Inflace je pro stát větší rána než Covid

 Od prvních velkohubých prohlášení ministra financí polistopadové vlády, tehdejší mediální hvězdy, proteklo ve Vltavě už mnoho vody: "Do  čtyř až pěti let doženeme v životní úrovni Rakousko." Osazenstvo Prognostického ústavu posedlé vidinou kořisti zvané státní majetek tehdy bylo překvapené veřejnosti představováno jako božstvo. Proto se bez problémů podařilo spustit privatizací, která neměla žádnou oporu v zákonech. Josef Lux byl i se svým sociálně tržním hospodářstvím Klausem knokautován a zesměšněn. Začal se tvořit stát pro oligarchy. Kdo nesouhlasil, byl označen za starou strukturu. 

Lidé se také báli změn, v živé paměti většiny byl rok 1968, kdy socializmus s lidskou tváří nevydržel ani rok. Byla zde v roce 1990 stále sovětská armáda, která byla schopna vrátit komunisty do sedla. a mohla se opakovat pomsta zvaná normalizace. 

Starými strukturami byli v podstatě všichni lidé dospělí, kteří žili před rokem 1989. Těžko se totiž našel jedinec, který dobrovolně nebo nedobrovolně s komunistickým režimem nešel v jednom šiku. Šokem  proto pro běžného občana bylo po listopadu 89, když viděl, jak obratně někteří lidé převlékli kabáty a postavili se do čela nového politického proudu.  Jako švihnutím kouzelného proutku se i nadšený předlistopadový zastánce RVHP a perestrojky změnil v hlavního propagátora všemocné neviditelné ruky trhu a na chorobně sebevědomou politickou veličinou.

Obyvatelstvo, které za vlády komunistů o existenci nějaké tržní ekonomiky a právního státu mělo jen mlhavé představy, bylo ekonomy očarováno. Mlhavé představy o kapitalizmu měl i autor tohoto komentáře, protože se mu socialistická škola několik let snažila vtlouci do hlavy jen socialistickou ekonomii a ekonomiku. 

 „Účelem správy státu“, jak před více než 100 lety prozíravě varovala sociální encyklika papeže Lva XIII., „je soukromý prospěch těch, jimž je správa svěřena“. U nás je to nejsmutnější výsledek činnosti Klausových a Zemanových liberálů. To je jeden z důvodů, proč proti vyspělému Západu ČR i po více než 30 letech svobody a nezávislosti všestranně zaostává.

Současná vysoká inflace, zadlužený stát a především stále stoupající ceny potravin a všeho spotřebního zboží důrazně vyvracejí nešťastné ekonomické poučky o tom, že trh automaticky vyřeší všechny problémy státu. První velké kriminální příhody neviditelné ruky trhu nastaly při likvidaci státních průmyslových a zemědělských podniků. Prosazování neoficiálních tunelářských programů jako "Ekonom musí být před právníkem!" "Krást můžete, ale nesmíte se nechat chytit!" vyvolalo ve všech vrstvách obyvatelstva touhy po snadném a po rychlém zbohatnutí jakýmkoli způsobem. V 90. letech nechybělo mnoho a celá Česká republika se stala středoevropským Chicagem. 

Nedostatečné příjmy českého obyvatelstva a chybějící euro jsou už 30 let jednou z hlavních příčin ekonomických problémů českého státu, brzdou rozvoje. Lidé mají oprávněný dojem, že česká vláda v ekonomických programech upřednostňuje zájmy bank, velkých společnosti, miliardářů a jiných rychlokvašených zbohatlíků, upřednostňuje a dotuje ty, kteří k přežití pomoc nepotřebují, nikoli největší skupinu obyvatel, která vytváří hodnoty a nákupem základních životních potřeb a odváděním daní zajišťuje hlavní pohyb peněz včetně zásobení státní kasy. 

Lidé prý nyní méně utrácejí. Někteří (asi 25 %) skutečně nemají peníze, jiní  dělají úspory, šetří, omezují se, protože jsou vládou a medii denně strašeni, že bude hůř, že přijde bída s nouzí, neboť vládní dluh se nezmenšuje a do konce roku se ještě zvýší. Je zde záměrně vytvářen dojem, že do státní pokladny žádné peníze nepřicházejí, že se z ní jen čerpá to, co v ní bylo na začátku roku. 

Po třiceti létech dobrovolně povinného tržního hospodářství se viditelně jeví, že zákony trhu vůbec nejsou všelékem na ekonomické nemoci, že někdy léčí částečně, někdy vůbec, někdy zcela špatně. Aby trh správně fungoval, musí mu pravidla připravit a vymáhat politik. V českých podmínkách politik více spoléhá na náhodu, na zákony džungle:

 Přestože lidé omezují spotřebu, ceny zboží prudce stoupají. Pokud by zde bylo správné tržní prostředí, měly by klesat.

Protože chybí na práci 300.000 lidí. Ti, co práci mají, můžou  žádat mnohem vyšší mzdy. Nedělají to, spokojí se s tím, co dostanou.

 Nepomáhají ani odbory, které se kamsi stáhly do kouta.

Podle Robina Maialeha, ředitel Výzkumného ústavu práce, speciálním problémem českého pracovního prostředí je  dlouhá pracovní doba, málo práce na částečné úvazky a necestování za výhodnou prací. Pracovat 40 hodin týdně je prý příliš.

Politici neřeší ani zájem zahraničních pracovníků o práci v ČR. Potřeby firem i státu a jeho obyvatel jsou zastíněny zájmy politických stran (rasizmus a xenofobie u části voličů). Výsledkem jsou tvrdé podmínky pro zaměstnání cizinců, vyřizování žádostí je neskutečně dlouhé. 

Pověsti o tom, že v České republice je příliš štědrý sociální systém (kam nepočítají důchody, které  nejsou sociálním výdajem, ale plněním pojistné události), že se lidem nevyplatí pracovat, jsou nepravdivé. Podle údajů z Bruselu sociální systém u nás patří v EU mezi nejslabší, Jsou sice lidé, kteří čas od času přežívají na sociálních podporách, ale pracovat se vždy vyplatí, jen z podpor se normálně žít nedá. 

Čas ukázal, že Klausův všemohoucí "trh bez přívlastků" funguje jen krátce, následuje jen blouznění. Každý trh ovlivňují politici. Schopný politik rozhoduje o tom, kdo koloběh peněz rozhýbe tak, aby stát z něj měl dostatečnou provizi. Bohatí lidé, jimž současná vláda odpouští mnoho daní, to určitě nebudou, jejich žaludky inflací ohroženy nejsou, ti určitě celkové množství  nakupovaných potravin, oděvů a toaletního papíru měnit nebudou. Než platit zaměstnancům majitelé firem raději peníze, které se nevejdou do punčochy, ulévají do nemovitostí, zahraničních společností a do přepychu.

 Pokud by vláda úpravou daní z vysokých příjmů a úpravou pracovních podmínek zaměstnanců vytvořila podmínky pro zvýšení mezd, zvýšily by se nákupy zboží, a tím i odvody peněz do státní pokladny. Předcházet by mělo rychlé zavedení eura, což politickým stranám nedovolí strach z vlastenců. Takže ČR bude na chvostu i nových zemí EU.