Tatíček Masaryk musel mít pravdu, i když lhal.

Masaryka můžu obdivovat za jeho postoje během hilsneriády a sporu o rukopisy, kdy se postavil proti rasistům i nacionalistům. Nemůžu ho obdivovat za jeho pokrytectví a prospěchářství během první světové války, a už vůbec ne za populizmus ve funkci prezidenta, kdy naopak primitivní nacionalizmus vnutil občanům země .

 Masaryk  se neptal Čechů, Slováků, českých Němců a Židů a stvořil Československo z neexistujícího národa československého a proti české kultivované katolické tradici  uplácal ze lží iluzi „národa Husova a Komenského“. Účast učitelů na katolických bohoslužbách nebo hraní v nich na varhany nebylo správným postojem k novému státu, který si vytvořil i novou církev husitskou. Okresní úřady měly toto brát v úvahu při obsazování učitelských míst ve školách.

Československo bylo stavěno na principu „tatíčka“. Co pronesl tatíček, muselo být pravdou za všech okolností. Nedošlo k dospělému hledání pravdy, nepříjemnému a rozmělňujícímu, došlo naopak k souboji dětinských identit, k popření velkorysého a střízlivého pragmatismu ve prospěch mocenských pohádek a manipulací.

Toto dědictví masarykismu je třeba odmítnout. Odcizuje lidi, vede k morálnímu povyšování jedné skupiny (té „naší“) nad druhou a naprosto ignoruje realitu a její poctivé zkoumání. Nikdy jsme žádným „národem Husovým“ nebyli. Ani nebudeme.

(fn)