Politika naděje

 Liberalismus, tento politický chameleon, se mění podle barvy doby. A tak by to mělo být. A také musí. Mění se i dnes. Americký prezident narozený v roce 1942 opouští scénu a my se loučíme s posledním z generace, která se inspirovala Franklinem Rooseveltem. Bidenova generace babyboomu, k níž patřím i já, dala Americe Medicare, Head Start, občanská práva a s pomocí lidí jako Václav Havel vítězství nad sovětským impériem. Pochodeň, jak se říká, nyní přebírá nová generace. Nová demokratická kandidátka se narodila v roce 1964 a její životní příběh dcery jamajského ekonoma a jihoindické výzkumnice rakoviny, kteří se seznámili na Berkeley, ztělesňuje liberální revoluci inkluze, která začala v 60. letech minulého století.

Jsou-li právě toto výzvy, které dějiny kladou před příští generaci liberálů, co se mohou naučit od osobnosti studené války, jakou byl Václav Havel? Havel hluboce přemýšlel o naději, protože poznal, jaké to je žít bez ní. Nikdo nás nemůže o naději naučit víc než člověk, který byl uvězněn.

Přednáška na jeho počest by ho měla oslavovat, ale měla by se také třináct let po jeho smrti ptát: co z jeho odkazu zůstalo? Jeho země – Československo – už neexistuje. Za jeho působení se rozdělila na dvě části. Havel nevytvořil žádnou politickou stranu, která by pokračovala v jeho práci, a ocitl se podobně jako prezident Macron ve Francii bez politické mašinérie, která by jeho myšlenky prosazovala. Přelstil ho Václav Klaus, který ho přelstil jako premiér a vystřídal ho v prezidentské funkci. Na konci Havlova působení už byli jeho lidé unaveni Havlovými moralizujícími přednáškami. Po jeho smrti v roce 2011 bylo možné napsat jeho politický epitaf jako příběh selhání – šlechetný, tragický nebo prostě jen hloupý – záleží na vašem vkusu.

Havel chtěl svůj region nezvratně ukotvit v západní demokratické tradici, ale ukázalo se, že autoritářské politické dědictví Polska je zakořeněné hlouběji, než si hrdinové Solidarnośći vůbec dokázali představit, a v Maďarsku už 14 let vládne Viktor Orbán, který svou zemi vytrvale vrací zpět k autoritářskému dědictví Jánose Kádára. Jednostranná neliberální demokracie vládne také v Srbsku, na Slovensku a v Albánii.

Ke cti Václava Havla slouží, že to předvídal. Již v roce 2005 viděl, jak se ve východní Evropě zakořeňuje nový typ režimu: „mafiánský kapitalismus, mafiánská demokracie“, politická moc, ekonomická moc, mediální a kulturní moc, to vše v jedné hromadě kontrolované vládnoucí stranou. Havel tedy s bolestnou jasnozřivostí věděl, že dějiny nebyly k jeho nadějím přívětivé, a svůj vliv nešetřil ironií. Po projevu k představitelům největších světových korporací v Paříži,  v němž kritizoval „jejich bezohlednost, rostoucí uniformitu světa, všudypřítomnou diktaturu reklamy a zisku“, mu tleskali vestoje, protože, jak jízlivě říkal, chtěli ukázat svou širokou mysl, a tak vlastně nejelegantnějším způsobem, jaký si lze představit, podkopali jeho myšlenky. Pokud tedy věděl, že ho chválí, jen aby ho ignorovali, proč tedy ještě četl svůj projev?

Havel byl jedinečný, praktikující politik, který byl zároveň umělcem a dramatikem. Díky svému citu pro jazyk jako umělec bojoval proti tomu, aby se nechal uchvátit rétorikou, kterou byl nucen jako prezident přijmout. Byl si velmi dobře vědom toho, jak sám říkal, že žádný člověk nemůže „nikdy uchvátit ani svět, ani sebe, ani žádnou část světa. To ho však vede k tomu, aby se o to neustále pokoušel. … definovat se stále přesněji“. Tato intelektuální pokora ho vedla k odporu vůči akademickému formalismu a dogmatismu. Byl člověkem, který chápal, že liberální přesvědčení musí svádět boj s vlastními rozpory. Řekl bych, že byl příznačně imunní vůči přetrvávajícímu sebeuspokojení liberalismu, jeho názoru, že jeho vlastní centristický přístup je jedinou racionální politikou a že ve světě fanatických extrémů zůstávají liberálové jedinými „dospělými v místnosti“.

Havel nás také neustále nutí znovu se zamyslet nad samotnými základy politiky: nad tím, jak je manipulován a udržován souhlas ovládaných.

„Moc bezmocných“, text, který napsal v roce 1977, je známý svým obrazem zelináře, který si na brambory a fazole dává oficiální nápis ‚Proletáři všech zemi, spojte se‘. Zelinář ve skutečnosti nevěří, že se dělníci světa sjednotí, a nevěří, že žije v dělnickém státě zasvěceném jeho blahu. Chová se, „jako by“ věřil, ale ve skutečnosti nevěří ani slovu.

Havlův postřeh zde připomíná základní přesvědčení liberalismu, které poprvé vyjádřil John Locke ve svém eseji o toleranci z roku 1689:

„Taková je povaha rozumu, že jej nelze k víře v cokoli přinutit vnějším násilím.“

Právě to může být nejsilnějším zdrojem naděje v dnešním světě.

V době, kdy se zdá, že demokracie je obležena falešnými informacemi, lží a manipulací, stojí za to, si připomenout Havlovo a Lockovo základní přesvědčení: nelze člověka nutit, aby něčemu věřil, pokud ví, že to není pravda. Můžete ho donutit, aby vyslovil heslo, můžete ho donutit, aby si ho dal na brambory, ale nemůžete ho donutit, aby mu skutečně uvěřil, aby ho přijal do svého nitra a vyjádřil ho jako přesvědčení, jako by bylo jeho vlastní. Vnitřní pevnost individuálního úsudku je konečnou hranicí moci všech politických systémů, autoritářských i demokratických. Autoritářské systémy – Putinovo Rusko, Siova Čína – vědí, že přežití režimu nezávisí na souhlasu, ale na úsilí věčně bdící politické policie. Občané těchto míst s tím souhlasí, dokud existuje určitá míra svobody v zákoutích intimního rodinného života, ale nezatěžují se otázkou, zda jim režim říká pravdu, protože vědí, že ne. Jak pochopil Havel, stačí, aby se zelinář jednoho rána rozhodl, že už nebude dávat na brambory slogan, a objeví se první trhlina v budově totalitní společnosti.

Diktátoři v noci nespí dobře, protože to vědí. Jakmile se donucovací režimy začnou hroutit, obyvatelstvo může ztratit trpělivost s překvapivou rychlostí. Samotná rychlost, s jakou se celá říše, která držela v zajetí stovky milionů lidí, v letech 1989 až 1991 rozpadla, potvrdila, jak slabý se režim stává, když jeho poddaní přestanou věřit tomu, co říká.

Kniha Moc bezmocných se nezabývá pouze logikou nátlaku autoritářských režimů. Je také aktivním výslechem současného demokratického souhlasu. Náš souhlas je obléhán hesly, manipulací a falešnými informacemi. V určitém okamžiku však demokratický souhlas stojí a padá na svědectví našich vlastních očí a uší. Jelikož souhlas závisí na přesvědčování a z něj plynoucí svobodné víře, existují hranice manipulace, falešných zpráv a lží. Havel byl svědkem toho, že režimy – a politici –, které žijí ze lží, jimi dříve či později umírají.

Havlův život a dílo potvrzují myšlenku, že žít ve svobodě znamená převzít odpovědnost za svá přesvědčení, testovat je na základě toho, co nám říkají naše smysly a zkušenosti, a zavrhnout ta, která v tomto testu neuspějí. Když říkal, že bychom se měli snažit „žít v pravdě“, měl na mysli právě toto. Bez odpovědnosti za pravdu nemůže být v politice naděje.

Naděje na co? Na to nelze dát jedinou odpověď, protože ve svobodné společnosti musí být naděje stejně rozmanitá jako naše zoufalství. Existují však naděje, které by mohly být univerzální: že máme budoucnost, ať už si ji představujeme jakkoli odlišně, že budeme pokračovat v demokratickém experimentu, ať už budeme jakkoli srdnatě diskutovat o tom, jaká by demokracie měla být; že život našich dětí bude stejně bohatý a plný výzev a vzrušení, jako byl ten náš; že se nezničíme válkami vnitřními nebo vnějšími. To by mohly být naděje, které všichni sdílíme.

Jsou to naděje právě proto, že jsou sice možné, ale nemají žádné záruky. Jejich naplnění závisí na tom, že v ně doufáme, a má-li naše naděje něco znamenat, zavazuje nás k tomu, abychom jednali tak, aby se naplnily. Naděje bez závazku jednat je prázdná rétorika. Naděje je naším pokusem převzít odpovědnost za budoucnost.

Naděje, které jsem zmínil, jsou konzervativní: že si můžeme udržet to, co máme. Nejsou to sny o proměně, jen sny o tom, že se vyhneme nejhoršímu: válce, vyhlazení a zániku. Naděje liberála jsou vždy přizpůsobeny tomu, co je možné, udržení toho, co máme, a snaze zaručit, aby to mohli sdílet i ostatní.

Chceme-li si tedy udržet naděje, budeme se muset zříci těch, které jsou vznešené, transformativní, vizionářské, ale nemožné, zříci se, jinými slovy, onoho starého snu o sekularizující křesťanské eschatologii, přinášející ráj a vykoupení zde na zemi. Liberalismus je antirevoluční víra, která akceptuje, že v politice nejde o vykoupení, spásu nebo osvobození, jen o to, aby náš skutečně existující svět byl snesitelnější a spravedlivější pro více lidí.

Zřeknutí se marných nadějí nám pomůže, ale nedovede nás až tam. V politice se totiž stejně jako v životě potýkáme s problémem, že jsme, pokud jde o budoucnost, bezprizorní. Úspěchy společenských věd 20. století nám daly určitou víru v plánování, předvídání a prognózování. Ale naše historická zkušenost, právě z tohoto století, nám říká, že nás určitě překvapí a vyděsí to, co nám dějiny dají.

Havel pochopil, že naděje je nezávislá na předpovědi, prognóze nebo výpočtu. Všechny tyto nástroje mu mohou pomoci – neměl v těle ani jednu antivědeckou, antiintelektuální kost – ale země, v níž žil, prožila příliš mnoho radikálních změn – 1938, 1948, 1968, 1989 – na to, aby věřil, že politika může být někdy něčím jiným než sázkou na naději. Tato sázka měla podobu víry v morálku činu. Jak řekl jednomu novináři v roce 1986:

„Naděje rozhodně není totéž co optimismus. Není to přesvědčení, že něco dopadne dobře, ale jistota, že něco má smysl, ať už to dopadne jakkoli.“

Tváří v tvář radikální nejistotě dějin se liberální politika může řídit pouze úsudkem o tom, „co má smysl“, co je správné udělat nyní, i když si nemůžeme být jisti, jaké všechny důsledky to bude mít v budoucnu. Jak upozornil Loren Goldman, Havel se shoduje s Kantovým výrokem, že „můžeme doufat, pokud děláme to, co máme“. To staví kompas morálního úsudku do středu liberální politiky. I když před námi v politice stojí volba mezi menším a větším zlem, je nezbytné uchopit zlo ve volbě a pochopit morální charakter volby, kterou musíme učinit. Havel říká, že nelze mít politiku naděje, pokud není vedena neochvějným morálním přesvědčením o liberální trojici spravedlnosti, inkluze a svobody. To, co dává jeho odpovědi autoritu, je samozřejmě jeho vlastní život. Vydržel ve vězení bez naděje, že ho to dovede, jak se stalo, k prezidentství svobodného Československa. Proto mu nasloucháme, jako bychom měli naslouchat každému, kdo zaplatil cenu za to, čemu věří.

Potřebujeme naději, která se odmítá nechat zastrašit tím nejhorším, co by se mohlo stát. Být nadějí vyžaduje mít na paměti, že bychom stále měli nahromaděnou zásobu lidského poznání a nástroje, které nám dává. Jsme marnotratní lidé, plýtváme se svými znalostmi a stále ztrácíme nebo zapomínáme, co lidé poznali, ale nemůžeme to ztratit všechno. Jsme vynalézavý druh a můžeme se spolehnout, že naše vynalézavost obnoví znalosti a nástroje, které nás vyhrabou z problémů. Mohli bychom však být ve velmi špatném stavu: plazit se po jaderné havárii, být pomláceni válkou nebo bojovat o dech s hořící přírodou. Potřebujeme tedy naději dostatečně pevnou, dokonce dostatečně ironickou, abychom mohli skutečně žít v budoucnosti, která nám v současnosti působí noční můry.

Místo víry v pokrok, která kdysi tak sebevědomě podporovala liberální víru, se dnes liberální naděje musí opřít o víru v minulost, totiž že lidský projekt je srozumitelný. Náš příběh, navzdory tomu, co řekl Shakespeare, nebyl příběhem hluku a vzteku, který nic neznamená. Dějiny jsou nepřetržitým, nikdy neukončeným bojem o ovládnutí sebe sama, o udržení našich nejhorších instinktů pod kontrolou institucí a hodnot. Některé úspěchy těch, kteří šli před námi, jsou inspirující, některé nahánějí strach, ale jak dobro, tak zlo jsou pro nás srozumitelné, i když si význam našeho dědictví každý den vykládáme jinak. Minulost není posvátná ani svatá. Je to dědictví tragické, protože obsahuje tolik bezdůvodného barbarství. Je to však také příběh našeho srdcervoucího úsilí osvobodit se od osudové přitažlivosti. Mít naději do budoucna znamená držet se této víry, že minulost pro nás zůstává srozumitelná jako průvodce, inspirace a varování.

Tato představa o srozumitelnosti minulosti podporuje klíčovou představu o budoucnosti, představu, že nám nabízí posmrtný život. Jedná se o světský posmrtný život, nikoliv ten v nebi, ale ten zde na zemi. Jak tvrdil Samuel Scheffler, v přítomnosti chápeme sami sebe jako posmrtný život těch, kteří odešli před námi. Věřili, že si je budeme pamatovat, a měli pravdu. My jsme si na ně skutečně vzpomněli a snažili jsme se pokračovat v tom, co dělali oni. Protože naši předkové vkládali své naděje do nás, je rozumné, abychom i my vkládali své naděje do těch, kteří přijdou po nás.

Naděje je víra v budoucnost založená na víře v minulost. Je to víra, že budoucnost se od nás bude učit a že bychom jim měli podat co nejlepší zprávu o životě, který jsme prožili, abychom jim ji mohli předat. Tento řetězec srozumitelných vzájemných závazků napříč generacemi vytváří a udržuje naději.

Naděje je tedy ctnost, která uzavírá pascalovskou sázku o čas: že pro nás bude existovat život po životě a že lidský projekt, který jsme zdědili, stojí za to předat další generaci a těm, které přijdou po ní.

Ke všem prvkům oživeného liberalismu 21. století, které jsem nastínil na začátku této přednášky, bych na závěr přidal ještě jeden prvek: odůvodněnou důvěru, že bude existovat posmrtný život, v němž se naše naděje mohou naplnit. Dodal bych, že v době, kdy jedna generace ustupuje druhé, by přednáška Havlova jména měla končit připomenutím toho, co z něj udělalo inspiraci: člověka naděje v době temnoty.

Michael Grant Ignatieff je kanadský historik, spisovatel, politik, bývalý předseda Liberální strany a vůdce loajální opozice Jejího Veličenstva.