„Dominik Duka byl léta ideálním hromosvodem pro nahromaděnou averzi vůči „starému světu“. Jeho nejviditelnější institucí je pořád ještě církev. Na Dominika Duku přilétaly nadávky a vulgarity z mnoha stran, nešetřil jimi obecný lid, ale nepohrdli jimi ani intelektuálové, kteří se o Dukovi zasvěceně vyjadřovali, že je ultrakonzervativec, ne-li klerofašista, což měli nejspíš za politologickou analýzu. I po jeho smrti bylo povinnou figurou těch umírněnějších napsat či prohlásit, že mu „přestávali rozumět“, protože on nerozuměl světu, kterému oni podle všeho samozřejmě rozumějí, což přeloženo znamená jakousi vyšší formu oportunismu. Jako by „rozumět světu“ znamenalo všemu přitakat, ve všem se podvolit a se vším splynout.
„A je pravda, že Dominik Duka se těm plivancům nevyhýbal, byl to opravdu Dominik, jméno, které obdržel po vstupu do řádu dominikánů, Domini Canis, pes Páně, rváč a bojovník zahryzlý do své představy, jak by věci ve společnosti měly vypadat, co s tím může udělat církev a co on, starý kněz, který to nechce vzdát. Tyto představy byly opravdu v mnoha ohledech v ostrém sporu s tím, jak se společnost vyvíjí a jakým směrem se její hlavní proud ubírá. Duka byl v tomto ohledu nonkonformista, ve kterém bylo mnohem víc frajeřiny než v oblíbených mediálních rebelech na poloopuštěné vinici křesťanství.
„Říkalo se kdysi, že děti, blázni a starci mají to privilegium, že mohou říkat pravdu. To respektovali i ti, komu se jinak nějaká svoboda nebo tolerance moc nezamlouvaly. Prostě po dětech, bláznech a starcích se nešlo. Vědělo se, že z nich mluví jiná zkušenost, než je ta běžná, že jsou hájeni právě proto, že mluví jiným způsobem než ostatní, netaktizují; nemyslí na to, jestli z toho něco bude, jestli se to bude či nebude někomu líbit, nemyslí na následky, prostě mluví jako děti, blázni a starci. Tohle právo uznávali i tyrani, diktátoři, absolutističtí panovníci, vůdcové různých režimů, třeba i dost nesympatických.
„Dominik Duka byl ve svém posledním období symbolickým zástupcem dětí, bláznů a starců. Ve svých nejlepších okamžicích říkal věci, které by jinak mohli říkat jenom oni, tedy děti, blázni a starci. Říkal to za sebe, ale i za tu starou církev, která pro nás, hříšníky, bude mít nějaký smysl jen tehdy, bude-li mít odvahu říkat věci, na které si troufnou už jen ty děti, blázni a starci.
Žádné komentáře:
Okomentovat