31.1.2021 11:35 - První měsíc dalšího nešťastného koronavirového roku uběhl za nouzových stavů v české republice i zahraničí. Vše je doprovázeno průměrnou zimou s průměrnou teplotou i vodními srážkami. O to, aby stoupala mezi lidmi nervozita a napětí se starají hlavně novináři, jimž jde hlavně o zisk z přečtených článků. Neexistuje cenzura ani mravnostní policie, takže novináři můžou veřejnost zásobovat pravdivými i lživý zprávami a vyvolávat paniku.
Život na Zemi je už od starověku nastaven tak, že po dobrých časech přicházejí časy zlé. Historie se opakuje. Každý blahobyt jednou skončil, ale pyšné lidstvo na změnu nikdy nebylo dost připravené. Vycházíme-li z tragických událostí minulosti, neubráníme se pocitu, že to nejhorší nás teprve čeká, to přijde, až bude pandemie poražena. Smířit se s tím, že už svět nebude, jako byl nebo jaký si během pandemie mnozí vysnili, bude pro lidi to nejtěžší. Budou zase vítězové a poražení. Budou se hledat viníci čehokoli. Výměny vlád budou tím nejmenším zlem. Obávat je se třeba nezákonných akcí, takových jaké na začátku roku předvedli ve Washingtonu pravicoví extrémisté, i když naštěstí ještě bez střelných zbraní.
Zatímco evropská media chrlí zprávy o Covidu a jeho mutacích, americké orgány vyšetřují útok na Capitol. Platí zde, že americké policejní mlýny melou pomalu, ale kvalitně. Probíhá identifikace lidí z revolučního houfu, především těch téměř dokonale zamaskovaných. Policejní kamery zachytily muže v maskáčích, pod nimiž byly neprůstřelné vesty a jiné chrániče. Na hlavách měli přilby obalené jakýmisi zimními maskáčovými kapucemi, na očích tmavé brýle. Tito lidé, na rozdíl od zmanipulovaných naivních mladých pouličních křiklounů, počítali s mnohem razantnějšími zákroky strážců Capitolu, čekali, že bude létat olovo. Podle malých snímků očí a kousků tváří zamaskovaných účastníků útoku se policistům nyní daří sestavovat podobizny a identifikovat zamaskované útočníky. Ukazuje se, že se nejedná o žádné holobrádky, ale o muže s bradami značně prošedivělými, které policie už má v seznamu pravicových extrémistů. S těmito lidmi ovšem nespokojený Trump toho společného má asi jen hodně málo. Pravicoví útočníci jen využili Trumpových domněnek o falšování voleb. Není jisté, jestli tito jinak jistě důstojní pánové budou obviněni a potrestáni, že při demonstraci opustili vyhrazený prostor, ale nelze pochybovat o tom, že po zveřejnění jmen jejich politické ambice skončí.
U nás doma i ve většině zemí světa probíhají profesionální sportovní soutěže bez diváků, pouze za přítomnosti televizních kamer. Loňská olympijská vítězka ve sjezdu na lyžích Ester Ledecká sice první letošní závod vyhrála, ale ve druhém vlétla rychlostí 110 km/hod do ochranné sítě. Vyvázla bez většího zranění, ale s nepříjemným šokem. Projevilo se to v dalších dvou závodech, kdy na stupně vítězů nevystoupila.
Česká fotbalová liga se kulhavými kroky posunula do jarní poloviny soutěže. Zásluhou pandemie v některých týmech se některá utkání nehrají (nyní Covid-19 řádí ve Zlíně) navíc zásluhou počasí přibývají hřiště s těžkými terény (v Mladé Boleslavi se vůbec hrát nemohlo). V čele soutěže je s náskokem tým běžců ze Slávie, ambiciózní Sparta včera prohrála s drsným fotbalem Bohemians a byla z 2. místa těsně odstavena Jabloncem, který však má jedno utkání k dobru. Hodně vládne nespokojenost s rozhodčími, kteří i přes přítomnost VAR více či méně nápadně pomáhají některým týmům. Peníze v tom asi nehrají žádnou roli (údajně oficiální plat rozhodčího je 150.000 Kč za utkání).
V minulém týdnu zemřela skromná herečka Hana Maciuchová, která jako šikovná Anče vstoupila do podvědomí televizních diváků ve večerníkovém seriálu o Krakonošovi. Nutno dodat, že to bylo v době, kdy dětské večerníčky byly nejsledovanějšími programy, v půl sedmé zapínali televizory diváci bez rozdílu věku.
Na jedné rozhlasové stanici i v několika tištěných mediích se objevil rozhovor se synem Krále Šumavy Josefa Hasila , který v roce 2019 zemřel v americkém Chicagu ve věku 95 let. Hlas syna Krále Šumavy značně připomíná hlas herce Pavla Landovského, a jeho životopis je životopisem člověka, který si padesátá léta, kdy se jeho otec vzepřel komunistickému režimu, nepamatuje. Jako nemanželské dítě, o které se matka nestarala, neměl život lehký. Z rozhovoru je cítit, i když je Josef Vávra novinářem tlačen do role mučedníka, že v něm jsou nesmazatelné stopy generace vymodelované obdobím po roce 1960, kdy vláda jedné strany byla jakoby odvěkou samozřejmostí. Nelze se divit jeho otci, že při setkáních po roce 1989 synovy názory nechápal a shoda mezi nimi nepanovala.
Josef Zahradníček
Žádné komentáře:
Okomentovat