Před 69 lety, 23. listopadu 1951, vydal prezident Klement Gottwald příkaz k zatčení lidí z údajného protistátního centra. 3. prosince 1952 byl spolu s dalšími deseti lidmi popraven Rudolf Slánský, bývalý generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa a největší přítel prezidenta Klementa Gottwalda. Státní soud zdůvodnil rozsudek Slánského vyzvědačstvím, velezradou, sabotáží a vojenskou zradou. Celý monstrproces se přitom opíral o činnost tzv. Slánského protistátního spikleneckého centra, v němž mu byla přiřčena vedoucí role. Žádné takové centrum ovšem ve skutečnosti neexistovalo a vyšetřování tak vyústilo ve snad nejabsurdnější proces dvacátého století.
První zatčený, Eugen
Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu, byl uvězněn a vyslýchán už na
podzim roku 1949. Dalším byl Otto Šchling,
brněnský tajemník KSČ, v říjnu 1950, a pak v lednu 1951 následovali
další, Vladimír Clementis, ministr zahraničních věcí, Artur London,
jeho náměstek, a Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti.
V
západoněmeckém Bensheimu sídlila zpravodajská organizace OKAPI. V jejím čele
byl generál František Moravec a několik dalších bývalých vysokých důstojníků
čs. armády.
OKAPI se snažila zpravodajsky mapovat veškeré dění ve staré vlasti
s důrazem na podchycení opozičních a odstředivých proudů. K tomu
především studovala otevřené zdroje (tisk a rozhlasové vysílání), které
pravidelně monitorovala. Mužům z OKAPI sice při sledování čs. tisku
neuniklo, že při oslavách padesátin 31. července 1951 neobdržel Rudolf Slánský
blahopřejný telegram z Moskvy, uniklo jim však, že v Praze už několik
měsíců probíhalo vyšetřování „protistátního spikleneckého centra“.
Původně se
jeho hlavou měl stát Otto Šling, později
pak Marie Švermová. Ta byla obviněna
z přípravy spiknutí, které si kladlo za cíl vyvolat v zemi státní
převrat a převést Československo po vzoru Titovy Jugoslávie do tábora
imperialismu, odstranit Slánského i další představitele Gottwaldova
vedení. V této konstrukci se počítalo se skupinou trockistů mezi
interbrigadisty, s účastí londýnského exilu a pracovníky mocenského
aparátu.
Na podzim
1951 však došlo z podnětu Moskvy a sovětských poradců k proměně
koncepce. V hlavní roli už neměli účinkovat
trockisté a pozornost vyšetřovatelů StB se měla soustředit na sionisty
a na neexistující, tzv. druhé centrum moci v čele s Rudolfem
Slánským. Nyní se StB zatčené členy „skupiny Švermová–Šling“ snažila
přesvědčit o opaku toho, co dosud vypovídali: že to nebyli oni, kdo chtěli
odstranit Slánského, ale že právě on stál v čele jejich spiknutí.
Po
vynuceném odchodu Slánského z vedoucí stranické funkce na zářijovém
zasedání ÚV KSČ (a jeho sebekritice) zintenzívnili vyšetřovatelé výslechy
v souvislosti s jeho osobou. Žádný
z poznatků ale stále neobsahoval „důkaz“ takového ražení, aby mohl být
podnětem k Slánského zatčení.
Podezření
OKAPI, že v očích Stalina ztrácí Slánský pozice, se po jeho odvolání
z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ v září 1951 se změnilo
v jistotu.
A právě
tehdy se v hlavě operačního důstojníka
OKAPI majora Františka Ostrého zrodil diletantský nápad: využít obtížné situace
Rudolfa Slánského a nabídnout mu útěk na Západ.
Ostrý zřejmě neměl s komunisty větší zkušenosti,
neznal komunistickou víru, nepočítal s tím, že Slánský je kovaný komunista,
oddaný marxizmu, který zproštění z nejvyšší funkce bral jako správné rozhodnutí
strany, o němž se nepřemýšlí a nediskutuje, a k dobrovolnému útěku na Západ by
se nikdy neodhodlal. Nedovolil by mu to
také strach, protože věděl, že na zeměkouli nebylo místečko, kde by ho sovětští
agenti nenašli a nezlikvidovali.
Na návrh Ostrého tak byla zahájena akce, která
dostala později název operace Velký metař.
Naivní představy byly, že se podaří od Slánského získat důležité politické,
vojenské, ekonomické a jiné informace ze sovětského bloku a potom muže z OKAPI
ocenění od chlebodárců z americké CIA nemine.
Hlavním podnět k pozdějšímu největšímu
československému politickému procesu dal pravděpodobně dopis Velkému
metaři, který dvojí agent Rudolf
Nevečeřal (pracoval pro americkou CIA i československou StB) přivezl ze
zahraničí a 9. listopadu 1951 v Chebu předal Státní bezpečnosti (Pohraniční
stráži). Dopis byl určen jakési Daniele Kaňkovské, která ho měla předat
Slánskému (Velkému metaři).
Text dopisu: „Dostáváme nyní zprávy, že Vaše situace se stává
obtížnější, a vyslovují se zde obavy a domněnky, podepřené zprávami
z dobře informovaných kruhů, že se předvídá procesování známé
v případě Gomulky. Doufáme, že tento dopis Vás zastihne ještě včas.
Nabízíme Vám bezpečný odchod na Západ. Podle prohlášení nejpovolanějších míst
zaručujeme Vám asyl, bezpečný úkryt a pozdější umožnění existence,
vyjímaje politickou kariéru.
V případě, že souhlasíte, budeme moci Váš odchod
zprostředkovati neprodleně. Jako důkaz Vašeho souhlasu stačí utrhnouti dolní
polovinu tohoto dopisu. Na útržek poznamenejte datum, kdy je odchod žádoucí.
Instrukce k odchodu dostanete toutéž cestou, buďte opatrný
a nesvěřujte se nikomu, ani doručitel dopisu neví, oč jde.
Abyste se přesvědčil, že tato akce je podniknuta
ze Západu, bude pro Vás vysíláno heslo v rámci vysílání Svobodné Evropy na
vlně 48,9 m, a to ve dnech 10., 17. a 24. listopadu, dále 1. prosince
1951, vždy v 19.53 hodin. Heslo zní: ,Zlé věci přicházejí najednou‘.
Vzkazuje Podpora. Listopad 1951.“
Jako Podpora se podepisoval major František Ostrý pracujíci ve
zpravodajské organizaci OKAPI. Organizace se při akci Velký metař dopustila
mnoha omylů, které přispěly k Slánského popravě.
Dopis,
přinesený agentem Rudolfem Nevečeřalem, si StB okopírovala a předala údajné
Slánského důvěrně známé Daniele Kaňkovské. Ta osobně Slánského neznala, ani s
ním nikdy nemluvila. Znal ji Herbert Kauders, který emigroval do Německa v
dubnu 1951 a její kontakty se Slánským si vymyslel a doporučil ji zpravodajské
organizaci OKAPI.
Agent StB
Rudolf Nevečeřal 15. listopadu 1951 Danielu Kaňkovskou navštívil a předal ji
dopis společně falešným východoněmeckým občanským průkazem pro Slánského,
včetně fotografie. Domluvil si s ní schůzku. Předtím ovšem ji navštívili jiní
dva agenti StB, kteří se jí ptali na známost se Slánským a naznačili jí, že
přijetí jakékoli zásilky má ohlásit na StB. Kaňkovská vytušila nějakou zradu a
obdržené doklady pro Slánského 23. listopadu 1951 spálila. Příští den byla
zatčena (při procesu se Slánským byla odsouzena na 13 let vězení).
Text
dopisu si už 9. listopadu přečetli v Praze sovětští poradci a hned informovali
Moskvu. 11. listopadu tajně přiletěl do Prahy Anastáz Mikojan a hned
Gottwaldovi doporučil, aby nechal Slánského zatknout. Gottwald souhlasil, ale
chtěl konkrétní důkazy. Ty mu byly předloženy až na schůzce 23. listopadu 1951
odpoledne, které se zúčastnil zástupce StB Antonín Prchal, sovětský poradce na
StB Alexej Bezčastnov, ministr národní bezpečnosti Ladislav Kopřiva, předseda
vlády Antonín Zápotocký a ministr národní obrany Alexej Čepička. Po přečtení
dopisu Velkému metaři a vyslechnutí magnetofonových záznamů s hesly ze Svobodné
Evropy Gottwald dal příkaz k okamžitému zatčení Slánského.
O
Slánského zatčení informovala už 23. listopadu 1951 večer Svobodná Evropa. Zprávu Svobodné Evropě předal nedávno zemřelý (95 let) Josef Hasil označovaný za Krále Šumavy. Jakým způsobem ji získal, nesdělil. Československý rozhlas zprávu o zatčení hlásil až 27. listopadu.
Sovětští
poradci s pomocí StB zahrnuli do „spiknutí“ škálu osobností: od stalinistů až po umírněné komunisty. Po měsících
fyzického nátlaku a nekonečných výslechů se obžalovaní poprvé sešli
u Státního soudu, jehož přelíčení se konalo v hlavní pražské soudní síni
na Pankráci.
Soud se konal od 20.
listopadu do 27. listopadu 1952 . Hlavním prokurátorem
byl Josef Urválek. Obžalovaní byli obviněni ze špionáže, trockizmu,
titoizmu, spiknutí proti republice a z nepřátelství k československému lidu.
Všichni obžalovaní se museli naučit dokonale nazpaměť své výpovědi, které jim
napsali vyšetřovatelé. Před oficiálním soudem několikrát byli z přezkoušeni.
27.listopadu 1952 byl
vynesen rozsudek, který československému soudu prostřednictvím ÚV KSČ
nadiktoval ÚV KSSS: jedenáct obžalovaných bylo
odsouzeno k trestu smrti, tři k doživotnímu žaláři.
Proces měl v
Československu velkou mediální publicitu; přišlo přes 8500 peticí pracujícího lidu a všechny žádaly smrt pro
obžalované. Prezident Klement Gottwald
odmítl obžalovaným udělit milost.
Rudolf Slánský (1901), generální tajemník KSČ
(trest smrti)
Vladimír Clementis (1902), ministr zahraničních
věcí (trest smrti)
Otto Fischl (1902), náměstek ministra financí
(trest smrti)
Josef Frank (1909), zástupce generálního
tajemníka KSČ (trest smrti)
Ludvík Frejka (1904), přednosta
národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky (trest smrti)
Bedřich Geminder (1901), vedoucí mezinárodního
oddělení ÚV KSČ (trest smrti)
Rudolf Margolius (1913), náměstek ministra
zahraničního obchodu (trest smrti)
Bedřich Reicin (1911), náměstek ministra
národní obrany (trest smrti)
André Simone (1895), redaktor Rudého práva
(trest smrti)
Otto Šling (1912), vedoucí tajemník krajského
výboru KSČ v Brně (trest smrti)
Karel Šváb (1904), náměstek ministra národní
bezpečnosti (trest smrti)
Vavro Hajdů (1913), náměstek ministra
zahraničních věcí (doživotí)
Eugen Löbl (1907), náměstek ministra
zahraničního obchodu (doživotí)
Artur London (1915), náměstek ministra
zahraničních věcí (doživotí)
Odsouzení k smrti byli
v noci na 3. prosince 1952 na dvoře Pankrácké věznice uškrceni. Mrtvoly byly
spáleny a popel rozmetán neznámo kde.
V roce 1963, za
prezidenta Antonína Novotného, byli všichni potrestaní procesu se Slánským tajně stranicky i soudně
rehabilitováni. Rehabilitace byla zveřejněna až v roce 1968.
Žádné komentáře:
Okomentovat