Dějepis pro "Husákovy děti" a mladší: Tábor míru a socializmu (1)
Československo mělo
jednu celoplošnou rozhlasovou stanici, která vysílala česky a slovensky na
několika vlnách, včetně dlouhých vln. V padesátých letech se nazývala "Praha II". Později "Československo", za normalizace "Hvězda" (dnes "Radiožurnál"). Hlavní českou stanicí byla
stanice "Praha I", později jen "Praha". V krajských městech byla
menší studia, která vysílala jen několik hodin denně, jinak na jejich vlně byla
Praha.
Mimo příjmu těchto
čs. stanic byla ve městech možnost používat "Rozhlas
po drátě". Radiový signál byl dráty rozveden do bytů, podniků,
úřadů, obchodů, hotelů, hostinců apod. Stačilo jen připojit reproduktor.
Rozhlas po drátě vysílal v podstatě program, jaký měli posluchači běžných
přijímačů možnost slyšet na vlně krajských studií. Výhodou pro posluchače bylo,
že tento signál nebyl rušen atmosférickými vlivy, nevýhodou, že musel
poslouchat vše, že nemohl přeladit na jinou stanici. Toto také vyhovovalo
režimu, který byl rád, že lidé se dozvědí jen ty správné informace, že neladí
zahraniční stanice. Bylo to pro posluchače výhodné také finančně, protože běžné
radiopřijímače byly drahé - v ceně jednoho měsíčního platu.
Všechny rozhlasové
stanice řídil podnik "Ceskoslovenský
rozhlas", který sídlil v Praze ve Vinohradské ulici. Rovněž
televizní studia byla pod centrálním řízení "Československé
televize." Hlavní televizní studio bylo v Praze. V Brně. Ostravě,
Bratislavě a Košicích byla menší studia.
Sledování televize se po celé zemi začalo
rozšiřovat až v šedesátých letech. Cena televizoru se tehdy pohybovala okolo
4.000 korun. Vysílání bylo až do 70. let černobílé. Nejdříve vysílal jeden
program, a to ještě jen ve večerních hodinách. Během dne zářil na obrazovkách
jakýsi kulatý terč nazývaný monoskop.
Snad to mělo sloužit technikům a opravářům při vylaďování obrazu. Druhý program
bylo možné v některých krajích sledovat až osmdesátých letech. Byl prezentován
jako program vzdělávací. Mimo toho v některých krajích byl jakýsi III. program,
což bylo vysílání sovětské televize. V pohraničních krajích bylo možné sledovat
programy televizí sousedních států.
Výpočetní technika existovala i v
socialistickém Československu, ale v důsledku omezeného zahraničního obchodu a
nedostatku komponentů se vývoj ubíral jiným směrem. Na Západě už začátkem 80.
let bylo možné pořídit si osobní počítač, u nás pořád byla snaha budovat velká státní výpočetní střediska.
Podniky data zaznamenávaly nejdříve na děrné štítky, které předávaly do
výpočetní stanice v krajském nebo okresním městě. Tam byly údaje spočítané,
seřazené a vytištěné na papír. Ten se vrátil podnikům. Veřejnost nevěděla, o co se jedná, tak jí
byly zprávy o počítačích k smíchu. Jeden takový počítač se dostal i do názvu
filmové komedie "Jáchyme,
hoď ho do stroje." Výroba osobních počítačů se v polovině 80.
letech rozběhla i v Československu (např. ve Slušovicích), jejich cena byla
závratně vysoká (jako cena nového osobního vozu).
Žádné komentáře:
Okomentovat