Budeme mít někdy hlavu státu, která bude sloužil zemi poctivě jako královna Alžběta?

 Nejen v Británii jsou smuteční vlajky, na půl žerdi jsou na celém světě staženy vlajky na budovách mezinárodních organizací i na budovách vládních, například na budově amerického Kapitolu ve Washingtonu. Soustrast vyjadřují politici, vědci a nejvýznamnější umělci z celého světa. 

Kdysi se novinář Ziegler bavil s jedním z našich letců, kteří bojovali ve Velké Británii proti Německu, a letec se pochlubil, že na nějakém bále tančil s budoucí královnou Alžbětou. Nejen kvůli tomu tanci prý měl monarchii raději než republiku.

Britskou panovnici Alžbětu II. si náš milovaný Bůh povolal k sobě. Inu, učinil tak po jejím požehnaném sedmdesátiletém vládnutí. Ona byla milá, bezprostřední už od svého mládí. Jako mladá dívka se za II. světové války stýkala s obyčejnými lidmi a také tančila s vojáky.

Jenomže Alžběta nejenom s vojáky tancovala, ale ona sama vojákem byla. Ve svých osmnácti letech přes odpor svého královského otce Jiřího VI. vstoupila v roce 1944 do britské armády a stala se členkou ženských pomocných sborů. V rámci vojenské služby si plnila povinnosti, stejně jako její kolegové, a službu začínala jako všichni od nejnižší hodnosti vojína. Měla jen jediné privilegium, a to, že nemusela spát v kasárnách.

 Alžběta II, byla panovnicí, ale též služebnicí svého lidu. Když byla její země přepadena nelítostným a krutým nepřítelem, tak neváhala a zapojila se do její obrany. Tím zároveň vyzvala Brity, ať věří ve šťastnou budoucnost, že nakonec všechno dobře dopadne. A měla pravdu. Královna Alžběta II. je pro dobré lidi celého světa symbolem vznešenosti a důstojnosti a zároveň služebnosti. Ano, panovník by měl být především prvním služebníkem svého lidu, a ona jím byla.

V čele českých zemí bychom konečně měli mít takového noblesního služebníka, jako byla britská panovnice Alžběta II. někoho, kdo se dokáže povznést nad všechny politické půtky, někoho, pro něhož je na prvním místě prosperita celé země a jejího lidu bez rozdílu.

Po vzniku republiky v roce 1918 byl úřad prezidenta zřízen na míru Masarykovi, jenž nechtěl řídit vládu, jako řídí prezidenti USA a jiných zemí, nýbrž chtěl oficiálně být nad veškerým děním v zemi. Jistě věděl proč. Obyvatelstvo českých zemích před 1. světovou válkou dlouhá léta uctívalo a zbožňovalo stařičkého rakouského císaře (a českého krále) Františka Josefa I. Tím, že jeden starý a fousatý pán byl vyměněn jiným starým pánem se uctívání hlavy státu příliš nezměnilo. Navíc Masaryk byl zřejmě kvůli šedinám nazýván tatíčkem. Masaryk, jako by byl králem, skutečně si na Hradě udržoval odstup od vlády a do dění v zemi, zasahoval jen v nejnutnějších případech, když se domníval, že je ohrožena demokracie.

Masaryk nemohl být prezidentem věčně. Po jeho odstoupení do prezidentského křesla usedl intrikán Beneš, jehož stará nenávist k českým Němcům přivedla Československo do problémů. Dlouhodobá diskriminace české Němce sjednotila při volbách 1935. Toho využil Hitler. Ve své omezenosti Beneš nabídl Hitlerovi část Sudet. Hitler se mu vysmál, protože si v Mnichově mohl vzít celé. O tom, že na konci války Beneš navázal přátelství se Stalinem, vzal do československé vlády komunisty a vládl za pomoci dekretů, je zbytečné se zmiňovat. Následovalo darování Podkarpatské Rusi Stalinovi a pomatenost Benešova vyvrcholila v roce 1948 jmenováním Gottwaldovy komunistické vlády.

Takzvaní dělničtí prezidenti Gottwald, Zápotocký, Novotný, Svoboda a Husák měli ke královské noblese a k pochopení touhy po občanské svobodě ještě dál než Beneš. Prezidentem nemohl tehdy být nikdo jiný než člen KSČ, strany založené na násilí, na revoluci a na trvalém třídním boji. 

Nezávislým prezidentem západního demokratického směru chtěl být Václav Havel, ale než svlekl svetr a pořídil si kalhoty na míru, nahrnuli se na Hrad kamarádi z disentu a kultury a z Hradu bylo varieté.  Trvalo pak určitou dobu, než se přes odpor komunistů a národovců Havel vžil do funkce a stal úspěšným propagátorem České republiky v celém světě. Byl jediným českým prezidentem, který se setkal s královnou Alžbětou. Rozuměla si s ní i Dagmar Havlová.

Známo je, že z dosavadních prezidentů si službu v armádě mimo generála Svobody odbyli Gottwald, jenž také bojoval u Zborova, a Havel. Oba shodou okolností, i když s padesátiletým odstupem. sloužili v českobudějovických Mariánských kasárnách. Shodou okolností v českobudějovických čtyřdvorských kasárnách sloužil určitý čas (okolo roku 1925) i důstojník Ludvík Svoboda, jenž stejně jako budoucí britská královna Alžběta II. se zúčastnil bojů 2. světové války. 

O vojenském hrdinství Klause a Zemana je známo jen to, že Zemanovým hrdinským činem, mimo prohlížení korunovačních klenotů, byl zisk modré knížky nevojáka, což rád vydával za hrdinný boj proti komunistické totalitě, i když v té době byl členem KSČ.

Do lednových prezidentských voleb se nyní hlásí kandidátů mnoho, ale u žádného z nich nelze očekávat, že z Hradu udělají důstojné sídlo hlavy státu, a to alespoň tak, jak se to udělali Masaryk a Havel.