Když je náboženství nahrazováno politikou

  „Stane-li se politika naší nejvyšší láskou, stane se také naším nejkrutějším zklamáním, které zanechá naše domovy chladnějšími, naše svátky osamělejšími a náš společný život těžší k udržení.“

Současná americká domácí politická scéna, a do jisté míry politika většiny rozvinutých západních zemí, se vyznačuje nestabilní, ale o to hlasitější a vášnivější morální intenzitou. Veřejné neshody nepůsobí jako spory o uvážlivý úsudek nebo návrh politiky. Stále více se podobají bojům o identitu, ctnost a konečný smysl. Volby se stávají existenciálními dramaty. Politická hnutí slibují nejen reformu, ale i vykoupení.

Kostely zůstávají, bohoslužby pokračují a duchovní zájem přetrvává. Náboženství však již nefunguje jako sdílený rámec, skrze který se interpretuje běžný život. Není již společensky nezbytné, ale je na přeplněném trhu jen jednou z možných cest ke smyslu, naplnění a morální orientaci.

Není to o tom, že by náhle převládl ateismus. Náboženství nebylo vyvráceno ani násilně potlačeno. Došlo k tomu, že moderní podmínky (mobilita, pluralismus, technologické změny a všeprostupující terapeutická kultura) způsobily, že různé alternativní narativy a zdroje smyslu světa a života se zdají stále věrohodnějšími, než tradiční vysvětlení náboženské. To, co se kdysi zdálo nepostradatelným a nenahraditelným, se nyní jeví jako volitelné.

Ale lidské touhy, které kdysi formovalo náboženství, zůstávají. A důsledky sahají daleko za hranice kostela. Touhy, které kdysi uspořádávalo náboženství – morální jasnost, sounáležitost, vědomí smyslu, naděje, transcendence – nezmizely. Když náboženství ztratí svou vůdčí roli, touhy se nevypaří. Přesouvají se. Na současném Západě, kde se kostel stává zastaralým, se absolutní stává právě politika.

Od politiky se očekává to, co kdysi plnilo náboženství: říkat nám, kdo jsme a na čem nakonec záleží.

To lze pozorovat i na nečekaných místech. I to, co by mělo být zábavou, stále častěji funguje jako jakási kulturní liturgie. Lackey v článku uvádí příklad poločasového show během Super Bowlu amerického fotbalu, já dodávám evropský příklad zahajovacího ceremoniálu olympiády v Paříži.

Nejsou to pouze spory o módu či vkus. Jsou to rituály identity, morální signály, umožňující společně prožívat pobouření, oslavu i pocit sounáležitosti. Výsledkem je jakýsi politický mesianismus napříč ideologickým spektrem. Na pravici nacionalistická hnutí slibují spásu skrze kulturní obnovu. Na levici osvobozenecká hnutí slibují vykoupení skrze sociální transformaci. Tyto projekty se obsahově liší, ale sdílejí společný předpoklad: že politika unese tíhu našich nejhlubších tužeb po spravedlnosti a milosrdenství.

Politika to však nedokáže, nikdy to nebylo a nemělo být jejím smyslem! Politika je jen předposlední realitou; nezbytnou a smysluplnou, ale nikdy ne konečnou. Může usilovat o spravedlnost, omezovat zlo a uspořádávat společný život. Nemůže však smířit hříšníky, uzdravit nejhlubší zlomy lidského srdce ani nést tíhu konečné naděje. Když je do politiky vloženo spasitelské očekávání, zklamání se mění v zášť a zášť v hněv.