Fiala a Fico odmítli jít společnou cestou

 Letos snad poprvé od roku 1993 došlo k oficiální roztržce mezi českými a slovenskými politiky. Český premiér Petr Fiala odmítl tradiční formální přátelskou schůzku se slovenskou vládou vedenou premiérem Robertem Ficem. Důvodem sporu jsou rozdílné pohledy na ruskou agresi na Ukrajině. Pohledy v českých zemích? Jeden nabízí tento článek: 

Pro generace Čechů vyrůstající po roce 1945, byli Slováci vždycky samozřejmými příbuznými. Schopnost domluvit se podobnými jazyky budila pocit, že Češi a Slováci jsou prakticky tentýž národ s podobnými tradicemi, zvyky a vnímáním dějin. Masarykovi zakladatelé Republiky česko-slovenské dokonce vytvořili oficiální československý národ. Jenomže ono to nikdy nebylo tak, jak si čeští šovinisté představovali, Slováci vždy překvapili něčím, co Praha nechápala, i když rozpory nechtěla přiznat. 

První rozdíl je již v samotné existenci národa a jeho státnosti. Pro Čechy je stát s hlavním městem Prahou a hlavou státu na Hradě něco naprosto samozřejmého. Každý ví, že skoro 800 let existovalo české království a že jeden český král byl dokonce císařem Svaté říše římské. Je pro nás samozřejmé, že mluvíme a píšeme česky a nikdo nepochybuje o tom, že jak náš národ tak stát má právo na existenci, dokonce i hranice našeho státu jsou historické dané přírodními podmínkami. Ani v dobách, kdy byly české země součástí Habsburské říše nebo Třetí říše nebyly nikdy zpochybněny tradice českého státu, vždy se mluvilo česky, i když povinným úředním jazykem byla němčina.  

Jenomže Slovensko mělo hodně odlišnou historii. Uhry byly národnostně mnohem nepříznivějším prostředím než Rakousko, potlačování slovenského jazyka a samotné ideje slovenského národa probíhalo v rozměrech, který by si v Rakousku nikdo netroufl ani představit. Slováci před rokem 1939 nikdy neměli svůj stát a proto pro ně byla a je otázka slovenského národa, národního sebeurčení a slovenského státu mnohem silnější a cennější, než pro Čechy. Nutno uznat, že Slováci pro obohacení své historie dělali od roku 1918 vše možné i nemožné.

 A slovenská kultura je hodně maďarská kultura. Slovenská mentalita je de facto maďarská mentalita. Tam je jediný problém a to je jazyková bariéra. Kdyby nebylo Štefánika, bylo by asi dnes Slovensko součástí Maďarska, maďarština by tam byla úředním jazykem a byla by to politická bašta Viktora Orbána.

Vznik Československa po první světové válce znamenal pro Čechy obnovení jejich historické samostatné státnosti – ale pro Slováky to bylo nouzové řešení, jen změna hlavního města se udála, místo k Budapešti museli hledět ku Praze. Hranice Slovenska byly stanoveny uměle, bez ohledu na historické hranice a bez ohledu na etnické složení obyvatelstva. Proto je národnostní otázka na Slovensku stále živá. Zatímco Češi brali Československo za svůj stát, u Slováků tomu tak nebylo. Slováci dobře věděli, že Beneš z nich kvůli přehlasování českých Němců v roce 1918 udělal užitečné idioty. Slováci se necítili být rovnoprávným národem a měli silnou potřebu zdůraznit svou národnost, dosáhnout většího uznání a většího sebeurčení. Proti nadvládě Prahy byli bezmocní, vůdcové slovenského odporu Hlinka, Tuka, Tiso a další se už od roku 1918 marně snažili donutit Masaryka k splnění slibu a k vyhlášení autonomie Slovenska. Odpovědí byly soudní procesy a vězení. 

Společný stát se dlouho neudržel. 14. března 1939 Slovenský sněm jednomyslně schválil vyhlášení slovenské samostatnosti. Následoval hromadný úprk Čechů ze Slovenska, čeští učitelé, četníci, důstojníci, úředníci, odborníci všech oborů i podnikatelé, kteří všestranně zaostalé Slovensko (do roku 1918 uherská Horní země) dvacet let přetvářeli na hospodářsky vyspělou a kulturní zemi, se snažili zachránit alespoň holé životy. Spolu s nimi prchali i židé a cikáni.

Zatímco rok 1939 a rozpad Československa pro Čechy byl historické trauma, pro Slováky byl naopak vznik samostatného státu něčím úžasným. A jakkoliv se na tehdejší slovenské politiky díváme jako na zrádce a zločince, z hlediska slovenského sebeurčení to vypadá jinak. Pro Slováky dodnes jsou přátelské vztahy vlády Slovenské republiky s Třetí říší a zločiny proti lidskosti během druhé světové války něčím bezvýznamným, pro ně je nejdůležitější národní úspěch. 

Slovensko během války nebylo okupované Německem, vděk za Hitlerův slib ponechání historické národní samostatnosti byl velký. Spolupráce s Berlínem vycházela slovenské vládě až do léta 1944, kdy německé armády už byly nuceny ustupovat na všech frontách. Východní fronta v srpnu se blížila ke slovenské hranici, ve Varšavě vypuklo povstání, v Bukurešti došlo k státnímu převratu, Rumunsko vyhlásilo Německu válku. Připravovalo se svržení slovenské vlády, přičemž nebylo jasné, na kterou stranu se přikloní dobře vyzbrojená slovenská armáda. Sedm týdnů před započetím povstání Gustáv Husák tajným dopisem nabídl Stalinovi začlenění Slovenska mezi svazové republiky SSSR. Snad proto ze SSSR přicházely na Slovensko tisíce partyzánů, kteří ze slovenských dobrovolníků organizovali partyzánské skupiny. Stalin Husákův návrh odmítl, protože Beneš mu už dříve nabídl dokonalé přátelství celého bývalého Československa, včetně uranové rudy.

Partyzáni se živili terorem, vydíráním obyvatelstva a rabováním vesnic. 12. srpna 1944 v martinských kasárnách povraždili členy německé vojenské delegace vracející se z Rumunska. Slovenská vláda vyhlásila stanné právo a požádala o pomoc Německo. Povstání proti Tisově republice se změnilo v boj proti německé armádě, která během září a října 1944 sice povstání potlačila, ale na počátku příštího roku ustoupila.

Po skončení války a obnovení Československa se slovenským politikům podařilo uhájit některé ústřední slovenské orgány a založit slovenské strany. Velkou iniciativu přitom vyvíjel Gustáv Husák. Ze slovenských ministrů ve Firlingerově pražské vládě se při vyhánění Němců a znárodňování statků a velkostatků "vyznamenal" hlavně komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš. Ve volbách v květnu 1946 byla na Slovensku nejúspěšnější Demokratická strana těžící z podpory katolického obyvatelstva, která získala 62 procent hlasů. Celostátně však vyhráli komunisté a Gottwald se stal předsedou vlády.

Už od května 1945 působili na území Československa sovětští poradci, kteří podle pokynů z Moskvy ovlivňovali rozhodování československých politiků, soudních a bezpečnostních orgánů. Po pražském odsouzení a pověšení jedenácti významných komunistických funkcionářů včele s Rudolfem Slánským v roce 1952 došlo i na bratislavského komunistu Gustáva Husáka, který jako buržoasní nacionalista dostal u soudu trest doživotního vězení. V roce 1963 byl společně s dalšími politickými vězni propuštěn na svobodu.

V šedesátých letech industrializace Slovenska pokračovala velkým tempem. Slovensko se ekonomicky stávalo nezávislé na Praze. Skutečnost, že o toku peněz se rozhoduje v Praze rozpalovala slovenské komunisty včetně neúnavného nacionalisty Husáka, kteří znovu vytáhli prvorepublikový požadavek na autonomii Slovenska. S tím zásadně nesouhlasil prezident Antonín Novotný, který pamatoval, jak se v roce 1939 požadavky na autonomii Slovenska proměnily v rozbití státu. Slovenští komunisté využili situace, že Novotný si nepadl do oka s novým sovětským diktátorem Brežněvem, a poslali důvěřivého Alexandra Dubčeka, aby po ÚV KSČ v Praze rozházel Novotného špinavé prádlo. Povedlo se, Novotný odstoupil ze všech funkcí. 

Dalším historickým traumatem bylo obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. Okupace sovětskou armádou Čechům nic dobrého. nepřinesla. Ne tak Slovákům. Po srpnové okupaci vznikla federace, nejmocnějším politikem se stal Gustáv Husák, jenž byl viděn každý den v televizi, přičemž na Slovensku byl vnímán jako úspěšný politik. Jako takový byl a je oceňován mnohými polistopadovými slovenskými nacionalisty dodnes. Čechům Husák příjemně vůbec nevoněl. Pro Slováky je jednoduše veledůležitá národní otázka, oceňují, co je pro ně dobré jako pro národ, pro Čechy, kteří v sobě stále mají zafixovaný selský původ, je nejdůležitější území, na němž žijí, dům, obec, stát. 

 Češi zdědili nepříjemné následky tlaku mocných států a okupaci svého území (Mnichov 1938, Moskva 1968), slovenské instinkty jsou naladěny jinak, rozpínavost Německa a Ruska jim pomohla k uplatnění  svérázného nacionalizmu. Putinova agrese vůči Ukrajině je v českých zemích vnímána jako pokus o pohlcení nejen Ukrajiny, ale i ostatních zemí ve střední Evropě. Češi se o svoji kotlinu, o svůj nepořádek, o svůj smrádek bojí. Taková reakce zřejmě u Slováků a jiných národů není v popředí, protože je netlačí historická trauma Bílé hory, Mnichovské dohody a roku 1968. Zdá se, že Slováci žijí v naprostém klidu, že žádná válka o území se jich bytostně netýká.