Únor 1948: Nebyli jsme země osvobozená, nýbrž ukořistěná.

Onen únor 1948 ani nebyl tak převratným datem. Když si seřadíme pár let, které mu předcházely, bylo vlastně nemožné, aby to dopadlo jinak. Edvard Beneš hledal neustále oporu ve Stalinovi; byl zpanikařený svým traumatizujícím strachem z „věčného německého nepřítele“ a „mnichovským syndromem“ nedůvěry v ty, kteří nás v září 1938 opustili.

 To, že si kremelský diktátor do roku 1941 plácal s Hitlerem po zádech, rozdělil si s ním Polsko, koupil práva na pobaltské státy, Rumunsko, Finsko, a kdo ví, co ještě, to Beneš, zakládající si na svém politickém fištrónu, jaksi přehlédl. Jistě, že bylo nutno jednat se sovětským monstrem v rukavičkách, ovšem poklonkovat mu až po kolena a hlavně věřit mu tolik… Nedůstojné podmínky příletu naší vlády do Košic, přijetí vládního programu, koncipovaného více méně komunisty (byť to také svědčí o neschopnosti a lenosti těch druhých, údajně „demokratických“), dobrovolné odstoupení Podkarpatské Rusi, jmenování premiéra Zdeňka Fierlingera, důvodně podezíraného ze spolupráce s NKVD, blízkého KSČ jako Vinnetou Shatterhandovi. A to jsou jen úryvky z rozsáhlého fiktivního románu, který by se dal nazvat „Cesta k debaklu demokracie“. Pointa? Nakonec, ve svých posledních chvílích, Beneš prohlédl a mluvil o komunistických podvodnících.

Únor 1948 byl vskutku už jenom ukončením trapného debaklu, trvajícího řadu let. Scénář porážky se hrál dlouho v mnoha zásadních záležitostech i v detailech. Třeba ve vlivu na tisk. O případných přestupcích amerických vojáků na našem území po konci války se psalo bez zábran. O sovětských znásilněních a sloganu: „Davaj časy!“ se mlčelo. Jazykem lidí ministra Václava Kopeckého se podávání takových informací nazývalo „štvaním oproti slovanským národům“. Což byl bod 2) z těch nejvíc zapovězených. Jedničku získala kritika „dvouletky“. Teprve po obraně svatosti a nedotknutelnosti Rusů (skryté za slovanstvím) následovaly otázky zásobování, vnitřní a zahraniční politiky a záležitosti obrany státu.

Prezident republiky Edvard Beneš: ,,Žurnalismus je po mém soudu služba veřejná. Bezuzdná volnost ve vydávání novin se nesmí více opakovat. (…) To je, pravda, omezování osobní svobody, ale je třeba si položit otázku, do jaké míry je to nutno a v jakém zájmu. Neomezená volnost musí však ustoupit veřejným zájmům.” A jaký byl asi ten nejveřejnější zájem? Začínal se až neodbytně krýt se zájmy Moskvy. Pokud někdo říká, že období 1945-1948 bylo dobou pokusu o návrat demokracie, naivně se mýlí; nebo nestydatě lže. Byla to cesta k sovětizaci země. Více méně neskrývaná. V onom únoru 1947, před sedmdesáti lety, jsme už mrazu z Kremlu otevírali okna dokořán. Mnozí nepokrytě.

Není doloženo, zda je pravdivá historka o tom, jak se po návratu z kremelského klanění carům vyjádřil Jan Masaryk: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ Dle Karla Feierabenda to řekl Janu Herbenovi. Možná to je pouze historická anekdota, ale „stav země“ plně vystihuje. Chybí ovšem pokračování: proč ten vtipný Masaryk potom nepřestal glosovat a místo pohůnkovského službičkování mužně nesložil svoji funkci? A ještě dál: proč ani v únoru 48 nepodal demisi? Je jedním z viníků oné osudné ostudy. Včetně lístečků, které Masarykovi posílal (nedávno je historici objevili) sovětský zástupce v OSN, a v nichž mu dával instrukce, jak má vystupovat. O tom, jak jsme zprvu byli vstřícní vůči Marshallovu plánu, abychom jej poté, co Stalin zvedl výhrůžně obočí, poslušně, trapně, potupně odmítli, ani nemluvě.

Nebyli jsme země osvobozená, nýbrž ukořistěná. A snažili jsme se odečíst ze rtů kořistníka, co si přeje, abychom byli poslušní ještě dřív, než přijde rozkaz. Snad ještě devótněji než v období září 1938 – březen 1939. Jenom jsme z přikazujících rtů neodezírali němčinu, ale ruštinu. A čekali jsme jako tehdy až sekera dopadne. K tomu činili si navzájem hnusně.

 Zdroj:blog.aktualne.cz