Češi v poslední době patří k nejméně přátelským národům světa. Usuzuje se to podle české uzavřenosti, kterou cizinci často nechápou. Lidé v českých zemích jsou zasmušilí, udržují si jeden od druhého si odstup, neradi se baví s cizími lidmi, vytvářejí si kolem sebe tvrdou slupku. Ve světovém žebříčku míry přátelského chování (Čím vším se lze zabývat?) obsadilo Česko druhé místo od konce. Hůř už je na tom jen Kuvajt. Na opačné straně spektra skončila Panama.
Podle odborníků za naším chováním stojí i historická zkušenost. Střídala se tu různá etnika a režimy, takže jsme opatrnější a nedůvěřiví k cizím lidem. Jak pozná lidské chování odborník uzavřený se svým počítačem v kanceláři nebo ordinaci, když o životě na světle božím toho mnoho nemá možnost zjistit?
„Jsme takoví zdrženlivější, bavíme se o takových hlubších věcech, a ne takové ty přístupy small talking,“ sdělila psycholožka Lenka Čandová. „Česko má velkou spotřebu alkoholu a Češi tráví hodně času v práci." Zdá se, že psycholožka zná a má nastudovanou dobu před čtyřiceti a více léty, kdy většinu času u nás lidem zabralo zaměstnání a společenský život.
Dnes je všechno jinak, jak říkají dnešní mladí lidé takzvaní "dnešníci". Velkou ránu české družnosti zasadila privatizace a uzavírání malých obchodů a hospod. Zanikla spousta průmyslových a zemědělských podniků s desítkami a stovkami zaměstnanců, kteří se setkávali a hovořili spolu na zastávkách, ve veřejné dopravě, na pracovištích a po práci v hospodách a obchůdcích. O víkendech, kdy se nikde neprodávalo, se lidé scházeli u kostelů, na fotbale, na tanečních zábavách, poutích a podobně.
Po roce 1989 začaly společné zájmy a kontakty lidí být odsuzovány jako komunistické zvyky. Vzorem se zase stal jedinec valící před sebou kuličku, jak ho kdysi přiblížil Karel Čapek. Do zaměstnání se lidé dostávají soukromými auty, přičemž v každém jede každý zaměstnanec sám. Po práci každý spěchá autem domů. Do hospody při cestě domů zajít a pobavit se s ostatními nemůže. Do obchodů se také jezdí jen auty, a žádné vybavování za pultem neexistuje. Anonymní zákazníci, anonymní prodavači, anonymní zboží.
Poslední lidské přátelské kontakty zřejmě definitivně zničí anonymní digitalizace, která je obyvatelstvu stále více násilně vnucována. KOmunikace s úřadem prostřednictvím úředníka? Nadlidský úkon. Najít na venkově bankovní pobočku, kde lze uložit nebo vyzvednout peníze? Nelze. Nechat si poslat peníze poštou? Poplatek za obtěžování listonoše může být vyšší než poslaná částka. Za papírovou jízdenku ve vlaku je dokonce pokuta.
Mluvení na zaměstnance je vydáváno za obtěžování. Povinností občana se stává sledování televize, být online na počítači a hlavně držet v ruce, buď volant, nebo chytrý telefon. S kým má občan co komunikovat z očí do očí? S nikým. To by scházelo, aby se lidé vzájemně informovali nebo dokonce dělali protistátní vtipy jako dříve Všechno se dozví z obrazovky nebo sluchátek.
Žádné komentáře:
Okomentovat