Dějepis pro "Husákovy děti" a mladší: Tábor míru a socializmu (1)
Není možné historii, tedy i období 1948 až 1989, popsat, nafilmovat tak jak skutečné bylo. To nikdo nedokáže, a kdyby to dokázal, ti, co to na vlastní kůži nepoznali, stejně neuvěří. Popsat tato léta jako by byla všechna a všude stejná, už vůbec nelze, i když třeba ceny zboží byly jednotné. Člověk věděl, že za stejný výrobek nebo službu zaplatí stejnou cenu v Praze, Aši nebo Michalovcích. Od toho byl Federální cenový úřad, který ceny stanovoval. Výrobci je rovnou tiskli na zboží.
Problémy
byly s distribucí zboží od výrobce k velkoobchodu a od velkoobchodu do
prodejny. Snaha co nejvíc šetřit měla úplně opačný efekt. Ve skladu naložili na
nákladní auto jeden druh ze zboží, které si prodejna objednala na jeden týden.
Aby prodejnu nemuseli zásobovat každý
týden, odvezli tam množství zboží na pět nebo deset týdnů. Ostatní se na korbu
už nevešlo. Prodejna musela dodávku převzít.
Občan,
mohl vlastnit půdu, ale mohl užívat maximálně 0,10 ha půdy. Ostatní měl v
bezplatném užívání stát, který ji bezplatně pronajímal organizacím státním i
družstevním. Když se stavěla nějaká veřejná stavba, dostal vlastník k podpisu
tiskopis, že souhlasí, pak mu bylo vyplaceno 0,20 korun za 1 m2. Když
nesouhlasil došlo k vyvlastnění. Pokud něco stavěl socialistický podnik,
například JZD, nikoho se neptal a stavěl. Povolení ke stavbě se vyřizovalo
dodatečně, ale většinou ne, proto se nyní restituenti často diví, co že to na
jejich pozemku stojí.
Víceméně cestou násilnou v úředním a pracovním
styku vžilo se podle sovětského vzoru staré oslovení sociálních demokratů a
komunistů "soudruhu", "soudružko". To bylo povinně
vyžadováno ve školách, včetně mateřských, a v armádě. Toto oslovení bylo,
hlavně ve školách, vypuštěním slabiky -dru- zkomoleno. Místo "soudruhu
učiteli", "soudružko učitelko" říkaly děti "sou-hu",
"sou-žko", přičemž slovo učiteli, učitelko úplně vymizelo.
Většina dětí byla
dobrovolně organizovaná v "Pionýru". Pionýři nosili na krku červené
šátky a při pozdravu salutovali pravou rukou. Nejdříve k šátkům nosili bílé
košile, později košile světlomodré. Pionýr byl částí mládežnické organizace,
který se do roku 1968 nazývala Československý svaz mládeže a členství v ní bylo
vyžadováno u studentů a učňů. Členové ČSM nosili při oslavách tmavomodré
košile. V roce 1968 se ČSM rozpadl. Místo něho vzniklo 18 dětských a
mládežnických organizací (např. Junák nebo Juvena). V roce 1970 byly všechny
tyto organizace zakázány a založen jednotný Svaz socialistické mládeže. Jeho
členové - děti i mládežníci - nosili světlomodré košile a tmavošedí kalhoty a
sukně. SSM už byl více výběrovou organizací, jeho členy byly hlavně děti
komunistů. Svaz mládeže měl základní organizace ve všech školách, v závodech,
městech a vesnicích. Měl okresní, krajské a ústřední výbory a početné aparáty
placených funkcionářů a zaměstnanců. Ti byli podřízeni okresním, krajským a
Ústředním výborům KSČ. Předseda ÚV SSM byl automaticky členem ÚV KSČ (posledním
byl Vasil Mohorita).
 |
| Rudolf Slánský mez svazáky |
Jinou masovou
organizací napojenou na komunistickou stranou byl Československý svaz žen, jenž
byl založen v roce 1950. První předsedkyni se stal Anežka Hodinová-Spurná. Mezi
zakladatelky patřila Milada Horáková, která byla za dva roky vyloučena a
popravena. ČSŽ byl v 50. letech rozšiřován za pomoci komunistických organizací
a národních výboru, které měly povinnost zakládat tzv. Výbory žen, v nichž byly
hlavně manželky komunistů. Tyto výbory byly přeměňovány na základní organizace
ČSŽ. Za normalizace se předsedkyní ČSŽ stala Gusta Fučíková, která byla v jeho
čele až do smrti v roce 1974. Byla zároveň předsedkyní Mezinárodní federace
žen. Tiskovým orgánem ČSŽ byl týdeník "Vlasta", který měl výbornou
úroveň a byl mezi ženami všech vrstev velmi oblíben. Jeho náklad obsahoval
850.000 výtisků. Poslední předsedkyní ČSŽ byla opět nepříliš oblíbená
komunistka Marie Kabrhelová.
Žádné komentáře:
Okomentovat