10.1.2021; 10:08 - První, celý, týden roku 2021 uběhl za dramatického nárůstu počtů nakažených lidí Covidem -19 v České republice a USA, navíc veřejnost je strašena a zneklidňována zprávami o mutacích koronaviru, jehož nové kmeny mají být nebezpečnějšími, než je "starý" čínský Covid-19. Pěšky jako za vozem. Těm lidem v rakvích je to už jedno, na co zemřeli.
K trapné situaci došlo v americkém hlavním městě Washingtonu, kde dav tzv. Trumpových příznivců před konečnou volbou prezidenta vtrhl do Kapitolu a řádil tam. S tím Američané rozhodně nepočítali, ti v minulosti vždy odevzdali volební lístky a ostatní bylo starostí nově zvoleného prezidenta, lidé se čtyři roky se o Bílý dům moc nezajímali. Až se situace po pokusu o americkou defenestraci uklidní, půjde život dál jako dříve. Předpovědi, že vpád do Kapitolu změní život v USA i na celém světě, mají stejnou váhu jako předpovědi po útoku na WTC v New Yorku v roce 2001. Zdá se, že větší důraz na letošní americké událost je přikládán v Evropě včetně České republiky, kde už se objevují předpovědi, že nová americká válka Severu proti Jihu je za dveřmi.
Mnohem více Američany trápí nezkrotitelná pandemie koronaviru Covid-19. Nyní zde přibývá o 40 procent víc případů než před vánocemi. Snad se po inauguraci nového prezidenta Joe Bidena situace zlepší, skončí různé veřejná i tajná setkání politiků, oslavy vítězství i porážek, i rodinné návštěvy. Venku, na ulicích a v obchodech s potravinami zřejmě se moc lidí nenakazí, spatřit člověka bez roušky je téměř nemožné. Život bez roušek už si asi nedovede představit osobní železniční doprava. Roušku mají i kojenci i osamělí lidí, kolem nichž 500 m okolo nikdo není. Je zde však objímání, které k železniční dopravě patří, objímají se staří, mladší, nejmladší i děti, před nástupem do vlaku i po vystoupení. I v USA platí zjištění českých hygieniků, že polovina lidí se nakazila v rodinách.
Cestování americkým rychlíkem je trochu jiné než českým. Na českém perónu dav lidí netrpělivě přešlapuje a čeká na příjezd vlaku, aby do něho nejbližšími dveřmi vpadl a každý zaujal nejlepší místo. Každá minuta zpoždění zvyšuje nervozitu. Rovněž při vystupování cestující stojí u dveří, aby rychle vystoupil, aby vlak se s ním nerozjel a neměl nepříjemnosti. V USA je to jinak. Včerejší můj zážitek je přímo ukázkový, jak se nastupuje do amerického mezistátního rychlíku. Dlouhý jednopatrový vlak přijel s hodinovým zpožděním, zastavil. Na perónu nebyla živá duše. Vypadá to podle prvního pohledu, že nikdo nastupovat nebude. Kterými dveřmi se vystupuje a nastupuje určují průvodčí, kteří před ně postaví stoličky. V dveřích se objevil první kufr, průvodčí ho odebírá a pomáhá cestujícímu vystoupit. Postupně vystupují další. Čekárna je zřejmě kvůli pandemii uzavřena, takže z parkoviště asi 50 m vzdáleného se začínají trousit lidé s kufry i bez kufrů. Asi dvacet lidí včetně doprovodu. Průměrně jeden cestující má dva kufry na kolečkách. Při vstupu na nástupiště dochází k prvnímu objímání lidí v rouškách, před vstupem do vagónu k dalšímu. Cestují lidé staří a studenti. Průvodčí, z 90 procent muži, kontrolují jízdenky, nosí kufry do dveří a pomáhají lidem nastoupit. Vlak s dvěma lokomotivami trpělivě čeká 10 a více minut. Jiný kraj, jiný mrav. U Českých drah je za zdržení vlaku mnohatisícová pokuta. Ta značně vzrostla od roku 1915, kdy na Švejkovi chtěli 20 korun, ale tenkrát ještě jezdili c.k. Rakousko-Uherské státní dráhy. Nedovedu si představit český rychlík, který čeká 10 minut, než se vrátí jedna cestující se psem, který měl potřebu vyvenčit se. V USA běžná událost, viděl jsem už několikrát.
Nyní je omezen, prakticky zastaven, pohyb na česko-rakouských hranicích. Pohraničí. Pohraničí české je poznamenané vylidněním po roce 1945 a téměř čtyřicetiletou železnou oponou. Tou je poznamenané i rakouské příhraničí, dodnes tamní komunální i ostatní politici a novináři pláčou, že rakouské okresy u české hranice jsou odříznuté od zbytku země, že je na ně zapomínáno, že nemají dálnici, letiště, rychlodráhu, fabriky a bůhví co všechno. Proto mladí lidé odtud utíkají. Před vánocemi lidová strana (OVP) uspořádala mezi mladými lidmi (14 až 34 let) v okrese Gmünd anketu, jestli uvažují o odstěhování. 80 procent lidí odpovědělo, že se v žádném případě dobrovolně odstěhovat nechystají, zbytek nebyl pevně rozhodnut, pouze někteří by kvůli vzdělání a různým velkoměstským vymoženostem bez problémů okres opustili.
V Rakousku, v jednom jezeře, byly na počátku 60. let minulého století nalezeny bedny s nacistickými dokumenty, které odhalily jména nacistických zločinců. Blížil se rok 1965, kdy měly být promlčeny válečné zločiny. Na Západě po objevení nacistických dokumentů v Rakousku vypukla vlna odporu proti promlčení válečných zločinů. Přispět k této vlně se rozhodla i československá Státní bezpečnost. Vybrala si k tomu, podle rakouského vzoru, také jezera, Čertovo a Černé jezero na Šumavě.
Nejdříve byla na počátku léta 1964 v Čertově jezeře údajně nalezena nějaká výbušnina. V mediích se objevily zprávy, že svazarmovští potápěči zahládli v jezerech nějaké předměty, což podle některých pamětníků by mohly být ukryté dokumenty gestapa. 13. července 1964 bylo území neprodyšně uzavřeno a potápěči bezpečnosti bez dlouhého hledání nalezli nějaké oplechované bedny, které za přítomnosti televize byly vytaženy, naloženy na auto a odvezeny do Prahy ke zkoumání. Co v nich bylo nalezeno hned oznámeno nebylo. Ministrem vnitra v té době byl Lubomír Štrougal. Později byly ukázány jen nějaké bezvýznamné doklady nacistické SD.
Pravda o celé akci StB vyšla najevo až po listopadu 1989, podvod potvrdili lidé od StB. Bedny, ve kterých žádné dokumenty nacistů nebyly, byly vhozeny do Černého jezera několik dní před slavným vylovením. Byly vhozeny na mělké místo, aby je bylo možné snadno vylovit. Jediným úspěchem akce StB bylo, že televizní záběry z výlovu beden oblétly celý svět. Teprve po odvozu beden do Prahy se v archivech hledaly dokumenty, které by veřejnosti byly předloženy jako obsah nálezu z Čertova jezera. Bylo oznámeno, že nalezené dokumenty se zkoumají v přísném utajení. To trvalo tak dlouho, až se na událost zapomnělo.
Josef Zahradníček
Žádné komentáře:
Okomentovat