České území sice nebylo přímo zasaženo válečnými operacemi, přesto v něm během válečných a poválečných šesti let (1914 – 1920) došlo k rozvratu a velkým změnám. Značně se zmenšily osevní plochy obilnin, okopanin i technických plodin, místo nic přibyly louky a úhory.
Na rozdíl od měst byl venkov mnohem více postižen odchodem mužů na fronty. V průmyslových podnicích a na úřadech si stát ponechával pracovní síly, které měly zajistit chod státní správy a výroby pro armádu. Nejvíce byla postižena hospodářství středních a drobných zemědělců. Na vesnicích zůstaly na zemědělské práce jen ženy, výrostci a muži nad 50 let. Další ránu vesnicím způsobily odvody koní pro armádu. Zemědělství tak bylo odkázané na kravskou a volskou potažní sílu. I to se v průběhu doby stalo problematické, vzhledem k neobdělané půdě klesala krmivová základna, tedy ubýval i skot.
Venkov byl dále postižen jednak kontingenty obilí, skotu, prasat a další produkce, jednak nedostatkem strojů, nářadí, průmyslových hnojiv a dalších zemědělských potřeb, neboť průmysl se orientoval na válečnou výrobu. Znamenalo to, že živý a mrtvý inventář nebylo možné udržovat ani v předválečném stavu.
Úpadek zemědělství během 1. světové války způsobil v celé monarchii nedostatek potravin. Automaticky následoval růst cen a s ním kriminalita; korupce, rozvoj černého trhu, polní pych, vykrádání a vylupování obchodů a skladů potravin. Rolníci budovali různé podzemní a polní skrýše, ve kterých si před rekvizicemi i agresivními žebráky uschovávali potraviny a krmiva. Stačilo to nejvýše k zachování holé existence hospodářství.
Přestože zemědělství jako celek bylo válkou více postiženo než průmysl, následky byly opačné. Vesnické obyvatelstvo mělo pořád lepší přístup k potravinám než obyvatelstvo městské. Koncem války už byl v některých městech takový hlad, že se organizovaly tlupy, které přepadaly vesnice a plenily úrodu brambor, zeleniny a chovy drůbeže.
Zásluhou potravinových problémů první světová válka změnila vztahy nejen mezi vesnickým a městským obyvatelstvem, ale i mezi jednotlivými majetkovými skupinami v zemědělství. Po válce a vzniku Československa v roce 1918 - tak jako po každé politické změně - přišly silné politické tlaky na majetkové změny. Velkou část české zemědělské půdy držela šlechta, vedle níž se během války vyprofilovaly skupiny zemědělců (vojáků a legionářů), kteří disponovali politickým vlivem, ale chyběla jim zemědělská půda. Následkem hladu po půdě přišly drtivé tlaky na šlechtické velkostatky, což vyvrcholilo pozemkovou reformou.
Žádné komentáře:
Okomentovat