Na každoroční okázalé oslavy 28. října bychom se ale už konečně měli podívat ještě z jiného úhlu pohledu. Proč – proboha – slavíme neustále vznik státu, který už dávno neexistuje a který zanikl proto, že byl účelově postaven jen kvůli zkrocení českých Němců? Užitečnými idioty přitom byli Slováci a Rusíni. Po dvaceti letech, kdy tento státní útvar žil jako nejlepší pozůstatek třistaleté hospodářské vyspělosti rakouské části monarchie, Československo jako samostatný stát zaniklo. O období 1939-1989 není možné psát jako o samostatnosti, české území žilo pod politickým, vojenským a hospodářským diktátem cizích mocností.
Když před časem vyšla kniha skotské historičky Mary Heimannové „Stát, který selhal“, vzbudila v Česku značnou nevoli. Autorka se přitom tématem nepodařeného československého státu začala zabývat naopak proto, že měla ráda českou kulturu a do hloubky se zajímala o naši historii. Velkočeské nacionalisty, milovníky většího státu, kteří se rádi schovávají za čechoslovakisty, rozzuřila historička tím, že popsala holou pravdu. S projektem Československa se neidentifikovala více než třetina jeho občanů. Šlo o většinu příslušníků německé a maďarské menšiny; tomuto státu se postupně odcizovali i Slováci a také část obyvatel Podkarpatské Rusi, která z Prahy neobdržela až do tragického roku 1938 slíbenou autonomii. Zatímco představitelé české politiky sugerovali západním spojencům na mírové konferenci, že ve střední Evropě československý národ vybuduje nové Švýcarsko, které bude dokonale respektovat národnostní práva, ve skutečnosti vybudovali stát, v němž se z rovnoprávnosti mohli těšit pouze Češi.
Při otevření starých obecních a školních kronik musí každého čtenáře praštit do očí články o každoročních oslavách 28. října. Názorné příklady převlékání kabátů, když z učitelů a jiných obdivovatelů rakouského císařského trůnu se po roce 1918 náhle stali zapřisáhlí nepřátelé Habsburků. Při oslavách 28. října a narozenin prezidenta Masaryka se zapalovaly vatry a velmi se řečnilo. Na vatrách stála také 1. republika. Všichni o sobě tvrdili, že jsou vlastenci, výměnkáři v zakouřených hospodách pili pivo, slzeli a bušili pěstmi do prsou a do politých do stolů, když vyprávěli, jak rozbíjeli to prohnilé Rakousko. Pražská politická elita zatím vyhlížela jižní oblohu, jestli se neobjeví aeroplán, v němž se Habsburk vrací převzít české království, na které stále měl právo. Že zatím měl na Československo chuť Hitler, to Praha vážně nebrala, vadilo pouze, že Hitler nechtěl kamarádit s Benešem.
Tragický osud německého osídlení všichni známe. Českým náckům to připadá správné, ale každý civilizovaný člověk ví, že poválečné vyhnání Němců podle principu kolektivní viny bylo etnickou čistkou, a tudíž nezměrným zločinem, který nelze zdůvodnit připomínkami na masové vítání wehrmachtu v pohraničí 1938. Jaký trest by si pak podle této logiky zasloužili Češi, kteří se téměř většinově přiklonili ke stalinistické a kolaborantské komunistické straně? Vyhnat na Sibiř?
V porevolučních letech 1989–1992 se pak celkem jasně ukázalo, že identitu Čechoslováků měli pouze Češi, zatímco většina československých občanů ve Slovenské republice se cítila být Slováky. Federace, jakou si ti starší z nás pamatují, byla absurdním státem Čechoslováků a Slováků. Něco takového nemohlo přežít bez rámce totalitní svěrací kazajky. Jakmile vládu jedné strany vystřídaly zákony trhu, bylo Československo odsouzeno k rozpadu.
Náš současný stát, tedy Česká republika, je státem mnohem lepším, než bylo Československo. Doznívající prvky devastace v Sudetech nám sice dosud dávají na srozuměnou, že národnostní homogenita státu nevznikla přirozenou cestou, ale zároveň je třeba říci, že Česko je státem evropsky otevřeným a liberálním a tvoří poměrně pevné právní prostředí. Je to místo k dobrému životu pro iniciativní a tvůrčí lidi. Přes veškeré nedostatky a problémy naší politické reality si Česká republika zaslouží uznání i střízlivou míru hrdosti svých občanů. Vznik České republiky 1. ledna 1993 by si zasloužil mnohem vyšší pozornost než teatrální oslavy 28. října..
Svátek 28. října připomíná pozitivní den v českých dějinách, neboť naši předci využili faktické zhroucení rakousko-uherského soustátí k budování demokratického státu. Tehdy byly položeny základy k nejlepšímu období v naší tisícileté národní historii. Stavba vyspělého státu začala po roce 1992 a brzy nebude dokončena, Pro demokraticky založené Čechy je 28. října jen jeden památný den z mnoha, jak ho také pojímají Slováci.
Žádné komentáře:
Okomentovat