V sobotu 25. ledna 1968 se konal pohřeb upáleného studenta Jana Palacha, smuteční obřad přímým přenosem vysílala Československá televize. Nedělní noviny, které o pohřbu stručně referovaly, vyšly ještě v černé smuteční úpravě. V pondělí noviny nevycházely.
V úterý 28. ledna 1969 už to v tisku vypadalo, jako by se nikdo neupálil a žádný pohřeb se nekonal. Objevila se poměrně nenápadná oficiální zpráva o zajišťování pořádku při shluku mladých lidí v Praze.
Stejně nenápadné byly články o tom, jak pracující v různých podnicích a dolech nadále podporují soudruhy Svobodu, Dubčeka, Smrkovského a Černíka. Dodnes žijící Štrougal (97 let) tehdy svým projevem povzbuzoval milicionáře.
S odstupem času se jeví Palachův pohřeb jako zlom, jako odstartování normalizace. Media, tehdy se říkalo sdělovací prostředky, sice po jaru 1968 měla určitou volnost, ale kritizovat stranu (KSČ) a vládu si nedovolila. Po Palachově pohřbu svoboda novinářů se dostávala do kouta. Autocenzura. Nikdo nezakazoval novinářům psát o úspěších SSSR a o tom, že srpnová okupace byla nezbytná. K psaní jiného názoru správní novináři přece nemohli mít důvod. Oslavy vítězství hokejové reprezentace nad SSSR na počátku března 1969 pak odstartovaly normalizaci naplno. Pracující už nepodporovali Dubčeka, Smrkovského a Černíka, ale Husáka, Bilaka a Indru.
Žádné komentáře:
Okomentovat