Na Pražském hradě, v křesle hlavy státu, usedalo od roku 1918 už 11 prezidentů. Z nich lidsky vyčnívali jen dva. T. G. Masaryk a Václav Havel se na Hrad dostali v různých dobách porevolučních. Oba se před volbou nějakým způsobem, i když velmi rozdílným, zasloužili o změnu politického systému v českých zemích. Prezidentský kandidát před tokem 2013 si nemusel předcházet veřejnost, nemusel si hrát na politika, který slibuje veřejnosti modré z nebe. Ani jeden z těchto dvou by se v současnosti asi na Hrad nedostal, ať by volba probíhala nepřímo parlamentem, nebo přímo občany. Morálkou se nedá zbohatnout ani udělat politická kariéra.
První prezident Masaryk nic nenechal náhodě. Zřejmě už brzy po odchodu do zahraničí v roce 1915 si vyhodnotil, že jako ostřílený politik, dlouhodobý poslanec vídeňské Říšské rady, může po skončení války stát v čele českých zemí, ať budou součástí rakouské či nějaké jiné evropské federace. Chtěl být uznávanou důstojnou postavou, jakousi kombinací monarchy a prezidenta. To se mu později podařilo. Věděl, že pro politikovu oblíbenost je důležitý střídmý populizmus a noblesa, jeho zjev, postava, chování, vyjadřování. Podřídil tomu životosprávu i tělesnou kondici (v 65 letech se naučil jezdit na koni). Byl si dobře vědom, že obyvatelstvo českých zemí je zvyklé uctívat stařičkého Františka Josefa, kterého proto chtěl napodobit. Nechtěl však působit jako japonský císař s napomádovaným dvořanstvem, který má postavení boha, ani jako nějaký splašený revolucionář s bambitkou. Masaryk odmítal demonstrace: "Nepřijel jsem do Čech, abych se nechal komandovat ulicí." Chtěl, aby politické změny byly uskutečňovány bez změn ekonomických a sociálních, které by české země znevážily v zahraničí, uznával jen výsledky voleb.
Václav Havel byl stejně jako Masaryk prezidentem zvolen parlamentem krátce po převratu. Havel jako disident měl zkušenosti s politikou jiné než Masaryk. Rozhodně Havel neměl zkušenosti jako představitel nějaké oficiální politické strany. Jistě ho ani ve snu nenapadlo, že by byl zvolen až na Hrad. Měl za sebou krátkou dráhu spisovatele-dramatika a zaměstnance divadla, po roce 1968 byl normalizačním režimem zahnán do ústraní, takže využil možnosti k ilegálním kontaktům se zahraničím a za pomoci Listiny práv a svobod, kterou Husákův normalizační režim schválil (ale nedodržoval) kritizovat totalitní praktiky československé vlády. Od poloviny 70. let minulého století byl soustavně sledován Státní bezpečností a poté, co se stal mluvčím Charty 77, několikrát uvězněn. Havlovo jméno se nesmělo v mediích objevit, proto při listopadové revoluci89, nejméně polovina obyvatel slyšela o Havlovi poprvé v životě. Při demonstracích se projevil jako neohrožený řečník, takže se brzy objevily plakáty "Havel na Hrad". Na prezidenta ho navrhl režisér Miroslav Macháček. To Havel jistě nečekal, jeho jádro umělce a dramatika mělo z revolučních událostí spoustu námětů na divadelní hry.
Jako Havlovi protikandidáti se v prosinci 1989 objevili dva muži Pražského jara 1968; propagátor socializmu s lidskou tváří Alexander Dubček a kandidát na prezidenta Čestmír Císař, jenž byl při volbě v březnu 1968 ve Vladislavském sále poražený generálem Svobodou. Oba jako bývalí komunisté v roce 1989 neuspěli. Opětné odstavení těžce nesl především Dubček. Možná že Dubček jako zastánce federace, pokud by byl zvolen, by slovenským nacionalistům zabránil v rozbití státu. Protože příčiny Dubčekovy dálniční autonehody v září 1992 byly vysvětleny nepříliš přesvědčivě, lze se domnívat, že příčinou mohla být právě Dubčekova obhajoba společného federálního státu. Nebyla to první podezřelá smrt mezi slovenskými politiky.
Při současné volbě nerozhodují zásluhy o stát, ale agresivita a to, jak kterého kandidáta "neúplatná" media semelou. Volič pak dá hlas tomu, koho mu doporučí ta televize, kterou přednostně sleduje.
Televize má obrovskou moc. V USA ovlivňovala výsledky voleb dávno předtím, než v Československu bylo televizní vysílání dostupné pro Prahu a okolí. U nás televize poprvé zasáhla do parlamentních voleb až v roce 1990, volbu prezidenta výrazně pak ovlivnila až v roce 2013, když zásluhou Zemanovy podpásové agresivity byl poražen Karel Schwarzenberg, a tak ve druhém kole přímé volby byl občany zvolen Miloš Zeman. Televize pak českému obyvatelstvu přiblížila zvoleného prezidenta při hledání popelníčku a prohlídce českých klenotů.
Přechod na přímou volbu byl nešťastný. Teď musíme přetrpět několik týdnů divadelních výjevů ve stylu „kandidát navštívil sklárnu“ a „kandidát si umí uvařit čaj“. Věcný obsah se může na chvíli objevit v debatách, kde ale také půjde o předvedení hereckého výkonu, na který nakonec zaberou nejnižší pudy jednoduché voličské šedé masy. (stk)
Žádné komentáře:
Okomentovat