Ustavující sjezd KSČ pořádaný 14. až 16. května 1921 schválil i vstup do III. internacionály. Slučovací sjezd národnostních sekcí začal 30. října 1921 a bylo na něm zvoleno užší vedení: Bohumír Šmeral, Karel Kreibich, Bohumil Jílek, Václav Šturc, Václav Bolen a Marek Čulen. Když byl propuštěn z vězení Antonín Zápotocký, stal se generálním tajemníkem KSČ.
KSČ byla početná, po slučovacím sjezdu měla 300 tisíc členů a patřila k největším v Evropě. Čtyři pětiny jejích členů byli průmysloví a zemědělští dělníci. Velkou podporu měla zejména mezi dělníky v Praze, na Kladně, na Liberecku, v Brně či na Ostravsku. V parlamentních volbách v roce 1925 skončila těsně druhá za agrárníky s 13,1 procenta hlasů, volilo ji 931 769 lidí, což jí zajistilo 41 křesel. Sociální demokraté dostali jen 8,9 procenta, když je volilo 631 tisíc lidí.
Na třetím sjezdu 26. - 28. září 1925, kde se dál řešila bolševizace, byl do vedení poprvé zvolen Klement Gottwald. Skončili v něm naopak bývalí sociální demokraté a z vedení odešli Šmeral i Kreibich. KSČ se získat lidí na svou stranu nedařilo ani prostřednictvím stávek. Fiaskem skončil 6. července 1928 Rudý den, který se měl konat jako protest proti zákazu komunistické spartakiády, do centra Prahy na něj přišlo jen 6000 lidí.
Na přelomu let 1928 a 1929 ztratili Jílkovi stoupenci ve straně vliv, protože se jí zmocnili "karlínští kluci" Klementa Gottwalda. Gottwald ovládl stranu na narychlo svolaném V. sjezdu, který se konal 18. - 23. února 1929, kde tvrdě odstavil dosavadní vedení. Do čela strany byl zvolen Klement Gottwald a do vedení mimo jiné Rudolf Slánský, Václav Kopecký nebo Jan Šverma.
Bezprostředním cílem Gottwaldova vedení se stalo nastolení diktatury proletariátu tak, jak to požadovala Moskva. Gottwald převzal od Stalina i nenávist k sociální demokracii a na sjezdu kritizoval oportunismus, pasivitu a lpění na sociálně demokratických tradicích. Kdo s Gottwaldem nesouhlasil byl na počátku června 1929 z KSČ vyloučen. Vyloučeno bylo i sedm levicových spisovatelů, kteří podepsali leták "Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům," zvaný také "Manifest sedmi." Odejít z KSČ museli; autor letáku Ivan Olbracht, Stanislav Kostka Neumann, Jaroslav Seifert, Josef Hora, Marie Majerová a Vladislav Vančura, kteří pracovali v tiskových orgánech strany. Loajalitu novému vedení dali naopak najevo Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, František Halas, Vilém Závada, Julius Fučík nebo Karel Teige.
Vnitrostranické boje a změny ve vedení připravily KSČ o členy, na konci roku 1929 se smrskl jejich počet na 25 000, přičemž na počátku roku 1928 jich bylo ještě 150 000. Strana, která se vyhranila proti jiným levicovým partajím, propadla i ve volbách v roce 1929. Stalinskému vedení oddaná Gottwaldova KSČ už nedokázala navázat na počáteční úspěchy, čtvrtá skončila i ve volbách v roce 1935.
Širokou podporu získali komunisté až po druhé světové válce, kdy ve volbách 1946 zvítězili. Myšlení českého obyvatelstva bylo londýnským rozhlasem před koncem války zmasírováno nenávistí k českým Němcům a ke všem, kteří před rokem 1938 nesouhlasili s Edvardem Benešem. Ze samozvaného exilového vůdce Beneše, jenž si na jaře 1945 přivezl z Moskvy komunistické pomocníky, se stal národní idol -"Prezident-budovatel." Bez rozhodující pomoci komunistů by Beneš asi nedokázal vyhnat ze země 3 miliony lidí, jejichž majetku se potom zmocnila sorta lidí nemajetných, která za to komunistům vyjádřila vděk odevzdáním hlasů ve volbách. Navíc obyvatelé vnímali sovětskou Rudou armádu vedenou komunistickou stranou SSSR jako osvoboditelku země.
Volební vítězství komunistů v roce 1946, kdy se premiérem stal Klement Gottwald, umožnilo KSČ připravit se na úplné převzetí moci v roce 1948. O klasický puč, tedy převzetí moci silou, v únoru 1948 nešlo. Tu už komunisté měli, jen ji po převzetí veškeré moci velmi tvrdě upevňovali. Majetek zabavený českým Němcům městský proletariát neuspokojil. Teprve v roce 1948 se pro velké množství závistivého obyvatelstva komunisté vedeni Gottwaldem, Zápotockým a Slánským stali těmi spravedlivými vládci, kteří "konečně" bohatým brali, neboli znárodňovali a kolektivizovali. A odpůrce trestali. V procesech likvidovali napřed své třídní nepřátele mimo stranu, a pak začali provádět čistky ve vlastní straně. Moc komunistům později v ústavě garantoval pověstný článek 4 o vedoucí úloze strany ve státě i ve společnosti.
Šedesátá léta přinesla uvolnění především v KSČ, jíž však kvůli tomu hrozilo rozštěpení a propad ve volbách, které měly být na podzim 1968. Tomu 21. srpna 1968 zabránila invaze „bratrských armád.“ Normalizace 70. a 80. let, kterou vedl Gustáv Husák, byla politicky nadále pod dohledem Sovětského svazu, ale s brutalitou 50. let, ale ani s uvolněním a zvláštní pohodou v 60. letech měla normalizace málo společného. Začala totiž honba za osobním prospěchem a majetkem. Školy chrlily tisíce normalizačních inženýrů, kteří se ve vysokých hospodářských funkcích mohli uplatnit jen s legitimací KSČ. Škodovky, Žigulíky, Trabanty, chaty a chalupy je uspokojily jen částečně, chtěli se společenským postavením i majetkem výrazně odlišit od lidu dělného, kterému ke štěstí stačilo levné bydlení a stravování. Volných křesel bylo málo a staří komunisté, funkcionáři z lidu, se ve vysoké politice, v ekonomice státu i ve vedení podniků drželi zuby nehty. Napětí v zemi stoupalo v druhé polovině 80. let také zásluhou politického pohybu v zahraničí, na Východě i Západě.
Listopadová revoluce roku 1989 sice komunisty oficiálně vyhnala z vlády, ale normalizační a privatizační zbohatlíci, kteří je nahradili, nespadli s Marsu, nýbrž vyrostli z komunistického podhoubí. Komunisté si dokázali uchovat v zemi vliv a byli klíčoví pro tuzemskou politiku po celé století. Ačkoli v současné době je strana podle průzkumů na hraně vstupu do parlamentu, nemělo by se zapomínat na to, jak velkou v minulosti měla podporu mezi obyvatelstvem. To je varováním pro kritiky současného vedení státu. Volební výsledky 99,97 % hlasů pro kandidáty NF bývaly nesmyslné, ale značnou podporu politika KSČ mezi lidmi měla. Stačí vzít v úvahu, že stranou prošly po roce 1948 víc než 3 miliony lidí a nejméně 6 milionům dalších lidí komunistická vláda prakticky nevadila. (stk)
Žádné komentáře:
Okomentovat