Vyhlášení neutrality Rakousko slaví 26. října

 Okres Gmünd sousedící s jižními Čechami slaví letos 100 let svého trvání. Přitom se objevují články historiků a pamětníků na události, které okresní město, území okresu ovlivnily.

Anschluss 13.3.1938

Rakousko se v roce 1938 stalo první obětí Hitlerových plánů na ovládnutí světa. Při anšlusu  davy lidí nadšeně vítaly Hitlera a německé armády. Spousta nedočkavých mladých rakouských nacistů po záboru československého pohraničí 1. října 1938 vzala do rukou pušky a vydala se na hranici střílet po československých vojácích a četnících. Spousta Rakušanů se nadšeně stěhovala do Českých Velenic a dalších vitorazských obcí, z nichž uprchli čeští úředníci (četníci, železničáři, celníci, dělníci a j.) přemístěni sem po r. 1918. Vypukla válka, začaly přicházet úmrtní oznámení o mrtvých mladých rakouských mužích. Nadšení pro Hitlera a nacisty navíc rychle opadlo s nedostatkem potravin, oděvů, pohonných hmot a se stále novými zákazy, povinnostmi, kontingenty a policejními represemi. Záblesky svobody se v nacistické tmě objevily až při dopadu amerických bomb v březnu 1945. 

Před příchodem Rudé armády sice místní oddíly Hitlerjugend a Volkssturm začaly v Gmündu stavět barikády, ale uprchly, jakmile se Rusové v dálce objevili. Rudá armáda do města vpochodovala až 9. května 1945. Žádný boj ani žádné vítání se nekonaly, lidé se poschovávali nebo utekli z města. Nebáli se pronásledování za příslušnost k Německé říši, ale morálky ruských vojáků. Měli už informace z oblastí osvobozených Rudou armádou, že rudoarmějci plení obchody a zcela veřejně okrádají lidi na ulici a znásilňují. 

 Nacističtí funkcionáři města a okresních institucí většinou zmizeli. 11 příslušníků NSDAP z Gmündu spáchalo sebevraždu. V roce 1945 Gmündem prošlo okolo 100.000 válečných uprchlíků. První sovětští vojáci, kteří do města přišli, se proti očekávání chovali kulturně. Sovětská okupační správa jmenovala nové vedení města a okresu Gmünd. Sovětské velení velmi pomáhalo spoustě přicházejících lidí vyhnaných při divokém odsunu z jihočeského pohraničí, kde řádili Hobzovi partyzáni z Černovic. Byl naprostý nedostatek potravin a ubytovacích prostor. Během zimy zemřelo mnoho lidí na záškrt a na následky podvýživy.

Rakušané dávno už vystřízlivěli z hrdosti na příslušnost k Třetí říši, po válce si začali plně uvědomovat hrůzy uplynulých sedmi let. Sny o návratu před rok 1938 se uskutečnit nemohly. Nebyla zde už spoustou mladých mužů, kteří v německých uniformách zahynuli na frontách, chyběli židovští spoluobčané, které holokaust zahnal do plynu, chyběli sousedé a spolužáci, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Sotva se lidé nadechli, zjistili, že jedna diktatura byla vystřídána druhou. 

Koncem května 1945 byly České Velenice od Gmündu opět odtrženy, několik set rakouských dělníků bylo vyhnáno z českovelenických železničních dílen. Rovněž dalších 8 vitorazských obcí se vrátilo na území Československa. Obyvatelstvo těchto obcí většinou bylo vyhnáno do Rakouska. Poválečná bída byla v Rakousku větší než za války. 

 Vojáci první sovětské jednotky, která jako první do Gmündu přišla, byli morálně i kulturně na středoevropské výši. Byli však brzy vystřídáni nováčky, kteří už měli pověstnou "východní kulturu." Loupeže, vraždy a znásilnění najednou byly na denním pořádku. Nová ruská správa připomínala správu nacistickou. Spolupráce sovětů s rakouskými úřady skončila. Byli zatýkáni Rakušané, kteří mizeli beze stopy. 

Těžkou ránu česko-rakouským vztahům zasadil v roce 1948 pražský komunistický puč. Zatímco po roce 1945 lidé z Čech odcházeli do Rakouska nedobrovolně, po roce 1948 začali před komunisty prchat dobrovolně. Začala "Studená válka", Československo postavilo na rakouských hranicích Železnou oponu. Na území až 10 km širokém od státní hranice začala vládnou československá Pohraniční stráž. Nebezpečná pro pražskou vládu byla i waldviertelská úzkokolejná dráha z Gmündu do Litschau, která projížděla Českými Velenicemi. Československo zaplatilo Rakousku stavbu jiné tratě po rakouském území.   

Přestože Dolní Rakousy byly pod dohledem sovětské armády, pro československé komunisty to byla země nepřátelská. Přišel 20. květen 1955 a s ním konec okupačních zón včetně té sovětské. 26. října 1955 rakouský parlament (Nationalrat) vyhlásil neutralitu Rakouska. Tento den považují Rakušané za tak významný, že se stal státním svátkem.

Na rozdíl od rozkvétajícího Západního Německa, země "hospodářského zázraku", kde byly okupační zóny americká, britská a francouzská, se Rakousko potýkalo až do poloviny 60. let s poválečnou bídou. Ještě na jaře 1968 si Češi, kteří mohli poprvé vycestovat za hranice, v Rakousku připadali jako ve 30. letech. Všechno se jim tam zdálo staré, malé a chudé. Přes vlastní chudobu Rakušané poskytli přístřeší tisícům lidí, kteří po 21. srpnu 1968 z Československa prchali před sovětskou okupační armádou. Potom přišlo období vlády Bruna Kreiského, který rakouskou ekonomiku napumpoval izraelským kapitálem, a na konci 20. století Rakousko už patřilo k nejbohatším evropským zemím.

Obyvatele dolnorakouského okresního města Gmünd vzrušila sametová revoluce v Československu. 4. prosince 1989 padla železná opona. Tohoto dne začalo stříhání drátěných plotů, jimiž bylo Československo od Rakouska odděleno, na celnicích začal intenzivní provoz.

Dnes jsou Rakousko i Česká republika členy EU a Schengenského prostoru, přesto je hranice mezi oběma státy stále zřetelná. Příčinou byly koronavirus, čas od času uprchlíci z jihu nebo východu a ceny zboží v Rakousku, které zásluhou vysoké inflace v České republice není pro české občany dostupné.