Oslava 500 let od zvolení Habsburků do čela českého státu.

V Praze se chystá připomínka rovných 500 let od chvíle, kdy vládu nad českým královstvím převzali na další čtyři století Habsburkové. Jak avizují pořadatelé, akce proběhne za účasti „současné hlavy dynastie a vnuka posledního českého krále, Jeho císařské a královské Výsosti Karla Habsbursko-Lotrinského, arcivévody rakouského“.

Hlavní částí programu je slavnostní mše v chrámu sv. Víta na Pražském hradě „u příležitosti 500. výročí volby Ferdinanda I. a nástupu habsburské dynastie na trůn českých králů“. Celebrovat ji ve čtvrtek 22. října bude arcibiskup pražský Stanislav Přibyl.

Ferdinand I. Habsburský byl českým králem zvolen českým zemským sněmem v Praze v neděli 23. října 1526. Byl manželem Anny Jagellonské, sestry českého krále Ludvíka Jagellonského, který padl 29. 8. 1526 v bitvě u Moháče.

 

Privatizace zmařilo mnoho nadějí v zemědělství

 Na konci 80. let minulého století uvedly Velkovýkrmny do provozu v obci Břilice, mezi Českými Budějovicemi a Jindřichovým Hradcem, stáj pro 900 krav. V katastru obce už stála od roku 1949 výkrmna pro více než 20 000 prasat. Nový kravín lákal exkurse z domova, a po listopadu 1989 i ze zahraničí. 

Přijížděli také hojně sedláci z nedalekého Rakouska. Obdivovali moderní technické zařízení stájí, dojírny, hnojiště, a rovněž zázemí pro zaměstnance. Šatny, koupelny, jídelny a podobně. Obdiv končil vždy poté, co průvodce Velkovýkrmny se pochlubil, že mimo chovu zvířat od roku 1960 obhospodařují 20 000 hektarů zemědělské půdy, jejíž drobní majitelé žijí v mnoha okolních obcí. Na otázku, kolik Velkovýkrmny za 30 let zaplatily pachtovného, se Rakušané dozvěděli, že pacht z půdy se v Československu neplatí. Obdiv Rakušanů skončil, neboť u nich pacht z půdy dělal největší náklady na výrobu. 

Známost ředitele Velkovýkrmny s ministrem zemědělství Kubátem mu zřejmě otevřela dveře televizních studií, kde mohl představit nový kravín a své plány a diskutovat o privatizaci zemědělství. Televizní besedy o postsocialistickém podnikání zřejmě zaujaly i prezidenta Havla, který se rozhodl kravín v Břilicích navštívit. Žádná sláva z toho nebyla. Zaměstnankyně kravína prezidentovi na plná ústa řekli, co si myslí o privatizaci zemědělství, o možné ztrátě zaměstnání a o inteligenci politických špiček. 

Všechna sláva-polní tráva. Celé české zemědělství bylo zprivatizováno, zprivatizovaná Velkovýkrmna v Břilicích živořila ještě jedno desetiletí, dnes se v kravíně pro 900 krav mléko nevyrábí, je v něm pouze desetina krav z předpokládaného počtu, a ta se pase venku, aby byla prodána na maso. Velkovýkrmna prasat také je bez prasat, některé pavilony zmizely, jiné obsadili drobní nezemědělští podnikatelé. 20 000 ha zemědělské půdy je obděláváno menšími společnostmi a soukromníky, více než orné půdy je luk a pastvin

Ambiciózní ředitel Velkovýkrmny na počátku 90. let vzal vedlejší melouch skladníka státních zásob obilí. Mnoho tun obilí údajně  "sežral brouk", takže ředitel často stál před soudem, ale vězeňské cele nakonec neunikl. Zámek a jiný zprivatizovaný majetek mu zůstaly, takže dnes může vesele podnikat i užívat světa.  

Pláč nad nedostatkem vody v českých zemích

 Pátek 7:50. Moderátor  na Radiožurnálu mluví o letním suchu, ředitel Povodí Vltavy ho opravuje, že sucho stále trvá. Prý už od roku 2025. Prý jde o důsledek klimatické změny. Sucho v roce 1947, říká pan ředitel, trvalo rok, tohle, které zažíváme, je delší. A není jasné, kdy skončí. Nemusí se už dalších 50 let objevit, ale může.

Ze Slapské přehrady vytéká méně vody než dříve, protože nadlepšování Vltavy se zmenšilo, aby se vody ušetřilo. Moderátor chtěl vědět, jak dlouho to tak může vydržet. Pan ředitel řekl, že měsíce. Pokud dojdou Slapy, bude se zase vypouštět Orlík. Záležet bude na srážkách, prý každá kapka je dobrá. Vody do přehrad přitéká méně, než z nich vytéká. Situace je vážná, nikoli kritická. Když budou srážky, můžeme zřejmě vydržet déle. Řeky jsou podle pana ředitele, pokud nejsou nadlepšovány přehradami, na svém minimu.

Při sledování lijáků ve středu USA (Illinois, Iowa, Nebraska. Missouri) především pohled na nepříjemně zvýšenou a rozbouřenou Mississippi napadá myšlenka; Nemohla by do ČR opět přijít pomoc z USA?

Svatý Václav, patron Země české

 Je to strašně daleko, o prožitcích lidí v Čechách 10. století nemáme  žádné doklady. Nebylo by nic divného, kdyby události prvního tisíciletí na českém území byly napodobeniny událostí, jež se staly v různě vzdálených končinách Evropy, Asie a Afriky. Lidé vždy potřebovali nepřítele, a také mučedníky a Mesiáše. 

Každá země a každá doba legendy zneužívá pro své účely. To byla na počátku 19. století dobrá voda na mlýny národních obrozenců. Kosmas, Hájek, Rukopisy. Palacký pak hledal  a hledal doklady, napsal toho mnoho, tolik až mu to vyneslo titul Otec českého národa, avšak vše co se týká událostí 10. století pochází z vyprávění starých několik set let, či z dokumentů zahraničních a nepříliš důvěryhodných. V zahraničí se například uvádělo, že Praha v 10. století byla evropským centrem obchodu s otroky. A lidská paměť? Ani dnes se lidé nedokážou shodnout na průběhu událostí před 10 lety. 

Nezbývá než věřil tomu, co se líbí většině. Může být vůbec něco univerzálního, naddobového, navíc evangelního? Nemáme ani důvod pohrdat legendami o světcích a životě svatých. To živé není ani lebka ani jiný ostatek. To živé je říše emocí, která nás všechny spojuje napříč věky a ve které můžeme vidět působení Ducha svatého. Ale proč zrovna Václav, proč ten či onen světec? Protože ten život je reálný, jen když je konkrétní. Protože nemůžeme chápat sebe ani své bližní bez kontextu jejich emocionálního života. Protože Duch svatý je reálný a konkrétní.

Co se zdá také zásadní, je to, že takto se vyhneme idealizaci, typicky účelové, politické, minulosti, aby nám zatemnila reálnou, konkrétní přítomnost. Naopak se můžeme v dějinách emocí zahlédnout ve své vlastní naléhavosti, v tom, že sami nežijeme v idyle, ale v reálných dějinách plných emocí, v obrovském emocionálním moři, v němž je s námi – zcela konkrétní – Duch svatý. 

Sobectví vrahů nenarozených dětí, nebo konzervativní právo na život?

 Nové složení Rady vlády pro lidská práva, resp. její tři nová jména, budí nelibost LGBTQ komunity, některých politiků a médií. Vláda nové členy poradního orgánu ve věci lidských práv schválila 21. září.

Prvním „terčem“ kritiků je křesťanský advokát Jakub Kříž. Obě zmíněná média poukazují na to, že spolupracuje s organizacemi Aliance pro rodinu, Hnutí pro život nebo Opus Dei, přičemž Blesk je označuje jako „ultrakonzervativní“ a HN tímto pojmem poukazuje na Alianci pro rodinu. Hnutí pro život odmítá potraty, Opus Dei je mezinárodní katolická organizace a Aliance pro rodinu se zasazuje o model tradiční rodiny a vystupuje proti manželství stejnopohlavních párů a možnosti adopce těmito páry.

„Nevím, co je to ultrakonzervatismus. Zajímala by mě definice tohoto pojmu. Protože zatím z toho mám dojem, že to je jen nálepka, která má dehonestovat názorové oponenty,“ sdělila pro Epoch Times Jana Jochová, předsedkyně Aliance pro rodinu.

Internetový magazín pro LGBTQ+ komunitu Qult popisuje Kříže ve svém včerejším postu na Instagramu jako „odpůrce potratů a tranzic“, tedy změn pohlaví. „Tohle jim nesmí projít,“ píše dále a vyzývá ke sdílení postu.

Vláda jmenování Kříže zdůvodnila tím, že „se dlouhodobě věnuje rodinnému právu a ochraně života“, napsal Blesk.

Sám Kříž pro Epoch Times uvedl, že mu nevadí kritika pro jeho názory, které nemusí být většinové, ale odmítl „kádrování advokáta podle toho, jaké má klienty“. „Vadí mi manipulace naznačující, že jsem v Radě málem zástupce Aliance pro rodinu nebo Hnutí pro život. A ještě více mě štve negativní prezentace založená na mé víře,“ řekl.

Pro členství v Radě se cítí Kříž dostatečně kvalifikovaný. „Lidským právům se věnuji dlouhá léta. Mnoho let také zastupuji klienty v řízeních před Ústavním soudem,“ poznamenal a dodal: „Věřím, že naše země je dost silná na to, aby v Radě vlády pro lidská práva snesla milovníka svobody a konzervativce klasického střihu“.

Svatováclavské slavnosti zrozené zásluhou Sametu

 Před spásným Sametem Český národ statečných partyzánů volil bezmyšlenkovitě komunisty, protože neměl odvahu nevolit. Aby nebylo pochyb o míře statečné, volil příkladně a stoprocentně… a republice muselo být dobře. Po spásném Sametu zrodil se náhle národ antikomunistů a mohl volit svobodně a bezmyšlenkovitě, leč výsledek byl a je prakticky tentýž jako dříve.

Specifický český komunismus se tak zásluhou voleb ladně přelil do českého predátorského kapitalismu. Ústřední výbor strany zprvu nahradil Klausův sbor veksláků, estébáků a komunistických tunelářů, posléze pak otěže převzal Ústřední výbor české oligarchie. Změn si národ reků, antikomunistů a partyzánů příliš nevšímal, protože v myslích občanů poslední bitva proti levici i pravici vzplála. Peníze až na prvním místě hlásal Klaus. Volby jsme tedy dostali darem shůry, demokracii také, banky a trh převzal národ komunistických ekonomů neboli studovaných zlodějů. Lid má důvod k jásotu, když během veselých potyček v kleci politici vymýšlejí pravidla zápasu. Vždyť lid si je zvolil.

Volí se sever, jih, východ, západ, případně střed, jdeme cestou necestou 37 let dopředu. Do většinové chudoby, do pravicové diktatury, do zřízení hnědého nikoli občanského. Vesele, s úsměvem a mávátky. Přestože volíme pravidelně a rádi ve prospěch jakýchkoli politiků, námi zvolení zástupci pracují hlavně pro sebe a za sebe. Neochvějně, pilně, s nasazením sahají do kapes občanů, přesto na stát se nedostává a dluh roste.

Změna a zlepšení není na pořadu dne, neboť, i když volíme na sever, jih, západ, východ, případně střed, koruny se ztrácejí záhadně, a ve velkém.

Ústřední výbor zvolených a vyvolených rozhoduje prostřednictvím námi zvolených zástupců ve svobodných a tajných a všeobecných a rovných a přímých volbách o veškerém dění ve státě. O nás bez nás. O životě a smrti. O chudobě a bohatství. O nemoci a zdraví. O vzdělání, bydlení, dětech. O budoucnosti. Jeho moc je nedozírná, nesmírná a stejně zlá, jak byla kdysi v době před Sametem. Neplatí pro něj morálka, ani zákony, natož Ústava. 

Vládne tady tedy demokracie, demokratická vláda složená z koalice i opozice. Česká demokracie neznamená vládu většiny občanů, kteří si český stát platí, česká demokracie znamená vládu predátorské mafie, která státu bere, žere a mlaská. Vládu nad laciným odpadem, za něž české občany dlouhodobě považuje.

Snad státu a jeho občanům pomůže ze řetězu utržená AI, snad klimatická krize, snad ekonomická katastrofa velkého ražení, poněvadž Český národ komunistů a antikomunistů ani za oprávněného užití vidlí a cepů se sotva kdy na blaho pro všechny zmůže. "Raději bude s blbci výti, i když hlad, nemoci a vši bude míti." 

El Niňo se chystá zabít víc než 450,000 lidí

 Nová zpráva předpovídá vysoké ztráty na životech od Nigérie až po USA – a to navíc k již stávajícím dopadům klimatické krize. Podle odhadů klimatologů by v příštích šesti měsících mělo v důsledku zvýšených teplot způsobených super El Niñem zemřít více než 450 000 lidí. Tento počet obětí se přidá k předčasným úmrtím způsobeným teplotami, které již vzrostly v důsledku klimatické krize. Dopad se projeví po celém světě, od Indonésie po Indii a od Nigérie po USA. Očekává se mnoho dalších úmrtí v důsledku sucha, lesních požárů a povodní, které El Niño přináší.

Úmrtí v důsledku veder byla odhadnuta na regionální úrovni a vědci uvedli, že tyto prognózy proto identifikovaly oblasti, kde by bylo možné zavést opatření na ochranu lidí a zachránit tak životy. Mezi taková opatření by mohly patřit lepší předpovědi veder, chladicí centra, kde mohou lidé najít úkryt, posílení personálu ve zdravotnických zařízeních v nejteplejších obdobích a ochrana pracovníků pracujících venku.

Jev El Niño, který v současné době otepluje planetu, v pondělí překonal nejvyšší teplotu, jaká kdy byla u tohoto jevu zaznamenána, a to několik měsíců před jeho očekávaným vrcholem. Horko je natolik intenzivnější než při předchozích událostech, že ho vědci označili za „ohromující“ a „na úrovni Godzilly“. Jevy El Niño jsou přirozené klimatické jevy, ale mohou být zhoršeny globálním oteplováním.

„Odhad 451 000 lidí je tak velké číslo, že to může být až paralyzující, ale skládá se z rodičů a dětí, prarodičů a sousedů, lidí, kteří chodí do práce, starají se o rodiny a žijí své životy,“ řekl prof. Michael Greenstone, spoluzakladatel Climate Impact Lab a pracovník Chicagské univerzity, který je spoluautorem této zprávy.

Důležitou součástí poválečného hospodářského zázraku BRD byla morálka

 Poválečný Adenaurův západoněmecký hospodářský zázrak byl postaven na síle předválečné říšské ekonomiky doplněné a urychlené válečnými technologiemi, ale především na principu sociálně-tržního hospodářství prosazeného křesťansko-demokratickou stranou.

V  současnosti lze na internetu shlédnout bezpočet videí o II. světové válce, o německé armádě a o rozbitém Německu. Umělá inteligence dovede vyhrabat a upravit kdejaký filmový šot, spojit je a opakovat tak dlouho, až je z nich dlouhý film, který IA ještě trapně až hloupě okomentuje. Na filmových záběrech možno vidět neskutečně rozbitá německá města, především Berlín. Co nerozbily anglo-americké bombardéry, to dokonalo sovětské dělostřelectvo.

 Skoro nikdo tehdy, na počátku května 1945, nevěřil, že z Berlína někdy bude zase fungující velkoměsto. Do úklidu sutin se tehdy daly především obětavé německé ženy, mladé i starší. Muži nebyli, počty zabitých, raněných a zajatých šly do milionů. Jistou výhodou bylo, že pokračovalo  zaběhlé nacistické válečné zásobování, stačilo přídělový systém jen mírně upravit, podle intenzity zapojení do poválečného úklidu. Výhodou při obnově německého hospodářství byl příchod vyhnanců (4-5 mil. lidí) z českých zemí a ze Slezska. Tito lidé byli vděčni i za minimální mzdy, takže tradiční německé firmy se dostávaly rychle nad předválečnou ekonomickou úroveň. Spojení západních okupačních zón do jednoho státu a přijetí Marshallova plánu byly ekonomicky velmi šťastné kroky.  

Lidé v Západním Německu už brzy po válce cítili hospodářský vzestup, protože měli srovnání se situací od roku 1918 do roku 1945. Nicméně skutečný blahobyt pro pracující přichází až s růstem mezd, Němci si poprvé po mnoha letech kupují nábytek, oblečení atd. a ekonomika roste o to více díky vnitřní poptávce. CDU sice poměrně dlouho odmítala zvýšit životní úroveň lidem nepracujícím včetně důchodců. Nicméně pod hrozbou růstu sociální demokracie mění názor a pouští se do velké sociální reformy, která plně – pod vládou pravice – začleňuje NSR do západního modelu sociálního státu s téměř třetinou HDP ve veřejných výdajích.

Do očí bijící byl rozdíl mezi architekturou západního vs. východního Berlína. Na západě modernismus, na východě stalinský model. Ve východním Berlíně vznikalo „luxusní“ bydlení pro dělníky. Ironicky tito dělníci pak v roce 1953 povstali proti režimu. Pokud jde o NSR, blahobyt byl pro obyvatelstvo po tak dlouhé době – od roku 1918 – úžasným překvapením a výrazně změnil jejich postoj k demokracii, která byla dosud spojována s protiválečnými a ekonomickými problémy. 

Důležitou roli sehrála integrace do západní Evropy: odbory a jejich integrace do vedení firem (zákonem prosazený Adenauerem) a návrat k tradiční rodině. Žena opět neměla rovnoprávné postavení, až ústavní soud zasáhl a zrovnoprávnil postavení žen aspoň vůči dětem. Živiteli rodin měli být jen muži, pro které mělo být nedůstojné, aby ženy chodily do práce. Ukázalo se však, že vrátit se k ideálu tradiční rodiny už nejde. Vyhnat ženy z práce už nešlo. Ženy směly tedy pracovat na částečné úvazky.

Stejně tak muži už nebyli ti, kdo bojují, ale jejich role se přeměňovala v rodinnou a civilní. Nacionalismus se přešel do roviny sportu. Obrovskou senzaci vyvolalo vítězství NSR ve světovém šampionátu ve fotbale v roce 1954. Společenská stabilita do poloviny 50. let v souvislosti s pojetím rodiny není v NSR dodnes dostatečně prozkoumána. Pro obhájce dnešních názorů a způsobů života to zřejmě není žádoucí.

Když se psalo TGM, zatajovala se bída

 Dnes uplynulo 89 let od úmrtí TGM, prvního prezidenta Československé republiky. sociálního demokrata, filozofa, sokola a husitu. Byl to ten Masaryk, který se nechal titulovat jako Prezident-Osvoboditel a svou popularitu a nedotknutelnost v mediích, a všude na veřejnosti, si vymohl zákonem na ochranu republiky a jiným vydíráním veřejnosti. 

Ještě dnes žijí lidé, mezi nimi i vzdělanci, kteří zatajují Masarykovy marxistické touhy a podlou činnost špiona během Velké války a ohánějí se jeho jménem jako zaklínadlem demokracie. Našlo by se mnoho Masarykových zákeřností i z dob, kdy si užíval prezidentského křesla na Hradě, vrcholem byla pomsta pravicovým odpůrcům, když navrhl a prosadil bezcitného kariéristu Beneše svým nástupcem.

Cestování vlakem dříve a dnes

 V poslední době je pravidlem internetových diskusí uvádět zkresleně předlistopadovou minulost jako špatnou dobu a ty, kteří v ní žili a neměli mobilní telefony jako středověké negramoty. Tito diskutéři většinou sotva pamatují osmdesátá léta minulého století, která se od dnešní doby příliš nelišila. Život v Československu se zlomil okolo roku 1975, kdy končila éra ideologií a začínala doba materialistická vyžadující změnu dopravy. Městské obyvatelstvo dostalo možnost pořizovat si letní sídla na venkově, proto na silnicích přibývala auta, koleje obsazovaly diesely a opouštěly parní lokomotivy.

Ilustrační foto

V dobách, kdy jsem denně odjížděl vlakem z venkovského nádraží, tak jsem na nádražním ruchu neviděl nic zvláštního. Těžko někoho před 60-70 lety napadlo, že obyčejné cestování vlakem se změní k nepoznání. Čas udělal z cestování vlakem nezáživnou nutnost. Nevadilo tenkrát ani počasí, čekalo se většinou venku, kde se daly nejlépe pokuřovat cigarety. Cigareta za studeného rána byl požitek k nezaplacení. Když byla velká zima, byla k dispozici vyhřátá čekárna s nabídkou různě ohmataných časopisů. Čekárna v dopravě byla zcela něčím jiným než jsou studené přístřešky v současnosti, kdy dopravci nejsou schopni zaplatit někoho, kdo by po cestujících uklízel odpadky a WC. Čekání bývalo nedílnou součástí cestování. Bývalo samozřejmostí čekat na vlak 2-3 hodiny, proto také bývaly poblíž stanic hostince, kde se dalo najíst a koupit na cestu občerstvení a cigarety. Pamatuji, že v 6 hodin ráno už hostince byly otevřené.

Z dnešního pohledu, vzhled tehdejší nádraží by byl nepochopitelný. Před čekárnou, v čekárně i na nástupišti stávali a seděli na lavičkách podél nástupiště lidé, a s blížícím příjezdem vlaku přibývali. Nastupovalo v naší stanice do ranních vlaků více než 150 lidí, kteří cestovali převážně do zaměstnání ve městech a do škol. Odpoledne se ve stejném počtu vraceli. Podobné to bylo na dalších stanicích, takže parní lokomotiva či později diesel se s dlouhými vlaky hodně zadýchávaly. Když dnes u nás ve stanici nastupuje do RegioPanteru 10 lidí, tak je to hodně nad průměrem. 

K vlaku se muselo chodit s  několikaminutovým předstihem, kdo neměl předplacenou dělnickou nebo žákovskou jízdenku, musel vystát frontu u klasického zamřížovaného okénka známého také ze Svitákova filmu Přednosta stanice.

Nakouknout okénkem do kanceláře bývalo možné jen při vydávání jízdenek před odjezdem vlaku, jinak bylo zakryté neprůhlednou oponou. Jízdenky vydával výpravčí, jenž pro správnou kartičku sáhl do přihrádky v regálu, vložil ji do pákové datumky a za doprovodu charakteristického klepnutí vyrazil na jízdence datum a pak inkasoval jízdné. Mimo červených čepic - každý ze střídajících výpravčích měl na skříni svou - byl v kanceláři jako dekorace nepřehlédnutelný mosazný telegrafní přístroj s papírovou páskou mezi kotouči. Telegraf už se nepoužíval, zato telefon vyzváněl často, takže výpravčí museli přerušovat výdej jízdenek. Přes otevřené dveře na protější straně kanceláře bylo vidět jiného železničáře, jak občas zvedá a spouští dlouhé páky, jimiž byla ovládána ramena semaforů.

Semafory, výhybky i závory byly ovládány ručně, mechanicky. Spojeny s pákami klikami byly řetězy pod kolejemi a dráty na kladkách podél tratě. Před budovou byly stojany s klikami a převodovkami, které ulehčovaly námahu při ovládání závor. S klikou ovšem nemohl točit kdokoli, zařízení bylo zamknuté, klíče byly uložené kdesi uvnitř budovy, kam byl vstup zakázán.

Nádraží bývalo vzorně uklizené, i v zimě býval ráno ve čtyři hodiny sníh odklizen, v létě na oknech bývaly květiny a podél cest a nástupiště záhony růží. K nádraží patřily i pořád zaplněné kolostavy a ohrada pro parkování motocyklů. Nejvíc cestujících k vlaku dovážely autobusy, jejichž jízdní řády byly nastaveny tak, aby autobusy navazovaly na vlakový jízdní řád.

 Pohled na tehdejší cestující lid by současníkům připomínal sledování černobílého filmu. V oblečení převládala tmavošedá barva. Podle oblečení se dalo rozeznat pracovní a společenské postavení cestujících. Úředníci, učitelé, různí vedoucí a příslušníci inteligence bývali oblečeni do nažehlených tmavých obleků s kravatou a na hlavách nosili klobouky. Klobouky také nosili téměř všichni starší muži nad padesát let, ženy mívaly na hlavách také různé kloboučky nebo šátky. Bez pokrývky hlavy chodili jen studenti, některé studentky nosily kalhoty. Vidět starší ženu v kalhotách bylo prakticky nemožné, nosily se jen sukně pod kolena, spíš delší. Starší muži mívali kabáty tmavošedé až černé, mladší se shlédli v poválečné tmavé polovojenské nazelenalé módě. V zimě nosili hubertusy nebo montgomeráky (válečná uniforma britského generála), v létě baloňáky, oblíbená byla tvídová saka. Nemalé procento cestujících bylo oblečeno v uniformách. Uniformy bývaly nejen oblečením pracovním, lidé se do nich oblékali už doma, cestovali v nich a trávili v nich celý den. Tmavomodré uniformy a čepice-brigadýrky nosili železničáři, kteří podle sovětského vzoru v 50. letech mívali na ramenou tvrdé výložky a jakési polovojenské hodnosti. Někteří si na uniformě a hodnostech hodně zakládali. Modré uniformy a čepice mívali tehdejší policisté, kteří stejně jako ostatní lidé jezdili do služby vlakem. Barvu khaki mívaly uniformy vojáků, důstojníků i záklaďáků. Zelené uniformy nosili i lesníci (s brigadýrkou) a nimrodi (s kloboukem). Lidé se za uniformy nestyděli, naopak byli na ně pyšní a dávali okolí najevo, že jsou určitá důležitá složka společnosti.

Ilustrační foto

 Příjezd a odjez vlaku ze stanice býval zaběhlý rituál, v dobách parních lokomotiv a dlouhých vlaků rituál naprosto všední: Před kanceláří výpravčího zvoní zvonek, houf posledních opozdilých cestující vychází z čekárny, před budovou hradlař točí klikou a spouští závory, výpravčí si nasadil červenou čepici a vychází na peron, aby zkontroloval, zda na kolejích je volno a semafory jsou správně nastavené, a zase se vrací do kanceláře, jiný železničář táhne na nástupiště čtyřkolový valníček na zavazadla, dav cestujících se dává do pohybu a roztahuje se po nástupišti. Nedaleko zahouká vlak a po několika minutách důstojně, s mírně pokuřující lokomotivou, za klepání kompresoru, syčení páry a skřípění brzd, vjíždí do stanice. Výpravčí je opět na nástupišti a salutováním zdraví strojvedoucího a vlakvedoucího úřadujícího v prvním služebním vagónu za lokomotivou. Výpravčího pomocníci v modrých uniformách stojí v pozoru. Sotva vlak zastaví, nastává hemžení lidí na nástupišti, jedni vystoupili z vlaku, jiní se snaží nastoupit. Mnozí muži po vystoupení z vlaku míří na suché WC v dřevěné boudě vedle nádražní budovy. Pocházelo sice z dob monarchie, ale bylo dostatečně větrané, uklízené a vlídnější než WC ve vagónech. Po chvíli je nástupiště prázdné, průvodčí spěchají podél vlaku a zavírají dveře vagónů. Valníček se zavazadly, balíky a poštovními pytli míří od služebního vagónu ke skladu, výpravčí zvedá vodorovně plácačku a píská na píšťalu, průvodčí zvedají ruku, že je vše v pořádku. Výpravčí zvedá nad hlavu zelený terč, což je pokyn k rozjezdu vlaku, vlakvedoucí zatroubením na malou trumpetku dává pokyn strojvedoucímu. Lokomotiva mocně zafuní, vypustí oblak kouře, protočí se kola, vlak se rozjíždí. 

Dnes se cestování z našeho nádražíčka hodně změnilo. Vlastně už to ani není nádraží, z toho co bylo popsáno výše fungují jen dva páry kolejnic a kolostav, o který se dnes opírá jedna elektroběžka. Budova z počátku minulého století sice stojí, ale zavřená je čekárna i kancelář výpravčích, rovněž pracoviště signalistů a hradlařů. Na dveřích uzamčené čekárny je oznámení, že úschovna zavazadel bude od 1.2.2008 zrušena. Na trvale zamčených WC, které byly zřízeny v 80 letech, je stále vybledlé oznámení, že klíč je v kanceláři. Zmizely i dřevěné objekty, které kdysi sloužily jako sklady nářadí, nejsou na oknech truhlíky s květinami ani záhony květin podél bývalého pískového nástupiště. Dnes je nástupiště vyvýšené a betonové, podél kolejí místo dřevěných sloupů, které nesly spoustu telefonních drátů, a kovových sloupků s kladkami, jež byly roztáčeny dráty od závor a semaforů, stojí kovové stožáry nesoucí trolej nad tratí. Nyní je vše na elektřinu. Jediným zařízením pro cestující veřejnost je skleněný přístřešek pro 4-5 lidí. Provoz vlaků je řízen odkudsi z dáli,  dokonce ženský hlas z reproduktoru oznamuje, že "vlak č.X, společnosti N. přijede na kolej č. 2, cestují jsou žádáni, aby dbali své bezpečnosti."  

Ilustrační foto

 Vlak nenápadně přijede k nástupišti, vystoupí průvodčí, což je zároveň vlakvedoucí, a 1, 2 i vice cestujících, kteří většinou míří ke svým autům zaparkovaným různě poblíž stanice. Nastoupí 1, 2 a někdy více lidí, vlakvedoucí jakýmsi terčíkem v dlani dá pokyn k odjezdu. Žádné vítání vlaku a jiný ceremoniál se nekoná,   

Otázkou zůstává, proč za 50 let ubylo více než 90 procent cestujících, když lidí v obcích podél trati je prakticky pořád stejně? Proč dávají přednost osobním autům? Cena jízdného se za 50 let zvýšila 24krát, mzdy podobně. V ceně jízdného to pro zaměstnance s průměrnou mzdou určitě není. Příčinou asi bude pohodlnost v kombinaci s maloměšťáctvím, elitářstvím a kultem mládí. Mladí lidé po získání řidičského průkazu se nastoupením do vlaku nechtějí před vrstevníky kompromitovat kontakty se "sockami". Mladí sice nevydělávají, ale jako moderní generace, mají nepsané právo jezdit auty rodičů. Jízdu vlakem odmítají i mnozí starší lidé, které v posledních třiceti letech omezovaná doprava odnaučovala chodit na vlak a přinutila sedat do auta, někteří říkají; než nastoupit do vlaku raději zaplatím taxi. Prostě je také jiná doba než před 50 a více lety, doba spěchu. Veřejná doprava je uspěchaná, osobní doprava autem ještě více. Nezdá se, že by spěch lidí byl prospěšný státu, jak naznačují diskuse o státním dluhu.

25 let od útoku na WTC

 Útoky  z 11. září 2001 byly brutálním, krvavým budíčkem. Ukázaly nám, že existence naší civilizace není samozřejmostí a že nepřátelé svobody nerespektují pravidla mezinárodního práva, ale rozumějí pouze síle.

Z konzervativního pohledu nešlo o selhání jednotlivců či pouhý kriminální akt, jak se nám dodnes snaží namluvit levicoví akademici a relativisté. Byl to přímý, ideologicky motivovaný útok na samotné základy židovsko-křesťanské civilizace, na naši svobodu, tradice a způsob života. Radikální islamismus tehdy jasně deklaroval svůj cíl: zničení Západu.

Reakce tehdejší Bushovy administrativy byla vedená morální jasností – vědomím, že mezi dobrem a zlem nelze dělat kompromisy. Obrana národní suverenity a bezpečnosti občanů je prvotní a nejposvátnější povinností každého státu. Pokud selže stát v této roli, ztrácí svou legitimitu. Západ tehdy dokázal, že se umí tvrdě bránit.

S odstupem čtvrtstoletí však musíme být k tehdejší politice i zdravě kritičtí. Snaha neokonzervativních elit exportovat demokracii západního střihu do kultur, které pro ni nemají historické ani hodnotové předpoklady, narazila na realitu v Iráku i Afghánistánu. Konzervatismus nás učí realismu a pokoře před historií; nelze sociálním inženýrstvím změnit kmenové společnosti v liberální oázy. Nekonečné války navíc vyčerpaly západní pokladny a vedly k nebezpečnému posílení vnitřního státního aparátu na úkor občanských svobod.

Dnes, v roce 2026, čelíme novým geopolitickým hrozbám, ale lekce z 11. září zůstává neměnná. Západ nemůže přežít, pokud ztratí víru ve vlastní hodnoty, pokud propadne sebemrskání a multikulturní naivitě. Bezpečnost a suverenita nejsou zadarmo. Odkaz onoho tragického zářijového rána je jasný: mír se neudržuje ústupky tyranům a fanatikům, ale odhodláním a nekompromisní připraveností vlastní civilizaci bránit.

ODS má nejraději boháče

 Bankéři z Londýna se ptali zástupců Prahy, jak se jim vrátí investice do metra, a odpovědí bylo, že nijak. 

Fialova vláda zvedla daně z nemovitostí právě tak, že to dopadlo na chudé vlastníky, ne na ty bohaté. Aneb jak řekl nedávno Daniel Prokop: zaměstnanec s minimální mzdou odvádí státu (včetně toho, co za něj odvádí zaměstnavatel) větší částku, než je to, co pražský zbohatlík platí jako daň z nemovitosti ze 40 stometrových bytů.

Novinářka Lenka Zlámalová sdělila, že řeči o zvyšování daní z nemovitostí je hledáním třídního nepřítele. A bankéři z Londýna padají do mdlob, protože nedovedou pochopit, že naše společnost není tak jako celý Západ postavena na třídní nenávisti.

Zdroj: BL

Politikům chybí základy demokracie

Někteří členové českých oficiálně demokratických politických stran a jejich příznivci mají k samotnému principu demokracie paradoxně velmi daleko.

Místo věcné argumentace přichází to, co se líbí, láká čtenáře, diváky a posluchače, tedy to co plní konta novinářů. Denně jsou na pořadu osobní útoky, urážky, nálepkování, zesměšňování a snaha umlčet člověka pouze proto, že má jiný názor.  Občan chce vzrušení z nelítostného boje v kleci zvané politika. Argument „nesouhlasím s Vámi“ je nahrazován argumentem „nemáte právo to říkat.“

Demokracie přitom není systém, ve kterém smíte mluvit pouze tehdy, když říkáte to, co chtějí slyšet ostatní. Demokracie se pozná právě ve chvíli, kdy je člověku umožněno svobodně vyjádřit i názor, který je většině nepříjemný nebo s nímž zásadně nesouhlasí. Dnes by asi tatíček Masaryk byl i se svými filozofickými názory na demokracii byl zahnán někam do kouta.

Demokracie dnes není jen volební lístek. Je to především schopnost potlačit zvířecí pudy, snášet nesouhlas, diskutovat bez urážek, respektovat právo druhého na vlastní názor a především přijmout skutečnost, že pravda se neurčuje podle toho, kdo křičí nejhlasitěji.

Bitva u Moháče v roce 1526 české země nasměrovala na Západ

 Přesně před 500 lety se u Moháče přepisovaly dějiny střední Evropy. Moháč (maďarsky Mohács) je město v jižním Maďarsku, jižně od Budapešti. 29. srpna 1526 zde turecké vojsku sultána Sulejmana, o dvojnásobné početní převaze, rozdrtilo vosko české a uherské. Zahynul zde český král Ludvík Jagelonský (1506-1526). Tím rod Jagelonců vymřel a  brána k českému trůn byla otevřena pro rodově spřízněné Habsburky.

Pod polský vliv se Koruna česká dostala 27. května 1472, když český sněm zvolil králem Vladislava Jagelonského. Po něm se polským králem stal ve věku 2 let jeho syn Ludvík Jagelonský, který byl od roku 1516 i králem českým, uherským a chorvatským a markrabětem moravským. 

 Bitva u Moháče 29. srpna 1526 neznamenala jen vítězství Turků nad českým a uherským králem. Znamenala také nástup Habsburků, s nímž máme spojenou celou řadu mýtů včetně toho nejslavnějšího, že v Koruně české vládli Habsburkové až po bitvě na Bílé hoře 1620. Podle tehdejších tradic měl v roce 1526 český trůn převzít příbuzný zemřelého krále Ludvíka Jagelonského. Tím byl Ferdinand I. Habsburský, jehož manželkou byla Anna, sestra Ludvíka Jagelonského. Navíc vdova po Ludvíkovi byla sestrou Ferdinada I. Český sněm Ferdinanda králem zvolil, k žádnému násilnému převzetí moci tedy nedošlo.

Čeští národní obrozenci v 19. století, a jejich vytrvalí následovníci, se o roku 1526 se někdy zminňují jako o počátku českého poněmčování. Nic takového se do dnů dnešních nestalo, dokonce lze s nadsázkou Turky pochválit, že se jejich zásluhou české země dostaly k Rakousku a nepostihl je plošný úpadek jako země na východu Evropy. 

Bumerang zvaný umělá inteligence

 Počet případů, kdy umělá inteligence lže, ignoruje pokyny a sleduje cíle škodlivými způsoby, se v červenci téměř zdvojnásobil

Počet případů, kdy se umělá inteligence vymyká kontrole uživatelů, lže, ignoruje pokyny a sleduje své cíle škodlivými způsoby, dosáhl nového maxima. Vyplývá to z výzkumu, který rovněž naznačuje, že se závažnost klamání a nesouladu zhoršuje.

Analýza reálných incidentů ztráty kontroly nad modely umělé inteligence, na které upozornily firmy i jednotlivci, se v červenci ve srovnání s červnem téměř zdvojnásobila – za tento měsíc bylo zaznamenáno více než 300 případů, uvádí observatoř Loss of Control Observatory, která sleduje hlášení uživatelů umělé inteligence na sociální platformě X.

Invaze 1968 dala základy současné české politice

 Každoročně se 21. srpen stává příležitostí, kdy se veřejný prostor plní zaklínadly, která mají deklarovat přináležitost k pozicím, o nichž zpravidla jen málokdo pochybuje. Účastníků Pražského jara kvapem ubývá, rok 1968 začínají svým neomylným způsobem popisovat digitální pamětníci narození po roce 1995.

Při invazi vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 skutečně zahynulo relativně málo Čechoslováků, protože podle později zjištěných informací sovětské velení poslalo půlmilionové vojsko do Československa kvůli ochraně obyvatelstva před vstupem kontrarevolucionářů ze Západu. Slavné poválečné osvobození 1945 se však neopakovalo.

Takže Sověti si opravdu dávali pozor, aby Čechoslováky nevyvražďovali. Dopad invaze však byl v následujících jednadvaceti letech pro Československo stejně nebo více katastrofální než po roce 1945 - především tím, že ještě více Čechoslováků - především Čechů - bylo kvůli materiálním výhodám ochotno s normalizačním režimem, jenž se klaněl Moskvě, spolupracovat.

V důsledku invaze roku 1968 vznikl v Československu však normalizačně pravicový režim, v němž jediné, co bylo důležité pro lidi přizpůsobivé, aktivní a všeho schopné, byl majetek a konzumerismus. Získat  moc a majetek za normalizace bylo jednoduché, nebyla potřebná vzdělanost ani pracovitost, stačilo opakovat sovětské ideologické bláboly a souhlasit s vedením KSČ. Byl to opravdu materialisticky hnusný režim, který vychoval dravé ekonomy vexláckého typu. Jim po roce 1989 stačilo jen otevřít kohouty a státní majetek přitékal na konta jejich a jejich ochránců a příznivců.

Koncert Budvarky v Pohoří se 16. srpna 2026 nekoná

 

Vzhledem k úmrtí Josefa Altmanna (70), jednoho ze zakladatelů společnosti na obnovu kostela Panny Marie Dobré rady v Pohoří na Šumavě, se nedělní koncert dechové hudby Budvarka a setkání rodáků a příznivců nekoná. 

KRÁLOVNA VLTAVY

 V neděli 16. 8. 2026 pořádá Svatojánský spolek spolu s Pražskými Benátkami s.r.o. a obcí Slapy, slavnost Královna Vltavy. Slavnost navazuje na barokní tradici poutí na Rovínek.

Vizí a cílem této slavnosti je obnovení a přiblížení tradičního svátku Nanebevzetí Panny Marie nejen místním, ale i široké veřejnosti. Nanebevzetí Panny Marie je všude ve světě jedním z nejvýznamnějších náboženských svátků.

Vodní procesí začne po krátké pobožnosti v 10.00 hodin u Modré loděnice ve Sladovařské zátoce. Poté lodě odplují na cca 2 kilometry dlouhou pouť ke kapli Nanebevzetí Panny Marie na Rovínku. Vodního procesí se bude účastnit tradiční historická benátská lodice sandolo se sochou Panny Marie vytvořenou v České republice.

Pro zájemce, kteří nevlastní žádné plavidlo, bude připravena Loď Vltava, patřící Osobní lodní dopravě Slapy a loď Mír společnosti Volareza, s plavbou ZDARMA. Loď popluje přes zastávku Měřín – Volareza (9:00 ráno), Rabyně v (9:15) a zastávku Skalice (9:30), konec plavby bude na Rovínku v 10:45.

Zde se bude od 11:00 konat Mše svatá, celebrovaná P. Romualdem Robem a koncelebrována místním farářem P. Pawłem Adamem Dębkem. Liturgii bude doprovázet živá chrámová hudba pod vedením varhaníka Filipa Šťovíčka z Baziliky svatých Petra a Pavla na Vyšehradě.

 Po skončení Mše svaté bude následovat kulturní program, který zajistí námořní kapela Matylda banda della Marina se svými plavebními písněmi.

V současných domácnostech je více psů než dětí

 Dříve psi a kočky byli nepostradatelní v  hospodářských usedlostech na vesnicích, psi jako hlídači, kočky jako likvidátoři myší. Vesnicští psi se pohybovali ve stájích a dvorech, nebo byli přivázáni u boudy, do bytů nesměli. Kočky podobně. V panských sídlech byli psi chováni jako pomocníci při lovu lesní zvěře a také jako likvidátoři odpadu z masných jídel. Vyšlechtěná plemena psů sloužila na zámcích také jako dekorace zdůrazňující panskou povýšenost a prostředek k zahánění nudy.. Zvyk tento šlechtický přejalo více či méně majetné měšťanstvo, jež panské chování obdivovalo.

Dnes se žije jinak, psi jsou podle současné módy jsou vězněni především v městských bytech. Podle nejnovějších statistik organizace FEDIAF, která zastupuje výrobce krmiv pro domácí zvířata, má nejméně 49 % evropských domácností alespoň jednoho psa.

Tento údaj je obzvláště významný ve srovnání s počtem dětí v evropských rodinách, jak to provedl The European Correspondent. Žádná země na Starém kontinentu se ani zdaleka nepřibližuje míře reprodukce potřebné k udržení populace (2,1 dítěte na ženu).

Podíváme-li se na počet dětí ve věku od 0 do 14 let v evropských domácnostech, podle údajů Eurostatu činí tento počet pouhých 1,4 milionu. Evropský průměr je 0,4 dítěte na jedno bytové zvíře a pouze v Severní Makedonii a Černé Hoře  počet dětíě počet převyšuje domácích mazlíčků. Jenom počet psů převyšuje počet dětí v nejméně 15 evropských zemích.

V Evropě se každoročně utratí 29 miliard eur za krmivo pro domácí mazlíčky. K tomu je třeba připočítat dalších 25 miliard eur za doplňky a péči o domácí mazlíčky.

Legislativa v mnoha zemích musí stále častěji reagovat na problémy způsobené chovy psů a koček. To je něco, co v minulosti lidstvo neznalo.

Vzestup a stagnace křesťanství

 Rodney Stark ve své knize ukazuje, jak a proč se křesťanství přirozeným způsobem stalo většinovým náboženstvím v Římské říši. Rodney Stark (1934 – 2022) byl americký sociolog náboženství. Největší slávu mu přinesla kniha Vzestup křesťanství z roku 1996. Jedná se o knihu čistě vědeckou, sociologickou, vůbec ne náboženskou (teologickou) ani filozofickou. Na základě sociologických argumentů ukazuje, jak se křesťanství z okrajového náboženství stalo v Římské říši během přibližně dvou set až dvou set padesáti let náboženstvím dominantním.

Mnozí autoři v minulosti se domnívali, že muselo dojít k masovým konverzím ke křesťanství, Stark však ukazuje, že takto se náboženství nešíří. Konverze jsou individuální, mezi lidmi, kteří se znají (v minulosti popsal tento mechanismus na příkladu amerických mormonů).

Realistický je nárůst počtu členů o 40 % za desetiletí. Takže odhad (Římská říše měla přibližně 60 milionů obyvatel): 

• rok 40 – 1 000 křesťanů, což představovalo 0,0017 % obyvatel. 
• Rok 50 – 1 400 křesťanů, tedy 0,0023 % obyvatel. 
• Rok 100 – 7 500 křesťanů, tedy 0,0126 %; 
• rok 150 – 40 500 věřících, tedy 0,07 %;
•  rok 200 – 218 tisíc, tedy 0,36 %; 
• rok 250 – 1 milion 170 tisíc, tedy 2 %;
•  rok 300 – 6 milionů 300 tisíc křesťanů, tedy 10,5 %.
•  A konečně rok 350 – 34 milionů křesťanů, tedy 56,5 % obyvatel Římské říše. 

Engels či Nietzsche tvrdili, že křesťanství bylo záležitostí chudých a otroků, tedy nižších vrstev společnosti. To nebyla pravda, lidé z nižších vrstev mají většinou tradiční víru; právě ti vzdělanější a privilegovanější jsou skeptici, a tedy otevření případným konverzím. Od samého počátku byli mezi křesťany patricijové.

Křesťanská misie vůči Židům uspěla; nikoli v tradiční židovské vlasti v Judeji, Samaří a Galileji, ale u helénizovaných Židů v diaspoře, ve městech jako Alexandrie, Antiochie, Efez, Atény, Korint či samotný Řím. Křesťanství jim bylo blízké, protože vzešlo z judaismu, ale zároveň bylo universalistické, podobně jako jim známý a blízký helénský, řecko-římský světový názor. Konverze pro ně byla velmi snadná.

Starověký svět často a opakovaně postihovaly epidemie. Ty dvě největší a nejstrašnější v letech 165 a 251 vedly ke smrti až jedné třetiny (!) obyvatel Římské říše. Pohané před nimi prchali z měst na venkov a o osud nakažených se nestarali, křesťané zůstali ve městech a o nakažené se starali. Mnozí se také nakazili a poté zemřeli, ale mnozí ne; získali imunitu a již jim nic nehrozilo, mohli se o nakažené starat i nadále a ještě intenzivněji. To vedlo k soudržnějším, lidštějším a humánnějším komunitám s menšími ztrátami na životech, což následně zapůsobilo i na pohany a u mnoha z nich vyústilo v konverzi.

U křesťanů měly ženy větší hodnotu než u pohanů. Křesťané se k ženám chovali lépe. Pro pohanského muže byla žena objektem (ať už otrokyní, nebo smluvní manželkou), pro křesťanského muže byla subjektem, osobou rovnou mu v důstojnosti. Mladší než 13 let tvořily u pohanů 20 % ze všech, u křesťanů pouze 7 %. Ve věku 13 až 14 let to bylo u pohanů 24 % žen a u křesťanů pouze 13 %. Ve věku 15 až 17 let se jednalo o 19 % pohanských žen a 32 % křesťanských žen. A ve věku 18 let a více o 37 % pohanských a 48 % křesťanských žen. Křesťanství bylo tedy pro ženy velmi přitažlivé. A pokud se křesťanské ženy provdaly za pohanské muže (ať už šlo o první sňatek, nebo o druhý po smrti prvního manžela), měly na své manžely vliv a vedly je ke konverzi. Pro pohany bylo běžné bránit početí, ale i potraty či zabíjení novorozenců; pro křesťany to bylo zakázané a nemyslitelné: v každém člověku, ať už v ženě, nebo v novorozenci, viděli obraz ukřižovaného Boha. Jinými slovy, porodnost křesťanů byla mnohem vyšší než u pohanů, což rovněž vedlo k šíření křesťanství.

Stark zároveň uvádí, že mučednictví mohlo být pro křesťany racionální volbou, dodávalo totiž autenticitu jejich evangelizačním snahám. Když se odehrávalo veřejně, dodávalo to mučedníkům sílu. Věděli, že jejich smrt, sledovaná všemi, křesťany i pohany, má smysl a dělá velký dojem na všechny, křesťany i pohany. (z pohledu totalitářů, tedy komunistů a nacistů, dávalo smysl, že své oběti mučili a zabíjeli tajně, v žalářích, mučírnách, gulazích a koncentračních táborech…) Římští pohani, kteří křesťany pronásledovali, to nedělali tajně, ale veřejně, a tak mohli křesťanští otcové později konstatovat: Sanguis martyrum semen christianorum. Pro pohany bylo sledování toho, jak krmí lvy křesťany, či gladiátorských zápasů (mnozí z nich, možná většina, byli placení dobrovolníci), dobrou zábavou. Křesťané odsuzovali tyto krutosti, ale i ty, kteří se na ně dívali a bavili se při nich. Křesťané hlásali morální vizi, která byla radikálně neslučitelná s běžnou, banální krutostí pohanských zvyků.

To, co křesťanství dávalo svým konvertitům, nebylo nic menšího než jejich lidskost. Křesťanství nakonec nad pohanstvím zvítězilo, protože v té době zlepšilo kvalitu života svých stoupenců. 

Když se však křesťanství v Římské říši stalo státním náboženstvím, víra křesťanské komunity oslabila, protože se k ní z konjunkturálních důvodů přidalo mnoho oportunistů. Proto je propojení křesťanství se státem, státní mocí a privilegování křesťanství státem pro křesťanství škodlivé, oslabuje jeho autentičnost. Křesťanským politickým ideálem je tedy náboženská svoboda, nikoli „křesťanský stát“ (ať už katolický, anglikánský za Jindřicha VIII., kalvínský Ženeva či pravoslaví ruských autokratů…). 

Křesťanství se přirozeným způsobem stalo většinovým náboženstvím v Římské říši. K vysvětlení toho nepotřeboval žádný zázrak. 

A pokud by se dnešní křesťané v dnešní postkřesťanské Evropě opět chovali jako křesťané, nebude jim – nám – za nějakých sto, dvě stě, dvě stě padesát let opět patřit budoucnost?

Zdroj: POSTOJ.SK