Konec "továrny na tituly"

 Získat za první republiky titul inženýra nebo doktora stálo nadané chudé lidi i bohatší poctivce spoustu času a úsilí. Kdo měl dostatek peněz nebo důvěrné kontakty se však k titulu dostal i bez námahy. Stačilo obrátit se na společnost Via, tzv. "továrnu na diplomy."

Policejní rada Alois Kinster, který řídil pátrací akce

Zájemců o koupě akademického titulu vždy bylo dost, několik set až tisíc občanů z celého Československa. Takový titul v 30. letech stál 5 až 10 tisíc korun. Společnost Via, která prodávala diplomy, vytvořila jakoby vysokoškolské prostředí a zájemce o diplom dokonce zkoušela. Kasař Josef Bečička ze Žižkova zkoušel z technických věd a proslulý podvodník Rudolf Načeradský zkoušel z věd právních. Jistý pan R. z Prahy, falešný karbaník, dostal titul inženýra za to, že na Bečičkovu otázku "jakou rychlost musí mít kolo, aby se zavařilo," odpověděl: "Rozdají se karty ještě jednou." A další inženýr byl na světě.   

Společnost Via vedená ředitelem Albertem Elsnerem, což byl Němec někde ze Slezska, a inženýrem Ježkem, bývalým ředitelem rozkradené Jindřišské záložny, sídlila nejdříve na Národní třídě, později v paláci Olympic ve Spálené ulici. Společnost se specializovala na výrobu falešných doktorských a inženýrských diplomů a šlechtických predikátů.

"Tak dlouho se se džbánem chodí pro vodu, až se ucho utrhne," říká se odedávna. Tenkrát, na začátku roku 1935, se ucho utrhlo zásluhou Scotland Yardu. Do Anglie přicestoval jakýsi Čech, jehož cestovní pas vypadal podezřele, pro policisty jasný falzifikát. Navíc tento muž měl u sebe diplom doktora bruselské univerzity vystavený v Praze. Z Anglie přišel na pražskou policii dotaz. Vyšetřování se ujalo Zpravodajské oddělení. Zpravodajové si prohlédli seznam lidí propuštěných z vězení. Moc práce jim to nedalo, stačilo jim, když narazili na jméno Načeradský, což byl mediálně už dostatečně známý podvodník zatčený před několika lety až Buenos Aires. V Načeradského bytě policisté spatřili na stěně zarámovaný diplom doktora práv, ale bez jména. Načeradský tvrdil, že je to jeho titul, jméno že vybledlo. Protože detektivové měli Načeradského životopis prostudovaný, věděli, že žádnou vysokou školu nestudoval.  Byl zatčen.

Životopis Rudolfa Načeradského je více než zajímavý. V Praze se mladý elegantní muž začal objevovat po roce 1918. Brzy byl v luxusních lokálech znám jako továrník Načeradský. Skutečně vlastnil ve Zdicích továrničku na výrobu galanterie a potřeb pro domácnost. Továrnička prosperovala, výrobky šly na odbyt, ale... Načeradský jezdil v nejdražším Mercedesu, kupoval suroviny na úvěry, půjčoval si peníze na směnky, ale se splácením si starosti nedělal. Uměl udělat dojem gentlemana, měl rétorické a přesvědčovací schopnosti, dokázal by snad z jalové krávy vytáhnout tele, možná i zlaté. Důvěřiví věřitelé procitli vždy, když už bylo pozdě. Následovaly žaloby, soud a Načeradského postihla exekuce majetku ve Zdicích (40.000 neprodejných žehliček, které se zdevastovanou továrničkou koupila Živnostenská záložna) a 30 měsíců těžkého žaláře. Hned po propuštění z pankráckého vězení začal Načeradský podnikat, tentokrát "po americku". Najal si ve starém vršovickém "Bazaru" velké haly, do kterých navozil všelijaké cenné zboží nakoupené na úvěr; nábytek, sochy, a hlavně šperky, vše v ceně několika milionů. Obchodníci oslněni vidinou velkého odbytu zboží ochotně Načeradskému dávali na dluh, i když už byl zásluhou novin všeobecně znám jako podvodník. Obchod se jmenoval Artia. Zboží šlo před vánocemi rychle na odbyt, brzy byl  "Vánoční magazín" téměř prázdný. Nebylo v něm moc zboží, ale ani Načeradský (33 let), který s tržbou, světlovlasou společnicí Annou Dvořákovou (31 let) a společníkem Valterem Hitschmannem odplul do Jižní Ameriky. Odtud podvedeným obchodníkům posílal pohlednice. Okradení pražští klenotníci zuřili. Dohodli se na společném postupu. Když s voláním o pomoc neuspěli u státní policie, najali soukromého detektiva. Ten Načeradského vypátral v Argentině, za dramatických okolností zatkl a předal argentinské policii. 17 měsíců pak strávil Načeradský v drsné argentinské věznici, než se ho detektivovi na náklady Načeradského pražských věřitelů  podařilo v říjnu 1929 dopravit do Prahy. Následoval soud, při němž došlo k nesrovnalostem a sporům mezi věřiteli, takže Načeradský za milionovou krádež dostal  jen 20 měsíců těžkého žaláře. Vězení ho nenapravilo, jako "král podvodníků" se na titulních stránkách pražských novin objevil znovu v roce 1935.   

Po prohlídce Načeradského bytu se policisté vydali na prohlídku kanceláří společnosti Via v paláci Olympic. Nalezli tam spoustu řádných doktorských a inženýrských diplomů, na nichž chyběla jen jména držitele. Čtyři společníci byli zatčeni hned, na pátého, advokátního koncipienta pana N. museli čekat do večera, protože měl stání u několika pražských soudů. Společnost Via ovšem byla napojena na nějakou podobnou společnost v Bruselu, na kterou  kausu pražských podvodných akademických titulů hodila. 

Vyšetřování v Praze nabralo jiný směr, než by logicky uvažující člověk očekával. Všichni zatčení z aféry "Továrna na diplomy" byli propuštěni. Někteří byli zcela zproštěni obžaloby, zbývající byli pro drobně delikty, které ani s případem nesouvisely, vyšetřováni na svobodě. Vyšetřovatelům se zřejmě jednalo o to (jak si domýšlel tehdejší tisk), aby kausa nebyla v novinách ještě víc nafouknutá a nebyly kompromitovány různé významné osoby, které kvůli ješitnosti si akademické tituly kupovaly. Pětice vyšetřovaných podvodníků hned po propuštění prohlásila, že připravuje žalobu na Zpravodajské oddělení policie.