jistých středověkých pravidel oprávněné.
Husité, kteří za 15 let vyvraždili patnáctkrát víc lidí než církev za 500 let odsoudila kacířů, žádné zákony nedodržovali. Nedá se věřit tomu, že husité táhli od města k městu a od vesnice k vesnici a vypalovali a vraždili jen kvůli tomu, aby se pomstili za upálení Jana HUsa. Mnohem pravděpodobnější je, že v zemi neschopného panovníka se různé živly nechaly zlákat výzvami k beztrestnému loupení, vypalování a zabíjení.
Pod vlivem protikatolické agitace se v epoše národního obrození postupně utvářel názor, že být dobrým Čechem a být dobrým katolíkem se navzájem vylučuje, protože katolická církev prý Čechům „upálila“ Jana Husa. Jeho postavu využili v průběhu dvacátého století liberálové, socialisté a především komunisté. Hus se stal symbolem boje za práva pracujícího lidu.
Jan Hus přes všechna svá negativa, o nichž byla řeč výše, má přece jen podstatně blíž ke katolické církvi než k jiným denominacím a už zhola nic nemá společného s novověkými volnomyšlenkáři nebo bolševiky.
Žádné komentáře:
Okomentovat