2.12.2019; 5:32 -
První prosincový den se ohlásil pěkným bílým mrazíkem, což nevadilo
fotbalistům, kteří běhají po trávnících jako uprostřed léta. Naopak spousta
zimomřivých diváků raději sledovala fotbal na obrazovkách. Fotbalisté si
prodloužili sezónu až do půlky prosince. Na počasí a fotbal dojde snad v dalším
příspěvku, tentokrát je na řadě starší filmová kultura.
Množství celovečerních
filmů natočených od vynalezení filmové kamery a promítacího přístroje jdou jen
v naší zemi do tisíců. Ve třicátých letech se ročně natáčela téměř stovka
filmů. Za války a po ní to bylo o něco slabší. Filmy a fotografie mají z historického
hlediska ohromnou cenu. Ne všechny samozřejmě. Filmy natáčené celé v atelierech,
nebo téměř celé, asi nostalgicky zaujmou
méně než filmy natáčené přímo v terénu.
Jedním ze starých
filmů, který jsem nedávno opět shlédl, a který svými exteriéry upoutal moji
pozornost, byl film "Tam na konečné" natočený oskarovými režiséry
Kadárem a Klossem v roce 1957. Film
přiblížil okrajovou část Prahy v celé její dobové jednoduchosti. Přitom život
byl tehdy stejně složitý jako v kterékoli jiné době.
Staré oprýskané domy s
pavlačemi, byty vytápěné kamny na uhlí, v krámku s velkou kupeckou váhou se
prodává mléko do konviček, lahví a sklenic, muži chodí v kloboucích a
zmačkaných pláštích, ženy v sukních, dlážděné ulice jsou téměř bez aut, ale
hrají si na nich děti a především tam jezdí staré tramvaje s průvodčími,
předsíňkami , ručně zasouvanými dveřmi a dřevěnými lavicemi poděl stěn.
Vystupovat za jízdy se nesmělo, ale bylo to u mladých lidí běžné a tolerovalo
se to. Bylo to prostředí, které se už nedá napodobit.
Hlavní hrdinka filmu
studentka Olinka (Eva Otčenášová) vezme do bytu kufry, polepené nálepkami,
výřečného lékárníka Martince (Vladimír Ráž). Nemusela to být Olinka, mohla mít
jméno třeba Ina (od Dietla) či jiné románové
jméno vhodné pro takové naivní osůbky. Nesympatický magistr se vybarvil,
když zjistil, že Olinka bude mít dítě.
Zajímavé ve filmu jsou
i tajemné úsměvy herečky Jany Dítětové (30).
Narodila se jako Kalabzová v Plzni. Jméno Kalabza mi připomnělo figuru
vrátného, který kvůli nadměrnému popíjeni střídal jednu vrátnici za druhou. Míval
pejska, kterého sebou vozil v tašce pověšené na řidítkách bicyklu. Jana
Dítětová na filmových plátnech poprvé zaujala v protektorátním filmu Prstýnek,
jako nesmělá ochutnávačka zámeckého cukroví. Na konci 50. let se z filmu
vytratila, a na hodně dlouho.
Ve filmu nechybí
opilec, jak je v Kadárových filmech téměř nezbytné. Opilce Peštu, jenž se ohání
dobrým kádrovým profilem, hraje Martin Růžek.
Děj filmu je sice
všeobecný, bez nutné autocenzury tvůrců by ho bylo možné posadit do kterékoli
doby, avšak pražské rušné i pohodové prostředí 50. let, jaké je možné spatřit
ve filmu "Tam na konečné," napodobit nelze ani při nejlepší vůli. A v
tom je velká cena tohoto filmu.
Padesátá léta byla
kulturně značně rozporuplná. Snahou režimu bylo
prostřednictvím filmu vnutit lidem komunistickou ideologii. Kino mělo v
českých zemích velkou tradici, proto se ho režim v 50. letech snažil využívat k
propagandě a zřizoval kina téměř v každé vesnici. Záplavu více či méně ubohých sovětských filmů se snažili někteří
čeští a slovenští filmaři doplňovat budovatelskými filmy podobné kvality (Pan
Novák, Anděl na horách aj.) nebo filmy
zkreslujícími historii a podněcujícími k "třídní" nenávisti. S následky budovatelské
kultury se proto lze dodnes setkat na diskusních fórech.
Je však obdivuhodné,
že v této době temna, kdy všechno, co přicházelo na veřejnost, muselo být
schváleno ideologickými komisemi a referenty různých stupňů, se dařilo natočit
i některé kvalitní filmy nepolitické (detektivky), a také dovézt výborné filmy
ze zahraničí, především z Itálie a Francie, zemí, v nichž v 50. letech byly
silné komunistické strany podporované sovětským blokem. Dováželi se hlavně
filmy s proletářskou tematikou. Mimo italských a francouzských filmů se v roce
1956 podařilo doposud téměř bezvýznamný Karlovarský filmový festival dostat mezi
hlavní světové festivaly. Ani tato velká kulturní událost se nevyhnula
politickému zneužívání, protože jednu z hlavních cen musel mít film z některé
socialistické země.
Josef Zahradníček
Žádné komentáře:
Okomentovat