Chudoba a dávky, slova v cynické společnosti nežádoucí

Strašně neradi si to přiznáváme a často nejsme ochotni to ani vidět, ale od roku 2019 značně přibylo chudých lidí. Když na to někdo veřejně poukáže, bývá velkoměstskými zbohatlíky a puberťáky na sociálních sítích dušen větami typu "O chudobě mluvte, až navštívíte Jižní Súdán, Burundi nebo Malawi" Postsocialističtí zbohatlíci argumentují: "vrchovatě naloženými vozíky a frontami u pokladen v supermarketech", případně se použije oblíbená fráze, že to je přece jasný postoj "neomarxistů", a je to.

Svědčí o tom twitterový střet novinářky Apoleny Rychlíkové s expremiérem Mirkem Topolánkem. Rychlíková tweetovala: "Každý nákup jídla pro mou rodinu roztočí sociální úzkosti. Neumím si představit, jak to masivní zdražování zvládají chudí lidé, nízkopříjmové domácnosti, senioři, sólo rodiče i další, kteří už nemají kde brát.." Topolánek nezapřel sám sebe, když reagoval: "Vy jste ale opravdu mimořádná kráva."

Lidé bez peněz, bez šance je získat, bez nějaké promyšlené státní pomoci bojují o přežití ve více rovinách. Přitom nejsme Jižní Súdán. Kdo nemá prachy, nenaplní si vozík v supermarketu, nejspíš tam ani nejde, pokud tam zrovna nenabízejí obří slevy. Reakce expremiéra je typická - sprostá odeesácká, hloupá, neznalá života prostých lidí. Sprostá nadřazenost dobře zajištěného Topolánka odpovídá jeho původu a povolání důstojníka ČSLA, i když se ve své podstatě neliší od učené nadřazenosti Klausovy či uhlazené Fialovy. Jeden za 18. druhý za 20 bez 2.

Bílé límečky vykřikují: "Chudí si za chudobu můžou sami. Měli se víc ve škole snažit." A lidé chudí nebo do chudoby klesající se za svůj často nezasloužený stav stydí, je jim před těmi, co se narodili ve správné době na správném místě, hanba, jako by je bohatí měli pravdu. Ve skutečnosti se ale často mění vnější situace, se kterou oni sami nehnou, nijak ji neovlivní. Samoživitelky, osamělí důchodci, lidé tělesně postižení a nemocní, kteří upadli do neřešitelných dluhů, na dno. Takových je zde už nejméně milion. 

K chudobě přispěla pandemie covidu a pokračuje  kvůli ruské válce na Ukrajině. Zároveň se ukazuje, že současná vláda nezvládá situaci. Experti sice nabízejí některé rozumné recepty, které by bránily pádu domácností do chudoby, ale vláda je jakoby hluchá. Chová se jako kdysi vláda komunistická, která mluvila jen o chudobě v kapitalistických zemích,  žádnou chudobu v Československu nepřiznávala.

Pod hranici chudoby kleslo už 16 procent domácností oproti devíti procentům z roku 2019. Kromě oněch 16 procent pod hranicí chudoby, což je vysoký počet lidí, řada domácností visí těsně nad touto kritickou hranicí a může snadno sjet pod ni. Mimo jiné se to do značné míry týká samostatně žijících důchodců. Prokop upozorňuje, že od loňského podzimu do konce letošního dubna stoupl z osm na jedenáct procent počet domácností, kterým po zaplacení bydlení a potravin zbývá 100 korun na osobu na další výdaje, tedy na telefon, dopravu, vzdělávání, oblečení, restaurace, kulturu atd.

Ti, kteří mluví o "plných nákupních vozících v supermarketech" a o neomarxistech, by si měli položit otázku, jak by se jim žilo, kdyby jim zbylo sto korun na den po zaplacení bydlení a jídla? A jistě, toto ještě není boj o přežití, ale je cenné, že na to někdo upozorňuje, je cenné, že se o to někdo zajímá a tlačí na vládu, aby se v Česku nevytvořily dva úplně cizí světy, masa lidí bez budoucnosti, bez výhledu, a většina s jakýms takýms výhledem.

Sociální dávky, které mají pomáhat v těžké situaci, typicky příspěvek na bydlení, jsou v Česku nastaveny tak, že segment lidí kolem nižších středních příjmů ho skoro nemůže čerpat, neví, jak ho čerpat, nedostává k tomu žádnou potřebnou asistenci. Čerpání dávek je u nás proto velmi nízké a neodpovídá tomu, kdo na ně má nárok. Kupříkladu na příspěvek na bydlení má nárok 15 až 20 procent lidí, čerpají ho však jen čtyři procenta… Proč? Chybí schopnosti? Co může veřejnost očekávat od takového Jurečky, který by měl otázku chudoby řešit dnes a denně? Důležitým úspěchem jsou přídavky pro Jurečkovy děti a dotace na prvních Jurečkových 150 hektarů. Rádoby pro malozemědělce.

Státu to logicky vyhovuje. Klíčová otázka se týká přístupu českých politiků k sociálním dávkám. Pozorujeme mnoho let, že je to přístup tvrdě asociální, namachrovaný a riskantní. "Udělali jsme z dávek sprosté slovo a lidé si o ně bojí říct." Proto je místo dvaceti procent čerpají jen čtyři procenta z těch, kteří mají nárok.

Populistické kroky vlády nekončí. Premiér v úterý hrdě tweetoval: "Poslanecká sněmovna schválila vládní návrh zákona na jednorázový příspěvek 5000 Kč na každé dítě do 18 let pro rodiny, jejichž roční příjem nepřesahuje milion korun hrubého. Cíleným příspěvkem pomáháme lidem se stále rostoucími cenami a s tím spojenými výdaji domácností."

Když vám po zaplacení jídla a bydlení zbyde na den stokoruna, není to boj o přežití, ale je to rozhodně chudoba