Příčinou ekonomických problémů ČR jsou nízké příjmy obyvatel

 Od prvních velkohubých prohlášení mediální hvězdy polistopadové vlády, ministra financí Václava Klause, proteklo ve Vltavě už mnoho vody. "Do  čtyř až pěti let doženeme v životní úrovni Rakousko." Ekonomové posedlí privatizací, která neměla žádnou oporu v zákonech, tehdy byli povýšeni na božstvo, kdo nesouhlasil, byl označen za starou strukturu. Jako švihnutím kouzelného proutku se nadšený předlistopadový zastánce RVHP a perestrojky změnil na propagátora všemocné neviditelné ruky trhu a na chorobně sebevědomou politickou veličinou.

Obyvatelstvo, které za vlády komunistů o existenci nějaké kapitalistické ekonomiky a právního státu mělo jen mlhavé představy, bylo Klausem uneseno. Mlhavé představy měl, a doposud má, i autor následující úvahy, i když se mu kdysi socialistická škola několik let snažila vtlouci do hlavy socialistickou ekonomii a ekonomiku socialistických podniků.

Současná vysoká inflace, zadlužený stát a především stále stoupající ceny potravin a všeho spotřebního zboží důrazně vyvracejí ubohé ekonomické poučky o tom, že trh automaticky vyřeší všechny starosti. První velké kriminální problémy neviditelné ruky trhu nastaly při prosazování neoficiálního tunelářského programu "Ekonom musí být před právníkem!" Při touze po rychlém zbohatnutí v 90. letech nechybělo mnoho a celá Česká republika se stala středoevropským mafiánským Chicagem. 

Nedostatečné průměrné příjmy českého obyvatelstva jsou trvale jednou z hlavních příčin ekonomických problémů českého státu, brzdou rozvoje. Navíc současná vláda v ekonomických programech upřednostňuje zájmy bank, velkých společnosti, miliardářů a rychlokvašených zbohatlíků z "horních 10.000", upřednostňuje ty, kteří k přežití pomoc nepotřebují nikoli největší skupinu obyvatel, která nákupem základních životních potřeb a odváděním daní zajišťuje hlavní pohyb peněz včetně zásobení státní kasy. 

Lidé prý nyní méně utrácejí, dělají úspory, šetří, omezují se, protože jsou vládou a medii denně strašeni, že bude hůř, že přijde bída s nouzí, neboť vládní dluh se nezmenšuje a do konce roku se ještě zvýší. Vzniká zde dojem, že do státní pokladny žádné peníze nepřicházejí, že se z ní jen čerpá to, co tam bylo na začátku roku. 

Po třiceti létech dobrovolně násilného tržního hospodářství se viditelně jeví, že zákony trhu vůbec nejsou všelékem na ekonomické nemoci, že někdy léčí částečně, někdy zcela špatně. Aby trh správně fungoval, musí mu dráhu připravit a udržovat  politik. V českých podmínkách se více spoléhá na náhodu, na zákony džungle:

 Přestože lidé omezují spotřebu, ceny zboží prudce stoupají. Pokud by zde bylo správné tržní prostředí, měly by klesat.

Protože chybí na práci 300.000 zaměstnanců a ti, co práci mají, se o ni bát nemusejí a můžou vydírat zaměstnavatele a žádat mnohem vyšší mzdy. Nedělají to, spokojí se s tím, co dostanou. Nepomáhají ani odbory, které se kamsi stáhly do kouta.

Podle Robina Maialeha, ředitel Výzkumného ústavu práce, speciálním českým problémem je dlouhá pracovní doba, málo práce na částečné úvazky a necestování za výhodnou prací. 40 hodin týdně je prý moc.

Politici neřeší ani zájem zahraničních pracovníků o práci v ČR. Potřeby firem jsou zastíněny zájmy politických stran (rasizmus a xenofobie u části voličů). Podmínky pro zaměstnání cizinců jsou navíc tvrdé a vyřizování žádostí neskutečně dlouhé. 

Pověsti o tom, že v České republice je příliš štědrý sociální systém, že se lidem nevyplatí pracovat, jsou nepravdivé. Podle údajů z Bruselu sociální systém u nás patří v EU mezi nejslabší, Jsou sice lidé, kteří čas od času přežívají na sociálních podporách, ale pracovat se vždy vyplatí, jen z podpor se slušně žít nedá.

Čas ukázal, že Klausův všemohoucí "trh bez přívlastků" je jen hloupé klišé. O trhu ve skutečnosti rozhoduje politik. Politik rozhoduje o tom, kdo koloběh peněz rozhýbe tak, aby stát z něj měl dostatečnou provizi. Bohatí lidé, jimž současná vláda odpouští část daní, to určitě nebudou, jejich žaludky inflací ohroženy nejsou, ti určitě množství  nakupovaných potravin, oděvů a toaletního papíru měnit nemusí. Než platit zaměstnancům majitelé firem raději peníze, které se nevejdou do punčochy, ulévají do nemovitostí, zahraničních společností a do přepychu. Pokud se však zvýší nízké příjmy zaměstnancům a důchodcům, musí se to projevit ve zvýšených nákupech a větším odvodu peněz do státní pokladny.