Zima letos se nějak
nechce do předpovědí meteorologů směstnat. Místo teplého a jasného počasí je už
týden obloha jako tmavá deka a rtuť teploměru stále pod nulou. Nejen
meteorologové předpovídají budoucnost. Na konci 21. století v českých krajích
prý už nebude sníh vůbec padat. To snad většině současníků vadit nebude.
Plachta, Vítová, Pešek (1937) |
Bohnický ústav kdysi
poznal i jeden můj soused, který předtím dlouhá desetiletí se svými stížnostmi
pravidelně procházel dveřmi nejedné významné pražské instituce včetně těch
nejvyšších. V tehdejším Federálním shromáždění, u jeho předsedy E. Erbana, býval
zřejmě velmi často. Soused často cestoval vlakem. Protože nikde trvale
nepracoval, neměl peníze na jízdenky. Pracovat nikde nemohl kvůli mimořádné
řečnické schopnosti. Když začal přesvědčivě mluvit o nesmyslech - měl velmi
zvučný hlas - nebyl k zastavení ani k přehlušení. Stála jen práce. Nikdo s ním
nedokázal pracovat,málokdo ho dokázal zaměstnat. K bezplatnému cestování vlakem
si pořídil velkou modrou železničářskou čepici. V tehdejších dobách průvodčí
své kolegy v uniformách nekontrolovali, protože při cestě do služby nebo ze
služby měli volné jízdenky. Jen se
pozdravili. To vystihl můj soused a cestoval vlakem na modrou brigadýrku.
Stačilo mu zasalutovat a průvodčí si ho nevšímal. Všiml si ho však revizor. Protože
soused peníze na zaplacení pokuty neměl, vysadili ho z vlaku a pokutu vymáhali
písemně. To se opakovalo zřejmě mnohokrát, protože kvůli nezaplaceným 6000
korun (tenkrát to byly velké peníze) ho Severozápadní dráha dala k soudu. Soud
po vyslechnutí projevu obžalovaného rozhodl o umístění v bohnické léčebně. Tam
zřejmě našel posluchače a mohl po čase zemřít podobně jako různé významné
osoby.
V českém zemědělství
začínají být obavy o nedostatek lidí v budoucnosti. Mladí lidé se do oboru, v
němž se veškerá pracovní doba nedá trávit v klimatizované kanceláři, jaksi
nehrnou. Rodinné zemědělství evropského typu, v němž grunty přecházejí z otců
na syny, je v českých podmínkách dávno jevem prakticky neznámým. Tady se pouze
prodávají a slučují společnosti. Na polích a ve stájích pracují námezdní
dělníci ze zahraničí. Našim lidem namáhavou práci v zimě, vedru, prachu, blátu,
hluku a nemilém pachu nikdo nedokáže řádně zaplatit. Proto o ni není zájem.
Praxe je něco jiného než nereklamní fotografie traktorů a kombajnů s monitory a
klávesnicemi. Doba, kdy i Pražané vyjížděli
za prací do vesniček střediskových, už se asi nikdy nevrátí.
V osmdesátých letech
20. století býval o práci v českém zemědělství
zájem jako snad nikdy předtím ani potom. Slušovické podnikání se stalo
vzorem. Za dobře odvedenou práci - třeba zbytečnou - byl dobrý plat. A někdy
mnohonásobně vyšší než plat městského úředníka či herce. O to, jak se tehdy
nezasloužené peníze do zemědělství dostávaly a proč se zhroutil socializmus,
měli asi stejné zásluhy ti herci jako vesničtí funkcionáři. Ať si to
připustíme, nebo ne, vše špatné přicházelo z Východu.
O hercích a dalších
umělcích se dozvídáme různě zajímavé věcí, ale zpravidla až po smrti. V době
předvánoční a vánoční máme zase možnost vidět dobré staré filmy, nejen ohrané
hloupé pohádky. Delší dobu jsem odolával filmu Jarčin profesor. Nemohl jsem si vzpomenou
o čem film je, považoval jsem ho za jednu z tehdejší série vykřičených Žákových
příhod, které se odehrávají ve středoškolských třídách a sborovnách. Nakonec
jsem podlehl a na film se podíval. A film mě nečekaně zaujal. Hlavními
postavami jsou sice Gustav Nezval jako nezaměstnaný doktor filozofie Karel Stržický a Hana
Vítová jako nepříliš pilná studentka reálky Jarča Drhanová, ale pro mne je ve filmu hlavní
postavou Jindřich Plachta jako věčný vysokoškolský student Petr. To je skutečný
herecký koncert.
Tím, že se velká část
filmu neodehrává v atelierech, přibližuje pěkně kulisu 30. let na venkově.
Nenásilné hledání ztraceného času, řekl by Karel Čáslavský. Ve filmu je možné
zahlédnou věci, které už dnes těžko
někdo uvidí, natož pohromadě. Ani v zemědělském muzeu nedokážou vytvořit
takovou atmosféru selského dvora. Po prašné silnici s bíle natřenými kamennými
patníky jede jednou kočár jindy bryčka, jindy nefalšovaný žebřinový vůz. Na
poli dozrává žito, na louce jsou kopy sena. A což teprve ve dvoře statku jsou
věci dnes už nevídané. Po dvoře pobíhají slepice, perličky, psi. Krávy je možné
vidět ve stáji i zapřažené ve voze. Nechybí ani vůz s dřevěnou lejtou, do které
se nalévá močůvka nálevkami vyrobenými z hrnců či velkých plechovek. Nechybí
ani trakař, dřevěný kotouč na hnůj, putny na vodu, proutěné košíky na brambory,
čtyřnohé stoličky používané při ručním dojení krav, plecháč na mléko, litinový
hrnec na vaření brambor. Je málo starých filmů, které tak dokonale a citlivě
přibližují starý venkov. Scéna v současném bytě téměř nemožná: Statkář vykuřuje doma doutníky, a nikdo ho kvůli tomu
nekritizuje a nevyhání ven, a potom si lehne v botách na pohovku.
Zásluhu na přiblížení
vesnického prostředí ve ffilmu Jarčin profesor má asi rodilý český Němec,
režisér filmu Čeněk Šlégl. Ano, režisérem filmu byl ten nezapomenutelný hrabě
Kocharowski z filmu Když Burián prášil, nebo gremiální rada Pěna z filmu U
pokladny stál, či korvetní kapitán z filmu Ducháček to zařídí. Bohužel v
Čechách se úspěchy neodpouštějí. Umělecké prostředí je závistivé a zlé. Po
válce bylo Čeňku Šléglovi doživotně zakázáno vstoupit na jeviště či hrát ve
filmu. Živil se jako dělník Uhelných skladů. Jen o trochu lépe dopadly i další
filmové hvězdy třicátých let. Z hlavních postav filmu Jarčin profesor přežili
poválečné řádění jen s malými odřeninami Ladislav Pešek a Jaroslav Marvan. Haně
Vítové kolaborace dokázaná sice nebyla, ale mimo filmu Pytlákova schovanka hrát
ve filmu už nemohla.
Bez ztráty kytičky po
válce mohl v herecké činnosti pokračovat Jindřich Plachta. Ale
úspěšně nepokračoval. Byl komunista, který věřil tomu, že komunizmus dokáže
odstranit bídu a zajistit lidem spravedlnost a štěstí. Něco jiného byly sliby
komunistů, něco jiného skutečnost, když se drali a v roce 1948 dostali k moci.
To co komunisté, jimž kdysi Plachta věřil, provedli, to po roce 1948 citlivého
a skromného herce a spisovatele Plachtu zničilo. Zkoušel hrát v
propagandistických budovatelských filmech, ale ztratil tvář i bývalé
obdivovatele. V roce 1951 zemřel ve věku 52 let. Že Plachta byl velký herec a
měl ve 20. a 30. letech úspěch, dosvědčuje skutečnost, že se v žádném divadle
moc dlouho neohřál. Vyhodili ho i Werich z Osvobozeného divadla i Burian ze
svého divadla. Nebylo to kvůli Plachtově politické orientaci, Werich a
Voskovec byli totiž kovanější levičáci než Plachta, a ani Burian neměl k lidu
proletářskému odpor. Stačilo, když Plachta začal v hledišti sklízet větší
potlesk než hlavní postavy. A nějaký důvod k vykopnutí se našel.
Josef
Zahradníček
Žádné komentáře:
Okomentovat