Polistopadový kolektivizmus se osvědčuje při šíření Covidu-19

 Sny komunistů o likvidaci všeho malého se plní až po roce 1989, v době, kdy už komunisté nejsou u moci. Následky se projevují i nyní, kdy na omezenosti a nelidskosti ekonomů profituje ten smrťák Covid-19. Ve velkých celcích se mu daří výborně, množí se a zabijí.

V těchto dnech v sousedním Polsku přišli aktivisté sdružující se v organizaci AgroUnie s požadavkem přímých plateb pro malé vesnické obchody provozované drobnými živnostníky.

Předseda AgroUnie  Kołodziejczyk říká, že vesnické obchody jsou nyní poraženy zásluhou špatné dotační politiky EU. Zvlášť v současné době pandemie Covid-19 se malé obchůdky dostaly do situace, kterou nejsou schopny přežít. Situace využívají městské supermarkety, aby se zmocnily veškerého obchodu s potravinami. Vesnické obchůdky žádné odškodnění zřejmě nedostanou.

Kołodziejczyk není spokojen ani s tím, že zemědělci, kteří i v době, kdy je život země ochromen pandemií, pracují denně za ztížených podmínek, za vyšších nákladů, zadlužují se, ale stále zásobují obyvatelstvo potravinami. Přesto se při kompenzaci ztrát způsobených pandemií s nimi vůbec nepočítá.

To, s čím se nyní potýká polský venkov, zažil český venkov už na konci minulého století, kdy vesnické obchůdky neodolaly nízkým cenám  zboží v obchodních řetězcích.

Československé znárodnění průmyslu po roce 1945 bylo politickým aktem, kterým se jen vyměnily kanály jimiž proudily peníze do eráru. Pro obyvatelstvo to  žádné větší změny nebyly.

Určitou tragédií už bylo násilné znárodnění malých živnosti po roce 1948: řemeslníci, holiči, obchody, hospody atd. byly převzaty různými městskými komunály, družstvy a nově vytvořenými  státními podniky. Provozovny v ulicích a na vesnicích ovšem zůstaly, z majitelů se většinou stali zaměstnanci, ale pro spotřebitele se mimo nedostatečného centrálního zásobování obchodů  téměř nic nezměnilo.  Pořád měli základní potraviny na dohled. Tyto malé obchody existovaly prakticky až do 90. let minulého století. 

Jestliže dříve každý den 1 auto přivezlo do vesnického obchůdku pečivo, 2. auto mléko, tak dnes každý den z vesnice do města 15-20 km vyjíždí za nákupem 50 aut. Pro stát je to výhodné, jenom z pohonných hmot od každého auta vybere daně 100 Kč, z jedné malé vesnice celkem 5.000 Kč za den. 

Je to pro erár příjemný zisk, co na tom, že i houfováním lidí v supermarketech se šíří pandemie a léčení 1 pacienta asi bude dražší než "chytře" vybraných 5.000. To ovšem ekonomy nezajímá. 

Ještě dříve než došlo v českých zemích k likvidaci malých vesnických obchůdků, byly zlikvidované malé vesnické školy. Právě školní mládež  je největším šiřitelem pandemie.  Určitě se vesnické děti dříve nakazí v městské škole, kde je několik set spolužáků, než v malé vesnické škole s 30 žáky. Koronavirus se nevyhýbá ani veřejné dopravě a zastávkám, kde děti musejí povinně trávit dlouhý čas. 

Centralizace školství nepřišla ze SSSR, to je originální dílo české. V jedné sovětské pobaltské republice platil před rokem 1990 zákon o tom, že vesnice musí udržovat školu, když je ve vesnici alespoň 6 dětí školou povinných. Nacisti byli v otázce vzdělání vesnických dětí ještě důkladnější; byly-li v osadě alespoň 3 děti, musel tam docházet učitel. Zdůvodnění: vesnické děti jsou cestou do městské školy unaveni a neprospívají.

Podle statistik hygienických stanic nejvíc lidí se nakazí v zaměstnání a na úřadech, některý den i víc než polovina případů.  Spousta lidí soustředěných v jedné budově, to je další z výsledků polistopadové kolektivizace. Před rokem 2000 se spousta úředních úkonů dala vyřídit na vesnickém obecním úřadě, kde mimo tajemníka návštěvník obyčejně nikoho jiného nepotkal. Chytří zákonodárci vymysleli "pověřené úřady", kde po několikahodinové cestě veřejnou dopravou, mezi pozitivními i negativními školáky, občan musí vysedět a vystát minuty a hodiny v čekárně zaplněné pozitivními i negativními žadateli. 

Samostatnou kapitolou by bylo zdravotnictví. Od zdravotníků v maskách, rukavicích a pláštěnkách pacient čeká nejvyšší stupeň hygieny. Tak jak to nyní ukazují media. O hygieně v čekárnách i ordinacích praktických lékařů  pacienti vědí své. V čekárnách na osahaných židlích vedle zdravých pacientů čekajících na povinné prohlídky sedí kašlající a prskající pacienti se zaslzenýma očima od horečky, v ordinaci se na luxusních čalouněných křeslech vystřídá za den několik desítek vysvlečených pacientů, stejně jako na zmačkaném prostěradle na lehátku. Lékař jen bůhví co píše a píše na počítači. Potom si omyje ruce a jde si kamsi odpočinout. Zvláštním úkazem jsou hygienická zařízení v čekárnách, zpravidla zavřená, klíč vydá na požádání sestra.  

To jsou jen náhodně vyjmenovaná podezření, proč si v České republice Covid-19 šíří nejintenzivněji na světě. Za to není odpovědná současná vláda, ale reformátoři země z let devadesátých. (stk)