Mezi tragické dny jako 15. březen 1939, kdy české země obsadila armáda 3. říše, a 21. srpen 1968, kdy je obsadila sovětská vojska, lze zařadit18. prosinec 1935, den volby mstivého intrikána Edvarda Beneše prezidentem Československa.
Tomáš Garrigue Masaryk byl 24. května 1934 počtvrté zvolen prezidentem. V ústavě bylo sice obecně zakotveno, že prezident může zastávat funkci nanejvýše dvě sedmiletá funkční období, ale pro Masaryka, „prezidenta Osvoboditele“, (titul schválený Parlamentem), byla výslovně stanovena výjimka. Volbu vyhrál zcela jednoznačně, poměrem 327 hlasů ku 38 hlasům pro jeho protikandidáta Klementa Gottwalda (ten se pro nemoc volebního zasedání neúčastnil), jehož komunistická strana nominovala pod heslem „Ne Masaryk, ale Lenin!“.
Toto a další, ještě snad drsnější komunistická hesla (mj. o Masarykovi jako představiteli „fašistické republiky“) její poslanci dokonce vykřikovali při volbě, takže nakonec museli být z Vladislavského sálu násilím vyvedeni.
Později, po zbavení poslanecké imunity, byly za to a hlavně za jejich předchozí protistátní činnost na komunistické poslance Klementa Gottwalda, Josefa Krosnáře, Josefa Štětku a Václava Kopeckého dle zákona na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb.) vydány zatykače. Gottwald a Kopecký pak uprchli do Moskvy, Štětka byl odsouzen do vězení, Krosnář se skrýval.
Skutečný problém byl ovšem v tom, že Masarykovi, tehdy již čtyřiaosmdesátiletému, nesloužilo dobře zdraví, zhruba měsíc před volbou jej postihl záchvat mrtvice, která dramaticky zhoršila jeho zrak, a tak mu při skládání poslaneckého slibu musel jeho text být polohlasem předříkáván, což neušlo pozornosti, ale oficiálně se to svádělo na „slabost po jarní chřipce“. I když se poté částečně zotavil, o rok později jej postihla další, ještě těžší mrtvice a začalo být prakticky nemožné jeho zdravotní stav před veřejností tajit.
Po konzultacích s ministerským předsedou Hodžou se Masaryk nakonec v druhé polovině listopadu rozhodl k abdikaci, veřejnosti však tuto zprávu nikdo oficiálně nesdělil, o co se postaral Edvard Beneš, který po funkci prezidenta chorobně toužil a vymohl si u nemocného Masaryka oficiální podporu.
Beneš si však nebyl jistý dostatkem hlasů v Parlamentu. Zejména si nemohl být jist hlasy agrárníků, kteří Beneše jako člena vlády předtím dlouhodobě odmítali. A tak začal vyjednávat s kdekým: hlavně se slovenskými nacionalisty, jejichž jedno křídlo vedené Jozefem Tisem, pozdějším prezidentem Slovenské republiky jej slíbilo volit. S komunisty podporu vyhandloval za příslib amnestie pro výše zmíněné stíhané poslance. S henleinovci, kteří po Masarykově odchodu doufali v dodržení starého slibu o autonomii Sudet, dojednal pouze a pouze vhození prázdných lístků.
Dne 14. prosince 1935 pak Masaryk vyhlásil amnestii pro Gottwalda, Kopeckého, Krosnáře a Štětku a poté abdikoval. Volba nového prezidenta byla stanovena na 18. prosince, takže se na ni Gottwald a Kopecký stihli vrátit z Moskvy, Štětka byl propuštěn z vězení a Krosnář si odlepil falešné vousy, Hlinkovo křídlo luďáků Beneše také podpořilo a svůj slib dodrželi i henleinovci. Beneš, ostatně jediný kandidát (agrární protikandidát Bohumil Němec vpředvečer volby odstoupil). Beneš byl zvolen 340 hlasy z celkových 440 přítomných poslanců a senátorů.
Byla to zlá volba, jejíž následky nepříznivě ovlivnily chod státu a život jeho obyvatel: nový prezident se vyznačoval urážlivostí ("sloní pamětí"), přičemž nedokázal potlačit chorobnou mstivost. Přestože Beneš měl podporu nekritických Masarykových obdivovatelů a komunistů, do roku 1938 byl považován jen za Masarykův stín. Chod země zajišťovala agrární strana. Ukazovalo se, že 20 let Benešova působení v zahraniční politice bylo jalových, nic potřebného pro stát nevyjednal. Na dotazy v roce 1938 odpovídal: "Mám plán." Zmohl se na vyhlášení všeobecné mobilizace, její odvolání a útěk do zahraničí. Na pomstu všem prvorepublikovým oponentům však nezapomněl. Připravoval ji v létech londýnského pobytu během války.
Po válce neumožnil obnovení žádné ze stran, které jej plně nepodpořily (především šlo o agrárníky), a tím velmi oslabil demokracii „třetí republiky“ (1945-48) – a zejména se od okamžiku této volby ocitl ve stále sílícím vleku komunistů, z něhož pak vyplynula Smlouva o poválečné spolupráci se SSSR z 12. 12. 1943 (takovou smlouvu nepodepsala žádná jiná demokratická exilová vláda) a konečně i „Vítězný únor“.
Po válce byl spoluzodpovědný za to, že v důsledku státem organizovaného násilí zahynuly desetitisíce obyvatel Československa. Další desítky tisíc lidí byly odvlečeny do Sovětského svazu. Miliony lidí ztratily domov a byly připraveny o majetek. Zabránil obnově demokracie a napomohl sovětizaci země. Ke všemu bezpráví mlčel.
Žádné komentáře:
Okomentovat