19.11.2022; 14:18 - Po neobvykle teplém počátku listopadu má podle předpovědí meteorologů náhle přijít nezvykle silná listopadová zima. Ohlásila se v noci z pátku na sobotu, kdy napadla vrstva sněhu okolo 5 cm a mírně mrzlo. Na silnicích je náhle nezvyklý klid, zbytečné jízdy autem musejí počkat na dobu, až budou silnice holé.
Letošní oslavy 17. listopadu byly proti minulým rokům hodně klidné. I po 33 letech se dá vzpomínat na dobu tehdejší. V záplavě vzpomínek a komentářů o listopadu 1989 se vytratila jedna událost, která vlastně odstartovala Sametovou revoluci: 12. listopadu 1989 se 10.000 československých katolíků, kteří mimořádně dostali výjezdní povolení, vydalo do Říma na svatořečení Anežky České papežem Janem Pavlem II. Byl to první velký politický ústupek komunistů, pro něž byla katolická církev jedním z hlavních nepřátel.
Už od začátku roku 1989 bylo v Československu podivné ticho. Na jedné straně začaly demonstrace na Václaváku, kterým se dnes říká „Palachův týden“, ale v zásadě obyvatelstvo bralo politické události doma i v okolních zemích jako běžné nacvičené televizní inscenace. Jako by události v Sovětském svazu, v Polsku či v Maďarsku proběhly podle předem připravených plánů komunistů a Československa se vůbec netýkaly. Pravdou je, že v rámci tzv. východního bloku mělo Československo dobrou životní úroveň a většina obyvatelstva po změnách netoužila.
Obyvatelstvo už umělo s komunistickým režimem celkem v klidu žít. Po trpkých zkušenostech lidí s následky roku 1948 a 1968 se očekávalo, že komunisté se s politickou i ekonomickou krizí vyrovnají podle polského či maďarského vzoru a obyvatelstvo se přizpůsobí. Zásadní československý rozdíl byl také mezi obyvateli větších měst a venkovem. Venkov, jenž neznal příliš panské choutky, netoužil po luxusním zboží ze Západu a po luxusní dovolené u moře na Bahamách nebo v Thajsku, si změny nepřál. Lidem na venkově stačilo v podstatě to, co bylo na trhu. Venkov v tomto byl zcela opakem Prahy a několika dalších velkých měst, kde se před Tuzexem a podobnými prodejnami v kteroukoli denní dobu formovaly fronty na zboží ze Západu.
Různé skupiny, kterým se dnes říká disidenti, a také samotná KSČ, se domnívaly, že může dojít ke konfliktu. Po 33 letech dnes se na internetových fórech mnozí mladí diskutéři mylně domnívají, že před rokem 1989 komunistický režim byl slabý, neboť ho představovalo jen několik desítek komunistů ve vládě, proti nimiž byly tisíce disidentů a 10 milionů nespokojených obyvatel. Mnozí lidé jsou dnes schopni tvrdit, že stačilo vyjít do ulic a vyzvat komunisty k odchodu. Skutečnost byla zcela jiná.
Členů KSČ byly na 2 miliony, další 2 miliony byli rodinní příslušníci, kteří proti politice KSČ nebyli, protože rudým rodinám poskytovala značné výhody. Dále zde byl asi 1 milion bývalých kovaných komunistů, kteří kvůli chvilkovému poblouznění Dubčekem a nesouhlasu s okupací nebo z nějakých jiných malicherných důvodů přišli po roce 1968 o komunistickou legitimaci. Navíc zde byla spousta starších nestraníků z řad prvorepublikového proletariátu, jimž se za vlády komunistů značně zvýšila životní úroveň. Ti o návrat ke kapitalizmu rozhodně nestáli. Když se k tomu připočtou obvyklé 2-3 miliony lidí, kterým bylo jedno, kdo je u moci, zůstal sotva 1 milion lidí včetně několika set disidentů, kteří komunisty u moci mít nechtěli.
Pochybovači o tom, že změna režimu byl vlastně zázrak, by měli brát v úvahu skutečnost, že komunisté tehdy řídili všechno, členové KSČ zastávali všechny vedoucí funkce v podnicích, úřadech, školách, v městech, obcích, nejrůznějších institucích i v zájmových organizacích. Člen KSČ měl přednost při obsazování jakéhokoli místa, od generálních ředitelů po domovní důvěrníky. Členství v KSČ bylo prakticky povinné u všech příslušníků bezpečnosti a u velitelů v armádě (od generálů až po svobodníky). KSČ měla na svou obranu dobře vyzbrojené a vycvičené Lidové milice, což byla jakási obdoba SS v nacistickém Německu.
Slavná studentská demonstrace nebyla organizována disidenty, ale vysokoškolskými svazáky, a za podpory ÚV SSM v čele jeho předsedou Mohoritou, členem ÚV KSČ. Proč a jak to dopadlo na Národní třídě, je dodnes nerozluštěná otázka. Jasné však je, že v tom všem mělo prsty nedorozumění mezi komunistickými špičkami bezpečností. Víceméně pokus o převrat s účastí některých komunistů a StB pod pláštíkem studentské demonstrace se zvrhl. A pak už vše šlo samospádem. Poté, co StB vypustila fámu o smrti studenta Šmída, mezi disidenty vypukla obava, která se dnes zdá možná směšná; "Co kdyby někdo z hlouposti anebo nějaký provokatér začal věšet komunisty na lucerny.“ Takovou nenávist už tehdejší mladá generace neznala, ta lidi opustila za normalizace. K vyřizování účtu s komunisty bylo našlápnuto za Pražského jara v roce 1968, a komunisté za pomoci sovětské armády vyhráli.
Komunistický systém se v roce 1989 sesypal, protože neměl peníze, celý Sovětský svaz i Rada vzájemné hospodářské pomoci mlely z posledního. Pod hladinou zdánlivého klidu to vycítili lidé v celém východním bloku. A s Gorbačovem a pádem ekonomiky přišel zlom. V Československu se to čekalo nejméně. Pokud zde někdo byl na převrat připraven, tako to byli některé skupiny komunistů a ekonomů. Byla zde sice Charta 77, kterou oslavovala západní media, ale na převzetí vlády od komunistů připraven nebyl nikdo. Představy disidentů zřejmě byly takové, že nadále budou v dosavadní nelegální opozici, která společně se Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky bude vydírat a komandovat komunistickou vládu.
Najednou to prasklo, komunisti, pro něž nebylo problémem demonstrace rozehnat a disidenty poslat za mříže. prozíravě ustoupili na celé čáře, lidově se tomu říká „mít více štěstí než rozumu“. Disidenti a chartisté začali tápat, neměli lidi do vlády natož do parlamentu a úřadů, nezbylo jim než se o místa dělit s komunisty a těmi, kteří budou mít zájem. Toho využila skupina ekonomů v čele s Klausem, kteří věděli o obrovském státním majetku, věděli, kde leží a kam pro něj sáhnout. Nejdříve však potřebovali získat moc a odstranit ty lidi, kteří státní majetek chtěli hájit, kteří propagovali postupnou privatizaci jen ztrátových podniků. Tunelářům státního majetku pomohli slovenští nacionalisté, kteří snahou o získání samostatnosti přinutili media, a tím veřejnost, věnovat se otázkám rozdělení Československa. Klaus, Čermák, Kočárník, Dyba, Macek, Dlouhý, Sokol aj. se zasloužili o vyvolání české Zlaté horečky, při níž na úkor statisíců poctivých dělníků a zemědělců byly úspěšné československé podniky zprivatizovány a levně prodávány zahraničním společnostem.
Josef Zahradníček
Žádné komentáře:
Okomentovat