Sázka na Francii Benešovi nevyšla.

Zpět na předcházející stránku.

Mnichovská konference v září 1938 byl úder Edvardu Benešovi, ze kterého se duševně už nikdy nevzpamatoval. Byl to krach čs. politiky, politiky, na které se usilovně podílel. Mnichov v podstatě byl výsledkem potupného versaillského systému, který předtím zlikvidoval Výmarskou republiku a vynesl do kancléřského křesla Adolfa Hitlera.

Edvard a Hana Benešovi.

Během londýnské emigrace ovšem byl Beneš posedlý komplexem Mnichova. Kudy chodil, tudy vinil sudetské Němce z rozpoutání války, i když to nebyla pravda. Nevynechal jednu příležitost k neustálému a opakovanému přesvědčování politiků celého světa, neustále hledal spojence, kteří by podpořili jeho sny o poválečném vyhnání sudetských Němců z Československa. Hlavní spojence, Stalina a Molotova, získal za pobytu v Moskvě v roce 1943. V Londýně se dostal do sporu se zástupci Slovenska  (Štefan Osuský a Milan Hodža) i zástupcem sudetských Němců Wenzlem Jakschem (Beneš zřejmě považoval vyhnání za jistou věc a tak nechápal účast sudetských Němců v československé zahraniční armádě).

Versaillská konference 1919.

Vojenské podmínky Versailleské smlouvy z roku 1919 byly tvrdé a ze strany Francie byly motivovány nejenom strachem, ale také touhou po odplatě (tzv. revanšismus). Obrovský počet mrtvých a značné ekonomické škody způsobené první světovou válkou způsobily strach z budoucí německé agrese a tím tedy touhu po ještě větší odplatě, což určovalo značnou část jednání s Německem.

Německá armáda (Heer) byla omezena na 100 000 mužů. Nesměla mít brannou povinnost, žádné tanky, žádné těžké dělostřelectvo a žádný generální štáb (Großer Generalstab). Německé loďstvo (Deutsche Marine) bylo omezeno na 15 000 mužů a mohlo mít pouze šest bitevních lodí (s výtlakem méně než 10 000 tun), šest křižníků a dvanáct torpédoborců. Ponorky nebyly povoleny, stejně tak jako letectvo (Luftwaffe). Dále bylo výslovně řečeno, že vojáci (mužstvo) nesmí sloužit po dobu kratší než 12 let a důstojníci po dobu kratší než 25 let, a tedy aby pouze omezené množství mužů mohlo procházet vojenským výcvikem.

Článek 231 smlouvy (klausule o válečné vině) připisuje Německu a pouze Německu zodpovědnost za „ztráty a utrpení“ Států Dohody v průběhu války. Tento článek pak poskytl základ pro válečné reparace, jejichž celková suma byla určena komisí zastupující Státy Dohody. V lednu 1921 byly reparace vyčísleny na 269 miliard marek, což většina ekonomů považovala za přehnané. Později toho roku byla částka zredukována na 132 miliard marek, což stále většině německých vyjednavačů přišlo jako astronomická suma. Ekonomické problémy způsobené placením reparací spolu s odporem Německa je platit jsou uváděny jako jedna z příčin konce Výmarské republiky.

Spojené státy americké nikdy nepodepsaly Versailleskou smlouvu. Spojené státy americké se také nikdy nepřipojily ke Společnosti národů. Později roku 1921 podepsaly zvláštní smlouvu (tzv. Berlínskou smlouvu) s Německem, která sice potvrdila placení reparací a další ustanovení Versailleské smlouvy, ale vynechala všechny pasáže pojednávající o Společnosti národů.

Hitler při podpisu Mnichovské dohody.

Německo nebylo ani zničeno, ani usmířeno. Versailleská smlouva ochromila německou ekonomiku ve dvacátých letech (okolo roku 1920) a nechala ji zranitelnou během zničující Velké hospodářské krize ve třicátých letech. Ve výsledku to umožnilo nástup nacismu a následné převzetí moci Adolfem Hitlerem, anšlus Rakouska, Mnichovskou dohodu, smlouvu se Stalinem, přepadení Polska a druhou světovou válku. (Pokračování)