Když 569 delegátů zahájilo 14. května 1921 v Národním domě v Praze-Karlíně mimořádný sjezd sociálnědemokratické levice, nikdo netušil, že vzniká jedna z nejvýraznějších tuzemských politických sil - Komunistická strana Československa, která bude dění v zemi ovlivňovat ještě za sto let.
Komunisté představovali silnou opozici za první republiky a po druhé světové válce se stali vůdčí silou v zemi, v níž vládli tvrdou rukou až do listopadu 1989. Nyní působí pod názvem KSČM.
Vznik KSČ byl důsledkem Velké říjnové socialistické revoluce, při které se moci v Rusku chopili bolševici, což inspirovalo revolucionáře i v dalších zemích. Ještě za Rakouska-Uherska začali někteří čeští sociální demokraté přemýšlet o proletářské revoluci.
Na vzniku Československa a na uspořádání jeho politického systému proletariát neměl praktický vliv, jako příčina vzniku republiky bylo obyvatelstvu oznámeno vítězství nad Habsburky a jejich domácími příznivci, tedy českými Němci a slovenskými Maďary. Oslavováním národa československého se žaludky lidí nenaplnily. Už od konce roku 1918 sílily protesty dělníků kvůli vysokým cenám nedostatkových potravin, oděvů a obuvi, i kvůli rostoucí nezaměstnanosti. Nová vláda si složitou situaci dělníků uvědomovala a v prosinci 1918 uzákonila osmihodinovou pracovní dobu a podporu v nezaměstnanosti. Napětí ve společnosti však sílilo, ale poválečnou bídu už nešlo svalovat Vídeň.
Když v obecních volbách v červnu 1919 získali sociální demokraté 30,1 procenta hlasů, vedlo to k pádu vlády a ustavení nové, tvořené ČSDSD, socialisty a agrárníky, v jejímž čele stál sociální demokrat Vlastimil Tusar. Ani ta však neprovedla požadované reformy. Přesto byla opět sestavena koaliční vláda s (národními) socialisty a agrárníky pod vedením . To odsoudilo 28 socialistických poslanců a senátorů. Pravému křídlu v ČSDSD prosazujícímu družstevnictví bylo jasné, že je v menšině, a tak Tusar vyvolal 14. září vládní krizi, když podal demisi, aby dosáhl odkladu sjezdu.
Sjezd se však uskutečnil, což potvrdilo sílu levicového křídla. Předsedou byl zvolen Bohumír Šmeral, který chtěl celou členskou základnu převést na pozice komunismu. V akčním programu však stálo, že nastolení socialismu se stalo bezprostřední společenskoekonomickou nutností a dokument vyzýval k nastolení diktatury proletariátu i ustavení rad.
Pravicové křídlo sjezd neuznalo a uspořádalo 27. až 29. listopadu vlastní, kde se vyslovilo pro pokračování v klidné tvůrčí práci při budování republiky, s jejímž rozkvětem je spojena i budoucnost proletariátu. Odmítlo revoluci a III. komunistickou internacionálu, ale uznalo, že je potřeba vytvořit základy nové společnosti na principech socialismu.
Levice se snažila získat Lidový dům, ve kterém se tisklo i Rudé právo. Lidový dům však byl ve vlastnictví Antonína Němce, jenž byl stoupencem pravicového křídla a soud rozhodl v jeho prospěch. Levice proto budovu 9. prosince obsadila a vyhlásila generální stávku, do které se zapojilo milion dělníků. Když však po vyhlášení stanného práva byla 14. prosince obsazena střediska organizující stávku, musela být o den později stávka odvolána a levice boj o Lidový dům prohrála. Zatčeno bylo 3000 dělníků.
Na celostátní konferenci levice 1. a 2. ledna 1921 se rozhodli představitelé české, německé, slovenské a maďarské levice spolu s levicí z Podkarpatské Rusi na koordinovaném postupu při ustavení komunistické strany. Mimořádný sjezd levice, občas označovaný i jako XIV. sjezd sociální demokracie, se proto odložil až na půlku května 1921. (stk)
Žádné komentáře:
Okomentovat