Válka na Ukrajině nás zajímá, ale příliš netrápí

 Z průzkumu vyplynulo, že do budoucna mají Češi obavy z válečných konfliktů, ať už konkrétnější, či obecnější, stejně tak se objevovaly obavy z dalšího ekonomického i politického vývoje. Obava z války obecně, válečného konfliktu v Evropě, třetí světové války a podobně byla uvedena ve 38 procentech odpovědí. 

Jistá otupělost ve vztahu ke konfliktu a snižování obav vzniká v důsledku efektu adaptace na faktory, které spouštějí stresové reakce, a také z přehlcení tématem války. Ze své praxe v individuální psychoterapii vypozoroval, že v podstatě první půlrok 2023 téma války ovládalo myšlení a úzkostné prožívání u klientů. „V současné době téma války v podstatě již není nosné téma. Spíše je cítit určité racionální uvažování v této oblasti.

Lidé si vytvářejí vnitřní bariéry, popírají realitu nebo přehánějí chlapácký přístup. Tyto obranné mechanismy se ale mohou propsat do širšího fungování společnosti – od nedůvěry ve svět kolem po volbu politických stran nabízejících jednoduchá řešení. K přirozeným reakcím na dlouhodobý stres podle něj patří i odstup, díky kterému člověk není zahlcen emocemi, ale který se v delším horizontu může proměnit v cynismus. „Mrtví civilisté se mění na pouhá statistická čísla. A společnost ztrácí schopnost zvládat silné emoce nejen vůči Ukrajině, ale i mezi sebou navzájem,“

Informování o hrozbách, jako je válka či kyberútoky, má smysl, pokud je přiměřené a pravdivé.  Přílišné dramatizování i zlehčování vede ke ztrátě důvěry, zahlcení pak k otupění nebo bagatelizaci. Nelze o tom přestat mluvit, jinak vzniká falešný dojem, že problém neexistuje. „Populaci před jejími pocity nelze ochránit. Úkolem sociologů, novinářů a politiků je sledovat nálady a pocity ve společnosti a reagovat na ně přiměřeně,“

Lichtenštejnsko

 Lichtenštejnsko je podivuhodná „země“ – chce se člověku drze napsat. Rozlohou je totiž menší než Brno a má méně obyvatel než Chomutov. Její nejvyšší vrcholky ovšem svou nadmořskou výškou citelně převyšují nejvyšší špičky Čech a na západě jako přirozená hranice zemi od Švýcarska odděluje řeka Rýn.

Se Švýcarskem jej pojí celní unie a Švýcaři tak chrání jeho hranice. Je to knížectví a někteří příslušníci vládnoucího rodu jsou schopni na mapě najít Krnov, Karvinou, Lednici nebo Rumburk, neboť jejich předci byli po celá staletí – a ještě docela nedávno – naši krajané. Lichtenštejnci mají jednu z nejvyšších životních úrovní na světě a mluví německy. Třebaže technologicky je to země na výši doby, určité „moderní“ trendy ji míjejí. Třeba populární heslo „moje tělo, moje volba“ se rozbíjí o hlavy Lichtenštejnců, jako by byly z téhož materiálu jako hradby starobylého hradu Vaduz.

Lichtenštejnci umělé potraty většinově spíše nechtějí. V souladu s tím je i trestní zákoník, který nepostihuje umělé ukončení těhotenství jen v případě vážného ohrožení zdraví či života těhotné ženy nebo když těhotenství vzniklo v důsledku znásilnění a žena byla v době početí nezletilá, a bylo provedeno lékařem. Ve všech ostatních případech hrozí trest odnětí svobody. Až do roku 2015 přitom platil ještě přísnější trestní zákoník z roku 1987. Trestného činu se podle něj dopouštěla jak těhotná žena, tak osoba potrat provádějící. Od trestu přitom bylo upuštěno pouze v případě, že žena byla ve vážném ohrožení života a nešlo to vyřešit jinak. Kriminalizace potratů byla dále zostřena takzvaným Weltrechtsprinzipem (principem univerzální jurisdikce). Těhotná žena s trvalým bydlištěm v Lichtenštejnsku byla trestána i v případě, že k potratu došlo v zahraničí, i když tam byl legální. Nebylo možné tedy ani překročit hranice a nechat si těhotenství ukončit ve Švýcarsku či Rakousku. Je třeba zmínit, že o podobném postihu není za celou dobu trvání zákoníku nic známo. K částečné a podle všeho konečné „liberalizaci“ došlo právě v roce 2015 a předcházelo tomu několik krizí, které málem vedly ke konci monarchie. Ale nepředbíhejme.

„Knížecí rod je pro Lichtenštejnsko stejně nedílnou součástí jako Rýn, který tvoří hranici se Švýcarskem, a švýcarský frank,“ prohlásil v roce 2012 tehdejší premiér země Klaus Tschütscher z křesťanskodemokratické Vlastenecké unie a dodal: „Lichtenštejnský lid ví, co dostává od knížecího rodu, a knížecí rod ví, co dostává od Lichtenštejnska. Je to tak symbiotický vztah, že se ho nikdo jen tak nevzdá.“ Tohle je možný klíč k pochopení této země a jejích obyvatel. Přes občasné neshody a nehody nakonec v zemi zvítězí přesně tento „symbiotický“ princip. Přestože je zřejmé, že lichtenštejnská společnost není unifikovaná a nevládne zde diktatura ani absolutismus. Naopak: politické zřízení země v sobě kombinuje prvky monarchie – a přímé demokracie založené na lidových referendech.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes, odpusť nám naše viny,

 Centrální, základní, snad všemi křesťany sdílená modlitba začíná takto: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.“ Tohle bychom asi džinovi neřekli.

Bůh je náš Otec, toužíme po příchodu jeho království, přijímáme jeho vůli. Jak se ale pak vzápětí můžeme modlit za chléb, za odpuštění, za zbavení od zlého?

„Chléb náš vezdejší dej nám dnes, odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili naším viníkům, neuveď nás v pokušení (resp. neopouštěj nás v pokušení), ale zbav nás od zlého.“

Především tím vyznáváme svou potřebnost, svou fyzičnost, své neoddělitelné spojení s našimi bližními. Chléb, odpuštění, pomoc v pokušení, ochrana od zlého, to je světlo z budoucnosti, které potřebuje každý bez ohledu na vyznání, kulturu, původ. Potřebuje je fyzicky jako zvíře, jako tělo, jako cítící, zranitelné tělo. To jsou náznaky, příznaky toho království, které má přijít. V naplnění našich potřeb, v uzdravení našich nemocí, v odpuštění, v pomoci, ochraně se nás dotýká Pán a jeho království.

Modlíme se, aby přišlo, protože tu není. Přijímáme vůli, protože důvěřujeme a věříme, ačkoli nemůžeme té hrůze, která se děje dnes a denně kolem nás, rozumět. A přece i v té hrůze je světlo budoucnosti. Světlo, které vstoupilo do temnot, a ty je nepohltily.

Podle Jana Husa nemravného šéfa není nutné poslouchat

Husova kritika církevních zlořádů a nemravného chování části katolického duchovenstva byla ve většině případů oprávněna. A proti tomu nic nenamítali ani církevní představitelé, dokonce i pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka jej nechal dvakrát kázat na kněžských synodách, kde Hus pořádně tepal kněžské hříchy.

Některé Husovy názory by však byly radikální i v současné době a společnost přivedly k anarchii. Řečeno současným jazykem, Hus hlásal, že lidé nemají poslouchat své nadřízené, pokud žijí nemravně. Čili jestliže by se šéf pravidelně opíjel nebo zahýbal své manželce, tak ho podřízení nemusí poslouchat. Dovedeno do důsledku by to vedlo k rozvratu společnosti. Přitom sám Ježíš Kristus podle Matoušova evangelia lidem vzkázal, jak se mají v takových případech zachovat. Ve vztahu k farizeům uvedl. „Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“ Tedy, autority je třeba respektovat, ale pokud se chovají špatně, jejich příkladem se neřídit. Mistr Jan měl také výhrady proti tanci, který považoval za nemravný.

Hus však nebyl odsouzen za kritiku církevních zlořádů, protože mnozí jeho předchůdci jako třeba Konrád Waldhauser, Tomáš Štítný ze Štítného, Jan Milíč z Kroměříže, ještě dříve například svatý František z Asissi a další rovněž ostře tepali zlo ve společnosti a v církvi, ovšem na hranici neskončili. Hus byl potrestán za své teologické názory, nikoliv za svá kázání proti nepravostem.

Český univerzitní mistr též zřejmě nepochopil, co jej na Kostnickém koncilu může potkat. Jan Hus nikdy nechtěl zakládat novou církev, považoval se za pravověrného katolíka a katolíkem zůstal až do své nešťastné smrti. On si myslel, že přesvědčí koncilové otce o své pravdě, to však byla hodně naivní představa. Stanul totiž proti nejlepší teologům své doby. On sice patřil k výborným kazatelům a skvělým rétorům, ale jako teolog byl spíše podprůměrný. I z toho důvodu neměl při svých slyšeních šanci na úspěch

Kostnický koncil se ovšem nesešel kvůli tomu, aby odsoudil Jana Husa na smrt. Pro něj bylo klíčové ukončit trojpapeží, které bylo hlavní ostudou katolické církve, a to se mu nakonec zvolením papeže Martina V. v roce 1417 povedlo. To pro něj bylo prioritou!

koncil nechtěl Husa odsoudit na smrt a spokojil by se s jeho odvoláním. Dokonce italský kardinál Francesco Zabarella nabídl Husovi poněkud vstřícnější prohlášení, které zmírnilo některá obvinění proti němu. Ani na to však Hus nepřistoupil. Bylo to takové nešťastné, koncil jej káral za katolicky bludnou nauku, on se hájil tím, že ji nehlásal v podstatě, v jaké mu ji vytýkají, ale zůstal katolicky pravověrný. Některé jeho spisy předané koncilu jeho univerzitním kolegou Štěpánem Pálčem a církevním prokurátorem Michalem de Causis však ukázaly, že nemluví tak úplně pravdu.

Jan Hus neplánoval žádnou převratnou společenskou revoluci. Sám připouštěl upalování kacířů, a poddanství lidí vůči panovníkovi, církvi a šlechtě považoval za přirozenou záležitost. Byl to středověce uvažující člověk, jehož svět se jaksi míjel s poněkud modernějším myšlením renesančních kardinálů.

Husovy kruté smrti je třeba litovat, ale musíme ji posuzovat prizmatem 15. století, tedy středověku, Ta doba byla jiná, surovější a nelze na ni uplatňovat lidskoprávní zásady současnosti.

Zdroj

Jan Hus v neobvyklém světle

 Od konce 19. století obyvatelstvo zemí českých opět ideologicky rozděluje postava Mistra Jana Husa. Tehdy české umělce zachvátilo dílo Františka Palackého, tehdy se na veřejnosti začal šířit kult husitského hrdinství spočívající v loupení a zabíjení. Poprava univerzitního Mistra Jana Husa 6. července r. 1415 byla zdramatizována v mnoha románech.

 Husovu popravu jako trest pouze za jeho přesvědčení je nutno kategoricky odmítnout, protože se stala důvodem k poslušnému odporu vůči katolické církvi a všemu rakouskému. Konec devatenáctého a první polovina dvacátého století se vyznačovaly šířením nadsazených husitských dějin. Autentický světec, za jakého Husa považují všichni jeho ctitelé od pravoslavných a protestantů až po ateisty, se musel za cenu primitivních smyšlenek stát na přání národních obrozenců národním mučedníkem. Korunu protikatolickému štvaní nasadil po roce 1918 T. G. Masaryk, který, ač dříve husitskou revoluci odmítal, stal se kvůli osobnímu nezvládnutelnému populizmu jejím propagátorem a obhájcem. 

 Brněnský profesor  Jan Sedlák však vydal už v roce 1915 vynikající podrobnou a detailní monografii o Husovi, ve které jsou uvedena fakta, která vyvrací všeobecně šířené fámy a která doposud nikdo nedokázal vyvrátit. Sedlák předkládá informace, jež jaksi „nepasují“ do obrazu Husa jako průkopníka „ekumenismu“.  

Nelze Husovi upřít poctivou snahu o nápravu Církve. Nebyl ale zdaleka sám. Stačí vzpomenout známé reformní kazatele Konrada Waldhausera a Jana Milíče z Kroměříže ještě z doby Karla IV., později dominikána Jindřicha z Bitterfeldu aj., kteří se nikdy nedostali do konfliktu s katolickou pravověrností. I pražští arcibiskupové podporovali reformu, ať už se jednalo o Arnošta z Pardubic, kardinála Jana Očka z Vlašimi nebo Jana z Jenštejna. O nápravu mravů v kléru horlivě usiloval v době Husově též arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka, 

Hus se uchází o podporu krále Václava IV., což mu neslouží ke cti. Václav byl opilec, cizoložník a ukrutník, jenž mj. i kvůli těmto vlastnostem přišel o císařskou korunu. K Církvi se choval nepřátelsky, chtěl ji mít plně pod kontrolou jako svůj poslušný nástroj, proto všude, kde mohl, dosazoval do vedoucích úřadů své milce. To se stalo r. 1393 osudným arcibiskupovi Janu z Jenštejna a jeho generálnímu vikáři sv. Johánkovi (Janovi) z (Ne)Pomuku: první skončil v doživotním exilu, druhý mučednickou smrtí ve Vltavě. To, že Hus ostře napadal – ať už právem, či neprávem – nemravný život části kléru, zato však mlčel k obrovskému pohoršení, jež dával svým životem a násilnými skutky král Václav, nelze nazvat jinak než pokrytectvím a účelovým jednáním.

S pomocí krále Václava získává Hus v Praze téměř neomezenou moc, vycházející z jeho pozice na univerzitě. Středověké univerzity nebyly jen institucemi pro formaci budoucí inteligence, ale zároveň i orgány se značným ideologickým a potažmo politickým vlivem. 

Hus si počínal fakticky jako nejvyšší církevní představitel České země. Veřejně hlásal Viklefovy bludy z kazatelny i z univerzitní katedry (o Viklefových herezích srov. níže pasáž věnovanou Husovu pobytu v Kostnici). Zvlášť nevybíravě napadal odpustky, a to nikoliv jenom nešvar prodávání odpustkových modliteb, ale odpustky jako takové vůbec, neboť Církev prý nedostala od Krista žádné právo disponovat odpouštěním časných trestů za hříchy. 

Václavův bratr, uherský král a posléze římský císař Zikmund počítal s českou korunou, a proto mu záleželo na úpravě rozvrácených poměrů v Čechách. Z toho důvodu se rozhodl pozvat Husa na kostnický koncil, který měl řešit zoufalou otázku „tří papežů“ v čele Církve a problematiku Viklefových bludů. Hus to zpočátku odmítal, přijal teprve na naléhání Václava IV.

Husovo chování v Kostnici jistě nebylo totiž takové, jak je líčeno Jiráskem a jinými romanopisci i jeho dnešními stoupenci. Husovi na koncilu dokázali z jeho spisů třicet bludných vět. Měl možnost, buď je odvolat, nebo zemřít na hranici. Dobrovolně zvolil to druhé.

Upálení na hranici už 150 let vyvolává nejvíce vášní a vzteku vůči katolické církvi, potrestání člověka smrtí pouze za názory, které hlásal a jichž se nemíní vzdát, i kdyby byly sebevíce scestné. Jestliže však důsledkem šíření těchto nauk je sociální a mravní rozvrat, vedoucí až k vraždění nevinných, bylo toto za jistých středověkých pravidel oprávněné.

Husité, kteří za 15 let vyvraždili patnáctkrát víc lidí než církev za 500 let odsoudila kacířů, žádné zákony nedodržovali. Nedá se věřit tomu, že husité táhli od města k městu a od vesnice k vesnici a vypalovali a vraždili jen kvůli tomu, aby se pomstili za upálení Jana HUsa. Mnohem pravděpodobnější je, že v zemi neschopného panovníka se různé živly nechaly zlákat výzvami k beztrestnému loupení, vypalování a zabíjení. 

Pod vlivem protikatolické agitace se v epoše národního obrození postupně utvářel názor, že být dobrým Čechem a být dobrým katolíkem se navzájem vylučuje, protože katolická církev prý Čechům „upálila“ Jana Husa. Jeho postavu využili v průběhu dvacátého století liberálové, socialisté a především komunisté. Hus se stal symbolem boje za práva pracujícího lidu. 

Jan Hus přes všechna svá negativa, o nichž byla řeč výše, má přece jen podstatně blíž ke katolické církvi než k jiným denominacím a už zhola nic nemá společného s novověkými volnomyšlenkáři nebo bolševiky.

Cyrila a Metoděje připomene tramvaj Cyrilinka a projekt Věří celé Česko

 Žlutě polepenou tramvaj nelze v pražských ulicích přehlédnout, je viditelná už z dálky a díky své komiksové výzdobě se za ní mnozí otáčejí. Uvnitř vás čekají vtipné hlášky, ale také řada otázek, které chtějí podněcovat k zamyšlení…

Cyrilinka je „vlajkovou tramvají“ projektu „Věří celé Česko“, který si vzal za úkol připomenout civilizační misi Cyrila a Metoděje, bratří ze Soluně, kteří před téměř dvanácti sty lety dorazili na tehdejší Velkou Moravu. Má jezdit pražskými ulicemi až do konce října.

Cyril a Metoděj byli rodní bratři. Pocházeli z řecké Soluně (Tesaloniky), která byla druhým největším městem Byzantské říše. Metoděj se narodil roku 815 a Konstantin (později zvaný řeholním jménem Cyril) asi roku 827, byl mezi nimi věkový rozdíl 11 nebo 12 let. Na Velkou Moravu dorazili roku 863 a byli slavnostně přivítáni knížetem Rostislavem. Přinesli – zjednodušeně řečeno – písmo, vzdělání, kulturu, víru. Jejich životopis, založený na ověřených zdrojích, včetně pohledu do zákulisí, co to bylo za lidi a proč takovou štrapáci vlastně podnikli, se neustále  objevuje a doplňuje. Tito dva vzdělaní a mocní bratři jsou důležití nejen tím, že vytvořili písmo, založili školy, vytvořili samostatnou diecézi, ale předně proto, že zasadili lásku k pravdě a lásku k Božímu slovu hluboko do duše našeho národa. A i když pak byla staroslověnština jako bohoslužebný jazyk potlačena, láska k slovu Božímu už v srdcích lidí zůstala.

Vytvořili pro naše předky písmo hlaholici, přeložili první zákoník, založili školu a vyučili první slovanské kněze. Druhý pohled je politický, pomohli vymanit Velkou Moravu z vlivu Franské říše tím, že byla i díky jejich působení zřízena samostatná slovanská církevní diecéze s arcibiskupem Metodějem. Třetí pohled je duchovní, vidíme je jako zvěstovatele křesťanské víry (věrozvěsty), kteří Slovanům přinesli slova Bible ve srozumitelném jazyce a ukazovali na Boha, jenž chce mít se všemi lidmi osobní vztah.“

Konzervatizmus

 V čem spočívá rozdíl mezi liberálním a národním konzervatismem, mezi starou a novou pravicí? Proč jsou liberální a národní konzervativci tak často na opačné straně barikády, i když sdílejí intelektuální základ? Několik výňatků z myšlenek „ideologa národního konzervatismu“ Andreje Duhana, z nichž mnohé zazněly i na letošním Konzervativním kempu. 

„Veškeré rozdíly mezi liberálním a národním konzervatismem se odvíjejí od rozdílného postoje k liberalismu. Pro liberální konzervativce je liberalismus součástí jejich ideologie, jejich konzervatismus stojí na fúzi klasického liberalismu a konzervatismu. Jak o sobě s oblibou říkají: Jsme liberální v ekonomických otázkách a konzervativní ve společenských otázkách. Národní konzervativci se svým pojetím konzervatismu vracejí před tuto fúzi, kdy byl liberalismus stejně velkým protivníkem konzervatismu jako socialismus. Fúzi naopak vidí jako hlavní příčinu úpadku konzervatismu.“

„Národní konzervativci vidí volný trh a soukromé vlastnictví jako nejlepší cestu k prosperitě, ale odmítají volnotržní dogmatismus i neoliberalismus. Nejde jen o efektivitu, ale stejně tak o solidaritu, stabilitu, bezpečnost. Jako nejvyšší hledisko nestaví trh, nýbrž národní zájem, kterým je posilování národní ekonomiky a domácího kapitálu, ale i růst prosperity širokých vrstev a sociální smír. Je to přístup více pragmatický a paternalistický, neideologický ohledně role státu a trhu.“

„Pro liberální konzervativce konzervatismus znamená umírněnost, příslušnost k establishmentu a obhajobu řádu. Současný Západ je podle nich v zásadě v pořádku, potřebuje jen korekce a úpravy některých politik. Jejich modus operandi v reakci na neustálý tlak progresivistů je: Nechte mě na pokoji, já vás nechám taky na pokoji. Jakkoliv musí cítit, že konzervativní hodnoty jsou vytlačovány a veřejnému prostoru stále víc dominuje liberální progresivismus, vzývají kompromis s levicí. Sami sebe vidí jako zachránce Západu, jako sílu establishmentu, jako hráz jak proti populistické „krajní“ pravici, tak woke levici.“

„Pro národní konzervativce jsou instituce alfou a omegou. Z jejich pohledu je neutralita institucí chiméra, vždy budou odrážet a zároveň prosazovat určité hodnoty a pojetí morálky. Proto je zásadní, kdo je ovládá. Národní konzervativci si trpce uvědomují, že instituce jsou dnes vesměs v rukou liberálů. Ti ovládají intelektuální, vzdělávací, kulturní i ekonomickou infrastrukturu Západu a používají ji k prosazování svého světonázoru.“

„Kulturní a morální sféru ovládá liberální levice se svými apely na diverzitu, inkluzi, rovnost, antidiskriminaci a pocity, které jdou přímo proti tradičním západním hodnotám excelence, meritokracie, objektivity, rovnoprávnosti a patriotismu. Normou je tolerance všeho s výjimkou tradičních západních identit, hodnot a norem. Duch doby ztělesňuje pocit, že na vše mám právo, všechno je na prodej.“

„Tragický stav Západu je přímý důsledek liberálních elit a jejich politik. Více liberalismu znamená více úpadku. Západní establishment a jeho konsenzus nehájí hodnotově ani ekonomicky velké segmenty populace, naopak ohrožuje jejich blahobyt a zpochybňuje jejich kulturní identity či jimi přímo opovrhuje. Je to politicky, intelektuálně i morálně zkrachovalý projekt.“

„Liberální establishment nasměroval Západ k hospodářskému úpadku a deindustrializaci v důsledku globalizace a klimatické politiky uhlíkové neutrality, k sociálnímu inženýrství, poklesu životní úrovně, úpadku střední třídy, vyprazdňování demokratické politiky v důsledku přesunu pravomocí na byrokracii, soudy a nadnárodní organizace a k úpadku svobody projevu a nezvratné kulturní a demografické proměně kvůli masové imigraci a rezignaci na podporu porodnosti.“

„Národní konzervativci tento liberální status quo odmítají konzervovat. Naopak jsou radikální v jeho odmítání a snaze jej změnit. Odmítají hrát na hřišti vykolíkovaném liberály. Chtějí konzervativní pochod institucemi, výměnu establishmentu, budování konzervativní kontraelity. Nejde jim jen o změnu politik, ale o změnu řádu. Národní konzervatismus spočívá v obnově – fyzické i kulturní obnově západní civilizace a svobodných národů Západu. Národní konzervativci a liberální konzervativci hrají každý úplně jinou hru.“

„Výsledek souboje o podobu pravice mezi liberálními a národními konzervativci rozhodne o tom, zda se pravice pokusí Západ strhnout z jeho současné úpadkové trajektorie, anebo bude silou, která bude tento úpadek pouze zpomalovat.“

Západ, který přednostně barví zlaté tele na zeleno, zapomněl, že dítě je Boží dar

 Podle Mgr. Fialové z Vysoké školy aplikované psychologie je hlavních příčin poklesu porodnosti u nás několik. Na prvním místě hodnotového žebříčku mladých je kariéra, a to i u žen, což vede k devalvaci mateřství. Další skutečností je, že děti jsou piplané, musejí mít – dle přesvědčení rodičů – vše. Roli sehrávají i významné vzory. 

Ve společnosti, kde jsou opuštěny židovsko-křesťanské kořeny, vládne zmar. Můžeme se na hlavu stavět, ale IVF naši civilizaci nezachrání. Podle indicií naopak může chaos zvýšit. Gender řešením není. Homosexuální páry nikdy přirozenou reprodukci nepřinesou, nemohou. A pocity generace ztracených kluků a holek mávnutím kouzelného proutku nezměníme. Je otázkou, zda naše současná vláda, která přijala všechna ideová východiska pokrokářské EU, či budoucí vláda, o které se můžeme domnívat, že bude pokrokářství čelit, ale jistotu nemáme, může klesající křivku porodnosti změnit. Možná, že Evropu skutečně čeká jen plodná islamizace. A to není veselé zjištění.

„Významný úbytek nově narozených pokračuje. Za první čtvrtletí letošního roku se na území republiky narodilo 18 tisíc dětí, zatímco loni to za první čtvrtletí bylo ještě téměř 21 tisíc dětí. V meziročním srovnání to dělá minus 13,8 procenta. Ubývá nás tedy ve stejném tempu jako už tři roky a zatím není vidět žádný konec toho trendu. Před našimi zraky jdou další a další díly dramatu, na které se nikdo ze zodpovědných politiků asi nedívá – a rozhodně na něj nikdo z nich nereaguje“, píše Daniel Kaiser na ECHO24.

Kardinál Duka včera připomínal letce RAF

 Milí přátelé, dámy a pánové, excelence, generálové, vážení přítomní,

patřím k těm zbytkům Izraele, to znamená k dcerám a synům těch, jejichž jména jsou zde napsána. Modlitba je vyjádřením prosby, ale také díků. A my děkujeme příslušníkům RAF — Čechům, Slovákům, Židům, ale i občanům německé národnosti. Tři sta pilotů a tři sta členů RAF bylo i německé národnosti.

Ti všichni se však vraceli s vědomím, že se nevracejí do svobodné země. Zpravodajská služba každého z nich upozorňovala: „Vy, kdo se vracíte v uniformě britského RAF, v září budete ve vězení.“

To je skutečnost. Mohl jsem mluvit s těmito vojáky, důstojníky RAF, kteří likvidovali struktury německé armády v západní Evropě — a skutečně pak byli u nás uvězněni. Ostatním bylo v okamžiku komunistického puče řečeno: počítejte s vězením.

Jako malý chlapec jsem se ptal: „Tatínku, proč ses vlastně vracel?“ A on odpověděl: „Protože bys mě jinak nikdy nepoznal.“

Uvědomujeme si tedy, že ti, kteří přežili a vrátili se do své země, museli počítat s další perzekucí. A nejen počítat — ona se skutečně stala skutečností.

Myslím, že je to pro nás i závazek, abychom si vždy uvědomovali, že voják, letec, pěšák či námořník nebojuje jen za určité politické představy, ale bojuje z lásky ke své rodině, ke své domovině, ke své zemi, ke svému státu.

A to je něco, co se dnes často vytrácí. Paní ministryně použila slovo národ. Nevím, jak by část populace na toto slovo dnes reagovala. Čili můžeme doufat, že tu ochota k obraně zůstane?

Věřím však, že modlitba — a Bůh — jsou natolik mocní, že ano.

Je třeba si uvědomit, že náš dík patří nejen vojákům, ale i politikům a velitelům — jmenujme například Winstona Churchilla, Charlese de Gaulla, George Pattona, ale i generála Sergeje Ingra, který v rozhodující hodině vyzval důstojníky RAF: „Když uslyšíte v československém rozhlase v 12 hodin píseň „Bory šumí“, musíte vzít zbraň a uniformu a ujmout se vedení měst a obcí.“

To se však nestalo — neboť tito lidé byli zastřeleni díky zradě už v hale vstupní budovy československého rozhlasu.

Tento pomník tedy není jen vzpomínkou na druhou světovou válku. Tento pomník je vzpomínkou i na léta zrady a diktatury, která si nevážila člověka — a především se bála těch, kteří jsou stateční.

A tak je nám dnes dáno, že zde můžeme stát. Bez těchto hrdinů, bez londýnské exilové vlády a bez zahraniční pomoci by dnes Československo neexistovalo — o tom svědčí i onen druhý pomník.

Myslím, že je důležité, aby si toto uvědomovala i naše mládež.

Ať Všemohoucí a milosrdný Bůh odmění padlé i přeživší hrdiny, jejich rodiny, a pamatuje i na nás, abychom mohli vést důstojný a klidný život.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.

Bůh žehnej — a věřím, že nám žehná i papež Lev XIV., jehož otec Louis Prevost se účastnil invaze v Normandii jako poručík US Nav

Křesťanství je nejpronásledovanějším náboženstvím

 Nová zpráva mezinárodní lidskoprávní organizace Open Doors, která monitoruje pronásledování křesťanů v celosvětovém měřítku, potvrzuje, že křesťanství je nejpronásledovanějším náboženstvím na světě. S výjimkou Severní Koreje, kde je zdrojem pronásledování komunistický útlak, je příčinou pronásledování v dalších deseti zemích na prvním místě především islámský útlak.

Organizace Open Doors každoročně vydává zprávu World Watch o 50 státech, které pronásledují křesťany. Podle zprávy z roku 2025 trpí více než 380 milionů křesťanů na celém světě vysokou mírou pronásledování a diskriminace kvůli své víře.

Severní Korea, Somálsko, Jemen, Libye, Súdán, Eritrea, Nigérie, Pákistán, Írán a Afghánistán jsou v první desítce zemí, kde jsou křesťané vystaveni extrémnímu útlaku a pronásledování.

Jedinou členskou zemí NATO na seznamu World Watch je Turecko (číslo 45), kde křesťanská menšina trpí islámským útlakem, náboženským nacionalismem, diktátorskou paranoiou státních úřadů a etnicko-náboženským nepřátelstvím.

Somálsko, které se umístilo na druhém místě, je jednou z nejnepřátelštějších zemí vůči křesťanům a křesťanství. Pád režimu Mohammeda Siada Barreho v roce 1991 proměnil Somálsko v rozvrácený stát, kde o moc soupeří islamisté, místní milice a váleční náčelníci. Díky slabosti centrálních úřadů ovládá teroristická skupina aš-Šabáb značnou část země. Somálská ústava z roku 2012 zdůrazňuje islám jako státní náboženství a povyšuje právo šaría nad vše ostatní, čímž fakticky zakazuje šíření jiných náboženství. V Somálsku, je následování Ježíše otázkou života a smrti. … Nebezpečí se v průběhu let zvýšilo, protože militanti se stále více zaměřují na vyhledávání a likvidaci křesťanských vůdců.

Mladé konvertitky ke křesťanství jsou stále velmi zranitelné a mnohé z nich žijí v úkrytu. Ženy podezřelé z konverze ke křesťanství jsou běžně ponižovány na veřejnosti, drženy v přísném domácím vězení, znásilňovány, unášeny, násilně provdávány za radikální šejky nebo zabity. Pokud je již taková žena vdaná, bude pravděpodobně rozvedena a budou jí odebrány děti, aby byla zajištěna jejich islámská výchova.

Jemen

 Jemenu (na třetím místě) nyní vládnou tři různé mocnosti a také al-Káida a Islámský stát (ISIS). Občanská válka v Jemenu, která trvá od roku 2015, přivedla Jemen na pokraj zhroucení:

Žádná ze zúčastněných mocností nemá pochopení pro křesťany a oficiální ústava prosazuje šaríu (islámské právo) a odmítá svobodu vyznání. Jedno procento Jemenců vyznávajících menšinová náboženství je silně marginalizováno. Pomoc je většinou distribuována prostřednictvím místních muslimských skupin a mešit, které údajně diskriminují všechny, kdo nejsou považováni za zbožné muslimy.

V oblastech kontrolovaných Hútíi je nebezpečné vlastnit Bibli nebo jiné křesťanské knihy. (…) Pronásledování v poslední době zesílilo, protože Hútíové získali větší moc. Nejméně jeden křesťanský Jemenec byl pro svou víru zabit a desítky domácích církví se již nemohou scházet. Zvláště nebezpečné je to v oblastech ovládaných islámskými extremistickými skupinami. Mnozí z nich ze země uprchli. Ve všech oblastech je vystavování křesťanských symbolů nebezpečné a může vést přímo k uvěznění, fyzickému týrání nebo dokonce popravě.

Libye

Libye, která se umístila na čtvrtém místě, se po svržení vlády Muammara Kaddáfího v roce 2011 rozdělila na část, ovládanou Vládou národní jednoty (GNU) a část pod Vládou národní stability (GNS). Na geopolitické a ideologické úrovni se země stala mezinárodním bojištěm, na němž se snaží získat vliv různé vojenské mocnosti (tj. turecko-katarsko-pákistánská islamistická osa podporující GNU versus emirátsko-saúdsko-egyptská diktátorská osa podporující GNS).  Mezinárodně uznávané GNU nyní konkuruje východní GNS. V tomto nestabilním politickém prostředí, kde obě strany soupeří o nadvládu, což činí Libyi zranitelnou a stále na hraně obnovení ozbrojeného konfliktu, nesou křesťané v zemi hlavní tíhu porušování lidských práv:

Libyjští křesťané muslimského původu čelí násilnému nátlaku ze strany svých rodin a komunit, aby se zřekli své víry. Zahraniční křesťané, zejména ti ze subsaharské Afriky, jsou terčem útoků islamistických militantních a zločineckých skupin.

Přechodná ústavní deklarace (2011) i návrh ústavy z roku 2017 prohlašují islám za náboženství země a právo šaría za hlavní zdroj legislativy.

Súdán

Súdán (číslo pět), který je od dubna 2024 zasažen občanskou válkou mezi dvěma muslimskými frakcemi – Súdánskými ozbrojenými silami (SAF) a polovojenskými Silami rychlé podpory (RSF), je nyní postižen krizí, zahrnující vysídlování obyvatel a související nedostatek potravina hrozící hladomor. Téměř devět milionů lidí bylo nuceno opustit své domovy. Ani jedna ze stran konfliktu není křesťanům nakloněna, naopak konflikt dal islamistům více příležitostí, aby se na ně zaměřili:

Rozsah a intenzita tlaku na křesťany se v letošním roce výrazně zvýšily, protože občanská válka přinesla extrémní míru násilí a strádání. Byly násilně obsazeny kostely, křesťanské budovy a dokonce i soukromé domy patřící křesťanům.

Křesťané zažívají mimořádné potíže také v době hladové krize, protože místní komunity je diskriminují a neposkytují jim podporu. Velká část církve v Súdánu, která by mohla pomoci s distribucí pomoci, je na útěku.

Eritrea

V Eritreji (číslo šest), kde je hlavním náboženstvím islám, je jediným politickým subjektem Lidová fronta za demokracii a spravedlnost (PFDJ). Od vyhlášení nezávislosti Eritreje v roce 1993 vykonává PFDJ pod vedením pezidenta Isaiase Afwerkiho plnou kontrolu nad Eritreou:

Stovky křesťanů jsou již několik let zadržovány. … Režim se stal synonymem absolutního autoritářství a dělá vše pro to, aby si udržel svou moc: zatýká, pronásleduje a zabíjí křesťany, protože jsou považováni za agenty Západu, a tudíž za hrozbu pro stát a vládu.

Každodenní život je přísně sledován, telefonní hovory a používání internetu jsou pod neustálým dohledem. Eritrea je často nazývána „Severní Koreou Afriky“ kvůli extrémní státní kontrole. Nejvíce trpí křesťané, zejména ti, které stát neuznává. Extrémní nátlak, státem schvalované násilí a branná povinnost nutí některé křesťany k útěku ze země.

Nigérie

V Nigérii (číslo sedm), která je většinově křesťanská, dochází k „tiché“ genocidě:

Nájezdy fulanských ozbrojenců, početných skupin ozbrojených banditů a teroristických skupin Boko Haram a ISWAP (Islámský stát v západní Africe) terorizují křesťanské komunity. Militanti unášejí, znásilňují, sexuálně zotročují a zabíjejí ženy a dívky. Kromě toho, že jsou „provdávány“, jsou dívky unesené militanty údajně využívány jako živé štíty nebo jako rukojmí  při vyjednávání.

Pákistán

V Pákistánu, který je na osmém místě, jsou

pověstné zákony o rouhání často používány proti všem menšinám, křesťané jsou však postihováni nejčastěji a nejpřísněji.  Za tyto zákony o rouhání hrozí trest smrti. Ten je sice zřídkakdy vykonán, ale lidé obvinění z rouhání jsou vystaveni útokům nebo vraždám ze strany davu.

Roste počet křesťanských dívek (a dívek z jiných menšinových náboženství), které jsou unášeny, zneužívány a násilně konvertovány k islámu (často s podporou soudů nižší instance)… Křesťané jsou také zranitelní, když jsou uvězněni v otrocké práci.

Írán

V Íránu, který je na devátém místě, konvertité od islámu ke křesťanství čelí závažnému porušování náboženské svobody, především ze strany vlády a v menší míře i ze strany okolní společnosti a svých rodin. Vláda považuje tyto konvertity za hrozbu a domnívá se, že jsou pod vlivem západních zemí, aby podkopávali islám a státní režim.

Uznaná historická společenství, jako jsou arménští a asyrští křesťané, jsou sice státem chráněna, ale je s nimi zacházeno jako s občany druhé kategorie.

Afghánistán

V Afghánistánu (který se umístil na desátém místě), kde Tálibán obnovil svou plnou kontrolu v roce 2021, se situace navrátila do starých kolejí:

Pokud jsou konvertité odhaleni, rodina, klan nebo kmen se mohou snažit zachovat si svou „čest“ a vypořádat se s konvertitou nátlakem, násilím nebo dokonce vraždou. Pokud víru konvertity odhalí vláda, mnoho afghánských věřících nemá jinou možnost než se pokusit o útěk. Ženy a etnické menšiny zažívají další útlak, křesťané z těchto skupin žijí pod nepředstavitelným tlakem.

Ať už se jedná o Blízký východ, Asii nebo Afriku, existuje jasný vzorec týkající se zacházení s křesťany ze strany muslimů. V každém případě jsou křesťané a další nemuslimové ve většinově muslimských zemích diskriminováni, systematicky utlačováni, vystaveni násilí nebo hrozbě násilí. Zdrojem pronásledování v těchto zemích není pouze vláda. Ve většině případů je vůči nemuslimům nepřátelská také širší muslimská komunita. Pro nemuslimy, kteří se snaží přežít pod vládou islámu, neexistuje téměř žádná náboženská svoboda, a dokonce ani možnost žít normální slušný život.

Evropa by měla vzít tyto informace plně na vědomí, zastat se pronásledovaných, zakázat právo šaría a změnit svou uprchlickou a migrační politiku s ohledem na tyranskou povahu islámu.