Nechápal jsem, proč byla přímá volba českého prezidenta zavedena. Větší část života jsem se pohyboval mezi lidem prostým českým, jehož větší část je schopna obstojně chápat informace týkající se jejího vlastního prospěchu, nikoli informace týkající se zájmů většího okruhu lidí, regionu či dokonce země (těch je nejméně). Pokud tito lidé chodí k volbám, tak dávají hlas tomu, koho jim doporučí vlastní děti nebo kamarádi a kdo na ně udělá v televizi větší dojem svým zjevem, vizáží, hlasem.
Přes všechny pochybnosti o politickém rozhledu voličů, mě nikdy ani ve snu nenapadlo, jak přímá volba prezidenta může být tak neskutečně ubohá, sprostá, zbytečná, vyprázdněná. Mnoho povyku pro nic. Nekonečně se opakující žvásty kandidátů - a novináři u těch kafemlejnků šílejí nadšením, jak jdou v mediích jejich ještě větší žvásty a lži na odbyt. A takový pokleslý cirkus čeká obyvatelstvo každých pět let. Pokud ovšem se zásluhou umělé živené nenávisti se země nerozdělí a nebude tak snadno jako První republika zhltnuta agresivní velmocí. Potom bude občan vděčný za dosazeného prezidenta státního či normalizačního.
Mimo Masaryka jsem zažil všechny prezidenty na Pražském hradě. Hácha na můj život neměl snad žádný vliv. Řeč mateřskou jsem se nejvíc naučil za druhého tříletého prezidentování prezidenta-budovatele Beneše a jeho dekretů, což dnes, po studiu tehdejších dokumentů, považuji za nejhorší poválečné období českých zemí. Tehdy byly položeny základy čtyřicetileté totality.
Byla to pokrytecká, dekretem uzákoněná, doba "Národní cti", kdy se posvátně vzpomínalo na prezidenta Masaryka a přitom se hromadně plilo na První republiku, kterou v její době obdivoval celý svět. Kdo po roce 1945 vzpomněl na úspěchy doby předválečné, stal se vyvrhelem budovatelské společnosti neboli takzvaným reakcionářem. Podobně dopadl i ten, kdo třeba jen nenápadně kritizoval Sovětský svaz a generalissima Stalina. Úředníci a učitelé povinně i z vlastní horlivosti biflovali ruštinu. Učebnice ruštiny a slovníky v knihkupectvích šly na dračku.
Ve školní třídě na mne tři roky den co den dohlížel z obrazu "první dělnický prezident" Klement Gottwald, a také Josif Vissarionovič Stalin. Abychom na ně ani doma nezapomínali, objevovali se i na prvních dvou stránkách učebnic. Objevovali se, objevovali, ale krátce. Oba zemřeli v březnu 1953, v době, kdy u nás oblevou končila klasická zima s asi 50 cm sněhu. To způsobilo, že právě v době úmrtí obou těchto potentátů (pardon soudruhů) jsme měli téměř měsíc dlouhé "Uhelné prázdniny." Když vázla doprava uhlí po vodě, železnici i silnici, soudruzi ve vládě jednoduše napodobili protektorát a zavřeli některé školy. Povětrnostní podmínky nezabránili Místnímu národnímu výboru, aby neuspořádal ve škole tryzny, nejdříve za Stalina, za týden za Gottwalda. Nezapomenutelná to byla podívaná, jak soudruzi místní strnule stáli čestnou stráž u těch gypsových hlav. U každé bysty zvlášť, samozřejmě.
O to, jak proběhla volba druhého prezidenta jsem se tenkrát nezajímal, jisté je, že proběhla bez problému. Předseda vlády Antonín Zápotocký jednoduše povýšil. Bylo o něm známo, že byl odborovým předákem, kovaným prvorepublikovým komunistou, vězněm v koncentráku (ve skutečnosti kápo pomáhající dozorcům), a především harmonikářem. Pamětníci tvrdívali, že na harmoniku dovedl obstojně zahrát jen refrén Vršovické polky "Má roztomilá Baruško…"
Jako prezident Zápotocký proslul především večerním rozhlasovým prohlášením, že pověsti o měnové reformě jsou jen šuškanda nepřátel lidově demokratického zřízení. Druhý den vláda měnovou reformu vyhlásila. Bankovky poválečné měny plující v řekách, kanálech a odpočívající na hnojištích a smetištích mívaly před měnou hodnotu milionů. To se kolektivizovaného venkova prakticky netýkalo, tam úspory nebyly. Ty nové peníze krásně voněly novotou. Papírová jedna koruna československá nebo tříkoruna, to byly tehdy velké peníze. Haléře, tříhaléře, pětihaléře.
Zápotocký se potom se svými bláboly předvedl několikrát. V roce 1954 dokonce způsobil téměř úplný rozpad násilně zkolektivizovaného zemědělství, když prohlásil, že Jednotná zemědělská družstva nesplnila očekávání a pokud někdo chce hospodařit samostatně, má možnost. Větší část zemědělců z JZD vystoupila. Zůstali jen kovaní vyznavači kolektivizace, zpravidla chalupníci, domkáři a bezzemci. Potom "Zápotonda", jak se Zápotockému říkalo, začal tápat v signálech, které přicházely z Moskvy a vyvrcholily odsouzením Stalinova "Kultu osobnosti." Na veřejnosti se už moc neukazoval, Zemřel v roce 1957.
Antonín Novotný byl zvolen prezidentem poměrně nečekaně, prý na přání Moskvy. Vyučený elektromechanik, prvorepublikový komunista, celou válku vězeň v nacistickém koncentračním táboře a především poválečný nenápadný aparátčík. S odstupem doby lze Novotného označit za československého předchůdce Gorbačova. Totalitní systém zásluhou nezbytných demokratických ústupků se mu i proti jeho vůli také začal hroutit pod nohama. Novotný jako odpůrce slovenského nacionalizmu přispěl paradoxně k nebývalé industrializaci Slovenska. Novotný vyhlásil socializmus, propustil politické vězně a umožnil v 60. letech úžasný rozvoj československé kultury. Způsob, jakým několikrát dokázal z Československa vyhnat sovětskou armádu, byl obdivuhodný.
Snaha Moskvy být s armádou co nejblíže k západní hranicím je známá od roku 1945 (současná válka na Ukrajině to potvrzuje). Za dobrotu na žebrotu. Slovenští komunisté podporovaní oživenou kulturní frontou se postarali na počátku roku 1968 o Novotného pád. Abdikoval v březnu.
Zvolení neutrálního generála v důchodu Ludvíka Svobody prezidentem republiky byl nepříliš povedený kousek Pražského jara. Jednalo se zřejmě o uklidnění moskevského poručníka Brežněva. Svoboda se snažil držet vojenský krok s kýmkoli, přesto nakonec normalizátorům včele s Husákem překážel. Proto vstoupil do historie jako jediný představitel státu, který byl v roce 1975 prezidentského křesla zbaven bez vlastního přičinění, zákonem o zdravotní nezpůsobilosti.
Gustáv Husák, nesympatický představitel československé normalizace a Brežněvovy doktríny, toužil po Hradě, až se třásl jako ratlík, ale žádnou úspěšnou éru a slávu mu funkce nepřinesla. Podpis pod Deklarací lidských práv a svobod v Helsinkách mu způsobil nekonečné problémy s československými disidenty. Brežněvova několikaletá skleróza a smrt udělali z Husáka opuštěného internacionalistu, Moskva na Husáka začala kašlat. Nakonec Gorbačov úplně odmítl československým normalizátorům chránit jejich pozice v čele státu.
Václav Havel byl historicky jediným československým a českým prezidentem, který neměl za sebou dlouhodobou činnost v žádné parlamentní politické straně. Havel byl prvním prezidentem, který dokázal opustit národovecké 19. století a snažil se malé zemi ve střední Evropě dát punc demokratické země západoevropského formátu, který vychází z křesťanských tradic. Než se Havel stačil z dramatika a disidenta přeorientovat na politika, proběhla zlatá horečka 90. let, uhlídání státního majetku bylo nad síly kohokoli. Navíc Havla silně omezovaly zdravotní problémy. Havlovy zásluhy na tom, že Česká republika byla přijata do NATO a EU jsou nepopiratelné, je to záruka toho, že beztrestně už nikdo zemi vojensky nenapadne a neobsadí.
Havlovy prozápadní názory a činnost příliš nevoněly oběma jeho následovníkům. 10 let byl na Hradě Václav Klaus, 10 let Miloš Zeman. Nevzpomínám, čím se oba ekonomové něčím dobrým zasloužili o český stát. Z Klausova desetiletého působení lze vzpomenout na tunelářskou privatizaci a ukradené chilské péro, Zeman se do české historie zapsal hledáním popelníčku a kymácením nad klenoty. Na nějaký jejich významný státnický čin momentálně nevzpomínám.
Takže mi nakonec vychází, ať bude zvolen jako příští prezident kdokoli, nebude horší než dva prezidenti předcházející.
Žádné komentáře:
Okomentovat