Bylo to koncem srpna 1997 a já jsem v internetové kavárně psal a posílal své články o záležitostech střední Evropy do deníku Jornal do Brasil. Zároveň jsem si utvářel skupinu 68 českých „vzorků“ - lidí představujících různé typy sociálních, vzdělávacích, generačních a dalších kategorií, ve snaze zrcadlit možné české „typy“, které bych studoval v rámci sedmiletého kulturně-antropologického výzkumu, který jsem dělal s americkým kolegou.
Radek, bratr majitele této internetové kavárny, zaslechl mé rozhovory s kolegou a nabídl nám pomoc. Měl na starosti velmi tradiční český zvyk posílat děti na pár týdnů na letní tábor. Navrhl mi zkoumat děti. Nikdy mě děti nezajímaly, nemám trpělivost s jejich chováním, závislým na nekulturních instinktech. Nicméně jsem této příležitosti využil.
Asi padesát dětí ve věku od deseti do patnácti let, které byly v táboře na okraji města Tábor, byly všechno děti „smetánky“ českého divadelního a filmového světa. Byl to speciální tábor pro děti slavných lidí. Jedním z nich byl například Ondřej Brzobohatý, syn Radka Brzobohatého a Hany Gregorové.
Od kulturně liberálnějších uměleckých tříd se takové rasově orientované předsudky neočekávají. Věří se, že jsou tito lidé otevřenější, více se zajímají o složitost lidských bytostí a jsou méně náchylní ke konzervatismu. Není to tak dávno, co na jedné oslavě narozenin v Praze, kde byli hosty lidi od filmu, od fotografie a televizní dokumentární tvorby vládlo přesvědčení, že černoši, cikáni a Arabové mají nižší IQ.
Jedna věc na letním táboře však vynikla: desetiletý cikánský chlapec. Ten chlapec tam byl jediným člověkem tmavé pleti. Protože pocházím z rasově promíšené země na světě, můj mozek ještě nebyl schopen uvědomit, že se ten kluk něčím odlišuje. Neuvědomil jsem si tedy, že ten chlapec je cikán. Všiml jsem si, že ho v tom táboře všichni naprosto ignorovali a vynechávali. Zdálo se, že chlapec tu ostrakizaci vůbec nevnímá, vypadal trvale šťastný a plný energie.
Po několika dnech jsem se zeptal jednoho z dospělých lidí na táboře, proč tomu tak je. Pragmaticky odpověděl, že je to proto, že to je cikán. Nebyl synem nikoho slavného, jeho otec pracoval pro Divadlo Archa v zákulisí. Bylo to poprvé, co jsem tam uslyšel slovo, které Češi pak opakují celých třicet let, aby ospravedlnili svou vrozenou xenofobii: „nepřizpůsobivý“.
Od té doby vnímám dvojí metr českého úsudku nejen nad touto skupinou lidí, ale i nad dalšími, jako jsou černoši, Arabové, „Jižané“ (kategorie, která šmahem zahrnuje bývalé Jugoslávce, Bulhary, Řeky, Albánce), Rumuny, Italy, Ukrajince a do jisté míry i Slováky (primitivnější bratranci). Vietnamci jsou v pořádku, pokud mlčí a mají své obchody otevřené dlouho do noci. Smíšená manželství v českých zemích téměř vůbec neexistují. To je jasným znamením téměř všeobecné xenofobie, která je vlastní české psychice.
Komunikace Čechů na veřejnosti je neslaná a nemastná, bez emocí, neosobní a praktická. Gestikulace či mimika není přípustná. Tento kulturní dovoz, smíšený s místním „věcným“ způsobem chování a pozdějším proletářským („chlebem a pivem“), kořením těchto kulturních zvyklostí, vedl k tomu, že se Češi stali nejsušším ze všech slovanských národů. Tedy jen tehdy, když nejsou doma nebo opilí, protože v intimitě domova nebo pod vlivem alkoholu uvolňuje Čech svou vnitřní „bordelářskou“, hlučnou, „sprostou“ osobnost: v podstatě se v těchto situacích projevuje řečí, tak, jak mluvili třeba Helena Růžičková či Vladimír Menšík.
Český přístup k náboženství, k násilí, k odpovědnosti, ke kázni, ke vzdělání vyplývý z českého eugenismu, provincialismu, kyselosti, lenivosti a uzavřené arogance.
Nápisy v rakouských a německých obchodech „Češi, nekraďte“. Toto bylo specifické pro začátek 90. let, jenomže nepotkal jsem doposud Rakušana, který by nepohlížel na Čechy stejně pohrdavým způsobem, jak se dívají Češi třeba na Ukrajince. I Chorvaté mají podobný pohled na Čechy, a to nejen pro to, že dříve si Češi na dovolenou v Chorvatsku vozili kufry plné levného jídla, ale také kvůli tomu, že tam kradli, podváděli a nebyli schopni se přizpůsobit místním pravidlům soužití.
Jedna málo známá televizní maličkost milionům Američanů vtiskla do mysli, že Češi jsou v podstatě idioti. Georg (Steve Martin) a Yorturk (Aykroyd) byli dva bratři, kteří v 70. letech emigrovali z Československa a směšně se oblékali, mluvili nahlas a chovali se, jako by byli nejneodolatelnějšími muži na Zemi. Neustále obtěžovali ženy, kterým říkali lišky, a chovali se odporně. To se v USA také považuje za typické české chování.
Nejde o to, zda jsou Češi lepší nebo horší než Skoti nebo Peruánci. Většinou dnešní Češi jsou potomci rodičů, jejichž starosti a vyjadřování za socializmu nebyly složité, nesoustřeďovaly se na subjektivní věci, naopak, většinou se zabývaly jen hmatatelnými každodenními problémy jako výše mzdy či shánění zboží, filozofické otázky lidé ignorovali jako záležitosti nepraktické „inteligence“.
Ten letní tábor v roce 1997 skončil o jedné neděli. Brzy ráno všichni nastoupili do autobusu zpět do Prahy. Řidič oznámil: V noci zemřela při automobilové nehodě princezna Diana. Mezi staršími přítomnými nastal všeobecný rozruch. Cikánský chlapec, který seděl hned vedle mě úplně vzadu v autobusu, se nahlas zeptal: Kdo je princezna Diana? Autobus se začal otřásat hlasitým smíchem, pískáním a urážkami. „Oni“ nemají doma televizi, škádlil ho blonďatý chlapec. Bylo to poprvé za celou cestu, kdy se cikánský chlapec stal středem pozornosti. Následovalo nejméně několik minut urážek a zesměšňování toho chlapce. Cikánskému chlapci to zjevně to nevadilo a když to zesměšňování skončilo, kluk pronesl perfektní angličtinou:
All can see, in the shining places,
Vestiges of her classic graces;
Where her footsteps, fleet and stark,
Have beautifully embossed the dark.
We know indeed, that the stately and golden
Antlers, hunters and heroes olden,
Wood-nymph, satyr, and sylvan faun.
Goddess and stag, are gone! All gone!
But still, as strange as it may appear,
Sometimes when the nights are bright and clear,
The long-breathed hounds are heard to bay
Over the hills and far away!
And lovers who walk at love’s high noon,
See something flash in the light of the moon,
As a shining stag swept through the sky,
And the chase of the goddess were up, on high.
But be this as it may, in sooth,
It is only in the pursuit of truth,
That the soul shall overtake and possess
The most exalted happiness.
Znám ten text jen proto, že jsem se zeptal, co to je, napsal jsem si jméno autora a vyhledal ho. Báseň se jmenuje Diana of the Hun (Diana z lovu), a je od amerického básníka z 19. století jménem Forceythe Willson. Bílí „nadřazení“ přátelé měli rodiče, kteří sledovali bulvární zpravodajství, kde se o Dianě mluvilo pořád. Hodně mě to ale poučilo o nesnesitelné lehkosti, s jakou se Češi všech tříd a generací potýkají s rasismem a s xenofobií. (kráceno)
Fabiano Golgo, BListy
Žádné komentáře:
Okomentovat