Bída z Čechů udělala Němce.

Zpět na předcházející stránku.
"My jsme Češi, ale máme německé srdce. Dvacet let jste nás okrádali. My chceme k Říši!" Taková hesla byla na Vitorazsku běžná na počátku října 1938, když nově vytyčená státní hranice rozdělila Vitorazsko na dvě části. České Velenice, Nová Ves nad Lužnicí, Krabonoš, Vyšné, Nakolice a Trpnouz patřily do Německé říše, Československu zůstal Kunšach, Rapšach, Tušť, Halámky a Německé (dnes Dvory nad Lužnicí). Vytyčování nových hranic dělali němečtí vojáci. Častečně omylem, částečně na přání místních obyvatel bylo k Německu připojeno Německé, a části Kunšachu a Halámek.

Stará rakouská celnice.

  Obyvatelé Rapšachu nebyli spokojeni s tím, že po 1. říjnu 1938 zůstali v Československu, chtěli připojit obec k Říši. Být v Německu totiž bylo lákavé. Vitorazané měli za hranicí příbuzné a známé, kteří je informovali o změnách, ke kterým po anšlusu Rakouska Německou říší došlo. Vitorazskými obcemi byly šířeny legendy o tom, že v Německu je pro všechny zdravé lidi zajištěna práce, za kterou musí zaměstnavatelé zaplatit podle její náročnosti. Je tam zajištěno bydlení, sociální zabezpečení, důchody pro všechny, není tam kriminalita a všude je dodržovaná disciplina. Kdo z nezaměstnaných odmítne nabídnuté zaměstnání nebo kdo jinak porušuje pořádek, je umístěn v koncentračním táboře.

 Na Vitorazsku si vždy v minulosti podávaly ruce bída s nouzí, ale náhle se příčinou chudoby stala československá vláda, která lidem nedokázala zajistit to, co vláda německá. Rapšachanům se sen splnil 24. listopadu 1938, kdy bylo vyslyšeno jejich volání a dodatečně byl Rapšach připojen k Německu. Obec Tušť zůstala v Československu. Českému obyvatelstvu Vitorazska byla nabídnuta práce a blahobyt, stačilo přihlásit se k německé národnosti. Hlad rozhodl, lidé se hlásili, i když německý jazyk vůbec neznali. 

Škrobárna a lihovar v Gmündu poskytovaly zaměstnání obyvatelům Vitorazska

Už vytvoření československého národa po roce 1918 signalizovalo, že 3,5 milionu německy hovořících obyvatel českých zemí nebude mít v Československu na růžích ustláno. Kdo byl vynálezcem tohoto nesmyslu, to se nikde neudává, jisté je, že to byla velká chyba. Slováci byli jen formálními spojenci Čechů proti českým Němcům, ale ve skutečnosti se Slováci stali odpůrci Prahy ještě větší než Němci.

Čeští Němci se do roku 1918 podstatnou měrou podíleli na všestranné ekonomické a kulturní vyspělosti českých zemí, drželi v rukou velký kapitál a měli široké kontakty s okolními zeměmi, takže předpokládali, že i po pádu monarchie bude na celém území Předlitavska nadále spolkový státní útvar, přičemž čeští Němci jako rozhodující ekonomická síla budou řídit dění v českých zemí. Podobné byly i původní záměry T. G. Masaryka. S tím ovšem nesouhlasil E. Beneš, který trval, za Štefánikovy podpory, na vytvoření zcela samostatného československého státu pod ochranou Francie, bez vlivu německého obyvatelstva. Masaryk se podřídil. Tím byla přerušena mnohasetletá provázanost českých zemí se zeměmi alpskými a německými a stanovena prvorepubliková vládní politika. Německé obyvatelstvo nesouhlasilo a marně se pokoušelo vzniku Československa zabránit. Prvorepublikové volby to byl nejdříve politický boj mezi Čechy a Němci, potom teprve boj mezi levicí a pravicí. A protože v parlamentu české strany přehlasovaly strany německé, není možné se divit nespokojenosti českých Němců, jejichž problémy řešeny nebyly.

Nádraží v Gmündu III. (Českých Velenicích)

Největším problémem hornatých německých okresů v ČSR byla nezaměstnanost, která byla vyšší než v okresech českých. V českém vnitrozemí firmy při přijímání zaměstnanců dávaly přednost Čechům, a tak sudetským Němcům nezbývalo než hledat práci v německých zemích, kde však nasávali takové zvrhlosti jako rasizmus a nacizmus, které přinášeli domů a jako mor šířili do nespokojených Sudet.

Problém Vitorazska byl o něco složitější než problémy jiných částí Sudet, protože ho v roce 1919 rozdělila státní hranice. Už od středověku zde docházelo k častým výměnám obyvatelstva, takže málokdo mohl s jistotou říci, jaké je národnosti. Záleželo na vlastním uvážení. Ti, kteří uváděli rakouskou národnost a na Vitorazsku nevlastnili nemovitosti, se v roce 1918 většinou odstěhovali do rakouského vnitrozemí. Místo nich přišli čeští osídlenci. Obrácená situace nastala v roce 1938,  nemajetní Češi odešli, vrátili se Rakušané. (Pokračování)